Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak jsem si užíval žraní trochu smradlavé, leč nesmrtelnost způsobující věci, Neight nám oznámil, že je to jen vydra. Trochu zděšeně jsem se na něj podíval. Jak to myslí, že budu z téhle vydry krysa? Kdyby to nebyla vydra, už jsem nesmrtelný! Nebo budu nesmrtelnou krysou, to by bylo něco! Neight byl opravdu celkem odborník na zvířata. Přikyvoval jsem, zatím co jsem dál ukusoval z nesmrtelné vydry. "Vydrá," řekl jsem konečně alespoň s poloprázdnou tlamou, "je pěkně divné slovo! Ale líbí se mi! Kde ses naučil pojmenovávat zvířata? Nebo vůbec, kde jsi taková zvířata ještě potkal a kdo ti řekl, jak se jmenují?" Pozorně jsem si při tázání Neighta prohlížel. Vypadal moudře už na první pohled - nebylo čemu se divit.
Chvíli jsem tam tak hypnotizoval jeho oči, které byly stejné, jako ty mé. Možná o kapánek světlejší, zajímavé. V okamžiku, kdy se mi povedlo usměrnit myšlenky zpátky do reality a věnovat se dění kolem, Morf s Nach už běžel za Ney. "Ani neodpověděl na mou otázku se zvířetem!" křikl jsem potichu Neightovi do ucha. "Tak jako tak, je zajímavé být ptákem! Představa létání a tak... ale zanedlouho by tě bolela křídla a musel by sis odpočinout. Já - jakožto veverka - bych křídla neměl a tudíž by nebyla nikdy bolavá a unavená," uzavřel jsem nakonec. "A bílá barva! Páni, to je také docela neobvyklá volba! Už jsem potkal vlka - Astonella, jestli ho náhodou neznáš - a měl béžovou barvu jako svého favorita! Není to zvláštní? Béžová? Bílá? Já mám nejraději zelenou," pousmál jsem se a moc nenechal Neightovi prostor na mluvení. "A víš co? Krapet se mi nelíbí, že nás dva tu Morf takhle nechal a s Nach si v klidu odkráčeli za Ney. Pojďme taky někam! Jen blízko lesa... prosííííím. Morf s Ney to určitě dovolí. Jak jsi sem vůbec přišel? My přišli nějak od louky, na které rostlo sakra hodně kopretin! A bylo to tam celkem hezké. Chceš to ukázat? Ukážu ti to!" uchechtl jsem se. Teď zním jako profesionální průvodce Sarumen a okolí. "Určitě z toho žádný problém nebude... a třeba potkáme i budoucí členy téhle smečky! Chci si povídat... prosím, povídej si se mnou!" udělal jsem na Neighta psí oči a rozeběhl se náhodným směrem, který by přibližně měl být správným a dovést nás k oné louce.

//Kopretinová louka

Jak jsem tam tak trpěl samotou a pomalu ztrácel kontrolu nad svým okolím, objevil se po mém boku Neight, který doslova spasil situaci. "Neighteee! Jsem rád, že tě vidím!" nadšeně jsem zavrtěl ocasem na přivítanou a neřešil, jestli mi trochu táhne z tlamy kvůli tamté věci. "Morf právě vítá novou vlčici, jmenuje se Scatnach. Jo, a tamtu smradlavou věc jsem jim tam nechal... Morf říkal, že to vezme za Ney..." to už jsem slyšel kroky nedaleko od nás. "A taaamhle jsou!" nadšeně jsem na ně zvolal. Morf nebyl z nošení onoho stvoření příliš nadšený. Že by mu vadily mé sliny? Ne, hloupost, proč by někomu vadily zrovna mé sliny? "Myslíš si, že sliny jsou špatné? Připadají ti tvé sliny špatné?" zašeptal jsem co nejtišeji Neightovi a pak se zase s radostí díval na přicházející vlky. Potom mi Morf oznámil, že umřu, jestli to nesním. "Takže je to věc, kterou když sním, budu nesmrtelný a nikdy nezemřu? Bomba!" uchechtl jsem se a přiskočil k onomu čemusi, co přede mě předhodil Morf. "Jdeme na to, nesmrtelná... věci," přiblížil jsem čumák k smradlavce a zhluboka se nadechl. Možná to chtělo udělat v obráceném pořadí, ale bylo pozdě. "Za nesmrtelnost!" špitl jsem si ještě a s nyní zadržovaným dechem do toho kousl. "Víte, že na to, jak to smrdí, to je celkem dobré?" promluvil jsem ihned na přítomné vlky ještě s otevřenou pusou. "Fakt je to dobré!" pochválil jsem si a začal žvýkat další kus. S plnou hubou jsem pozoroval dění okolo. Morf představil Neighta Scatnach a Scatnach Neightovi, pak ještě padla otázka na Ney. "Já mám taky otázku!" přidal jsem se, když se tedy pokládaly ty otázky. "Tebe jsem se na to, Morfe, již ptal, ale Nach a Neighta ne. Takže... jaká je vaše oblíbená barva a proč?" tázavě jsem si je prohlížel. Neight má určitě rád modrou a Nach zelenou... to dává smysl! přikývl jsem si. "A další - speciální - otázka! Ta mě napadla zrovinka teď, ale určitě se vám bude líbit! Kdybyste nemohli být vlkem.. jakým zvířetem byste byli? Já bych chtěl být veverka. Veverka leze po stromech a stromiscích, vlk ji jen tak neuloví... a nemusí chodit po zemi, takže ani do kopce. Veverky mají oproti nám, vlkům, neuvěřitelně jednoduchý život. Bylo by super být veverkou..." zadíval jsem se zasněně do nebes, která přes stromy vlastně ani moc nebyla vidět. "Byl bych skvělou veverkou, mohl bych skákat ze stromu na strom! Mohl bych... mohl bych na vás koukat z výšky! Mohl bych dýchat čerstvější vzduch!" pousmál jsem se. Bylo jasné, že nahoře musí být čerstvější vzduch. Tak jako tak, nejvíce se mi líbil fakt, že bych jako veverka nemusel pochodovat do kopce. A taky by mi nehrozilo napadení jeskynním medvědem.

