Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neměl jsem se od ní nikdy vzdálit, ani nyní, když jsem vyděšeně uskočil a ona padla na zem. "Omlouvám se, Amny!" vykníkl jsem a zmateně se k ní znovu přiblížil, abych jí případně mohl pomoci na nohy, "Moc se omlouvám, já- Amny?" Nebyl jsem příliš schopný chovat se rozumně. Srdce mi v hrudi tlouklo strašně rychle, samo zmatené z toho, jestli má mít radost, nebo strach. Ale rozhodně tlouklo a to bylo dobře. A ještě lepší bylo, že to Amnyino se ozývalo taky. "Amny!" zopakoval jsem po další sáhodlouhé chvíli prohlížení si své partnerky. Cítil jsem zmatek. Strach. Vzadu v hlavě mne strašily vzpomínky na to, jaké to bylo, když jsem ji spatřil naposledy. Křup, křup, křup. Smích šedé vlčice. To, jak jsem se nemohl rozloučit a Amnyin prach zmizel během okamžiku. "Amny!" vykřikl jsem ještě hlasitěji a konečně se široce zazubil. Možná, že jsem cítil všechno možné, ale taky jsem nikdy předtím nebyl šťastnější. Můj ocas se rychle rozkmital ze strany na stranu a já se neubránil pokusu Amny olízat čumák. "Amny, Amny! Chyběla jsi mi! Miluji tě! Ty jsi zpátky! Ahoj! Jak ses měla? Jak se máš! Bolí tě něco? Mám tě tak moc rád! Je ti všechno dobře? Totiž, jsi v pořádku? Já se o tebe postarám! Chtěla bys jít spát? Mám tě tak strašně moc rád! Už nikdy neodejdeš, že ne? Prosím! Já-" Veškeré nadšení se zadrhnulo v jediném momentu. Křup, křup, křup. Amny je pryč. Nepatrně jsem zavrtěl hlavou, jako kdybych mohl onu ošklivou vzpomínku vyklepat pryč. S pootevřenou tlamou jsem zalapal po dechu, zatímco jsem v Amnyiných krásných očích hledal, co bych mohl říct. Cokoliv, co by neznělo ošklivě jako ta vzpomínka. "Já už nikdy nechci být bez tebe, prosím!" prohlásil jsem nakonec a s úlevným hihňáním se pevně přitiskl k jejímu slabému tělu. Už nikdy jsem ji nehodlal pustit. Nikdy.

S občasným zacukáním jsem pozoroval své tlapy a nemohl uhnout pohledem kamkoliv jinam, poněvadž kdekoliv jinde bylo prázdno. Musím pryč, musím pryč, musím pryč. Znělo to hezky. Znělo to správně! A já bych rád po dlouhé době udělal správnou věc. Tiše jsem zakňučel a zavrtěl hlavou. Bylo stejně jen otázkou času, než se konečně stane to, co mi před celou věčností Život slíbil. A já mohl čekat ještě chvilku. Musím pryč, musím pryč. Musím pryč. Nedočkavě. Tiše jsem dýchal, tak potichu, jak to jen bylo možné, abych neslyšel prázdno. Abych neslyšel absenci Amny. I když už jsem byl daleko od posledního místa, kde ležela, pořád jsem se bál rozhlédnout. Bál jsem se, že svět je příliš prázdný na to, abych se na něj mohl podívat.
Line? Možná, že už jsem blouznil. Srstí mi procházel vánek. Musel zašeptat slovo, které znělo, jako kdyby ho řekla Amny. Vymýšlel jsem si. Musím pryč, musím pryč, musím pryč, zavrtěl jsem nepatrně hlavou a přitiskl ji ještě blíže k tlapám. Nechtěl jsem slyšet její hlas. Nechtěl jsem vidět jejího ducha. Amny tu už není. Amny tu už není. Amny tu není. Jako v přeludu jsem hleděl do země, neschopen zareagovat na Amnyin hlas. Na její krásný, tichý hlas. Amny tu není, uronil jsem slzu a nechal ji jako kapku deště dopadnout do země. Bláznil jsem. Jistojistě jsem pouze bláznil. Amny je pryč. Mohl bych se zvednout a odejít. Utéct před vlastním pomatenstvím, kdyby... znovu. Line? Cukl jsem sebou a s nastraženýma ušima zdvihl hlavu. Přede mnou nic nebylo. Nebo bylo? Bylo tu nic. Prázdno. Opatrně, vystrašen z toho, jak by mi další prázdno ublížilo, jsem naklonil hlavu ještě o něco více do strany. Stála tam. Na svých nejistých nohou, vyčerpaná, na pokraji sil. Amny je pryč, Amny je pryč, přivřel jsem oči a nechal další slzu, aby odtekla z mého pohledu. Nedokázal jsem věřit, že by mohla být skutečná. Nemohla být, i když stála přímo přede mnou. Amny je pryč. Amny tu není. Jsem sám. Amny... Cosi se zlomilo a já ji konečně začal vidět. "Amny!" vykníkl jsem a zbrkle vyskočil na všechny čtyři, jen abych se k ní mohl dostat. Dotknout se jí. Jako kdybych zacházel s tím nejkřehčejštím na světě, opratrně jsem se k ní přitiskl. K její studené srsti. Cítil její vůni. Její nádech a výdech. Její žebra. Křup, křup, křup! Vyděšeně jsem se zase odtáhl a s vypoulenýma očima se zadíval do těch její. "Amn... y?" zkusil jsem opatrně položit otázku, která sama o sobě příliš smyslu nedávala, a tápavě zkoumal její fialovožluté duhovky.

