Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mám oči k slyšení a uši k vidění
bolesti stromu, jež listy má z kamení.
Kameny z olova, temné jak noc,
mrazí tě po duši, mizí tvá moc.

Žilky listů, tvými žílami jsou,
chlad a olovo – nyní krví tvou.
Hrot jehly – cítíš, jak na borku ti vyšívá
vzor zimy, kterou si každé dítě užívá?

Zima už přichází, větev tvou hladí,
copak ti na ní vůbec tak vadí?
Láme tvou větev, klacek je to jen!
To, že jsi ze dřeva, není pouhý sen.

Plač si a naříkej,
mízou řádky zalévej.
Kdopak nářek stromu utiší,
když uši jsou k vidění a oči neslyší?

// Střevo bych měla, hledá se "básnické" do páru.

Mé 'a běžel jsem napřed' mohlo trvat jen pár okamžiků. Amny mě dohnala během chvilky a já si připadal sice jen trochu, leč přesto, zrazen. "V-víš, že se tu pro tebe dusím?" zafuněl jsem vyčerpaně. "Víš, jaký je rozdíl mezi tebou a běháním?" nechal jsem dramatickou pauzu, avšak pravdou bylo, že jsem se jen snažil popadnout dech, "s tebou jsem kamarád!" Hihňal jsem se vlastnímu vtipu, ale moc dlouho mi to nevydrželo: Amny mi skoro zmizela z dohledu. "Ztracená Amny!" zakřičel jsem, jako by mě k ní měl přivést můj křik. Očividně se mi povedlo nalézt ne-moc-krátkou zkratku do úkrytu. Pochyboval jsem, že Am cestou musela přeskakovat kluzký kmen – uznávám, že já se po něm chvíli procházel, protože je to mnohem zábavnější než ho přeskakovat –, prolézat křovím – v mém případě jím prolétnout nadpřirozenou rychlostí – a nakonec to narazit do několika – pro tentokrát jen do dvou! – stromů.
"Ztracená Amny!" zaúpěl jsem z posledních sil, obklopený větvičkami, mokrý a promrzlý na kost. Zábal z větviček ostatně nenosím poprvé, ne? "Našel jsem tě, ztracená Amny, už nejsi ztracená!" zazubil jsem se vítězoslavně na černobílou vlčici. "Přemýšlel jsem," zalhal jsem trochu, ale nevěděl jsem, co jiného říct. "Přemýšlel jsem a napadlo mě, jak se dostat k úkrytu," tajemně jsem přimhouřil oči – protože tak to umím jen já! – a rozhlédl se po okolí. Vlna zklamání mě div neporazila na záda, poněvadž náš úkryt od nás byl co by vlk doskočil. Pokoušel jsem se tvářit, jako že to celé byl jeden můj velký plán. "Tadá?!" máchl jsem několikrát ocasem do strany a prohlédl si svou společnici. Teda, prohlédl jsem si to spíš tam, kde má kamarádka ještě před nemalým momentem stála. Pohlédl jsem směrem ke Skalisku a zjistil, že jistá černobílá šmouha – úplně stejná šmouha, jakou jsem viděl tenkrát na pláni – mizí v úkrytu. Jako největší mrzák, který nemá nic víc než větvičky zacuchané do srsti a hlavu poničenou od tvrdých stromů, jsem se rozplazil za ní.

