Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Připadal jsem si zmateně, opravdu, opravdu zmateně. Jenže pak bylo všechno jako obvykle. Amny se přirozeně odstrčila co nejdál ode mě a mně nezbývalo nic jiného, než... se tvářit tak, jak jsem se cítil, zklamaně. "To je v pořádku," špitl jsem a od černobílé vlčice se trochu oddálil. Smutně jsem si Amny prohlížel. Ona mě prostě nemá ráda, tak to je! To je pochopitelné. I když musím uznat, že třeba smečka mě má ráda celá. Tady Neight, Set... Morf a Ney, Shelia... ti všichni mě mají rádi! Tak proč Amny... zavrtěl jsem hlavou. Nebo nemá ráda sebe! A to nechápu už vůbec, proč by někdo neměl rád Amny? Vždyť Amny je taková... Amnyovitá! Každý by měl mít rád Amny! A to platí i pro Amny! Kdybych- z uvažování mě vyrušil příkaz Set směrovaný na nějakou ženskou. "Tou ženskou myslíš Amnesii?" tupě jsem zíral na Set a přemýšlel, co po ní asi tak může chtít. Tedy, krom toho, aby Am vstala. COŽE? vyděšeně jsem pozoroval Set. Takže já jí nedokážu zahřát na první pokus a ona mi ji chce hnedka sebrat? Ale to přece nejde! sledoval jsem, jak se vlčice snaží Amny přinutit vstát a jít si s ní zalovit. Ne! Ne, ne, ne, ne! Je moje, rozumíš? Byla jsi s ní, když ji napadla královna od močálokrálíka? Nemyslím si! Byla jsi s ní, když měla panickou hrůzu z moře? Nemyslím si! A jsi vůbec její nejlepší kamarádka? A já? Prostě ne! V celém tom zápolu jsem rychle vyskočil, chvíli letěl do vzduchu, a ještě nešikovněji, než jsem předtím Amny zakryl krk, jsem nyní ležel na křehké vlčici a překrýval většinu jejího těla. "Amny nikam nejde! Zahřeju ji i přes svou mrtvolu!" zazubil jsem se spokojeně a snažil se co nejvíce hřát. Nezájem. Já Amny zahřeju. Tvoje čerstvé maso těžko! zaprotstoval jsem si a spokojeně se přitulil k Amny. "A klidně i přes tvoji," zavrčel jsem směrem k Set, ale nehodlal se s ní příliš zabývat. Hlavně být pořádně teplý! pousmál jsem se a snažil se Amny, i když to muselo být poměrně bolestné, udržet při zemi.