// Řeka Tenebrae

Omlouvám se, s každým krokem, se kterým jsem se zvládl vzdálit od řeky, jsem měl čím dál tím větší potřebu se vrátit. Ujistit se, že jsem tam Amny nenechal samotnou. Že potřebuji, aby věděla, že už ji nikdy nenechám samotnou. Že budu pořád s ní, i když... Tu není. Stiskl jsem čelist ještě o něco pevněji, dokud se nezačala ozývat tupá bolest, a pokračoval v běhu. Musel jsem pryč, ale nevěděl jsem kam. Nevěděl jsem kam, dokud... Sarumen? Zmateně jsem zamrkal a nepatrně zavrtěl hlavou. Nade mnou se tyčila vysoká stromiska, která zabraňovala obloze, aby si mě všimla. A kolem mě někdo chyběl. Morf, otřásl jsem se a sklouzl pohledem do země přímo pod sebou. Nemohl jsem se koukat na to, jak to tu bez Morfa vypadá. Jak to tu vypadá bez Neyteri. Bez Amny. Už sem nepatřím. Už sem nepatřím. Nepatřím už nikam! Nemůžu... nemůžu tu zůstat. Nesmím. Musím- musím, roztřásl jsem se a přitiskl se k zemi, zatímco jsem ukryl svou hlavu mezi tlapy. Musím pryč. Musím pryč. Musím pryč! Rozplakal jsem se a zavrtěl zběsile hlavou. Musím pryč. Musím pryč! MUSÍM PRYČ! Potřeboval jsem křičet. Křičet tak, aby mě všichni slyšeli, a zároveň zmizet, aby mě nikdo neviděl. Nikdy. Musím pryč, musím pryč, cukl jsem sebou znovu a stáhl uši ještě o něco blíž k hlavě. Na těch slovech bylo cosi konejšivého. Příslib toho, že bolest nebude trvat věčně. Musím pryč, musím pryč. Musím pryč! Bez Amny, Morfa a Neyteri už jsem nemohl být doma.

Párkrát jsem nevědomky přikývl na to, co Dunčí říkal, ale vlastně už jsem to nezvládal. Od vlčic, o kterých jsem věděl, že se o nich baví rád, jsme přešli k vlčatům, u kterých bych to vůbec nečekal, a... dříve, než jsem se začal zase soustředit, Dunčí byl pryč. "Tak... jo!" pokusil jsem se vykníknout s úsměvem a ani trochu nedat najevo, že se mi z nadcházející samoty okamžitě zlomil hlas, "Tak jo! Já... já tu počkám a... a..." Chtěl jsem se ohlédnout na Amnyin sníh, ale všechen až na drobnou, roztávající se hromádku, byl pryč. Oproti tomu tu ale byla řeka. Ale ne, zbystřil jsem a rychle vyskočil na všechny čtyři. Té řeky, které jsem si z nějakého nepochopitelného důvodu doposud nevšiml, bylo náhle nějak... příliš. Moc. Asi bych měl jít, došlo mi a překvapeně se zadíval na své tlapy, snad abych se ujistil, že jsou stejného názoru. Asi bych měl jít, ale... "Amny," špitl jsem a rozpačitě se zadíval na ono pomočené a promočené místo u řeky, které čím dál tím více připomínalo kaluž, na kterou doléhala divoká řeka. "Amny, já... já se vrátím? Vrátím se! A... a ty taky! Vrátíme se spolu! A bude to- bude to v pořádku!" slíbil jsem a zbrkle přešlápl. Bude to v pořádku, bude to v pořádku, bude to v pořádku. Naprosto! Úplně. Naprosto úplně! Zaťal jsem zuby do křečovitého úsměvu a párkrát si na to přikývl. Naprosto úplně, naprosto úplně, naprosto úplně! Zhluboka jsem se nadechl, abych ještě něco řekl, něco, co by zformulovalo omluvu za to, jak špatný jsem byl partner, že jsem kohokoliv nechal ji ublížit. Ale namísto slov přišly jen čerstvé slzy a odvrácení pohledu do silné řeky. "Musím jít," vypravil jsem ze sebe a ještě jednou rychle přikývl. Nevěděl jsem, co si počnout. Kam se vydat. Proč utíkám. Ale rozhodně jsem si byl jistý tím, že musím.

