Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Amny se docela dobře povedlo uzavřít naší diskuzi o plačících stéblech trávy s tím, že ta tráva nebrečí, ale chrání se před chladem. Vodou. Nerozuměl jsem tomu – mně být zima, tak rozhodně do vody neskáču. Ale zkusit bych to mohl, to zase ano! Jen jsem přikývl na její teorii a dal tím najevo, že z Amny jednou bude profesionální vysvětlovatel věcí kolem nás. Což je dobře, protože takový vysvětlovatel může mít hodně hloupých přátel (ne, že by to byl můj případ) a vysvětlovat jim věci. To už prostě vysvětlovatelé dělají.
Odpověděl jsem Amny na její otázku a i když jsem byl trochu nesvůj ze vzpomínky na rodinu, pozorně jsem naslouchal jejím slovům. Když skončila, rozhodl jsem se vyjádřit se k její poznámce o tom, že si se všemi rozumím. "Rozumíme asi nebude to správné slovo," uchechtl jsem se. Zvláštní. Jakmile jsem byl s Amny o samotě, jako bych si teprve některé věci začínal uvědomovat. Jako třeba to, že Shelie ani Set se se mnou nebaví s radostí. Zakroutil jsem hlavou. "Jsem rád, že se ti ve smečce líbí!" nadšeně jsem se na ni zazubil a chystal se pokračovat. "Jen... jak to myslíš, i s ostatními? Jako s někým jiným než se mnou? Nikdy!" začal jsem zbrkle mávat hlavou a hihňat se. Zhluboka se nadechl a pokračoval v reakci. "No, Shelii jsem moc nepoznal, stejně jako Set. Ale je pravda, že jsme ji vzbudili. Já jí vzbudil. Omlouvám se, že pak byla Shelia nevrlá i na tebe," omluvně jsem klesl pohledem k zemi. Vzbudil jsem Sheliu a Shelia teď nebude mít Amny nikdy ráda. Což je vlastně Sheliin problém, protože každý by měl mít za kamarádku někoho jako Amny. "Jinak určitě nikdo z nich není špatný! Jinak by je Morf s Ney do našeho lesa nepustili!" pousmál jsem se s jistou hrdostí, protože to znamenalo, že já i Amny jsme úžasná stvoření, která naše alfy očividně ve smečce musely mít. Má hrdost nepřetrvala dlouho, musel jsem se plně věnovat Amnyinýmu dotazu na Gebriela. "Geib?" zopakoval jsem po ní a přemýšlel. "Morf nevypadal nadšeně, to je pravda. Možná proto, že je to bývalý partner od Ney nebo tak něco. Nebo její bratr! Prostě tam bude něco o vztazích," naklonil jsem hlavu do strany, aby se mi ještě lépe přemýšlelo. "Určitě nebude hezčí než Morf, to dá rozum. Bude mu ale podobný! Takže černý a... a... na rozdíl od Morfa nebude mít jizvy, tak," shrnul jsem jeho vzhled a pustil se do uvažování nad jeho povahou. "Bude to takový vlk, který bude povahový mix Set a Neighta. Bude klidný jako Neight a někdy až nudný jako S-" zadrhl jsem a zahihňal se. "Zkrátka, není důvod, proč by ses někoho takového měla bát. Určitě bude fajn a bude to tvůj kamarád," povzbudivě jsem se na ni usmál. "Jaký bude Geib podle tebe?" dodal jsem a spiklenecky se zašklebil.

Všiml jsem si, že jak jsem mluvil, Amny se pomalu přestala usmívat a vypadala celkem smutně. A to já nechci! Mluvil jsem ale dál, jako by se nic nedělo a nakonec se Amny přeci jen usmála. "Nemá oči, nemá oči, to je zajímavý poznatek! Ale co když nikdo nebrečí z očí, ale z kůže těsně pod očima? Nebo co když má oči, ale má je věčně zavřené?" přidal jsem se k jejímu zkoumání stébel trávy z blízka. Nic jsem neviděl, žádný náznak zavřených očí... ale to taky mohlo znamenat, že jsem poloslepý. Amny se narovnala a povzdechla. Takže pořád něco není v pořádku? Proč tak smutně? Zkoumavě jsem si ji prohlížel. Udělal jsem snad něco špatně? Někdo jí ublížil! Nebo jsem něco špatně řekl? Co když... uvědomil jsem si, že Amny mi položila otázku a momentálně na mě zvědavě kouká. "Život v naší smečce? No, pořád mi připadá legrační, jak jsme se tam dostali," Zahihňal jsem se nad vzpomínkou z louky s kopretinami a pokračoval v povídání, "ale připadá mi, že mě Set a Shelia nemají moc rády. Ale to nevadí! Byl jsem v horší smečce!" Ve smečce s rodinou, zakroutil jsem hlavou a pokoušel se neodbíhat od položené otázky. "Myslím, že s Neightem jsem už docela dobrý kamarád, možná i s Morfem. Potom... ano, líbí se mi, že máme úkryt Skalisko!" pousmál jsem se a urputně přemýšlel, co k tomu ještě dodat. "A líbí se mi i náš hvozd, je takový... moc hezký," přikyvoval jsem s úsměvem, ale cítil jsem, jak do mě hlodají vzpomínky na rodinu a bývalou smečku. "Zkrátka jsem tam spokojený," uzavřel jsem nakonec a doufal, že tak vymizí i ono nepříjemné hlodání. "A co ty? Líbí se ti ve smečce?" podíval jsem se na ni stejně zvídavě jako ona před chvílí na mě. Byla to dobrá otázka a mě moc zajímal její názor. Kdyby se jí tam nelíbilo, mohli bychom odejít a toulat se spolu po Garilleře.