Prohlížel jsem si Amny, pracně zjišťoval, zda je v pořádku, a po očku nenápadně pozoroval Neighta se Set. Při každém takovém pomrknutí na ně jsem se musel zahihňat. Byli na sebe stejně nalepení jako Ney s Morfem, jenže tihle dva... neodpustil jsem si chichot. Bylo to děsně legrační. Samozřejmě, že jsem se jen nechichotal Neightovi a Set, ale také kontroloval Amny. Mírně jsem se pousmál, když prohlásila, že je naprosto úžasné, že jsem zpátky. Ale stejně mi připadalo, že se klepe a všeobecně vypadá nějak jinak než spokojeně. "Právě vhod?" zopakoval jsem pomalinku po Neightovi. Neight, musel jsem se znova zahihňat. Tolik zábavy! "Proč jdu právě-" chtěl jsem se zeptat, ale Neight už se chopil odpovědi. "Zima?" smutně jsem pohlédl na Amny. Nechci, aby jí byla zima! Set mi potvrdila, že se Amny skutečně klepe. A že potřebuje hrdinu. "Tyhle dvě věci zvládnu!" nadšeně jsem máchl ocasem, ale přišlo mi zvláštní, co jsem právě řekl. "Totiž, jakože Amny nebude zima a hrdina? Pff, prosím vás!" skromně jsem se zahihňal a přiblížil se k Amny, abych ji nějak zahřál. Ta se už ovšem začala bránit s tím, že je v pohodě. "Celkem v pohodě." zopakoval jsem po ní se zamračením. Copak nechápe, že o ni mám strach? Že nechci, aby zmrzla? Co to znamená celkem? Celkem? Taky jsem CELKEM hezký, a co? Celkem neznamená úplně! trošku jsem zakňučel. Otřásl jsem se z představy, že by někdo o tom hnusném oranžovém kopci prohlásil, že je to celkem rovinka. Brr, děsivé. Nevědomky už jsem nějakou dobu kroutil hlavou nad tím, co Amny řekla. "Nejsi v pohodě," zoufale jsem zakňučel. "Takže jestli chceš být úplně v pohodě, necháš mě tě zahřát!" zatvářil jsem se co nejvážněji to jen šlo a pomalu se k ní přiblížil. "Jasné?" řekl jsem potichounku, tak, aby to Amny pochopila a byla klidná. Nevěřil jsem, že to bude fungovat, ale za pokus to stálo. "Nechci, aby z tebe byl ledovec," fňukl jsem zoufale a opět se o kousek přiblížil.
Už jsem měl dost pomalého přibližování, bylo to stejně nudné jako čekání. Jistě, měl jsem strach o mrznoucí Amny, jenže to neznamenalo, že se budu blížit rychlostí beznohé vydry. "Promiň," rychle jsem vypískl a nešikovně schoval její krk pod ten můj. Nebo tak nějak mi to připadalo. A i když jsem si měl připad teple, abych Amny pořádně zahřál, cítil jsem se spíš pěkně zmateně.

Zatímco jsem vyprávěl jsem jen minimálně vnímal poznámky svých věrných posluchačů, avšak některé mi neunikly. Ney vyhlásila krátkou chvíli ticha pro trávu, která brečí, a Morf ji do konce pojmenoval Rosa. Bylo to moc hezké jméno, přiapadlo mi... velmi exotické. Musel jsem se pousmát dojetím. Kde jinde by se ukázal takový soucit pro trávu jménem Rosa? Pokračoval jsem dále ve vyprávění, abych svou slabou chvilku zakryl slovy a jak se zdálo, povedlo se mi to. Když jsem jim pověděl o Lothovi, objevily se další reakce. S uculením jsem přikývl na povel, abych někdy přivedl Lothiela ukázat. I když se mu asi nebude chtít... div jsem nezačal uprostřed svého vyprávění fňukat. Jenže to bych nebyl já, kdybych fňukal! Já nefňukám! drsně jsem se napomenul a pokračoval v povídání. To pomohlo Morfovi, kterému Ney oznámila, že i já mám potomstvo. Jako bych ho mít nemohl! zabručela si jedna z mých myšlenek krapet uraženě. Jako kdyby ho nemohl mít Morf! zakroutil jsem nechápavě hlavou a rozhodl se, že se na nic vyptávat nebudu.
"Nic zlatého jsme nenašli! Ale možná Lothiel ještě hledá! To on totiž děsně rád hrabe... obzvlášť ty zlaté věci!" nadšeně jsem se zazubil na Ney, která mou radost opětovala. "Není to Coffa?" zopakoval jsem udiveně po Morfovi. "Není to Coffa! No jo, jde to na tom přímo vidět..." prohlížel jsem si onu věcičku a uznale pokyvoval. "Ono je to celé takové necoffovité! Jak jsem to vůbec mohl přehlédnout?" pousmál jsem se a přemýšlel, jak ze sebe nedělat hlupáka. "Ptal jsem se, jak jsem to vůbec mohl přehlédnout, tu necoffovitost! Odpověď? Nepřehlédl jsem to! Já věděl celou dobu, že to není Coffa... tak tak! Přesně to jsem věděl a chtěl jsem si vás ozkoušet! To byste nevěřili, kolik vlků už mi odpovědělo špatně! Hrůza!" zatvářil jsem se zcela zděšeně. "Ještě půjdu vyzkoušet zbytek smečky! Amny a Neight jsou... tamtudy?" otočil jsem hlavu náhodným směrem, ani nečekal na potvrzení své teorie, popadl věc, která rozhodně nepatřila Coffovi, a rozeběhl se pryč.
Kupodivu jsem zanedlouho přeci jen doběhl až k Neightovi, Amny a... to, co se lepilo na Neighta, byla zřejmě Set. Položil jsem věc vedle sebe a rozzářil se radostí. "Zdravím, bando!" připadal jsem si moudře už jen proto, že jsem použil oslovení bando. Nenápadně jsem přimhouřil oči, abych se ujistil, že se jednalo opravdu o Set. "Ahoj, Set!" šťastně mi zajiskřila očka a přemístil jsem svůj průzkum na Neighta. "Neighte!" zahihňal jsem se, jelikož jsem byl naposledy přesvědčený, že ho zhypnotizoval medvěd. "Vypadáš nějak jinak! Sluší ti to! Totiž," začal jsem se trochu zakuckávat. "Totiž ne, že by ti to předtím neslušelo a tak! To já jen... jen tak, víš? Všem nám to tu sluší!" zoufale jsem se zahihňal a spokojeně si začal prohlížet posledního člena bandy, Amny. "Jsem rád, že jsi v pořádku," špitl jsem a chtěl se přiblížit a udělat něco, co by se jí nelíbilo, jenže... jsem se dokázal ovládat, když tu byla Set s Neightem. Oni se mají rádi? To je divné! zas a znovu jsem se pustil do hihňání. Hned jak to půjde, musím se Amny zeptat na podrobnosti!