// Sarumen

Jakmile Dunčí prohlásil, že to ví, nedalo se mu nevěřit. Jeho oči zářily pravdou. A taky se jim nedalo vůbec uhnout, takže jsem musel věřit. A chtěl jsem. Trošičku. Na druhou stranu jsem měl strašný strach, že budu věřit špatné věci, ale... "Tak jo!" vykníkl jsem, částečně vyděšený, částečně nadšený z toho, že bychom mohli být s Amny zase spolu. "To- to bych ti ji pak pořádně představil! A byli byste kamarádi! Všichni! Mohli bychom se jít někam podívat! Nebo být ve hvozdu! A Morf se vrátí taky a bude to nejlepší! Bude všechno jako dřív! Ale lepší! A až umřu já, tak se taky vrátím! Já-" zarazil jsem se a zadíval se překvapeně na své tlapy. Já vlastně asi brzy umřu. Život mi slíbil, že umřu. Takže až se Amny vrátí... co když tu nebudu? Ale- ale když mi řekl, že umřu, tak... tak by se to už mělo stát dávno, ne? Takže! On to odvolal! Je tak chytrý! Nebo... "Já možná umřu, Dunčí," hlesl jsem v podivném uvědomění a věnoval mu podobný neuhnutelný pohled, jako mi před chvílí dal on. Ale netrápilo mě to dlouho, poněvadž jsme se vrátili k oblíbenému tématu mého kamaráda. "Určitě na tebe poletí! I když! To na tebe letěly doteď! Ne? Říkal jsi to!" povzbudivě jsem zamával ocasem a několikrát přikývnul. Já ostatně věděl moc dobře, jaké to je, když vlk letí na Dunčího. A nebylo to vůbec špatné. "Podle mě budou koukat! Čubrnět přímo! To se jen tak nevidí! Vlk jako ty! Jsi drsný! Mohl- mohl bys jim říkat, že ses vrátil jen kvůli nim! To je hezká věc, co říct vlčici, ne? Ale musela by to být pravda! Ale ty říkáš pravdu. A jsi moc hodný! Jsi nejlepší!" vesele jsem se zazubil a dokonce se k tomu tiše i zahihňal. Moc jsem si přál, aby Dunčí už konečně našel ty vlčice, co by na něj letěly. A hodně, přesně tolik, kolik si jich přál. Třeba se Amny taky vrátí i pro mě, posteskl jsem si a rychlým, na moment smutným pohledem bleskl po jejím místě.

Smutně jsem popotahoval, i když mi Dunčí už poněkolikáté řekl, že se mám sebrat. Všichni mi to tak nějak říkali. Totiž, řekla mi to už jen Evelyn, ale... její rozzlobenost vydala za vlků několik. "Dobře," kníkl jsem a utřel si tlapou čumák. Hlava mi pulzovala a celý obličej jsem měl horký, ale nehodlal jsem to dále komplikovat. Ne, když jsem riskoval, že se na mě rozzlobí i Dunčí. Jsem v pořádku. Já jsem v pořádku! Už. Amny... se vrátí. Dunčí se vrátil. Jsem chlap! Opakoval jsem si v hlavě, zatímco jsem se snažil alespoň nějak narovnat, Jsem chlap! Nebrečím. Nikdy nebrečím! Jsem... jsem v pořádku. Dokonce veselý! Jsem. Veselý. Soustředěně jsem přimhouřil oči, zatímco se má tlama zkroutila do poměrně křečovitého úsměvu. Veselý, zafuněl jsem odhodlaně a párkrát pro změnu přikývl. "Jsem moc rád, že jsi zpátky, Dunčí! A- a ještě jednou promiň. Ale jsem chlap! Je to v pořádku! A ty- ty jsi..." zmateně jsem po něm hledal pohledem a nepatrně pootevřel tlamu. Vzpomínal jsem si, že nebyl úplně nadšený, když jsem mu naposledy vyjádřil obdiv poté, co jsme snědli ty červené bobule, ale... "A ty jsi neuvěřitelný! Dokázal jsi přežít vlastní smrt! Ale nemyslím si, že by sis ji zasloužil. Ale jsi drsný! Neuvěřitelný! Jak! Jak jsi to udělal? Jaké to bylo? Bolelo to? Bolí to! Je to... je to paralyzující?" Kdesi uprostřed své řeči jsem přepnul z fascinovanosti do zvědavých dotazů, v jejichž společnosti jsem pak upadl zpátky do starostlivého výslechu, ale vzhledem k tomu, že jsem zmínil, že jsem chlap, jsem doufal, že si toho Dunčí moc nevšimne. "A... a doopravdy si myslíš, že se Amny vrátí?" zeptal jsem se ještě opatrně, poněvadž jsem se svým způsobem bál doufat.