"Proč by měly být vydry nesmrtelné? Amny, co je to za hloupounkou otázku! Vydry jsou nesmrtelné, tak už to jednoduše je," pokrčil jsem rameny a usmál se. "Ale dle mého názoru se staly nesmrtelnými jen díky tomu... to... jo! Náš příběh začíná v našem hvozdě, tenkrát ale stromy rostly kořeny vzhůru a na nich skákala stvoření podobná veverkám – vydry. A pak? Pak jednoho dne jedna nejmenovaná vydra ze stromu spadla na zem! Představ si to! Jenže tenkrát, v těch dávných předávných dobách, byla zem tvrdší a ta nebohá vydroveverka to nepřežila. A tak si vydří alfy řekly, že zajistí vydrám nesmrtelnost. Jako aby když spadnou si neublížily a tak, víš? No, a potom se jednoho osudového dne staly vydry nesmrtelnými. V ten den jsem se mimochodem narodil! Ale to je vedlejší. A nedlouho po tom stromy začaly růst kořeny dolů, takže vydry šly s nimi pod zem, ale nesmrtelnost jim zůstala," zašklebil jsem se nad svou tajemností. Jestli bylo něco tajemnější než můj příběh, tak jsem to ještě nepotkal nebo to vyhynulo. "Ano, v tom měly vydry výhodu: byly nesmrtelné všechny, takže žádná nebyla sama," přitakal jsem na její argument. "Ale my jsme nesmrtelní taky oba, takže je to v pořádku!" usmál jsem se a pozoroval její oči.
Amnyinu reakci na mou starou jizvu jsem moc nepochopil. "Já nejsem chudák, Amny, já jsem hrdina!" prohlásil jsem do širokého okolí. Ta jizva je stará... pokud nemám novou jizvu! To by bylo něco! Co když mám novou jizvu od vyder? Vydry jsou tak zlotřilé... zakroutil jsem hlavou a upíral zrak na trávu, která očividně plakala. "Nejsou to slzy?" opakoval jsem po své kamarádce. "No právě, jsme tady my dva!" mával jsem zbrkle ocasem. "Brečí z nás radostí!"

Moje nejlepší z nejlepších nejlepšejšíchšilejších kamarádek nezklamala. Culil jsem se na ni, s každým jejím slovem o trochu víc, a tak mi zanedlouho tlama přešla do až křečovitého a bolestivého úsměvu. "Opravdu byl skvělý?" uvolnil jsem svůj výraz na mírné culení a nadechoval se na další věty. "Pro mě byl skvělý, ale jen trošku. Nemám rád čekání. A pořád jsem musel čekat, takže... se mi to zkrátka nelíbilo," zakroutil jsem hlavou. "Ale jinak se mi to samozřejmě líbilo moc! Ulovil jsem vydru, všimla sis? Určitě byla nesmrtelná jako všechny ostatní! A ty jsi jich taky fůru ulovila! To znamená, že jsi fůrovitě nesmrtelná! No není to super?!" s naléhavostí v poslední větě jsem nepřestával nadšeně běhat kolem Amny. Konečně jsem se zastavil před ní a chvíli jí koukal do očí. Fialovou barvu jsem nikdy moc nemusel, ale její fialová byla moc hezká.
Sedl jsem si naproti ní, abych případně mohl zírat do jejích očí. Nejsou skoro až červené? pousmál jsem se. "To je moc dobře, že se ti nic nestalo," začal jsem, pořád pomrkávajíc po jejích očích. Ták fascinující! "Ani bych neřekl... že... mám nějaký..." pomalu jsem přemýšlel nad každým slovem, bylo těžké něco popisovat. "Ale jo, jeden zážitek bych měl!" trhl jsem hlavou do strany, abych jí ukázal jizvu, kterou mi způsobily vydry. "Byla děsná mlha a já neviděl na krok," povzdechl jsem si a stočil pohled k trávě. "Mimochodem, co je tohle?!" ukázal jsem tlapou na nějakou tečku čehosi. "Tráva brečí? Proč tráva brečí?" zkoumavě jsem ji prohlížel. Já být trávou, taky brečím. Teda, taky bych brečel, sednout si na mě třeba já. Au.

