Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlk, kterého jsem pozoroval se nijak moc k životu nezdál, jen tam tak postával a... sledoval nás. "Jsi si jistá, že nám chce pomoct? On je... nevypadá... není.... přívětivě." Na chvíli jsem si dovolil odvrátit se od vlka. "Ale tak možná se mýlím... možná je v pohodě!" usmál jsem se. Když jsem se znova obrátil na vlka, nebyl tam. "Páni, ten vlk zmizel! Jak že se jmenuješ - Coffine! Ten vlk zmizel, stejně jako ty! Jak jsi to udělal? Jak to udělal on?! To ty jsi ho nechal zmizet? Nerozumím tomu! Kdy se zase objeví?" prosebně jsem pohlédl na Coffina. "To ty? Proč? Vždyť nám nic neudělal! Proč?" byl jsem z toho rozpačitý. Nejen, že zmizel náš - můj - vlk, ale také barvy pomalu vyprchávaly. Pořádně jsem kroutil hlavou. To se mi jen zdá... nemůže... ah, takhle to vlastně vypadalo předtím. Ale před jakým předtím? Záhada...
Rozhlížel jsem se, kam jsme to vlastně s Amny a Coffinem doběhli. Všude samé... divné stromy. "Jak se tyhle stromy jmenují?" přimhouřil jsem oči. Na rozdíl od Stromisek tyhle byly takové jiné. "Mimochodem, nemám ponětí, co to bylo, ale jo, vidím stromy!" zavrtěl jsem ocasem, což mě donutilo provést prohlídku mého kožichu. "Ah, už není modrý... vy jste to asi neviděli, ale byl opravdu skvělý! Nevíte, kde bych sehnal modrý kožich, aniž bych ho musel ukrást... modré veverce?" uchechtl jsem se. Někdy bych rád potkal modrou veverku. "Tak jako tak! Mluvím tu o veverce a přitom jsme chtěli ulovit něco k snědku, že?" zarazil jsem se. Všude stromy a žádná zvířata. "Pokud nechcete přejít na kanibalismus, možná bychom se měli pohnout někam jinam. Ještě k tomu kanibalismu: kdo je z nás nejchutnější? A zpátky k lovu: už jste někdy něco lovili? Co jste lovili?" zkoumavě jsem je projížděl pohledem. "Všimli jste si, že vypadáte podobně? Je to zvláštní! Jak vysoká je pravděpodobnost, že se potkají dva takhle podobní vlci? Co máte ještě podobného? Třeba: Coffine, jaká je tvá oblíbená barva? A když jsme u tvého jména, Coffine, je poměrně dlouhé! Smím ti říkat Coffe? Jo, to je další společná věc mezi vámi dvěma! Zkrácenina jména! Hezké!" mával jsem ocasem ze strany na stranu. Kdybych je potkal, přemýšlel bych, jestli náhodou nejsou sourozenci, pousmál jsem se.

// Ronherský potok

Jak jsem běžel a hledal Amny, dohnal mě vlk, kterého jsem... už viděl. Pozorně jsem pozoroval jeho srst. Hnědá a šedá... černá a bílá. Šedá. Určitě jsem ho už potkal... u tamté řeky. "Neviděli jsme se už někde?" Museli jsme se už někde vidět. Pohodil jsem hlavou a lehl si na zem. "Tak mě tak napadá, že ta obloha nemá být oranžová. A tak si tak říkám 'Čím by to mohlo být?'... nevíš?" nahodil jsem ten nejvíce filozofický a přemýšlivý výraz, který jsem se naučil od bratra. "Taaak zvláštní," nevěděl jsem, co více říct. Nelíbilo se mi, že ostatní nevidí oranžovou oblohu, můj kožich modře... můj MODRÝ kožich je nepřekonatelně skvělý! Zahleděl jsem se na trs trávy přede mnou. "Myslíš, že by mi slušela modrá srst?" Ovšem, že slušela! prohlédl jsem se "... sluší mi to vůbec?" zoufale jsem se zadíval na vlka, který mě dosledoval až sem. "Pověz, že mi to sluší!" prudce jsem vyskočil a blížil se k vlkovi. "Řekni, že mi to sluší!" Zadíval jsem se mu do jeho zelených očí. Zelenou barvu očí už někdo měl, že? Unavený! čím déle jsem ty oči pozoroval, tím více mi docházelo, že "Unavený" je asi jen vymyšlené jméno. Lhář, odtrhl jsem se od zelených očí. Určitě jsou všichni se zelenýma očima lháři!
Vtom se přiřítil další vlk... vlčice. I když to byla zvláštní barevná kombinace, alespoň jsem poznal, že se jedná o... přimhouřil jsem oči. "Amny!" nadšeně jsem ji přivítal. "Hele, Amny, myslíš, že jméno 'Unavený' bylo jen vymyšlené, nebo...?" chvíli jsem se rozhlížel po okolí. Všude samí vlci... sledují nás. Ale nemůžou být opravdoví! Nemůžou! Snažil jsem se vnímat Amnyiin hlas. "Jsem Newlin a tohle je Amny!" zopakoval jsem s nepřítomným úsměvem. "Taky si myslím, že něco není v pořádku! Vidíš tamtoho vlka? Tamtoho!" trhavými pohyby jsem hlavou ukazoval na vlka, stojícího nedaleko od nás."Myslím, že nás sleduje," pošeptal jsem jí a vypoulenýma očima sledoval onoho vlka. Ani mrk.