Dunčí se okamžitě ptal na to, kdo to Amny udělal, ale já jen zběsile zavrtěl hlavou. Kdykoliv jsem si na tu vlčici vzpomněl, viděl jsem ji šťastně poskakovat po Amnyiných žebrech, která křupala zcela mimo rytmus skřehotavého smíchu vlčice. "Byla šedá a měla pach jako Styx," dostal jsem ze sebe nakonec a znovu zavrtěl hlavou. Nemohl jsem přestat. Potřeboval jsem úplně všechno vytřást z vlastní hlavy. Pryč. Aby v mých myšlenkách už nikdo nestrašil tak, jako to dělala šedá vlčice. Ale Dunčí z toho nakonec působil ještě... šťastně? Zmateně jsem se na něj zadíval, když prohlásil, ať nebrečím. Snad nebude říkat nic o tom, že je vlčic spousta. Poněvadž Amny... Amny je jen jedna. Tiše jsem zalapal po dechu, když jeho teplo náhle vyměnila další prázdná zima po mém boku. Chtěl jsem se schovat a plakat. Nic jiného jsem dělat nemohl. Další zavrtění hlavou. Amny je jen jedna, Dunčí, vzkázal jsem mu pohledem a už už se chtěl zabořit poraženecky mezi své tlapy, jenže na to Dunčí řekl něco příliš nečekaného. "Um-řel?" zopakoval jsem překvapeně a chaotickým pohledem hledal po jeho těle odpovědi. Nerozuměl jsem tomu, jak by někdo jako Dunčí, jak by... kdokoliv mohl umřít. A vrátit se. Teprve nyní jsem si všiml jeho velké jizvy, která tiše hnisala v jeho srsti. "Moc mě to mrzí, Dunčí!" vykníkl jsem zoufale a uronil dalších pár slz. Všichni kolem mne umírali a já tu nebyl pro nikoho. Vůbec nikoho jsem nezachránil. O někom jsem ani nevěděl, dokud se mi nevrátil mi to říct. "Hrozně moc mě to mrzí," zakňučel jsem a opět několikrát potřepal hlavou. "Strašně moc, moc," špitl jsem a nespouštěl zaslzený pohled z jeho velké jizvy. Někdo mu ublížil. Někdo mu ublížil! Proč? Proč mu někdo ubližoval? "Já se o tebe postarám!" nabídl jsem se se staženýma ušima a vyskočil na všechny čtyři. "Vynahradím ti to, Dunčí! Postarám se o tebe. A budu tě chránit! Už všechny budu chránit! Nikomu se nic nestane. Já- já už to nikomu nedovolím!" slíbil jsem mu a zhluboka se nadechl. Musel jsem se soustředit, abych se v myšlenkách nevracel k Amny. Abych nebyl sobecký a považoval Dunčího smrt a návrat za drobnost. Amny se možná vrátí. Evelyn... měla pravdu? Nebo ten vlk, co jí to řekl? Ale proč... by se pak někteří nevrátili? Co když je Dunčí vyvolený! Co když Amny... Srdce se mi rozbušilo ještě o něco rychleji, zatímco jsem se tvářil, jako že na Amny vůbec nemyslím, Co když Amny nebude chtít.
"Dunčí!" vypískl jsem, abych přehlušil vlastní hlavu, a zoufale zavrtěl znovu hlavou, tentokrát snad už čistě ze zvyku, "Dunčí!" Netušil jsem, co mu říct. Co mu říct na to, jak je šťastný, že umřel, jen proto, abych z toho měl radost taky. "Dunčí, lehni si! Já- já teď o tebe budu pečovat! Musíš- musíš si určitě odpočinout! Jak- jak dlouho jsi... já..." Tiše jsem sklouzl pohledem k řece. Jsem špatný kamarád, provinile jsem se obrátil zpět na Dunčího a zadíval se mu přímo do očí. "Já o tvé smrti nevěděl, omlouvám se," kníkl jsem a nechal další horký pláč, aby tekl po mých lících. Špatný kamarád a špatný partner. Svědomí mi ale nedovolovalo se před mým proviněním schovat. "Já- já ti pomůžu a ty odpočívej?" nabídl jsem a opět se začal soustředit na používání magie. Byl jsem špatný, že jsem ji nepoužil ve správný moment, že jsem ji nemohl použít. Ale nyní jsem mohl. A Dunčí kvůli mé neschopnosti nesměl trpět. Z řeky se začalo nořit přímo stádo bublinek, které se po chvilce vydaly líně obletovat Dunčího, dokud všechny jemně nedopadly na jeho zahnisanou ránu. "Je... je ti líp?" zeptal jsem se opatrně a prohlížel si ránu. Pořád jsem špatný kamarád. Nikdy mu nevynahradím, že umřel. On umřel a já o tom nevěděl. Můj kamarád. Umřel. A já... Zavrtění hlavou. Promiň, Dunčí.

