Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chápavě jsem přikyvoval na jeho legrační poznámku, která se spíše podobala hlavolamu, ale... srandovnímu. Vlk u toho musel přemýšlet, ale bylo to tak zábavné, že to ani příliš nebolelo. "Když to půjde i přesto, že... jde o to, jak to tu chodí? No, půjde to tak, jak by to chodit nemělo, avšak to znamená, že by to nemělo chodit," přikyvoval jsem dále. "To dává smysl," ujistil jsem se ještě jednou. Ruce? "Počkej!" pokoušel jsem se ho zakřiknout. "Počkej, jaké ruce? Co jsou to ruce? Nebo je to... ta ruce? To ruce? Ten ruce? Nebo je to jméno? Vlčice jménem Ruce? Vlk jménem Ruce! Ty se jmenuješ Ruce! Proč to neřekneš rovnou, že se jmenuješ Ruce?" překvapeně jsem na něj koukal. Mluvil v hádankách, nebo ani nemluvil... prostě kolem mě lítala hádanka vedle hádanky. "A co tedy znamená Ruku v Ruce?" přimhouřil jsem oči, protože to vyžadovalo věru hodně uvažování. "Jestli ty jsi Ruce, pak... kdo je Ruku v tobě?" Nějaká obluda, uteč! Podezíravě jsem od něj radši udělal pár krůčků vzad. Nevypadalo by to, že chce Ruce vyplivnout nějakou příšeru, obludu či cokoliv, co by mě chtělo sežrat. Jenže co když sežral jeho otce, který se jmenoval Ruku? A teď na mě mluví jeho otec, který ho nějak záhadně ovládl! Varuje mě! Měl bych utéct! nenápadně jsem se naklonil na jednu stranu a snažil se rozpoznat Ruku v Ruce. Nevypadalo by to, že by v něm nějaký Ruku byl... tak co to teda znamená?! Popošel jsem od Ruce ještě další tři krůčky. Ruku v Ruce... Ruku v Ruce... Ruku v Ruce... Ruku v Ruce! Ruku je nějaké zvíře, stejně jako vydra! No jo... tenhle slabomyslný vlk mi jen oznamuje, co měl k jídlu, případně nabízí, že bychom spolu mohli lovit! "Děkuji, Ruce, ale připadá mi neslušné lovit něco, co nemůže chodit," posmutněle jsem si ho prohlédl. V jak velké nouzi asi byl, když musel sežrat něco smrtelného a bez končetin? To já se vyder vždycky zeptal, jestli jim to nevadí! A navíc jsou vydry nesmrtelné, takže... pf!
Zrzek byl pěkně zmatený z toho otcovství, bratrství a... ze všech rodinných příslušností. Problém bylo, že já také. "Co když ne s matkou, tak s otcem? Co bych s tvým otcem dělal? Nikdy jsem ho neviděl! Pokud teda nejsi ty sám tvůj otec... nebo někdo z těch vlků, které jsem potkal. Ale ne, to bych se jistě zeptal, jestli je tvůj otec... takže bych to věděl! Tudíž ti tu nelžu, opravdu!" rychle jsem ho ujistil, pousmál se a začal mluvit o bratrství. Jenže to opět nedávalo rozum. "Jak, i mým rodičem? Já mám rodiče dva, abys věděl!" fňukl jsem skoro až uraženě. "A navíc, tví byli lepší!" dodal jsem ještě argument, aby bylo jasné, že nemáme ani jednoho z rodičů společného... natož oba.

Numaliwlin navrhl, že když ne čtyřicet, tak jen třicet... prý za nestydaté vybafnutí. "Jen třicet?" nemohl jsem si odpustit další zakňučení, avšak hned na to jsem se sebral, narovnal se a připravil si hrubý hlas, o kterém jsem nevěděl, že ho dokážu napodobit. "Za tvé nestydaté oslovení mě hloupým si zasloužím minimálně spoustu! To se dělá? Neměl bys být takhle zlý! Zlé vlky nemá nikdo rád! Nebo... zlí vlci se jistě mají rádi navzájem, ale co já vím! Jak já mám vědět, jak fungují zlí vlci? Ty nejsi zlý vlk, že ne? Proto mi nedáš ani třicet, ani čtyřicet, ale-" Ať už byl můj hlas na začátku hrubý jakkoli, nyní se podobal kníkání vydry. Alespoň jsem si byl jist, že takhle zní vydra. Zopakoval jsem kroucení hlavou. "Opravdu by to nešlo," odfrkl jsem si a nehodlal se dál bavit o podíle na mém otcovství. Nelíbilo se mi to. Mít zodpovědnost... fuj. "Proč by to nešlo? Snad ti je jasné, proč by to nešlo... každému to je jasné! Některé věci jdou a jiné... jiné nejdou, tak už to chodí," zahihňal jsem se slovíčkařskému vtipu o tom, jak to chodí, když něco nejde a hned na to se zamyslel, proč by to vlastně nešlo. Ále byl jsem líný přemýšlet, tudíž... to nijak nedopadlo.
Musel jsem se pousmát nadšením, když za mě Numaliwlin dokončil větu. Byli jsme tak propojení! Zanedlouho by za mě mohl i přemýšlet! Ó, to by byla nádhera... Mohl by vyřešit všechny otázky, které jsem si kdy položil! Mohl by vymýšlet další otázky, které by nikdo nerozluštil! A potom by je vyřešil!spokojeně jsem se usmíval. "P-proč to sem motám?" probudil jsem se náhle z otupělého pocitu štěstí. On mi řekne, že jsem jeho hloupý otec a pak se ke mně chová, jako kdybych nebyl jeho otec! Jako kdybych byl jen hloupý! Ale není tajemstvím, že je to spíše naopak! Jakože já jsem jeho otec a jsem přemoudřelý.
Odvedl jsem tedy téma k představování. Ono je důležité představit se. A... i když to Vlkoveverák nepochopil a nepředstavil se, alespoň naznačil, že nejsem jeho otec. S úlevou jsem si oddychl, avšak stále jsem musel vyřešit onen problém, že jsem ho už po několikáté nazval synem. "S tvou matkou? Ne, ne, ne a... ne!" zakroutil jsem nejprve na nesouhlas hlavou. "Občas vlkům říkám synu, ono... je to legrace! Tak! A... taky si pak připadáš s vlkem bližší! Ale možná je špatné říkat synu... pravda, bratře!" zazubil jsem se. "Bratře, jaké je tvé jméno, bratře?" zeptal jsem se schválně s několika bratře, aby mě už nepodezíral z otcovství. Možná ale nebylo nejlepší ptát se zrovna na jméno... ať by bylo jakkoliv úžasné, na Numaliwlina by nikdy nemělo.

