Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ona nikdy nebyla kamarádka se všemi? Před položením své otázky nahlas jsem si ji pozorně prohlédl. Pravdou je, že ke mně se zrovinka ze začátku moc hezky nechovala, ale i tak. Její oči vypadaly při důkladném pohledu vlastně i vlídně, malá postava jí dodávala zvláštní přátelské kouzlo. A navíc! Jediným nepřítelem vlka by měly být kopce, případně řeky a jiná taková trápení. Pilně jsem se soustředil, abych nic neřekl nahlas - nemuselo by to dobře dopadnout. Jen jsem přikyvoval a zkusil přidat i malý, zcela nepostřehnutelný úsměv na její "dobrá tedy".
Trochu mě překvapilo, že nikdy nepřemýšlela nad svou oblíbenou barvou. Proč tolik vlků nepřemýšlí nad svou oblíbenou barvou? Držel jsem jazyk za zuby a musel se pousmát nad oblíbenou barvou, pro kterou se Set nakonec rozhodla. Užuž jsem se jí chystal říct, že mou oblíbenou barvou je modrá a zelená, ale zastavil jsem se. Právě včas. Klidně a pomalu jsem se nadechl. Klidné akce mi nikdy nešly, měl jsem spoustu otázek, možná málo času a ještě méně odpovědí. "Asi mi to nepovíš takhle, když jsi mě před chvílí moc nemusela, ale... proč jsi nikdy nebyla kamarádka se všemi? Vždyť jsi vlastně docela fajn vlčice!" pousmál jsem se a konečně si sedl naproti ní. Páni, doufám, že neuteče. Ještě jednou jsem zkontroloval náhodný strom, mohl bych si ho zapamatovat jako ty předešlé, ale na to bude čas jindy. Kolik budu mít příležitostí promluvit na Set? "Pověděla bys mi prosím něco z tvé minulosti? Já ti také klidně něco povím!" zkusil jsem na ni smutný kukuč a trochu zavrtěl ocasem. "Jenže si nemyslím, že by tě to zajímalo," od smutného kukuče jsem se vrátil zpátky ke stromu. "Na druhou stranu by tě to jistě zajímalo více než ten kámen, který jsem potkal na kopretinové louce. Věděla jsi, že je tam nějaký kámen? Říkám mu Šutřisko, nic ho nezajímá, je to hrozný ignorant," zavrtěl jsem hlavou a upřímně se zasmál představě, jak si tam teď asi komunikuje s kopretinou. Beze mě jsou ti dva ztracení. "Tak jako tak, opravdu rád bych o tobě věděl něco víc než jen tvou oblíbenou barvou. Třeba, jak jsi se sem dostala? Já donedávna nevěděl, že se to tu jmenuje Gallirej-dál nevím, asi se někdy ještě ujistím, jak zněl název," znovu jsem se pousmál. "A jak se ti ve smečce líbí? Na to jsem se tě už předtím ptal, ale nebylo to asi správně podané, nebo... nevím, nerozumím tomu," otočil jsem hlavu o trochu doleva a civěl na jiný strom. Stromy, to je taky docela důležitá část lesa, pomyslel jsem si, kdybych byl veverkou, na jednom z nich bych musel bydlet. A jelikož bych byl veverkou nesmrtelnou, musel bych mít i nesmrtelný strom. Jak ale sehnat nesmrtelný strom? tázavě jsem se podíval Set do jejích rudých očí.

// Kopretinová louka

Bylo docela legrační přebíhat z hvozdu do louky, z louky do hvozdu a pořád dokola. "Historie se opakuje!" natěšeně jsem vykřikl a v duchu si opakoval název své nemoco-viruso-alergie. Doběhl jsem k Set skoro až pod nos, nadechl jsem se a chystal se spustit, jenže pak mi to došlo. Historie se opakuje. Jestli znova někomu budu něco předhazovat, zrovna někomu takovému, kdo je stejný jako má smečka, kdo už mi při prvním poznání málem ubalil přes čumák... zavrtěl jsem hlavou a rozpačitě se začal rozhlížet po stromech, nevěděl jsem, co si počít. Na druhou stranu, je možné, že jste si jen špatně rozuměli... "To je dost možné," potichu jsem si přitakal a tvářil se, že si jen prohlížím strom poblíž. Konečně jsem dostal odvahu se na Set podívat. Měla červené oči, vlastně byla celá taková červená. "Já..." zhluboka jsem se nadechl a doufal v nepokažení situace z mé strany. "Asi... asi jsme nezačali nejlépe. A... chtěl bych to napravit," pousmál jsem se na Set a snažil se vymyslet další slova. "Tak třeba... nevím, jestli jsem to zmiňoval, ale mou oblíbenou barvou je zelená... a modrá taky ujde!" konec věty mi trochu ulítl, bylo potřeba ho opravit. "A modrá taky ujde," poopravil jsem se tím nejklidnějším hlasem, který jsem ze sebe dokázal vyloudit. "A jaká je tvá oblíbená barva, Set? Červená?" zkoumavě jsem si ji prohlížel. "Zdá se, že červená je tvoje barva," pokusil jsem se o kývání znalce. Však proč by ne? Jsem celkem profesionál a znalec na barvy!
"A," došla mi slova. Takhle můj návrat nikdy nevypadal. Ani vypadat neměl! Jenže jsme spolu ve smečce, a tudíž, tudíž bychom měli být přátelé. Nebo alespoň nechtít zabít toho druhého. I když je pravdou, že já bych jí nikdy neublížil - nikomu neubližuju! Přeskočil jsem pohledem ze Set na strom. A Amny je kde? Není ani se mnou, zdá se, že ani s ní? Možná nás má plné zuby a šla do úkrytu, pozoroval jsem buď stromy, nebo Setii. A taky jsem se možná neměl vracet vůbec! Měl jsem se prostě vzdát, nepatřit do téhle smečky a hotovo. Jenže co? Radši si přijdu pro nakládačku. Zase! Už zase jsem se vrátil, jestli tohle nedopadne dobře, tak tomu nerozumím. Ani nechápu, proč se to vlastně stalo a... cože? Vždyť je to totální hloupost! Já nic neudělal! "A myslím si, že chyba byla na obou stranách," uzavřel jsem svůj trhaný proslov.