//Omlouvám se, ale budu moct napsat až v pondělí odpoledne. Prosím o přeskočení^^ (nechte Newlina zírat zasněně do nebes a plácat šity o veverkách) Díky^^

Cukal jsem pohledem z oslintaného něčeho na novou vlčici a Morfa. Nevědomky jsem odsouhlasil přikývnutím každé jeho slovo. Nepředstavoval jsem si, že to půjde takhle... čekal jsem větší drama. A pak jsem ještě dostal za úkol, abych "s tímhle" na vlčici nechodil. Vlčici... jak se vlastně jmenuje? Ah, Morf vlastně říkal Scatnach! "Scatnach," zopakoval jsem s úsměvem. "No tak... vy dva se poohlédnete po druhé alfě - mimochodem, Nach, jmenuje se Neyteri - a já poběžím najít Neighta. A tady kamaráda..." zadíval jsem se na onu poslintané cosi, "... asi vezmu s sebou, Nikdo žádné námitky? Dobře!" Nadšeně jsem vzal věc opět do tlamy a hnedka ji zase upustil na zem, protože jsem dostal skvělý nápad. "Změna plánu! Změna plánu, změna plánu... ty to, Morfe, vezmeš za Ney a zeptáš se jí, jestli náhodou neví, co by to mohlo být. Někdo to vědět musí!" uchechtl jsem se. Jestli to nikdo vědět nebude, naše smečka by se měla přestěhovat. Co když se jedná o invazi? Zavrtěl jsem hlavou, věnoval nadšený výraz všem okolo a vyběhl pryč. Nemohl jsem přece Neighta jen tak nechat o samotě.
"Neightééé?" zakřičel jsem co nejvíce jsem mohl. "Neightéééé?" rozhlížel jsem se do všech stran. Vzhledem k tomu, že jsme měli noc, a náš les byl skoro tak temný ve dne, jako jinde v noci... měli jsme tu opravdu tmu. "Neighte, vylez!" zasmál jsem se. "Schovávaná? Super!" rozeběhl jsem se náhodně vybraným směrem a div nenarazil do stromu. Trochu jsem zahnul doleva, trochu doprava... a bylo to. Úplně ztracený. Vlk se musí ztratit, aby někoho našel. Vzhledem k tomu, že jsem byl ztracený opravdu pořádně, doufal jsem, že Neighta najdu raz dva. Přestával jsem se pomalu soustředit na hledání Neighta a vracel jsem se k té divné náladě, kterou jsem nechtěl prožívat v něčí společnosti. Zvolnil jsem tempo svého běhu, přešel do plynulé chůze a nakonec se zastavil úplně. Zasekl jsem se pohledem na jeden strom. "Neighte...?" řekl jsem trochu nepřítomně. "Jestli hnedka nepřijdeš, pravděpodobně tu umřu!" zkusil jsem naposledy nějaký ten optimismus a zírajíce do kůry stromu se pokoušel věřit, že se tu Neight někde zázračně zjeví.

Klusal jsem co nejrychleji to šlo, abych dohonil Morfa s TOU věcí. Nebyl jsem ale dost rychlý, takže i přesto, že se Neightovi povedlo nahnat to stvoření proti nám, byl to právě Morf, kdo dal první a poslední ránu. Já byl jen svědkem toho, jak 46% jeskynní medvěd letí vzduchem a padá mrtvý k zemi. Zvědavě jsem přihupkal. Naklonil jsem hlavu do strany. Bylo to takové... hnědé, mokré a... opravdu to smrdělo. "Jsi si jistý, že to není velmi smradlavé vlče?" vědět, že kdybych se toho dotkl nesesypal bych se, možná bych se podíval i blíž. Takhle jsem tam stál z přiměřené vzdálenosti a pomalu si uvědomoval, že se nejedná ani o vlče, ani o jeskynního medvěda. Já a Neight jsme dostali otázku, jestli se to dá jíst. Nejdříve to vypadalo, že zjistit to za úkol dostane Neight, pak se ale stočil Morfův pohled ke mně. "A nešlo by to nejdříve vysušit? Smrdí to... už to cítím i já! Doopravdy!" Nahlas jsem si povzdechl, ale z části jsem měl také radost, že mám za úkol tak důležitou věc pro přežití naší smečky. Pomalu jsem se přibližoval k věci a rozevíral tlamu, když vtom mě zastavilo Morfovo "No pánové". Pohlédl jsem na něj tázavě. "Další práci?" zopakoval jsem po něm. Nadechl jsem se - ve vzduchu byl cítit nový pach. Přikývl jsem. "Jdeme z tebou!" zvolal jsem s nadšením."Konečně budu u přijímacího obřadu, super!" zahihňal jsem se. Hihňání a chichotání se proměnilo zpátky v úpěnlivou prosbu o milost. "Tak já tedy tu oběť podstoupím," řekl jsem nakonec hrdinsky a přes všechen odpor... mi nakonec došlo, že se té věci neštítím a že ji vezmu rád. Rychle jsem chramstl po věci a nabral ji do tlamy. Nemohl jsem si nechat ujít přijímání.
Netrvalo to dlouho a doběhli jsme k nějaké černohnědé vlčici. Morf běžel sakra rychle, protože když jsem doběhl já, vlčice už mluvila o péči pro vlčata. "Ahoj, jmenuji se Newlin a tohle je alfák Morf!" s elánem jsem ji pozdravil, zatímco jsem vyplivl onu věc těsně před zastavením se u nich. Přikyvoval jsem na její slova o vlčích sympaťácích a o kolektivu. "Páni, opravdu bych se divil, kdybys ji nepřijal!"
zazubil jsem se na Morfa a cítil zápach z neidentifikovatelného tvora vycházet ze své tlamy. "Navrhuji kontrolní otázku!" povyskočil jsem radostí a poté vrhl na vlčici podezřívavý pohled. "Nevíš, co je tahle věc zač?" s úsměvem jsem tlapou ukázal na můj oslintaný, mokrý a smradlavý salát.