// Sarumenský hvozd

Úspěšně jsem se vyhnul všem stromům. To bude ta nesmrtelnost od vyder! Nepotkat – a neulovit – ty vydry, možná bych narazil úplně do každičkého stromu. A to bych tedy rozhodně nechtěl! Takže až jednou narazím do stromu, ulovím další vydru, stanu se nesmrtelným a stromy nezranitelným a pak budu- ucítil jsem, jak mi něco rychle se bzučením ťuklo do čela. Okamžitě jsem se zastavil a začal vrtět hlavou, abych se toho bzučení zbavil. S úlevou, že bzučení pominulo, jsem sebou hodil do trávy. Naježil se mi kožich, jak jsem si zvykal na nečekaně studený povrch. "Studí," oznámil jsem s vyjevenýma očima Am, ale i tak se neobtěžoval jakkoli pohnout. "Dneska je hezky, viď?" uculil jsem se na svou kamarádku. "Trochu studenější hezky, ale pořád hezky," uvažoval jsem nahlas. Vyskočil jsem na všechny čtyři a s ještě šílenějším výrazem, který způsobila jedna vzpomínka se zadíval na černobílou vlčici. "Pamatuješ, jak byla v hvozdu zima a my se šli ohřát do úkrytu? Já jen, že jsme tam moc dlouho nepobyli!" přikyvoval jsem, abych přidal svým slovům na hodnotě. Máchl jsem ocasem několikrát do strany. "Ale to nevadí, stejně mě toulání baví víc. I když je pravda, že se náš úkryt jmenuje Skalisko. To je jedna z nejskvělejších věcích a vůbec, nejskvělejších všeho, které jsem kdy potkal! Dalšími jsi ty, Křovisko a-" zamhouřil jsem oči, jak jsem pracně přemýšlel. "A to je všechno! No, to nevadí! A... co lov! Lov? Líbil se ti lov? Stalo se ti něco zajímavého na lovu? Nestalo se ti na lovu nic? Vyprávěj mi!" pozoroval jsem ji a napjatě čekal, co mi poví. Opravdu mě to zajímalo, stál jsem tudíž bez hnutí s jiskřičkami v očích, které byly upnuté na mé nejlepší z nejlepších nejlepšejšíchšilejších kamarádek.

"Jak jsem oslepl?" zopakoval jsem rychle po Morfovi. "To je dobrá otázka! Neříkal bych tomu slepota jako spíš vidění! Osvícení! Dar!" Mával jsem zběsile ocasem, zatímco moje fantazie nabrala na obrátkách. Koneckonců, stejně jako moje tlama. "Stalo se to tak, že jsem lovil. Krůček po krůčku jsem našlapoval, abych dosáhl té nejnesmrtelnější vydry v celém hvozdě, když v tom-" natočil jsem hlavu do strany, aby na Morfa pořádně koukala má jizva přes oko. "Se mi stalo tohle! Ta vydra vyzařovala zvláštní moc, která mi způsobila tohle! A jak jsem tak pociťoval tu bolest, kterou mi ta vydra způsobila, zjistil jsem, že nic nevidím! Viděl jsem jen a jen tu vydru! Pak chvíli zmizela i ta vydra, ale na tom nesejde. Zkrátka jsem viděl jen vydry! Opravdu! Bylo všude bílo a... a... vydry! Vydry byly všude kolem mě a mně na chvíli vypadlo oko a ty vydry se proměnily vff-" začínal jsem se topit ve vlastních slinách a dusit z toho, jak jsem nedýchal. Možná jsem omylem i trochu prskal. Zavrtěl jsem hlavou. "Já neprskám... A takhle nějak jsem oslepl," uzavřel jsem nakonec a prohlédl si Morfa. Můj příběh se mu líbil, viděl jsem mu to na tváři. Něco mi tu nehrálo: bylo tady náhle nějak moc vlků. "Zdravím Set! Ahoj Amny, jak se máš? Páni docela dost jsi toho ulovila! Už jsem ti pověděl příběh o tom, jak jsem oslepl? Hlavní roli v tom hrají samozřejmě zlotřilé vydry a tak," usmál jsem se na kamarádku. "Taky, když už se zase vidíme, mě napadlo, že bychom mohli ně-" tázavě jsem pohlédl na Morfa. "Vydry k úkrytu?" zopakoval jsem nechápavě a přejel pohledem na kupu vyder. Je jich děsně strašně hrozně moc! "Brnkačka!" uculil jsem se na Morfa a začal cpát co nejvíce vyder do tlamy. Takhle to zvládnu... nějak.
Nakonec jsem nabral svou vydru, vydru od Set, možná vydry od Set a... udělal jsem kus práce už jen tím, že jsem je zvedl ze země. Zastřihal jsem ouškama na Amny a naznačil, že jsem připravený vyrazit. Snad jsem jí nechal menší počet vyder, problesklo mi ještě hlavou. Ocasem jsem mávl na rozloučenou naší skupince lovců, ke které se nyní přidala i Shelia a pomalým tempem vyběhl k úkrytu.
Stejně by mě zajímalo, co Set Morfovi řekne. Co když ji napadl medvěd? Nebo vydra! Taková přerostlá vydra, tu by vlk potkat nechtěl! Pokud by to ovšem nebyl přerostlý vlk. Přerostlým vlkům nějaká přerostlá vydra problém nedělá. Kdybych já byl přerostlý vlk, chytal bych přerostlé vydry, aby se vlci mohli cítit v bezpečí. A rovnou bych i lovil medvědy, taky pro bezpečí. Já jsem jednoduše velmi ohleduplný. Úspěšně jsem doběhl k úkrytu a nešikovně mrskl s vydrami na zem před úkryt. "Nedokončil jsem to. Říkal jsem si, že bychom mohli na dobrodružství! Co ty na to? Dlouho jsme nebyli za Křoviskem! A neříkala jsi, že chceš spát na stromě? Uděláme si výlet?" pozoroval jsem úkryt a s jiskřičkami v očích se rozeběhl náhodným směrem pryč z hvozdu, zpátky za mým druhým nejlepším kamarádem, Křoviskem.

