Gallirea - Příspěvky uživatele

Běželi jsme už celkem dlouho a mně docházely síly. Amny byla těsně vedle mě a nabízela mi, že se můžu vzdát. "Nikkkdy!" vykřikl jsem z plných plic, ale vítr mi stejně sebral slova od tlamy. Zopakoval jsem slovo "nikdy" ještě několikrát, aby to bylo jasné. "Nikdy, nikdy, nikdyyyy!" Naposledy jsem zabral a běžel ještě rychleji, než kdy předtím. Nebo jsem si to alespoň myslel. To utrpení snad nikdy neskončí. Už se mi ozývala křeč v hrudníku a zatemňovalo se mi před očima. Náhle byl všechen svět kolem mě rozmazaný.
"A-si umír-ráám!" zvolal jsem za dobíhání do cílové destinace. Plánoval jsem, že budu první, že se tam hezky zastavím a všechno bude v pohodě. Místo toho jsem těsně před cílem zakopl o... opravdu nevím, o co bych mohl zakopnout. Tak jako tak, skončil jsem na zemi a valil se zvláštním způsobem kupředu. Heh, pořád mám šanci vyhrát! usmál jsem se. Příště budeme závodit na louce, valit se po květinách by bylo o dost lepší. Valením jsem se nebezpečně přiblížil k jezeru. Bylo to zvláštní: za prvé, opravdu bylo červené a za druhé, jako by z něj sálalo teplo. Zdálo se, že udělám poslední tempo ve valení a pak už se zastavím, začal jsem tedy mluvit na Amnesii. "Hele, asi se mi to jen zdá, ale to jezero je nějaký tepléééé!" a se slovem "teplé" jsem se zřítil do vody.
Jezero nebylo hluboké, kdybych stál, neměl bych vodu ani pod břicho. Jenže já v jezeře ležel a po zádech mě něco hladilo. A to mě neskutečně vyděsilo. "Fuj! Něco na mě sahá!" hnedka jsem vyskočil na nohy, ale zůstal ve vodě, protože se zdála příjemně teplá. Pozorně jsem přiklonil hlavu k hladině jezera a zkoumal, co mě mohlo hladit. "Ty řasy jsou červené! Páni, to jsem snad ještě nikdy neviděl, ty jo? A ta voda je nějak podezřele mokrá - ne, že bych viděl vodu, která mokrá není - a teplá, na to, že je noc. Je to skutečně podezřelé..." nelíbilo se mi, že je ta voda z nějakého nepochopitelného důvodu teplá a tak jsem radši vylezl na břeh a všechnu ji ze sebe oklepal. Mával jsem sebou tak, aby co nejvíce kapek odlétlo pryč ze mě. "Lepší!" spokojeně jsem se uculil na Amny.

// Středozemní pláň

Půda pod našimi nohami byla pořád suchá a popraskaná, ale to mi nějak nevadilo. Čvachtání, nečvachtání, nejsem tu sám. S radostí, která doufám nebyla vidět tak moc, jaká byla uvnitř jsem nenápadně přikývl. "Víš, ty jsi taky fajn... tedy, sice ještě neumíš elegantní kroky, no, ale ty tě rád naučím!" pronesl jsem s vážnou tváří, která se brzy změnila ve smích. Líbila se mi představa, že bychom s Amnesií trávili čas učením se takových hloupostí, které jsou nakonec ale důležitou výbavou údajně "nenormálního" vlka. "...Až se někde zastavíme, udělám ti tam výuku ultra mega suproelegantních kroků! A taky musíme vymyslet to slovo! Pořád mě nenapadá žádné slovo na 'hezky tlustý'... leda, že by to bylo hestý nebo tlusky, ale to není ono." Připadalo mi hloupé, že bychom po cestě měli být zticha. "A co myslíš ty?" usmíval jsem se, jako snad nikdy předtím. "Ještě zadrž! Přemýšlím nad tím, že jsme nezamávali křovisku! Ubohý maličký! Co když mu chybíme? Než někam příště vyrazíme, taky se s ním musím rozloučit tak hezky, jako ty! Jsem hrozný přítel křovisek! Napravíš to se mnou někdy?" snažil jsem se udělat co nejsmutnější výraz a k tomu přidat roztomilé oči vlčete.
Zdáli už jsem viděl jezero, které bylo k mému překvapení červené. Ne, to se mi jen zdá. "Taky to vidíš červeně, nebo se mi to jen zdá?" Ukázal jsem hlavou na vodní plochu celkem daleko před námi. "Alespoň to není kopec, jen tak vedle: jsem rád, že se na názoru na ně shodneme! Jak jsi vůbec přišla k názoru, že nemáš ráda kopce? Já jsem jeden běhal několikrát a řekl jsem si 'Nikdy víc!'... taky jsi na tom byla takhle?" pečlivě už jsem očima prozkoumával terén, zatímco jsem dál mluvil - nejdříve jsem se chtěl zeptat na její jizvy, ale její krátký příběh mi napovídal, že se o nich nebude chtít bavit - o oblíbených věcech. Teda, nemluvil, ale měl jsem nápad, který šel ihned zužitkovat. "Mám nápad na hru! Já řeknu pět náhodných slov, která mě napadnou, a ty na ně řekneš, co tě k tomu napadá, ano?" zavrtěl jsem ocasem. Tohle nevypadá na konverzaci o oblíbených věcech, ale co? Nevadí! "Tedy, pokud ti to nevadí... pochopím, teda, sice to nepochopím, ale budu tvrdit, že pochopím, když ji nebudeš chtít hrát." na vteřinku jsem se odmlčel. "Tak jako tak, tady je tvých pět slov: jídlo, strom, zvíře, oranžová a počasí." uculil jsem se ještě víc, Amny určitě přijde s nějakou chytrou a vtipnou odpovědí. "A uděláme to ještě lepší!" sjel jsem ještě jednou pohledem trasu, která mě čekala. "Dáme si přitoooom..." pokusil jsem se znít napínavě "...záávod!" a prudce jsem vyrazil kupředu s vědomím, že každou chvílí zemřu na vyčerpání, protože ani běh nebyl mou nejsilnější stránkou. Byl to blbej nápad, blbej, blbej, blbej. bylo jediné, co se mi ozývalo v mysli. Pomalu už jsem viděl Amny před sebou. Upřímně budu rád, když vyhraje ...ale sebrat mrtvé, tedy poražené, je také povinnost vítěze, ne?

