Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mé nechození nikam se kupodivu vyplatilo a všechno se pomalu zlepšovalo. Tuhle strategii musím využívat častěji, šibalsky jsem se pousmál na Neighta. Medvěd byl vlčice? Ne, byl to jasný medvěd! Leda, že by to byl kouzelný medvěd. To by vysvětlovalo, že si ho Neight pamatuje jako vlčici. Prostě to byl medvěd, udělal kouzlo, a najednou to byla vlčice! Neuvěřitelné, co ti dnešní medvědi dokážou! udiveně jsem kroutil hlavou. "Ten medvěd musel být mistr převleků," uzavřel jsem nakonec svou myšlenku nahlas. "Neighte! Jak se ten me-vlčice jmenovala? A... ptal ses jí na její oblíbenou barvu? Povídali jste si? Jak přijala to, že jsem ji nazval medvědem? Jak přijala to, že - jak sám říkáš - jsem vzal nohy na ramena a byl fuč? Já potom totiž běžel do úkrytu, cestou si udělal menší prohlídku lesa a... ale zpátky k vlčici! Nezdálo se ti, že projevuje medvědí chování?" Někde ten medvěd musel udělat chybu... prostě musel! A já na ni přijdu a všem dokážu, že to byl kouzelný medvěd podvodník! "A proč jsi tu vlčici opustil? Nebo ona tebe? To bych si s ní potom vyříkal! Ale možná taky ne, možná to ani vlčice nebyla... co myslíš? A neříkala nějaké divné věci? Mluvila vůbec? Kde všude jsi s ní byl? A jak dlouho! Poněvadž já tu ztratil pojem o čase a... vůbec nevím. A jak vypadala už jsem se tě ptal? Zní to zajímavě! Vyprávěj mi trochu," nakonec jsem i zažadonil o příběh. Opravdu to znělo zajímavě! A pokud mě Neight chtěl přesvědčit o tom, že ten medvěd byla vlčice, tak nějaké ty historky potřeboval. A já tomu medvědu stejně věřit nebudu, protože medvědi jsou podrazáci. Natož ti kouzelní a jeskynní! To je vrchol všech podvodníků!

Nevěděl jsem, co dělám. Věděl jsem, že zírám na Neightův ocas... a tím mé vědomí končilo. Jen jeho ocas, který-"Měl bych zůstat u zneškodňování vyder," zopakoval jsem po něm a tím úplně ztratil předešlou myšlenku. Cítil jsem se jako ten nejhorší kamarád vůbec. Neměl jsem začínat se zneškodňováním, neměl jsem... neměl jsem prostě dělat nic. Pocit provinění se ještě zhoršil s položením otázky, jestli mi připadá, že hraju. Nevědomky jsem přikývl a hned na to se to snažil napravit vrtěním hlavy jak šílený. "Nepřipadá mi, že bys hrál, Neighte," dodal jsem, aby mé vrtění hlavou bylo důvěryhodnější. "To co jsem říkal, to bylo ještě k předtím. Jak jsi tenkrát na louce s kopretinami, to..." pokoušel jsem se i o vysvětlení, jenže to byla hloupost. Nepamatoval jsem si, kdy se projevily Neightovy herecké výkony. Nepamatoval jsem si skoro nic. Znovu jsem zavrtěl hlavou.
Chvíli jsem ho tiše pozoroval a usoudil, že mu bude lépe beze mě. Asi. Neusoudil jsem to příliš jistě, nebyl jsem si jistý ničím. Nic, nikdo, nic, vůbec, nikdy... měl jsem divnou náladu. "Já... půjdu," přikývl jsem na rozloučenou na Neighta a dál koukal na jeho ocas. Nechtělo se mi odcházet, však... nenašel jsem jediný důvod, proč zůstat. Zato důvodů proč odejít bylo poměrně dost. Právě jsem mu urval ocas, možná jsem ho i urazil, ublížil jsem mu, už nikdy se nebudeme zneškodňovat... dokonce jsem ho jednou nechal na pospas jeskynnímu medvědovi! Jsem to ale přítel, Obrátil jsem pohled na jeho modré oči. "Jak to vlastně dopadlo s jeskynním medvědem?" prohodil jsem, protože jsem zoufale nechtěl odejít.