Chichotal jsem se dál, ale vtom na mě snad začal mluvit had. "Sssss, hade, sssss, taky!" usmál jsem se na hada. Divné, nebyl tam ještě před chvílí krvácející- "Ale vždyť je to jedno!" trhl jsem hlavou. Slunisko už zapadalo a já tam stál, obklopený ježky a hadem. "Hele, a kde je Amny?" pozoroval jsem, jak stromy rostou až do nebe, které mělo příjemný nádech oranžové. Pániii... povzdechl jsem si. Ještě omámený krásou oranžové oblohy jsem se podíval, co dělají had a ježci, stále máchaje svůj ocas ve vodě. Had se změnil v obří hadisko a blížil se ke mně. Nejen, že se blížil, on po mně šel! "Nech mě být!" zavrčel jsem na hadisko a pro jistotu se schoval do příkopu, ve kterém - přísahal bych - ještě před chvílí byla voda. "Žádná voda, krev!" vyplašeně jsem nadskočil, ale pořád zůstal v krvi. Přesně jsem věděl, z čeho ona krev je. Z tamté srny, kterou jsme ulovili s Réto! Oklepal jsem se. "Krev je snad dobrá na pití, že jo?" podíval jsem se na znovu vycházející - tentokrát modrou - kouli. "Jo, je to určitě zdravý!" kývl jsem a s otevřenou tlamou nabral co nejvíce krve. K mému podivu chutnala jako voda.
Protože už mě nebavilo válet se v krvi srny - té srny, která už musela plesnivět někde na tamté louce, kde jsme byli s... nevím kým - vylezl jsem odtamtud a snažil se co nejvíce krve dostat pryč z mého kožichu. Dostatečně oklepaný od krve - která z mé srsti odkapávala na zem a způsobovala tak růst malých růží - jsem hrdinsky předstoupil před hada a kousl ho u hlavy. "Roztrhnu tě vejpůl, jestli mi neřekneš, kam zmizela Amny!" byl jsem opravdu naštvaný, tak jsem s ním ještě zatřepal. "Kde. Je. Amny?" vrčel jsem na něj, aby pochopil, co po něm chci. Přidal jsem pevnější stisk zubů, aby věděl, že to myslím seriózně.
"Nikdo neví, kde je Amny?" pustil jsem hada a rozpačitě se rozhlédl po okolí, které bylo náhle poseto spousty vlků. "Opravdu nikdo?" rozeběhl jsem se k vlkovi, který vypadal, jako že by něco mohl vědět. "Nikdo neví, kde je Amny!" ujistil jsem sebe, mrak a vlka, který mě pořád přejížděl pohledem, který kdysi mívala má matka, sourozenci, či Fey. "Nekoukej na mě tak!" začínal jsem se obávat, že jsem úplně sám a obklopen vlky, kteří mě nemají rádi. "Já ji najdu!" zvolal jsem na ně. "Uvidíte, najdu ji a... no to potom uvidíte!" zběsile jsem kýval na vlky, kteří se ke mně začínali přibližovat. Co když oni ublížili Amny? Co když teď ublíží mně? "Mně si jen tak neublížíte, umím..." odmlčel jsem se "...utíkat!" zvolal jsem do dramatické pauzy a rozeběhl se pryč.

// Vrbový lesík

Pomalu jsem polykal doušky vody, když vtom Amny zaječela tak vyděšeně, že mě to donutilo se s trhnutím hlavy obrátiti. Byl jsem svědkem toho, jak se odnikud objevil vlk. A ještě na nás vybafl! Byl jsem také trochu vyděšený, takže tekutina, kterou jsem ještě nestihl spolknout pokropila scenérii přede mnou. Scenérii Polluxe, jak chce "zničehonic" vlkovi utrhnout hlavu. Srdce se mi během celé té události rozbušilo tak moc, že jsem ho mohl slyšet i přes hučící potok. Občas do toho snad i ťuklo srdce Amny, ale tím jsem si tak jistý nebyl. Tak jako tak, já byl vyděšený, překvapený a... pomalu se mi začínalo dělat špatně z vody, kterou jsem vypil. A možná to byla nevolnost z krve, která tekla zjevenému vlkovi z ucha. Aspoň to není hlava! nejradši bych to onomu vlkovi pozitivně ohlásil, jenže jsem si opravdu nebyl jistý zda-li mě přes všechnu tu krev slyší. A i kdyby mě slyšel: Amny už se o něj začala starat. Uklidnil jsem se. Když mluví Amny, já musím taky! zavrtěl jsem ocasem. Je to jen krev z ucha, to je toho... ten vlk bude v pohodě pousmál jsem se a udělal krok blíže k Amny. S krokem se mi zamotala hlava a málem jsem se přerazil. S údivem jsem nad tím zamrkal. Další kroky už jsem radši nedělal, pevně jsem se opřel o přední nohy a doufal, že ať už se mi děje cokoliv, jednou to skončí.
"Ahoj, já jsem Newlin a... whoa, proč máš modrou krev?" Ten vlk měl opravdu modrou krev! zavrtěl jsem nad tím hlavou a náhle měl vlk krev opět červenou. Co to... bylo? "Páni... musel jsem se zmýlit... ta krev je červená. A... nemodrá," motala se mi hlava, nebylo mi nejlépe a... ke všemu jsem měl halušky? Výborně! Ale ne, nemůžu mít halucinace! To je... světlem, nebo tak něco. "Jo, je to světlem," přitakal jsem si. Ještě před tím, než jsem usoudil, že je to světlem se stalo co? "Jo... Polluxi, moje oblíbená barva je oranžová, protože je taková... žlutofialová." přikyvoval jsem. "Ano, ano... žluto...oranžová."
Lehl jsem si u kraje potoka a ocas jen tak z nudy máchal ve vodě. "Zdá se mi to, nebo jsem nějaký neupovídaný a vy jste nějací... chlupatí?" udiveně jsem naklonil hlavu do strany. "Mimochodem, Amny: už jsem ti říkaaaal, že Polluxův... co to jee?" přimhouřil jsem oči a bedlivě prozkoumával si okolí Polluxova le-pra-levého oka. Bílá kruh a květina naklonil jsem se k Amny a pošeptal jí do ucha. "Polluxův... ta věcc... u oka, připomíná... kytku!" napřímil jsem se a odstoupil od Amny, abych nevzbudil podezření z Polluxovy strany. "A taky je mi nějak... blbě!" prohlásil jsem, párkrát máchl ocasem ponořeným ve vodě a obrátil se na záda. "Už tu máme zase ráno, co?" zamračil jsem se nad vycházejícím sluncem. "Nesvítíš nějak často, ty... Slunisko?" rozchechtal jsem se nad názvem té žluté koule. Jak jsem mohl říct, že je mi blbě? Je mi skvěle!