Vyslechl jsem si všechny dotazy, které následovaly po mém vyprávění. Už jsem se těšil, jak odpovím, ale hlasivky potřebovaly ještě chvíli odpočinku. Prohlížel jsem si tedy pozorně Amnesii. Byla z většiny černá, trochu bílá a měla fialové oči. Potkal jsem už někoho s fialovýma očima? Réto! A ovládala... byl jsem si jist, že ovládala myšlenky, ale pak jsem si zas jistý nebyl a... ve všem jsem měl nepořádek. Mezitím se zotavily mé hlasivky a já mohl pokračovat.
První otázka mířila na stromisko. Pousmál jsem se ještě víc. "Ach ano, stromisko. To je takový opravdu velký a tlustý - ne, že by tlustý bylo míněno špatně, je hezky tlustý... nemáš pro to nějaké slovo? - strom, který jsem potkal po cestě do Močálů přes takový hvozd. Nemám ponětí, jak se to tam jmenovalo, ale fakt... strom na stromě! Takové hubené stromy, které se ti jen pletou pod nohy a před tvář. A mezi nimi právě stromisko tak vyčníval a... já byl unavený tak jsem si vyskočil na jeho větev a spal tam tak malou věčnost." tam se mi spalo opravdu dobře, pomyslel jsem si těsně před reagováním na Amnesiin příběh.
"Páni, to je docela krátké! Ale jsem rád, že jsem jeho součástí." s nadšeným - a možná trochu děsivým - úsměvem jsem si protáhl přední a zadní končetiny. Amny tu je vskutku nová."Víš, kdybys chtěla, mohli bychom spolu jít dál poznávat nebo tak." nabídl jsem a doufal, že mou nabídku neodmítne, mohl jsem jí ukázat místa, která jsem už znal. Sice jich nebylo moc, ale aspoň něco.
Zarazila mě její otázka na mou jizvu u oka. Nebyl jsem si jistý, jestli tuhle otázku chci zodpovídat pravdivě a do detailů, jako obyčejnou otázku. "Ále..." protahoval jsem začátek věty a přemýšlel, co říct dál. "... je to jen taková prkotina. Když jsem byl ještě malý, udělal jsem takovou drobnou prkotinu a vymstilo se mi to, no. Nestojí to za zmínku." uchechtl jsem se, abych svému tvrzení dodal pravdivosti. Vlastně to ani lež nebyla. Udělal jsem drobnou chybu, ale už si stejně nepamatuji jakou. Ale pamatuješ... ne, nepamatuji a nechci o tom se sebou mluvit.
Prudce jsem vyskočil a zadíval se na Amny. "Tak co? Nechtěla bys se mnou někam jít? Mohli bychom se tu porozhlídnout, taky tu toho moc neznám a ani nepoznám, jestli budeme dál dřepět tady u křoviska! Mimochodem, tohle je křovisko." kývl jsem směrem ke křoví poblíž nás. "Máš raději květiny, nebo řeku? Hory a kopce, nebo les? Já kopce moc v lásce nemám, už jsem jeden překonal a bylo to docela nepříjemné... ale i tak s tebou rád na kopec půjdu, jestli ho máš ráda." prohlížel jsem si okolí. "Tamtudy jsme přišli, tak třebaaa..." poskočil jsem a ve vzduchu udělal jeden krok. Doufal jsem, že to Amny alespoň trochu pobaví, protože mně osobně to vtipné přišlo. Alespoň trošičku. Poté jsem udělal rádo by ladný pohyb ocasem, který měl napodobit elegantní a "normální" nesení mé matky a vykročil směrem do neznámých míst.