Tohle provokování mě nebavilo. Žádné účinky, spíš jsem Neightovi ublížil. To jsem v plánu neměl. Nebo, takhle: chtěl jsem ho zneškodnit, ale ne ublížit mu. Pozoroval jsem ho. Koukal kdoví kam a to se mi nelíbilo. Radši bych se nechal zlechtat. A taky se nechám, potichoulinku jsem se kradl zpátky k němu. Pečlivě jsem ho zkoumal a snažil se odhadnout, jak se zrovna cítí. "Neighte?" mrkl jsem na jeho ocas, jestli je tam, kde být má. "Já..." se omlouvám. "Vždyť víš, že jsem ti nechtěl ublížit! Chtěl jsem tě jen trochu zneškodnit v rámci zneškodňovací hry. Nic víc, opravdu!" ujistil jsem ho několika přikývnutími. "Nezlob seee," šťouchl jsem ho tlapkou a hravě uskočil. Užuž jsem chtěl zase zneškodňovat, ale pak mi došlo, že toho slavného zneškodňování už bylo dost. "Nebolí tě?" obrátil jsem pozornost na jeho - doufal jsem, že nepoužitelnou - zbraň. "Vypadá v pohodě, ale možná jsem tě zneškodnil příliš. A to jsem nechtěl! Vážně! Já nechtěl, abys byl příliš zneškodněný a aby tě to bolelo! Neměl jsem to v plánu! Jen jsem už nikdy nechtěl být lechtán a tohle se stalo! Neighte!" přelétal jsem pohledem mezi Neightem a jeho ocasem. Nieght to přeháněl, zase dělal hérečku. "Tvůj herecký výkon je více než obdivuhodný!" zavrtěl jsem nadšeně ocasem. Jak tohle vůbec dělá? Taky bych rád takhle herečkoval! Podezíravě jsem ho přejel očima. Hérečka Vydreight má speciální trik... a jednou, jednou! Jednou se ho dozvím, ušklíbl jsem se a dál pokračoval v obdivování Neightových hereckých schopností.

Neight na mou úvahu o krtkovi nereagoval, ale nezlobil jsem se. Zíral jsem do země a rochňal si čumákem v hlíně. Docela mě to začalo bavit, a tak i přes mou snahu vnímat okolí - jelikož jsem měl pořád onu super tajnou misi - jsem okolí moc nevnímal. Jen tak tak jsem stíhal Neighta. "Domluvit?" zahuhňal jsem po něm, hlavou v zemině. Zvedl jsem hlavu a po uvažování jsem se - vystaven všem následkům - převrátil zpátky na záda a udiveně pozoroval Neighta. "Však já umím pořádně tvé jméno! Vážně! Vidíš? Neight! N-e-j-t! Umím ho líp než půlka vlků, které jsi v životě potkal... určitě," zamyšleně jsem se rozhlédl, jestli tu snad někdo z půlky vlků není, abych ho použil jako názornou ukázku své schopnosti vyslovovat Neightovo jméno správně. "A ta dohoda se mi vůbec nelíbí," na vteřinku jsem se zamračil, to jak mi došlo, že Neight se mi už zase tou jeho štětkou šťourá v čumáku. Radši jsem vstal, nechtěl jsem riskovat fasování minut lechtání. "Nelíbí se mi to, Neighte," zavrtěl jsem hlavou a udělal pár kroků vzad. Změřil jsem si ho pohledem, až jsem skončil u jeho tlapek. Však je má skoro suché! Mé zneškodnění už netrvá, proč by mělo to jeho? Chce to další zneškodnění! Jenže... ušklíbl jsem se na Neightův ocas. Líbivý nápad se mi vloudil do mysli a nechtěl ven. Jak jinak to vyřešit než udělat to, co nápad chce? Rozeběhl jsem se přímo proti Neightovi a chytil do tlamy jeho jedinou zbraň ve víře, že by mi třeba náhodou mohla zůstat v tlamě a on by byl v naší hře opět tím neozbrojeným. Chytit ocas se mi kupodivu povedlo, takže jsem pokračoval v běhu a čekal, až se utrhne. Byl příliš napnutý, kdybych ho držel v tlamě delší dobu, pravděpodobně bych za sebou táhl celého Neighta. Pustil jsem ho a doufal, že třeba i to dokáže vyvést jeho nástroj zkázy z provozu. Geniální plán, vymyšleno géniusem Newlinusem, zašklebil jsem se sám pro sebe, jak jsem ještě chvíli pelášil od Neighta, s jehož reakcí jsem si nebyl zrovna moc jistý. Zastavil jsem - schoval jsem se - za jeden nedaleký strom a pozoroval svého - původně jsem plánoval bezocasého - kamaráda. "Připadáš si zneškodněně, Nate?" zazubil jsem se a naschvál vyslovil jeho jméno špatně. Byl jsem zatracený provokatér.