// Omlouvám se, ale post bude až večer

Ještě chvíli jsem si Morfa s Ney tupě prohlížel. Byli k sobě podezřele blízko, nebýt profesionál na vztahy, řekl bych, že jsou k sobě přilepení. A možná že i jsou! přimhouřil jsem oči a hledal náznak čehokoli, co by naznačovalo slepenost. Poté mi teprve došlo, že vedle mě vyrostla obří kopretina. Nebo to je super velká sedmikráska! To bude chyták! podezíravě jsem si ji prohlédl a stočil pohled zpátky k slepenině. Ney už ale byla na nohou a nadšeně poskakovala. Oba dva mě vyzvali, abych promluvil, a jelikož jsem velmi poslušný vlk, ihned jsem jejich výzvu přijal. "Zaprvé, páni, Ney! To je obří, obří... obří..." hlavou mi kolovaly dvě možnosti, mezi kterými bych měl co nejrychleji vybrat, "Obří sedmikráska! Sedmikrásisko!" Spokojeně jsem přikývl. Měla by možná dostat lepší jméno, ale... naklonil jsem hlavu do strany a následně s ní opět přikývl. "Sedmikrásisko je pěkné jméno," uculil jsem se na své okolí. "Takže znova," hluboce jsem se nadechl. "To byste nevěřili, co všechno jsme zažili! Říkám jsme, protože jsem nejdřív, jak ví Morf, šel s Amny ze smečkového lovu na menší průzkum okolí. Takže jsme byli na louce! Ale ne na té s kopretinami, na nějaké jiné... a brečela na ní tráva! Jako opravdu, já na tu trávu koukal zblízka a... fakt brečela! Jinak smutná samozřejmě nebyla, ale jinak... musí být smutné být trávou," smutně jsem fňuknul a na moment zkontroloval pohledem Sedmikrásisku. Nevypadala, že by kdy brečela. To znamenalo, že ta tráva byla ufňukaná! "Ale nevadí! Od trávy jsme pak šli dál a... a... a vlastně jsme za celou dobu nikoho nepotkali! Vlastně jo! Potkali jsme vlčici Uriel, takovou kamarádku Amny, která se chtěla přidat do smečky! Jenže pak jsme někam šli a ona zmizela. To bylo tenkrát, když Amny usnula a já si povídal s Šutrem. On Šutr se zdál totiž nejprve pěkně nepřátelský a potom jsme se zpřátelili. To bylo zase, když jsem zachránil jednu vlčici, která se tak nějak válela příliš dlouho ve vodě. Vypadala dost nezdravě! Ale ne, ne, nemusíte se bát, nechal jsem ji tam na starost Šutru, totiž Kamínkovi, nakonec jsem ho přejmenoval na Kamínka! On se o ni jistě už postaral a s Amny jsme šli dál. Pak mi Amny usla u Křoviska. O tom jsem vám jistě již vyprávěl! Takové křoví a... skutečně přátelské křoví!" vyčerpaně jsem spolkl veškeré sliny, které se mi nashromáždily v tlamě a pokračoval. "A jak tam Amny spala, nechal jsem ji tam a šel se projít! To už jsem byl teda sám, opuštěný... a pak mě jeden vlk nazval svým otcem! Já vím, je to k nevíře! A co teprve potom, co mě ještě ke všemu nazval otcem hloupým!" nevěřícně jsem zakroutil hlavou. "Jenže pak se ukázalo..." začal jsem napínavým hlasem, aby to vyznělo ještě zajímavěji, "... že se ten vlk jmenuje Lothiel a možná jsme bratři! Lothiel má totiž takové svalnaté tlapky! A-a-a jeho nejoblíbenější barvou je zlatá! No a tak jsme se vydali hledat zlaté věci! Hrabali jsme urputně a-" hrdě jsem se ohlédl na tu věc, kterou ztratil Coff. "Tohle jsem našel já! Chtěl jsem se jen Amny zeptat, jestli je to opravdu Coffovo. Vy taky znáte Coffa, že? Nevíte, jestli je tohle jeho? Nevíte?" popadl jsem věc do tlamy, protože jsem věděl, že tak se jim na to bude koukat ještě lépe. Byl jsem neuvěřitelně moc rád, že jsem zpátky doma.