// Ohnivé jezero

Poslouchal jsem odpovědi od Amnesie. Opravdu bych nečekal, že mi na ně odpoví. Její společnost byla jednou z příjemnějších za poslední dny. Bylo opravdu zajímavé ji poslouchat. Třeba, že má nejradši fialovou barvu (a prý i šedá má něco do sebe). Zopakoval jsem si, jak to je s barvami a kdo má jakou barvu rád. Hezky popořadě: Réto - černá, Fey - modrá, Astonell - béžová, Megan - červená, Lyl - červená- Musím někdy znova potkat - ať už skončím jako břečka, nebo ne - Sigyho, abych se ho znova zeptal na otázku ohledně barvy. To samé u Naomi, ale ta by mě určitě měla ráda a neudělala by ze mě břečku. Kdyby tedy měla více času. tupě jsem přikyvoval a mezitím promeškal asi tak tucet odpovědí od Amny, což bylo poměrně hloupé. Cukl jsem hlavou a plně se věnoval Amnesii. Barvy potom. Mluvila o tom, že by se ráda přidala do nějaké smečky, kdyby na to měla Jasně, že by na to měla! a že je tu jen chvíli. Pak mě požádala, abych jí taky vyprávěl. S radostí! pousmál jsem se a zvedl hlavu, jako kdybych rozcvičoval hlasivky na maraton.
"Tak tedy... nejprve, než začnu vyprávět bych ti rád řekl, že na členství ve smečce rozhodně máš. Nevidím důvod, proč by tě nikam nevzali. Ale nevím, kolik tu vlastně smeček je. Vím jen o 'Borůvkové' smečce, tam mám dva kamarády. Mají srandovní název, že? No, tak jako tak, také bych se rád přidal do nějaké smečky. Ale takové toulání mi taky vůbec nevadí, můžu poznávat nové vlky a místa... obojí je fajn!" uzavřel jsem téma ohledně smečky a připravil se na opravdové vyprávění. "Jak už jsem se zmínil, jmenuji se Newlin. Uhm... jsem tu taky celkem nový, ale pokud ty jsi tu nikoho nepotkala... já už potkal poměrně dost vlků, tak jsem tu asi déle, nebo na ně mám prostě štěstí. Tak třeba: když jsem sem vlezl, byl jsem několik dní sám. Potom jsem na jedné rozkvetlé louce potkal Réto - takovou černou vlčici, která o sobě mluví ve třetí osobě, ale jinak je fajn, dokonce jsme spolu i ulovili laň! - a Fey - to byla taková na jedno oko slepá vlčice, která byla taky celkem fajn, jenže na mě při mém povídání hodila takový nepříjemný pohled a... dodnes nevím, co to jako mělo být. Potom jsem šel zase dál: přeskákal jsem nějakou řeku a dostal se na další louku. Tam jsem potkal Astonella - teda Astona, pořád si nemůžu zvyknout na to, že nemá rád, když mu vlci říkají Astonell. Ale jméno Aston není moc hezké, co myslíš? - a s ním tam byla ještě Naomi - tu jsem pořádně nepoznal a je mi to i docela líto, protože byla přátelská vůči Astonel-novi." nenechal jsem Amny promluvit jediného slova, heslo 'Dotazy až nakonec' mi ve vyprávění vždycky vyhovovalo. "Ta... Naomi pak utekla, pak tam přišla Megan. Původně jsem jí říkal jen 'M' asi se blbě představila nebo co. A ta uměla sakra dobře ovládat oheň. No a i s tou jsem se pak musel rozloučit, pak jsem spal na stromisku, pak se dostal do Močálů. Tam byla Lylwelin a Sigy - moc jsme si nepokecali a přišla jsi ty. Dál už to znáš. Já moudře ustoupil před močálkrálíkem a na tebe Lyl ze mně nepochopitelného důvodu vrčela a vůbec: nebyla hezká. Potom jsem tedy utekl sem, tys sem utekla taky, já ti dal otázky, tys je zodpověděla... a teď ti tu vyprávím svůj příběh, který začínal tím, jak se jmenuji, potom jsem mluvil o tom, že jsem tu nový, pak jsem řekl 'Tak třeba'... dál už to doopravdy znáš." Nejradši bych jí toho řekl ještě dvacetkrát tolik, jenže jsem neměl o čem. "A co ty? Jaký je tvůj příběh?" zadíval jsem se na ní a doufal, že mé hlasivky se příště zmohou na něco víc.

Opravdu mířila za mnou. To mě docela dost potěšilo, nestávalo se moc často, že by někdo vyhledával mou společnost. Zatímco se ke mně černo-bílá vlčice blížila, dosedl jsem si zpátky vedle křoviska. Vlčice se mi představila jako Amnesia. Sice to nekončilo na "lin", ale i tak to působilo zajímavě. "Já jsem Newlin - radši ti to zopakuji ještě jednou, tam se mi moc do řeči nechtělo - a taky mě těší." rozjařeně jsem mával ocasem. Ta vlčice mi dokonce položila otázku! "Páni, cením si, že mi pokládáš otázku!" zdůraznil jsem tu větu tak, jak to jen šlo, aby z toho má vděčnost přímo zářila. "Taky pro tebe mám otázku, ale nejprve ti odpovím. Močálkrálík je přezdívka tamtoho vlka, kterého jsi taky viděla. Byl takový hnědý, z poloviny těla v bahně. Ta přezdívka vznikla tak, že tvrdil, že je Močál jeho království. Ale mně připadal na krále příliš mladý, a tak jsem z krále udělal zdrobnělinu a tadá? Máme tu králíka!" na chvíli jsem se zamyslel. "Možná právě proto se mě ptal co jsem to řekl... když říkám 'močálkrálík', nejde mi moc rozumět, co?" pohlédl jsem na vlčici "Jo, určitě kvůli tomu, ne kvůli té jeho oblíbené barvě."
Chvíli jsem zamyšleně zíral do země, ale pak jsem si připomněl, že mám vlastně otázku pro Amnesii. "A hele, Amny... můžu ti říkat Amny, nevadí ti to, viď, že ne? Jednou jsem potkal vlka, kterému jsem měl zakázáno říkat Astonell, hrůza. Ale jinak ten vlk byl teda fajn, no. Amny... nakonec jsem mu říkal Asty, docela podobný, viď? Zpátky k otázce! Chtěl jsem se zeptat, jaká je tvá oblíbená barva a proč. A taky... máš třeba sourozence, nebo tak?" díval jsem se na vlčici u které jsem doufal, že mi odpoví bez opovržlivých pohledů. A pak přidal další otázky, protože se mi toho k povídání nezdálo dost. "A líbí se ti tvé jméno, Amnesia? Mně připadá poměrně zvláštní! Ale je hezké, to teda zase jo! Já se jmenuji od narození Newlin a pořád nevím, jestli se mi to jméno líbí. Mimochodem, patříš do nějaké smečky? Pokud ne, baví tě to jen tak být tulákem? Kde všude už jsi byla? Kde se ti líbilo nejvíce? A kde nejméně? Koho všeho jsi potkala?" Lepší. spokojeně jsem si pomyslel a uložil hlavu na své překřížené tlapy.