Vlk neodpověděl tak, jak jsem očekával, že odpoví. Ono by to mělo být nějak takhle: já prohlásím, že nejsem hloupý a on by na to měl odkývat "No to teda rozhodně nejsi, Newline!" i když ještě nezná mé jméno. Nebo "Neznám tě, ale... máš pravdu, nejsi hloupý! Tvá moudrost mě zaslepila tak moc, že jsem si tě s někým musel zaměnit... znáš Siggyho?". Jenže tenhle vlk, zrovna tenhle vlk – který je možná mým synem – mi na to jen zděšeně odpověděl, že jsem blbý. "Ani blbý nejsem," zakňučel jsem tak potichu, aby to neslyšel. Co kdyby náhodou řekl, že nejsem ani hloupý, ani blbý, ale něco horšího?! Bylo na něm ovšem vidět, že to se mnou nemyslí zle. A já to s ním taky nemyslel zle! Jak bych mohl? Možná se jednalo o mého syna! "Čtyřicet procent?" zopakoval jsem po něm, dokonce jsem napodobil i jeho úsměv a... vůbec nic jsem nechápal.
Jak můžu být otcem jen na čtyřicet procent?! A co to vůbec je, nějakých čtyřicet procent?! Buď mu budu chytrým otcem, nebo... matkou! Určitě bych zvládl i matku! Proč je rodičovství tak těžkéééé, rozesmutněl jsem se a prohlížel si vlka přede mnou. "Ne ne," zakroutil jsem hlavou po chvíli. "Takhle by to nešlo," zoufale jsem hrábl tlapkou do země, abych mohl říct, že jaký otec, takový syn. "Jaký otec, takový-" hrozně rád bych to dořekl, jenže... byl to opravdu syn? Říkalo se to takhle? Pohltily mě pochyby a já si netroufal svou větu doříct. "To je jedno," uculil jsem se na Vlkoveverku a uvažoval, jestli se ho ptát na to, kdo je jeho matkou, či... to radši odložit. "Tak jako tak, jsem rád, že tě zase vidím! Pro připomenutí, jmenuji se Newlin a ty jsi můj milovaný syn Nu... Ma... Li... wlin?" opravdu jsem se snažil zamyslet se nad tím, jak bych svého syna pojmenoval! Opravdu ano! Ale nějak jsem nestíhal myšlení s mluvením, tudíž to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ještě jednou jsem se usmál na vlka a doufal, že se skutečně jmenuje tak, jak se jmenuje. Ne, že bych byl hloupý otec... jen jsem si nepamatoval jména... a zážitky... a to, že bych měl vlčata.

// Středozemní pláň

Připadal jsem si perfektně vyrovnaný. Byl jsem dost daleko od Křoviska a Amny na to, abych mohl zase funět při běhání dle libosti a mluvit tak nahlas, jak jen bylo libo. Ne, že by to při běhu šlo kdovíjak dobře. Přesto jsem se usmíval a vesele si funěl dál. Foukal proti mně poměrně silný vítr, tudíž jsem po chvíli svůj dokonalý běh vzdal a radši jen šel. Jak se jmenuje ta bílá věc, která tu před nedávnem byla? Pokoušel jsem se si vzpomenout, jenže... to samozřejmě nešlo. Byl jsem si ale jistý, že to Uriel říkala. A když to říkala Uriel, musela to vědět... a když to věděla Uriel, musí to vědět kde kdo na potkání. Přikývl jsem a zase rozeběhl, abych co nejdříve nalezl odpověď na onu neutichající otázku. Rovnou bych se mohl zeptat ještě na něco... třeba si z vlků dělat legraci, že nevědí, co je to vydra, zazubil jsem se a zavzpomínal na Neighta. Neight byl profesionální poznávač vyder, to rozhodně ano... jen jsem ho už opravdu dlouho neviděl. A to se musí napravit! spokojeně jsem se uculil a pokoušel se přestat přemýšlet nad tím, jak skvělé bude, až se s Neightem zase budeme likvidovat. Jak rád bych někomu něco řekl, odfrkl jsem si a zpomalil tempo.
Mé zpomalené tempo se podobalo... něčemu velmi pomalému. Třeba vydře! Mávl jsem nadšeně ocasem. Velmi, převelmi pomalé vydře, dodal jsem rychle, aby to dávalo smysl. Zvedl jsem pohled od svých tlapek, abych si trochu protáhl hlavu a koneckonců i proto, abych zjistil kam jsem to vlastně došel. Jaké překvapení bylo, když se v dáli rýsovala oranžová skvrna. Vlk? Vlk si přeje potkat vlka a ono tohle! zastřihal jsem ušima a plánoval, jak vlka překvapit či... tak něco. Rozhodně jsem chtěl, aby si vlk setkání se mnou zapamatoval.
Rozešel jsem se tedy pomalilililinku a potichoulilililinku za ním. Bylo vidět, že je dost zaneprázdněný. Pro jeho štěstí mě opravdu zajímalo, co ho tak zaujalo a tak už jsem skoro mohl prohlásit, že máme společné zájmy. A to se nedá říct hned u každého! pousmál jsem se a byl čím dál blíž k té zrzavé skvrně. A co když to není vlk, ale přerostlá veverka?! Nebo vlk přeměněný ve veverku?! přidal jsem do kroku a když jsem byl dostatečně blízko, hupsl jsem za jedno křoví a pozoroval svého budoucího kamaráda, se kterým mám tolik společného. První poznání bylo, že se nejedná o veverku, ale o vlka. O vlka s prapodivným kožichem. Už jsem se chystal vyzkoumat další tvrzení, když vtom vlk zakřičel něco o hloupém tátovi. Rodinné trable? přimhouřil jsem oči a nespouštěl je z vlkoveverky. Nevypadá, že by měl hloupého tátu... navíc tu žádný jiný vlk kromě něj není! Nechápavě jsem byl svědkem toho, jak se odebírá blíže k moři – kterého jsem si všiml přirozeně už předtím – a stále uvažoval, jak je to s tím tátou. Když tu nikdo jiný krom něj není... kdo je jeho táta? Jeho hloupý táta? Rozhlédl jsem se na obě strany. Na žádné otce to tu nevypadalo. Takže musel myslet mě!
Rychle jsem za ním vyběhl skoro až do moře. Zaobíral se... pískem? Takže on mě nařkne z hloupého otcovství a potom se hrabe v písku? Ještě chvíli jsem čekal, zda si mě nevšimne sám. No... možná je to můj syn, problesklo mi ihned hlavou. "Ale já nejsem hloupý!" zakřičel jsem mu do ucha a čekal, co mi na to odpoví. Jistě, že nejsem hloupý!

