Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přestože mi černá vlčice několikrát skočila do řeči, svůj proslov jsem nehodlal jen tak zahodit. Je docela upovídaná... a mně chybí Amny, ale... mávl jsem ocasem do strany a věnoval vlčici úsměv. "Teď pšššt, odpovím ti! Taky totiž občas musím mluvit! Kdybych nemluvil... ó, neumíš si ani představit, jak vypadá zakrnělá tlama!" zahihňal jsem se, i když ta představa možná nebyla nejhezčí. "Naše smečka se nachází na tajmném místě jménem Sarumenský hvozd. To znamená, že jsem ti lhal, když jsem říkal, že se Amny dostala do lesa, protože se vlastně dostala do hvozdu. On je hvozd docela odlišný od lesa! Mnoho vlků to neví, ale hvozd se od lesa liší tím, že je... jiný! A taky se jinak nevím-jak-to-říct. Třeba... řekneš, že jsi v lese. To je jednoduché. Ale hvozd? Hvozd je děsně složitý! Ale zní to vznešeně, to zase ano. V našem hvozdě máme super mega ultra fajn alfy. Jsou opravdu parádní! Lepší jsem nepotkal! A že jsem jich potkal... málo, ale oni byli rozhodně nejlepší!" rychle jsem přikývl na potvrzení mých slov, spolkl nahromaděné sliny v tlamě a pustil se do pokračování. "Náš hvozd je speciální tím, že pořádně nevíš, jak vypadá, protože je v něm neustále mlha. Ale to nevadí! Představ si, že naše alfy umí tu mlhu ovládat! Já vím, je to k nevíře! Morf mi slíbil, že mě to taky naučí, jenže... jenže jsme ještě neměli čas ani na chytání lilků. Zato jsme chytali vydry! Vyder je tam spousta! Právě ty jsme lovili na tom smečkovém lovu. Kterého se účastnila většina členů. Já, Amny, Morf – to je ten alfa, o kterém jsem ti už říkal –, Shelie a Set. Chyběl Neight – tak se jmenuje vlk, který vynalezl vydry –, Ney – to je druhá alfa! – a ten nový člen, jak jen se... Gebriel! Člen jménem Gebriel, kterého jsem ještě nikdy nepotkal," zamyšleně jsem zamhouřil oči a prohlížel si cestu, kudy by měla Amny přijít. Vždycky mě předhonila a teď tu není! To je divný, to je divný! Ale nemohlo se jí nic stát! Překročila řeku, tak... byla unavená a dala si cestou šlofíka! To... dává smysl, taky bych si dal šlofíka, kdybych si ho chtěl dát. Nevědomky jsem přikývl. "Samozřejmě, že by tě přijali! Jen jim musíš říct, čím bys jim byla užitečná a tak. Já už nevím, co jsem jim řekl... možná viděli, jak úžasný jsem, takže mi tuhle otázku ani nepokládali," pokrčil jsem rameny a uculil se.
Uculení moc dlouho netrvalo, jelikož vlčice prohlásila, že cítí Králíka. Siggy! Siggy je tady?! Vyplašeně jsem přejížděl pohledem okolí. Strom, strom, strom... a strom. Siggy? Ne. "Jo tenhle králíííík," dodal jsem po chvíli větu plnou chápavosti. "Nechám na tobě, co chceš, protože... já radši lovím..." pokusil jsem se o dramatičnost a zatvářil se co nejvíce jako profesionální lovec vyder, "...vydry! Profesionálně!" Zazubil jsem se, protože fakt, že jsem superlovič vydrovitý by měl vědět snad každý. Pomalu jsme se dostávali k představení se vlčice. "Ty taky nesnášíš vodu? Stejně jako Amny?!" vyhrkl jsem s údivem. Proč všichni nesnáší vodu? Otázka, kterou jsem nevěřil, že bych kdy musel pokládat. Pro jistotu jsem ale na chvíli oči zavřel, aby si nevšimla, že mám magii vody. Od toho momentu jsem viděl jen... nic. Pousmál jsem se nad tím, jak vlčice vyjmenovávala své oblíbené a neoblíbené věci. "Je hezké, že nemáš ráda čekání... ale! Pokud máš ráda běhání... ne, to nejde. To se nějakým způsobem vynuluje a... jednoduše ne, běhání je ne," na okamžik (její okamžik, já měl oči pořád zavřené) jsem se z legrace zamračil.
Nastal čas, kdy jsem musel otevřít oči, vlčice se právě představila. "Uriel! Těší mě, Uriel, Uriel Zlato! Máš poměrně zajímavé jméno! To je, jako kdybych se jmenoval... počkat, není 'zlato' i nějaká věc? Zlato je divné jméno," zamyslel jsem se. "Zlato... zlato... není to žlutý nebo tak něco? Ale ty nejsi žlutá!" a právě tehdy se mi hodily otevřené oči. "Vidím to, nejsi žlutá!" Mávl jsem několikrát ocasem, zatímco řekla i svou oblíbenou barvu. "Zelená! Tak tu mám taky rád! A ještě modrou a oranžovou! A taky fialovou... poslední dobou," nevinně jsem se usmál, nechtěl jsem přiznávat, že jde o takový odstín fialové, jaký mají Amnyiny oči. Amnyiny oči totiž vykouzlí i brouka! nepřestával jsem se tupě usmívat. Odkýval jsem jí otázku, zda nechci vidět, co umí s její magií. Amny umí brouka... oklepal jsem se, nemohl jsem pouze myslet na Amny celý den. Znělo to jako skvělá aktivita, ale mohl jsem si ji přeci jen nechat na později. "Rád bych viděl, co umíš se svou magií! Smůla, že ti nemůžu ukázat tu mou, ona-" došlo mi, jak moc by mě Uriel nenáviděla za magii vody. Naštěstí mi skočila do řeči (nebo já jí?) a tak jsem měl čas nad svou magií popřemýšlet. "Ona se totiž dá praktikovat jen za těch nejpříznivějších podmínek," uzavřel jsem vzdělaně. "U Smrti?!" ujistil jsem se, jestli jsem správně slyšel. "Co bych dělal u Smrti? Mimochodem, potkal jsem vlčici, která ji měla za Smrt. Teda tetu. Říkávala 'Jojo, tetička Smrt'! Ale nevěděl jsem, že zlepšuje úroveň magie. A už vůbec ne, že za to chce šutry! Kde má vlk šutry sehnat?" připadal jsem si smutně, div jsem nezakňučel. Prooooč,
zasténal jsem nad tím, že nikdy nebudu mít dost 'drahých šutrů'. "Tak jako tak, ano, je to tutově divné!" přikývl jsem. Tohle bylo divné. Měl bych se vlků ptát na potkání 'když ti seženu kámen, dáš mi kousek tvé magie?'. Zajímalo by mě, jestli jde dát magie! Zkoumavě jsem si prohlížel Uriel. Ne, určitě dát nejde, odfrkl jsem si krapet unaveně, krapet smutně.
"Pláž? Ano, tam jsem byl!" zavrtěl jsem ocasem, abych dal najevo, že i když se zdá, že nedávám pozor a přemýšlím o něčem úplně jiném, tak pozor dávám. Jsem král pozornosti! "Byl jsem na pláži s Amny! Teda, ona byla na pláži, já byl ve vodě. Jakmile jsem ve vodě, tak se to nedá počítat, jako že jsem na pláži, ne? Ale nevadí! Zkrátka, já a Amny jsme byli na pláži! Našel jsem jí tam skvělou mušli, kterou si někam schovala. Ale mohli bychom tam někdy zajít! Ty, Amny a já! Ale je legrační, že nenávidíš vodu a přesto chceš na pláž," zahihňal jsem se a uvelebil se pod stromem. "Tak, ukážeš mi tu tvou magii, prosím?" zeptal jsem se a nedočkavě se vrtěl. Nebo se mnou vrtěla nedočkavost? Občas jsem sebou nedočkavě vrtěl, občas se mnou vrtěla nedočkavost.