// Kopretinová louka

Běžel jsem jak smyslů zbavený. Tedy až na to, že jsem byl plně při smyslech a nikdo mě jich zbavit nemohl. Ledažeby Sigy ovládal nějakou magii zbavení smyslů... vkrádala se mi do hlavy děsivá myšlenka, ale já ji nehodlal poslouchat. Sice se dokázal vyhrabat z močálů, ale to neznamenalo, že hnedka ovládá takovou skvělou magii. Děsivou magii. Ohlédl jsem se, abych zjistil, zda mě Močálokrálík náhodou nepronásleduje. A taky nepronásledoval! S úlevou jsem zvolnil tempo, až jsem nakonec šel pohodlnou chůzí a spokojeně se rozhlížel po svém domově. Měl jsem to tady rád, protože všechno bylo takové... takové... když se na takovéhle místo vlk podíval, vybavila se mu hesla jako 'vydry' nebo 'nesmrtelnost'... a to se mi skutečně moc líbilo. Uculil jsem se na náhodný strom. Každý, kdo byl v této smečce, moc dobře věděl, že stromy jsou tu taky nejlepší. Cukl jsem seobu. Amny? Pomalu mi začalo docházet, že jestli Amny nebude ani tady, pravděpodobně mě opustila a je někde spokojená s Uriel. To by k ní sedělo, najít si kamarádky a odejít. Trošku jsem se musel zamračit, protože přesně to již minimálně jedenkrát udělala. A pak ještě se Set! Dvakrát! chystal jsem se začít fňukat, jenže... jsem se cítil příliš hrdinsky na to, abych to doopravdy udělal.
Hrdinskou chůzí jsem došel těsně před Skalisko. "Tady Amny není," prohlásil jsem nahlas, aby se mi lépe přemýšlelo, ihned se otočil a rozeběhl se náhodným směrem s vědomím, že když nebyla tady, musí být právě tam. Nenarazil jsem na Amny, ale to vůbec nevadilo, poněvadž Morfa a Ney jsem vždycky viděl rád. "Zdravím!" nadšeně jsem mávnul ocasem na pozdrav a odložil věc, kterou jsem táhl Coffovi, aby se mi lépe mluvilo. "To byste nevěřili, co všechno jsem zažil! Nejprve jsme-" všiml jsem si, že jsou Morf s Ney nějak blízko u sebe a chvíli se nad tím pozastavil. Bylo to zvláštní. Zakroutil jsem hlavou. Mám je rušit? Nemám je rušit? Měl bych něco říkat? Neměl bych říkat nic? Měl bych jít někam jinam? Mám se jich na tyhle věci zeptat? "Em-" vydal jsem ze sebe jen pouhý pazvuk a tupě zíral na své alfy.