Vyčerpaně jsem povolil všechny své svaly a natáhl se po zemi, jako bych byl mrtvola. Ve skutečnosti jsem se jako mrtvola i cítil, tak proč si tohle všechno nedopřát? Jenže takhle byl můj čumák v neustálém ohrožení Neighta. A to už jsem nikdy, nikdy, ale opravdu-opravdu nikdy, nechtěl dopustit. Se vší námahou jsem se převrátil tak, abych ležel na zemi na břichu a čumák zabořil do země. Bylo mi jedno, že jsem rozpláclý v mokré hlíně, že můj čenich zrovna napodobuje krtka profíka, prostě jsem se vyhnul lechtání, to byla má výhra. A pak náš vítěz začal s vydíráním. Od Neighta, toho milého tvora, který mi dal kdysi přezdívku Kecka a jehož oblíbenou barvou byla bílá - bílá! Tak nevinná barva! - jsem něco tak odporného jako vydírání nečekal. Unaveně jsem vynořil čumák z hlíny a pomalinku se na něj otočil. Ale no táááák, však já... zavrtěl jsem hlavou a energicky vyskočil na všechny čtyři.
Přiskočil jsem k sedícímu Neightovi a začal se kolem něj ovíjet. Ani mě nenapadlo ho lechtat, jen jsem se snažil tulit jako ten nejpřítulnější přítulný přítulín a přemluvit ho, aby nikdy, nikdy, ale opravdu-opravdu nikdy nepoužil svou tajnou zbraň na chudáka mě. "Ale no tááák," pokoušel jsem se o co nejvíc nevinný hlásek, který jsem dokázal, "však já tě ani neštvu, ne?" Šťouchl jsem mu čenichem do krku a nasadil smutný kukuč. "Že tě neštvu?" smutně jsem mu zíral do očí. Nemůžu ho štvát, nemůžu... vždyť ani nemám čím! "A že mě nebudeš lechtat?" tahle otázka směřovala spíše k jeho ocasu, ale ocasův mluvčí byl Neight, zůstal jsem tudíž smutným pohledem u něj. "Však já nikoho neštvu!" prohlásil jsem nakonec a zřítil se k zemi. Své nebohé čumáčisko jsem si opět schoval do hlinitého zábalu. "Nikoho..." zakňučel jsem zoufale do země a čekal, jestli se třeba někde poblíž nevyhrabe krtek, který by mě vyvrátil z omylu. "To by byl sakra hnusný krtek," chvíli jsem udiveně koukal do hlíny všude kolem a pak tázavý pohled stočil k Neightovi.

Věděl jsem, že jsem byl nadšený z hry na zneškodňování, ale zvrtlo se to v čiré barbarství. Neight mě chtěl zasednout! Určitě mě chtěl zasednout! Ten barbar! Sice to skončilo jinak - já měl půlku jeho tlapy v tlamě a začínal se dusit a topit ve vlastních slinách, on mě začal mávat ocasem před očima - ale i tak jsem Neightovi nevěřil, že by se s tlapou v mé tlamě jen tak rozhodl mě hladit svým ohonem. A pak se to stalo, ten... no, Vydreight, mě začal lechtat na čumáku. Zoufale jsem se snažil nevyprsknout smíchy, chtěl jsem setrvat na zneškodňování a třeba i vyhrát, ale ne, ne, to by prý nešlo. Nejdříve jsem se dusil, pak se začal hihňat, až jsem vyprskl smíchy a všechny mé sliny se rozprskly jako na povel po všech okolo. Tedy po mně a Neightovi, ale jak jsem sebou zběsile cukal a pokoušel se mu uhnout, zdálo se, jako bychom měli nespočetné publikum vlků, kteří jen čekají, jak tohle klání dopadne. Z mého skvělého tahu "Poslintám ti i druhou tlapu, Vydreighte" se vyvinula past, ze které nebylo úniku. Neight vyhrál, ale mně se to vůbec nechtělo uznat. Máchal jsem předníma na prázdno a nevím, zkoušel jsem nějak zastavit tu satanem prokletou věc, která Neightovi rostla ze zadku? Za hihňání jsem se snažil vymanit z vlastního sevření a utéct co nejdál. Vlastně ani myšlenko-konání nedávalo za lechtání a umírání žádný smysl. Vůbec žádný. Chtěl jsem jen utéct. Vyhrát. Utéct a už nikdy, nikdy se nenechat zneškodnit. Úpěnlivě jsem prosil, někde v duchu, opravdu moc jsem prosil, aby mě Neight už nechal být, aby uznal, že jsem opravdu zneškodněný. Opravdu a vážně zneškodněný. Tohle-už-ani-nešlo-vydržet. Opravdu ne! Já už nechci! "Fzdávfám sve!" vyplivl jsem slova zoufalství a porážky na Neightův zadek a doufal, že to utrpení konečně přestane.