//Tajemná louka

Nevěděl jsem, kde jsem, nevěděl jsem, kde je Amny... jediné, co jsem věděl bylo, že vydra v mé tlamě nijak mým běžeckým schopnostem nenapomohla. Vyčerpáním se můj klus proměnil ve velmi, opravdu velmi pomalou chůzi. Prostě už jsem na běhání starý, zamumlal jsem, ale přes vydru se nic neozvalo. "Jsem starý na běh..." zopakoval jsem nahlas, když jsem položil mou kořist na zem a pohodlně se svalil vedle ní, "... celý svůj život..." Zamyšleně jsem zíral na svou společnost: nevypadala, jako kdyby chtěla něco do tématu říct – i když čistě ze slušnosti měla říct něco jako 'Ne, nejsi starý, Newline! Jsi nesmrtelný, pamatuješ? Jsi ve svých nejlepších letech!' – jen na mě zírala nazpět s tím jejím skelným pohledem. Zavrtěl jsem hlavou a šťouchl do neslušné vydry, aby na mě tak nezírala. Vydra otočila svůj pohled kamsi směrem k nějakému stromu, který v mlze ani nebylo vidět, a já si připadal opět osamělý. Chtěl jsem zajít za Amny... ale kde je Amny? Unaveně jsem si prohlížel okolí. Mlha. "Dneska je opravdu velmi mlživo! Nemám pravdu?" prohlásil jsem do bílého oparu v naději, že přeci jen se někdo schovává za ním. "Nebo jsem oslepl," dodal jsem nakonec. Udivovalo mě, jak klidně jsem to řekl. Co když jsem opravdu slepý?! Co když nevidím?! Jak se s tím můžu jen tak smířit? Nikdy se s tím nesmířím! Já nechci být slepý! Nikdy! Nikdy bych nechtěl být slepým, slepí vlci totiž nic nevidí! V panice jsem přejížděl zrakem všechno okolo. Vydra! Viděl jsem vydru, takže buď jsem byl slepý jen částečně, nebo jsem slepý nebyl. I být slepý částečně by muselo být děsně děsné! Vidět po zbytek svého života jen vydry, no hrůz-
Mé myšlenkové pochody narušilo vytí. Dle mého plně funkčního sluchu jsem usoudil, že se jedná o Morfa. Nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři a rozeběhl se rovnou do mlhy. Uběhl jsem dost velký kus cesty, než mi došlo, že svůj úlovek jsem zapomněl. S vypoulenýma očima (to abych lépe viděl!) jsem se vrátil pro vydru, uchopil ji rychle do tlamy a běžel, co jen to šlo. Musel jsem být blízko, cítil jsem to. Nechtěl jsem před Morfem vypadat staře na běhání, i když jsem se tak rozhodně cítil. Přeskočil jsem pařez, div, že mi nevypadla neslušňačka z tlamy a v dáli konečně spatřil černý flek.
"Morfe!" radostně jsem doběhl k fleku, nepochyboval jsem, že nejsem slepý. Z posledních sil jsem doběhl k našemu alfákovi, jak jinak než oslintanou vydru jsem hodil ke svým nohám a mával ocasem jak smyslů zbavený. "Morfe, rád tě vidím! Opravdu moc rád! Vlastně jsem i dost rád, že vidím! Na chvíli jsem oslepl a-" obrátil jsem hlavu do strany, jestli mě ta největší mlha snad nepronásledovala. "Ále teď už je to dobrý!" vítězně jsem se na něj uculil. "Mimochodem, Amny se nic nestalo, že ne?" zeptal jsem se pro jistotu. Co kdyby dočasná slepota byla nakažlivá?

Čekal jsem. Nudil jsem se. Zase jsem čekal. Nebo bych mohl najít Amny! S Amny mi lovení půjde líp! Nebo jí pomůžu, musím pomoct Amny! Chudák Amny, co vlastně zvládne beze mě? Vyskočil jsem ze své 'střežící placka' pozice a vyběhl ji najít. Proběhl jsem křovím, oběhl si jedno kolečko kolem pařezu, zase proběhl křovím... a stál jsem na stejném místě jako předtím. Až na to, že se mi tentokrát naskytla šance v podobě vydry. Zašklebil jsem se a přikrčil se k zemi s tím, že si mě určitě nevšimla. Chvíli jsem čekal na tu správnou příležitost... jenže čekání. Zavrčel jsem na představu, že bych zase čekal. Čekání. Čekání bylo všude, kam jsem se podíval.
Vyběhl jsem ku vydře a pokusil se ji chňapnout do zubů. K mému největšímu údivu to byl pokus naprosto neúspěšný. Neměl jsem ale ani čas si nad tím nesmyslem, hříčkou přírody, či snad přeludem zavrtět hlavou, musel jsme reagovat dál. Pokud jsem tedy nechtěl, aby vydra zase někam zmizela. A že to měla v plánu! Kamarádka vydra se opět dala do běhu, já ji hnedka začal pronásledovat. Jednu vydru snad zvládnu ulovit, ne? Když jsem byl dostatečně blízko ní, tlapou jsem ji zkusil přimáčknout k zemi. Úspěch? zavrtěl jsem ocasem, hrdě culící se do oblohy, zatímco jsem odolával pokušení zvednout tlapu a podívat se, jestli pod ní něco opravdu je. Něco jsem cítil, takže tam dozajista něco bylo. Podíval jsem se alespoň směrem ke svým tlapám, nemohl jsem vítězoslavně zírat do oblohy věčně. A byla tam, vydra! "Za nesmrtelnost!" s výkřikem do nejbližšího okolí (což možná mohl být také celý les a kopretinová louka k tomu) jsem se vydře zakousl do krku a škubl. Měl jsem pocit, že nějak takhle se přesměruje její nesmrtelnost na mě a já tak budu dvakrát tak nesmrtelný. Zatím jen dvakrát, možná zanedlouho i třikrát... a pak budu žít věčně! Jakože navěky! Vesele jsem čapl vydru do tlamy a klusal si to k Amny, ať už byla kdekoliv.