"Jsem klidný," řekl jsem tím nejklidnějším hlasem, který jsem dokázal z tlamy vyloudit. Jen se mi nelíbí představa, že Amny žere medvěd, nebo že po nás jde kanibalské vlče! Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Neight mi podal několik důvodů, proč by to ani jedno ze zvířat být nemohlo. "Ale co když je to přerostlý lilek? Co když je to vlče opravdu smradlavé? Co když se tu jeskynním medvědům žije dobře? Vlk nikdy neví!" až na konec proslovu se mi dařilo klidný hlas udržet, s poslední částí mi však hlas stoupl vyplašeně nahoru. Uchechtl jsem se nad vlastním strachem... navíc, nebyl to strach, jen jsem nechtěl, aby to byl zrovna medvěd. A pokud to bude medvěd, z Amny se může stát každým momentem sekaná... z myšlenkového pochodu - procházky - mě vyrušil Morfův smích. Proč se směje? Trochu jsem se nad tím zamračil. Lilek a lelek není to samé? "Áha," přikývl jsem. "Není to to samé," zopakoval jsem si spíše pro sebe. "Takže když žijí úplně jinde, tak je tady nemůžeme lovit? A-a... to znamená, že tohle lile-LELEK není. Takže co to je?" pokoušel jsem se nalézt neidentifikovatelné stvoření. "Může to být neobvykle silné vlče!" naposledy jsem zvolal a pak už se snažil mlčet. Ještě by si mysleli, že jsem strašpytel.
Můj zoufalý pohled na Morfa se rázem změnil v hrdinský. Pravděpodobně proto, že nechtěl, abychom se na něj "takhle" dívali, nebo proto, že jsem chtěl být hrdinou dne. Mnou zvolený přístup musel fungovat, protože Morf začal spřádat plány. Pomalu jsem přikyvoval, když vtom zaječel. Nikdy bych nečekal, že zaječí! s veselým údivem jsem na něj zíral. Potom mi došlo, že mluví o věci, která je někde za námi a prudce jsem se otočil. Úkol byl jasný: chytit. Ještě chvíli jsem otálel, přišlo mi zvláštní, že tu něco lovíme, aniž bychom věděli, co to vlastně je. Za otálení jsme dostali pokyn rychle se rozdělit. Rozeběhl jsem se tedy kamsi za stvořením. Zatímco Morf běžel zleva, já se je snažil dohnat zprava. Trochu jsem při tom našem pobíhání zaostával, ale i tak to byla poměrně dobrá zábava. "Už-víš-co-to-je?" zakřičel jsem na Morfa, který přede mnou měl poměrně velký náskok.

Pořád jsem nevěděl, co ostatní cítí, ale na tom nezáleželo. Hlavně, když jsem do naší party smradohledačů zapadal. Pouze smradohledačů, žádné hledačkyně... Ney naši skupinku opustila kvůli nějaké květině. Na okamžik jsem uvažoval, zda-li bych se k ní neměl přidat, ale rozhodl jsem se konečně dovědět, co tady ostatním tak hrozně smrdí. A vůbec: pořád nevím, co to jsou ty lelky. Pokud lelek není rostlina... a je to pták, musí to znamenat, že... urputně jsem přemýšlel nad rostlinou, kterou jsem musel celé dětství nazývat špatně. A není to vlastně jedno? Je to jen kytka! "Je to jen kytka," zopakoval jsem si tiše pro sebe.
Přestože toho Neight zatím moc nenamluvil - což samozřejmě jednou změním, oznámil jeden důležitý fakt. Že by lilek byl jen pták? Žádná spousta noh? Komu věřit? Morf tvrdí, že lilci jsou pěkně nohatí, Neight zase, že jsou to jen ptáci... kdo z nich si dělá srandu? Nebo Neight viděl nějakého chudáka bez noh! To bude ono! "Noc, všechno slyší, všechno vidí..." zopakoval jsem zaujatě po Morfovi a zkontroloval oblohu. "Už je večer! To je skoro noc, ne? Pojďme chytat lilky!" zaradoval jsem se a začal vrtět ocasem. "No ták! Chytíme jich jen pár, abychom viděli, jestli všichni mají spoustu noh, nebo jestli jsou to jen obyčejní ptáci Hrozně mě to zajímá, nikdy jsem žádného lilka neviděl! Pěkně prosím, půjdeme lovit lilky?" škemral jsem Morfa. "Rád bych chytal lilky, ty určitě též, že ano, bratře Neighte?" rychle jsem přikyvoval, div mi hlava neupadla.
Než jsem stačil dokývat, něco rychle zasvištělo nedaleko od nás. Možná to bylo jen nějaké vlče? Nebo lilek! Co když to byl lilek?! Vůbec jsem neměl tušení, co by to mohlo být. "Nevím, co by to mohlo být," řekl jsem co nejpotišeji jen tak do vzduchu. Morf taky nevěděl... asi jsme úplně slepí. "Ale tak možná to bylo zatoulané vlče! Nebo... lilek! Nebo... nebo... nebo..." přimhouřil jsem oči. "Nebo to mohl být jeskynní medvěd, který nám chce vlézt do skaliska! Hodně malý, ale jeskynní medvěd!" Má vlastní slova mě zděsila natolik, že jsem se pokoušel zjistit, jakým směrem je naše skalisko. Vždyť tam spí Amny! Chystal jsem se vyběhnout, ale pak mi došlo, že si nepamatuji, jakým směrem se náš úkryt nachází. Uklidnil jsem se tedy a pohlédl na Neighta s Morfem. Jeden z nich přece musí vědět, co to bylo.