Čekal jsem a čekal, občas mrkl na naštvaný strom, jestli už má lepší náladu a jednoduše se nudil. Ale bylo to takové zábavné nudění! Takové nudění, kdy se vlk ve skutečnosti nenudí, jen se mu nelíbí představa, že by mohl dělat něco zábavnějšího. Povzdechl jsem si a užuž se chystal usnout – přeci jen, Amny nikde, já absolutně vyčerpaný z magicírování –, když vtom jsem zaslechl cizí hlas. Ten strom mluví a jde si pro mě! Vyplašeně jsem strnul a neodvažoval se otočit za hlasem. "J-jistě, že je to šškoda. Někdy ti to dovyprávím do konce! Chceš? Jako, on to bude docela problém, protože je to neuvěřitelně napínavé a já rád napínám stromy jako ty, takže... no, prostě problém, víš?" Pomalinku jsem nasbíral odvahu a konečně se otočil, protože vidět mluvící strom – takový ten strom, který opravdu mluví! –, to se jen tak nepovede. Jak příjemné bylo zjištění, že se jedná o vlčici! Pravda, mohl to být mluvící strom, to by bylo taky skvělé, jenže onen strom by byl naštvaný. Lepší nenaštvaná vlčice. Zavrtěl jsem ocasem na pozdrav a nenápadně si prohlížel vlčici. Nevypadá jako někdo, kdo by potkal Amny... nebo ji možná ani nepotkala! Možná je to náhodná kolemjdoucí! Přimhouřil jsem na ni podezřívavě oči a hned na to se zahihňal. "Ahoj, jsem-" bylo to snad poprvé, co mi někdo skočil do řeči. "Ano, znám Amny! Ty jsi viděla Amny? Kde je Amny?" nadšeně jsem povyskočil. Zbrkle jsem přikývl na její poznámku o tom, že každou chvíli přiběhne a mlčel, abych si poslechl rozmluvenou vlčici. Usmíval jsem se na ni asi tak moc, jako se ona usmívala na mě. Byl jsem rád, že Amny potkala novou kamarádku, která... se mi docela podobala. Nyní přišla řada na mě, abych se ptal a povídal.
"To je zajímavá otázka!" začal jsem svůj proslov se zazubením. "Já a Amny – teda, ona se jmenuje Amnesia, ale můžeme jí říkat Amny – jsme spolu jednoho dne hráli na schovávanou. Amny říká, že bychom se měli shodnout na lepším začátku příběhu, ale pravda je taková. Takže schovávaná! Amny se ztratila, dostala se do lesa, kde zrovna vznikla nová smečka. A to bylo! I když jsme byli oba tuláci, rozhodli jsme se zůstat ve smečce. A pak... pak..." pomalu mi docházel vzduch v plicích. "Pak nás do té smečky přijali! Jenže jsme na sebe neměli tolik času! Takže potom náš alfa řekl 'Uspořádáme smečkový lov, protože smečkové lovy jsou sranda!' a byl smečkový lov! A... teď jsme tady!" uculil jsem se. "Zkrátka, vyrazili jsme na menší výlet," pousmál jsem se, spokojený nad svou stručností. "A ohledně tvé otázky k lovu! Mohli bychom si zalovit! Lovím docela rád! Ale nerad čekám. Taky nemáš ráda čekání? Nemám rád čekání, kopce a běhání," sedl jsem si naproti vlčici, protože se zdálo, že Amny se někde zpozdila. "Jmenuji se Newlionell, mimochodem. Zkráceně je to Newlin a ještě zkráceněji je to New nebo Lin. Jenže už jsem potkal vlčici, která se jmenovala Lylwelin, takže používání Lin je nadmíru matoucí," pokusil jsem se mluvit co nejvzdělaněji. "Jaká je tvá oblíbená barva?" uzavřel jsem nakonec svůj vzdělaný proslov.