//Sarumenské skalisko

"Nevím, jestli jsem to už říkal, ale rád tě vidím," prohlásil jsem, culící se na všechny strany. Protože jsem konečně byl se svým Amniskem! Konečně! Sice to nebylo dlouho, co jsme se viděli naposledy, ale teď to bylo jiné. S úsměvem jsem zkoumal, jak se pohybuje její tlama, která mi určitě něco říkala. "Jooo," tupě jsem přikyvoval a jednoduše – bez přílišného namáhání mozkových buněk – si užíval momenty s Amny. A stejně pořád nechápu, proč Lylwelin- zavrtěl jsem hlavou. Věnovat se Amny. To snad není těžký úkol, ne? znovu jsem zavrtěl hlavou a začal zběsile mávat ocasem. "Opravdu bys tam se mnou někdy šla?" zubil jsem se, i když jsem neměl tušení, kam by to se mnou vlastně chtěla jít. "A kam?!" povyskočil jsem zvědavostí, protože jsem byl příliš líný přemýšlet. "Ne, že bych byl líný nebo tě neposlouchal!" rychle jsem ještě dodal. "Jen tě testuji, jestli víš, co mi vlastně povídáš," s vypoulenýma očima jsem si ji prohlédl. "Pro jistotu, víš? Vlk nikdy, ale nikdy, ale opravdu nikdy neví!" pokusil jsem se o výraz seriózního a nedůvěřivého vlka, jenže... jenže se mi to nepovedlo až tak moc, jak jsem očekával.
"Ooo, neumrzívej mi!" vyděšeně jsem ji přejel pohledem. "Vypadáš skoro jak chodící led! No tak, nemrzni tolik!" naklonil jsem hlavu do strany a přemýšlel, jak ji zbavit mrznoucího-mrzutého-mrazu-prostě zimy zbavit. Avšak to už se Am smiřovala s životem plném vody a deště. "Tak to teda ne! Nemůžeš se jen tak smířit s tímhle vším! Budeme spolu bojovat proti dešti! Já tě ochráním! Zavrčím na všechnu vodu v okolí a ona uteče tak daleko, že tu všichni zemřeme žízní!" zaujal jsem ochranitelské postavení a hnedka se shrbil. "I když to zrovna není to, co bych nám přál," posmutněle jsem mrkal do země, nyní pořádně nasáklou vodou. Nemrkal jsem do ní nijak dlouho, protože řeč se stočila k mušličce. "Áha, myslíš kopretiny a trochu louky? Nejsem si moc jistý, ale mám pocit, že tam mám nepřítele! Tam byl taky medvěd! A... šutřisko. Ale jinak je tam moc hezky!" Pokud jsem měl nějaké oblíbené místo, byla to ta louka. A pak ještě ta pláň s křoviskem... a pak... všechno ostatní. "A po všem ostatním močály," dupl jsem ne-tak-svérázně jak jsem očekával. Avšak, když už jsem byl u toho dupání, musel jsem podtrhnout ještě jeden veledůležitý fakt. "A to ty ses ztratila! Já tě hledal! A našel. Pamatuješ?" vítězoslavně jsem se na ni pousmál a napodobil gentlemanský úklon. "Vždy k vašim službám, madam!" S chichotem jsem se opět narovnal. A chichot přešel ve zmatený výraz. "Já samozřejmě vím, kde je úkryt!" vyhrkl jsem do jejího proslovu o nás, ztracencích. "Ztracenci a osud," zopakoval jsem po ní jediná slova, která jsem slyšel. "Ztracený osud?! Ty jsi ztratila osud? Jak se to dělá?" přemýšlel jsem nahlas, zatímco ona se odebírala kamsi směr úkryt. "Počkej!" několika skoky jsem ji úspěšně dohnal a neodpustil si chichotání. "Ke Skalisku to zvládneme, neboj!" s úsměvem jsem do ní šťouchl tlapkou a rozeběhl se napřed.

Můj problém bylo*, že jsem se do "První vlk, který dostal nové ID" pokoušela narvat "Neight" :D

*jedním z mých problémů bylo

Ať už jsem si připadal jakkoliv méně vesele, musel jsem uznat, že mé tlapky jsou pohodlné. Velmi pohodlné. Takový strom! Stromy nemají tlapky a tak se- zívl jsem. Možná na mě lezla únava, možná jsem nudil sám sebe. A to by bylo hodně špatné! Já totiž, pěkně prosím, nejsem nudný. Jsem zábavný a- Líbí se mi tu, nevědomky jsem přikývl do tlapek a zíral do země.
Musel jsem na chvíli usnout. A spal bych určitě dál, kdyby do mě něco nežďuchlo. Medvěd! Medvědi jdou po mně! Slyšel jsem povědomý hlas, který vyslovil mé jméno. A znají mě jménem! Už o mně musí vědět všechno! "Tak se podívej, méďo," zamrmlal jsem vyčerpaně, avšak alespoň s pokusem o hrdinský tón, do tlapek. Líně jsem se převrátil na záda, abych si prohlédl svého soupeře s hlasem, který jsem jistojistě znal. "Ty si vážně myslíš, že když se mi omluvíš za zakopnutí, prominu ti i tvé zločiny a zrůdnosti na členech naší sme-" unavenýma očima jsem zaostřoval na něco, co mělo být medvěd, jenže z medvěda se vyklubal někdo úplně jiný. "Amny?" pozoroval jsem černobílou vlčici přede mnou. "Amny!" nadšeně jsem vyskočil a začal mávat ocasem. "Nemusíš se za nic omlouvat! Rád tě vidím! Co jsi celou dobu dělala? Taky mě ráda vidíš? Už se nebojíš toho stromu?" vychrlil jsem pár otázek, které mě zrovna napadly. "A není ti zima? Mně je celkem zima!" přesvědčivě jsem vypoulil oči a prohlížel si ji. Byla krapet zmoklá, ostatně jako já. "A neříkala jsi něco o tom, že nemáš ráda vodu? Kdysi! Kdysi jsi to říkala... tam... však víš! Na... pláži! Na pláži! Na té pláži, kde jsme vzali mušličku! A kde je vůbec ta mušlička teď?" zasekl jsem se a podíval se na nebe, jako by z něj měla naše mušlička spadnout v celé své kráse. Čekal jsem, že se tak skutečně stane, jenže ono nic. Zklamaně jsem zavrtěl hlavou a následně sklouzl pohledem zpět na Amny. Vždycky jsem byl rád, když jsem ji viděl. "Snažím se tím říct... proč nejdeme do Skaliska?" zazubil jsem se na ni a doufal, že můj návrh přijme. Prosím, prosím... rád bych se podíval do Skaliska! škemral jsem ji pohledem a užuž chtěl vyběhnout směrem úkryt. I když mi z paměti zrovinka – dočasně a momentálně – vypadlo, kde se náš úkryt nachází.