// Močály

Z močálů jsem se dostal do krajiny, která byla vyprahlá a bez života. Ulevilo se mi. Už jsem nebyl vystrašený, pochyboval jsem, že by za mnou močálkrálík běžel až sem. Žádné květiny, žádné kopce, žádná stromiska a žádné čvachtání. Zato tu byl pěkný vítr. Cítil jsem, jak bahno na mých tlapkách usychá a jak neslepená srst na zbytku těla plápolá ve vzduchu. Byl to věru příjemný a osvobozující pocit.
Ale nemohl jsem uprostřed planiny stát věčně. "Na můj vkus příliš opuštěné." povzdechl jsem si a pomocí odpichů se dostal ke křoví, které se zatím zdálo jako můj jediný kamarád. Chýlilo se k večeru a na planině bylo ticho, jen jsem občas zaslechl nějaké to kvíknutí hlodavce a závan větru. Pomalu jsem dostával chuť, nebo spíš hlad na vačici, nebo co to tu vlastně žije. Momentálně mě však přemohla lenost a tak jsem jen začal mluvit se svým jediným společníkem, abych myšlenky na jídlo zahnal. "Představ si, Křovisko, že tohle je asi to nejtišší místo, na kterém jsem zatím byl!" zaposlouchal jsem se do odpovědi, kterou vánek zavlál přes křoví. "No fakt! Opravdu! Nejtišší ze všech!" svalil jsem se na zem vedle křoví. "No, dobře, možná ještě bylo tiché tamto území s tím kopcem, no. Ale tohle je tišší!" Křovisko potom něco blábolilo a blábolilo, protože začalo víc foukat, ale to už mi bylo jedno. Má pozornost padla na onu nesmrdící vlčici, která zdá se přicházela za mnou. Močálkrálík by sem neběžel, ale ona jo. pousmál jsem se. "Heeeeeey!" zvolal jsem přes celou planinu a doufal, že mě vlčice uslyší. "To jsem já, Newliiiinnn!" vyskočil jsem a mával ocasem. Snad si bude chtít alespoň povídat. "Nic ve zlém, Křovisko." tiše jsem prohodil směrem ke starému příteli a poté už se jen smál od ucha k uchu a čekal, jak bude vlčice reagovat.

Lylwelin se očividně podobou našich jmen nebavila. Jak může? Vždyť je to strašně vtipné! už jsem se nadechoval a chtěl se jí zeptat, jak jí může něco takového připadat nevtipné, ale to už začala odpovídat na barvu. Má ráda rudou... takže jako Megan! poznámku o zbarvení mého hrdla jsem vůbec nepochopil. To jako že vzduch okolo téhle vlčice barví vlčí kožichy na červeno, nebo...? udělal jsem ještě nenápadný krůček blíž, abych to zjistil. Pozoroval jsem svůj kožich a žádné změny nenastávaly. Už jsem chtěl Lylwelin říct, že má buď halušky, nebo že je barvoslepá, protože můj kožich je šedý, když vtom mě zastavil hnědý vlk, který se nejprve představil jako Sigy a pak na mě naštvaně vystartoval a hupnul do bahna.
Jestli v tom bahně zemře, měl bych mu odpovědět na jeho otázku. A pak zdrhat, protože Sigy byl evidentně silnější než já a... co když se z toho močálového vězení vysvobodí sám a pak... navíc, proč se chce tak náhle prát? Musel jsem si nejdříve průběh naší konverzace shrnout pro sebe. Nejdřív byl v pohodě, když jsem se ho zeptal na jméno, potom vystartoval, když jsem se ho zeptal na barvu. "Řekl jsem 'Ahoj, jmenuji se Newlin! A jak se jmenujete vy? Je mi potěšením vás poznat.', potom 'Neber si to osobně, ale tvé království je zatím nic moc. Ale určitě se zlepší! A jak se jmenuješ, ó budoucí králi močálu?'... pak jsem chtěl Lylwelin oznámiti, že se naše jména nadměrně podobají, což mě dovedlo k otázce na její oblíbenou barvu a ta platila i pro tebe, močálkrálíku." hraní na hrdinu mi šlo v poslední části mé řeči čím dál méně a zbrkle jsem se ošíval. Každou chvílí z té břečky vyleze a udělá ze mě taky břečku. prudce jsem vyběhl pryč, když vtom jsem málem narazil do - z velké části černé - vlčice. "Ah-hoj, j-j-jmenuji se N-nelwin, tamto je Lyl-lylwelin... a mo-močálkrálík je z-z-zlý!" klepal se mi hlas, klepaly se mi nohy... začínal jsem se bát. A přesto jsem měl chuť si ještě před odchodem trochu postěžovat, jenže to už na tu vlčici vrčela Lylwelin. Takže ta je nakonec taky zlá, co? Kam jsem se to dostal? Tolik zlých vlků na jednom místě... Bleskl jsem pohledem po Sigym. Ještě mám čas. "Lyl- lylwelin, to-to jsou vlci a né-é-é mouch-chy!" otočil jsem se směrem k pískové vlčici. "A na-ne-navíc, ne-napřipadá mi, že by ta no-v-vě příchozí smr-smrděla!" pohlédl jsem na nově příchozí. "Vo-voníš cel-lkem hez-zky!" zoufale jsem se na ni pousmál. Teď už mi opravdu docházel čas, Sigy ze mě každou chvílí udělá břečku. Hluboce jsem si povzdechl a snažil se poslední větu vyslovit bez chyby. "Bylo mi potěšením, Lyl, močálkrálíku... neznámá NESMRDÍCÍ." přísným pohledem jsem kývl na Lylwelin a roztřeseně utíkal pryč.