// Řeka Kiërb

Běžel jsem a funěl zase zpátky, abych nalezl Amny. Navíc se mi nepochopitelným způsobem povedlo při běhu přemýšlet nad tím, proč Amny zmizela. Více jak přemýšlení to však mělo podobu hrůzných scénářů, co všechno by se mé kamarádce mohlo stát. Mohla by... zestárnout k smrti! Mohl ji sežrat medvěd! začal jsem do všeho toho funění ještě kňučet, takže už to znělo poměrně... komicky. Jen ne medvěd! Medvěd je to nejhorší, co by se jí mohlo stát... medvědi jsou špatní! Už jsem přes vlastní kňučení ani funění neslyšel, což... kupodivu nebyla příjemná změna. Přidal jsem do tempa. Musel jsem se ihned dozvědět, zda ji opravdu nesežral medvěd. Nebo ta bílá věc, která tu poletovala! Kam se poděla, hmm? A že zmizela asi tak ve stejnou dobu jako Amny! To nemůže být náhoda, že ne? No já bych řekl, že to nemůže být náhoda! Nikdy! Nic! Takového! Není! Náhoda! Bylo mi to jasné. Nebyl to žádný medvěd ani stáří... mohly za to ty bílé poletuchy. Ale já musel najít Amny, prostě musel!
Uběhl jsem už pěkný kus pláně, když vtom... jsem spatřil milovaného přítele, Křovisko. Ihned jsem u něj zastavil a prohlížel si, zda vyrostl. Zastřihal jsem oušky a chystal se trochu si popovídat. "Rád tě vidím, starý přít-" jenže se stala další neočekávatelná věc. "Amny?" zašeptal jsem na černý, bíle zakončený ocas, který bych poznal snad kdekoliv. "Amny?" co nejtišeji jsem pečlivě obcházel Křovisko, abych viděl, zda je to opravdu Amny. A? Byla to Amny! Amny, rád jsem viděl, že ji nic nesežralo, že stále... že je to stále Amny! Jenže spala. Musela být ještě vysílená z... něčeho. Už jsem si ani nevzpomínal, co všechno udělala, ale jistě z toho byla unavená. Pousmál jsem se nad spící vlčicí a chvíli si vedle ní lehnul. A vedle Křoviska samozřejmě také, jenže Křovisko mi nepřipadalo až tak důležité.
"Jsem rád, že tě nic nesežralo," zašeptal jsem a nepřestával jsem se usmívat. "Běžel jsem až k řece, ale nikde jsem tě tam neviděl... měl jsem strach, že tě něco sežralo," vysvětlil jsem jí podrobně situaci. Ona jen trochu pootočila hlavu a spala dál. Pozoroval jsem ji. "Nikdy jsem se tě nezeptal, proč se bojíš vody," šeptal jsem potichu, tak, aby to ani Amny už neslyšela. Částečně jsem nechtěl, aby mě slyšela. Naštěstí vypadala, že opravdu spí. A slušelo jí to. "Taky bych nikdy neřekl, že budu mít kamarádku, která se mnou vydrží tak dlouho a ještě se mnou tolik prožije," cítil jsem, jak se úsměv pomalu mění ve smutný výraz. A já nechtěl, aby mě Amny po probuzení viděla smutného. Zakoukal jsem se na oblohu, která... byla poměrně zamračená a... temná. Už víc říkat nechci, ne? Už... nic říkat nebudu... nesmím. Napomenul jsem se v duchu a stočil pohled opět ke své společnici. "Půjdu ti sehnat něco k jídlu, to ti dodá sílu," pousmál jsem se. Navíc se to rýmovalo! Geniální! Přiblížil jsem se k jejímu uchu a hodlal to říct. "Brzy se vrátím a..." zhluboka jsem se nadechl. I když mi nedělalo problém něco takového říct – sic jsem to nikdy neřekl, věděl jsem, že mi to komplikace dělat nebude –, začal jsem se neuvěřitelně obávat z reakce Amny. Co kdyby ji zrovna tahle slova probudila, náhle by se proměnila v příšeru a zabila mě?! Nebo by se mi smála, to je ještě horší! Pomalu jsem se odtahoval od jejího ouška, když mi došlo, že se jedná o Amny, tudíž tyhle věci se stát nemohou. Maximálně se mě začne bát a bude se mi vyhýbat... jako předtím. Mám tě rád, zašeptal jsem tak tiše, jak to jen šlo, až jsem ani nevěděl, jestli jsem to doopravdy vyslovil či zda to byl jen výplod mé hlavy. Naposledy jsem se uculil na spící vlčici a rychle odcupital pryč. "Kdo to řekl?" prohlásil jsem udiveně směrem ke Křovisku, i když mě pravděpodobně už nemohlo slyšet. Potřeboval jsem Amny sehnat něco k jídlu... nebo jen na chvíli zmizet.

// Přímořské pláně

// Středozemní pláň

Připadalo mi zvláštní, jak když se vlk pohyboval – třeba zrovna běžel jako já či jako nějaký... na hlavu padlý vlk. Pokud mu teda nebyla zima jako mně. Důvod pro běhání je jen tehdy, kdy kdyby se vlk pohyboval pomaleji, přimrzl by k zemi! –, neslyšel skoro nic kromě větru a vlastního funění. Ne, že bych teda funěl kvůli tomu, jak moc mi běhání dává zabrat! Já jsem – prosím – zadýchaný kvůli... ani kvůli zimě nejsem zadýchaný! Jen tak funím, aby nebylo absolutní ticho, než s Amny dorazíme k řece! Zahihňal jsem se a funěl ještě více nahlas. Bylo to pořádně náročné, do čumáku se mi dralo o to více studeného vzduchu a o to víc mi byla zima. Spíš mi bylo chladněji než obvykle, mně totiž zima není nikdy. A i když bylo jasné, že když vlk mluví, totiž běží, nemůže slyšet nic jiného než vlastní funění a vítr, přesto bylo opravdu divné, že neslyším Amny. Měl jsem uši vytrénované na to, aby slyšely Amny i přes hurikány a bouře a všechno. I když mi ji občas dělalo problém vnímat přes mé vlastní myšlenky... jenže teď nemyslím! Zakroutil jsem nad tím udiveně hlavou. Jak bylo možné někoho neslyšet, když na něj máte vytrénované uši? A navíc, ptal jsem se na několik otázek! Odpovědi! Newlin potřebovat odpovědi!
Konečně jsme doběhli k řece. Jenže tu byl problém, že řeka byla řekou a v řece bývá většinou voda. A voda a Amny? Problém. "Amny?" otočil jsem se, abych zkontroloval, zda je vlčice v pořádku a připravená na překročení řeky. Jenže ona nejen že nebyla připravená, ona ani nebyla v dohledu. Že by se skrývala před vodou až tak moc? Naklonil jsem hlavu do strany a zamyslel se. "Ne-e," mávl jsem ocasem a rozeběhl se ihned zpátky k pláni. Někde tam musela být.