Jak se zdálo, skupinka vlků už se shodla na tom, jak soutěžo-závodo-lov bude probíhat. Sice jsem nepobral, jak to nakonec bude, ale alespoň jsem věděl, že to nebude do vyčerpání sil. "Mé zdatnosti fyzické sahají předaleko! Já jsem zdatný jako... strom! Zdatný jako ten nejzdatnější strom a stromisko dohromady!" přikyvoval jsem zběsile na Morfovu otázku o fyzické zdatnosti. Byla to vůbec otázka? Znělo to, jako kdyby to byla otázka. Jenže byla to otázka? Hmm? Jak to mám vědět! Já přece neposlouchal! Poslouchal jsem! Ale ne dostatečně... musela to být otázka, ne? Určitě jo... a odpověděl jsem pravdivě? Já bych neřekl, že jsem zdatný jako ten nejzdatnější strom a stromisko dohromady... ale nechtěl bych se vytahovat s pravdou, takže shazující lež byla zcela nutná a-"Teď?!" splašeně jsem zíral okolo. Neslyšel jsem instrukce! Co mám sakra dělat? Rozeběhl jsem se co nejrychleji jsem dokázal náhodným směrem. Přeskočil jsem pár pařezů, prošel jedním křovím... a náhle jsem byl mimo dosah zbytku. Zastavil jsem se a prohlížel si okolí. Náš hvozd byl opravdu moc hezký. Byla v něm spousta stromů a vyder, které bych zrovna nyní měl lovit. Zívl jsem a ještě jednou se porozhlédl. Mohl bych spolupracovat s Amny, probleskla mi líbivá myšlenka hlavou. "Jednu vydru bych mohl ulovit sám," řekl jsem jako protiargument. "To bych mohl," kývl jsem moudře na souhlas a přilepil se k zemi. Bylo to jednoduché: budu se tu jen krčit a čekat, až kolem půjde nějaká vydra.
"Čekám," špitl jsem si po několika vteřinách pro sebe pořádně znuděně. Nudil jsem se opravdu hodně. Nemohl jsem si povídat, nemohl jsem pořádně přemýšlet, aby mi něco neuniklo... Konečně se ozval takový ten zvuk, když něco šlápne na větvičku a ona se zlomí. Kvůli svým loveckým instinktům jsem dokonce nebyl schopen ani přemýšlet nad tím, jak se řekne jaké slovo! Tiše jsem pozoroval, jak se ke mně blíží vydra. Když byla dostatečně blízko, vyskočil jsem na všechny čtyři a rychle se vrhl za ní. Možná jsem se za ní vrhl rychle, ale ona byla rychlejší. Ve spěchu jsem se vyhnul jednomu stromu, vyhnul jsem se druhému stromu, pařez mi těsně škrtl o tlapu... avšak vydra byla ta tam. Frkl jsem si pro sebe a znovu opakoval tu nudnou činnost. Připlácnout se k zemi a čekat. Neměl jsem čekání nikdy v lásce.

Někde mezi mým proslovem – ať už se jednalo o jakýkoliv z mých proslovů – se objevila Set. Chtěl jsem ji pozdravit, jenže ona mě přehlédla, takže jsem se na ni jen usmál a dál zíral na Morfa, aby mi nic neuniklo. Morf mi z nepochopitelného důvodu položil tlapu na hlavu. Chvíli jsem si ji prohlížel – asi se mi to jen zdálo, ale byla o dost větší než ta má. S Morfovou tlapou na mé hlavě jsem klidně poslouchal informace o novém členovi. "Gebriel," zatvářil jsem se co nejvzdělaněji a přikývl. Každý ví, že Geib je jen zkrácenina jména Gebriel. Stejně jako Aston má Astonell-"S-soustředím se na tebe, Morfe!" vyprskl jsem na Morfa co nejrychleji to šlo a pokoušel se nemyslet na to, co je zkrácenina jména Morf... že by Morfonell? Trhl jsem hlavou, to jméno bylo dost hezké. Kdybych se tak jmenoval, tak... bych se tak jen jmenoval, ale byl by to skvělý pocit. "To by mě taky zajímalo! Jak to vůbec chceme pojat? Jako soutěž? Jako... jak jsi to říkal? Jako do určitého počtu? Co si vybereme? Soutěž? Do určitého počtu? Soutěž do určitého počtu? Určitý počet a pak soutěž? Je to matoucí!" naklonil jsem hlavu nechápavě do strany. Morf občas dokázal vlkovi v hlavě pořádně za... co? Morf je matoucí, uzavřel jsem nakonec vlastnosti Morfa a po očku koukal na své spolulovkyně a něco mi připadalo zvláštního. Avšak přišly instrukce o bezpečnosti. Jen jsem vesele přitakával. "Áno, nevrazte do žádného ze stromů! Chci říct, nevražme! Stromy jsou zákeřná stvoření. Viď, Morfe?" potřeboval jsem od Morfa vědět jeho názor o stromech. Protože zatímco stromy byly skoro-záporáci, stromiska byla skvělými kamarády. Kamarády. Neight? "Morfe! Morfe! Není tu Neight!" vyplašeně jsem udělal úskok do strany a podezřívavě si prohlížel vlčice z naší smečky. Která z nich to byla? Nezabránila Neightovým občasným medvědím stavům?! Která?! Užuž jsem začínal vrčet, ale pak jsem si řekl, že Neight se s tím medvědem jistě už skamarádil a všechno je v pořádku. "Určitě nejsou dotazy, můžeme začít!" zahihňal jsem se na všechny kolem a natěšeně očekával, co se vlastně bude dít.