//Středozemní pláň

S drobnějším šokem jsem pozoroval hnědého vlka a přemítal nad slovy, která právě vyslovil. Kdo by si chtěl udělat království v močále? vůbec mi to nelezlo do hlavy. "Neber si to osobně, ale tvé království je zatím nic moc. Ale určitě se zlepší!" přešlápl jsem na místě a pokračoval "A jak se jmenuješ, ó budoucí králi močálu?" řekl jsem to s jistou dávkou obdivu: nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by se jen tak sebral a udělal si své vlastní království uprostřed močálu... a navíc vypadal tak naštvaně a zároveň smutně.
A navíc... bloncka? trochu jsem se nad tím zaškaredil. Zaprvé, ta vlčice má béžovou srst a zadruhé, nevypadá z něj nadšeně. Nebo možná i nadšená byla... jen ne dostatečně na to, aby s ním jeho království sdílela. Je možné, že to, co hnědý vlk řekl byla jen ironie? Těkal jsem očima mezi těma dvěma. Byla to ironie! rozveselil jsem se, tohle byl můj časový rekord v rozpoznání něčeho takového. Vlastně to bylo poprvé, co jsem nějakou rozpoznal. Mezitím se představila béžová "bloncka" vlčice překvapivě temnějším hlasem. Očekával jsem o trochu jemnější a vyšší hlásek. Jak jsem tak nad jejím hlasem přemýšlel, musel jsem poté přemýšlet o tom, co vlastně ten její hlas říkal. Něco "lin"... "Počkej, ty se taky jmenuješ New-" Lylwelin. došlo mi a pousmál jsem se. Znělo to celkem podobně mému jménu. Proč jí to neoznámit? "Moje a tvé jméno se podobají! Tvoje je o trochu hezčí, to teda zase jo!" vesele jsem přiskočil k vlčici. "Schválně: kolik toho máme ještě společného? Je to docela vtipné, nemyslíš?" chvíli jsem se na ni pozorně zadíval s přimhouřenýma očima. Vzhledově si moc podobní nejsme, ale co? "Jaké je tvé oblíbené období a jaká barva?" střelil jsem pohledem po hnědém vlkovi, který se ještě pořádně nepředstavil. "Ta otázka platí i pro tebe, hnědý močálkrálíku." Močálkrálík... hezká přezdívka, taky bych nějakou takovou chtěl. pomalu už jsem se chystal závidět hnědému jeho nově nabytou přezdívku. "Jo a ještě, úplně jsem zapomněl... je mi potěšením." rozjařil jsem se na všechny strany. Další dva přátelé, hezké počasí... a čvachtání za každým slovem. V močálech se mi líbilo čím dál víc. Být močálkrálíkovo království skutečné, s potěšením bych se v něm stal princem. Popřípadě princeznou nebo královnou, kdyby o tento post Lylwelin neprojevila zájem. To už bylo jedno.

// Východní hvozd

Krajina se už vůbec neměnila. Tamhle párátko, tamhle taky, stromiska nikde. Zato čvachtání pod mými tlapkami přibývalo. "A tobě to čvachtání připadá vtipné?" zadíval jsem se s údivem na tlapky, pod kterými to dál vesele čvachtalo. "Mě by za to mamka přerazila!" uchechtl jsem se. "Jenže teď tu není a jen tak nebude!" s neuvěřitelnou radostí jsem začal přešlapovat na místě a poslouchal, jak každé čvachtnutí zní naprosto odlišně od toho předešlého. "Čvachty, žbluňky, čvááácht..." různě jsem deformoval svou tlamu, abych alespoň malinko napodobil tyto zvuky. Poté jsem ale zpozorněl. "Vlci!"
Rozeběhl jsem se co nejvíce to šlo a ještě cestou se trošinku uchechtával žbluňkání a čvachtání. Dostal jsem se dostatečně blízko na to, abych rozpoznal barvy kožichů vlků... takže teď to chce se dostat ještě trochu blíž, abych viděl jejich oči. Zastavil jsem ve mnou vytyčené vzdálenosti na trochu pevnější půdě, která k mému překvapení ani moc nečvachtala. Jaké to zklamání zakroutil jsem smutně hlavou nad půdou pode mnou. "Ahoj! Jmenuji se Newli-" můj pohled se stočil k hnědému vlkovi, který vypadal poměrně vyděšeně. Nechápavě jsem nad tím natočil hlavu doprava. "Čeho se bojíš? Nechceš pomoct? Co to tam děláš?" chvíli jsem tam zamyšleně pozoroval hnědého vlka. Možná mi to tak jen připadalo, ale měl žluté oči, stejně jako Astonell! zajásal jsem. Aston. poopravil jsem se v duchu. "Nikdy jsem se Astonell nejmenoval, Newline!" zíral jsem na hnědého vlka. "lin." prohlásil jsem do vzduchu, jenž zaváněl celkem hezkou vůní. "Jmenuji se Newlin!" zopakoval jsem tentokrát duchapřítomně. Poté jsem začal pozorovat vlčici, která se nezdála, že by skrývala strach. A měla béžovou srst! Aston by se zbláznil. Aston byl ten, kdo měl nejradši béžovou, je to tak, ne? Zdálo se, že zapomínám. Setřásl jsem to z hlavy. Je potřeba věnovat se hnědému a béžové. "A vy jste?" zamával jsem tentokrát nadšeně ocasem a občas si ještě začvachtal na místě.