Poměrně mi udělalo radost, že Morf a Ney znají Coffina, jen jsem nechápal, proč ho nazývají nemehlem. Co si já pamatuji, nejdříve se předvedl s neviditelností, potom tak nějak zastavil halucinace z toho žlutého potoka... a nakonec nám ještě ulovil snídani. Nechápavě jsem naklonil hlavu do strany. Vlastně ano... naposledy říkal něco o tom, že se mu na tlapu lepí smůla, přikývl jsem si na potvrzení faktu a dál se věnoval alfákům a Neightovi. V mém věnování se jim se musela někde vloudit ohromná chyba, neboť odpovídali na magie. Přikyvoval jsem a pamatoval si. "Ney země, Morf myšlenky. Jaké to je ovládat myšlenky?" otázka mířila na oba dva, celkem mě zajímalo, jaký musí mít vlk pocit... když ví, že se někomu může hrabat v hlavě. I Coff určitě ovládal magii myšlenek, probleskla mi myslí krátká vzpomínka na Coffa, rychle jsem zavrtěl hlavou, abych ji vytřásl. Vzpomínka nebyla dosti rychlá, protože naše výprava už se někam chystala. Někam za tím smradem. Možná by bylo chytřejší předstírat, že to taky cítím, aby si nemysleli, že to smrdím já. "Áno, pojďme za tím smradem!" nadšeně jsem se přidal ke skupině. Teď ještě zjistit, co tu nehraje.
Moc jsem se o ono zjištění nesnažil. Tu a tam jsem očkem nenápadně zkontroloval, jestli je nějaký strom hezky rovně a jestli má zdravou barvu, jestli jsme ten pařez nepotkali už vícekrát... všechno se však jevilo v pořádku. Mezitím se Morf rozbásnil o lelcích. "Ale Morfe, něco takového tu nemůžu chytit... ať už bych byl sebevíc nejskvělejší lovec na Gallisku. A asi tu ani nejsou, že? Chci říct, kromě nás tří a Amnesie jsem tu neviděl ani živáčka! Je to trochu škoda... ale tím víc místa pro nás!" uchechtl jsem se. "A já si myslel, že je to rostlina! Jsem to ale hlupák..." pousmál jsem se. "Mimochodem... smrdí to celkem hnusně, co? Jestli to tu bude takhle zavánět ještě chvíli, přísahám, že mi upadne čenich!" pohoršil jsem se nad závanem, který jsem - stále a pořád - necítil. "Fuj!" zamračil jsem se a hned na to nasadil rozzářený výraz. "Umíte si představit, že bychom neměli čumáky? To by bylo divné!" rozesmál jsem se nad celou vtipnou věcí. "Asi ho vážně mít nebudu... a budu divný, pokud to tady hnedka nepřestane tak smrdět!" dodal jsem seriózně.

Morf mi řekl jeho názor na ozvěnu... byl to zajímavý názor a já s ním musel souhlasit. Přikyvoval jsem a potichu opakoval jeho slova. "Místnosti prázdné, ozvěna... rozumím, zajímavé." Netrvalo to dlouho a naznačil mi, že smrdím. Není to náhodou sprosté? Říct jen tak vlkovi "až ucítí tvůj pach"? Já jsem přeci neucítitelný! přimhouřil jsem oči a chvíli uvažoval nad tím, zda-li to Morf myslí vážně. Nemyslí, je to vtipálek! uchechtl jsem se a pozoroval naše alfy.
Na otázku s úkolem jsem dostal několik návrhů: počítat stromy - od Neighta a chytat lelky - od Morfa. Ještě předtím, než jsem stihl zjistit, co to ty lelky jsou, Ney se mě zeptala na to, jak dlouho jsem na Galliree. "Páni, ani jsem nevěděl, že se to tu jmenuje Gallirea. To je... celkem jazyko-vražedné slovo. Gallisko. Tak je to lepší. Ale zpátky k otázce! Jsem tu... opravdu nevím, jak dlouho tu jsem. Dva měsíce, možná? Rozhodně ne tak dlouho, abych si připadal staře!" pousmál jsem se a nadechl se co nejvíce, abych mohl všechny příhody za tu dobu neurčitou shrnout v jedné větě - v jednom souvětí, hezky na jeden dech. "Ale za tu dobu jsem toho dokázal poměrně dost! Tak třeba... udělal jsem si nepřítele Kopce, pak jsem potkal vlčice Réto a Fey. Zjistil jsem jejich oblíbenou barvu, pokračoval dál, přeskočil řeku, potkal Megan a Astonella. Zjistil jsem, že se Astonell vlastně jmenuje Aston, ale Astonelll zní teda o dost líp. Pak jsem... zjistil jejich oblíbené barvy! Vím, že Aston má rád béžovou. To je celkem zvláštní oblíbená barva. Tak jako tak, pokračoval jsem dál, vyspal jsem se na Stromisku. Potom jsem se dostal do močálů, kde jsem potkal dva vlky. Vlk jménem Močálkrál- Sigy tam byl v bažině, jak bych to řekl... zaseknutý. Druhá vlčice se jmenovala taky Newlin... myslím. Potom jsem se zeptal na jejich... Lylwelin! Vlčice se určitě jmenovala Lylwelin! Ale bylo vtipné, že jsme se opravdu jmenovali skoro stejně. Pak... ano! Potom jsem se zeptal na barvy, pak tam přiběhla Amnesia, Lylwelin se nakrkla, my utekli, potkali jsme Křovisko... a od té doby jsme prostě pořád spolu. Ještě jsme potkali Polle a vlka, který tvrdil, že se jmenuje Unavený. Coff - na kterého jsme natrefili hnedka po Unaveném - nám řekl, že se prý jmenuje M... Mei... no to je jedno. A pak-" trochu jsem posmutněl. "Pak nás prostě Coff opustil kvůli nějakému obchodu..." smutný výraz se při otevřené větě měnil zpátky na úsměv. "...a my se dostali sem!" uzavřel jsem nakonec s velkým spokojeným výrazem. "Co jsou to lel-" už už jsem pokládal dotaz na ony lelky, když se mě Ney zeptala na magii. "Ano, živel vody! Nic jiného neumím... ale prý se to dá někde zlepšit nebo tak něco. A co vy? Jaké máte magie? Já teprve nedávno - někdy na začátku při příchodu do Galliska - zjistil, že se může mít více magií najednou," naklonil jsem hlavu do strany. "Co jsou to lelky? Jak se to chytá? Kde to žije? Není to jedovaté? Způsobí to halucinace jako voda z jihu? Není to zvláštní druh rostliny? Myslím, že jsem o tom někde slyšel..." dumal jsem nad lelky, když mi došlo, že jsem se nezeptal Neighta na jeho oblíbenou barvu. Otázka s barvou musela počkat, protože Morf právě cítil nějaký smrad. "Já nic necítím..." máchl jsem hlavou na jednu a poté i na druhou stranu.Pořád nic. Ještě jsem přikývl na to, že Amny asi odpočívá a hnedka na to byl připraven vyrazit. Vyrazit na výpravu za oním smradem, který jsem zatím necítil.

