Gallirea - Příspěvky uživatele

// Kopretinová louka

Běžel jsem jak ještě nikdy a snažil se najít profesionála na schovávanou - nebo kteroukoliv jinou pomoc, protože ztratit se MNĚ, na volném prostranství, kde jediné, za co se dá schovat je kopretina... to je vrchol. Někdy bych se měl naučit schovávat za kopretinu, mohlo by to být užitečné při lovu! Nebo být rovnou neviditelný, to vlastně udělal Coff tenkrát- zastavil jsem své úvahy ještě před tím, než dosáhly větších rozměrů. Musel jsem se soustředit. Kdo mi pomůže najít Amny? "Haló?" udýchaně jsem se zastavil a pokoušel se pořádně nadechnout. Ucítil jsem celkem dost pachů - na to, že se les zdál zcela neobydlený. Prohlédl si své bolavé tlapky a znova zafuněl vyčerpáním. "Já... haló? Jen jsem... potřebuju... Amnesia... hráli jsme schovávanou!" zavrtěl jsem hlavou, takhle to dál nepůjde. Nemůžu po atletickém výkonu hulákat po lese - mé hlasivky to nezvládají. Porozhlédl jsem se, jestli náhodou na blízku nějaký vlk není a s neúspěchem se rozešel co nejrychleji dál - prostě někoho najdu a hotovo.
Propletl jsem se mezi několika stromy a byla tam. Amnesia si tam stojí. "Amny! Víš, příště si určíme území hry, ano?" zasmál jsem se radostí. Sice neumí hrát, ale je to o dost lepší, než kdyby někde zmizela na louce. Následoval návrh s prozkoumáním. "Já... si piš, že to chci prozkoumat!" zavrtěl jsem ocasem. Opravdu by mě zajímalo, jestli tu nějaká smečka je.Vyrazili jsme dál a jak se zjistilo - Amny měla stejné tušení jako já. Tady musela být smečka- nebo spíš skupinka vlků. "Mám takový pocit, že ano! Jo, určitě je tady smečka! Ne moc velká, ale... něco tu být musí! Heheh, něco... někdo! Nevím: poznáme je? Už mě nebaví být v toulavé smečce! Teda: ono je to fajn, ale..." zastavil jsem se a smutně pohlédl do vrcholků stromů. "Stejně nás všichni opouští."

// Středozemní pláň

Doběhli jsme k řece. Chvíli jsem se divil, proč Amny tak najednou zastavila, ale pak mi to došlo: řeka. Řeka znamená voda a voda znamená Amnesia ne. "Zvládneš to, věřím ti!" povzbudivě jsem se usmál. "Vymotání z Křoviska? To byla hračka! Tohle je o dost složitější úkol," naklonil jsem nechápavě hlavu do strany. Už jsem jednou řeku překonal, podruhé to půjde levou zadní. Klidně jsem čekal, až Amny sebere dostatek odvahy na přeběhnutí. Snažil jsem se držet smích na uzdě, i když jsem to nijak zle nemyslel. Bát se vody... hloupost. pousmál jsem se nad absurdností Amnyiných obav. "No vidíš... nic hrozného, že? Já jednou takhle překročil taky jednu řeku. Ani jsem se moc nenamočil. Mám divný pocit, že jsem tam zahlédl Coffina. Jenže si vůbec nejsem jistý... nevím, nevím," vlastně jsem si to ani pořádně pamatovat nemohl... mohl to být úplně cizí vlk. V klidu jsem přešel za Amny, která zdá se slavila vítězství nad řekou. Noblesně jsem se před ní poklonil. "Gratulace, my lady," zatvářil jsem se seriózně. "Z celého srdce vám přeji jen to nejlepší a méně vody a-" má "my lady" si právě odkráčela. "Příště budu noblesnější!" zazubil jsem se jen tak pro sebe a doběhl ji.
"Cože, schovávaná?" rozhlédl jsem se po louce plné kopretin a poměrně vysoké trávy. "S radostí!" nadšeně jsem přiložil hlavu k zemi a čekal, až mě Amny zavolá. Musela uběhnout minimálně věčnost od doby, co jsem slyšel její kroky. Buď je super tichá, uvažoval jsem, nebo neumí pořádně hrát. Zdvihl jsem hlavu nad úroveň trávy a snažil se najít Amnesii. "Amnyy! Amny!" rozeběhl jsem se jen tak do moře kopretin. "Amny, vzdej to! Vidím tě!" smál jsem se nad svým vychytralým vítězstvím. "Přesně támhle! Jo, moc dobře vím, kde jsi! Vylez!" Jenže Amny pořád nikde. "Amny? Mušlinko?" běžel jsem k nějakému mně neznámému lesu. "Tohle už není vtipné!" zvolal jsem přes celou louku. A co když se jí něco stalo? "Neboj, jdu pro pomoc! Najdeme tě, slibuji!" zavolal jsem na ni do travin a pelášil to do lesa pro vlka, který by se vyznal ve schovávané.

// Sarumenský hvozd

Nadšeně jsem hlavou přikyvoval ke každému druhému slovu. Pollux! Tak se ten vlk jmenoval! Ale Polůlux by taky šlo, přikývl jsem znovu. Náhle se z vyprávění stal návrh, jestli se nepřesuneme dál. "No... je pravda, že jsme přeci jen kočovná smečka! Rád půjdu dál, tady už jsme stejně byli!" zvolal jsem vesele, ale hnedka mě přepadly výčitky ohledně Křoviska. Pozorně jsem si ho přeměřil pohledem. Nechvělo se zimou, bylo hezky zalité. Nic nebránilo tomu, abychom ho opustili. "Ne, Křovisku to nevadí, můžeme klidně dál!" uchechtl jsem se. "Možná bude i rádo, když se nás zbaví!" udělal jsem vtip na účet křoví, na (nebo spíš ve) kterém jsem stále ještě ležel a nebyl schopen pohybu. Bude rádo, stejně jako všichni. "Ale ne... určitě nás má rádo! Viď? Kdo je naše Křovisko? Ty jsi naše Křovisko! Kdo? Jen ty, jen ty!" pokoušel jsem se mluvit na kus křoví tak, jako kdysi na vlčata a přitom projevoval snahu dostat se ven z jeho sevření. Prudce jsem hmitl dopředu a věřil, že skončím hezky na zemi na všech čtyřech. Místo toho mě napadlo několik větviček, které proti mně ještě před malým okamžikem nic neměly. Odfrkl jsem si. "Takhle ne..." tiše jsem si radil. "Co kdybych... tuhle nohu takhle..." z pozice na zádech jsem se nemotorně převrátil na všechny čtyři. "První úspěch..." soustředěním jsem vyplázl jazyk a pokračoval ve složité misi "dostaň se z Křoviska". "Teď tak..." udělal jsem levou nohou krok dozadu. "Tak... a..." vycouval jsem takhle všemi tlapami ven z Křoviska. "Opět volný!" zazubil jsem se na Amnesii, která za tu dobu už stihla něco uběhnout. "Počkej, zapomněla jsi-" pozoroval jsem ji, jak se rychle s úsměvem vrací pro mušli. "Nezapomněla!" rozesmál jsem se a rozeběhl se za ní.