Neight si připadal úplně a naprosto zneškodněně, takže déšť - mé sliny - splnil svůj účel. Mé sliny tedy mají tu moc, že vlk, který s nimi přijde do kontaktu zapomene. Chtělo by to nějak pojmenovat. Nějak chytře pojmenovat! Mohl bych se jmenovat Supernewlin, což je ostatně o dost lepší než jen Newlin. A sliny zapomnění by se jmenovaly... Supersliny, jo! A určitě by se to dalo i nějak vy- uvědomil jsem si, že tu něco nehraje. Neight se tvářil, jako kdyby si mě rád slupl předtím, než se přesune dál a nesežere zbytek smečky. Doposud jsem si byl jistý, že Neight kanibalem není, ale možná, přeci jen... bam! Ani jsem se nenadál, ani jsem pořádně nezhodnotil situaci, a? Náhle jsem se prostě válel na zemi, poražený Vydreightem. Ale tím to nekončilo! Zdaleka ne! Stál nade mnou a nepřestával vrčet. Nejen vrčet! Vrčel, ježil se, cenil zubiska. "Já-já... Neighte, znáš mě, nejsem zrovna-a, však víš, vl-vlk k nakkkousnutí!" pokoušel jsem se rozumně, leč vyděšeně, argumentovat, najít ve vlkovi přede - nade - mnou toho Neighta, který nežral spolučleny smečky a který by radši slupl nějakou vydru. Musel jsem se sebrat, jenže kanibalská stránka Neighta byla skutečně děsivá. Pozoroval jsem jeho slinu, jak pomalu stéká z jeho tlamy na můj kožich. Co když má taky nějakou super schopnost a... otřásl jsem se nad představou, že by jedna slina zjistila, jak chutnám. Užuž jsem čekal, jak si Neight olízne čumák a začne mi okusovat ucho, jenže on se namísto toho pousmál a zatvářil se jako největší neviňátko. "Jestli si připadám zneškodněně?!" Upřímně, ano, Neighte, zneškodnil jsi mě. Připadal jsem si, jako že mě každou chvílí sežereš, vykucháš, zabiješ a znova sežereš. A ještě si trochu odtáhneš do skaliska! Překvapeně jsem tak na něj zíral a pak jsem se rozhodl pro tu nejlepší odpověď, která se naskytovala. "Já nikdy nejsem zneškodněný!" zvolal jsem z posledních sil a prudce se vrhl po jeho přední, aby byl oslintaný hezky rovnoměrně. "Nikdy sfe nefzdám, Nveighte! Nikdy!" projevil jsem menší snahu o vítězný úsměv, ale měl jsem plno práce s žužláním Neighta. "A víšž tso? Uš tvě nikdy nepusftim a ty mě nikdy nesfežšerešž! Ha!" zašklebil jsem se alespoň očima, když jsem měl tak nacpanou tlamu. Začínalo se mi líbit, jak jeden druhého zneškodňujeme. Nikdo jiný by se mnou takovou hru asi nehrál.

Hlídal jsem a hlídal... hlídal, hlídal, hlídal a dokonce chvílemi i střežil. Na rozdíl od většiny vlků jsem viděl problematiku v rozdílnosti hlídání a střežení. Střežil jsem jen málokdy, často jsem pochyboval, jestli strom vedle mě stojí za spásu. Jakože nestál. Po očku jsem mrkal na strom a hodnotil ho. "Úplně obyčejný strom, na úplně obyčejném místě, obyčejného tvaru a výšky, obyčejné-" leknutím jsem nadskočil. Přede mnou stály dvě - a chytrý Newlin se domníval, že i za těmito dvěma byly další dvě - pruhované tlapy. "Neight!" zvolal jsem nadšením a i když bych měl slintat a žužlat a kdovíco ještě, mávání ocasem jak šílený muselo postačit. "Co tu dělám? To je dobrá otázka, vskutku dobrá otázka!" zahihňal jsem se a přejel pohledem okolí. Žádní vetřelci, mohu pokračovat v konverzaci. "Já tu totiž, pěkně prosím, dělám záložní jednotku! Plním misi, jsem důležitou součástí super tajné mise, kterou jsme dostali se Set od našich tajných zaměstnavatelů. A teď tě budu muset zneškodnit, protože o tom vůbec, ale vůbec, ale opravdu vůbec... nemáš vědět!" vyskočil jsem na všechny čtyři a zbrkle zaútoko-skočilo-spadl na Neighta. Moc dobře jsem to nevychytal - nepřistál jsem na něm, což by bylo vhodnější pro můj destrukční plán, ale co. Chňapl jsem mu rychle po nejbližší tlapce a tlamou se na ní držel jak klíště. Zneškodnit Neighta, zneškodnit ho! Nemít tlamu zacpanou jeho tlapou, možná bych se i ďábelsky zazubil. Představil jsem si, jak vytvářím sliny, které by zajistily, aby Neight ztratil paměť a už nikdy si nevzpomněl na to, že jsem mu prozradil naši tajnou úlohu. Začal jsem mu tedy oslintávat nohu a čekal. Jenže čekání mě nikdy nebavilo. "Pvipadášf sfi znešžfkodněně?" zeptal jsem se pro jistotu, kdyby se tak náhodou už cítil - i když to byla teprve chvilka, co jsem ho zneškodňoval, moc dobře jsem věděl, jak je mé zneškodňování nebezpečné. A vzhledem k tomu, jak ohleduplný vlk jsem byl, pustil - vyplivl - jsem jeho nohu, ať se Vydreight nezhroutí. "Páni, Neighte, jsi nějaký mokrý! Musel jsi narazit na nějakou vodu, nebo nějakou kaluž... nepršelo? Taky na tebe káplo?" v domnění, že mé sliny zapomnění fungují, jsem dokonale zamaskoval Neightovu oslintanou, totiž podivně namočenou, končetinu.