// Myslím, že by mi více vyhovoval začátek října :)

Běžel jsem. Za Amny. Běžel jsem. Běžel jsem... a taky jsem běžel. Nakonec jsem už jen šel, protože to všem – mým tlapkám, mně... a spoustě dalších – vyhovovalo o dost více než nějaké zbytečné spěchání. Takže jsem spíš šel. Šel jsem, šel jsem a šel, ale zapomněl jsem proč. Proč bych někam šel? Zastavil jsem a zíral na nejbližší strom, tedy na ten, který byl přímo před mým čumákem.
Nic mi nedávalo smysl. Přišel jsem do smečky, to jsem si ještě pamatoval. Přišel jsem s Amny a nevěděl jsem, že jsem přišel na smečkové území, spíš takhle. Potom jsem byl s Amny. Pak jsem poznal spoustu vlků: Morfa s Ney, Neighta, Setii a Shelii. A čím víc vlků jsem poznával, tím méně jsem se vídal s Amny. Prudkým zavrtěním hlavy jsem se pokusil setřást své myšlenky. A povedlo se mi to. Čumák mi nešikovně při vrtěním hlavy škrtl o drsnou kůru stromu. A bolelo to. Asi tak moc jako vědět, že nikdy už nebudu s Amny tak, jak bych si přál. "Ale já si nepřeju moc!" zakňučel jsem na strom, který mi způsobil bolístku a s menším – skutečně jen menším! – fňukáním se zřítil pod něj.
"Jistě, že se mi tu líbí!" dodal jsem po chvíli nářků směrem ke stromu nade mnou. "Ale nelíbí se mi, že Amny-" zhluboka jsem se nadechl chladného vzduchu a chtěl pokračovat ve větě, jenže mi v tom něco bránilo. Zabořil jsem hlavu do překřížených tlapek a zavřel oči. Kapky deště proklouzávaly skrze korunu stromů přímo na mě. Přímo na mě, na můj kožich a pak na zem, která byla vlhká i bez nich. "Líbí se mi tu," zašeptal jsem do tlapek, jako by to bylo mé největší tajemství.