// Kopretinová louka

"Víš, že jsi pěkně nechutná, když si strkáš mé sliny i s tou mušlí do pusy? No fuuuj! Teď jsme pojeni svazkem slintavým!" ušklíbl jsem se na ni a vyrazil rychle za ní směr Křovisko. "Počkej... tobě ta mušlostura nepřipadá slaná?" pozoroval jsem ji po chvíli s obdivem, protože i mně dělalo problém udržet ji ze začátku tak blízko jazyka. "Na vteřinku jsem si v té tmě myslel, že jsem vzal do tlamy kraba... to by bylo zajímavé! Umíš si představit, jak bys měla teď takhle mezi zuby kraba?" zatřásl jsem se... ta představa mě děsila. "Nemám rád kraby," pousmál jsem se na Slintáče, jenže pak mi pomalu začalo docházet, že Amny ani nikdy neviděla mušli... natož kraba. "Krab je taková hnusná potvora, která chodí u moře a jiných slaných vod a... je prostě... ne, nemám je rád! Ne, ne a ne! Kdybych si měl vybrat mezi Močály a krabem, už mě vidíš notovat si v bahně se Sigym," rozesmál jsem se. "A že bychom byli skvělí pár, takhle hezky v bažině - močálu - co to vlastně bylo! A taky bych si jednou rád ochočil kraba... velkého! Chtěl bych mít kraba, který je tak velký, že by mě mohl vozit do kopce... a... mohl by mě bránit svými klepety! I když... já to moc nepotřebuji, to je pravda. A však nějaký ten 'dokopcepomocník' by se mi hodil,"rozváděl jsem dál svou úvahu. "Jinak jsou krabi nehorázně neužiteční: nikdy jsem neviděl vlka, který by se z nich najedl. Když už jsme u toho: nemáš hlad? Nechceš ochutnat kraba?" škádlivě jsem se usmál. "Mňamká z moře!" vykřikl jsem a rozeběhl se co nejrychleji ke Křovisku, které už bylo skoro na dosah. Upřímně, běh na o trochu delší trati by mě zabil... minimálně dvakrát.
Tentokrát jsem se soustředil, abych nespadl. Jako tenkrát do jezera! připomněl mi nostalgický hlásek v hlavě. Tenhle však k mému údivu nebyl nijak smutný. Nikdy bych nevěřil, že se tady budu mít doopravdy líp. A bez nich. "Zdravím, starý brachu!" pozdravil jsem udýchaně Křovisko. Vůbec se nezměnilo - žádný nový sestřih, nezhublo... vypadalo jen vesele a to pravděpodobně způsobil déšť, který tu včera musel převládat. Vyskočil jsem a svalil se do Křoviska. Tu a tam mě nějaká větvička píchla či pohladila, ale jinak? "Starý dobrý Křovisko! Co jsi dělal, když jsme s Amny byli pryč? Už je to celkem dlouho, co jsme se neviděli, že? Je u tebe něco nového? Všechno při starém? Amí, pověz mu něco o tom, co všechno jsme zažili! Náš věrný přítel to chce vědět! Promiň: přál by si to vědět! Prosííím!" pokusil jsem se udělat na mušli-nosící vlčici udělat smutný pohled a získat tak nějaký čas na to, abych se pořádně uvelebil. Konečně jsem našel perfektní pozici - většina těla skoro u země a ponořená v křoví, zadní nohy ve vzduchu, přední položeny na hrudi. Minimálně tak jsem to cítil... možná mě už nikdy nikdo nesloží dohromady... hned, jak vylezu. Zamračil jsem se. A možná bych měl vylézt hned... přátelé se nezalehávají! pousmál jsem se nad svým vlastním káráním: zněl jsem skoro jako mamka.

// Mušličková pláž

Šli jsme s Amny dál po stále sušší zemi. "Tso mam f tlamě?" zazubil jsem se na ni, jak jen mi to mušle mezi zuby dovolovala. Zastavil jsem se a opatrně ji položil k jejím tlapkám. "Mám pocit, že... to je mušle! Mušle se mi líbí. Tahle byla tedy trochu zákeřná, protože... KTERÁ NORMÁLNÍ MUŠLE SE ZABODNE VLKOVI DO TLAPY?!" zvýšil jsem hlas na mušli. "Ale jinak je fakt pěkná... doufal jsem, že bude takhle nějak hezká. Ve tmě to moc vidět nebylo, ale teď? Voalá!" hrdě jsem shlížel na poměrně velikou mušli, která nebyla ani moc porostlá řasami a jinými porosty z moře. Ze zvědavosti jsem do ní šťouchl čumákem a převrátil ji. "Koukej, stříbro!" vypoulil jsem oči na Amny. "Je to opravdu stříbro! Teda, ona šedá je hezčí barva, ale... je to podobné," potvrdil jsem svůj fakt kývnutím. "Počkat, počkat!" těkal jsem pohledem mezi puntíkovanou vlčicí a mušlí. "Není náhodou tvá oblíbená barva šedá? Je, že ano? Nechceš tu mušli? Mně se líbí, ale klidně ji můžeš mít. Rád ti ji věnuji," posunul jsem lasturu blíž k vlčici, která si myslela, že jsem roztomilý - což mě, ostatně, doposud těšilo. "Na!" zamával jsem ocasem. "Jen... ti ji asi ponesu, ne, že by byla těžká, ale... asi už jsem ti ji oslintal," omluvně jsem koukal na mušli, jejíž okraj strávil dostatečný čas v mé tlamě na to, aby byl mokrý a oslintaný. "Jaký je rozdíl mezi mušlí a lasturou? Já to jako rozdíl nevnímám, ale jsem si jistý, že v tom nějaký ten rozdíl rozhodně bude! To bude nějaký chyták... je to mušle... nebo lastura?" přimhouřil jsem oči na lasturušli a čekal, jestli přizná svou totožnost.
Po nějaké chvilce jsem se od neznámého objektu odvrátil a zrakem přejel okolí. "Nebyli jsme tu už? Já bych řekl, že jsme tady byli!" Pozoroval jsem vyprahlejší pláň, která mi připadala věru povědomá, když mi zrak spočinul na rozmazanou tečku v dáli, nabyl jsem stoprocentní jistoty, že jsem tu byl. Dokonce i s Amny. "Ó, neuvěříš mi, co právě vidím!" s nadšením jsem pozoroval starého dobrého přítele, Křovisko. "A že mu to sluší? Už na dálku jde poznat jeho nový sestřih! Nebo zhubl?" přeměřil jsem ho pohledem. "Teda... moc ho nevidím. Musíme se potom přijít podívat blíž! Na Křovisko nesmíme zapomenout, i když jsme získali spoustu nových známostí! U Křoviska jsme se respektive poprvé setkali, že ano? Pokud nepočítáme Močály... což není zrovna nejlepší vzpomínka. Zatímco tady? To bylo super!" zaplavil mě příjemný pocit nostalgie. "Pamatuješ, jak ty jsi snad taky utekla před Lylwelin? Uh, já se snažil zdrhnout Sigymu, ale ono je to vlastně to samé. A - no, nevím, na co jsem se chtěl zeptat. Jen si pamatuji, že jsem na tebe zakřičel skoro přes celou pláň a doufal, že se přidáš. A ty ses přidala! Jsem neskutečně rád za tvou přítomnost. Neumím si představit, jaké by to bylo bez tebe... jako... co bych vlastně dělal?" zavrtěl jsem hlavou nad hrozným životem bez Amny. Nebýt Amny, určitě bych se nesetkal ani s Polůluxem... nebo Coffem! A taky bych byl nejspíš strašně sám. "Mám tě rád, Amny," řekl jsem jen tak mimochodem a pak už radši jen sledoval lasturu - mušli - lasturu u jejích tlapek.