Stále jsem hleděl do proudící tekutiny. Nejsem u vody už nějak dlouho? A nemám žízeň? A hlad? Mám žízeň a mám i hlad! Vodu tu máme, to je dobré, ale co s hladem? Poznámka pro Newlina: zeptat se, jestli si nemůžeme něco ulovit. Vyslechl jsem si všechny Polluxovi názory. Moc jsem s nimi nesouhlasil: například Unavený nebyl 'ten divný vlk'. Unavený by mohl být fajn... kdybych se na něj nevybodl. Nebo ho nevyrušil. Nebo ho neotravoval. Mezitím se Pollux dostal k jeho oblíbeným barvám. Zbystřil jsem - oblíbené barvy byly důležité. Nevykládá to nějak složitě? "Páni! To jsou... zvláštní barvy!" zavrtěl jsem ocasem. Asi jsem nikdy neviděl padat hvězdu. Možná, že jednou, když jsem byl s Her- přinutil jsem se k pevnějšímu úsměvu. "Sice jsem nikdy neviděl padat hvězdu - teda myslím - ale určitě je to zajímavá podívaná a ještě zajímavější barva!" snažil jsem se hrát své typické já a vyhnat se zbytky vzpomínek z hlavy. Zase. Už zase na mě útočí nostalgie? Neděje se to nějak často? Vždyť už je to dlouho, co jsem je opustil a- "Promiň, co jsi právě říkal? Ne, počkej! Určitě jsem ti rozuměl! No jo, máš takovou více šedoodstínovou srst!" pokusil jsem se o vtip na Pollovu srst. A doufajíc, že mu nevadí doteky stejně jako Amny jsem do něj přátelsky šťouchl packou.
Teda! Co když se taky bojí doteků? Ne bojí: to není ten správný výraz! Co když mu taky VADÍ doteky? mávl jsem nad tím ocasem. Ne, to je blbost. Vždyť... prostě nevypadá jako vlk, který by... no prostě, doteky a Pollux nezní jako protiklady, uzavřel jsem s nejmoudřejším hlasem, který se v mé mysli naskytl. Zatímco můj 'moudrý' hlásek v hlavě odříkával tuto myšlenku, konverzace smečky se stočila k sourozencům. Hrdě jsem se narovnal, usmíval se a přikyvoval. "Jé, ani tyhle vlky jsem nikdy nepotkal!" stále ještě hezky narovnaný jsem uvažoval, co je jméno 'Ergo Proxy' zač. Aston by se divil, co za vlky běhá po světě! musel jsem se hodně hlídat, abych se nezasmál jménu vlka, kterého Amny sháněla.
Asi jsem moc dobře nestíhal sledovat dění v naší pidismečce, protože náhle jsme se bavili o tom, že jsem roztomilý. "Aww... díky Amny!" prudce jsem zamrkal a překřížil přední nohy a předklonil se. "Jsem pro posun, nějak moc se mi tu nelíbí. Jsou tu... kopce," povzdechl jsem si. "Lesy a kopce. Rád bych se mrkl někam jinam a... mohli bychom třeba něco ulovit? Co si myslíte vy? Mimochodem, ještě se s dovolením napiji," ladnými kroky jsem dohopkal ke kraji potoka, který byl nadmíru čistý. Vypadá to lákavě! s potěšením jsem se naklonil k vodě a pořádně se napil.