S ne moc duchapřítomným výrazem jsem sledoval větvičku. Skoro se nehýbala a to mě utvrzovalo v přesvědčení, že nejen že jsem nesmrtelný, ale jsem i... mám i schopnost zastavit, či zpomalit čas. "Žádné zneškodňování Morfa," odkýval jsem hlasu, který, jak jsem ostatně předpokládal, musel patřit Neightovi. Ale ten hlas nebyl nijak zpomalený! Což mohlo znamenat jen dvě věci: zaprvé, Neight umí čas zrychlovat, nebo zadruhé, mé schopnosti nefungují na nic jiného než na větvičky. Ve svém vlastním zájmu jsem věděl, že správnou odpovědí je věc první. Já čas zpomaloval a Neight zrychloval, takže když jsme hovořili spolu, bylo to, jako bychom byli oba úplně obyčejní. "To všechno vysvětluje!" uculil jsem se na Shelii. Její kožich mi docela i připomínal Amny. Tu Amny, kterou jsem někde nechal v lese, protože byla vyděšená. Teď jsem ale věděl, že nebyla nijak zaseknutá ve svých strašných vystrašených myšlenkách. Prostě jsem ji zmrazil v čase! Ha!
"A víte co? Měl bych jít rozmrazit Amny!" přikývl jsem rychle na své vlčí okolí, jedno speciální kývnutí jsem věnoval i větvičce. "Jsem to popletl, ona totiž není vyděšená, není vystrašená, není nic! Jsem ji jen pozastavil! Takže za chvíli bude moct jít na ten super lov vyder! Já jí povím, že by to těm vydrám nevadilo... a ona bude souhlasit!Bude souhlasit, viď?" Jasně, že bude! "Bude! A pak se vrátím i s Amny a budeme spolu lovit vydry navždy! Nebo dokud to ty vydry neomrzí. Nebo nás! Koho myslíte, že to omrzí dříve?" naklonil jsem hlavu zamyšleně do strany. "Vydry mají nudnější život než my, takže by je teoreticky nemělo nic omrzet, že?" vrátil jsem hlavu do původní pozice a pro změnu rázně dupl do země. "A stejně si myslím, že nějaké vydry se nemohou omrzet dříve než my! My jsme totiž lepší!" Logicky jsem uzavřel diskuzi o vydrách a mrzení. Byl jsem logicky založený vlk, což taky bylo cítit na sto honů daleko. Nebo na dvě stě! "A já tedy půjdu pro tu Amny. Jen vám mám vyřídit od Morfa, že mu máte nechat trochu soukromí. Mimochodem, všimli jste si, kolik vlků dneska potřebuje soukromí? A vlků! Totiž stromů! Ten strom na mýtině chce taky soukromí, vím to, Amny mi to říkala! Takže za ním nemáme chodit, nene, to bychom teda neměli..." zívl jsem. Z logického uvažování, z rození perel, z pozorování větviček... z toho všeho na mě lezla únava. "Ale já se nevzdám a najdu Amny! A taky ji zachráním, protože jsem ke všemu pěkný spasitel!" prohlásil jsem jen tak pro radost a s úsměvem si to odklusal pryč, vlastně zpátky, za Amny.

"Sheilá," opakoval jsem s přikyvováním po Shelii. "Však já vím, jak se jmenuješ! Před chvílí jsi mi to oznámila," připomněl jsem jí a začínal chápat, že Shelie tu bude zřejmě jedna z pomalejších. "A já jsem Newlin, N-E-W-L-I-N!" napodobil jsem ji v hláskování jména, protože se mi to poměrně líbilo. Hláskování! Skvělá věc, kterou se vlk dokáže zabavit ve volném čase! pousmál jsem se na Shelii, která – i když nebyla zrovna nejrychlejší – uměla skvěle hláskovat. "Rozhodně nevadí?" zazubil jsem se. "To je dobře! Teda, asi bychom je lovili stejně, ale takhle! Takhle to nikomu nevadí! Stejně jsou ty vydry nesmrtelné... Morf to tak říkal! Nebo Ney? Určitě to říkali oba! Je to známá věc, tyhle vydry. Všechny nesmrtelné!" A já jsem taky nesmrtelný, protože jsem jednu sežral, uchechtl jsem se na Neighta. "Hloupounký Neighte... Jsem nesmrtelný, jasně, že by mi to nevadilo!" přidal jsem i uculení, poněvadž jeho otázka mi připadala vskutku legrační. Takový byl Vydreight – bylo s ním hodně legrace a taky uměl poznat vydru. A lilek! A co jsem si pamatoval, jeho oblíbená barva byla bílá. A... a... to je vlastně všechno. "Neighte, ptal jsem se tě někdy na to, co-" mou otázku přerušilo vytí a tudíž jsem zapomněl, na co jsem se chtěl zeptat. "To je jedno," zavrtěl jsem zběsile hlavou. "Slyšeli jste to taky? Myslím, že někdo přišel! Hrozně rád bych se podíval, kdo přišel! Ale ještě radši bych viděl ten strom! Nebo si popovídal s Amny. Nebo byl dvakrát nesmrtelný! Zkrátka na tom netrvám. Co si o tom myslíš ty, Ney?" obrátil jsem pohled tam, kde stávala Ney. Problémem bylo, že už tam nestála. "Kde je Ney?!" vyplašeně jsem si prohlížel ostatní, až jsem se zastavil u Neighta. "Medvěd?!" s panikou ve hlase jsem se začal rozhlížet všude okolo. Žádná stopa po vetřelci, žádní medvědi... nic takového. Tak co pak ukradlo Ney? "Ney je medvěd!" zakřičel jsem směrem k náhodnému stromu a nemohl se zbavit strachu. "Tenhle hvozd je prokletý medvědy, prokletý!" přikyvoval jsem na všechny okolo, abych svým slovům dodal pravdivosti. Pokoušel jsem se uklidnit a třeba i normálně dýchat, jenže jsem se tomu zároveň i bránil. Když jsem se bál, třebaže se mi to nelíbilo, alespoň se něco dělo. Dobrodružství! s hihňáním jsem zkoumal větev stromu vysoko nade mnou.
"Ney nemůže být medvěd," dodal jsem rádoby zamyšleným polohlasem o pár momentů později, aniž bych na ni – na onu větev, která vypadala velmi zajímavě – nepřestal zírat.