// Sarumenské skalisko

//Omlouvám se, ale napíšu, protože... jsem "tak trochu" mimo z toho, kdo by měl psát :D

Byl jsem poměrně dost rychlý: nepřišlo mi, že by byli Amny či Neight v mých patách. S úsměvem jsem doběhl zpátky k Morfovi a Ney, kteří byli tak trochu... páni, to je... romantické! Nadšeně jsem na ně zíral, ale zároveň se snažil, abych jejich intimní chvilku nějak nepřekazil. Připadalo mi, jako kdyby to byla celá věčnost, co si mě pořádně všimli. Takhle ignorován nebudu! Usedl jsem před ně a důležitě si odkašlal. "Takže to je v pohodě?" pozoroval jsem tázavě Morfa. "To je dobře, že je to v pohodě! A neboj, dávám pozor vždycky na všechny!" porozhlédl jsem se kolem, jako kdybych měl sdělit to největší tajemství a přiklonil se k alfám. "Jsem totiž..." pokoušel jsem se šeptat "...KRÁLEM POZORNOSTI!" Poslední slova jsem na ně možná malinko vykřikl, to ale nezabránilo tomu, abych se jich zeptal na jejich názor na ozvěnu. "Zajímalo by mě, co si myslíte o ozvěně? Protože třeba dobrá ozvěna zní tak, že se opakuje, zatímco špatná... existuje vůbec špatná ozvěna?" zamyšleně jsem se poohlédl po úkrytu. "Mimochodem! Fakt je to tam hezké... a útulné! Nevadí, když už jsem si vybral - nebo spíš zabral - místo v rohu naší místnosti? Je to takový roh vpravo a... je opravdu moc útulný! Nebo tak alespoň vypadá," zhluboka jsem se nadechl a hodlal pokračovat v mluvě. "A taky - ono to zní, jako kdybych už chtěl jít spát, že? To já ne... ještě není ten správný čas! Vůbec nejsem unavený! Mám spoustu energie... přímo na rozdávání!" vyskočil jsem a pozoroval alfy. "Co budeme dělat? Nějaký úkol pro mě? Ne, že bych se nudil, ale baví mě plnit úkoly!" Víceméně. "Teda, jen někdy, protože občas to byly úkoly jako třeba... no, teď nevím..." zamyšleně jsem probodával pohledem zem. "Nevzpomenu si, ale to nevadí! Od vás stejně žádný nudný úkol nebude, ne?" Proč by taky byl? znova jsem si sedl a netrpělivě čekal, jestli dostanu nějakou speciální misi. "A stejně se mi tu hrozně líbí!" pochválil jsem naši smečku a uvažoval nad tím, zda-li se zmínit i o té božské mlze, či nikoliv. Navíc: smečka, ve které je úkrytem Skalisko? My jsme se hledali, až jsme se našli!