// Ohnivé jezero

"Polluxi! Konečně mluvíš! Nevím, jestli jsi byl zrovna duchem přítomný, ale probírali jsme s Amny přátelství. Tak se rovnou zeptám i tebe! Je pro tebe přátelství důležité, nebo ti připadá nepotřebné? Amny říkala, že je to dobrá věc, ale že přináší i bolest a smutek. Já si zase myslím, že to za to stojí. Poděl se s námi - pěkně prosím - o tvůj názor!" snažil jsem se přivítat co nejpřívětivěji Polla zpátky mezi mluvícími a chodícími. Poslední dobou byl pořádně mimo... ale teď je zpátky a všechno bude v pohodě! "Jo, a taky si teď nejsem moc jistý, jaká je tvá oblíbená barva. Omlouvám se, pokud jsi to již zmínil. Jaká je tvá oblíbená barva? Možná jsem prostě jen nedával pozor... nevím," pozorně jsem si při svých slovech prohlížel černošedého vlka. "Oh, a taky mě tak napadá! Jakou barvu má tvá srst?" vyhrkl jsem. S Amny už jsme konstatovali, že je to pravděpodobně černá... nebo snad šedá?
Co když mi začíná vynechávat paměť? Co když mi Pollux už sdělil, že jeho oblíbená barva je... modrá? Že bych byl už tak starý? Ne... to nemůže být pravda. Určitě jsem si všechno pamatoval dobře. Žádné stárnutí... možná zítra. Pousmál jsem se a odvrátil pozornost na Amny, která se ptala Polla na ty vlky, na které se předtím ptal on nás. Srandovní, pomyslel jsem si. "Taky by mě to zajímalo!" přikyvoval jsem hlavou jak potřeštěný. "Pokud ti to teda - jak Amny řekla - nevadí!" dodal jsem s dalším přikývnutím.
Cesta se nám pomalu začínala pod tlapami měnit. "Jestli samečkům vadí co? Omlouvám se, asi nechápu pořádně tvou otázku!" rozesmál jsem se. Z její otázky to vyznělo, jako kdyby sama byla sameček a nevěděla, jestli jí má vadit, když ji nazve někdo 'roztomilým'. "Už mi to dochází, pracuji na odpovědi!"mně někdo říct, že jsem roztomilý... je to trochu divné. Ale jinak... no co? Všichni jsme vlastně roztomilí! Stromisko, Amny, Unavený, Pollux, já... všichni do jednoho! "Mně - jakožto samečkovi - to nevadí," řekl jsem ještě trochu zamyšleně. "Vlastně by to nemělo vadit nikomu! Mimochodem: kdo ti řekl, že to samečkům vadí? Možná je to důvod, proč mi to nikdy nikdo neřekl!" uchechtl jsem se. Taky chci, aby mi vlci říkali, že jsem roztomilý! Pozoroval jsem potok, který už dobu tekl vedle nás. Taky chci být roztomilý... zazněla mi v hlavě poslední myšlenka a pak jsem se zrakem ztratil v proudící vodě potoka.

"Uhm..." proč by někomu vadily doteky? Šťouchnutí! Proč jí to vadí? změřil jsem si pohledem svou tlapu. Není špinavá... nebo jsem snad nechutný? Ta tlapa se mi nezdá nějak nechutná a odpuzující... je to poměrně hezká tlapa! Přimhouřil jsem oči. Leda, že bych jí ublížil nebo... ano, je to jasné, má nějaké zranění a já - nejstřevnatější že všech střev - jsem ji do něj šťouchl. Bravo, opravdu... bravo. "Moc se omlouvám!" vyhrkl jsem. Nelíbilo se mi, že bych Amny mohl ublížit jediným dotekem a tak jsem rovnou odskočil metr od ní. "Už to nikdy neudělám, promiň, promiň, promiň! Nevěděl jsem, že by ti to mohlo vadit... odpusť," nevědomky jsem se tupě zadíval do prázdna a tam mé oči také setrvaly, než Amnesia řekla něco o 'navždy'. "Ale nee..." mávl jsem vesele ocasem a přemáhal nutkání ji přátelsky šťouchnout. Přidal jsem se k ní se smíchem. "Ne, opravdu: nemyslím si, že bys mi lezla na nervy - vlastně si to ani neumím představit. Já bych 'navždy' vydržel... chceš se vsadit?" uchechtl jsem se. "Mohli bychom se o to vsadit! Mohlo by být zajímavé, kdo z nás to nevydrží! Samozřejmě pod podmínkou, že se budeme chovat tak, abychom naschvál někoho nedonutili prohrát sázku - jestli mi rozumíš. Určitě mi rozumíš. Mohla by to být sranda, co ty na to?"
Šokoval mě význam toho slova, které Unavený použil. "Irelevantní, že je nedůležitý? Takže on vlastně řekl, že přátelství je nedůležité a nepotřebné? Chudák... měli jsme ho uvést z omylu! Měli!" Byla to reakce trochu opožděná, ale nevadilo. Rád jsem vždycky vyslechl všechny odpovědi a poté se ptal a reagoval. "Netrápím se tím! Já jen, že... opravdu jsme ho neměli takhle opouštět. Já ho neměl opouštět. Obzvlášť teď, když vím celý jeho názor na přátelství... určitě bychom mohli být přátelé! A určitě by nás chtěl poblíž... chci říct: podívej se na nás! Jsme snad vlci zabijáci - odpovím si sám - ne! Jsme nesympatičtí? Ne! Jsme ti, kteří se rádi hádají? Ne!" zaposlouchal jsem se do cvrkotu ptáků a hledal v něm inspiraci na pokračování svého projevu. "Ale... kam jsem se to dostal? Netrápím se s tím a dělám si srandu. Jen, že kdybychom s ním byli a neopustili bychom ho..." pohlédl jsem na Unaveného, jak míjí naši skupinku. "...tak by neodcházel. Ale to je fuk, stejně si dělám - samozřejmě - jen srandu a netrápím se s tím, he, hehe." nebýt toho 'hehe', bylo by to přesvědčivé... střevo Newline.
"Proč ty? Protože si to zasloužíš! Je to poměrně čest vybírat, jakým směrem se bude naše smečka ubírat!" obrátil jsem se na Polluxe. Tentokrát na něj nezapomenu. "Já vybíral, nyní ty a potom... ty, Polle!" porozhlédl jsem se a spatřil potok, o kterém hovořila Amny. "Potok je skvělý, vyrazíme?" Sotva jsem vykročil, schytal jsem od Amny dloubnutí. Dloubnutí doprovázel ještě ublížený kukuč.Pobavilo mě to. Buď se učí opravdu rychle, nebo je nenormální celou dobu. "Velké pardon z mé strany, madam!" předklonil jsem se co nejhlouběji, chvíli tak setrval a poté se vydal k onomu potoku. Se - jak jsem doufal - smečkou tuláků v patách.