"Shélia," pokyvoval jsem po svém proslovu s výrazem znalce na novou členku. "Moc mě těší, Shelio, já jsem Newlin. Teda, možná jsem to už říkal, ale 'Opakování, mat-' no, vlastně ani nevím, jak se to říká. Ale vím, že to někdo řekl, takže usuzuji, že se to opravdu říká. Jo, jo, říkání, v tom jsem taky celkem zběhlý. Ale ne moc, jen, jak bych to řekl, jen decentně, tak," dál jsem pokyvoval a můj intelekt ze mě přímo zářil. Nejen zářil, musel mé okolí až oslepovat! Perlím a perlím! Jsem přímo perlorodka! spokojeně jsem se nad sebou šklebil. "Lov na vydry, říkáááš?" pomalu jsem opožděně zopakoval po Neightovi a dál měl na tváři ten úšklebek. Počkat, lov na vydry? Rychle jsem zavrtěl hlavou a nadšeně začal mávat ocasem. "Takže lov? To je moc dobrý nápad! Je to skvělý nápad! Kdo to vymyslel? Ty, Neighte? Nebo Ney? Shelia? Morf? Amny to nebyla, takže... ty, Set? Nebo máme skrytého člena, který rád loví? Tak jako tak, je to super! Ale je tu jedno velké ale," odmlčel jsem se a trochu se zahihňal své slovní hříčce, "co když ty vydry nebudou souhlasit?" Přimhouřil jsem jedno oko a tím druhým – uznávám, že trochu vypoulenějším – jsem prozkoumával tváře vlků. Na tuhle problematiku jistě nepomysleli, ha! A pak to přišlo: Set mi chtěla zadat veledůležitý úkol. Bylo na ní znát, že si mého talentu na plnění úkolů a všeobecně, že si mě už všimla. "Na mě se můžeš vždycinky-linky spolehnout!" hrdě jsem napnul hruď a nastražil ouška, co bude mým novým posláním. Vtom jsem si zopakoval, co říkal Neight. Ten medvěd, zavrčel jsem a obrátil se na Set. "Jde o toho medvěda, že jo? Když se ho Neight bojí, měl bych ho vyhnat! Jenže on je opravdu děsivý a já taky nevím, co s ním udělat," sjel jsem pohledem k Neightovi. Nevypadal vyděšeně, ale jistě ho to nějak duševně – chudáka – poznamenalo. Chtěl jsem mu strašně moc říct, že je mi líto, že se toho medvěda bojí, že jsem na tom stejně, a že s tím nedokážu nic nadělat, jenže to už Set dokončila, v čem můj úkol spočívá. "Potřebuješ vědět, kde je kdo?" nechápavě jsem ji pozoroval. "Ty myslíš Amny, co?" usoudil jsem nakonec, že se skutečně jedná o Amny. "No, tak ta vím, kde je! Rád ti to povím! Půjdeš támhle tam a... pak myslím zahneš, a..." odfrkl jsem si. "Jsem tu cestu k Amny možná krapet zapomněl," mlaskl jsem na konci, aby to znělo nejistě. Mlaskání věci znejišťuje, to přece dává smysl. "Ale ano, je vyděšená ze stromu! A... nebaví se se mnou. Nebo myslím, že se se mnou nebaví. Koukala do prázdna a já nevěděl, co si s ní mám počít, tak jsem ji tam prostě nechal stát. ÁÁle rozhodně vím, že není dobrý nápad ji vyrušovat nebo cpát do lovu," mlaskání jsem úplně zanechal, byl jsem si tutově jistý, že to byl špatný nápad. Pokud se tedy nevzpamatuje. "I když je ten lov veledůležitý," dodal jsem posmutněle a jen zíral do země. "Stejně nerozumím tomu, jak může být strom děsivý!" pousmál jsem se a pokusil se si to představit, avšak nešlo to ani mně.