Nebyl jsem si moc jistý, ale řekl bych, že jsem se v našem hvozdě ztratil. Zase. Byly stromy, které jsem potkal už po několikáté... a kopretinová louka? Nikde! Motal jsem se mezi tou řekou, kterou mi Set zakázala prozkoumávat - zatím zakázala prozkoumávat - a tím místem, kam si nás alfy zavolaly. Jenže já mám hlídat! Mám úkol a mám hlídat! Zavrtěl jsem hlavou, nemohl jsem panikařit věčně. Zastavil jsem u stromu, kterého jsem tentokrát viděl již po sté, nebo snad po tolikáté, že bych ho mohl pojmenovat, popsat po slepu a ke všemu i odhadnout, kolik na sobě nosí jehličí. Troufl bych si tvrdit, že jich je hodně, ale ne zas nějak příliš moc, zvědavým pohledem jsem stromu přejížděl po každé větvi. Ale kvůli tomu tu nejsem! "Takže bych měl hlídat před vetřelci a zrovinka teď bych měl žužlat a kousat a trhat a slintat a bránit a... místo toho jsem tady," unaveně jsem si odfrkl. "Jenže to je můj úkol!" zvolal jsem na nejbližší stromy a rozhlédl se, jestli přeci jen není poblíž i nějaký vetřelec, na kterém bych vykonal svůj úkol. "Můj úkol, můj úkol, můj..." povalil jsem se pod strom a hned zase vyskočil na všechny čtyři. "Chmm," snažil jsem se alespoň tvářit, jakože přemýšlím, a pokoušel se při tom věřit v příchod nějakého - geniálního - nápadu. Nic.
"Něco!" nadšeně jsem zavrtěl ocasem a čekal, jestli ze mě vypadne i ona idea. Místo toho jsem byl svědkem, jak hrdě zvedám hlavu a rovnám záda skoro až do pozoru. Odkašlal jsem si - mé geniální já si zjevně potrpělo na mou plnou pozornost. "Mohl bych předstírat, že jsem vnitřní hlídka! Záložní jednotka Newlin! Ha!" ten nápad se mi moc líbil. Geniální já byl jednoduše geniální. Ale to já taky, takže jsem se rozhodl, že nebudu své geniální já poslouchat a spokojím se s tím chytrým já. Chytré já sice mlčelo, potřebovalo více času, ale i tak mi připadalo sympatičtější než génius Newlin. Rozešel jsem se tedy náhodným směrem a snažil se ze sebe vydolovat další plán. Jenže chytrý Newlin říkal, ať poslouchám géniususe Newlina. Byla to pěkně složitá situace a já ji vyřešil tak, že jsem neposlouchal ani jednoho z nich.
Bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhl a doufal, že ty dva šprty ze sebe setřesu. Nejspíš se mi to povedlo. V hlavě jsem měl ticho, nikdo mi neříkal, co bych měl dělat. Zazubil jsem se sám pro sebe a rozhlédl se. Byl jsem... kdesi. Určitě jsem tu už předtím byl, ale nebyla to jedna z obvyklých zastávek za poslední... věčnost. Vítězoslavně jsem zastřihlal oušky a přikrčil se k zemi. Vetřelci totiž mohli být úplně všude. "Úplně všude," zopakoval jsem s čumákem jen tak tak nezabořeným v hlíně, a s přimhouřenýma očima pečlivě hlídal dění okolo. Ne géniusus, ne chytrák - rozený hlídač lesa.