//Ronherský potok

"To je zajímavý názor, díky," přitakal jsem na Amny. Byl jsem rád, že odpověděla takhle dlouze. "Nevím, nevím... podle mě se pořád vyplácí žít s přáteli, než bez nich. Jo, je pravda, že jednou ze ztráty smutní budeme, ale... no tak! Vždycky to stojí za to!" zamával jsem ocasem a usmál se na ni. "Víš co? Taky se mi nelíbí představa loučení. Budeme spolu napořád a nikdy se nerozloučíme!" jemně jsem ji šťouchl tlapou, jak to už sama párkrát udělala. "Taky jsi fajn!" ohlédl jsem se na Polla. "Ty samozřejmě taky, Polle!"
"Netrápí mě to, v pohodě. I když vlastně... co to znamená slovo 'ire-ile-re-levantní'? A jak se to vyslovuje? A... to s tím litováním radši necháme být... ale někdy se k tomu vrátíme! Teď bychom možná měli někam jít, protože jestli po nás půjde Smrt - jestli to opravdu není jen vlčice s uhozeným jménem..." ostře jsem pohnul hlavou, vyplázl jazyk a oči obrátil vzhůru. S nadějí, že se má imitace mrtvého povedla jsem se obrátil zpátky na Amny.
"Jsem pro to, abychom vyrazili pryč odsud. Stejně jsme - jak Pollux říkal - KOČOVNÁ smečka a nemyslím, že je dobré, když jen tak 'kočujeme' na místě," rozhlédl jsem se a můj pohled spočinul na černobílého vlka. "Hele, ale stejně: neměli bychom se radši vrátit k Unavenému? Je tam tak sám... a já - my- jsme ho opustili. Nebylo to správné a lhát mu? Hnus. Byl jen nevyspalý a já se na něj takhle vybodl a vás vzal s sebou." trochu provinile jsem sklopil zrak do červených řas v jezeře. "Koho ještě opustím, Amny? Kdo je další na řadě?" pohled jsem přesunul Amny do očí a očekával její odpověď. "Stromisko, Křovisko, tady Unavený... kdo dál?" rodinu jsi radši vynechal, heh? Prudce jsem zavrtěl hlavou a usmál se.
"Dělám si srandu, neboj!" usmál jsem se ještě víc, abych své tvrzení podpořil. "Jen by mě zajímalo: kam chce naše smečka jít? Minule jsem směr vybíral já, tentokrát to nechávám na tobě!" a Pollux je co, křoví? Jen proto, že se momentálně neprojevuje ho nemusím hnedka- "A ty rozhoduješ příště, Polle!" povzbudil jsem šedočerného vlka, který byl už delší dobu zamlklý. Povzbuzeno, lepší? Lepší. spokojeně jsem kývl a čekal, jak Amny rozhodne.

Ještě za chůze jsem si v mysli opakoval jeho poslední slova. Zlo a dobro, nevidíš? pohledy vlků na svět byly evidentně různorodé. Já viděl svět, který byl plný normálních a nenormálních, nikdo nebyl zlý, jen méně hodný. Přátelství je irelevantní... a nepotřebný... povzdechl jsem si. Jak rád bych tě uvedl z omylu, Unavený. A co je to irevelantní? Ilerevantní... irelavarentní... je to vůbec slovo? Vždyť na to nejde ani pomyslet. Postižené slovo jsem si odložil na dobu neurčitou a radši jsem zkontroloval, jestli je se mnou celá smečka. Pollux a Amny... byli jsme kompletní. Pousmál jsem se. Všichni jsme Unaveného přežili ve zdraví.
Amny mi poděkovala, ale nebyl jsem si jistý za co. "Žádný problém a nemáš zač. Je mi krapet líto, že jsme ho tam tak nechali. Ale co? Stejně si to tak asi přál. A mimochodem: pokud jste si nevšimli, byl jsem sám sebou donucen zalhat o našem příteli na druhé straně jezera, který se údajně bojí tmy. Jen vás ujišťuji, že nikdo by tam být neměl. A pokud tam někdo bude, je jen malá pravděpodobnost, že se bude bát večerů." Přidala ještě otázku o Smrti. Neříkala jednou Megan něco o tetě Smrti? "Nejsem si moc jistý, ale něco o té Smrti už jsem slyšel. Nevím, co si o ní myslet. Možná je to jen vlčice s pěkně uhozeným jménem, možná, že je to vlčice, která... no, byl bych radši za první možnost. Hádám, že ty jsi o ní také nic nezaslechla?"
Popošel jsem pár kroků a myšlenka o nepotřebném přátelství se vrátila. "Vím, poznámka Unaveného o Smrti byla zvláštní, ale více mě zaujalo to divné slovo 'irelávantní' a to o nepotřebném přátelství. Jaký je tvůj názor na přátelství? Chci říct: já si nemyslím, že by bylo nepotřebné. Připadá mi důležité. Poměrně DOST důležité. A... už tu delší dobu dumám nad tím, jaké by to bylo, kdybych byl bez vás. Jako: byl bych smutný? Jistě, že bych byl, ale to bych vás musel nejdříve poznat. A to bych vás zase poznat nemohl, protože je hloupost vás poznat, pokud bych vás nikdy nepotkal. Prostě-" cukl jsem sebou. Už tak pět minut melu jen hlouposti. převládl jsem chuť se rozesmát a snažil se nějak dokončit svou myšlenku. "Prostě by mě zajímalo, co si o přátelství myslíš ty?" Rád bych se zeptal i Polluxe, ale tomu asi do řeči nebylo.