// Středozemní pláň

Běh byl velmi, velmi, velmi moc, vyčerpávající. Jelikož jsem před chvílí došel k závěru, že jsem klidný vlk, zpomalil jsem. Byl jsem totiž i moudrý a tudíž nic jako běhání a nic jako vyčerpávající v mém světě nemělo místo. Vlastně jediné, co v mém světě mělo místo, byla Amny. "Protože jsem ji skutečně dlouho neviděl!" rychle jsem odůvodnil své myšlenky na tuto vlčici, ať už snad byl v mém okolí kdokoli. Kdo je vůbec v mém okolí? pomalu jsem se sám sebe zeptal. Nejprve jsem se – jako ó moudrý vlk – zamyslel, kdo by na téhle louce zrovna mohl být. Amny! Neight! Ney! Morf! Astonell? Že by tu byl Astonell? s jiskřičkami v očích jsem se porozhlédl. Jistě, normálně bych zavětřil, jenže to by bylo příliš... zkrátka ne, já větřit nebudu! zabručel jsem si a pilně se věnoval svému průzkumu okolí. Zděšením jsem se nemohl pohnout. Močálokrálík?! Chtěl jsem se schovat. Co nejrychleji. Co nejlépe. Jenže jak se má šedý vlk schovat na bílém? Mohl bych se zahrabat! Nebo... nebo předstírat, že jsem kámen! Zoufale jsem se pokoušel vyplodit nějaký přijatelnější nápad. Takhle mě uvidí a ublíží mi! zakroutil jsem zbrkle hlavou. A já nechci, aby mi někdo ubližoval! jen taktak jsem se držel, abych nekňučel. Smečka je tak blízko! Mohl bych... mohl bych do smečky! Je to jen kousilililililililililínek! podporoval jsem se v duchu. Takže další běhání? tentokrát jsem si zakňučení odpustit nemohl. Ale jde o život! Vlk musí něco přetrpět, když jde o život! rázně jsem přikývl a odfrkl si. Prudce jsem se vyřítil tou nejkratší cestou, jakou jsem jen narychlo mohl najít, a doufal, že se vyhnu pozornosti Sigyho. Já to zvládnu, jsem ták blízko! Hlavou už mi probíhaly obrázky mě, spokojeného, a ve smečce. Ve stejném bezpečí, jako je nyní jistě Amny. Pokud jí tedy neubližuje Shelie nebo Set! zhrozil jsem se a ještě více přidal do běhu. Což o to, močálokrálíka bych samozřejmě přepral, ale Amny... nemůžu tam nechat Amny!