Kdybych měl místo očí kytky, pořád by mě pronásledovaly včely... to by nebylo nějak super. Na druhou stranu! Mohlo by to vypadat hezky! A... určitě bych voněl! hodlal jsem Amny říct, jaké by to bylo, kdybych měl květiny namísto očí, ale zarazil jsem se u její panikařící tváře. "Tobě se tu nelíbí?" optal jsem se zvědavě. "Proč se ti tu nelíbí? Z čeho máš strach? Děje se něco? Co s tím uděláme?" vyskočil jsem zbrkle na nohy, které - jak jsem sám zjistil - byly pěkně mokré. Zatřepal jsem několikrát pravou zadní, ve které se mi mezi prsty usadila zrnka písku. Došel jsem co nejblíže k Amny a pohlédl do jejích vystrašených očí. Několikrát jsem si musel odfrknout, protože mokré chlupy mi pořád lezly do obličeje a já sotva viděl. Po pozorném zkoumání jsem se dovtípil, že pozoruje vodu? Určitě to bude voda! "Amny!" snažil jsem se připoutat její pozornost, aby se nevěnovala vodě. "Amny, koukej se mi do očí, ano? Koukej!" zadíval jsem se jí hluboko do těch jejích. "Je to jen voda! Voda, která je modrá a... modrá barva je hezká, ne?" přikyvoval jsem. Uklidňování vlčic mi nikdy nešlo... stejně jako těch vlčat, která pořád byla jen samé "Newlineee!" "A... mé oči jsou taky modré! Jestli řekneš, že modrá barva není hezká, budu smutný," naklonil jsem hlavu mírně doleva. "A... taky ovládám vodu! Voda je můj kamarád! Mohlo by to být třeba vodisko! Ano? Na téhle pláži budeme říkat vodě Vodisko! Možná ti některé vody ublíží, ale tohle Vodisko je jinak naprosto v pohodě a... chce s tebou být kamarád!" pokoušel jsem se navázat přátelské vztahy mezi Amny a Vodiskem. "Jednoho dne budu ovládat vodu tak dobře, že se tě žádná ani nedotkne! Ochráním tě, slibuji. A..." odtrhl jsem od ní pohled. "Všechno bude v pořádku," pousmál jsem se spíše na písek než na ni. Možná bychom se měli přesunout... fakt jí s tím nedokážu pomoci.
"A nebo víš co?" zadíval jsem se jí opět do těch fialových očí. "Půjdeme radši dál... půjdeme tam, kde se ti to bude líbit. Tam, kde budeš šťastná a kde se ničeho nebudeš bát..." pohled mi sjel na její jizvy přes čumák "... a kde ti nikdo neublíží." Trochu posmutněle jsem se na ni usmál a vydal se kupředu, zabořený pohledem v zemi. To s tím koukáním do očí asi nebylo nut- něco se mi zabodlo do levé přední. Trochu mě zaskočila nečekaná bolest, ale hnedka ji překonala zvědavost, co se mi to do tlapky vlastně zabodlo. Čumákem jsem prozkoumal ono místo a s překvapením objevil mušli. Nebylo na ni moc vidět, ale i tak musela být hezká. Skřípl jsem jí v tlamě a nesl si ji s sebou. Až začne svítat, určitě to bude stát za to! pousmál jsem se a těšil se na ráno, kdy už snad nebude pršet a můj úlovek bude vidět v celé své kráse. S mušlí hnedka pod čumákem jsem se spokojeně vydal kupředu.