Smutně jsem se pousmál, když se Dunčí rozhodl, že se o mne opře. Taky asi nebyl úplně sám sebou, vzhledem k tomu, jak málo dneska zářil vtipem, ale... alespoň jsme mohli nebýt sami sebou spolu. V očních koutcích mě znovu začalo brnět, jak se na povrch hrnuly další slzy. Přál jsem si se schovat Dunčímu do srsti a nechat se od svého kamaráda chlácholit. Užívat si teplo někoho, kdo leží při mně. Jen vědět, že nejsem sám. Že nikdy nebudu opuštěný. Že se všechny věci nakonec zlepší, ale... Amny. Cukl jsem sebou, když se Dunčí zeptal, co mne trápí, a zavrtěl nepatrně hlavou. Neměl poznat, že mě něco trápí. Já se měl starat o něj! Byl opravdu vyhublý a určitě taky ztrápený. Třeba už ví o Morfovi, zavrtěl jsem znovu hlavou a zadíval se do sněhu. "Já..." začal jsem, zatímco jsem se narychlo pokoušel vymyslet nějakou obstojnou výmluvu, proč jsem smutný. Totiž, že vlastně ani smutný nejsem a Dunčímu se to muselo jen zdát, ale... pokaždé, když jsem chtěl zapřít Amnyinu smrt, ozvalo se mi v uchu další křupnutí. "Já ti to povím pak," zašeptal jsem a zoufale se pousmál. "Co se stalo tobě? Už... už jsem říkal, že tě rád vidím? Máš hlad? Máš rád borův-" Borůvky. Amny je nemohla jíst a já jí je několikrát vykouzlil. Roztřásl jsem se a několikrát opět potřepal hlavou. Potřeboval jsem se ukrýt před vlastní hlavou. Kamkoliv. Neslyšet sám sebe. Ale utéct nebylo zrovna nejjednodušší, když jsem potřeboval pro Amny zůstat na místě. Pohledem jsem se zaměřil na místo přímo před Dunčího předníma, odkud začal během pár okamžiků růst drobný klíček, který se čím dál tím více tyčil k obloze, až z něj vyrostl obstojný borůvkový keřík. Nenáviděl jsem se za to, že jsem nebyl schopný použít magii, když jí bylo nejvíce potřeba. Ale i tak jsem Dunčímu věnoval přátelský úsměv s drobným pokývnutím směrem k rostlince. "To je pro tebe!" pokusil jsem se i zvolat s nadšením, ale můj hlas se zlomil do rozklepaného čehosi, co se mělo každou chvílí rozplakat. Zase. Ani jsem netušil, že jsem stihl přestat. "Ona... je Amny vůbec neměla ráda," začal jsem náhle vyprávět Dunčímu, abych mu nechal trochu prostoru na poklidné jezení borůvek. "Totiž, měla na ně alergii. A já jí je i tak několikrát vykouzlil. A vždy se tvářila, že jsem moc hodný, ale..." Zkontroloval jsem pohledem pomočený sníh a tiše zalapal po dechu. Ale já byl neschopný, Amny. Vždycky. A proto nyní nejsme spolu. Poněvadž nejsem... nejsem dobrý. Rychle jsem zamrkal a vrátil se pohledem raději zpět na Dunčího. "Amny byla moc hodná, Dunčí. Jednou jsme našli na stromech hvězdy a... ona mne nenechala tam tu mou zapomenout. Spali jsme spolu na stromech! A hledali Hnědoušky, ty, co jsem kdysi objevil, ale..." Už je nenajdeme, poněvadž Amny je pryč. A už se nevrátí. S tichým zakňučením jsem se konečně zabořil do srsti na jeho rameni. "Nějaká vlčice zabila Amny!" kníkl jsem a plakal už naprosto bez zábran, hlasitě a zajíkavě. Bez Amny už stejně na ničem nezáleželo.