Jak jsem pozoroval tutéž kopretinu už několik minut, hodin, věčností v kuse, došlo mi, že není tak slunečno, jak jsem si původně myslel. Odvrátil jsem hlavu od své společnice směrem k nebi a hle? Mraky. Celou dobu tam pravděpodobně ty mraky byly. Spokojeně jsem se přetočil na záda a pozoroval je. Vypadaly, jako by z nich každou chvílí mělo sprchnout - což mému žíznivému plánu jen vyhovovalo. "Co ti připomíná tamhleten mrak?" zeptal jsem se Šutřiska, protože kopretina byla jistě z mého věčného sledování otrávená. Nebo z mojí společnosti. To by se pak vůbec nelišila od Setie. Nenápadně jsem zkontroloval, jak se na mě kopretina tváří. I když ze začátku na sobě měla velmi vlídný a přátelský úsměv, nyní se zdálo, že má na mě taky alergii. "Jestli si myslíš, že jsi s touhle nemocí první a tudíž originální, tak se šeredně pleteš!" zamračil jsem se na kopretinu a hnedka potom se vítězně zazubil - neměla na to co dodat.
"A ty jsi taky malomocný? Má alergie se šíří jako mor!" uchechtl jsem se k balvanu, který mi skoro celý den dělal stín. "Pořád nemůžu uvěřit, že mám vlastní alergii!" zahihňal jsem se - možná to nebylo moc k smíchu, ale udělat kariéru s vlastní alergií? Kdo jiný by tohle mohl říct? "Má alergie se odborně řekne Newlinova alergie... i když to moc odborný není. Vymyslím něco lepšího, počkej!" A Balvan skutečně čekal. "ANNKMMIK!" vyskočil jsem nadšeně. "Alergie na Newlina, kterou mohou mít i kopretiny!" s očekáváním jsem se zahleděl na Šutřisko, ale ten onen název moc s radostí nepřijal. "Chm," dosedl jsem zpátky na zem a zamyšleně naklonil hlavu do strany. "Já vím, chce to něco se strašidelnějším názvem - třeba strašidelný název odežene vlky a kopretiny od toho, aby na mě měli alergii. Strašidelný název... potřebuji mít strašidelnější jméno, v tom to vězí! Jmenovat se strašidelněji, všichni se mé alergie bojí! Jenže mně se moje jméno vlastně docela líbí..." přimhouřil jsem oči a zamyšleně pozoroval Šutřisko. "Newlin... Newlinolius... Newlinštidlo - to je smíchanina třeštidla a Newlina, pozor! Newlin..." prudce jsem zavrtěl hlavou. "Takhle to fakticky nepůjde! Nejvíc strašidelná forma jména Newlin JE jméno Newlin," pomalu jsem vstával na všechny čtyři. Přemýšlení byla docela náročná činnost a ke všemu zabírala fůru času. "Něco vymyslím cestou. Jestli tě zajímá, kam jdu, tak nemám ponětí. Prostě někam půjdu a pak, až chytře vymyslím jméno pro svou alergii, vrátím se za smečkou a za Setií. Ha!" oklepal jsem ze sebe špínu, která na mé srsti ani nebyla vidět a vyrazil kamsi. Sjel jsem zrakem směrem k hvozdu, jestli z něho například Amny nevyletí a nebude mě chtít zpátky, jenže nic takového se nedělo. "Alergie jsou na nic, měl bych být virus, virus alergie Newlinovy! To je dost děsivé!" Prohlásil jsem doprázdna, uchechtl se a konečně věděl, kam poběžím - zpátky do hvozdu, za Setií, oznámit jí, že má pěkně děsivou nemoc.