// Středozemní pláň

// Vrbový lesík

"Klid Amny... jsem opatrný pořád! Doma mi říkali Mistr Opatrný!" smál jsem se na svou kolegyni na cestách. "A Mistr Opatrný se co? Nikdy neztratí!" vesele jsem si prohlížel, kam to vlastně "Mistr Opatrný" došel. Zjistil jsem, že by možná bylo lepší, kdybychom zůstali v lesíku. Vrby nás tam perfektně chránily před deštěm, vlk si ani nevšiml, že prší. Ale tady? Připadal jsem si mokrý jako ta "jezerní vlčice" jak to tenkrát říkal Polůlux. Říkal jsem mu Polle příliš dlouho a teď jsem si nebyl jistý, jak se doopravdy jmenuje. "Nevadí ti déšť, viď?" zamával jsem ocasem a rozeběhl se. Po několika tempech jsem na vlastní tlapy pocítil hladinu obří vodní plochy, rozkládající se.... respektive od oblasti pode mnou až po horizont, který jaksi splýval s nocí. Prudce jsem zabrzdil a nechal své tlapky volně spočinout do bahna, které muselo být pískem ještě před pár hodinami. Naklonil jsem se k vodě a ochutnal plný doušek vody. "Je to mořře... je to slaný... blé!" slaností se mi nepřirozeně zkroutil obličej. "Radši to neochutnávej!" smál jsem se po chvíli. Poté, co slanost vyprchala, jsem se pokusil vytáhnout zabořenou tlapu z bahna a pokračovat v chůzi. Nešlo to. Musel jsem použít hrubou sílu a... pořád nic. "Hele, Amny, asi jsem se... no, pamatuješ, jak jsme se před chvílí bavili o Močálkrálíkovi a o tom, jestli se nakonec z toho bahnivého vězení dostal? A o tom, jak už budu opatrný?" mírně jsem se ušklíbl nad celou situací. "Upřímně doufám, že se z toho dostal. Tak... v pohodě, nějak si poradím, ale... je to celkem vtipné," trochu jsem se pousmál a opět pořádně zabral, jen abych se dostal ven. Má tlapa se pomalu uvolňovala, až najednou... konečně povolila a já se nějakým zvláštním způsobem dostal celý pod vodu. Po několika slaných locích jsem se dostal nad hladinu. "Rawr, jsem bahenní příšera pokrytá solí! Sůl jím ráno, v poledne i večer! A když zrovna nejím sůl...starám se o svůj krásný kožich! Pohleď, není on sladký? Chci říct slaný!" předváděl jsem se a snažil přitom přehlížet fakt, že jsem se málem utopil v písku a moři. Ještě jednou jsem se schválně ponořil, protože jsem cítil někde poblíž mého ocasu hvězdici nebo vyplavenou řasu. Pod vodou jsem si šikovně - na mé poměry - řasu dalo by se říct nandal na hlavu. "A co říkáš na můj nový účes?" zvolal jsem ještě poloponořený. "Trochu mokrý, že?" zahihňal jsem se vlastnímu vtipu.
Vydal jsem se směrem k souši. "Tak prý ze mě nikdy mořská vlčice nebude," prohlásil jsem z posledních sil směrem k Amny a doplazil se na suchou část pláže. S jedním velkým plácnutím jsem se složil na polosuchý písek, neobtěžujíc se ani vytáhnout zadní pracky z vody.
Vyčerpaně jsem se převrátil tak, abych ležel na zádech. Doufal jsem, že spatřím hvězdy, místo toho mi však jen pršelo do očí. "Tak... tohle není zrovna pohodlné," zamyšleně jsem přimhouřil oči a dál pozoroval oblohu, jako by se každým momentem měla ta temnota protrhnout a s ní skončit i to "zalévání". Začal jsem se nahlas smát. Jaké by to bylo, kdyby mi z očí tím zaléváním vyrostly kytky?

Sotva se k nám Amny připojila, Coff už se chystal k odchodu. "Si piš, že o tvou společnost stojíme! A... někdy se stavíme! A... ten obchod! Nezapomeň na tamten obchod!" čím vzdálenější nám Coff byl, tím více jsem na něj hulákal. "Taky se měj!" zamával jsem na rozloučenou ocasem. Ještě chvíli jsem pozoroval, jak vlk, který se celkem dost podobal Amny mizí v dáli.
Amnesia nebyla moc nadšená z toho, že nás Coff opustil. Zdála se být nějaká... smutná? "Všichni nás neopouštějí... neboj. Myslím, že... prostě musí někam jít a... my překážíme," přikývl jsem pro potvrzení tohoto faktu. "Ale proti nám dvěma určitě nic nemají... jen jim do toho vždycky něco vleze a... prostě nás opustí." naklonil jsem hlavu do strany, jak mi pomalu začalo docházet, že nás všichni opravdu opouštějí. "Možná, že nás všichni opravdu opouštějí, ale... Ale!" napřímil jsem se co nejvíce to šlo. "Však my si vystačíme! Nepotřebujeme je, když oni nepotřebují nás!" šťouchl jsem do ní jemně packou. "Však jsme nejlepší!" nadšením jsem vyskočil do vzduchu, až jsem se málem praštil o větev vrby. "Nejlepší, nejhezčí a... nejskvělejší!" pokračoval jsem ve skákání. Prudce jsem zastavil, napodobil ten nejvážnější výraz, který jsem kdy viděl a naposledy zopakoval svá slova... spíš slovo. "Nej-lep-ší!" zahihňal jsem se.
V hihňání a chichotání nad tím, jak jsme nejlepší mě přerušil až návrh, že bychom se mohli přesunout. Teda, on to vlastně moc návrh nebyl, ale... proč ho za návrh nepovažovat? "Někam přesunout?" zopakoval jsem Amnyia slova a začal uvažovat. "Už jsme spolu byli v takových těch močálech, na takové té pláni... s Křoviskem! Potom na... U! U toho červeného jezera. Pak jsme šli k žlutému potoku a teď jsme tady, mám pravdu? A... a! Teď bychom se mohli vydat třeba tamtudy!" ukázal jsem čumákem náhodným směrem. Co nejpomaleji jsem provedl první krok, který by se dal považovat za slavnostní. "Mimochodem! Nejsi proti tomu, že už nikdy nepáchneme do močálů, že ne? Močálokrálíka se mi znova moc potkat nechce... i když by mi určitě nic neudělal. A co ty? Tobě už někdy někdo chtěl ublížit? Ublížil ti někdy někdo? Teda až na Lylwelin... tu jsem nepochopil." Zkoumavě jsem si prohlížel Amny, náhle mi došlo, že na sobě má jizvy. Opravdu blesk, bravo, Newline. Prudce jsem zakroutil hlavou. "Ne, víš co? Nic mi o ubližování říkat nemusíš. Ne... neříkej nic!" snažil jsem se vykouzlit v obličeji ten největší úsměv, aby Amny na svá zranění z minulosti zapomněla. "Už jsem ti někdy pověděl o té jizvě, co mám na oku?" vypoulil jsem na ni pravé oko tak moc, jak to jen šlo. "Ona je spíš pod okem, ale i tak... vyprávěl? Určitě ne!" pousmál jsem se znova. "Byl jeden hezký den, když statný vlk - tím myslím sebe - šel na lov. Úplně sám, samozřejmě! A-" radši jsem se pustil do chůze, přišlo mi hloupé zastavit se na prvním kroku. Proč jí vlastně lžu? Známe se už dost dlouho na to, abych jí řekl pravdu... kdybych věděl jaká byla! potřeboval jsem i pidi čas na to, abych si rozmyslel pokračování příběhu. Kdybych si nevymýšlel, že nevím, jaká byla...povzdechl jsem si. "A potom jsem prostě přišel do jeskyně a ejhle! Ten krásný vlk má vadu na kráse! Doteď nerozumím, jak se to stalo!" zasmál jsem se. "Je to vskutku divné!" uchechtl jsem se. "Prostě jdu a... hele, jizva!" smál jsem se dál. Zakroutil jsem hlavou nad takovou hloupostí. Vzdalovali jsme se od naší vrby a blížili se k novému - i mně neznámému - území.