Opravdu jsem chtěl vidět mýtinu! Strašně moc jsem ji chtěl vidět, jenže Amny ne. A já nevěděl, kde taková mýtina s takovým stromem roste. Vůbec! Amny se zakoukala nevím kam a já věděl, že jakožto kamarád bych jí měl nabídnout pomocnou tlapku a zůstat s ní, případně sedět a koukat, jak už ani nemluví. Jenže to nebyl úkol pro mě. Měl jsem teď dva úkoly: hlídat území a pro své vlastní potěšení nalézt tu mýtinu. "Amny? Já teda... půjdu dál hlídkovat a nechám tě zatím tady," přesvědčivě jsem přikyvoval. "Ale neboj! Les jsem od všeho nebezpečného vyčistil a... zkrátka jsi tu v bezpečí!" vesele jsem se na ni uculil, mávl ocasem na rozloučenou a rozeběhl se pryč.
Na žádnou mýtinu jsem zrovna nenarazil, ale povedlo se mi dostat k Set, Neightovi, Ney... a to poslední byl buď Morf, nebo nový člen. "Ahoj, Neighte! Ahoj, Ney! Ahoj, Set! A ahoj... Mor- zkrátka: ahoj, všichni!" zatímco jsem je zdravil, pečlivě jsem je prohledal pohledem. Neight očividně nebyl zhypnotizovaný, ale vypadal trochu mimo svou běžnou náladu, Ney vypadala dobře a Set taky. A pak tu byl nový člen – členka. Bíločerná vlčice s rudýma očima. "Už jsem tě pozdravil, ale rád to zopakuju: ahoj! Jmenuju se Newlin, mám rád zelenou barvu (ale oranžová taky ujde!), chytil jsem tu jednu z prvních vyder, ale nevěděl jsem, že je to vydra, to věděl jen tady Neight. A tak mu říkáme Vydreight," pousmál jsem se na Neighta a doufal, že se bude mít líp. "Viď, Neighte?" zavrtěl jsem nadšeně ocasem. "Mimochodem, jsem rád, že vás všechny tak vidím pohromadě. Teda, až na Morfa a Amny. Kde je Morf? Amny je totiž vyděšená z stromu, který údajně krvácí. A... a! Já se ho zase snažím najít. Jenže ho nemůžu najít, protože jsem Amny slíbil, že ho hledat nebudu. Ale když já bych ho hrozně rád viděl! Prý leží na nějaké mýtině. Jenže já ani nevím, kde leží mýtina!" rozhlédl jsem se, zda snad není někde poblíž. "Nevíte někdo, kde bych tu mýtinu mohl najít?" oslovil jsem skupinku, která se mi tak nachomýtla do cesty. "A co vy tu vlastně děláte? Co máte v plánu? Nějaké překvapení? Mám rád překvapení! Ale rád se i dozvím spoustu detail, takže kdybyste byli tak hodní a odpověděli mi na to, jak jsem se ptal na to, co máte v plánu. Jestli mi teda rozumíte," zašklebil jsem se a podíval se na Neighta. "Vydreighte, já nejsem profesionál na emoce ani na tvůj kožich, ale rozhodně mi nepřipadáš ve tvé kůži," přátelsky jsem ho šťouchl. "Ty jsi náhodou žádnou mýtinu nepotkal? Pokud ne, mohli bychom se po ní mrknout spolu! To by bylo super, ne? Určitě je to tam hezký! I když Amny se tvářila skutečně vystrašeně, my dva bychom to zvládnout mohli! I kdyby to tam hezké nebylo! Dobrodružství! Co ty na to?" zubil jsem se na Neighta a visel na něm očima. Nemohl říct ne, nebo snad ano? "A pokud nebudeš souhlasit, sice nerad, ale zneškodním tě! Jen malinko, ale zneškodním!" sdělil jsem mu a snažil se přitom tvářit profesionálně a nebezpečně. "A taky jsem pěkně nebezpečný!" dodal jsem ke svému představení nové člence.