// Středozemní pláň

// Kaskády

Zase jsem to udělal špatně. Teda, ono bylo špatně, že jsem vůbec něco udělal. Měl jsem jen stát, koukat a možná tak mluvit. Nic víc! zavrčel jsem na sebe v duchu a rozešel se pryč od kamínka a vlčice. Kdybych jen býval nic nedělal, nenastala by tahle-"Kam zmizela Uriel?" zopakoval jsem pomalu, abych se ujistil, že jsem ji slyšel dobře. "P-počkej, ty to nevíš?" překvapeně jsem ji pozoroval. "Když to nevím já a nevíš to ani ty... to znamená, že to nevíme oba!" vyděšeně jsem ji nespouštěl z očí. "Což znamená, že se Uriel mohlo stát úplně cokoliv! Mohla se vypařit! Mohla... mohla... mohla zestárnout! Stáří je taky smrtelné, víš o tom? Co když doopravdy zestárla? Co když zemřela? Tak rychle a tak mladá! Co budeme dělat, Amny?!" rozhlédl jsem se, zda nás nepronásleduje někdo, kdo by nás mohl obvinit z Urieliny nehody. Nikdo, povzdechl jsem si napůl vesele, napůl jako vlk viník. "A nebo! Koukej na ty bílé věci! Znáš ty bílé věci?" mávl jsem ocasem a ukázal tak na ty poletující... objekty. "Já jsem si jistý, že jsem je už viděl, ale co když je to tentokrát něco jiného? Co když je to Uriel?" Jedna malá Uriel se snesla na můj čumák, zastuděla, a byla pryč. "Studí," zakňučel jsem nahlas. Jedna malá Uriel, druhá malá Uriel... spousta malých Uriel se snášelo na zem a vytvářelo jednu velkou, ale placatou Uriel. Je vůbec vhodné na něco takového šlapat? Není to urážka pozůstalosti? Naklonil jsem se k bílému povlaku a snažil se ucítit pach Uriel. "Nesmrdí to jako Uriel," prohlásil jsem prostě a pousmál se. Protože když to jako Uriel nesmrdělo, tak to Uriel být nemohla, no ne? "Vlastně jsem zavíral oči, protože jsem byl unavený... a hned na to jsem je otevřel, přísahám! Jenže ona už byla pryč," zakroutil jsem smutně hlavou. "Nevzpomínám si, že by se s námi loučila, ani si nepamatuji, že by nějak moc mluvila. A ani nevím, jak vypadala! Jsou vlci, které už nějak dokážu popsat po paměti – třeba jako ty! –, a vlci, které si nedokážu zapamatovat. Jak vypadala Uriel? Černá... a... chmpf," odfrkl jsem si, protože všechno to přemýšlení bylo velmi náročné.
Myšlenky o tom, co jsem opět udělal špatně jsem nechal být. Takové myšlenky by totiž vlk nechat být měl, protože... už zkrátka nešly změnit. Cítil jsem se patřičně hrdě, že jsem si to uvědomoval, takže jsem měl v podstatě dobrou náladu. Přes všechen ten chlad jsem se nemohl přestat usmívat. "Tak co, Amny, jak se těšíš do našeho hvozdu?" zeptal jsem se čistě ze zvědavosti. "Já se těším moc!" zahihňal jsem se nadšeně a užuž hodlal pokračovat bez mluvení, avšak mi to nevyšlo. "A co plánuješ dělat, až se vrátíme? Budeš se Set?" Při představě Amny se Set jsem si připadal zvláštně. Věděl jsem, že byly jen kamarádky, a to bylo samozřejmě v naprostém pořádku, ale i tak mi na tom všem něco nesedělo. Možná proto, že Amny je moje, začal jsem v duchu fňukat. Nehodlám se o Amny dělit... s kýmkoli! Prosadil jsem si v hlavě a na důraz si ještě přikývl.

// řeka Kiërb

Pozoroval jsem vlčici. To bylo tak nějak všechno, co jsem mohl dělat. A ještě mi byla zima! Neměl bych zapomínat na to, že mi byla ještě zima! Otřásl jsem se a pozoroval, jak nějaké bílé věci padají z mého kožichu. Vypoulil jsem na ony věci oči. Byly mi povědomé, to ano, jenže... kde jsem je viděl? To je stářím! zpanikařil jsem a sledoval, jestli se to samé děje i té vodní vlčici. Děje se jí to taky! "Vstávej, rychle, stárneš!" cloumal jsem vlčicí a doufal, že opravdu vstane. Připadal jsem si pozorován, tudíž jsem po chvíli cloumání vzdal a otočil se směrem, kde mě jistě někdo pozoroval. Byl to pěkně nabručený kámen. "Co?" nevinně jsem se na kámen uculil a doufal, že mé uculení oplatí, protože ten jeho naštvaný výraz... ten se mi opravdu nelíbil. "Já být kamenem jako ty..." zhluboka jsem se nadechl, když se kámen dál tvářil tak... ošklivě. "Tak jen tak nekoukám mně – totiž Newlinovi! Nebo nějakému jinému vlku! – na záda, a radši se zeptám: 'Páni, ta vlčice vypadá, že jí není dobře, co Newline?' nebo 'Co, ty nějaký jiný vlku?' načež by ti Newlin či nějaký jiný vlk odpověděl, že ta vlčice fakt v pořádku není. Ale ty bys tím neskončil povídání a nezačal koukat jako kus kamene, ale hnedka bys nabídl pomocnou... kde máš tlapy? Nabídl bys pomoc, o to jde! A já bych tvou pomoc přijal! A pak bychom byli kamarádi a já bych si tě odtáhl do smečky a všechno by bylo super a-" zakroutil jsem zklamaně hlavou, protože s šutrem to ani nehnulo. "Bezcitná stvůro," zakňučel jsem a zhroutil se na studenou zem. "Já být tebou, tak nad sebou pláču," kňučel jsem dál a po několika momentech zkontroloval výraz šutru. Zlobil jsem se, takže už se nejednalo o kámen, ale o šutr. Ale hnedka jsem pomyslné oslovení šutru odvolal. Ten přerostlý oblázek byl skutečně smutný. Viděl jsem, jak je smutný. Připadal jsem si trochu špatně, že jsem na něj byl tak ošklivý, ale-
"Amny!" nadšeně jsem sledoval svou promrzlou kamarádku, jak se ke mně, šutru a vodní vlčici přibližuje. "Ne, ne... nic jí není!" ujistil jsem ji rychle, nechtěl jsem, aby měla strach takhle po probuzení. "Koukej!" vstal jsem ze své 'kňučím, protože šutr' polohy a přistoupil blíže k vlčici. "No jo, je to jasný, jen spí!" zavrtěl jsem ocasem a pomalu cítil, jak zoufale chci už pryč. Do tepla, do skaliska, domů... "A tady kamínek se o ni postará!" zazubil jsem se jak na Amny, tak na kamínka.
Potřeboval jsem si ověřit, jestli je jí taky taková zima jako mně. Rychle jsem se k ní přiblížil a čumákem se jí schoval do srsti na krku. Byla studená, takže jí jistě zima byla. Jenže já zapomněl, proč jsem se k ní vůbec takhle přiblížil, takže mi fakt, že jí je zima přišel úplně zbytečný. Je to Amny! vyděšeně jsem od ní odskočil. Tohle se mi stávalo čím dál častěji a... věděl jsem, že Amny se to nelíbí. "Omlouvám se," pípl jsem potichu a ustoupil o dobrých... celkem daleko. "Je ti zima, že?" řekl jsem o trochu více nahlas, než jsem řekl onu omluvu. "Pojďme už domů," pousmál jsem se krapet smutně na společnici a rozešel se domů. Věřil jsem, že o tu vlčici se opravdu postará kamínek.