// řeka Midiam

V domnění, že Amny jde se mnou jsem se rozeběhl radostí. Běhání mi nevadilo... občas. To občas nastalo třeba tehdy, když jsme se rozhodli najít vlka iluzionistu. Byli jsme zase ticho, ale ani to mi nevadilo. Když bylo ticho, měl jsem čas všímat okolí, a tak se mi stalo, že jsem s menším zděšením zjistil, že běžím do kopce. Sice malého, ale pořád to byl kopec! A Newlin kopce nerad, zavrtěl jsem hlavou a na znak protestu přestal běžet a vrátil se do obyčejné chůze. Běhání do kopce? Nikdy! Vítězně jsem se usmál a hodlal se o svůj úsměv podělit i s Amny, jenže ta... mě opustila? Naklonil jsem hlavu nechápavě do strany. Proč by mě opouštěla? Vždyť... vždyť... to kamarádi nedělají! A... jako by mě něco připevnilo zemi, když mě napadla důležitá teorie. Co když se utopila?! Cítil jsem, jak se klepu strachy z představy Amnyina těla, které plave po hladině a nehýbe se a... ztuhl jsem hrůzou.
Ale třeba je naživu a nemá mě ráda! pokusil jsem se o pozitivní přístup. Stál jsem a díval se směrem, odkud jsem přišel. A teď přijde! Ne. Teď! Těsně vedle. Teď! Amny vůbec nepřicházela, ale já se cítil, že mi ten den přeci jen nic vadit nebude a že budu statečný a vytrvám, dokud se Amny nevrátí. Možná, že nepřichází, protože se tím směrem kouká? "Jojo, to je Amny... ona dělá ráda překvapení!" zazubil jsem se na nejbližší strom a otočil se zády k řece. "Jednou Amny přišla a vykouzlila mi na nos brouka! A to si nedělám srandu, fakt, to se stalo! A pak?" dramaticky jsem se nadechl a neodpustil si zahihňání, protože ten strom vypadal opravdu napjatě. "A pák," učinil jsem další pokus o napínavější atmosféru, "pak jsem – a to bys nečekal, protože je to ta nejneočekávatelnější věc ze všech nejneočekávatelnějších věcí! – eee." I přesto, jak slibně mé vyprávění vypadalo – tak napínavě! – jsem zapomněl, jak zní konec. "Ale to je jedno," pousmál jsem se na strom a doufal, že ho nedokončený příběh nenaštve. Kdyby ho naštval! Páni, kdyby ho jen naštval, to by bylo něco! vrtěl jsem nadšením ocasem, dokud mi nedošlo, že by se asi nejednalo o nejhezčí zážitek. Kde je Amny? zakňučel jsem na strom, který vypadal – pravděpodobně kvůli mému příběhu – naprosto znepokojeně. S očima stále upřenýma na stromě jsem popošel radši o kousek dál a tam se pohodlně usadil. Neměl jsem rád čekání, ale co mi zbývalo?