Jistěže jsme si se Set sedli... nakonec, zazubil jsem se na rudou vlčici. Možná říkala i něco předtím, ale určitě to nebylo důležité. Nesmělo to být důležité. Důležité bylo, že řekla možná. Jak to myslí, možná? přimhouřil jsem na ni očka a pozorně ji pozoroval. "Možná rozhodně!" zvolal jsem na Ney, aby to pochopila. Jsme skoro dobří kamarádi! Vím Setiinu oblíbenou barvu a ona zná tu mou. A taky si pamatuji, jak vypadá! Celá červená, hotovo. A ona si pamatuje, jak vypadám já. Snad. A... však jsem jí i vyprávěl několik zážitků. A, pomalu mi docházelo, proč Set odpověděla jen možná. "Fajn, tak spíš jen to možná, ale i tak si troufám dodat určitě. Možná určitě jsme si sedli, viď Set?" rozhlédl jsem se po našem hloučku vlků. Možná jsem se trochu ztratil v úvahách - které vlastně úvahy nebyly - a poslouchal je napůl, přesto bych nečekal Morfa a Ney skoro na odchodu. "Neboj, zvládneme to tady, úplně v pohodě!" ujistil jsem je ještě před odchodem a podíval se na Set.
"Abych si to ujasnil: mám povolení žužlat, kousat, skákat a další, ale nemám strašit. Potom... mě za to nesmí sežrat. To je fajn, že? Ale možná bych měl žužlat jen některé, takhle, kdybych žužlal každého, chtějí sem všichni. A my jsme elita! Nemůžeme vzít každého," hrdě jsem se pousmál, protože já měl tu čest být členem. A ke všemu mě bavilo používat "možná". Možná mě bavilo používat možná, uchechtl jsem se.
A možná bych mohl hlídat sám. Mohli bychom naši hlídačskou dvojku rozdělit a pokrýt celý les. A já bych třeba našel Amny! "Set? Mám skvělý nápad!" ďábelsky jsem se na ni usmál. "Možná bychom se měli rozdělit a hlídat každý les sám.
Já vím, že se mnou chceš najít Amny, ale asi to takhle bude lepší pro oba. Ty si upřímně trochu odpočineš ode mě, budeš mít skvělou kariéru hlídače lesa... a já? Já budu mít to samé, ale sebe se nezbavím," díky vlku za to, nemohl bych žít bez sebe, nechápu vlky, kteří to dokážou. zakroutil jsem nechápavě hlavou. "A navíc, co bys s těmi příchozími vlky dělala, kdybych je poslintal? Žádná práce pro tebe! A takhle se nám sem určitě - možná - požene spousta vlků, takže bude prostě lepší, když..." přikývl jsem na ni, jako by celou mou strategii chápala. "Kde chceš hlídat? Já budu hlídat třeba... tam, kde je louka a kopretiny. A jeskynní medvědi. Ale neboj, zvládnu to," zavrtěl jsem ocasem a bez čekání na jedinou odpověď se rozeběhl směrem k hranicím lesa s Kopretinovou loukou. Cha, kariéra volá, vesele jsem se zakřenil a těšil se na vykonávání tak důležitého úkolu.

// Omlouvám se za opožděnost postu , v příštích dnech to nebude lepší

Dneska byl dobrý den - Set mi slíbila, že se mnou půjde na průzkum černé řeky a teď? Ney a Morf pro nás měli úkol. Měli úkol! Nadšeně jsem vrtěl ocasem a nic neříkal, protože se mě Morf snažil uklidnit. Jak mám být klidný, když konečně dostaneme úkol? Pozorně jsem pozoroval tlamu Ney, co za misi z ní vypadne. "Pohlídat les?" tázavě jsem se podíval na Set, která hnedka souhlasila. "To zvládneme! Já jsem zodpovědnost a pozornost sama, k tomu přidáme Set a? Jsme neporazitelná hlídací dvojka!" Kdyby tady byla Amny a Neight, mohli bychom být dokonce čtyři hlídači, zavrtěl jsem hlavou. Dostaneme úkol! Co dostaneme, dostali jsme úkol! Nedokázal jsem vnímat otázky na mé předešlé úkoly. Jediné, na čem nyní záleželo, bylo naše poslání. Set prohlásila něco ve stylu, že ona bude hlídat a já žužlat. "Však já nežužlám! Já jen koušu! Jemně," se zazubením jsem se pokoušel o argument. "Ale vlastně bych mohl i žužlat, je-li libo. Budu super hlídač se super schopností! Každý vetřelec se mě zalekne!" zatvářil jsem se co nejdrsněji, aby má slova nabyla co největšího významu.
"Ale stejně," začal jsem nad svou úlohou nahlas pochybovat. "Máme je taky děsit s 'Nepijte vodu na jihu, nebo vás Morf z území vytahá za uši'? Protože to mě opravdu vystašilo, fakt!" pousmál jsem se. "A nebo mám všechny ožužlat bez kompromisů? Poněvadž žužlání zní jako fajn aktivita... a přivítání! Vřelé přivítání od naší smečky!" radostně jsem zastřihal ušima. Být takovou veverkou - seskočil bych vlkovi na hlavu a slintal a slintal. To by nikdo nečekal! Mohl bych být nesmrtelnou veverkou. Nesmrtelnožužlací veverkou! A taky jsem chtěl ovládat mlhu... Morf mi slíbil naučení ovládat mlhu, ne? Morf, který mi dal úkol, možná bych měl dávat ještě chvíli pozor... možná. Taky bych se mohl stát veverkou a odskákat, přimhouřil jsem oči, jako by mi to mělo připomenout, o čem jsem se se členy smečky před okamžikem bavil. "Málem bych zapomněl - jistě, můžete si zdřímnout, my to tu opravdu zvládneme," uculil jsem se na všechny kolem - až na Neighta a Amny, kteří tu jaksi nebyli. "Kde je Amny a Neight? Neighta jsem neviděl od chvíle, co ho napadl na louce jeskynní medvěd a Amny od doby, co..." opět jsem zavrtěl hlavou. "No to je jedno, však my je najdeme. Najdeme je, že ano, Set?" věnoval jsem Set letmý úsměv, připravený vystartovat, kdyby tu byl náhodou první zájemce o ožužlání, tedy o smečku.