//Sarumenský hvozd

// Sarumenský hvozd

Jak se můj - zlepšující se - orientační smysl nemýlil, opravdu jsem doběhl na louku kopretin. Sluneční paprsky mě praštily do očí. Vlk si zvykne na tmu v hvozdě, a pak má vylézt ven, zavrtěl jsem hlavou. "Myslel jsem si, že je noc!" vykřikl jsem na celou louku a falešně se zasmál. "Doufal jsem, že bude noc..." opravil jsem se a vydal se vstříc teplu a kopretinám. Šel jsem, spíš jsem utíkal, směrem na sever - tam jsem ještě nebyl, s Amny jsme tenkrát přišli od západu. S Amny, problesklo mi myslí, ale myšlenku jsem ihned vyklepal vrtěním hlavy ven. Pokoušel jsem se nemyslet na to, co se právě stalo - že jsem málem ublížil Setii, že jsem byl na Setii zlý, že se Setia chovala jako všichni z mé bývalé smečky, že Amny... s tou jsem vlastně nevěděl, jak to bude. V nemyšlení na to mi pomohl docela dost velký balvan mezi kopretinami. Doběhl jsem co nejblíže k němu a zvědavě si ho prohlížel. "Téda," pokýval jsem s obdivem na kámen, "jsi fakt velký!" Rozhodl jsem se kámen oběhnout a zjistit, jak velký doopravdy je. Sotva jsem se dostal k jeho pomyslným zádům, o něco tvrdého jsem zavadil a rozplácl se jak dlouhý, tak široký na zem. Zmateně jsem pohlédl na Šutřisko. Šutr, kámen, balvan... nemají nohy, aby vlkům podráželi tlapy, ne? "Ne," zbrkle jsem vyskočil a čumákem začal tápat v trávě po tom, o co jsem zakopl. Můj čumák, ještě pořád trochu překvapený z Setiina cvakotu zubů, konečně narazil na kámen. Tenhle byl dost přehlédnutelný, alespoň oproti Šutřisku.
Ještě moment jsem je velikostně porovnával: nejmenší byl tenhle kámen, pak jsem tu byl já a nakonec tu byl Šutřisko.
Jelikož bylo skutečně vedro, svalil jsem se do stínu za Šutřiskem, který byl dostatečně velký i pro mou, krapet mohutnější, postavu. Při tom, co mě cosi vyrušovalo z nic nedělání proudění vody mi došlo, že nedaleko ode mě jsou hnedka dvě řeky. Nebo jedna, rozdělená na poloviny, usmál jsem se. "Jeden vlk, kterého jsem potkal, byl taky rozdělený na poloviny," natočil jsem hlavu k balvanu. "Ne, nevím, jak se jmenoval. Ale vím, že si říkal Unavený... a že to byl jen vtip. Chápeš? Jakože... já se zeptal 'A ty jsi kdo?' a on na to: 'Unavený'! Bylo to fajn," povzdechl jsem si při této vzpomínce. "Bylo to u takového červeného jezera, víš? A- mám docela žízeň," zatvářil jsem se na něj zamyšleně. "Mohl bych se vydat k tamté, či tamhleté řece, ale..." svalil jsem se do trávy mezi kopretiny, "není to akutní, můžu počkat na déšť." Vesele jsem se zašklebil na oblohu, která byla zcela bez mraku. Proč když se chci koukat na oblohu, je vždycky bez jediného mraku? Tomu jsem nerozuměl. Vůbec, ale opravdu vůbec nerozuměl. Stejně jako proč proti mně Set něco má - jsme spolu ve smečce, měla by si zvyknout. A vůbec! Vždyť nejsem žádná katastrofa! Převrátil jsem se na bok směrem k řekám a odfrkl si tak, že se kopretina přede mnou celá zatřásla. Nevěděl jsem, co budu bez Amny dělat, ale věděl jsem, že s takovýmhle přístupem vůči jejím kamarádkám o ni brzy přijdu.

Setia vůbec nebyla nadšená z... čeho vlastně, ze mě? Ne, to těžko. Úporně jsem se věnoval svým slovům, aby z nás byli přátelé a ona? Z nepochopitelných důvodů se ke mně přiblíží, přímo k čumáku a začne mluvit. Na okamžik jsem si myslel, že se usměje, řekne něco jako Amny - třeba, že jsem roztomilý - a zase odkráčí. Už jsem si začínal zvykat, že Amny nemá ráda doteky, škoda jen, že to samé neplatilo pro Setii. Tak jako tak, Set mě nijak nepochválila, spíš začala hrozit "Aby bylo jasno...". Jako matka, zamračil jsem se v duchu a snažil se věřit v přátelství mezi mnou a Set. Tohle přátelství moc dlouho nevydrželo, skončilo přesně tehdy, když Set odříkala, že není má kamarádka a cvakla mi zuby nad čumákem. Fuj, to je hnusný zvuk! A jak jako, že není má kamarádka? To jako... jak... co? Vždyť já... užuž jsem z toho byl smutný, jenže pak mě napadlo něco lepšího než bytí smutným. Pohled mi sjel k zemi a přestal jsem Setii úplně vnímat. Má pozornost padla na půdu pode mnou. Pravou tlapou jsem se pustil do hrabání díry, jen tak, pro zábavu. Poté, co do mě Set naschvál vrazila tím jejím červeným ocasem, jsem dokonce i čistě pro zábavu kopal agresivněji, aby tu a tam nějaká ta hlína, která by jí jistě připadala při nejmenším odporná, dostala na ten její, upřímně moc hezký, červený kožíšek. Skoro jsem se nepoznával - ne, že bych byl přímo naštvaný, ale nikdy jsem neměl rád vlky, kteří byli jako má matka... Nikdy - spíš od té doby, jak se matka... co matka, celá smečka, zachovali. Zavrtěl jsem hlavou. "Blablabla, jsem na něj alergická, Amny!" zavrčel jsem na Set, která mi očividně kradla kamarádku. Smutek si nechám na čas, kdy budu sám, teď se o Amny klidně poperu! Nechal jsem kopání a pomalu se připravoval dát Setii pěknou ránu. Měl jsem zasadit ránu všem, kteří se vůči mně takhle kdy zachovali, tentokrát však ne- tlapa mi ladným pohybem klesla zpátky k zemi. "Abys věděla, nejsem třeštidlo... jsem vlk, asi tak moc, jako ty. I když ty jsi spíše ryška lišavá!" uraženě jsem na ni zvolal, jak odcházela. Měl jsem menší nutkání se pousmát, ale teď, zrovinka teď, to nebyl ten nejlepší nápad. Poohlédl jsem se po díře, kterou jsem tak hezky vykopal. "A ještě něco! Pokud se ti v mé společnosti nelíbí, vykopal jsem ti tu hezkou jeskyni, jen a jen pro tebe!" A matce jsem měl vykopat vlastní smečku. Dupl jsem trochu naštvaně a zazubil se na odcházející Set. Vyhrál jsem?
Podíval jsem se na Amny - nyní, když mě snad poprvé spatřila v jiném světle, mohla úplně změnit názor na mě a odkráčet si to za Setií. Posmutněle jsem se na ni koukl. Ujistil jsem se, že je Set v dostatečné daleko od nás, aby mou omluvu neslyšela a spustil. "Promiň, jestli jsem ti odehnal kamarádku - nechtěl jsem, aby... vlastně co! Vždyť já nemohl za to, že jsem se jí nezalíbil! Nic jsem neudělal! Nebo snad jo? Ne! Nic jsem vážně neudělal, přísahám," naštvano-smutně jsem vrtěl hlavou. "Nechápu to. Ale možná bys za ní měla jít, nechoval jsem se k ní hezky - i když ani ona ke mně. Určitě si bude připadat smutně, měla bys jít za ní," kývl jsem hlavou směrem k Set a možná ze zoufalství se pousmál. "Já stejně chtěl jít najít Morfa a Ney, ale už nevím proč. Tak za nimi se asi stavím později. Teď bych mohl třeba... za Neightem. Nevím, jestli přežil jeskynního medvěda." Držel jsem úsměv co nejdéle to šlo. "Takže zatím," rozloučil jsem se a s uvolněným, smutným výrazem se rozeběhl pryč. Ač se mi nechtělo, musel jsem proběhnout okolo Set. S očima plnýma zmatku ze sebe jsem se u ní na opravdu malou chvilku zastavil. "Je tvoje," zavrčel jsem a ze samého zmatku se rozeběhl dál. Chtěl jsem toho říct o dost víc - teď jsem ani nevěděl, kam běžím. Zdálo se, že ale směřuji k oblíbené louce s kopretinami. Ještě jednou jsem se otočil na scenérii za mnou, odfrkl si, a proběhl křovím na louku.