// Sarumenský hvozd

"Teda..." udiveně jsem si zvykal na náhlé šero, které panovalo v našem úkrytu. Dokonce tu vonělo i jehličí - jak nás Morf správně obeznámil. Přikývl jsme si. Morf je dobrá alfa! Ani mě ta vůně nepřekvapila! Proč? Protože jsem o ní věděl! A od koho? Od Morfa! nadšeně jsem se začínal orientovat v šeru a ještě stále trochu vychvaloval našeho alfáka, když mě popadla chuť zjistit, zda-li je v našem úkrytu ozvěna. "Ozvěna?" zkusil jsem říct nahlas ono slovo. "ÓZVĚNÁÁÁ!" s radostí jsem poslouchal můj hlas, tříštící se o stěny. Ozvěna tu - jak se mi zdálo - byla poměrně dobrá. Dobrá ozvěna? zamračil jsem se nad myšlenkou. Není náhodou hloupé soudit ozvěny na dobré a špatné? prudce jsem otočil hlavu na nejbližšího vlka, abych se ho zeptal, co si o tom myslí. "Amn- Neighte!" trochu mě zaskočilo, že za mnou jde Neight, ale to nic neměnilo na tom, že pro něj mám otázku. "Neighte, co si myslíš o ozvěnách? Jako že... je dobrá a špatná ozvěna? Nebo... prostě ozvěna? Je tu dobrá ozvěna? Zkus to! Je to sranda! Vlk si pak připadá rozsekaný na několik pidi vlků, kteří jsou neviditelní a opakují po něm skoro každé slovo! Podle mě je tu dobrá ozvěna!" uculil jsem se a pokoušel se nalézt v našem úkrytu ony zmíněné pidi vlky. Žádné jsem neviděl, místo toho jsem ale nalezl vchod - pravděpodobně do místnosti pro ostatní, jak říkal... Morf, nebo Ney? Prostě oba to říkali. s elánem jsem tam hlavou nakoukl. "Tohle je naše místnost... je hezká! Líbí se mi! Vidíte tamto místo?" poukázal jsem na jeden útulný kout místnosti. "Tak ten je můj! Prosím... pokud můžu," pozoroval jsem onen kout, jako by měl utéct. Chvíli jsem dokonce zvažoval, že se tam půjdu zkušebně vyspat, jenže jsem nebyl unavený. A vlk, který není unavený udělá co? "S dovolení... prosím!" vypískl jsem na Neighta a Amny a běžel co nejrychleji po chodbě směrem ven z úkrytu. Těsně před východem jsem se prudce zastavil. "Morfeeee?" zvolal jsem na Morfa, ať už byl kdekoliv. "Morfe, máme zakázáno běhat po úkrytu, nebo je to v pohodě? Protože jestli to není v pohodě, tak jsem právě porušil jeden ze zákonisek našeho skaliska." Pokoušel jsem se udržet vážnou a posmutnělou tvář, jenže zákonisko to celé zkazilo. Rozesmál jsem se a se snahou se nesmát příliš nápadně jsem krůček za krůčkem vykráčel ven z úkrytu. Hlavně, aby žádné zákonisko už porušené nebylo... ne mnou. Naposledy jsem se uchechtl a čekal, až mě Neight s Amny dohoní zpátky.

// Sarumenský hvozd

K mému překvapení nebyl Neight tak ohromen, jak jsem očekával. "Neighte," zopakoval jsem ještě jednou. "Ten Neight, oslovujeme Neighte!" naklonil jsem hlavu do strany. Vždyť takhle to říká on, takhle to říká Morf... co je na mé výslovnosti špatně? "Páni, neprojevuje se u tebe kanibalismus? To je dobré vědět! Umíte si představit, jaké by to bylo, kdybychom měli ve smečce kanibala?" usmál jsem se na Neighta. Mou poznámku ale asi nikdo z nich neslyšel - škoda.
Zatímco mi Ney odpovídala na otázky, Morf se vyptával Neighta na to, jestli už se po lese prošel... nebo tak něco. Snažil jsem se vnímat obě konverzace najednou, což pro mě nedopadlo moc dobře: ani pro mé vědomosti. Pochytil jsem z toho mišmaše, že Neight je mrzák - na mrzáka vypadá opravdu skvěle!, a že úkryt je nedaleko. Zaradoval jsem se nad faktem od alfy. "Náš úkryt se jmenuje skalisko?" zavrtěl jsem nadšeně ocasem a podíval se na Amny, která očividně taktéž rozuměla oné referenci. "Si piš, že se mi více líbí skalisko! Skalisko je skvělý název!" veselil jsem se dál. "Kdo z vás dvou vymyslel onen název? Líbí se mi! Je úžasný!" chichotal jsem se.
Chichotal jsem se celou cestu: když jsem byl tulák, spal jsem na stromisku, potkal jsem křovisko, vykoupal se ve vodisku... a teď? Mám za úkryt skalisko! "Páni..." vyjádřil jsem se krátce ke SKALISKU, ke kterému naše banda došla. Bylo přesně takové, jaké jsem si ho představoval - možná mohlo být trochu špičatější, ale na tom nesešlo. Prohlížel jsem si úkryt a všiml si mechu. "Všude samý mech!" zahihňal jsem se. "Nebo snad... mechisko?" (//ba dum, tss!) zasmál jsem se vlastnímu vtipu a radši se pustil i do jeho vysvětlování - kdyby náhodou někdo nepochopil. "Jakože na skále roste mech, takže na skalisku mechisko! A na vlčisku chlupisko! A-a!" začínal jsem se zajíkat tím, jak mě nic nenapadalo. Ještě něco vymyslím... jednou. Můj pohled se vrátil k úkrytu. Líbilo se mi, jak je náš úkryt takový zarostlý a... opravdu ukrytý. "Je to pořádný úkryt! Úkrytisko!" vykřikl jsem tím nejdrsnějším hlasem, který jsem dokázal napodobit. Vyslechl jsem si ještě Morfovi instrukce o místnostech. "Takže tři místnosti - alfy, spižírna a zbytek? Dobře!" zopakoval jsem si jeho slova a obrátil se na Amny a Neighta. "Já se hlásím jako první!" zvolal jsem na ně s tím největším nadšením, které jsem projevil v poslední hodině. "Můžu? Můžu? Prosím! Moc rád bych šel jako první!" chvíli jsem tak žadonil a aniž bych se dočkal odpovědi, vběhl jsem co nejrychleji do skaliska.