"Tady jsou ostatní!" zakřičel jsem nadšeně s příchodem Shelie. Sice na mě jen kývla, ale já věděl, že mě zdraví. Byli jsme skoro jako spřízněné duše! Ale jen skoro. Obrátil jsem se za silnějším vánkem větru a vzápětí tu byla i Amny. Nevěděl jsem, jak mám reagovat. Bude mě dál používat jako živý štít? Nebo ji jen špatně chápu? Nebo se smířím s tím, že mě jako živý štít používá, protože od toho občas prostě přátelé jsou. "Zdravíme tě, Amny!" uculil jsem se na ni a vesele si ji prohlížel. Nebylo jí co vyčítat, konečně jsem pochopil, že když jsem akorát tak tlustý na to, aby mě použila jako štít, byla by škoda toho nevyužít. "Nikdo jiný nepřijde?" zeptal jsem se se zvědavým kukučem Morfa.
Ten se jal vysvětlování, proč nás vlastně svolal. Jakmile začal s 'nevím, kdo vše o tom ví', přeběhl jsem k Amny a sedl si pohodlně vedle ní. "Já o tom vím!" špitl jsem ji s úsměvem do ucha. Pak už jsem se snažil věnovat svou pozornost Morfovi a jeho slovům. Morf byl super alfa. Byl to můj nejvíc nejoblíbenější alfa, kterého jsem kdy měl. Hrozně rád bych přerušil jeho proslov a řekl mu to, ale rozhodl jsem se, že přeci jen setrvám a řeknu mu to hned po něm. Přikyvoval jsem na jeho slova, jak rychle to jen šlo.
V očích se mi objevila spousta malinkých jiskřiček. "J-já mám zájem! Prosím, Morfe! Já! Tady!" Usmíval jsem se jak smyslů zbavený, měl jsem chuť si i poskočit. A taky jsem si poskočil. Avšak ne tak moc, jak bych chtěl, protože novinka o novém členovi mě uzemnila. "Nového člena?" jiskřičky v očích se mi opět zableskly. "Pověz nám něco o novém členovi! Prosím! O-on... jak se jmenuje? A... jak se sem dostal? Kdy ho potkáme? Jak reagoval na to, že máme úkryt jménem Skalisko?" pozoroval jsem Morfovu tlamu, přímo jsem na ní visel pohledem. "Je to důležité!" vypískl jsem ještě rychle na Sheilu. O Amny jsem moc dobře věděl, že ví, jak je to důležité. Amny mě chápala a byla má opravdová spřízněná dušička. "Měli bychom zájem, viď, Amny? Určitě máme zájem!" přikyvoval jsem vesele na vlčici, kterou jsem zase vnímal jako nejlepší kamarádku. Dalo by se říct, že jsem ji nikdy jako nejlepší kamarádku vnímat nepřestal.

// Sarumenské skalisko

Já. Případná oběť. Kamarád... opakoval jsem si v mysli pořád dokola. "Je to v pořádku, Amny, Shelia tu na tebe nečíhá," zašeptal jsem do podzimního vzduchu a odfrkl si. Zase jsem to udělal. Zase jsem jí dělal štít. Ohlédl jsem se na vlčici, která vycházela z úkrytu a posmutněle zíral před sebe. Co bude se mnou? To je prosté! Je tu spousta stromů a Stromisek! Potom... mám kamarády! Mohl bych... Astonell je můj kamarád! Coffin... určitě taky! Ale Amny je lepší než- všichni mě v přemýšlení vždycky přerušovali. Vlk ani nestihl dokončit myšlenku a už se něco dělo. Což byla vlastně příjemná změna. Zaposlouchal jsem se do vytí, znělo jako to, co jsem musel slyšet nedávno. "Morf," oznámil jsem spíš sobě a zavyl zpátky. Moje první vytí v téhle smečce se moc nepovedlo – znělo jako první pokus dospívajícího vlčete –, ale mně stále připadalo svým způsobem pěkné. Nadšeně jsem zavrtěl nad svým úspěchem ocasem a vyběhl směrem, odkud vytí vycházelo.
Já. Případná oběť. Kamarád... nemohl jsem se zbavit hlasu v mé hlavě. Minul jsem nespočítatelně mnoho stromů a stromisek, minul jsem křoví a křoviska, padlý strom a několik pařezů, když se mi konečně povedlo doběhnout k Morfovi. Usmál jsem se na něj. Prostě nepřemýšlej, dal jsem si lehce znějící úkol a můj úsměv se ještě víc rozzářil. "Ahoj, Morfe!" zastřihal jsem ušima a musel se zahihňat. "Ty nás svoláváš kvůli lovu na nesmrtelné vydry, viď?" šibalsky jsem se na něj zašklebil. "A někdy mě musíš naučit chytat ty lilky!" dodal jsem rychle s vykulenýma očima. "A taky... slyšel jsi mě výt? Musel jsi mě slyšet!" vrtěl jsem ocasem jak smyslů zbavený. "To jsem stál takhle před úkrytem s Am-" zakroutil jsem hlavou a ztichl. S Amny. O které momentálně ani nevím, jestli mě někdy vnímala jako kamaráda. Jsem pro ni jen přenosný štít a náhrada za opravdové kamarády, které si teprve najde. Nejsem pro ni vůbec důležitý. Někdy během svých myšlenek jsem musel pohled odvrátit do země, protože nyní jsem se tupě díval na své tlapky. "A kde jsou ostatní?" špitl jsem ještě a aby to neznělo nějak nelíbivě, nebo spíš, aby si náš alfa nemyslel, že přemýšlím, věnoval jsem mu velké uculení a neupřímně se zahihňal.