// Kopretinová louka

// Prý už dneska odepíše, wait for it :D

K mému překvapení ze mě červená vůbec nebyla nadšená. "Setia," zopakoval jsem si pro zapamatování, "to je zvláštní jméno. Zní jako nějaká rostlina! Jak už jsem říkal, já se jmenuju Newlin." S usměvavým výrazem, který pomalu vyprchával, jsem poslouchal její slova. Vůbec jsem tomu nerozuměl. "Proč bych měl být rád, že se nebudeme potkávat? Já myslel, že ve smečce musí být všichni kamarádi... a my budeme kamarádi, to mi věř! Budeme spolu lovit, povídat si, sdílet úkryt a tak! A-a taky moc nerozumím tomu s Osudem. Ty jsi potkala Osud s divným smyslem pro humor, nebo...? Nebo tě prostě špatně slyším? A nebo máš problém s jazykem, protože mám pocit, že slyším dost dobře! Vážně!" přitakal jsem sám sobě a pokračoval. "Tak tě tedy nechápu, ale i tak! Zajímalo by mě, jak se ti líbí u nás ve smečce? Protože je super divné, když je tu někdo novější, ale taky je to jen super, protože prostě proto, však víš. A taky by mě zajímalo, jestli když máš červený kožich, je tvou nejoblíbenější barvou červená! Protože jsem potkal strašně moc vlků, kterých oblíbená byla právě červená! Byli tak tři... nevím, možná je znáš. Tak třeba Megan, nebo Lylwelin! Ale s Lylwelin jsme moc nevycházeli, viď, Amny? Pořád jsem ještě nepochopil, co to vlastně jako mělo být. Jak na tebe prostě vyjela! To vůbec nebylo hezké..." zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. "Nechápu, nechápu, nechápu!" vykřikl jsem co nejvíce nahlas, jako by mě snad mohla Lylwelin slyšet.
"Já vím, že mě nemůže slyšet... ale to je jedno! Pohlédl jsem na Amny, která nám nabízela před nějakou dobou vydru. "Vím, že bych z toho mohl být nesmrtelný, ale jako by to bylo nedávno, co jsem jednu měl! A byla... opravdu mokrá a chlupatá. Ale jinak chutnala dobře! Moc dobře! Koukám, že jich je tady celkem dost, to je fajn, ne? Můžeme lovit vydry častěji!" Zatímco jsem si pochvaloval o naší zdejší stravě, Setia něco říkala. "Cože? Promiň, Set, zrovna teď jsem tě neslyšel. Nechceš to zopakovat?" přimhouřil jsem na ni očka a pokoušel se vyluštit, co asi tak mohla říct. "Nemyslím si, že je nějak moc vedro, to je asi tím tvým kožichem," zkusil jsem si tipnout odpověď na Setiinu otázku, nebo co to vlastně říkala. Přidal jsem úsměv a čím déle jsem se usmíval, tím jistější jsem si byl svou odpovědí.