// Mušličková pláž

"No táááák..." udělal jsem na Coffa ty nejsmutnější oči, které jsem dovedl a pokusil se větu ukončit tak, aby nezněla jako zvolání. Amny spí a... Coffovi se taky bude povídat lépe, když na něj nebudu volat. "Mě jen tak nic nezničí, neboj se. Jsem... skoro stejně silný... jako ty. Nebo jednou budu..." snažil jsem se znít zamyšleně, ale opravdu jsem měl nutkání dát do té věty důraz. Strašně rád bych dal najevo, že bych byl rád jako on. Takhle to určitě zní, jako že... no, nevím, prostě se mi to takhle nelíbí. Zavrtěl jsem hlavou. Hned na to mě šokovala otázka na rodinu a vlastní trápení. "Mě... nic netrápí," zoufale jsem se pokusil o úsměv. "Ale tak dobře, klidně ti povím něco o své rodině," pohled mi sjel zpátky k hladině vody. Pomalu jsem chápal, proč tam Coff celou tu dobu kouká... je to pěkně hezké.
Zadíval jsem se do vodní hladiny, ale přesto se snažil koukat Coffovi do očí. Tomu vodnímu Coffovi. "Jednoduše... žil jsem v takové smečce a... no, měl jsem mámu, tátu... sourozence. Hráli jsme si a tak a... bylo to opravdu moc fajn!" omylem jsem poslední část trochu zvýraznil. "Fajn," opravil jsem se. "A potom... mě mamka nazvala nenormálním, potom se všichni mí sourozenci stávali normálními a... nakonec mě z té smečky vyhodili. Ale koho zajímají? Správně, nikoho. Bezproblémově jsem od nich tedy odešel a hodil svou údajně 'nenormální' minulost za hlavu. Nepotřebuji je a... takhle se mám o dost lépe!" pomocí ocasu jsem na něj cákl trochu vody. Zasáhla ho hlavně do pacek: nikdo nemá rád vodu v očích. Přikývl jsem. "Ale... teď mi už opravdu pověz o tom, co by mi ublížilo. Nebo někdy jindy? Jak chceš," snažil jsem se mu vyjít vstříc. Rád bych věděl, jak to s ním je.
Když mi Coff oznámil, že není dlouho vzhůru, oddechl jsem si. "Páni, to jsem rád, že nejsi vzhůru dlouho... mohl bys být jinak unavený...a to by nešlo, když ses nám nabídl jako průvodce," potichu jsem se zahihňal. "To já dávám! Vždycky dávám pozor! Jsem skoro mistr pozorování a dávání pozoru!" zasmál jsem se znova, tentokrát už silněji. Přeci jen svítalo a bránit se energii, jež do mě přicházela bylo opravdu těžké. Pozoroval jsem, jak se Coff sekl pohledem na své černé tlapě. "Uhm... je to hezká tlapa," prohlásil jsem a zkontroloval, jak vypadají mé. Nic moc... když jsem zhodnotil své tlapy, vrátil jsem svůj zrak na Coffa, pořád prohlížejícího svou tlapu. Zamumlal poznámku o brodění ve smůle, která mi připadala poměrně smutná. "Ale jdi... vždyť... podívej se na sebe! Vlk, který se umí zneviditelnit! Ovládáš... iluze! Mám dokonce podezření, že mi čteš myšlenky!" u poslední části své řeči jsem se ze srdce zasmál. Béžová. "Schválně, jakou barvu si myslím?" chichotal jsem se dál. "A... navíc! Jsi zdatný lovec a... jak si tedy můžeš myslet, že se celý tvůj život brodíš ve smůle?" nechápal jsem.
Ztratil jsem se a začal tupě zírat na proudící vodu, když vtom k nám přišla i Amny. "Hele, Coffe, už je vzhůru!" zamával jsem ocasem, nadšený z Amny a také z možnosti konečně mluvit normálně. "Dobré ráno i tobě, Amny!" prohlédl jsem si Amny po ránu. Nijak moc se od té 'předspací' Amny nelišila, což znamenalo, že jsem ji nemohl v noci probudit. To dávalo smysl. "Co se ti zdálo? Já - to jsem ti neřekl, Coffe - jsem neměl asi žádný sen. Je to takové divné, nemít sen, ne? Nestává se mi moc často, že by se mi něco nezdálo! A-a-jo! Jednou se mi třeba zdálo, že lezu na strom... a pak jsem se na tom stromě opravdu vzbudil! Ne Amny, nebylo to Stromisko," rychle jsem ještě dodal ke svému stromovému snu. Spokojeně jsem se usmál na hladinu vody. Takhle se mám opravdu o dost lépe.