// Středozemní pláň

Spokojeně jsem si ležel na kameni s tím, že Uriel i Amny mi dělají společnost. Přeci jen, bylo by od nich opravdu drzé, kdyby odešly a nechaly mě tu... zase. Ne zase, jako zrovna na tomhle místě už po několikáté, ale zase ve smyslu, že... trhl jsem hlavou a šikovně se tak probudil z polospánku. Cítil jsem, že jsem zase plný energie, jenže nikdo nerad vstává, takže jsem si menší zakňučení neodpustil. Pousmál jsem se na Amny, která odpočívala vedle mě. Nebudit, přikázal jsem si v duchu a chtěl zkontrolovat, zda spí či odpočívá i Uriel. Rozhlédl jsem se na jednu stranu, na druhou... a Uriel nikde! Zrádkyně! zamračil jsem se a pomalu vylezl na všechny čtyři. Zrádkyně, zrádkyně, zrádkyně! Vlk na chvíli přimhouří oči a... kde je Uriel? Uriel je, pěkně prosím, dočista v tahu! Tak rád bych někomu pověděl, že Uriel mě a Amny zradila, jenže... komu? S povzdechnutí jsem se podíval na nejbližší kámen. Nevypadal nějak moc komunikativně. Ale já věřil, že z něj něco vypadne, a tak jsem na to dokonce čekal, až se kámen uráčí promluvit. Usmíval jsem se na něj už pěknou dobu, když vtom... ten kámen zavyl! Nadšeně jsem začal mávat ocasem. Ono to zavytí znělo jako od vlka, který měl nějaký problém, jenže... copak já mohl vědět, jak vyje kámen? Nemohl! Ale proč by na mě vyl kámen?
Poměrně rychle mi došlo, že kameny nevyjí. Ne takhle. Vyběhl jsem – opravdu jsem běžel! – směrem, odkud se vytí ozvalo. Při běhu jsem hodlal zvažovat, zda skutečně nebylo možné, aby zavyl ten kámen. Jenže to jsem samozřejmě nemohl, protože při běhání se nedá dělat nic jiného, než jen běžet a při velkém štěstí si vzpomenout jak zastavit. A na to jsem si zrovna vzpomněl, když jsem byl po břicho ve vodě. Zastavil jsem. Pomalu mi začalo docházet, že je mi zima. Sice jsem nevěděl z čeho, ale opravdu mi byla zima! A taky... kde jsem vzal přesvědčení, že vážně nezavyl ten kámen? Zklamaně jsem se otočil zpátky směrem k spící Amny. Dobře, spíš jsem se o to pokusil, protože má tlapka pod vodou o něco zavadila. Začal jsem tou nohou kopat, vůbec se mi nechtělo mít jen tři končetiny! Po několika kopancích jsem zjistil, že je to, do čeho kopám, nějaké chlupaté. Podvodní veverka! S nadějí jsem ponořil hlavu do vody a zkusil veverku vytáhnout.
Bylo poměrně překvapující, když jsem zjistil, že se jedná o vlčici. Nevypadala, že by si chtěla zrovna povídat... dokonce ani nevypadala, že vnímá. Popadl jsem ji za kůži na krku a táhl ji směrem k Amny. Ta vlčice, která byla momentálně v bezvědomí měla štěstí, že jsem při odpočinku získal tolik energie. "Já mám tedy energii pořád, samozřejmě, ale-" mrmlal jsem s plnou tlamou, "ale občas ji prostě nemám," uzavřel jsem pracně, protože vyžadovalo maximum pozornosti, abych hlavu vlčice udržel nad hladinou.
"Vstávejjjj!" zakřičel jsem jí do ucha, jelikož se nám konečně podařilo dostat na pevninu. Opět jsem ji chytl za kožich a pokusil se s ní zacloumat. "Vstávej!" křikl jsem ještě jednou, jako by to snad byl rozkaz. I přes srst jsem cítil, jak mi je z vody zima. Ale koho to zajímá? Uculil jsem se, sedl si naproti vlčici a čekal, jestli se vůbec vzbudí.

Uriel mi řekla, že mimo vody nemá ještě ráda nudu. Tak to je dobře! pochválil jsem v duchu vlčici a uculil se na ni. A pak prohlásila, že jí nevoní vlčata. To je logické, že? Sice nevím, jak voní vlčata... ale kdyby voněla, pamatoval bych si to! Takže mají asi jen takový ten neutrální zápach, protože kdyby smrděla... zase! Pamatoval bych si to! Zdálo se, že se Uriel přes vlčata dostala k vlčatům a rodině. Zeptala se mě na to, jestli bych chtěl rodinu, vlčata a... partnerku. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě ta otázka zaskočila jen trochu. Radši jsem se podíval sobě na tlapky a přemýšlel, jak odpovědět. Snažil jsem se bez povšimnutí jediné z vlčic zkontrolovat, co dělá Amny. Byla poměrně daleko od nás, takže dost možná ani neslyšela, že si s Uriel povídáme. "Partnerku?" zopakoval jsem pomalu po Uriel. Tiše jsem přemýšlel, jestli něco říkat, nebo to radši nechat být. Přeci jen, tuhle vlčici ani neznám, nemusím jí oznamovat, že- zakroutil jsem hlavou a snažil se všechno vytřepat z hlavy. "Nic proti partnerkám nemám!" zazubil jsem se a začal se soustředit na to, abych odvedl téma úplně někam jinam.
Rozpovídal jsem se tedy o své (krapet vymyšlené) magii. Uriel hltala každé mé slovo, takže bylo opravdu jednoduché přestat myslet na její otázku o partnerce, rodině a vlčatech. Jenže skoro při každé ukončené větě jsem si vzpomněl na to, jak jednoduché je přestat myslet na její otázku o partnerce, rodině a vlčatech a tak na to zase začal myslet. Vlastně ani nevím, jestli chci mít rodinu a vlčata a to všechno. Mohl bych... mohl bych se jen kamarádit s Amny a cestovat a být ve smečce a být rád a... tak. Kdo by potřeboval partnerku, když mám nejlepší kamarádku? Která je skoro jako moje partnerka, zíral jsem na Uriel, která zrovna mluvila o sněhu. To ostatně dělala docela často. Sníh. Nevěděl jsem, jestli mám rád sníh. Lepší než kopce! Pokrčil jsem nakonec rameny a usmíval se. Usmíval jsem se i tehdy, když Uriel navrhla, abychom si zahráli nějakou hru. Ale když mně fakt bolí paciska! Fňukl jsem potichounku. "Ale když já jsem děsně unavenýýýýý," zakroutil jsem důrazně hlavou, aby poznala, že jsem jako opravdu děsně moc strašně unavený. "Nemůžeme si tu prostě odpočinout?" zeptal jsem se s kňouravým nádechem a svalil se na zem. Já si rozhodně odpočinu! Prosadil jsem si v duchu svou.