Vlčice naříkala a kňučela, jako kdybych já byl tím, kdo jí ublížil. Ona ublížila Amny. Ublížila Amny. A teď znovu. Tajně se nám vysmívá, Amny. Pomalu jsem se začínal kolébat do neslyšitelného rytmu, abych utekl slovům vlčice. Nezáleželo vůbec na tom, co říkala, poněvadž všechen její hlas zněl stejně. Stejně jako ten, co se tak ošklivě chechotal do křupotu Amnyiných žeber. Amny. Příliš dobře jsem si dokázal představit, jak by se Amny mohla tvářit. Její nádherné oči by byly plné strachu, zatímco by se její černobílé uši stahovaly tak daleko, jak jen by to bylo možné. Ublížil jsem ti, Amny. Ublížil jsem ti ze všech nejvíc. Nikdy jsem... nepostaral jsem se o tebe. A teď... Kolem se rozhostilo ticho. Evelyn musela vlčici úspěšně vyhnat, ale i tak jsem se neopovažoval zdvihat hlavu. Chtěl jsem zůstat schovaný. A smutný. A sám.
Svým způsobem jsem si užíval prázdno, do kterého jsem se ponořil. Nikdo tu nebyl. Nikdo až na Amny a mě. Byli jsme spolu. Věděl jsem, že tu je. Ve sněhu. Schovávala se tam celou dobu! A ta vlčice jí nikdy nemohla ublížit! Nemohla, poněvadž Amny byla příliš chytrá a vlčice proti ní neměla šanci. "Amny," špitl jsem a nepatrně se pousmál, poněvadž jsem si byl jistý, že nakonec vše dobře dopadlo. Byli jsme spolu. Cítil jsem její nepatrnou vůni. Její rychlý dotyk s mou srstí, než zase našla svou bezpečnou vzdálenost. Amny, šťastně se mi rozbušilo srdce. Jenže já byl tak hloupý, že jsem si ji přál vidět. Rychle, téměř hladově po její přítomnosti jsem otevřel oči. Ale všechno, co jsem mohl vidět, byl jen počůraný sníh. Amny.
S novou porážkou a ještě novějšími slzami jsem se zase uvelebil do svého úkrytu, tentokrát s očima otevřeně zírajícíma do sněhu, jen abych si znovu nedovolil snít. Byl jsem sám. Už navždy. Naštěstí jsem měl celou věčnost na to, abych si na samotu zvykl, ale... to jsem nepovažoval zrovna za nejpozitivnější věc, na jakou myslet. Chybíš mi, Amny. Koutkem oka jsem pozoroval pomočený sníh, prázdnější než kterýkoliv jiný. Chybí mi i Morf. Chybí mi všichni. Proč... proč... Nemohl jsem přijít na otázku, kterou jsem tak nutně potřeboval mít zodpověděnou, když se v Amnyiném sněhu ocitla silueta. Očekával jsem, že to bude jen Evelyn, ale hlas, který mne oslovil, přinutil mé uši k nepatrnému nastražení. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli jsem si všechno nevymyslel už předtím, ale tohle bych ani od sebe nečekal, takže... jsem tomu svým způsobem začínal věřit. "Dunčí?" zeptal jsem se rozpačitě a pokusil se co nejtiššeji natáhnout všechny nudle, co stihly vytéct na můj obličej, zpátky do čumáku. Zněl vesele, ale zároveň... on taky není v pořádku. I když jsem věděl, že mu odhalím své slzy, zdvihl jsem starostlivě hlavu. Dunčí byl vyhublý, až příliš. Viděl jsem jeho žebra! Žebra. Křup, křup. Odvrhl jsem rychle pohled od jeho kostí zpět k jeho zmateným očím a zoufale se pousmál. "Rád tě vidím, Dunčí!" zmohl jsem se na pozdrav a mdlé zavrtění ocasem, ale ani náhodou jsem netušil, co si dál počnout. Amny je pryč, Dunčí. Amny a Morf jsou pryč. "Chtěl bys... vedle mě, prosím?" nabídl jsem mu a můj hlas se zlomil v podivné vykníknutí. "Chyběl jsi mi, Dunčí," špitl jsem ještě a vrátil hlavu mezi tlapy, "Moc."

Provinile jsem stáhl uši a jen zmateně naslouchal Evelyn, jak se snaží vlčici pomocí přesvědčivých slov vyhnat. Jdi pryč, prosím. Jdi pryč od Amny. Nech Amny být. Roztěkaně jsem si prohlížel zdevastovaný sníh, ve kterém bylo několik drobných dírek po moči vlčice. Amny. Promiň Amny. Já ji nechal, aby ti znovu ublížila. Omlouvám se, Amny. Já jsem... nechtěl. Nemohl jsem přestat plakat a vůbec mi nezáleželo na tom, že mě šedá pomatená vlčice probodává přímo terorizovaným pohledem. Nezáleželo na tom, že stojím v jejím počůraném sněhu. Stál jsem taky totiž tam, kde byla Amny. Amny, cukl jsem sebou a přikrčil se blíže ke sněhu. Přál jsem si ji tu někde najít. Smítko prachu z jejího těla, které bych mohl zachránit. Mohl bych vzít smítko a oživit ji celou. Nebo ho alespoň navždy nosit s sebou, tak, aby se mnou navždy byla i ona. Abych nemusel hlídat počůraný sníh, na kterém naposledy ulehla. Amny. Tak moc mi chyběla. Byl jsem sám. Opuštěný. A všechno, co se od jejího odchodu přihodilo, nebylo vůbec dobré. Já nebyl vůbec dobrý. Amny. Přál jsem si ji zavolat. Vykřiknout tak hlasitě, že by se vedle mě náhle vynořila a lekla se, proč jsem tak hlasitý. A ještě by se na to zeptala, jako kdyby se jí nikdy nic nestalo.
Ale... místo toho jsem tu byl jen já s Evelyn a nechával pomatenou vlčici, která Amny se zlomyslným chechotem skákala po křupajících žebrech, aby se schovávala pod Evelyn. Jdi pryč, jdi pryč, jdi pryč, zavrtěl jsem zběsile hlavou a lehl si do sněhu úplně, abych si tlapami mohl přikrýt hlavu. Křečovitě jsem zavřel oči. Zoufale jsem si přál, abych si ji jen vymyslel. Aby mrknutím oka zmizela. Jenže její zlý hlas se šířil okolím dál.