Amny nereagovala tak, jak bych chtěl, aby reagovala. Můj slib skoro prohlásila za neplatný s tím, že nikdy je troufalé. Nejradši bych jí řekl, že to možná ano, ale že já jsem jiný a že já to zvládnu. Řekl bych jí, že i ona je jiná. Že dohromady jsme jiní a že když jí něco slíbím, tak to dodržím. Vždycky. Řekl bych jí, že vím o tom, že nikdy se přeceňuje, ale že zrovna a zrovinka já jsem ten vlk, který ho používá skoro minimálně. Že slibuji jen málo vlkům. Komu jsem co vlastně slíbil? Kromě Amny? Že někdy navštívíme Coffina a...? To je všechno! Jasný důkaz, že já sliby neházím po každém. Uprostřed toho všeho jsem jen zavrtěl nesouhlasně hlavou a odvětil jí. "Vím, troufám si," chtěl jsem to takhle uzavřít vypadat jako hrdina, místo toho jsem ale sotva uzavřel větu. Zněla, jako kdyby tu bylo nějaké "ale".
Žádné ale není a nebude. Nikdy nebude, protože Am- díval jsem se nyní do stěny Skaliska a Amny se mě na něco ptala. Že bych ztratil chuť odpovědět? Nelíbilo se mi, jak se ptala. Když jsem měl čas se nad věcmi zamyslet – třeba jako teď –, některé věci nebyly tak hezké, jak se zdály. Aha, takže kdybys neměla mě, tak nemáš kamarády. Proto jsi mě ještě neopustila? vrátil jsem se pohledem zpátky k ní. A co se stane, až nějaké kamarády mít budeš? Co bude s naším přátelstvím? Tvářila se, jako kdyby to myslela všechno dobře, ale já jsem si už nebyl jistý. Co bude se mnou?
"Co chceš říct tím-" byl jsem uprostřed věty, když se Shelia probudila. Ztichl jsem úplně a jen posmutněle zíral okolo. Shelia na nás zavrčela, já na ni jen koukal. Amny se mi samozřejmě schovala za záda. Na to jsem jí k užitku, problesklo mi hlavou a poslouchal Shelii. Jednou mě třeba nahradí Shelia! Budou s Amny kamarádky a já nebudu vůbec, ale opravdu vůbec, potřeba. Nebudu důležitý. Nebudu nic. A až nebudu nic, nebude mít smysl vůbec- Amny mi skočila do myšlenkových pochodů tím, že chce jít ven, aby jí uklidnil čerstvý vzduch. Jen jsem na to přikývl. Nevěděl jsem, jestli ji mám vnímat jako kamarádku, nebo jako někoho, kdo mě s sebou tahá jako ochranný štít. Ale stejně jsem ji měl rád. Bez protestování jsem před ní vyběhl z úkrytu, jak jsem ji znal, jistě se bála Shelii a potřebovala vědět, zda je venku bezpečno. Proto já. Případná první oběť. Kamarádi.