// Zelené nory

Vesele jsem pokračoval, králík se mi vesele houpal v tlamě, má tlama byla veselá... všechno bylo veselé. Tentokrát se mnou totiž šly obě vlčice, což jsem považoval jako naprostý úspěch. Tedy, vzhledem k tomu, že předtím Amny zmizela. "Jsem rád, že jsi nezmizela!" vesele jsem pokřikl na svou společnici. Ale protože mi připadalo nespravedlivé oznamovat něco takového jen jedné z nich, věnoval jsem Uriel pořádný úsměv. Takový ten úsměv, který říkal něco jako 'A jsem taky rád, že jsi nezmizela ty! Jen bych byl méně rád, kdybys zmizela, než kdyby zmizela Amny. Ale to neznamená, že nejsem rád, že jsi nezmizela!'. A možná to byl jen obyčejný úsměv. Nevěděl jsem, jestli mám začít mluvit na Uriel, když Amny mlčela, ale... přeci jen, takové problémy nejsou problémy, takže neřeším, jestli něco nevím. "Uriel?" převesele jsem zamával ocasem. "Je něco mimo vody, co nemáš ráda?" zahihňal jsem se, protože ta vlčice byla opravdu zvláštní. Nevadilo jí běhání, nevadily jí kopce... a pak jí najednou vadila voda. Voda je super! Ve vodě může vlk plavat, může ji pít, může do ní skákat... může v ní najít ryby, může si povídat s rybami, může čekat, až na něj začnou ryby mluvit, může-! zavrtěl jsem hlavou a zamyslel se, co je úžasného na kopcích. Kopce jsou... jedno velké ne. A běhání! To snad ani není možné! Vypoulil jsem na Uriel oči. Kopce a běhání, děs!
Konečně jsem se přestal tvářit vyplašeně, vyděšeně, ba i znechuceně, a nasadil obvyklý úsměv. "Jo, a taky nemám magii vody!" zdůraznil jsem, aby mě nepodezřívala. "Měl bych ti o své magii něco říct, co ty na to?" pousmál jsem se a nenápadně zkontroloval Amny, nevypadala, že by mě chtěla prozradit. Byla to skutečně skvělá kamarádka, které se dalo věřit. "Má magie... jsou iluze! Já vím, je to zvláštní, že? Mám modré oči! Tak to je lež, jsou fialové. Je to zvláštní magie, která se může provádět jen jednou za čas. Ony to totiž nejsou úplné iluze! Je to iluzo-vítr magie! To znamená, že když fouká hodně vítr, můžu provádět iluze. Teda, to je jedna z podmínek. Ta další je, že... že... musí být v mé domovině bezvětří! No jo, je to divný, já vím! Právě proto jsou ty podmínky příznivé jen jednou za celou věčnost, protože má domovina... pfů! V mé domovině jsem nic jiného než vítr nepoznal! Dobře, jednoho dne tam nefoukalo, ale to je jiný příběh. To ale neznamená, že ti ho nepovím! Takže... bylo to tehdy, když jsem byl ještě dospělý vlk a neměl jsem určenou magii... Býval jsem skvělý! Ne, že bych teď skvělý nebyl! A prostě-" s překvapením jsem zjistil, že lesík dávno zmizel a jsme... kdesi jinde. "Tady se mi líbí!" nadšeně jsem vykřikl, hned na to si s největším klidem sednul a pozoroval, jak to okolí vlastně vypadá. Pravdou bylo, že jsem nevěděl, zda je okolí hezké, ale děsně mě bolely tlapky a potřeboval jsem si odpočinout.

//Mám povolenou manipulaci s Amnésií^^

Spokojeně jsem se usmíval na vlčice a čas od času uždibl z králíka. Líbilo se mi, že přemýšlely za mě, takže jsem mohl jednoduše jen přikyvovat na jejich slova a neříct ani ň. Ke všemu jsem ještě měl jídlo! A ani přemýšlet jsem nemusel! Ne, že bych nepřemýšlel rád! Jsem králem pozornosti, to ano, ale také královnou přemýšlení! Vlastně jsem čímkoliv, čím být chci, protože... jsem zkrátka úžasné stvoření. "A kde máš ty králíka?" zeptal jsem se Amny, čistě proto, že má pozornost mě upozornila na chybějícího králíka. Král pozornosti! Pořád, vždycky, kdykoliv a kdekoliv! Nic mi neunikne! vítězně jsem se zazubil. Pokud to ovšem neběhá, potom mi to většinou unikne. Takže nic neunikne, dokud to neutíká, ano! "Právě jsem vymyslel moudro dne!" zamával jsem nadšeně ocasem a pokoušel se bez přemýšlení dovtípit, komu bylo toto oznámení věnováno. Jenže dovtípit se věcí bez přemýšlení... to dá opravdu zabrat! A když něco dá opravdu zabrat, tak se tomu co? Vyhnu! Zatvářil jsem se tedy, že jsem nikdy nic neoznámil a hleděl si svého. Nebo spíš, hleděl jsem si toho, co si zrovna říkaly vlčice. "Souhlasit? S čím souhlasit?" zopakoval jsem rychle po Amny. "Souhlasím!" vykřikl jsem ještě rychleji, to aby nikdo neříkal, že nedávám pozor. Protože já jsem co? Přece král po- to už tu bylo. "Souhlasím, souhlasím... a souhlasím! Vyjdeme si na pláž, kde ulovíme vydru, potom najdeme Coffina a nakonec přespíme na stromě!" tipl jsem si – naprosto správně, přirozeně – s čím jsem to vlastně souhlasil. Ještě jsem se uculil na obě vlčice. "Nejsem proti, samozřejmě!" ujistil jsem je, tentokrát snad naposledy. Nechápal jsem, jak mi mohly tak moc nevěřit v tom, že s nimi souhlasím.
"A neměli bychom tě nejprve zavést do naší smečky, Uriel?" zvědavě jsem si ji prohlížel. Chápal jsem – spousta zážitků, které s nikým jiným než s námi pravděpodobně nikdy nezažije a tak, ale... –, vlastně nebylo, co na tom nechápat. A i kdyby bylo, já bych to pochopil, protože já! "Ne, neměli, já vím! Dělám si jen srandu!" zahihňal jsem se a- to je vše. Hihňal jsem se tak intenzivně, že jsem víc věcí nedokázal stíhat. "A co kdybychom ještě..." dovolil jsem si dramatickou pauzu, "...zašli za Křoviskem!" Když jsem zrovna nepřemýšlel, byl jsem géniusem. Když jsem se snažil přemýšlet, tak taky. "Hm?" pousmál jsem se na obě vlčice. Doufal jsem, že tentokrát se mnou půjdou. Popadl jsem zbytek králíka do tlamy a vesele si to vyrazil náhodně určeným směrem.