S trhnutím jsem se vzbudil. Teď už byla opravdu noc. Musel jsem usnout, když jsem předstíral, že spím. "Jsem sakra dobrý předstírač, no nemyslíš, Am-" prudce jsem se otočil na Amny. Ještě spala - v přibližně stejné poloze jako předtím. Chvíli jsem pozoroval, spící až roztomilou Amny. Vlastně by bylo zajímavé, kdybych jí řekl, že je roztomilá... sama se nás ptala, jestli je to u vlků kompliment. Ale nemá ráda, když ji někdo šťouchne... jak by asi reagovala na kompliment? Jak by na kompliment "roztomilý" reagoval Coff? otočil jsem hlavu směrem k místu, kde ještě před mým hereckým výkonem ležel Coff. "Není tu?" nechápavě jsem se zadíval zpátky na Amny a doufal v její odpověď. Marně. Už už jsem ji chtěl probudit, ale pak jsem dostal nápad: najdu Coffa sám a budu hrdina. Pousmál jsem se a vydal se náhodným směrem, který určil můj čumák. Vždy za nosem.
Měl jsem štěstí, opravdu jsem Coffa po chvíli bloudění nalezl. Byl tam: u vody. Pomalu jsem k němu došel a snažil se ho nevyrušit. Tiše jsem si přisedl vedle něj a vzhledem k tomu, že vypadal vyděšeně jsem se snažil udržet své otázky na uzdě. Zaujatě jsem se zadíval do vody, na jejíž hladinu hleděl i Coff. Na hladině byla vidět jeho vyděšená tvář a hvězdy všude okolo ní. Zvedl jsem hlavu. Hvězdy jsem celkem dlouho neviděl... a čeho se vlastně Coff tak bojí? obrátil jsem zrak na šedobílého vlka po mém boku. "Ahoj... neruším? Všiml sis, jak jsou dneska hezky vidět hvězdy? Je to pěkné, že?" zamával jsem ocasem.
Lehl jsem si co nejelegantněji to šlo k vodě a namočil do ní svůj ocas. Nevěděl jsem, kde jsem ten zlozvyk vzal, ale najednou tu byl a... vůbec mi nevadil. Spokojeně jsem čvachtal ocasem ve vodě. "Víš... jestli se něčeho bojíš... můžeš mi to říct," snažil jsem se být co nejtišší, protože jsem dobře chápal, že ani Coff nezakřičí své tajemství, aby vzbudilo Amny. "Nikomu to neřeknu, ani Amny, slibuji," přikyvoval jsem. A je to pravda, ne? Nikdy jsem ani nepráskl bratra, když- hah, vždyť měl vždycky na práskání důvod jedině on. A jaký? Pověz! Vždy to bylo kvůli něčemu... zavrtěl jsem hlavou. Před Coffem? Ach, ty ubohá citlivko! Nechceš podat list od vrby, aby sis utřel slzičku? "Když už jsme u Amny: stále ještě spí. Ale je to roztomilé." Ani básnit o roztomilých vlčicích není nejlepší nápad.
"Takže... jak dlouho už jsi vzhůru? Já se vzbudil a nevím proč, ale vy jste spali, tak... jsem taky usnul. Nenapadlo mě jít pryč a koukat na hvězdy. To byl dobrý nápad!" zadíval jsem se mu do očí, ve kterých se odrážely hvězdy. Jako jiskřičky! nadšeně jsem se usmál. "A... proč jsi mi koukal předtím celou dobu do očí? Nerozumím tomu... byla to zvláštní hra. Jako: ne, nevadila mi, ale... byla zvláštní," naklonil jsem hlavu do strany a čím dál více se soustředil na Coffa a na ocas ponořený ve vodě. Noci na chlup stejné jako tato jsem trávil přemýšlením nad sourozenci a vůbec celou smečkou... dneska si to ale dovolit nesmím. Ne před Coffem.

"Žlutá?" stočil jsem se do klubíčka a zamlaskal. Cítil jsem, že se pomalu probouzím, nacházel jsem se v zvláštním stavu polospánku: vlk ani nespal, ani nebděl. "Co-" převrátil jsem se prudce na bok a nadskočil. Probudit se vlastními slovy z celkem pohodlného spánku - i to se občas může stát... mně. Podíval jsem se na oblohu a snažil se zorientovat, jak dlouho jsem spal. Slunce teď už zapadalo, zatímco když jsme šli spát... řekl bych, že vycházelo. Jistý jsem si ale nebyl: taky jsem mohl dřímat jen pár minut a Slunisko se ani nepohnulo. Prohlédl jsem si své okolí - Amny spala dál, pravděpodobně znavená rybou. Uspávací ryba! Ta ryba byla ospalá, a tak je nyní ospalá i Amny... je to nakažlivé! Hloupé ryby! uchechtl jsem se. Pohledem jsem z mírumilovně spící Amny přejel na Coffa. "Coffe, spíš?" zašeptal jsem, jak nejtišeji to šlo. Nechtěl bych vzbudit Amny - pochybuji, že by se chovala po probuzení stejně jako Unavený, ale i tak... spí hezky. Žádný unavený, Meinere! přikývl jsem. Unavený byl celou tu dobu Meinere, začal jsem se tiše hihňat. "Takže Una-ere je pěkný vtipálek!" zvolal jsem. Ihned na to jsem se skrčil a schoval hlavu co nejvíce do krku, cítil jsem se za své zvolání provinile. Co když vyplaším ryby? nevšiml jsem si, že by na mě někdo mluvil - ani spící Amny, ani Coffin. Potichu jsem se tedy pokusil vstát a nenápadně krůček po krůčku opustit naši skupinku a vydat se k onomu potůčku.
Udělal jsem první velký krok - posadil jsem se a narovnal trup. Plně jsem se soustředil, aby mé kroky nikoho nevzbudily. "Jako myška..." soustředěně jsem pozoroval svou pravou přední tlapu, pomalu se blížící k zemi. Čím blíž tlapa k zemi byla, tím víc jsem chtěl zvolat nadšením. Stiskl jsem co nejpevněji jazyk mezi tesáky, abych ani nemukl a úspěšně dokončil první našlápnutí. Už jen deset takových! motivoval jsem sám sebe při mém urputném snažení. "Když se to tak vezme, jsem neuvěřitelně ohleduplný vlk!" pousmál jsem se nad sebou. Hodlal jsem udělat už třetí krok, když... mi došlo, že jsem mluvil nahlas, takže mé snažení přišlo vniveč. Budou se zlobit, že jsem je vzbudil! Sakra! Už jsem před sebou viděl Coffa a Amny, jak mě hubují, že se ani nemohou pořádně vyspat. Už jsem viděl Coffa, jak pomalu vstává a vrčí. V záchvatu paniky jsem udělal dlouhý skok co nejblíže ke svému původnímu provizornímu pelechu a s dopadem na zem předstíral, že spím.
Pokud jsem vzbudil Amny, může za to Coff. Pokud jsem vzbudil Coffa, může za to Amny. Pokud jsem je vzbudil oba... provinile jsem zavřel oči a snažil se napodobit pomalý dech spícího vlka.