Jak jsem tam tak ležel, lezla na mě únava. Možná, že kdybych si super rychle zdříml, Amny by nic nepoznala! Mohl bych se jen tvářit, že... že... no prostě nějaký důvod by se určitě našel! Cítil jsem, jak mi hlava pomalu dopadá na zem a uvelebuje se do hlíny. Bylo to pohodlné. Slyšet Amnyin hlas, válet se v hlíně... velmi, velmi pohodlné. Přivíraly se mi oči a já byl bezmocným svědkem toho, jak Amny mizí někde v dáli.
Byl jsem sám. Okolo mě byly květiny. Spousta a spousta květin. Chtěl jsem se rozeběhnout, alel nešlo to. Květiny začaly před mýma očima vyrůstat v stromy. A pak zůstal jen jediný. Byl větší než ostatní a- "Promiň, bolí mě oči a tak jsem tě moc dobře neslyšel," promluvil jsem na Am v domnění, že si nevšimne, že jí tu usínám. "Ale rád tě vidím," rychle jsem ještě dodal a zazubil se. "Takže pro zopakování: tebe bolela na mýtině hlava - což mě mrzí, nechci, aby tě bolela hlava! - a nevíš, jestli patří do území smečky, pak jsem já a Set skvělý hlídač, a... to je všechno, že?" chápavě jsem přikyvoval, rozhodně jsem souhlasil s tím, že jsem skvělý hlídač. Je tu snad nějaký vetřelec? Ne, není! Proč? Protože Newlin, vítězně jsem se pousmál. A Set taky jako hlídačka ujde. "Proč tě bolí hlava? A kde je ta květina? Vezmeš mě tam? Já totiž děsně rád-" pokoušel jsem se jí vysvětlit, že mám děsně rád mýtiny, ale Amny už po mně chtěla slib. Nechápavě jsem ji pozoroval. "Strom, ze kterého teče něco jako krev?" ujistil jsem se. "Ták to ti můžu slíbit, že se k němu nepřiblížím! Krev se mi na stromech moc nelíbí. Vlastně by krev ani vidět být neměla! Nevím, krev je docela soukromá záležitost, nemyslíš? Ten strom asi chce své soukromí a," konečně jsem zvedl hlavu ze země a motorně se postavil na všechny čtyři, "já si myslím, že bychom ho měli nechat být," uzavřel jsem nakonec. "Ale i tak bych ho rád viděl, prosím" zakoukal jsem se jí do očí. Vůbec se nezměnily, předtím se mi to muselo jen zdát. A taky bych chtěl hrozně moc vidět ten strom. Jen jednou... a kdyby se mi zalíbil - i přes tu krev a tyhle věci - podíval bych se na něj ještě jednou! "Prosím, Amny... jen jednou! Opravdu jen jednou jedinkrát se podívat na ten strom na té kv-mýtině! Hrozně rád bych se podíval... jen tak, ze zvědavosti! Ale je dost vysoká pravděpodobnost, že se tu ztratím. Teda, ona je celkem prťavá, ale pořád tu je! A já nejsem vlk, který by riskoval," opět jsem si do svého tvrzení přikývl. Byl jsem poměrně opatrné a neriskující stvoření. "Tím chci říct, jestli bys tam - moc hezky pěkňounce prosím - nešla se mnou," dokončil jsem bez jakýchkoliv smutných kukučů.

You say that you are close,
is close the closest star?
You just feel twice as far.

Výprava do Brna by byla jistě dobrodružná, ale... také by mi více vyhovovala Praha :/

Můj "vyrazím přímo za čumákem" plán moc nevycházel. Strom tady, strom tamhle, Amny pořád nikde. "Jako kdyby se propadla do země!" zakřičel jsem udiveně na nejbližší strom. Nečekal jsem na jeho reakci a rychle se začal hrabat čumákem v zemi, jestli náhodou nepotkám Amny. Věděl jsem, že tu někde bude. Věděl jsem, že bude schovaná pod zemí a já ji jako správný kamarád - nebo hrdina - vyhrabu. To kamarádi a hrdinové dělají - vytahují kamarády z hlíny a jiného hnusu. Ne, že by snad zdejší hlína byla hnus, líbí se mi tahle hlína. Je taková... je to hezká hlína. Měkounká... určitě je v ní spousta... čeho? Spousta čeho? zasekl jsem se a prudce zvedl hlavu. Jednou musím najít Neighta a poprosit ho o společný průzkum hlíny. On určitě pozná, zda se jedná o vydru... či něco jiného. Kolik vůbec znám zvířat? Veverka, vydra, jelen- byl jsem uprostřed důležitého myšlenkového pochodu, když do mě něco šťouchlo. Zatřepal jsem hlavou, abych věnoval pozornost svému okolí a rozhlédl se. Bylo velmi příjemné zjistit, že když já nebyl v hledání Amny úspěšný, ona si našla mě.
Zazubil jsem se, chyběla mi. "Ahoj Amny!" vesele jsem jí odvětil a uvažoval, co bych jí tak mohl říct dál. "Víš, jsem moc rád, že tě opět setkávám!" Ke svým slovům jsem se ještě radostí zahihňal a nadšeně ji pozoroval. Vypadala stále stejně. I když! Teda, vypadala stejně, ale v očích měla něco divného. Nebo mi to tak jen připadalo. "Kde jsi byla a co jsi dělala? Teda, za tu dobu co jsi zmizela? No, dobře... za tu dobu, co jsem tě opustil? A za to se omlouvám! Mrzí mě, že jsem odešel," zavrtěl jsem hlavou a poté přikývl. "A představ si! Já se skamarádil se Set! Teda, tak nějak jsem se skamarádil se Set. Ale jo, jsme docela velcí kamarádi," uculil jsem se nad představou naprosto šokované Am. "A co ještě? Asi nic. Teda, dostali jsme se Set úkol hlídat území. Chápeš? Úkol! Dostali jsme první úkol! Já vím, nejsem nějak moc na hranicích a tak, ale... ale! Já jsem totiž záložní jednotka! Neustále v pohybu, střežíc smečku před nezvanými hosty!" opět jsem si přikývl, abych utvrdil svou pravdu a na to předstíral, že jsem připraven na jakékoli nebezpečí. "A to je asi všechno," odfrkl jsem a unaveně sebou hodil na zem, hezky vedle mým čumákem prohrabané hlíny. Na jednoho vlka to bylo dřiny až až.