// Kaskády

Čekal jsem a čekal, ale králík nikde. S mírnou únavou jsem si položil hlavu na tlapy a zíral do nory, jestli se něco nepřižene. Čekání. Taková otrava. Děsně příšerná otrava. Proč všechno prostě nejde hne- leknutím jsem nadskočil, z přemýšlení mě vyrušila Uriel se svými radami. Ano mami, z nory občas králíci vyběhávají! Připadal jsem si pěkně nevrle. Ale to je tím čekáním! Usmál jsem se tedy na Uriel, ale hned na to se obrátil zpátky k noře. Já. Tu. Hlídám. zopakoval jsem si s nejvyšším soustředěním. Soustředil jsem se opravdu pilně! Kdyby se mě někdo za pár dní zeptal, jak mnou prohlížená nora vypadala, dokázal bych mu ji jistě popsat! Problém ovšem byl, že králík pořád nikde. Bylo mi docela nepříjemné, že mi u mého nezdaru asistuje vlčice, kterou jsem sotva potkal. Jistě, byla fajn, ale... já se tu snažím lovit králíka, s dovolením! Opravdu, ale opravdu mi to začínalo vadit. Blbý králík! uchechtl jsem se a podíval se na Uriel, která říkala něco o mé magii. "Ne, moje magie rozhodně není voda," zakroutil jsem hlavou a tvářil se, jako že má magie rozhodně není voda. "A navíc, pořád nejsou ty správné podmínky!" zvolal jsem rychle další argument. A navíc jsem pořádně unavený z posledního výkonu, povzdechl jsem si v duchu. Nikdy bych nedokázal vytopit králíky. Nikdy. Ti králíci to jistě vědí a smějí se mi, posmutněle jsem hypnotizoval noru pohledem. No táááák, vylééééz! potichounku jsem kňučel. Když vtom! Ne, nejednalo se o králíka, ale přiběhla k nám i Amny.
Přiblížila se mi až k uchu a řekla mi, ať nelovím samičku. Mně je jedno, jestli to bude samička! Já bych chtěl jen ulovit králík- z nory začala hupkat králičice. Říká se tak samičkám od králíka, ne? Králi-králíkečka-králice. Z Amnyina snaživého výrazu jsem pochopil, že ho vykouzlila ona. Aaah, pozoroval jsem dění před sebou. Králičice – opravdu reálná králičice! – zanedlouho přilákala pozornost králíka v noře. Čekal jsem na správný okamžik, kdy bude dostatečně blízko a... chňap. Samozřejmě jsem mohl použít nějakou více loveckou taktiku, avšak chňapnutí této situaci naprosto vyhovovalo. Následující události se udály rychle. Chňapl jsem králíkovi po krku, škubl jsem, králík už nemohl utíkat, hotovo. Spokojeně jsem se uculil na Amny. "Děkuju," zašeptal jsem a nepřestával se culit. "Počkat!" něco mi došlo po době tupého culení na svou společnici. "Jak jsi to dokázala? U řeky jsi vykouzlila jen brouka! To je... páni! To je tak super! Jak jsi to...?" s naprosto nechápavým a překvapeným výrazem jsem nemohl přestat zírat. Jak? Zakroutil jsem hlavou. "Zkrátka, udělala jsi to parádně, Amny! Mega-ultra super-suprově, skvěle ultra žúžo parádně!" byl jsem upřímně nadšený z toho, co všechno už dokáže, že bych ji největší radostí povalil na zem, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o Amny, jsem se ji opovážil jen jemně popostrčit tlapkou. "Dokonalé," špitl jsem, aby si nemyslela, že jsem všechno to přehánění nemyslel upřímně. My totiž občas měli problém se špatným myslením.

Amny prohlásila, že je v pořádku. Jenže když je vlk v pořádku a nic mu není, tak se někde nezdrží a když už konečně dojde ke svému – doufám! – kamarádovi, tak se neschová, aby ho pozoroval mluvit s někým jiným. Nechápavě jsem zakroutil hlavou, protože to opravdu vůbec nedávalo smysl. "Jsi si jistá, že jsi v poř-" chtěl jsem se ujistit, zda je v pořádku, jenže mě přerušila Uriel. Jen jsem tiše pozoroval, kam směřuje jejich konverzace. Taky bych rád lovil! Možná! I když... ale ano, rád bych lovil! zavrtěl jsem ocasem a prohlížel si Amny, jak na to bude reagovat ona. Připadala mi nějakým způsobem nesvá, ale kdyby se mě někdo zeptal, proč mi tak připadá, odpovědět bych nedokázal. Přišlo mi hloupé, jak dlouho jsme na ni už zíral, takže jsem odvrátil pohled do země a naprosto přestal poslouchat. Křovisko se má určitě dobře. Ale má ještě nějaké přátele mimo mě a Amny? A může nějak přátelství s vlky ovlivnit? Kdybych já byl křovím! Zaprvé bych se nejmenoval Křovisko, ale Křowlin. Zadruhé bych jasně dokázal projevit nesouhlas někomu, s kým bych nechtěl být kamarád. Ne, že bych s někým nechtěl být kamarád, to zase ne! Tak zadruhé neplatí, dobře. Nové zadruhé: rostl bych... rostl bych na louce s kopretinami, aby vlci říkali, jak jsem výjimečné křoví. A kopretiny! S těmi bych se nebavil, kopretiny jsou děsně nudné! Nebo nejsou, ale když jich je víc... tak nudné, uzavřel jsem své přemýšlení. Ale radši než křovím bych byl stromem... neuzavřel jsem své přemýšlení dostatečně, nebo mi to tak alespoň připadalo. Amny! došlo mi, že vedle mě leží kamarádka, které se dost možná něco přihodilo cestou.
"Chcete lovit?" ujistil jsem se s úsměvem. Král pozornosti, říkám to pořád! "Tak to abychom se do toho pustili, že?" uculil jsem se a pomalu vstal na všechny čtyři. Prohlížel jsem si vlčice a čekal, až některá z nich začne vše organizovat jako Morf. Měl jsem rád Morfa a jeho schopnost všechno organizovat. Vlastně i Ney byla dobrá v organizování! Zastavil jsem myšlenky dříve, než se stihly dostat k vyjmenování všech vlků, kteří by organizovali a hodlal čekat, co vypadne z vlčic. Jenže já čekání nerad. "Dobře, tak..." narovnal jsem se, abych vypadal silně a organizovaně a zkrátka alespoň trochu jako Morf. "Budeme lovit králíky!" věnoval jsem vlčicím letmý úsměv a rozeběhl se (ano, opravdu jsem běžel!) náhodným směrem. Zastavil jsem se u nejbližší nory a ohlédl se, zda jdou vlčice za mnou. Teď už stačilo jen počkat, až vyleze králík, ne? Jednoduché! Zazubil jsem se na noru a – s tím největším znechucením, které jsem kdy pocítil – čekal, až se králík uráčí odtamtud vylézt.