// Sarumenské skalisko

Zhluboka jsem dýchal. Nádech, výdech, nádech, výdech. "Amny! Neightee!" nebyl jsem tak uklidněný, jak jsem si myslel. Jenže jak být klidný, když vám celou smečku sežral jeskynní medvěd?! "Morfe, Ney?" kecl jsem si poblíž zákeřného stromu s větvisky a dalších dvou, které jsem ještě pořádně neznal. Chvíli jsem je pozoroval, zdálo se, že nejsou nějak moc zvláštní. "Jste divní stejně jako ostatní!" zakřičel jsem na stromy a vyděšeně se rozhlížel, zda se snad nějaký jeskynní medvěd nerozhodl poflakovat v mém okolí. "A pokud vám můžu říct tajemství, jakože můžu, tak brzy nebudete, pokud..." přejel jsem očima po okolí. Zahlédl jsem černobílošedou skvrnu, která byla jistojistě Amny a té snad dělala společnost ještě jedna skvrna, červená. "Dopovím vám to pak!" křikl jsem na ně a s nadšením se řítil za Amny a červenou. "Amny!" čím blíž jsem byl, tím víc jsem jí toho chtěl říct. Rozhodl jsem se tedy oznámit jí všechno ještě za běhu, na druhý pokus to vyjít musí! "Amny! Neuvěřila bys, co jsem všechno zažil! S Neightem jsme byli na louce, kde jsme my dva na schov- prostě kopretiny a! Normálně tam bylo nějaké, no, vlastně nevím, co to bylo! Nebo! Nebo, když jsme vyrazili tenkrát z úkrytu, víš co jsme pak dělali? Chytli jsme chlupatou a mokrou věc. Neight řekl, že vydra, proto Vydreight!" z posledních sil jsem se pokusil zkráceně zopakovat to, co jsem jí říkal v úkrytu. "A taky jsem se bál, že tě sežral jeskynní medvěd! Protože on v tom našem skalisku vážně nebyl vůbec nikdo! A já byl... prostě... jsem rád, že tě vidím!" mával jsem ocasem a konečně se dostal dostatečně blízko k Amny. Teprve teď jsem si všiml, že asi loví. "Vy tady lovíte?" postával jsem tam a pozoroval, co vlčice dělají. "My předtím s Morfem a Neightem taky ulovili tuhle věc. Mimochodem, jmenuje se to vydra!" hrdě jsem se narovnal. "Ale upřímně, já to nevymyslel. A přezdívka Newydra nebo tak by mi neslušela. To Neight, Vydreight!" přikývl jsem si. Připadalo mi, že vlčice mi věnují plnou pozornost, pousmál jsem se na červenou vlčici a chystal se představit. "Ahoj, máš docela dost zvláštní kožich! Takový jsem ještě neviděl! Je fakt červený! To je super! Já mám kožich šedo... a tohle nevím, je to oranžová?" odběhl jsem trochu od tématu a udělal si jedno kolečko za svým ocasem, abych pozorně prozkoumal své pruhy. "Ále na tom nezáleží! Prostě jsem šedý s pruhy! Nebo jsem taky pruhy s šedou!" zašklebil jsem se vlastnímu vtipu. "Mimochodem, jmenuji se Newlin a ne Newydra, to zní opravdu zvláštně," uchechtl jsem se. "Fakt jsi mi chyběla, Amny!" uculil jsem se na ni a ještě jednou pozorně prohlédl svůj kožich. Pruhy s šedou, totálně!

// Kopretinová louka

Při utíkání před jeskynním medvědem jsem se musel několikrát v našem hvozdě ztratit. Mělo to i své výhody - poznal jsem naše území ještě o trochu lépe a... to bylo všechno. Ale i tak to bylo skvělé. Kdyby se mě někdo kdesi na tamté louce s květinami zeptal na to, jak to v našem hvozdě vypadá, dokázal bych mu popsat zpaměti hnedka několik stromů do perfektních detailů. Třeba ten s větvemi tak nízko, že když okolo něj vlk běží, vždycky se mu větvička - pěkně ostrá větvička! - přežene přes čumák. Zašklebil jsem se, můj čumák si přesně tohle větvisko perfektně zapamatoval. "Ha! Měl bych Morfovi a Ney oznámit, že jsem profesionální popisovač našich stromů!" prohlásil jsem s jistou hrdostí a koneckonců i úlevou při pohledu na naše milované skalisko. "Morfe? Ney? Mám pro vás super novinku!" zvolal jsem směrem k místnosti alf, jenže se zdálo, že je neobydlena. Hlasitě jsem si zklamaně povzdechl a tempem poraženého se vydal k místnosti pro zbytek smečky. "Amny? Amny, jsi tu?" vyptával jsem se už na chodbě, abych mohl při slavnostním příchodu rovnou chrlit své - a Vydreightovy - zážitky. "Neuvěřila bys, co jsem všechno zažil! S Neightem jsme byli na té louce, kde jsme my dva na schovávanou a... a! Normálně tam bylo nějaké, no, vlastně nevím, co to bylo! Nebo! Nebo, když jsme vyrazili tenkrát z úkrytu, víš co jsme pak dělali? Chytli jsme takovou věc, která byla celkem mokrá a chlupatá. Vydreight to nazval vydrou, proto Vydreight! Potom jsem si říkal, že bych -" zarazil jsem se při pohledu na prázdnou jeskyni, ve které měla být Amny. Vážně tam měla být! "Amny!" Přepadla mě panika - Amny určitě unesl jeskynní medvěd, protože když tu není a byla v jeskyni... a když se jeskynní medvěd rád fláká v jeskyni... je to jasné! Přikývl jsem. "Takže tu máme dva medvědí jeskyně!" zavrtěl jsem hlavou. "Hloupost! Pokud tu byl medvěd dřív než já, a já jsem rychlý jak vítr... pak medvěd musí být tajným členem smečky, ne-li jejím zakladatele-" vzpomněl jsem si, jak v místnosti pro alfy nikdo není. Co když jsem posledním členem smečky? Co když Neight ani nestihl křičet? Co když- přestal jsem přemýšlet a radši se vydal hledat ostatní členy, při nejhorším jejich ostatky. Ještě při běhu jsem se oklepal, takhle jsem většinou nemyslel... jenže jeskynní medvědi byli opravdu zlo.