Nikdy mi pořádně nedocházelo, že jsem unavený. Mohli bychom ještě někam jít! Skákat do kaluží! Smát se! Poskakovat! Potkat... někoho! Ještě nechci spát! I když jsem se cítil plný energie, zívání mé i mých vrstevníků mě vyvedlo z omylu. "Dobře... nejsem nijak unavený... ale spánek mi taky neublíží." pousmál jsem se na Amny. Ještě jednou jsem zívl, abych perfektně zapadal do skupinky unavených vlků - Amny a Coffa. Kde je vlastně Polle? Oddělil se od nás tam v- nevěděl jsem. Navíc se mi zdálo, že mě nějak zvláštně pozoruje Coff. "Mocná a strašně zlá,"zopakoval jsem jeho poslední slova, abych dokázal, že mu věnuji pozornost. On kouká do očí mně, tak já mám koukat do očí jemu, ne? opětoval jsem tedy Coffinův oční kontakt. Měl takové ty žluté oči - stejně jako Astonell! zavrtěl jsem ocasem. Dále Coff mluvil něco o tom, kde bydlí Smrt a co se stane těm, kteří za ní přijdou. Ale to není moje starost - na to se ptala Amny. A na Amny je spolehnutí! Tudíž si ty informace bude pamatovat a někdy tam spolu třeba zajdeme. Mě by nikdo na pamatování neužil... i když mi to taky nejde zrovna nejhůř! mezi myšlenkovými pochody a částečným poslechem Coffových slov jsem slyšel něco o Životě a barvení kožichů. "Počkej, takže kdybych šel k Životu, tak mi obarví kožich za nějakou tu mušli či květinu na modro? Páni! Páni, páni! To chci! Teda: docela by se mi to líbilo..." snažil jsem se trochu uskromnit své už tak skromné přání. "Dlouho jsem si nic nepřál a... kdybyste tak viděli ten modrý kožich! Opravdu skvělý a... moc hezký! Líbil se mi a už teď mi chybí," smutně jsem se zakoukal na ocas, který ještě nedávno býval modrý. "Tááák hezký," povzdechl jsem si spíše pro sebe. Netrvalo to dlouho od mého povzdechu a pohled mi sjel z Coffových žlutých - spíše zlatých - očí na věc, kterou měl na krku. "Ta věc na krku je taky moc pěkná!" zazubil jsem se. Sakra pěkná! "Sakra pěkná! A... hezká. Jen... co to je?" věnoval jsem mu úsměv a vrátil se pohledem na jeho - s jistotou jsem mohl prohlásit zlatavé - oči. Trochu jsem nechápal, proč se mi do nich pořád dívá, ale nijak mi to nevadilo. Z toho se určitě vyklube nějaká hra! Nebo taky Coff právě oslepl.
Pořád mi koukal do očí, když prohlásil, že nám klidně bude dělat průvodce, ale že se musí vrátit ke smečce. Vyvolalo to ve mně docela dost otázek, a tak jsem je také hnedka začal pokládat. "Ty jsi ve smečce? Tedá! V jaké jsi smečce? Kde se nachází? Jaké máš postavení? Znám od vás nějakého vlka? Ty vlastně nevíš, jaké vlky už znám, promiň! Znám... třeba Astonella - pardon: Astona, Naomi... Megan. Réto a Fey? Koho jsme ještě potkali, Amny? Lylwelin a močál-Sigy! A Unavený, no..." zavrtěl jsem hlavou. "Unavený se určitě Unavený nejmenoval. Radši ti ho popíšu: byl takový... půlený! Z jedné strany na tebe koukal černý vlk, z druhé bílý. Oba měli zelené oči a... měl i zelené takové... dá se říct pruhy!" zatímco jsem Unaveného popisoval, Coff už se tak nějak uveleboval a pořád nespouštěl oči z těch mých. "Mimochodem, nevíš, jak se doopravdy jmenuje Unavený? Pořád mi to vrtá hlavou... a! Proč je takový... takový?" neměl jsem tušení, jak popsat chování Unaveného za tu dobu, co jsme ho s Amny viděli. "Omlouvám se, ale jak se soustředím na Unaveného, úplně jsem se tě zapomněl zeptat na to... ten obchod! Jaký obchod?" zívl jsem. Nyní doléhala únava i na mě. Nezáleželo na tom, že už svítá, na tom, že fouká... jsme pod ochranou vrby. A koneckonců máme tu Coffa! Ten nás ohlídá. klidně jsem se svalil a oči se snažil nespouštět z těch jeho. Už to bylo trochu zvláštní, ale začínalo se mi to i líbit. Únavou už mi ale začínala padat oční víčka. Je zvláštní, že se vlk unaví TAK rychle, zavrtěl jsem hlavou a naposledy na Coffa otevřel oči. "Dobrou, Coffe. Vyhrál jsi." pousmál jsem se. Je prostě lepší v koukání vlkům do očí... to se dá taky určitě vylepšit u toho jejich Života. Jednou za Životem zajdu kvůli tomu kožichu a taky kvůli tomu, abych byl tak dobrý v koukání do očí jako Coff. "A dobrou, Amny," spokojeně jsem ještě zkontroloval Amny a usnul.

Coffin s jeho "už nemusíš být potichu" vylepšil můj den. "Díky, Coffe! Chtěl jsem vám toho oběma tolik říct! Měl jsem tolik nápadů... sice se momentálně vytratily, ale nevadí! Já si ještě vzpomenu!" smál jsem se. Můj úsměv se ještě prohloubil s darem od Coffina: medem. "Ještě jednou díky, Coffe! Páni! Ještě nikdy jsem med neměl, jak se to jako jí?" nečekal jsem ani na odpověď a už se svým vlastním způsobem vrhl na plástev. "Trochu to lepí!" uchechtl jsem se na Amny a Coffa. S upatlaným čumákem od medu jsem pozoroval Amny, která asi čekala na mou reakci na její odpověď ohledně lovení. "Přežívání ti jde moc dobře," přátelsky jsem do ní šťouchl. "Dříve, než začnu mluvit o svých schopnostech: nechceš taky kousek?" podstrčil jsem jí čumákem zbytek své plástve. "Je to fakt dobré, ochutnej! Ale zpátky ke mně a lovení: jsem... no, průměrný lovec, řekl bych. Rozhodně nejsem tak šikovný, jako tady Coff, ale něco bych ulovit snad ještě dovedl. Třeba kdybych umíral hlady! Pak bych ulovil úplně cokoliv!" pousmál jsem se. Další Amnyina otázka směřovala na Coffa, který odpověděl něco se "Smrtí".
"Počkej, jak to myslíš, zajít za Smrtí? Amny nepůjde na smrt jen kvůli magii! To by prostě nešlo, ne! K čemu bude mrtvole magie? Mrtvoly nejsou čarovné!" zavrtěl jsem hlavou. "Ale vážně! Kdo je Smrt a co dělá? Byl jsi za ní? Jak to, že jsi naživu? Nerozumím tomu! I Unavený přeci říkal něco se smrtí! Nebo Smrtí? To je jedno! A Megan taky! Tetička Smrt... co to tady všichni s tou smrtí a Smrtí máte? Nerozumím tomu, Coffe..." smutně jsem pohlédl na Coffa a doufal ve vysvětlení.
Smutek mě ale přešel hned s tím, jak se nás Coff zeptal na tuláky. "Ohoho, zadrž!" vesele jsem poskočil. "My nejsme ledajací tuláci: my jsme tulácká smečka!" mávl jsem ocasem. "A líbí se nám tu, že jo, Amny? Taky se ti tu lí-" zasekl jsem se uprostřed řeči. Co když se tu Amny nelíbí? Co když se na mě jednou vybodne? Co když... naklonil jsem hlavu do strany. Jasně, že líbí! odstrčil jsem starosti stranou. "Jen škoda, že víc necestujeme! Rád bych se ještě někam podíval... jestli byste chtěli, mohli bychom potom někam jít! Teda - tohle se nepovedlo: já to tady moc neznám. Ale ty ano, že Coffe? Provedl bys nás? Pokud by - ovšem - nebyla Amny proti." Bylo by opravdu fajn někam vyrazit... i když vr... by, i když vrby byly pěkné, nechtělo se mi tak dlouho zůstávat na jednom místě.