S přivřenýma očima jsem spokojeně poslouchal mluvení Amny. Bylo docela zvláštní, že poslední dobou mluvila více než já, ale byla to celkem příjemná změna. Pohodlně jsem položil hlavu na překřížené tlapky a rozhodně se nechystal usnout, když vtom Amny nadšeně zvolala, že vyrazíme hledat nějakého iluzoidního vlka profesionála. Udiveně jsem na ní zamrkal (možná to ale také bylo způsobeno takovým vyrušením z neusínání). Tohle byla Amny. Vlčice, která se bála vody, byla taky Amny. Prostě to nedávalo smysl, asi tak moc, jako Amny. Nerozespale jsem se na ni usmál, ale pravděpodobně to muselo vypadat jako úsměv rozespalý, protože Am začala hned navrhovat, abychom si nejdříve odpočinuli. Vyskočil jsem na všechny čtyři, jak nejrychleji jsem dovedl a kroutil hlavou. "Ne, jdeme hned, Amny! To by nešlo, nejdříve odpočívat! To by nám nejbližší iluzionista taky mohl utéct, víš? A to my nechceme!" Zběsile jsem pozměnil kroucení na kývání. "Vyrazíme teď a on nám řekne více! Ten iluzionista. Pospěš si! Takhle ho chytneme leda tak na odchodu a skoro nic nám nepoví," s upřímnými obavami jsem do ní začal šťouchat čumákem. "Je čas jííííít," zaúpěl jsem a přestal se šťoucháním. Doteky. Dotkl jsem se Amny. Určitě se jí to nelíbí, posmutněle jsem si ji prohlédl a zamával párkrát ocasem, abych přišel na jiné myšlenky.
"Uměla bys pomocí iluze stvořit vlka? Jako... takového toho vlka, který ti odpovídá na otázky a sám nějaké vymýšlí? Ne takového vlka, který jen sedí, leží, stojí a vypadá jako vlk. Takoví vlci jsou děsně nudní..." zahleděl jsem se v úvahách na oblohu. Byl jsem si jistý, že ještě před chvílí takhle tmavá nebyla. V duchu jsem pokrčil rameny a podíval se na svou kamarádku. "Co jsem to jen chtěl-" pokoušel jsem se si vzpomenout, ale při pohledu na ní se mi nechtělo přemýšlet, tupé zírání absolutně vyhovovalo. "Jo!"nadskočil jsem, jak jsem se vylekal vlastního hlasu. "Ne," stočil jsem pohled smutně k zemi. Já věděl, co jsem chtěl říct! Doopravdy! Jen jsem nevěděl, co přesně. Byla převeliká škoda, že jsem zapomněl, co jsem jí chtěl říct. Možná to bylo něco neuvěřitelně důležitého! Možná to bylo něco, co by mohlo změnit celý svět až od základů a vlci by chodili po stromech úplně stejně jako veverky! I když veverky moc nechodí, ty spíš skáčou... vlci by taky skákali! A možná to taky bylo něco zbytečného. Jenže já zbytečnosti neříkám nikdy. Nikdy bych neřekl nic zbytečného, nikdy! Což možná vysvětluje, proč jsem to neřekl. Možná, tiše jsem si odfrkl, jak se mi pomalu možná ohřívala hlava.
"Kudy by se iluzionista profesionál vydal?" usmál jsem se na svou společnici a hned na to se vydal náhodným směrem, protože já jsem iluzionistou profesionálem nikdy nebyl.

// Zelené nory

Amny na mě koukala ještě zvláštněji než já na ni. Tenhle výraz jsem neznal. Díky tomu výrazu jsem si připadal lépe, jako kdybych něco dokázal a... líbilo se mi to. Uculil jsem se na ni za to, jak popsala můj výkon. Děkuji, špitl jsem naprosto neslyšitelně a hlavou unaveně padl k zemi. Spokojeně jsem koukal na vodu, nyní opět plynule tekoucí nedaleko přede mnou, poté nenápadně mrkl po Amny, která se na mě usmívala... taky zvláštně. Chvíli jsem na ni tak koukal a tupě se usmíval, když se mi pomalu začala přivírat víčka. Nebránil jsem se, věděl jsem, že neusnu. Pomalu jsem je zase otevíral, když řekla, ať koukám, a? Na čenichu jsem měl brouka! Pečlivě jsem si ho prohlédl, avšak vzhledem k tomu, že byl na mém čumáku to byl poměrně náročný úkol. Šilhal jsem jak nejlépe jsem dokázal a viděl. Brouk. Červený brouk s černými puntíky. "C-co-co je to-o?" pokoušel jsem se zeptat v záchvatu hihňání. Drobné nožičky brouka dráždily můj čumák a já se nemohl, vskutku nemohl přestat smát. Nezdálo se mi to. Lechtalo to. Zaklonil jsem hlavu a pšíknul. Omluvně a zároveň zmateně jsem se zadíval na Amny, protože její brouk už zmizel. "Líbilo, moc!" chtěl jsem vesele vyskočit, ale připadal jsem si příliš unavený, takže jsem jen párkrát plácl ocasem do země a tvářil se spokojeně.
"Mohla bys to zopakovat?" zeptal jsem se po chvíli usmívání se na svou společnosti natěšeně. "Opravdu se mi to líbilo a-a ... prostě páni!" ani jsem nemusel dlouho přemýšlet, co budu říkat dál. "Tvá magie je super! Taky bych ji chtěl ovládat! Je taková... taková iluzoidní! Moc se mi líbí!" snažil jsem se chválit a zároveň znít moudře, hádal jsem, že se mi to i povedlo. "Můžeš si myslet na brouka a... vžž! Máš brouka! Pomyslíš si na... na... na vydru! Vžž a máš vydru! Pomyslíš na... na cokoliv! A máš cokoliv! Je to tak úžasný!" zazubil jsem se na Amny. Nevěděl jsem, jak lépe ještě její magii popsat. Její magie byla skvělá, Amny ji skvěle ovládala... všichni byli skvělí. A to se mi líbilo. Spokojeně jsem se zadíval do proudu řeky. Jednou ji zastavím na delší dobu, pousmál jsem se a přivřel oči.