Z příjemného spánku mě probudil svit slunce. Zašklebil jsem se do koruny stromiska druhého, skrz kterou prosvítaly sluneční paprsky a bodaly mě do očí. "Dobré..." nejistě jsem se rozhlédl, abych určil co nejpřesněji denní dobu "...poledne, hádám." Mrštně jsem seskočil z větve a protáhl se. Žádné křupání v kostech se neozývá... "Takže jsem nespal zas tak příliš dlouho!" Zvolal jsem kamsi do korunami zakryté oblohy. "Ale stejně bych už měl jít, přeci jen... nohy nebolí, nic nekřupe, zdá se, že je celkem hezky, jsem mladý, mám dost času a... ty stromisko!" prudce jsem odvrátil svůj ranní spokojený výraz na stromisko. "Jsi bylo fajn." uculil jsem se na po ránu nic netušící rostlinu a pomalu vyrazil několik kroků vpřed. Zarazilo mě až pomyšlení na to, že vlastně nevím, kam chci jít. "Kam to vlastně - kudy - jak -" nelíbila se mi představa, že jsem se ztratil. Vrhl jsem tázavý pohled na stromisko. A je to vlastně ten správný stromisko? Jak dlouho už jdu? A jakým směrem? Pomalu jsem se začínal loučit se životem. Já tu umřu. Umřu, umřu, umřu. Stářím, hlady, žízní. Opuštěný a sám... pohlédl jsem na stromiska... nebylo by fér tvrdit, že jsem úplně sám. "Sám s vámi." opravil jsem se nahlas a pokračoval v mírné panice. Vzpomeň si, sakra! hlava se mi začínala motat. A na co? Na co si mám vzpomenout? Vyskočil jsem na nejbližší větev, o které jsem věděl, že mě unese. Když se vlče v hvozdu ztratí... snažil jsem se si vzpomenout. Bylo to pořekadlo, které kdysi někdo ze smečky používal při hlídání neposedných vlčat. Když se vlče v hvozdu ztratí... Když se vlče... Když se... nervózně jsem mával ocasem, tohle nebylo vůbec příjemné. Náhle se mi rozsvítilo. "Prostě půjde dál a trefí." vesele jsem si na to sám sobě přikývl a panika byla ta tam. Nikdy jsem nebyl nějak moc panický typ. Ladně jsem z větve seskočil tak, aby se prohnula co nejméně a náhodným směrem se vydal kupředu.
Připadalo mi, že cestou stromy okolo mě hubnou a já se zvětšuji všemi směry. Už nebylo žádných stromisek... jen já a pár párátek. Náhle mi něco začvachtalo pod tlapou. "A mokrá půda." uzavřel jsem úvahy nad měnící se krajinou a čvachtal si to dál do neznáma.

// Močály

Yay^^Skvělá akce, like it :3
Prosila bych svou (upřímně řečeno přehnanou) odměnu: opály (40) & křišťál na Newlina. Díky^^