// Odepíšu zítra večer, pardon

"Myslím, že ty myslíš Neighta, jmenuje se Neight!" přikyvoval jsem opožděně směrem k vodě. Říkala něco na N - na N tu byl jen Neight. A Ney, jenže u té bych vyzvedl třeba její ornamenty na předních. "No vidíš!" nadšeně jsem zareagoval na její slova o neproblémové smečce. "Takže jsme pro tebe přeci jen skvělá smečka, plná skvělých členů!" poskočil jsem si radostí. "Včetně mě!" zazubil jsem se na ni.
Problémem bylo, že má reakce musela být o nějaký ten časový úsek opožděná. Připadalo mi divné, že na mě Set náhle křičí "Newline, ne!" a další takové. Však jen stojím u řeky a odpovídám jí na Neighta. Zakroutil jsem nechápavě hlavou směrem ke zkalené vodě. "Ale mně se ta řeka svým způsobem líbí, Set!" zoufale jsem zakňučel a poraženecky se vydal blíže k ní. "Ale jestli není čas na zkoumání téhle řeky, fajn. Někdy to prozkoumám, až čas bude. Přidáš se pak?" pousmál jsem se a naposledy se pohledem rozloučil s černou vodou. Když jsem se očima vrátil zpátky k Set, měla nastražené uši a vypadala, jako by se zasekla v čase. Napadlo mě, že bych mohl na chvíli zkoumat řeku, když se nám objevila taková jedinečná časová příležitost. Užuž jsem se chystal hupnout zpátky k řece, ne-li do ní. Jenže pak jsem pochopil, proč má Set uši nastražené. Neslyšel jsem to tak dobře, ale znělo to jako vytí. Vytí alf? Morf a Ney nás potřebují? Úkol? radostně jsem pelášil za Set. Úkol!
Set doběhla k Morfovi a Ney první. Byla o dost rychlejší než já. Budu muset trénovat! zašklebil jsem se v duchu. Nejprve jsem přikývl na její pozdrav pro alfy a potom dodal vlastní. "Morfe, Ney! Rád vás vidím! Vlastně jsem vás neviděl celkem dlouho. Dokonce jsem se jednu dobu bál, že vás sežral jeskynní medvěd, ale zdá se, že jste vcelku! To je dobré znamení pro naši smečku, super!" s poťouchlým úsměvem jsem si je prohlížel - vůbec se nezměnili. "Máte pro nás nějaký úkol, nebo..." spatřil jsem čistou vodu, byla skoro všude okolo. "Set? Myslím, že jsme našli vodu. Teda, naše alfy našly vodu... vypadá dobře, že?" Prohlížel jsem si všechny okolo. "Teď mě tak napadá, že jste všichni vyli. Morfe, Ney, nevadí, když jsem nezavyl na odpověď? Byl jsem se Set - náhodou hledat vodu, ale našli jsme jen takovou černou a podle Set odpornou - a tak jsem nemyslel, že je mé vytí potřeba. Nevadí, že ne?" zadíval jsem se smutným kukučem na Morfa. "A navíc si stejně myslím, že byste mou odpověď přes Set ani neslyšeli," zahihňal jsem se a ze strachu před seriózním pohledem Setie se nepříjemně zavrtěl. Přísahám, jestli jen jednou ještě cvakne zuby, asi se stanu jejím podsluhovačem, který bude dělat všechno tak, jak chce ona. Při představování sebe, jak podsluhuji Set jsem div nevybuchl smíchy. Absurdní, nebojím se. Ale ten zvuk je nepříjemný, uzavřel jsem nakonec a snažil se plně věnovat svou pozornost alfám.