// Třešňový háj

Nevěděl jsem, co mám říkat. Nebo jestli něco vůbec říkat mám! Co když má Amny prostě chvíle, kdy je ráda potichu a kdo není potichu s ní, ten je nahlas tak, jak to Amny nemá ráda? zakroutil jsem hlavou. Přemýšlení dávalo opravdu děsně zabrat. Došel jsem ale k závěru, že počkám, až Amny promluví. Na obzoru se objevila řeka. Musel jsem se pořádně kousnout do jazyku, abych jí nepokládal otázku o tom, zda ví, že se blížíme k řece. Avšak, jakožto profivlk s vysoce vyvinutými telepatickými schopnostmi jsem se soustředil na slovo 'řeka' a pomocí psychických vln, které se šíří ve vzduchu, dát vědět Amny právě ono slovo. Určitě by mi byla zima, ale taková telepatie... u té se vlk zahřeje. Ale funguje to! zaradoval jsem se a spokojeně se přitom usmíval. Pravda, Amny teď ztuhla, znervózněla a začala mít strach, ale... ale! Dokázal jsem to! Telepatie funguje!
Povzbudivě a trochu vyčerpaně jsem se usmál na Amny. Věřil jsem, že se dokáže přiblížit k vodě a napít se. Neviděl jsem ji pít už pěkně dlouho! problesklo mi hlavou a udiveně jsem ji pozoroval. Ona se na oplátku obracela skoro po každém kroku, aby se ujistila, že jsem u ní. Pokaždé, když se na mě tak zoufale podívala jsem ji nabídl ten nejpovzbudivější úsměv, jaký jsem dokázal. Zvládneš to, zazubil jsem se a přikročil blíž k ní. Amny konečně začala pít. Rychle jsem se naklonil k řece nedaleko od ní a začal pít taky. Voda byla už poměrně studená, ale vzhledem k tomu, jak jsem se zahřál telepatií mi to dokonale vyhovovalo. Klidně jsem pil, užíval si fakt, že piju a... vtom Amny odskočila od vody. Trochu jsem se zahihňal, připadalo mi to legrační. Hned na to jsem si ale uvědomil, že to mohla brát jako výsměch a radši se od vody vzdálil taky a zvědavě si ji prohlížel. Chtěl jsem se omluvit, ale neměli jsme mluvit nebo tak, takže jsem radši ani nehlesl. Konečně, po tak dlouhé době, Amny promluvila. "Předvést vlnky?" zamával jsem vesele ocasem, už jen proto, že jsem mohl mluvit. "Jaké vlnky?" zmateně jsem se rozhlédl. Nevěděl jsem, zda se mám pustit do tanečních kreací a napodobovat vlnky, nebo zda udělat své malilililililililililililililililililinnkaté pidi midi vlnky. "Myslíš mé ma-spoustali-nkaté pidi midi vlnky?" uculil jsem se na ni a rovnou si přikývl na odpověď. Trochu znejistělým krokem jsem se dostal do těsné blízkosti řeky a usilovně zíral. Neměl bych jí říct, že občas neumím ani ty vlnky? zašklebil jsem se sám sobě a přikousl jazyk, tak moc jsem se soustředil. Vlny už tu jsou... mohl bych je vydávat za své! Nebo... nebo... Definoval bych to jako malililililililinkatý a kraťoulililililinkatý okamžik, kdy se vlnění řeky zastavilo. Hned na to se řeka vesele rozproudila dál a já naprosto znavený svým výkonem div do ní nespadl. Unaveně jsem sebou plácl na břeh řeky a spokojeně se usmál na Amny. "Tadá?" povzdechl jsem z – dle mého přesvědčení – posledních sil a s jiskřičkami v očích plných očekávání koukal na Amny, co na to řekne.

// Kopretinová louka

Následoval jsem Amny, aniž bych nad čímkoliv přemýšlel či si snad všímal okolí. Možná právě proto jsem mírně nadskočil, když se do ticha omluvila. Zbrkle jsem se začal rozhlížet. Stromy. Jak se u nás ocitlo tolik stromů?! A kde je vysoká tráva? pečlivě jsem přejel pohledem nejbližší kmen stromu. Z vysoké trávy vyroste strom, to dává smysl, ale proč se Amny omlouvá? přimhouřil jsem oči a urputně přemýšlel. Šlápl jsem jí na tlapu! vyplašeně jsem zkontroloval její tlapy. To by se neomlouvala, musela mi šlápnout na tlapu! teď jsem pro jistotu zkontroloval tlapy své. Ani její, ani mé nevypadaly zašlápnutě. "Omlouvám se," řekl jsem pro jistotu, kdybych jí náhodou přeci jen na tu tlapu šlápl. A nebo se to vůbec netýká končetin, vypoulil jsem oči v uvědomění. Možná se to týká něčeho úplně jiného! přikývl jsem sám sobě, tahle úvaha dávala smysl. Jen ještě tak vědět, čeho jiného se to týká.
Koukal jsem do země a přemýšlel. Je to Amny. Kolikrát se mi už Amny omluvila? Poprvé, když nestihla zodpovědět všechny mé otázky, i když nakonec všechny stihla... skoro. Potom... omluva Křovisku. Ale ta nebyla na mě, takže tu nepočítám. Ale Křovisko je můj kamarád, takže... měl bych to počítat? přikousl jsem si v tlamě jazyk, jak moc jsem se soustředil. Nepočítat, uzavřel jsem nakonec a už dál nepokračoval, protože by to byly jistě velké počty. A já počty nemám rád. Hnedka po čekání, kopcích a běhání, zamračil jsem se v duchu. A co teprve kdybych čekal, až spočítám kopce, do kterých jsem vyběhl! Projela mnou vlna nenávisti, užuž jsem vrčel nahlas. Naštěstí by těch kopců příliš nebylo, protože kopce! Kopce jsou strašné zlo a já se se zlem zcela nestýkám, pousmál jsem se nad tím, jaký dobrák jsem. Až na Shelii, Shelie zlo je... asi, naklonil jsem hlavu do strany, zatímco můj úsměv uvadal. Jenže tu samozřejmě napravím! Shelie bude stejná dobračka jako já. Teda, já jsem dobrák a ne dobračka, ale Shelia bude dobračka, protože není dobrák. Shelia je zlák, nebo jak se to řekne. Ne! Shelia je zlač...ka, tiše jsem se uchechtl tomu, kam jsem se to úvahami dostal a radši se vrátil k tématu 'proč se Amny omlouvá'. Mohla by se omlouvat kvůli... kvůli... ne-e, mávl jsem nad tím ocasem, chvíle, kdy mě bavilo přemýšlet, právě pominula. Radši jsem se jen uculil na náhodný strom, který docela rychle vyrostl z nějakého vysokého stébla trávy a pokračoval za Amny.