//Sarumenské skalisko

Odpovědi - všude samé odpovědi! nadšeně jsem pozoroval Morfa a Ney, kteří mi nejprve odpověděli na otázku o znacích. Páni... pomyslel jsem si jen nad odpovědí Morfa. Neyiny znaky umí měnit barvu, což je zajímavé, ale mít na sobě znaky a nevědět, k čemu jsou? Zahihňal jsem se nad představou, že by se jednalo o jedovaté klikyháky... Morf se jevil čím dál nebezpečnější a mně se to líbilo. Takhle nás náš jedovatý alfák ochrání! hihňal jsem se dál, aniž bych viděl důvod, proč by měl použít jedovaté "aťužjetocokoliv" na mě.
"Takže za úkol máme přežít a prozkoumávat, mlha ještě není pořádně vycvičená, ale dá se využít... skála i les voní jehličím a mokrem, vodu na jihu pít nesmím," zopakoval jsem si ještě jednou polohlasem. "A jo! Přidávám se k Amny - ze které smečky pocházíte? Zatím jsem potkal snad Fey, která byla z nějaké smečky, teď nevím, jak se jmenovala... a pak Naomi a Astona, kteří byli z Borůvek. Je to srandovní název, ale vlastně se mi docela líbí. Jenže Sarumenská smečka? To zní přímo profesionálně!" hrdě jsem pozdvihl hlavu. "Hrozně se mi tu líbí, asi už tenhle hvozd nikdy neopustím," uchechtl jsem se. No, dobře... možná ho někdy opustím: mám své důvody! Křovisko, teta Smrt, o které se tak moc mluví, slíbili jsme Coffovi návštěvu... a ty kopretiny poblíž! snažil jsem se zorientovat, jakým směrem nyní louka s kopretinami leží. Ale pak bych se rozhodně vrátil zpět! přikývl jsem. Respektive jsem přikyvoval několikrát za sebou - ano, líbí se mi tady, ano, nikdy zdejší les neopustím, ano, souhlasím s vámi - zastavil mě až v daném momentě dostavěná informace. "A není ti něco?" vyděšeně jsem si prohlédl Ney. "Morfe, viď, že to není tak hrozný?" přeskočil jsem pohledem na Morfa, který se ke své partnerce choval hrozně mile, takže určitě musel i vědět, jak špatně na tom Ney momentálně je. "Bude to v pořádku? Nemá to nějaké trvalé následky? Neoslepneš? Neohluchneš?" trochu jsem začínal panikařit, ale to už se naše tlupa dala do pohybu. "Tu vodu na jihu pít nebudu... nikdy!" zavrtěl jsem hlavou a rozešel se za ostatními.
Zanedlouho se k nám přidal poslední člen - tedy, spíš první z nás tří. Takže já byl třetí, nebo druhý? nenápadně jsem se podíval na Amny a usoudil, že třetí. Morf na vlka zavolal "Neighte", takže jsem to mohl při představování se využít ve svůj prospěch. "Ahoj, já jsem Newlin... ten druhý objev. Těší mě, Neighte," pousmál jsem se na vlka. Byl mohutnější než já s Amny dohromady - minimálně tak mi to připadalo, měl tmavě hnědou srst a díky mému dávání pozor na každé Morfovo slovo musel být Neight i pěkně překvapený. Spokojeně jsem se nad sebou usmál a zároveň umíral nedočkavostí na Neightův překvapený výraz.

Ohromilo mě, že jsem i od alf dostal odpověď na otázku s barvami.Černý vlk měl rád černou, Neyteri zelenou. Dokonce jsem dostal i povolení na otázky! "Rád bych věděl, co znamenají ty věci na tvých předních," zaujatě jsem si ještě jednou prohlédl ony klikyháky. Na znaky černého vlka jsem se radši - ale jo, proč se nezeptat? "A tvé znaky jsou taky zajímavé," kývl jsem na černého. "Co symbolizují?" prohlížel jsem si je a přitom se snažil na ně moc dlouho necivět. Bylo to opravdu zvláštní - nikdy jsem nikoho s něčím takovým nepotkal.
Ani jsem se nenadál a byli jsme přijati do smečky. "Páni, děkujeme! Opravdu!" poskočil jsem si nenápadně radostí a smál se na celé kolo. Teď už patřím do šťastné rodiny! Nadšeně jsem pozoroval Amny, která těsně přede mnou reagovala na chlup podobně. Neměl jsem důvod měnit svůj výraz, tak jsem si na obličeji jednoduše nechal úsměv a pozoroval děj kolem. "Ještě jeden člen, skála, na jihu nepitná voda, sestra." Zopakoval jsem si všechny instrukce. Černý alfa nám dal ještě prostor na dotazy. K mému překvapení se jako první ptala Amny. Přikyvoval jsem jejím slovům. "Ano, na to jsem se chtěl taky zeptat! Moc rád pomůžu... je tu nějaký úkol?" Spokojeně jsem souhlasil se společným prozkoumáváním lesa, takže jsem dál jen pokračoval v kývání. "Jak to myslíš, využít mlhy? To jde? Jak? Naučíš mě to? Prosím?" zamával jsem ocasem. Takže tu mlhu budeme využívat i my? Pecka! "A tím moje dotazy nekončí! Ještě bych se chtěl zeptat na to, jak tahle smečka vznikla... mohlo by to být zajímavé a... prostě bych to rád slyšel z první tlamy," zahihňal jsem se, poté můj obličej přešel zpátky do fáze "seriózního" úsměvu. "A jak to je s tou skálou? Voní?" naklonil jsem hlavu do strany. "Celý tenhle hvozd nějak podivně voní - líbí se mi to," s neustálým úsměvem jsem se porozhlédl. "A kde je ten další člen? Jak dlouho tu je?" přimhouřil jsem oči a snažil se ho najít, jako by měl být někde poblíž a jako by tenhle hvozd nebyl velký. "A ještě bych se rád zeptal na to, co se stane, když tu vodu na jihu vypijeme... Jednou jsem se napil z jednoho potoka a ještě teď si nejsem jistý, jakou měl barvu. Vlastně si z toho skoro nic nepamatuji," dumavě jsem se zase zakoukal mezi kmeny stromů. "A to by mělo být vše!" uculil jsem se na nové alfy - Neyteri a Morfea - a čekal, kdy vyrazíme na náš průzkum alá smečka.