// Sarumenský hvozd

Přes všechna svá slova jsem zaslechl něco o hlouposti, že bychom přece poznali vydru a neměli ji za medvěda. Jenže JESKYNNÍ medvědi a vydry jsou si tak podobné! Určitě bychom ji měli za medvěda! Nebýt Neighta, všichni se ještě hrůzou krčíme v úkrytu! Navíc-Ucítil jsem studený čumák Neighta brousit po mém krku. Lechtalo to... nemohl jsem zadržet hihňání. "Nejdu cítit jako zdechlina? Výtečně!" zaradoval jsem se a spokojeně se uculil. "Tákže dneska nezemřu? Super!" Je skvělé být naživu! Usmíval jsem se dál, ale všechny ty úsměvy a smích mě přešel s Neightovým výkladem.
"Je stejného druhu..." takže zvíře, to dává rozum, dále už jsem moc neposlouchal. Pokud je to zvíře, je to větší než vydra a je to poblíž našeho lesa... mohl by to být klidně jeskynní medvěd. Váhavě jsem udělal krok zpátky, zatímco Neight udělal pár kroků k medvědovi. A ještě se zeptal, jestli nemá nějaký problém! Medvědi nemají problémy! My máme problém! Ten medvěd je náš problém! "Vydreighte? Možná bychom pomalu měli jít zase zpátky za smečkou..." pomalinku jsem couval a snažil se o nic pozadu nezakopnout nebo snad nenarazit do stromu. "Možná není nejlepší nápad na to mluvit..." pokoušel jsem se ho přimět, aby se vrátil za smečkou se mnou, jenže to on ne. Rozhodl jsem se tedy pro jiné řešení. "No, dobře, tak... já... pomalilinku... půjdu zpátky za Amny! Do Skaliska! Docela mi chybí a tak... opravdu jsem ji už celkem dlouho nespatřil a... uhm, rád to napravím!" přesvědčivě jsem přikyvoval. "Jojo, Amny... už jsem ji fááákt dlouho neviděl. Nevím, co tak dlouho zkoumá na našem úkrystisku... možná usnula?" znova jsem přikývl. "Určitě usnula..." přidal jsem i zívnutí. "Téda, taky na mě padá únava. Tak já... půjdu, užij si to tady s tím... tím," pousmál jsem se na něj a jak jsem řekl, pomalilinku se chystal k odchodu. "Kdyby tě to napadlo, křič!" rychle jsem zmínil ještě přátelskou radu a pelášil to pryč.

// Sarumenské skalisko

"Ubrat s přezdívkami? Rozkaz, herci Vydreighte, hrdino náš Sarumenský!" nadšeně jsem mu odpověděl. "Mně by se docela i líbilo mít hodně přezdívek. Bylo by to takové různorodé! Spousta a spousta způsobů, jak někoho oslovit. Pecka!" vrtěl jsem ocasem jako smyslů zbavený. "Jestli ti teda ale postačí jen pár přezdívek, Vydreighte... dobrá, tedy," s hraným povýšeneckým výrazem jsem na něj pohlédl. "Nikdy nepochopíš, jaké to je, být vlkem s tuctem přezdívek," zakroutil jsem hlavou a zklamaně zamlaskal. "Leda, že bys potkal mě, muheheh!" zakřenil jsem se na něj. "Ale pokud ti to vadí, zkrotím své touhy a budu se snažit počet přezdívek minimalizovat," pousmál jsem se.
Reakce na mé vyprávění byla naprosto skvělá. Jak se zdálo, Neight si oblíbil i "Olalá", což mě potěšilo. "Olalá i tobě, hérečko Vydreighte! Sarumen by se beze mě obešel, ale... to asi bez každého. Ty jsi taky důležitou částí smečky! Představ si, že bychom nepoznali, že tamto zvíře je vydra!" nadechl jsem se. "Nevím, co kdybychom si dále mysleli, že je to jeskynní medvěd? To by byl průšvih!" podíval jsem se na něj a z očí mi zářil obdiv. "Zachránil jsi nás před nevědomostí a jeskynním medvědem, hrdino."
Sice mi to Neight neřekl přímo tak, jak jsem si představoval, ale v podstatě říkal, že jsem mladý a neumírající. Bylo trochu smutné, že by měl Neight zemřít dříve než já. A tentokrát ne proto, že bych tenhle závod nevyhrál. Přátelsky jsem do něj šťouchl tlapou, nyní ani nepociťujíc paniku ze stáří. "Ale jdi, Neighte, všichni víme, že vlci a železo se míchat nedají. Navíc," pečlivě jsem si ho prohlédl od hlavy až ke konci ocasu, "nemůžeš být o moc starší. Jsi si jistý, že jsi starý? Taky jsi mladík! Podívej na mou tlapu a podívej na svou! Já jsem šedivý a... hele, tady reznu!" Ne, že by mě z mého proslovu zachvátila sebelítost, ale i přesto: "Co když brzy umřu, Neighte? Já ještě nechci umřít! Jsem mladý, jsem mladík! Sám jsi mi to řekl! Pche, sice jsi mi i řekl, že jsem vlče, což už není pravda, ale... znamená to mladý! Co když, jak oni tomu říkají - Smrt, co když si pro mě Smrt přijde? Co když ví, že tu umírám stářím? Pro tebe si nepřijde, nevypadáš polomrtvě! Ale já? Už teď vypadám jako chodící chcíplotina!" Přibližně několik chvil po svém vyjádření jsem začal panicky pohledem těkat po louce. Můj zrak se zastavil u... prazvláštního kamene, nebo opravdu obřího okvětního lístku od opravdu obří kopretiny. "Neighte, co to je?" zašeptal jsem jen svému společníkovi a pozoroval, jestli se ta věc nepohne.