// Řeka Midiam

// Narrské kopce

Spokojeně jsem se culil na Amny, která se poměrně rozpovídala na téma magií. Občas jsem přikývl, abych jí dal najevo, že vnímám a zkrátka si užíval, že jsme takhle spolu. "Pokud ti já ukážu, co umím s vodou?" zopakoval jsem nechápavě po ní. Amny se bojí vody, to vím. Což! Vysvětlovalo, proč se radši koukala někam jinam než do mých očí, které jí připomínají vodu. Zajímalo by mě, jestli vodu nenávidí, nebo jestli se jí bojí. A proč, škubl jsem hlavou do strany a vypudil tak všechny myšlenky. "Já nic s vodou neumím, Amny. Já se umím dostat do vody – vzpomínáš, jak jsem skončil v tom rudém jezeře s divnými řasami –, a občas se z ní i dostat. Teda, zatím se mi z ní dařilo i dostat. Jinak umím malé vlnky... opravdu malililililili-" zhluboka jsem se nadechl a pokračoval v popisování vlnek, "lilililililililililililinkaté pidi midi vlnky. Nic neumím." Ke konci už jsem skoro kňučel nahlas. Vydry lovit neumím, pravděpodobně nemám kamarády ve smečce a... ke všemu neumím ani svou magii, sečetl jsem si všechny věci, které jsem o sobě věděl a neviděl to nijak vesele. S povzdechem jsem se usmál na Amny. Ale mám Amny, podotkl jsem a připadal si o něco lépe. Také jsem se zahihňal, když slíbila, že už se neztratí. Ani jsem okolí moc nevnímal, už jsem ho znal celkem dobře: byl jsem tu s Neightem, sám, s Amny... Zatím mám Amny, myšlenkami jsem se vrátil zpátky k Amny, respektive sobě. Pak budu už úplně k ničemu. A když budu k ničemu, tak- nadskočil jsem vylekáním. Vlna adrenalinu mnou projela tak, jak to dokáže jen vlna adrenalinu, když poblíž vlka vypískne jeho kamarádka hrůzou. "Co se děje? Jsi v pořádku, co to-" zbrkle jsem prohlížel celé okolí. Nic jsem neviděl, ale i tak jsem ochranitelsky skočil blíže k Amny a připravil se na bitku. Kopec! Ten kopec se vrátil! začal jsem potichu vrčet, i když to znělo spíše jako... jednoduše, ne tak vrčivě. Zmateně jsem pohlédl na svou společnici, která koukala na stébla vysoké trávy, té trávy, která byla všude kolem a ve větru se tak zvláštně prohýbala. Ještě zmateněji jsem se zatvářil, když Amny ohlásila planý poplach. "D-dobře," řekl jsem s menším chvěním. Nerozuměl jsem, proč vypískla a proč byl poplach. Nelíbilo se mi, že jsem tomu nerozuměl. "Půjdeme dál," zopakoval jsem po ní a opětoval jí i úsměv. Sice ne tak hezký, jako ten její, ale úsměv to pořád byl. Chuť k přesunu jsem chápal. Některá místa jsou bláznivější než jiná a právě na takových místech vlci přichází o rozum. A protože Amny nechce být šílená, musíme jít dál... vysvětloval jsem si v duchu a přikyvoval. Mé přikyvování zastavila až její otázka o tom, z čeho mám strach. Oklepal jsem se a na chvíli zavřel oči. Probleskl mi hlavou obrázek mého otce. Vážnějšího a nudnějšího, než jsem si ho kdy pamatoval. Bez jiskry do života, bez energie... vlka, který je příliš vážný a i za života se chová jako mrtvola. "Jiskra," zašeptal jsem a dál to zatím rozebírat nechtěl. Bylo ráno, nebyl důvod k začínání dne myšlenkami na věci, kterých jsem se bál a bojím. Nebo, kterých se bojí Amny. Snažil jsem se tedy vymyslet lepší otázku. Nevymyslel jsem ale nic. Jen jsem tiše následoval Amny, připraven ji bránit proti čemukoli na světě.