Sice jsem doufal, že si Evelyn nějaká rozzlobená slova najde pro vlčici, ale... asi to bylo zbytečné, vzhledem k tomu, že veškerá Lynina zloba se znovu obrátila na mě. Já všechno dělám špatně, stáhl jsem uši a nejistě přešlápl. Byl jsem unavený a chtělo se mi plakat. Chtěl jsem se schovat a být doopravdy sám, tak, že bych i mohl být smutný, aniž by to někoho neustále štvalo. Všechno dělám špatně, cukl jsem sebou a mé oči se znovu začaly lesknout dalšími slzami, co se hrnuly na povrch. Zalapal jsem po dechu a zavrtěl hlavou. Všechno dělám špatně. Neublížit jí je špatné. A my jí neublížíme. Nikdo nikomu už ubližovat nebude. "Ne- nedělej nic, Eve, my- já- promiň- asi-" koktal jsem ze sebe a zmateně vrtěl hlavou. Všechno, co jsem potřeboval, bylo, aby ona šedivá vlčice odešla z Amnyiného místa. Odešla úplně, daleko ode mě. Nic víc. Ale... vlčice na mou prosbu zareagovala úplně jinak. Začala sníh, na kterém naposledy ulehlo Amnyino tělo, rozkopávat po celém okolí. "Co to děláš!" vykníkl jsem a zoufale se rozeběhl za první hromádkou sněhu, co odkopla pryč, abych ji s péčí vrátil na její místo. Jemně, jako kdyby byl ve sněhu zachumlaný kousek Amny, jsem hromádku pečlivě hrnul tlapou vpřed, zatímco ostatními třemi jsem dorovnával svou chůzi. Bude to v pořádku, Amny. Nikdo ti už ubližovat nebude. Ona ti už ubližovat nebude, oznámil jsem alespoň pohledem nevinné kopě sněhu a rozeběhl se za další, co zrovna dopadala na zem. "Nech toho, prosím!" zaúpěl jsem z čiré rozpačitosti a už už zarovnával další hromádku, když se mnou vlčice konečně za celou tu dobu navázala oční kontakt. Její zlaté oči se úplně zastavily. Zmatek. Strach. Nerozuměl jsem, proč se mne ona bojí, když jsem nikomu jí blízkému neublížil, ale... "Ne!" vypískl jsem další zoufalá slova a do čůrající vlčice v rámci možností co nejšetrněji vrazil, aby dočůrala jinde. Ani mi moc nezáleželo na tom, že jsem se dostal do jejího žlutého sněhu. "Mohla bys někde jinde, prosím?" zopakoval jsem další prosbu, zatímco jsem na konci vlastních sil zíral na žlutý sníh. Amny. Amny je pryč. Ona... ona se směje Amny. Přišla se posmívat Amny, tiše jsem zakňučel a znovu zavrtěl hlavou.