Neight mi odpověděl poměrně hluboce. Já věděl, že se ta naše konverzace řítí dolů, do hloubky! Snažil jsem se zadržet vítězné zazubení. "Ah, takhle... to dává smysl," přikyvoval jsem chápavě na jeho slova. "Takže jsi vlastně hrdina!" zvolal jsem nadšeně. "Vydreight, herec, hrdina! K tomu všemu první člen Sarumenské smečky!" usmál jsem se na něj. "Já nikdy nikoho chránit a vychovávat neměl... ale byl bych skvělý vychovatel! Vlastně... jednou bych mohl vychovávat vlčata v naší smečce! By to mohlo být fajn..." úsměv se mi nevytrácel z tváře a já byl z představy mě jako chůvy poměrně nadšený. Nevšímal jsem si, že konverzace o vlčatech vznikla povídáním o jizvách z minulosti. Hlavní bylo, že se o jizvách už nezmíníme. A pokud se o nich zmíníme... tak se nic neděje, rázně jsem si na to kývl.
Vydreight mi na mé vyprávění řekl, že jsem Kecka. Ale já nejsem Kecka! Vždyť skoro ani nepípnu! "Fajn, tak já ti to převyprávím lépe... aby ti to nebylo líto!" zahihňal jsem se a pokračoval. "Bylo nebylo, prostě tu náhle bylo pár vlčat... a mezi nimi i já. Líbí se ti zatím příběh? No, nevadí, pokračuji. Já byl nejúžasnější ze všech... na rozdíl od svých sourozenců jsem alespoň ušel! Ale rodiče, celá smečka a vůbec, pořád někdo proti mě něco měl. Tak jsem se na ně vybodl a... A teď? Olalá! Jsem tady! " uchechtl jsem se. "A to je vlastně ve zkratce úplně všechno. Zatím to byl pěkně nudný život. A když tak nad tím přemýšlím, nejsou mi tři... čtyři, pět? Jsem starší, než jsem si myslel!" trochu vyplašeně jsem si začal prohlížet srst, jestli nenajdu nějaký šedý chlup, který by znamenal, že umírám stářím. "Podívej, nevidíš nějaký šedivý chlup? Připadám si staře!" s vypoulenýma očima plnýma hrůzy jsem zvedl tlapu co nejblíže Neightovi do obličeje. "Vidíš něco? Vůbec se mi to nelíbí! Co když zítra zemřu stářím?!" s obavami jsem ho pozoroval a doufal v oznámení, že nejsem starý, že neumírám a... kdesi cosi.

"Neřekl bych, že jsem nějak moc zvědavý... ptám se čistě jen na ta nejdůležitější fakta," zatvářil jsem se seriózně a vyprskl smíchy. "Navíc je noc... svítí měsíc a slunce je pryč," zauvažoval jsem nahlas. "Ohledně jizev mi nic hlavou nevrtá, možná jen, že se nezdáš jako vlk násilník, tak... jak se ti jich povedlo získat tolik? Nezdáš se mi jako vlk, který by se chtěl rvát... leda, že bys byl opravdu dobrý herec!" zazubil jsem se na něj. Hérečka Vydreight, pousmál jsem se nad tím, pořád a neustále zírající do jeho očí.
"Ahá," přikývl jsem na jeho odpověď ohledně létání. "Joo... tak to já bych zpátky letět nechtěl," radši jsem se uchechtl, i když mi tahle věta připadala poměrně smutná. "Veverky jsou prostě lepší!" ďábelsky jsem se zakřenil. "Kdybych byl veverkou, mohl bych skákat ze stromu na strom a... no, už jsem to říkal, však víš," uculil jsem se.
Pak ode mě odvrátil Neight hlavu. Odvrátil! Takže žádná hra "koukáme druhému do očí"? Přimhouřil jsem na něj oči, jestli to myslí vážně, nebo jestli si jen dělá srandu. Vzhledem k tomu, že se zazubil, musela to být sranda. Ale už se na mě nepodíval. Rádoby uraženě jsem se zamračil do kopretin.
"O mně?" ujistil jsem se radši ještě jednou. "Tak... narodil jsem se... fakt nevím kdy. Tak nějak... tři roky zpátky, řekl bych. Jsem prostě mladý a zdravý!" hrdě jsem se napřímil a hnedka zase shrbil. "No, možná by bylo lepší, kdyby ses ptal, protože právě nevím, co bych ti řekl," zamyšleně jsem naklonil hlavu napravo. "Tak... ti povím o... ano! Tak třeba o tom, jak... ne, je to zvláštní, nevím, co bych ti řekl," chvíli jsem mlčel a pak se rozesmál. "To je divné... a taky vtipné!" ušklíbl jsem se a doufal v to, že Neight mě zavalí dotazy. Nikdy jsem si neuvědomil, že není důležité jen otázky pokládat, ale i dostávat.