Nadšeně jsem pozoroval možná své budoucí alfy. Vypadalo to pro nás opravdu slibně - smečka byla nová a jak se zdálo, nezněl jsem jako král všech bezhlavců. Žádné otázky na mě nesměřovaly, takže jsem si s klidem mohl promyslet a připravit všechny nadcházející otázky. Otázky, u kterých by nezáleželo na tom, zda nás přijmou.
Pohlédl jsem na zdejší alfy. Uklidnilo mě, že i vlčice - Neyteri - má problém s hvozdem. Byla to poměrně velká komplikace... minimálně pro mě. Nenápadně jsem pokukoval po jejích znacích. Připadalo mi, že jsou na obou nohách stejné, kdybych jen věděl, co znamenají. První otázka: co znamenají ty znaky. pousmál jsem se a přejel pohledem na vlka, který se ještě nepředstavil. Ještě se nepředstavil! "Omlouvám se, ale... jak se jmenuješ ty?" zamával jsem ocasem nesměleji než obvykle a pokračoval ve zkoumání. Černý vlk měl na sobě prazvláštní tečky a čárky - tak bych to prozatím nazval. Otázka dvě: co znamenají jeho znaky... a ta věc na levačce! Pozoroval jsem onu věc na jeho přední noze. Jevilo se to jako nějaká divná ještěrka či had... zvláštní, ale líbí se mi! snažil jsem se moc nesmát - přesto jsem si menší úsměvečiček na onen náramek neodpustil.
Omrzelo mě jen tak mlčet, cítil jsem, jako by mi někdo pomalu slepoval tlamu. Pokud nepromluvím teď, pak už nikdy! Sice trochu opožděně, leč přeci jsem reagoval na Neyteriinu poznámku o šťastné rodině. "Moc rád bych se přidal k vám do šťastné rodiny! Pokud by to teda nevadilo!" radostí jsem těkal očima mezi nimi. "Bylo by to super!" pustil jsem se do trochu dušeného hihňání. "Mimochodem: mé dotazy asi počkají, ale hrozně rád bych věděl, jakou máte oblíbenou barvu? Já mám rád zelenou... a poslední dobou i modrou a... potkal jsem i vlka, který měl rád béžovou. Což je zvláštní, protože béžového vlka jsem potkal jen jednou a-" trhl jsem sebou. To by stačilo, ne? "A ta mlha se mi opravdu líbí." pochválil jsem ještě mlhu, která mě nepřestávala fascinovat a už radši mlčel. Alespoň na chvíli. A stejně je ta mlha úžasná! Takový kamarád pro každého v tomhle hvozduhvozdě! A potom zmizí! Pak se zase objeví! Prý chodí za nimi. Ta mlha je prostě super! pousmál jsem se a rozhlédl se, jestli náhodou kamarádka Mlha nepůjde ještě kolem.

Sklopil jsem hlavu dolů a pousmál se na Amny. Dává smysl, že nikdo nechce být sám. "Já bych docela rád-" došla mi náhle slova. Opravdu se chci znova přidat do smečky? Když v té minulé to moc dobře nedopadlo... nebo, vlastně ano, dopadlo to moc dobře! nenápadně jsem si přikývl na souhlas. Moc dobře jsem věděl, jak to mohlo všechno dopadnout... stokrát hůř. Odehnal jsem myšlenky pohledem na Amny - bylo na ní vidět, že by se ráda do nějaké smečky přidala. No, dobře, možná nebylo, ale! Já si tím byl poměrně jistý.
Přišla k nám mlha... a z ní vlčice. "Páni, jak jsi to udělala?" s úžasem jsem pozoroval šedobílou vlčici se zvláštními zelenými znaky na předních. Zajímalo mě, co ty znaky znamenaly, jenže jsem si dotazy musel nechat až na potom: řešili jsme seriózní byznys. "Taktéž zdravím!" zvolal jsem na vlčici a nyní i na vlka, který byl černo-spíš černý, s pár bílými - taky zvláštními - znaky. Amny jim vysvětlila, jak jsme se tu objevili a... mám jim říct, jak konkrétně, nebo tohle stačí? Přikyvoval jsem k jejím slovům - čistá pravda. "Je to tak," dodal jsem po chvíli s vážnější tváří, "Ještě před pidimomentem jsem byl mezi kopretinami a teď? Jsem v Sarumenském hvozdu! Hvozdě... hvozdu." Obličej se mi zkroutil, jak mě myšlenky táhly k otázce, zda-li je správně "hvozdu" či "hvozdě". Vlčice, která přišla se mnou poté osvětlila důvod své návštěvy. Aah, to dává smysl, nechtěla hrát na schovávanou - chtěla prostě do smečky. Do pořádné smečky, ne takové, v jaké byla doposud. nedivil jsem se jejím slovům - jen se mi nelíbilo, že mě si ani nevšimla: ani se nezmínila. I tak jsem se s úsměvem natočil na vlka a vlčici, kteří byli pravděpodobně alfami nové smečky. "Já... jmenuji se Newlin a i když jsem se sem dostal kvůli akcidentu, rád bych tu už zůstal," zasmál jsem se - od kdy používám slovo "akcident"? "Byla to náhoda a... děkuji za ní. Faktem je, že už jsem nějakou dobu členem potulné smečky, ale ta mi jen dokázala, že vlci opouští. Rád bych se přidal někam - nejlépe sem, protože ta mlha... páni! - kde by mě přijali, byli vůči mně přátelští a nikdy mě neopustili." Pozorně jsem prozkoumal výrazy alf. "Takže... i já bych tímto rád zažádal o místo ve vaší smečce." Nikdy jsem se nezkoušel dostat do smečky: prostě jsem se v ní narodil, bezmyšlenkovitě jsem si prohlížel bílé znaky na černém vlkovi - hlavně nenápadně. Určitě jim plácám nesmysly a nevezmou mě... a Amny přijmou. Vylekaně jsem pohlédl na Amny a pak rychle stočil svůj pohled do země. A pak budu úplně sám... zase. Doufal jsem, že budou alfy ohleduplné na někoho, jako jsem já a vezmou mě - i přes to, že se nechovám zrovna jako Amny.