Litovali by, kdyby věděli, že mě potkají a že ví, že - "Zavřít tlamu je fyzicky nemožné!" zvolal jsem do svého přemýšlení na Unaveného. Páni, asi nemá nejlepší den. Otázkou zůstává, jestli mu ho naší přítomností zlepšíme, nebo jen zhoršíme. Pozoroval jsem černobílého vlka, jak se táže Amny a Polluxe, jestli se o mě mají starat. Trochu se mi to nelíbilo. "Připadám ti snad jako vlče? Nepotřebuji chůvu, natož dvě! A oni mají taky o dost lepší věci na práci. Připadají ti snad jako chůvy?" předklonil jsem se k Unavenému. "Připadají?" ohlédl jsem se, abych spatřil mé dvě údajné "chůvy". Amny se mě zastala a já jí poděkoval letmým úsměvem. "Mně totiž ne!" ještě jsem se trochu usmíval, ale smích mě pomalu přecházel. Konverzace s nabroušeným Unaveným se stávala čím dál vážnější. "A navíc, kdyby to byly chůvy, byly by to ty nejlepší chůvy, které bys kdy potkal!" Můj poloviční výraz se změnil ve výraz neutrální, jak mi černobílý oznámil, že nemá oblíbenou barvu a ať už sklapnu. "Jaký máš problém s barvami? Copak vidíš svět 'černobíle'?" uchechtl jsem se vlastnímu vtipu. Dobrá práce, Newline, to by mohlo zlepšit zdejší atmosféru.
Nezdálo se, že by se naladění Unaveného nějak změnilo, tak jsem začal přemýšlet nad tím, že ho přeci jen opustíme, a aby se k nám vrátil, až by měl náladu na tak skvělé vlky jako Amny a Pollux... a koneckonců, i já celkem ušel. Amny ke všemu žádala, abychom už radši šli. Z její věty přímo přetékal strach, nervozita a naléhavost. Polle z Unaveného taky moc velkou radost jak to tak vypadalo neměl. Přikývl jsem tedy na Amny - pokud nechce být v naší společnosti, necháme ho radši být. "Heh, asi už tě opustíme. Přeci jenom, nechali jsme na opačné straně jezera kamaráda a on se teď může sám celkem bát. Už je večer... a právě on má z večerů hrozitánský strach!" ta lež musí vyjít! "A jelikož jsme ZODPOVĚDNÍ vlci," zvýraznil jsem "zodpovědní", protože to bylo vskutku důležité slovo "Opustíme tě a půjdeme za naším přítelem. Asi ti to vadit nebude a... věz, že i tak tě máme celkem rádi, že ano?" zamával jsem ocasem. "Tak tedy: rádi jsme tě poznali, Unavený." pomalu jsem se vydal k bodu, kde jsme se s tuláckou - nebo jak Pollux řekl kočovnou - smečkou nacházeli předtím. "A ještě něco!" obrátil jsem se na poločerného-polobílého vlka. "Až budeš mít lepší náladu a až budeš vědět, jaká je tvá oblíbená barva... klidně mezi nás přijď a můžeme být kamarádi." Ladně jsem mávl ocasem a houpavou chůzí se vydal do již určeného místa.

Cizí vlk se zdál, že s námi nic moc společného mít nechce... a nebo to jen dělá a chce se s námi bavit. Představil se jako "unavený" což mi připadalo jako pěkně zvláštní jméno. "Těší mě..." poohlédl jsem se přes rameno "...nás, těší nás, Unavený." nadšeně jsem zamával ocasem. "Počkej a ty se vážně jmenuješ Unavený? Teda! To je zvláštní jméno! Ale je pěkné! Já se jmenuji Newlin - jak už jsem, ostatně, jednou zmínil. Ale Unavený je teda o dost lepší!" Pomalu jsem cítil, jak se vracím do komunikativnější nálady. "Všiml jsem si, že jsi trochu unavený, Unavený. Nevzbudili jsme tě nebo tak? Ale vypadáš celkem vyspale, tak snad ti to nevadí..." proč by mu to mělo vadit?
Amny mi špitla do ucha, že to možná nebyl dobrý nápad. "Neboj, Amny. Není Ospalý, říkal, že se jmenuje Unavený. Proč bychom ho měli nechat být? vždyť je sám..." pozoroval jsem černobílého vlka. "Mně by se nelíbilo, kdybych byl sám. Je to nepříjemné a už nikdy bych sám být nechtěl. Viď, že budeš radši v naší společnosti než sám, Unavený?" dál jsem si prohlížel unaveného Unaveného. "Páni, tvé oči jsou mé oblíbené barvy! Jaká je mimochodem tvá oblíbená barva? Já mám rád zelenou..." Prudce jsem se obrátil. "Polle, tebe jsem se taky neptal na barvu, co?" zatímco jsem to říkal, hledal jsem Polluxe. Byl zalezlý až za Amny, která stála těsně za mnou. Je snad možné, že by se Unaveného báli? Proč? Vždyť... nevypadal nepřátelsky. Dobře, možná trochu mrzutě po přerušeném spánku, ale jinak by mohl být stejně fajn, jako oni dva. Litoval bych, kdybych věděl, že jsem je nepotkal. To samé platí i u Unaveného. Určitě se ukáže jako skvělý kamarád - stejně jako Amny a... Pollux vlastně taky. trochu jsem přimhouřil jedno oko a uchechtl se. Ještě jednou: litoval bych, kdybych věděl, že jsem je nepotkal. Ta věta nedávala smysl! Jak bych to lépe... hm. Přimhouřil jsem obě oči a pracně uvažoval. Litoval bych, kdybych věděl, že jsem je nepotkal. Teda, až potom, co bych je potkal a až PAK bych se dověděl, že jsem je nikdy nepotkal a tak bych toho ale litoval. Ale litoval bych, kdybych je nikdy nepotkal? Nebo by litovali oni? Oni by přece taky nemohli litovat, kdyby mě nepotkali. Sakra, to je patálie... a vzhledem k tomu, že jsem právě narazil na velice komplikovaný problém, který si zasloužil být překonán, mlčel jsem a ani moc nevnímal, co říkají ostatní.