// Třešňový háj

Zíral jsem na Amny a věděl, že tenhle okamžik nebude trvat věčně. Pravděpodobně proto se tomu říká okamžik... vlk mžikne okem a je to všechno fuč, usoudil jsem nakonec moudře. Když jsem takto dousoudil a začal se opět věnovat Amnyiným očím s krásným odstínem fialové, už se dávno koukaly jinam. Okamžik! Byl to jen okamžik. V duchu jsem trochu zafňukal – jak rád jsem koukal Amny do očí! Jenže jí se ty mé líbit nemohly. Radši se dívala někam jinam, prohlížel jsem si svou kamarádku, která upírala pohled na divně zbarvené kopce. Připadal jsem si nesvůj. Nejradši bych se s tím kopcem popral a porval, jen aby Amnyiny oči chvíli koukaly zase na mě. Alespoň chvíli, věnoval jsem Amny prosebný pohled. Tohle kamarádi nedělají, že? Nechtějí všechnu pozornost toho druhého... v duchu jsem vrčel na kopec. Jenže ten kopec ani nevypadá přátelsky! Proč by měl mít pozornost někoho tak skvělého, jako je Amny? Nevědomky jsem kroutil hlavou, když se mě Amny zeptala, zda jsem v pořádku. Trhl jsem sebou. Jasně, že jsem v pořádku! zahihňal jsem se v duchu nad absurdností situace. Jen se tu trochu hodlám porvat s kopcem... jen o pohled tvých očí, naklonil jsem hlavu do strany. Už jsem se ani nehihňal, bylo to poměrně vážné. Přikývl jsem tedy Amny na odpověď a pustil se radši do prohlížení protivníka – kopce.
Červená, hnědá a oranžová, přejel jsem ho pohledem a zatvářil se znalecky. "Neobvyklý kopec," zašeptal jsem v obdivu. Neměl jsem ho rád, ale tohle jsem mu musel uznat. Jednou bychom se tam i mohli jít podívat... až budu mít lepší fyzičku, přitakal jsem si a zkontroloval Amny. Amny je super, Amny by ten kopec vyběhla v pohodě. "Přesunout?" zopakoval jsem po ní a hned na to porozuměl tomu, co vlastně řekla. "Ano, rád bych se přesunul! Pojďme někam! Ale ne moc rychle, kdyby to šlo, prosím. Nebo ano, klidně rychle!" Chtěl jsem se od kopce dostat co nejdál to jen šlo a co nejrychleji to jen šlo. Amny ale nasadila tempo dostatečně mírné na to, abychom si mohli povídat a rovnou položila i otázku. Měl jsem rád, když mi dávala otázky, připadal jsem si v její společnosti... jak to říct, chtěný? I když to bylo k nevíře, ne všude jsem byl oblíbeným. "Chtěl bych ovládat magii vody!" zvolal jsem bleskurychle svou odpověď, nad tímhle jsem přemýšlel už mockrát. "Já vím, že ji ovládám... ale neovládám ji. Totiž, nejde mi to tak, jak bych chtěl, aby mi to šlo. A to já nechci," zamyšleně jsem se podíval do dáli před námi. "A pak bych se chtěl naučit pořádně ovládat mlhu u nás ve hvozdu! Pokud na to tedy nějaká magie je," přimhouřil jsem oči a vedl v hlavě vlastní rozhovor v podobě 'je' a 'není'. "A co ty? Jakou magii bys chtěla ovládat ty? A... ukážeš mi někdy, jak umíš ovládat svou magii? Protože to by bylo super! Hrozně rád bych to někdy viděl!" poskočil jsem radostí a věnoval Amny ten nejširší úsměv, jaký jsem dokázal a div se zvědavostí netřásl, jaká bude její odpověď.

// Kopretinová louka

Hlas

Hlas

Hlas

// Tajemná louka

Skoro už jsem přemístil běhání na první místo v žebříčku těch nejhorších věcí, když vtom jsem viděl, jak Amny dobíhá ke... kopcům! Ne, jen to ne, prosím, kopce ne! Jen ne kopce, kopce ne... kopce... běhání do kopce... já nechci... kňučel jsem v duchu a pohlédl na svou kamarádku zoufalým pohledem. Ji ovšem trápilo něco jiného než fakt, že jsme se nalezli u kopců a já kopce nemám rád. Starala se o to, kam bychom se mohli schovat před větrem. Teprve tehdy mi došlo, že mi vítr neprofoukává srst kvůli tomu, že běžím závratnou rychlostí, ale proto, že prostě vítr. Kývl jsem, všechno to do sebe náhle tak zapadalo. "Netuším," zakroutil jsem hlavou a přimhouřil oči na kopce. Měly prapodivnou barvu, takovou, kterou většina kopců nemá. "Možná v nějakém lese by tolik nefoukalo!" navrhl jsem, zatímco jsem se pečlivě věnoval průzkumu barvy kopce před námi. Hnědá, rozhodně tam je hnědá. "Nebo... nebo bychom taky mohli najít nějaký úkryt!" nechal jsem barvy barvami a prohlédl si svou společnici. Vypadala, že každou chvílí odlétne ve větru. Přímo jsem viděl, jak ji vítr nadnáší, jak jí čechrá její srst – která byla z nepochopitelných důvodů čistší, upravenější a zkrátka o moc hezčí než ta má –, jak se jí tlapy zvedají od země a odlétá přes temné nebe a proti své vůli kamsi do tramtárie. Tramtárie... to je hezké slovo, pousmál jsem se. "Ale určitě bychom neměli lézt do kopce! Kopce jsou špatné! V kopcích je spousta foukání! Vítr foučí, však víš!" vyplašeně jsem na ni vyvalil oči a občas zkontroloval kopec, jestli nás nechce donutit na něj vylézt. Nechci do kopce a nechci, aby má kamarádka byla odfičela pryč... nechci toho moc, ne? tentokrát jsem zakňučel i nahlas. Avšak, jako správný hrdina jsem se narovnal a zaujal pozici 'vlka připraveného na prát se s větrem o svou nejlepší kamarádku'.
Křečovitě jsem stál a čas od času se nepřátelsky podíval na kopec. Nebýt to kopec, myslel jsem si, byl by to moc hezký... placka. Byl opravdu skutečně neskonale hezký. Červená, hnědá, řekl bych, že i oranžová... moc, moc hezký kopec. Nebýt to kopec, teda. Tupě jsem na ten kopec zíral už nějakou dobu, když jsem zaregistroval, že mi Amny kouká do očí. To bylo zvláštní. Amny skoro nikdy nekouká do očí, to Amny ne. Nevědomky jsem přikývl na její otázku a vydal souhlasné mručení. O kopce jsem nějak ztratil zájem, vše, na čem záleželo, byla Amny.