// Východní Galvatar

Běžel jsem. Čím hlouběji jsem se dostával do lesa, tím víc byl strom vedle stromu. Už jsem ani běžet nemohl. V živých barvách jsem si dokázal představit, jak ladně běžím a s velkou bolestí narážím do větve stromu, který přede mnou jistojistě ještě před chvílí nebyl. Uchechtl jsem se. "Jenže oni si na mě nepřijdou!" zakřičel jsem na stromy v mém okolí, aby pochopili, kdo je tu pánem. Ještě trochu udýchaný ze svého nadprůměrného běžeckého výkonu jsem se rozhlížel, kam jsem to jako vlastně došel. Všude stromy. Strom na stromě. zdálo se, že nic jiného než stromy neuvidím. Zkusil jsem se tedy podívat na zem a poté do oblohy. Kořeny a koruny stromů. Skvělé! Částečně jsem měl ze stromů radost, už jsem je přeci jen delší čásek neviděl. Předtím to byla samá louka, teď jsou na řadě zase stromy.
Zívl jsem, což mi připomnělo, že jsem opustil Megan právě kvůli své únavě. Tentokrát pomalejší chůzí jsem se vydal směrem hlouběji do lesa. Lesa... spíš hvozdu! "Jo, asi to je spíš hvozd." odpověděl jsem sám sobě, když jsem se soustředil na to, abych nezakopl o žádný kořen.
"Ahhh..." zaúpěl jsem, když jsem už po několikáté narazil do kořene. "Tohle mě nebaví!" nasupeně jsem si dupl tlapou a čekal, jak tuhle patálii vyřeším. Sám uprostřed hvozdu, zakopávajíce každou minutou. Hlavu jsem natočil k jednomu ze dvou stromů, které se blížily hranicím mého osobního prostoru. "Návrhy?" zastřihal jsem vesele ušima. Ticho. "A ty?" má hlava se obrátila ke druhému "stromisku". Tento strom byl ještě větší než první strom bez návrhu. Od stromiska jsem očekával, že větší strom víc ví, ale očividně jsem se spletl. "To jsem si mohl myslet." povzdychl jsem si a pokrčil rameny. Strom ani stromisko nic nevymyslí, jenže já jsem praktičtější než oni dva dohromady! "Já nápad mám!" na vteřinku jsem věřil v to, že alespoň stromisko se mě zeptá: "Pane jo! Teda Newline, ty jsi génius! Jaký máš plán?"... "Zklamal jsi mě." podíval jsem se vyčítavě na stromisko a pak se rozesmál. "Ovšem, že jsi mě nezklamal. Ale zpátky k mému nápadu!" opět jsem si neopustil povzdechnutí, stromy opravdu nejsou moji největší fandové. "Prostě si zahraji hru..." očekával jsem alespoň minimální zájem od mých hvozdových přátel. "Fajn." odfrkl jsem si. Už mě nebavilo čekat, až se někdo z těch dřeváků vyjádří. Prostě jsem svůj plán začal realizovat: namísto po zemi jsem se pohyboval jen po kořenech. Opatrně jsem balancoval z kořene na kořen. A že mi to šlo!
Bohužel, pak už jsem skrz unavená oční víčka, která mi samolibě padala do očí, viděl jen záblesk čehosi jednou za tři metry. Všudypřítomná zeleň mě bodala do ksichtu. Už jsem byl naprosto vyřízený a věděl jsem, že si potřebuji odpočinout. Vyhledal jsem nejbližší strom, který by se výškově podobal stromisku a vyšplhal na jednu z jeho níže rostoucích větví. "Heh, snad nespadnu... dobrou, stromisko druhý!" Bylo mi upřímně jedno, že je ráno, jestli mě tu někdo najde... jedinou důležitou věcí byl momentálně spánek. Nalezl jsem tu nejpohodlnější pozici ve svém provizorním pelechu a natotata usnul.

Dočkal jsem se. Megan vykouzlila mladou laň, která byla stejně jako vlče pokrytá plameny. Vypadalo to, jako kdyby k nám přiběhla živá, opravdová, hořící laň... tak moc byl ten obraz skutečný. Otřásl jsem se. Ta představa se mi moc nelíbila. S menším děsem, který byl poměrně dobře maskovaný jsem pozoroval místo, kde se před nedávnem laň rozprskla do vzduchu. "Teda..." hledal jsem správné vyjádření pro něco, co by mě děsilo a zároveň tak fascinovalo."...to bylo něco!"
"Věřím, že to není jednoduché... vypadá to celkem dost složitě! Taky bych to ale rád někdy zvládal. Vyčerpávající věc? Ale jdi... nemůže to být tak hrozný, jako běhání do kopce!" vzpomenul jsem si na svého "nepřítele", kterému jsem slíbil brzkou na viděnou. Docela se mi po něm postesklo.
Alicien je šikovný prcek ovládající magii vzduchu a Betty vodu. Přikývl jsem, pochopeno. Na to, jak jsem cítil adrenalin v krvi při pohledu na hořící vlče jsem byl teď už docela unavený. Neodkázal jsem se pořádně věnovat tomu, co Megan říká, i když mě to opravdu zajímalo. Očima, která se co chvíli přivírala náhlou únavou jsem pozoroval její tlamu. Nepřipadalo mi nic zvláštního, že říká teta Smrt. Třeba prostě někdo v rodině zemřel a ona po něm tu magii zdědila. Trochu morbidní, ale nevadí. Zpomaleně jsem přikyvoval. "Neboj, času mám dost, však já se na to někdy mrknu." takhle unavený už jsem nebyl... pěkně dlouho!
Vrávoravě jsem udělal pár kroků. "Promiň mi, už jsem příliš dlouho na jednom místě a dopadá na mě únava. Mám v plánu ještě tooolik věcí: rád bych potkal starého známého, poznal nové vlky, docela rád bych si i schrupl..." zavrtěl jsem hlavou "Teda, ne že bych byl nějak moc ospalý, to teda ne!" zívl jsem a přitom se na Megan usmál. "Asi bude lepší, když půjdu zas dál. Moc rád jsem tě poznal, Megan!" Připadalo mi to jako ošklivé rozloučení. Už jsem byl na odchodu, ale musel jsem se naposledy obrátit na Megan, tentokrát s poměrně smutným výrazem, kterého jsem se chtěl co nejrychleji zbavit. "Opravdu se omlouvám..." prohlédl jsem si vlčici, která vytvořila ohnivé vlče a laň, aniž by musela hnout tlapou. "Ale určitě se ještě někdy uvidíme a pak můžeme třeba zase mluvit o barvách, lovit spolu, projít se, či tak něco..." povzbudivě jsem se na ni usmál. "Bylo mi potěšením a..." napodobil jsem elegantní úklon, který vždycky jako vlče prováděla Evelyn "...snad zas někdy. Ahoj!"
Opustil jsem louku a vkročil do mně neznámého lesa. Další stromy! pousmál jsem se a z posledních sil se rozeběhl.