Nevnímal jsem pořádně, co Neight odpovídá, ale znělo to jako jasné důkazy, že ten medvěd nebyl medvědem. Zajímavé. Pomalu jsem začínal věřit tomu, že medvěd medvědem nebyl. Ani medvědem podvodníkem, ani medvědem kouzelným, natož jeskynním. Jenže to bylo přesně to, co by takový medvěd chtěl, abych si myslel. Takže to byl vychytralý medvěd podvodník! Kouzelně vychytralý medvěd z jeskyně, který ovládl Neightovu mysl, aby mi tu povídal tyhle lži! povzdechl jsem si. Ubohý Neight, možná ani nevnímá realitu. Možná mě právě teď vnímá taky jako vlčici! Vyděšeně jsem na něj pohlédl. Mluvil o tom, jak ta vlčice toho moc nenamluvila. Nezdálo se, že by na mě mohl oči nechat, takže mě jako vlčici nevnímal. Kdybych byl vlčice, nejspíš by se ani nezmohl na slovo! "Kdybys byl vlčice-" spolkl jsem otázku, protože Neight pořád mluvil a mluvil. Kdybych já byl vlčice... je jasné, že bych přitahoval všechny vlky kolem, ale kdo by přitahoval mě? Koho jsem vlastně potkal? přimhouřil jsem oči a zadíval se do země. To byla dobrá otázka. Potkal jsem... Polle, Astonella, Coffa, Unaveného, který se Unavený nejmenoval a... to bude všechno. A ještě Morfa a Neighta. Kdo z nich by mě jako vlčici přitahoval? Jak bych se jmenoval jako vlčice? Newlina? Nebo bych radši nechal Newlin, ono by to klidně jméno pro vlčici být mohlo, vesele jsem přikývl. Newlin bylo dobré jméno i pro vlčici, zachichotal jsem se a zadíval se na Neighta.
Vykřikl "Hey", takže úspěšně získal mou pozornost. A pak zněl naštvaně. Proč se na mě-? Jak já... zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Slyšel jsem oslovení, potom... potom jsem zase nevnímal, výborné. Tak jako tak jsem za to určitě nemohl! Však já nic neudělal! "Pardon," odvětil jsem a snažil se přitom zamaskovat zmatený výraz.
Možná říkal něco o tom, že jsem to s tím medvědem přehnal, ale to je něco, co by někdo, kdo má ovládanou mysl medvědem zrovinka řekl! A já se nehodlám nechat nachytat jen tak lehce! Já mám totiž šestý a sedmý smysl věnovaný poznávání podrazáků a vlků ovládaných podrazáky! Kroutil jsem hlavou jako šílený, poněvadž takhle by to rozhodně nešlo. A náhle byl Neight pryč. Určitě se loučil nebo tak něco, ale možná taky zhypnotizovaný medvědem podvodníkem odkráčel a já si toho nestihl všimnout. Věřil jsem spíše první možnosti, Neight byl zcela nezhypnotitovazatelný. Pokrčil jsem nad tím jen rameny a přemýšlel, co budu dělat. Mohl bych běžet za ním... nebo bych taky mohl zůstat sedět na místě a být tou záložní jednotkou v lese! Mohl bych jít najít Amny... půjdu najít Amny!
Vyrazil jsem přímo za čumákem a doufal, že na Amny narazím. Nebo ona na mě, na tom nezáleželo.