"Myslíš, že proužky mohou za všechno?" ještě smutněji jsem se podíval na Amny. Smála se, takže to nemohla myslet vážně... a nebo to taky vážně myslela a vysmívala se mi. Cítil jsem se zmateně. Polle a Amny si mezitím hezky povídali, a já pomalu ztrácel chuť se jim zapojovat do konverzace. Rád bych všem taky ukázal, jak vypadá třeba takové "kukrle", ale když jsem viděl, jak Amny ještě před chvílí radši stála jen na třech nohách... nezdálo se mi to jako dobrý nápad a tak jsem ani Polluxovo gesto nenapodoboval. Místo toho jsem se zamyslel nad tím, co mi vrtalo hlavou celou tu dobu, co s námi byl Pollux. Nebyl jsem si jist, ale trochu mi připomínal Hernea. Minimálně před tím, než mi dal tlapou přes ksicht. Trochu nedůvěřivě jsem ho pozoroval a poté už jen ne moc duchapřítomně zíral do jezera a topil se v nostalgii. Bylo to, když mi bylo sotva dva a Herne býval ještě nenormálním, stejně jako já teď... prudce jsem začal mávat hlavou ze strany na stranu. Žádná nostalgie, žádné vracení zpátky... nikdy. Když jsem nostalgii konečně vyklepal z hlavy, pousmál jsem se na okolí. Bylo mi jedno, jestli se zrovna baví o jezerních vlčicích? "Počkej, v tom jezeře žádné vlčice nežijí, to ví snad každý, ne?" zadíval jsem se tázavě na Polla.
"Proč říkáš Amny jezerní vlč-" mou otázku přerušil výkřik vlka, který byl zjevně na někoho naštvaný. "A neměli bychom se tam spíš jít podívat? Mohli bychom mu tomu vlkovi taky vylepšit den a tak... nevidím důvod, proč by měl být dál naštvaný, když může strávit trochu času s námi. No ne?" zeptal jsem se spíše řečnicky, nečekal na odpověď a vydal se směrem k místu, odkud se onen řev ozval.
Pomalu jsem se blížil k vlkovi, který ležel u jezera. Byl zvláštní: z půlky bílý, z půlky černý... dva jednoocí vlci spatlaní dohromady. "A-ahoj?" pozdravil jsem spíše tázavě, nikdy jsem nepotkal vlka, který by vypadal jako vlci dva. Ne, že by byl hezky tlustý, nebo tlustý, to ne, jen... prostě dva vlci. "Já se jmenuji Newlin a ty jsi?" optal jsem se vlka už trochu jistěji a na znamení příchodu v přátelské náladě jsem zastřihal ušima. Když to vyjde, mohl bych mít respektive dva přátele v jednom. Pousmál jsem se nad tou představou. Jednomu bych mohl říkat třeba... jak by se mohl takový vlk jmenovat? Třeba Linonell. Jedné půlce bych říkal Linonelli a té druhé Nelline. uchechtl jsem se. Třeba se tak jmenuje a my budeme přátelé... skvělé! Bylo mi hloupé se otáčet a tak jsem si nebyl jist, jestli je alespoň Amny za mými zády. Upřímně jsem v to doufal, přišlo mi vůči černo-bílému nespravedlivé, že bych ho přišel uvítat jen já, zatímco oni by se tam dál bavili o vlčicích z jezera či co.

Spadl mi kámen ze srdce, když jsem se ujistil, že za tu teplou vodu jsme opravdu nemohli. Amny to říkala, a ta nelže, ne? Jenže ještě předtím mluvila o mých proužcích... ty jsou v tom taky určitě nevinně! "Ani proužky za to určitě nemohou!" prohlásil jsem s jistotou. A nebo taky mluvila o proužkách v úplně jiné souvislosti... "A nemohou ani za nic jiného! Mé proužky jsou v tom nevinně!" opět jsem na Amny vrhl smutný pohled, který se potom vrátil zpátky do běžného nadšeného výrazu.
"Kočovná smečka? To zní ještě lépe! Vítej tedy - s Amnyiným svolením - u nás, v nově založené kočovné smečce!" zavrtěl jsem ocasem. "Teď mě tak napadá, Polle, že teda asi nejsi v žádné jiné smečce, že? Jsi tulák stejně jako my? A nevadí ti, když ti budu říkat 'Polle'? Pollux je docela dlouhé - sice hezké, ale dlouhé - jméno." usmíval jsem se. "Amnesii taky - jak sama řekla - říkám Amny, ona mně 'Newe'... mohli bychom ti říkat 'Polle'! Pokud ti to teda nevadí."
Zamyslel jsem se nad otázkou o elegantních pohybech. Nemůžu to přeci vysvětlit tak, že řeknu "Ále, naše elegantní pohyby by měly parodovat mou matku, však víš!" Chtělo to lepší vysvětlení. "Naše elegantní pohyby by ale byly speciální..." mluvil jsem co nejnapínavějším hlasem. "... byly by tak složité, že by je nemohla udělat každá vlčice. Jen ta, které se dostane momentálně nové, ale již brzy posvátné a prastaré, učení těchto pohybů..." líčil jsem to tak, aby to každého zaujalo. "Jako třeba tady Amny!" rozveselil jsem se. "Ale nemyslím si, Am, že bychom se do výuky elegantních pohybů mohli pustit. Přeci jen, co když tě ještě bude bole sval? Času máme dost!" dodal jsem trochu starostlivě. Měl jsem nutkání dodat "Šťastný? V naší smečce budeš šťastný!" a tak se taky stalo.
Zbývala poslední věc, odpovědět Pollovi na otázku ohledně těch vlků, které vyjmenoval. "Severku, Bellatrix a ani Castora jsem ještě nepotkal. Ale jestli chceš, mohl bych ti je - společně s Amny a křoviskem - pomoci hledat! Potkal jsem zatím jen pár vlků: Fey, Réto, Astona, Megan... a s Amny už jsme potkali Lylwelin, Sigyho a tebe. Nevíš, jestli někdo z těch, které jsem vyjmenoval neznají ty, které hledáš ty?"