A Set mlčela, mlčela... a mlčela. Občas zavrtěla hlavou, to je pravda, ale já čekal na otázky. První dotaz přišel na Neighta. "Ty jsi tu ještě Neighta nepotkala? Opravdu ne?" překvapeně jsem pozoroval rudou vlčici. "Musíš ho znát! Je to super lovec vyder! A dokonce jako první z nás věděl, že to jsou vydry! Taky byl prvním členem smečky! Teda, prvním, hnedka po Ney a Morfovi," na chvíli jsem znejistil, jestli byla první Ney či Morf. Nechtěl jsem ale nechávat Set tak neinformovanou a tak jsem se opět pustil do řeči. "Vzhledově je... má hodně jizev! Opravdu hodně! Je taky takový celkem velký. Co bych ti o něm ještě řekl? Je s ním legrace a... hm. Možná ho sežral jeskynní medvěd," přikyvoval jsem za každým svým slovem, aby informace zněly věrohodněji. Musela už Neighta potkat, asi si ho jen nepamatuje nebo tak něco.
Dnešek se chýlil ke konci, ale Set se docela rozpovídala. Sdělila mi něco o tom, že se nekamarádí na potkání - čehož jsem si stihl všimnout osobně - a že pár vlků nestojí za řeč. Hned mi bylo jasné, že oznámení mého neporozumění by bylo úplně zbytečné. Možná že potkala pár zajímavých vlků - jako zajímavý pár vlků, kteří ale nestáli za řeč. Takže... pár vlků, který byl zajímavý a nikdy se nezastavil? Takže Set - chudák - za nimi musela utíkat pokaždé, když měla chuť si popov- "Testík? Méně odporná řeka?" Ač nerad, pokrčil jsem rameny. "Ale mám pro tebe příběh, jak jsme byli u Amny u potoka. Ten potok pořád měnil barvy a co si pamatuji, bylo tam dost hadů a jeden vlk. Dost vlků a jeden had! Ta voda mi poměrně chutnala, jenže Coff říkal, že je to snad přiotrávená voda... nebo tak něco," zamyšleně jsem se zadíval na černou řeku, kterou Set popisovala jako odpornou. "Řekl bych, že po tom potoku, který znám, budeš mít zvláštní vnímání světa kolem, ale mohl by být méně odporný. I když, třeba je tahle voda průzračná a ta černá barva je jen maskování!" nadšeně jsem dohopsal k řece a pečlivě ji prozkoumával. Každou vlnku. Po chvíli jsem se ohlédl na Set, jestli má nějaké výhrady k mé teorii.

"Počkej takže někteří vlci jsou přirození tím, že nejsou tak kamarádští? Aaah... to nechápu," zakroutil jsem nad tím hlavou a hned poté se odmlčel. Nemluvit na Set, nemluvit na Set. Pousmál jsem se a pokoušel se nemluvit. Nemluvit a nezmiňovat se o tom, co si myslím o přirozenosti a nepřirozenosti. Všechno to jsou jen povídačky, žádní přirození a nepřirození vlci nejsou. Stejně jako normální a nenormální! A... kdo vůbec určil, že je něco přirozeného? Vždyť... ne, je to prostě hloupost, všichni jsme vlci, nemáme být přirození a nepřirození, normální a nenormální. Můžeme se lišit, ale ne tak moc, aby na to vznikly samostatné kategorie, uculil jsem se na Set. Ani bych nevěřil, že se něco takového v mé hlavě zplodí, ale už se stalo. Nakonec budu mudrcem téhle smečky! do toho jsem si zavrtěl ocasem a tím se vrátil do reality. Pořád jsem seděl naproti Set, která byla o trochu vlídnější než předtím, ale stále jsem se musel mít na pozoru, jestli se mě náhodou nechystá roztrhat na cucky. I když jsem stále nechápal, proč by to vlastně dělala. Po očku jsem pozoroval, jestli náhodou neprovede nějaký útočný chvat, ale ona jen řekla jméno tohohle místa. "Takže takhle se to jmenuje? Dal bych packu do ohně za to, že to byl dvojslovný název. Třeba Garillejská říše nebo tak. Ale když to říkáš, budu ti věřit. Je to tedy Gari, Gallri, Gallirea," zahihňal jsem se vlastnímu problému s výslovností. Bylo to docela těžkopádné jméno, takhle jsem měl pojmenovat svou arelgii. Štěstí, že ze Set příznaky arelgie opadávají, usmál jsem se v duchu. Usmíval jsem se i nadále - prostě sem přišla? Tak to jsme na tom stejně! Máme toho po bližším poznání docela dost společného... skoro.
Jak jsem se chystal do pracného, a však jistě nenáročného, hledání našich společných vlastností a dalších takových, prohlásila Set, že jdeme k řece. "Řece?" zopakoval jsem ještě jednou, abych se ujistil, že dobře slyším. Jenže Set se mezitím pustila do odpovídání na smečku, za což jsem byl ve skutečnosti rád. Pustila se do odpovědi dobrovolně, to je pozitivní, ne? "Neboj, Neight je v pohodě," zazubil jsem se na ni, když říkala něco o nejistotě vůči členům smečky. "Všichni jsou tady úplně v pohodě. Mně se tady taky dost líbí, je tu spousta stromů a... A! Taky se mi strašně líbí, že náš úkryt je pojmenovaný Skalisko! To je prostě..." s nadšeným výrazem jsem se chystal říct, co všechno "To prostě" je, ale něco mi napovídalo, že slov bylo ažaž. Je to prostě super, dokončil jsem větu v mysli a rozeběhl se vesele za Set. Opravdu se mnou šla na výlet k řece! Sice nevím k jaké řece, ale to nevadí! Pokud by to ovšem nebyl ten divný potok, který měnil barvu- "Áha," přikývl jsem na ni, jak mi pověděla něco o tom, odkud pochází. "A potkala jsi nějaké zajímavé vlky a vlčice? Máš nějaké skvělé zážitky? Povídej víc!" mávl jsem nedočkavě ocasem a pokoušel se stíhat její překvapivě svižné tempo.