S dopadem měsíce jsem si začínal všímat i dalších - těch jizev bylo opravdu o dost víc, než kolik jsem jich viděl původně. V mysli jsem všechny jizvy vzal, zmuchlal a zahodil pryč. Pousmál jsem se na Neighta. "Já mám... nejradši asi taky noc. Hrozně se mi líbí ty tečky na obloze... hvězdy! Líbí se mi hvězdy... moc. A navíc, noční obloha? Občas je temná a... i tak je hezká. A pak mám asi nejradši ráno, protože východ slunce. Je sice škoda, že končí noc, ale... zase je to změna a změny jsou celkem fajn. Vlastně mám rád i večer, protože západ slunce je taky super. Ale neumím si vybrat mezi západem a východem - nevím, co je lepší? A nakonec mám rád i bílý den, protože to víš, že to slunce pořád někde je. Takže mám rád všechna období. Teda část dne a respektive," střídal jsem pohled na oblohu a na něj, ale něco se mi tentokrát nezdálo. Na něm. On snad taky hraje tu pozorovací hru jako Coff? Všichni mi budou koukat do očí? Zadíval jsem se mu do očí stejně jako on mně. "Vždycky je ve mně zvědavost!" zvolal jsem trochu odhodlaněji, než jsem původně zamýšlel. "Proč se vlastně ptáš?" zeptal jsem se trochu pomaleji, protože jsem si nebyl vůbec jistý, kam onou otázkou míří. Pozorně jsem pozoroval jeho oči, tak moc, že kdyby se mě někdo za pár dnů, týdnů i měsíců zeptal, dokázal bych je určitě popsat do každého detailu. Kdyby byly jen o malinko světlejší, mohl by ovládat ten.... vítr.
"Stejně se mi líbí myšlenka toho, že to tu spolu jednou procestujeme," zopakoval jsem, abych náhodou tenhle plán nezapomněl. "A... jo, to by mě zajímalo. Proč jsi řekl, že chceš být ptákem? Proč chceš od něčeho uletět? Já... tomu moc nerozumím," s přiznáním, že tomu moc nerozumím jsem vzdal i koukání do jeho očí a zadíval se radši kamsi do kopretin. "Vlastně je to jedno... jen by mě to zajímalo. Nikdy jsem nebyl takhle... chytrý na to, abych přemýšlel nad možností uletět," jen zdrhnou a drze se vrátit, huh? Nenápadně jsem zavrtěl hlavou a zaběhl pohledem zpátky do jeho očí. Bylo to svým způsobem pohodlné a uklidňující. "Vydreighte, mám pocit, že mám novou oblíbenou barvu," uchechtl jsem se a stále z něj nespouštěl zrak.

// Sarumenský hvozd

Zastavil jsem těsně u kraje louky, co nejblíže našemu hvozdisku. Kdyby náhodou měl někdo nějaký problém - jako že nemá, protože... no tak, proč by měl někdo problém? Stačí udělat pár krůčků a jsme na území smečky. Jak jsem Neighta prosil o téma na povídání, dostal jsem odpověď, že mám hezké proužky. Kdyby to šlo, začervenal bych se jak červený lelek. "Ale... nejsou nijak hezké... jsou to jen proužky! Víš co je skvělé na tobě? Tvoje proužky!" nadšeně jsem přiblížil hlavu k jeho předním tlapám a pozoroval ony pruhy zblízka. "Jsou takové.. nenápadné, ale mně se líbí!" s úsměvem jsem vztyčil hlavu a rozhlédl se po louce. Už byla noc, ale kopretiny na louce byly pořád skvěle vidět. "Mimochodem, tadá! Tudy jsme přišli," zaměřil jsem se na jednu kopretinu, která zajímavě plápolala ve větru. "Dneska tady ale trochu fouká... no, nevadí," zahihňal jsem se a pokračoval v konverzaci, která pomalilililililinku nabírala na hloubce. "Jestli mi budeš říkat Kecka, já tobě budu říkat Vydreight. Sedí k tobě! Jsi takový... vydraznalý," potlačil jsem smích věnovaný vlastnímu vtipu a mluvil dál. "Páni, takže ty jsi cestovatel?" zareagoval jsem trochu opožděně na jeho zmínku o cestování. "Já skoro nikde nebyl... řekl bych. Ale jednoho dne to napravím a projdu celé jak-že-se-to-jmenuje. Gallisko!" usmál jsem se na něj. "A ty se mnou, že, cestovateli Vydreighte?" rychle jsem se nadechl, abych mu dal důvod, proč cestovat po Gallisku zrovna se mnou. "Bude to super! Byli bychom ještě větší kamarádi, než jsme teď! A... potkali bychom spoustu vlků! Povídali bychom si! Závodili! Skákali do kaluží! Máchali se v jezeře! Spali na stromiscích..." zasmál jsem se. "Jo, a ještě... jak jsi sem přišel ty? Už jsi tu někoho potkal?" zvědavě jsem si ho prohlížel. Vypadal, jako by toho už hodně prožil. Pravidlo číslo tři zní - nikdy se neptat na jizvy! nepatrně jsem si přikývl a pozoroval ho dál. Modré oči, světlejší než ty mé, přes jedno z nich jizva. Natržené ucho, jizva přes jednu přední, na jedné zadní. A já mám jen jednu.. myslím, že tam pořád je, problesklo mi hlavou a i když bych se hrozně rád dověděl, odkud někdo milý jako Neight mohl takové jizvy získat... pro jistotu jsem odvrátil pohled na oblohu, která byla skoro bez mráčku. "Jaká je tvá nejoblíbenější část dne?" prohodil jsem jen tak náhodné téma, aby se nezdálo, že přemýšlím nad jeho jizvami.