Nejdříve jsem poslouchal, co Amny říká a potom se pustil do jednorázové odpovědi. " Mám modré oči... teda, myslím, všichni to říkají. Neměla by v nich být fialová. Pokud v nich je, možná za to může jezero! Jak jsem řekl, tmavě modré oči, takže ovládám vodu. I když: 'ovládám' asi není to nejsprávnější slovo. Sotva umím udělat nějakou tu vlnku. Ale bude to už jen lepší! Chtěl bych se to od někoho naučit, ale... nevím no. A co ty? Ty máš fialové oči, takže máš magii... myšlenek? Páni! Umíš si představit, že bych měl nafialovělé oči a taky automaticky ovládal magii myšlenek? Páni, to by bylo úžasné!" zaradoval jsem se. Ale i tak má čtení myšlenek určité nevýhody. Nelíbilo by se mi vědět, co si o mně kdo myslí. Připadá mi to jako zbytečná magie: přeci vím, že mě má každý rád! Přikývl jsem jí na informaci, že si jen natáhla sval. "To doufám, snad tě ta bolest brzo přejde! Pak se můžeme aktivně pustit do tréninku elegantních pohybů."
"Ruzero ujde! Je to vlastně skvělý název pro tohle místo! Ruzero! Geniální!" pochválil jsem Amny. "Ne, neublížil. Občas mám pocit, že na tyhle věci jsem nesmrtelný. Chvíli to bolí a pak je to v pohodě... je to dobrý. Možná mi něco v těle křuplo, ale neslyšel jsem to, protože-"
Náhle jsem zaregistroval, že se u nás objevil ještě jeden vlk. Zaregistroval... spíš vlk vykřikl a tak připoutal mou pozornost. Nedokázal jsem popsat jeho barvu. Možná byl černý, tmavě šedý... co je to za barvu? Zkoumavě jsem nad ním naklonil hlavu do strany. "Nevíš, jaké barvy má kožich?" zeptal jsem se potichu Amnesie. To už se vlk udiveně máchal v ruzeru a představil se nám jako Pollux. "Ahoj Polluxi, já jsem Newlin!" zavrtěl jsem ocasem nazpět a přemýšlel, jestli představit i Amnesii. Ale ne, ona si poradí. Pousmál jsem se. "Mimochodem, nechceš se přidat do našeho kroužku elegantních pohybovačů? Mohl by, Amny? Budeme propagovat elegantní pohyby a pak můžeme založit vlastní smečku! Bez území, takovou... tuláckou smečku!" líbila se mi představa smečky, která nemá určené území a jen tak se pohybuje po celém světě. "Ta voda je teplá tak dlouho, jak tu jsme a asi ještě déle. Ale ani moje, ani Amnyina chyba to není!" zamyslel jsem se. Ne, není možné, abych pádem na ty červené řasy spustil ohřívač jezera. "Opravdu to není naše chyba, že jo?" prosebně jsem se podíval na Amny. My za nic nemohli, ne?

"Neboj, nic mi neudělaly." dodal jsem rychle a jako důkaz mluvil dál. "Koukej a poslouchej, úplně v pohodě! Nepřipadám si divně! Teda... připadám si divně, ale tak to má být! Jsem s tím spokojený... připadám si normálně divně! Jak to popsat... prostě jsem v pořádku a nic mi není, jsem divný jako obvykle. Ty řasy jsou jen takové slizké... a teplé. Nevím, co by se stalo, kdybychom se napili... zkusíme to? A možná je to pěkně blbý nápad... někde jsem slyšel, že voda škodí zdraví. A vůbec: co je červené, to není zdravé. Budeme se tím řídit a nebudeme z té vody pít." zasmál jsem se. Normálně divný... to je přesné.
Prozkoumal jsem důkladně Amny, připadalo mi, že musela zakopnout cestou, aniž bych její pád zpozoroval. "A ty jsi v pořádku? Ten terén tady je příšerný - vlk pořád zakopává! Taky jsi zakopla, viď? Nebolí tě něco? Pokud ano, můžu ti nějak pomoct? Jestli tě něco bolí, budeme zkoušet elegantní kroky až pak!" stačí pár špatných slov a už zním jako někdo, komu jde jen o eleganci "Teda, ne že by šlo jen o elegantní kroky, samozřejmě." ulehl jsem a chvíli pozoroval hvězdnou oblohu. Byla pořád stejná, ale přesto fascinující. Velká spousta světýlek probouzela ve vlkovi pocit méněcennosti a že je vskutku nic oproti nim, blikajícím tečkám na obloze, vysoce postaveným a s tisíci přátel. "Stejně se docela rychle stmívá a já elegantní ve tmě být neumím." vlastně toho neumím celkem dost. "Vlastně toho neumím celkem dost. Neumím pořádně běhat, neumím pořádně lovit, mamka říkala, že neumím chvíli držet tlamu... je toho opravdu hodně! A co ty? Ale zpátky k tvému zakopnutí. Nevšiml jsem si, že bys zakopla, ale i přesto... zakopla jsi, nebo...?" tázavě jsem ji prohledával pohledem. "Víš co? To jezero bylo celkem fajn, měli bychom mu taky nějak říkat. Nějaké návrhy? Teplé jezero... plézero nebo tejez... je to celkem složité vymyslet. Tebe něco napadá?"