Ze všech sil jsem se pokoušel poslouchat jen a jen slova Evelyn, jako kdyby se nic kolem nedělo. Jako kdyby kolem mě nebylo nesnesitelně prázdné místo. Jako kdyby nikdo nechyběl. Souhlasně jsem občas pokýval hlavou, zatímco mé oči šimral příchod dalších slz. Evelyn si zaslouží být šťastná. Já si zasloužím být šťastný. "Já... ty blechy nechytil, muselo se mi to úplně vyhnout. Ale... ale jsem rád, že jsi nás zachránila! I s Norim, páni," odvětil jsem poněkud nedostatečně veselým hlasem a pokusil se i o křečovitý úsměv. Všechno to příliš bolelo. "A co-" hodlal jsem začít další slova a vyplnit tak alespoň ticho, když ne prázdnotu po Amny, ale téměř okamžitě jsem se zarazil. Na obzoru se totiž na bílém sněhu zjevil někdo, koho jsem si rozhodně nepřál vidět. "To je ona," špitl jsem směrem k Evelyn a nejistě přešlápl. Byl jsem příliš zmatený jejím chováním na to, abych věděl, co dělat. Obzvlášť, když volala o pomoc. Ale já ji viděl. Ona... Amny. Ublížila Amny tak moc, že... Cukl jsem sebou a rozpačitě se podíval na Evelyn. Nechtěl jsem pomáhat někomu, kdo ubližoval ostatním. Ale třeba o tom neví? Co když ani neví o tom, že někomu ublížila? Možná, že si to neuvědomovala. A teď jí třeba hrozí nebezpečí a... když jí nepomůžeme, tak ublížíme jí. Zmateně jsem těkal pohledem po zemi, naprosto nejistý tím, co si počnout. Nechtěl jsem být jako ona a ubližovat ostatním, ale... zasloužila si pomoc?
Rozhodoval jsem se příliš dlouho. Dříve, než jsem vůbec došel k něčemu, co by se alespoň podobalo závěru, už vlčice byla u nás a krčila se za mým tělem. Přímo na místě, kde naposledy byla Amny. Ne, otřásl jsem se znovu a ubránil se touze vycenit zuby. "Mohla bys... trošku stranou, prosím?" špitl jsem a naznačil pohledem, kam by se ukrývající se vlčice měla doplazit. "Tam bys neměla být," napomenul jsem ji ještě poměrně zoufalým hlasem a zadíval se do země. Omlouvám se, Amny. Měl bych jí ublížit? Neměl bych jí pomáhat. Ale přímo ublížit? Tázavě jsem se obrátil na Evelyn. Tak nějak by se mi líbilo, kdyby měla pro vlčici tolik rozzlobených slov, jako si našla pro mě.

// Oh, to jsou pěkné novinky O ten gif nejde, najdu si jiný >.> :D Ale! Jinak jsou to hezké změny :3 Díky ti, Savi! :D Jsi vskutku dobrá duše T-T Jestli někdy bude sraz a ty na něj přijdeš, donesu ti tu čokoládu :D

Byl jsem unavený. Unavený a smutný ze všeho, co se dělo kolem, ale když začala znít polosmutně i Evelyn, musel jsem s tím něco udělat. Opatrně, jako kdybych byl stále připraven vyhnout se jakékoliv další salvě zlobných slov, jsem nadzvihl hlavu a podíval se do jejích očí. Sice se drobně usmívala a její slova zněla stále pevně, ale... v jejích očích se odrážely výčitky. Ublížil jsem i jí? stáhl jsem na moment polekaně uši a v provinilosti se chtěl vrátit zpátky do svého úkrytu, ale... cosi mě zastavilo. Těžko říct, co v jejích slovech to bylo, nebo zda stačil pouze její pohled, ale díky něčemu jsem nyní s jistotou věděl, že nemohu dále rozesmutňovat ostatní. Amny by nechtěla, aby kvůli ní byli smutní ostatní. A nechtěla by, abych je já rozesmutňoval. Nelíbilo by se jí to a určitě by si to vyčítala. A já bych chtěl, aby byla šťastná, takže... Zhluboka jsem se nadechl a znovu otřel slzy ze svých očí. Pro Amny. S velkým úsilím jsem se přinutil usmát a dokonce i jednou pokývnout hlavou. Pro Amny. Snad nikdy to nebylo až takhle náročné.
Nemohl jsem ale mluvit dále o tom, co se tu stalo. Nemohl jsem, pokud jsem chtěl, abych už Evelyn netrápil. Nechci, aby ses zlobila, věnoval jsem jí na okamžik omluvný pohled, než jsem se vrátil k poněkud křečovitému usmívání. "Moc, moc rád tě vidím, Evelyn!" zkusil jsem svou radost opět zopakovat, jako kdyby se nic nestalo, a pomalu se začal škrábat z proleželého místa. To, které bylo ještě nedávno vedle mě, nyní zcela zmizelo. Ale to nevadí. Pro Amny. Amny... je se mnou. Mám ji všude s sebou. Je se mnou. Není... není na tom místě. Je se mnou. Jsme spolu. Budeme! Vždycky. Zalapal jsem tiše po dechu a jen ztěžka se na nohou udržel. V mé hlavě vše stále bodalo, ale už mi to tolik nevadilo. Ne doopravdy, když jsem měl Amny schovanou v bezpečí v srdci. "Jak... ses měla ty? Ty... ty jsi potkala Noriho? A on o mně povídal?" zeptal jsem se s úsměvem na pokraji zhroucení a zvědavě nastražil uši. Možná, že jsem stál, ale netušil jsem, jestli jsem připravený i odejít.

Ahoj, já prostě jen souhlasím ^^ Obzvlášť proto, že se tu toho děje tolik, nechci vůbec trvat na žádném ale :D Nějak se to vyvrbí ^^