Coff mě okřikl, abych byl klidný. Ale vždyť já jsem klidný! "Ale když-" než jsem stihl argumentovat, pustil se šedobílý vlk do řeči. "Ale já nejsem-" už mluvil o tom, že jsem měl halucinace. "Ale vždyť Amny-" posmutněle jsem naslouchal jeho slovům. Amny musela mít halucinace se mnou, když to říká Coffin, musí to být pravda... a Amny taky nelže, takže musela mít taky halucinace, je to jasné.provedl jsem v duchu logickou úvahu. "Nechci být normální." šeptl jsem si spíš pro sebe. Nechci umírat.
"Nemusíš nám nic lovit, taky umím lovit!" hrdě jsem vypnul hruď a doufal, že mě i Coffin vidí jako schopného lovce. "No... dobře... nebudu ti do toho kecat. Slibuji." zakroutil jsem hlavou na znamení, že budu tichý jako myška. Neměl by i on vědět, že budu tichý jako myška? "Budu tichý jako myška!" polo šeptem jsem dodal ke svému slibu. Hah, já věděl, že by mi modrá slušela! chtěl jsem mu poděkovat za kompliment, ale nechtěl jsem mu "do toho kecat". Vrby... aha, vrby, jo to dává smysl. přikyvoval jsem na jeho slova. Proč bych ničil vrby? Líbí se mi! Od nynějška ať je všude známo, že já - Newlin, král potulné smečky - mám rád královské vrby! nadšeně jsem se rozhlížel po všech těch vrbách: byly opravdu moc hezké. Šokovalo mě, když mě chytl Coff za krk a odtáhl k jedné z nich. "To je vrbí královna, že jo?" vyprskl jsem, ale hned jak jsem si uvědomil, že jsem svůj slib porušil, schoval jsem hlavu do tlap, co nejblíže k zemi. "Promiň, omlouvám se! Už nebudu mluvit! Ano, zůstanu! Vrátíš se? Vrátíš se, že ano?" má hlava na chvilinku vykoukla na vzdalujícího se Coffina.
Netrvalo to dlouho a byl zase zpátky. "Páni! Jak jsi tak rychle...?" s překvapením jsem pozoroval, jak přinesl v minimálním časovém úseku dvě ryby a... med? Ano, med! "Moc děkujeme, Coffe!" spokojeně jsem se vrhl do ryby. "Já a můj žaludek jsme ti vděční!" mlaskl jsem. Asi by mi nedal ochutnat medu, co? "Jak je možné, že umíš tak dobře lovit? To je... no teda! Jsi možná i lepší, než můj bratr!" ten bratr, kterého jsem opustil, protože- zalez! usmál jsem se na Coffina.

//Zhulená proužkovaná příšera? :D :D Lol, okay :D

Amny i Coff mlčeli. Prosebně jsem je sledoval. Řekl jsem něco špatně? Hah, to těžko, byly to obyčejné otázky! "Proč mlčíte? No tak! Mluvte se mnou! Komunikujte!" něco mi káplo na hlavu. "A ještě ke všemu nám začíná pršet! Což je teda super, protože déšť mám rád, ale... no tak! Coffe, Amny... něco jsem vám povídal!" přiběhl jsem těsně před obličej Coffina. "Coffe..." zadíval jsem se mu smutně do očí. Amny jsem vynechal, protože ta by mi určitě odpověděla, nemít nějaký vážný problém v hlavě. "Víte co? Zopakuji vám ty otázky!" zavrtěl jsem ocasem, odvrátil se od Coffina a zhluboka se nadechl.
"Tak tedy..." zasekl jsem se, už jsem si moc svých slov nepamatoval. "Ptal jsem se tě, Coffine, jestli jsi ty způsobil, že ten vlk, který nás sledoval zmizel! Potom... jak jsi to udělal a proč. A pak... pak mě zaujaly tyhle stromy, díky kterým na nás teď moc neprší. Věčná škoda, že na nás neprší, ale zpátky k těm stromům! Jak se ty stromy jmenují? Už jsem se zmínil, že mám opravdu rád déšť? A kaluže! Taky máte rádi kaluže? To nebyla jedna z otázek, které jsem vám předtím pokládal, ale nevadí!" přemítal jsem ve své paměti. Už jsem se ptal na stromy, pršení, zmizelého vlka... co bylo dál? "Modrá!" zajásal jsem. "Jak slyšíte, má paměť je v poměrně dost dobrém stavu! Ptal jsem se, jestli by mi slušela modrá a kde bych takovou modrou mohl sehnat!" narovnal jsem záda a elegantně zamával ocasem. "Opravdu by mi modrá slušela... určitě ano!" ještě jsem přidal napodobeninu namyšleného posunku hlavou. "No a... momentík."
Ztratil jsem se, já se ztratil! Dál si to nepamatuji, sakra! "No a... pak jsem... se ptáál... na to... tamto..." pokoušel jsem se improvizovat. Náhlé zakručení v žaludku mi moc dobře napovědělo, co bylo další otázkou. "To tamto lovili!" zasmál jsem se. "Co jste lovili a... jak dobří jste lovci? Taky máte hlad? Možná je nejvyšší čas si něco ulovit!" prudce jsem obrátil hlavu doleva a poté doprava. "No, nikde nic nevidím... co budeme dělat?" ozvalo se další zakručení - už jsem měl opravdu hlad. Už cítím, jak mi hlady mizí jiskra života z očí! To nesmím dopustit! "Coffe!" zakřičel jsem v záchvatu paniky a přiskočil co nejblíže k bratrovi od Amny a popadl ho jemně za krk. "Coffe, udělej s tím něco! Co budeme dělat? Co budeme dělat? Mám hlad, Coffe!" nevěděl jsem, jak dobře mi mohl rozumět: cloumal jsem s ním ze strany na stranu a ke všemu jsem měl tlamu plnou jeho chlupů. Amnyiny chlupy chutnají určitě líp... pustil jsem konečně Coffa ... jenže to by jí nesměly vadit doteky.