//Sarumenský hvozd

Ačkoliv byly trochu mokré, mohl bych se s kýmkoli hned o cokoli vsadit, že mé tlapky byly ty nejpohodlnější v širém okolí. Ták měkounké, přitulil jsem se ke svým tlapkám a užíval si pohodlí, které poskytovaly. A jak už jsem řekl: jsou to ty nejpohodlnější tlapky v celém okolí, takže poskytovaly to nejpohodlnější pohodlí ze všech. Přivíral jsem unaveně očka a cítil, jak je mi příjemně v teple a suchu úkrytu. Jenže jak mohu tvrdit, že mám ty nejpohodlnější tlapky v celém okolí? Nikdy jsme ničí tlapy nezkoušel! Jen Neightovy, to je pravda, ale ty Neightovy nebyly tak skvělé jako ty mé! A vůbec, pokud Shelia spí tady, pak Neight musí být se Set a musí– zachumlal jsem se do vlastního kožichu, myslet před spaním je nezdravé.
Užuž jsem opravdu spal, když vtom do mě začala strkat Amny s tím, ať nejdu spát. Zahihňal jsem se a s ne moc velkou námahou – mně totiž nic nedělá příliš velkou námahu! – jsem se otočil na záda. Přede mnou nestála Amny, kterou jsem znal, ale spíše vlče, které nechce usnout. Chvíli jsem tam tak ležel a rozespale se culil na Amny juniora, který vypadal, že mi klidně ukousne ucho, jen abych zůstal vzhůru. Oklepal jsem se a prudce vyskočil. "Žádný ucho, Amny juniore!" vykřikl jsem a postavil se do pózy ochranitele. "Jsem tvůj ochranitel, jistě, že tě tu s ní nenechám samotnou!" ušklíbl jsem se na ni a vesele mávl ocasem. Jenže taková energie, to je jedna z mála věcí, která občas dá zabrat i mně. Byli jsme docela sami a já si připadal ne příliš ve své kůži. Sedl jsem si naproti ní, jemně a pomalu se ji pokusil šťouchnout do tlapy, tak, aby mě případně zastavila a zadíval se jí do očí. Čas od času se něčeho bála... a já ji vždycky nechal na pospas jejím strachům. "Už nikdy tě nenechám samotnou, slibuji," posmutněle jsem na ni zíral. A hned na to rychle přestal, protože já nejsem, nechci a nebudu smutný. Ale co říct? Co mám říct?! Mírně jsem zavrtěl hlavou. Vyhovovalo mi mlčet a jen pozorovat svou kamarádku. A ke všemu vědět, že je to má kamarádka! Nikdy jsem pořádné kamarády neměl. Pak jsem vešel o téhle té Galriley a potkal nějaké vlky. Réto a Astonella, to byli docela kamarádi, ale nebyli jsme spolu dost dlouho. Ale Amny! přejel jsem pohledem černobílou vlčici a musel se pousmát. "Víš, že jsi moje nejlepší kamarádka?" věnoval jsem jí ten nejlepší úsměv a pokračoval v mlčení. Amny se mnou je už dlouhou dobu a ještě neutekla, nedala mi přes čumák, zkrátka nic... Amny mě nikdy neopustila, pouze já ji. Pokaždé. "Taky mě nikdy s nikým nenecháš samotného?" koukal jsem jí do očí a přemýšlel. "Nebyla bys první ani poslední," zauvažoval jsem nahlas a radši se začal věnovat jedné stěně Skaliska, abych odvedl svou pozornost k jiným myšlenkám. I třeba jen na stěnu.

Jakmile jsem – stále poměrně unavený a vyčerpaný ze svého hrdinského skutku, který jsem zapomněl cestou – se konečně dostal do našeho úkrytu, praštila mě přes čumák vůně jehličí. "Kdy jsem byl naposledy v úkrytu?" prozkoumával jsem pohledem Amny, jako by to snad měla mít napsané v očích. "Dávno, ano, dávno tomu je!" zašklebil jsem se na nejbližší stěnu a chtěl se s ní pustit do konverzace, když vtom Amny vypískla a stala se neviditelnou. Slyšel jsem jen její hlas, ale ona samotná kde? Nikde. "Žádný vetřelec, Amnyině hlase!" řekl jsem, co nejklidněji jsem dovedl. "Tohle je jehličí. Je-hli-čí," uchechtl jsem se a vzpomněl si na to, jak Shelia vysvětlovala své jméno. "Nebo taky J-E-H-L-I-Č-Í, jestli ti to pomůže!" zamával jsem vesele ocasem nad svou moudrostí a po nějaké době zjistil, že právě tam – vedle mě a přeci za mnou – stojí Amny. "Amnyy!" nadšeně jsem ji přivítal, připadalo mi, že je to celá věčnost od jejího zmizení. "Neviděli jsme se pěkně dlouho, tak ti převyprávím, co se tu stalo! Já jsem sem vešel a ty's tu byla. Pak jsem slyšel něco jako 'pííískví' a ty jsi zmizela. Myslel jsem si 'Téda, měl bych tu Amny zachránit!', jenže pak se ozval tvůj hlas a... a... teď jsi tady!" uzavřel jsem s uculením. "Půjdeme dál, nepůjdeme?" zeptal jsem se stěny a napodobeninou jeleních odpichů se dostal až do naší místnosti.
"Shelie!" vykřikl jsem na černobílou vlčici skoro až naštvaně. "To je moje místo! Moje místo, to je Shelia, Shelie, to je moje místo!" představil jsem je ze slušnosti navzájem a přicupital blíž k vlčici. "Nyní, když už se oficiálně znáte, bych tě poprosil, abys mé místo opustila. Nebo! Nebo by se mé místo mohlo vyměnit s tvým!" mrkl jsem kamsi a určil, že to je její nové místo. Nebylo samozřejmě tak hezké jako to moje, ale za to já nemůžu. "Slyšíš to, Shelie? To tě volá tvé místo! Proč. Tam. Nechceš. Jííííít," opřel jsem se zády o spící Shelii a pokoušel se ji odstrkat pryč. Mé snažení jsem ukončil hned poté, co jsem došel k záběru, že zde Shelia zakotvila kořeny.
Vyčerpaně jsem sebou mrštil o zem vedle ní, hezky co nejblíže svému místu a odfrkl si. "Tady Shelia je stromisko," kývl jsem na vlčici po mém boku a pak na Amny. Prohlížel jsem si, jak Shelia spí a nehodlá se hnout z mého místa a připadal si uraženě. "To je taková neslýchanost! Vždyť já se i ptal, jestli to může být mé místo a pak přijde Shelia a-" Amny Shelii ještě nepotkala. "Mimochodem, Amny, to je Shelia!" zahihňal jsem se. "Sheliooo!" zakřičel jsem naposledy sousední vlčici do ucha a doufal, že se vzbudí. Nic.
"Jsem unavený, Amny, hrozně moc unavený!" zívl jsem, abych dokázal, jak jsem hrozně moc unavený. "A tak si tady ustelu vedle mého místa a... spát!" praštil jsem hlavou do svých překřížených tlapek a po nedlouhé chvíli spal.