Šokovaně jsem pohlédl na Amny. Ona vymyslí teorii, já jí tu teorii odkývám a odsouhlasím a ona řekne, že nechce, aby její teorie byla pravdivá? Zakroutil jsem hlavou. Vůbec to nedává smysl! Newlin nechápat, Newlin vysvětlit! Prohlížel jsem si ji, zatímco vysvětlovala proč to tak nechce. Newlin nechápat! křičel jsem na ni v duchu. Něco takhle důležitého jsem potřeboval vysvětlit, obzvlášť, když to vůbec nedávalo smysl. Pochopil jsem, že nechce, aby smečka nebyla plná milých vlků, ale... zamotané, zamotané, všechno je to zamotané! Kroutil jsem nad tím udiveně hlavou. Máme vlčici Amny. Rozumím. Amny má teorii. Rozumím. Máme vlka Newlina. Pořád chápu. Odsouhlasí teorii. To dává smysl. Amny nechce aby její teorie byla pravdivá... mysl jako by se mi rozpadla na tisíc kousků. "Vždyť to nedává smysl," zašeptal jsem udiveně, mezitímco na mě začala lézt zima. Nebo, zima na mě nelezla, to dá rozum, zima není blecha nebo tak něco, ale... zkrátka mi bylo zimovitěji než předtím. Odsouhlasil jsem tedy Amny přesun, abychom se zahřáli. Rychle jsem tedy následoval za ní a jen přemýšlel nad odpovědí na její otázku.
Kde by mohlo být v zimě tepleji? Na jihu, rozhodně na jihu! Ale konkrétněji? Usilovně jsem nad tím přemýšlel, jenže za běhu se to přemýšlelo opravdu špatně. "Jih-ch-h," dokázal jsem oznámit Amny krapet uslintaněji, než jsem očekával. Jih je jistě správná odpověď! Ale víc? U vody je zima! U vody je jistojistě zima! Nahoře je taky zima! V lese je určitě taky zima! Zima je všude, neutečeme před zimou! Jak jsem mohl doposud přežít? Zima nás všechny dostane! "M-možná h-ch-vozd!" vydechl jsem vyčerpaně a snažil se běžet co nejrychleji to šlo, abych Amny alespoň trochu stačil. Běhání byla druhá nejhorší věc, kterou jsem znal. Tou první byly kopce.

//Narrské kopce

Snažil jsem se nasadit ten nejžárlivější pohled, jaký jsem jen dokázal. "Já že bych nežárlil? To bych se na to podíval!" řekl jsem svým nejburácivějším hlasem a začal se hihňat. Vlastně to legrační není... asi bych opravdu žárlil. Co když si Amny najde lepší společnost? Co když... co když bude mít více kamarádů? na moment jsem na ni vyplašeně pohlédl, avšak potom pidimomentu jsem dál mluvil jako by nic. Jako bych nikdy nežárlil. Po mé omluvě mi Amny sdělila, že se omlouvat nemusím. Ne, že by omlouvání se byla má oblíbená činnost, ale... to se prostě dělá, ne? Vlk udělá něco špatného, tak se za to omluví. Alespoň tak to chápu já. Nebo je to úplně jinak? Vlk se omlouvá kdy chce, protože na to má jednoduše náladu? Někdy se musím zeptat někoho, kdo mi to pořádně vysvětlí! "Reagovala přehnaně, to ano. Vyplašila tě hodně?" podíval jsem se na ni starostlivě. Neměl jsem sice rád, když mě používala jako živý štít, ale ještě horší bylo vědět, že se něčeho bojí. Amny se v mé přítomnosti nikoho bát nebude, nesmí.
Amny během mého povídání mlčela, takže to byl dokonale nepřerušovaný proslov. Jediný, kdo mě rušil, byly vzpomínky. Konečně promluvila i Amny a tak přerušila nostalgii útočící na mou hlavu. Setia není nudná? No, pravda, jednou mi legračním hlasem řekla "Já – ne-jsem – tvá – kamarádka", to bylo nenudné. A pak jsme spolu byli v střežící dvojce, to bylo taky zábavné, zhodnotil jsem situaci a zhluboka se nadechl k přiznání. "Máš pravdu, Set není nudná," usmál jsem se na Am, která jistě věděla celou dobu, že Set není nudná a nějakým kouzelným způsobem to mé hlavě dokázala taky. To už se Am pustila do popisování Geiba. Přikyvoval jsem, její popis byl asi lepší než ten můj. Popsala ho jako neviňátko, které je ve skutečnosti pěkně zlé. A uzavřela to tím, že takhle vidí na první pohled všechny. I mě? Zajímalo by mě, co si o mně myslela! zakroutil jsem hlavou. Jednou se budu muset zeptat! Následovalo další zakroucení a úsměv. "Třeba se tentokrát nepleteš! Proč by jinak Morf z Gebriela nebyl nadšený? Určitě je Gebriel zlý a jede po Ney," rázně jsem přikývl a rozhlédl se okolo. Je mi čím dál zimovitěji, zakňučel jsem v duchu a podíval se na kamarádku. "Ano, někam bychom jít mohli," pokusil jsem se o nadšený tón, ale převládal pocit, že mám jazyk zamrzlý v tlamě, takže to vyznělo... normálně. "Kam by chtěla kamarádka Amny jít?" se zazubením jsem udělal menší kukrle a nechal tentokrát volbu směru na ní.