"Teta Smrt a ta tvá Smrt... to bude asi jen shoda jmen! A pokud není, no, pak má jedna vlčice fakt nic moc rodinné příslušníky," zavrtěl jsem hlavou a ušklebil se. "A pche! Já se nebojím víc než ty!" odsekl jsem s plnou vážností (určitě to byla pravda! Jsem statečnější! Jsem si tím jist!) a potom se společně s Uriel podíval tam, kam koukala Uriel. Fascinovaně jsem pozoroval, jak se Uriel snaží vyhrabat drahé kamení ze země. Musel jsem se zahihňat, protože se jí to vůbec nepovedlo a namísto drahého kamení měla jen trs trávy. Představa, jak Uriel jde k té tetě Smrti a snaží se tam zaplatit trsem trávy byla opravdu legrační. Když konečně ustalo mé hihňání, pustili jsme se do konverzace o plážích. "Jojo, byli jsme tam. A je tam vážně moc pěkně! I když, když jsme tam byli tak bylo zrovna docela zvláštní počasí, mylsím, že moře bylo docela rozbouřené a tak, ale! My to zvládli!" zavrtěl jsem vesele ocasem, než mi došlo, že vlčice pravděpodobně naznačovala, jak ona měla na pláži den špatný. "Chci říct, koho jsi tam potkala, že ti zkazil den na pláži?" rychle jsem se opravil, ale to už Uriel mluvila o mušlích, takže se o vlcích z pláže asi bavit nechtěla. "Nenašla jsi žádnou pěknou? No tak to mě nepřekvapuje! Protože já ji našel a dal jsem ji Amny!" nadšeně jsem se zazubil při té vzpomínce a hned na to povzdechl, protože Amny se na mě možná neměla ráda. "Na druhou stranu, nikdy jsem nechytil velkou rybu, to ti musím uznat!" dodal jsem vesele, aby nestála řeč. A říkal jsem pravdu, velkou rybu jsem nikdy nechytil. Možná kdysi, když jsme byli na lovu s Hernem a- prudce jsem zatřepal hlavou. Ne. Usmál jsem se na Uriel, která z nepochopitelného důvodu dupla do země. Zkoumal jsem, co to vlastně vyvádí a vyzkoumal jsem, že způsobila růst trávy. "Páni!" zareagoval jsem jak na její ukázku magie, tak i na to, co říkala o úrovních magie. "Tomu nevěřím!" zpochybnil jsem na chvíli její tvrzení. "Přeci nemůžeš jen tak nechat vyrůst strom... a nebo křoví! Nemůžeš nikdy jen tak vykouzlit křoví! To prostě nejde! Takové křoví má vzpomínky a city! Věř mi, máme s Amny kamaráda na jednom místě, jmenuje se Křovisko a má na nás vzpomínky a chová k nám city! Což mi připomíná, že bychom ho měli s Amny navštívit, ale... nemůžeš vytvořit křoví, aniž bys mu vytvořila vzpomínky! To prostě nejde," nakonec jsem zpochybnil její tvrzení o růstu věcí hodně. Cítil jsem, jak se stávám smutným z pomyšlení, že by na nás Křovisko někdy zapomnělo. Nebo my na něj! Nebo že by si nic nepamatovalo... smutně jsem si odfrkl. Musíme někdy s Amny zajít za Křoviskem, abychom věděli, jak se má a abychom měli jistotu, že na nás nezapomnělo. Kývl jsem na svou myšlenku a zoufale se usmál na Uriel.
Ta mezitím prohlásila, že mám pruhy jako... co? "Pruhy jako co?" nechápavě jsem zakroutil hlavou. "Ne, pruhy jako já má jen můj brácha. A jsou jen podobné, nejsou úplně stejné! A pak i ostatní z mých sourozenců jsou takoví nějací-" a to už mi i ohlásila, jakou má srst Amny. "Já vím! Je to skvělé!" nadšeně jsem se zasmál a užíval si, jak hrdě se cítím. "Konečně si toho někdo všiml! Jsou moc hezké, že?" spokojeně jsem se uculil. Jasně, že jsou moc hezké! "Podobné má i jeden vlk, Coff, ale ten je má takové... taky hezké, ale Amny..." vypoulil jsem na černou vlčici zděšeně oči. Amny by mě možná právě teď nenáviděla za to, co říkám! A to já nechci! Co s tím budu dělat? Co budu dělat? Co budu jen dělat? Zrychloval se mi tlukot srdce. Uklidni se, vzpomněl jsem si, jak mi to vždy říkal Neight. "Jsem... klidný..." řekl jsem a zhluboka se nadechl. Ve vzduchu byl cítit pach někoho mně velmi povědomého. Neblouzním? "Amny!" nadšeně jsem vyhrkl na Uriel a rozeběhl se k nejbližšímu křoví. Tam samozřejmě Amny nebyla, ale já se nehodlal vzdát, takže mi to vůbec nevadilo. "Amny?" na třetí pokus jsem se konečně dostal ke správnému úkrytu. Prohlížel jsem si fialové oči, ve kterých jsem se snažil najít stopu po nenávisti. Žádná tam nebyla. Ha, takže se jednoduše opozdila! usmíval jsem se jako nikdy předtím a z radosti jí lehce čumákem přejel po srsti na krku. Ale proč tedy přišla pozdě? Přestal jsem se jí dotýkat – nikdy si nevzpomenu včas, že to nemám dělat – a radši si jen lehl vedle ní. "Je všechno v pořádku?" zeptal jsem se opatrně. "Nebolí tě něco? Co se stalo cestou? Neublížil ti nikdo?" zvědavě jsem si ji prohlížel.