//Východní hvozd

Mělo mě napadnout, že má i červené oči. Přikyvoval jsem na její důvody, proč zrovna červená je její oblíbená barva. Byly trochu rozumnější než ty mé, ale kdo to řeší? Vždyť je to jedno: dokud to jsou důvody, není co řešit. Poté se stalo něco neuvěřitelného: Megan si nad hlavou vytvořila malinké ohnivé vlče, které chvíli pobíhalo kolem nás... oběhlo její hlavou, mou, občas skočilo tak jako já! hrdě jsem se pousmál. A potom jednoduše zmizelo. Musel jsem si znovu shrnout své myšlenky. Takže Megan má červené oči a ovládá oheň. Ale taky ovládá myšlenky, takže je "vícemagijní". To vše vysvětluje! Nevědomky jsem zíral na místo, kde se vlče z plamenů vytratilo nadobro. "To bylo..." sotva jsem se zdráhal slova. "... teda páni..." pořád jsem zaujatě pozoroval ono místo "...naprosto neuvěřitelné a úžasné! Umíš perfektně ovládat oheň! Vůbec jsem to nečekal a pak prostě, zničehonic, bam! A máme tu nad hlavami vlče z plamenů! Dokonce se i pohybuje! Bylo to skvělé... neuděláš to ještě jednou?" Můj obdiv přešel v žadonění. "Prosím, ještě jednou, ještě jednou!"
Plynule jsem z žadonění přešel na odpovídání otázky ohledně sourozenců. "Mám někde v bývalé smečce dva bratry a jednu sestru. Bratři se jmenovali Herne a Donal, sestra Evelyn. Ani nevím, jaké ovládají magie..." začal jsem odpovídat jakoby nic, ale jak jsem se dostával do nitra odpovědi, nechtělo se mi čím dál tím víc o tom mluvit. "Byli super." ukončil jsem nakonec s úsměvem a zármutkem skrytým na dobu neurčitou. "A co ty? Ty máš nějaké sourozence? Ovládají taky oheň? Jak se jmenují? Umí taky udělat takovou tu věc, kterou jsi ty udělala před chvílí? Protože - a to přísahám na svou duši - to bylo něco úžasného! Neudělala bys to opravdu ještě jednou? Prosííííím, prosíííím..." Kéž kdyby šlo ovládat více magií jen tak... nebo se prostě... vylepšit sám od sebe. Zamyšleně jsem se díval do země. Taky chci umět někdy něco takového s ohněm! malinko jsem sebou škubl. Nejdřív vyladím svou magii vody, budu hodně trénovat a pak možná jednou... nebudou vlčata jen z plamenů, ale i z vody. A proč se vlastně nezeptat Megan na její další magie? problesklo mi hlavou a zničilo tak celou tu chvilku, kdy jsem tak pracně vymýšlel svou budoucnost. "A jaké vlastně ovládáš magie?" optal jsem se Megan a doufal, že se ještě dočkám nějakého úžasného kousku s magií.

"M- megan" zopakoval jsem si. Předtím jsem nic neslyšel, bylo tedy těžké zapojit se zpátky do jejich konverzace. Co jsem pochytil bylo: M se nejmenuje M, ale Megan; její oblíbená barva je červená; má náhrdelník od kamaráda; chce umýt. C-cože? zadrhl jsem se nad poslední informací, která pomalu doputovala do mé hlavy. Umýt? Nejsem tak dobrý v ovládání vody! Při příchodu sem jsem sotva udělal vlnky na jezírku, nedokážu jen tak někoho umýt! "Promiň, moc rád bych ti s tvou srstí pomohl, jenže to bych musel být ještě o trochu lepší než jsem." zadíval jsem se omluvně na Meganinu srst. "Doufám, že ti to nevadí! Snad to menší množství špíny přežijeme!" pousmál jsme se. Přežijeme. otočil jsem zrak na Astona, jestli přikývne nebo tak... jenže on se zvedal a plánoval odejít. Respektive už na odchodu byl, loučil se. "Dobře, snad se ještě někdy potkáme!" neměl bych ho doprovodit? už jsem se za ním chtěl hnát, nakonec jsem jen dořekl "A hodně..." co to vlastně říkal za frázi? "žití blaze i tobě!" Než úplně zmizel v lese, okřikl jsem ho ještě "A pozdravuj Naomi!"
Když mi úplně zmizel z dohledu, má pozornost padla na Megan. "Sice už tu Aston není, ale myslím, že mu ta tvá srst taky nevadila." usmál jsem se. "A mně to taky nevadí, nevidím tedy důvod, proč to měnit." Jsem dostatečný důvod pro nemytí srsti? "A navíc, když je to tvá oblíbená barva... nech to být!" hluboce jsem se nadechl, protože Megan nevěděla o mé oblíbené barvě. "Červená barva je taky hezká, ale má oblíbená barva je zelená. Připomíná mi jaro, léto, trávu a zemi. Ale jinak se mi líbí celkem bezdůvodně! Je to prostě jen taková ta oblíbená věc, pro kterou nikdo nemá důvod." zahihňal jsem se, nakonec to zas tak dlouhé nebylo. "Proč se ti tvá barva líbí?"