// domů

// Přímořské pláně

Byl jsem trochu vyvedený z míry tím, že mě Lothiel opusil. Přitom jsme měli opravdu dobré přátelství! Nazval mě kamarádem s opravdu velkým důrazem! A takový velký důraz, což jsem musel uznat, jsem už dlouho nepotkal. Možná nikdo nebyl tak skvělým vlkem, jako byl Lothiel. Jeho zápal pro hledání zlatých věcí... nevídaný! Jeho... zrzavá srst! Taktéž nevídaná! Jeho sice špatná, ale alespoň nějaká, znalost Neightů! Už teď mi ten vlk začínal chybět. Možná to bylo tím, že naše pouto, pouto otce a syna, bylo nadobro přetržené. Pokud na něj ještě někde nenarazím! uculil jsem se s nejvyšší spokojeností a rozeběhl se směrem ke Křovisku. "Amny!" cupital jsem a užíval si, že zase padaly ty bílé věci. Ale tentokrát padaly mimořádně hezky! Opravdu se mi to líbilo!
Co se mi ovšem nelíbilo: Amny neležela tam, kde jsem ji přednedávnem ležet nechal. Vytřeštil jsem na chvíli oči a hodlal panikařit, jenže! Jenže co?! Amny někdo ukradl! Amny je pod tou vrstvou bílé věci, která ji pomalu tráví! Jen to ne! Odhodil jsem věcičku, která tak nějak náležela Coffovi a začal zběsile hrabat. Bylo to studené a vlhké. Cítil jsem, jak se ve mě budí hněv. Ne kvůli tomu, že má kamarádka je pod vrstvou čehosi – i když to samozřejmě taky! Co bych byl jinak za kamaráda, kdybych nad tím trochu nehysterčil a neztratil nad sebou kontrolu! –, nejvíce mě rozzuřovalo, že nevím, co je to čehosi zač. Bílá! Studená! Nenebezpečná věc? Nenebezpečná! Jenže jsem náhle věděl, že když není u Křoviska, bude ve smečce. V bezpečí. Vesele jsem zamával ocasem nad tím, jak skvěle a úžasně klidný vlk jsem, popadl věcičku do tlamy a rychle se rozklusal domů.

// Přes řeku Kiërb na Kopretinovou louku

//*konečně dočetla příspěvek* Tohle jsem... skutečně nečekala O.O *vytahuje kartičky s předepsanou řečí* Především vítám Nerssie ve smečce a gratuluji svému pilnému spolu-smečkovníkovi, Neightovi. Je neuvěřitelné, že zrovna můj vlk byl povýšen. Tímto chci poděkovat alfám Ney a Morfovi, kteří se takto rozhodli. Další dík patří blízkým přátelům Newlina, kteří v něj nikdy nepřestali věřit, jste nejlepší! Dále bych chtěla poděkovat příznivému počasí, které mě vedlo k... Nah :D Opravdu děkuji za povýšení

Nalezl jsem věcičku, která bezpochyby náležela Coffovi. Bylo naprosto jasné, že mu patří bezpochyby, protože jsem se na tom shodl s Lothielem – vlkem, který se poměrně podobal veverce a měl rád zlaté věci. "Ooo, jsi tak velemilý, příteli!" uculil jsem se a nemohl se vynadívat na to, jak jsou některá stvoření ochotná. Třeba takový Lothiel byl dobrota sama. "Rád bych tvou nabídku přijmul, ale... víš, Coff mi řekl, že za ním mám s Amny někdy přijít... a ty nejsi Amny!" zakřičel jsem možná trochu hrubě na zrzka. "Ale! Nelam si s tím hlavu! To, že nejsi Amny, nikdy jsi Amny nebyl a nikdy Amny nebudeš... to neznamená, že naše přátelství je narušeno! Jen se k tobě nebudu chovat jako k Amny... to je celé! Opravdu není, čeho by ses měl bát!" rozeběhl jsem se spokojeně a bral rozloučení s Lothielem jako uzavřenou věc. Jenže teď bude mít veveruška zlomené srdce! Kvůli mně! S povzdechem jsem se zastavil a otočil na Lotha. "Ale přeci jen se tě zeptám: nechtěl bys s námi? Můžeme spolu za Coffem! Nejprve tedy dojdeme pro Amny, to dá rozum!" přikývl jsem rychle. "Víš, ona Amny je asi u Křoviska! Ale to nevadí, to ji najdeme rychle! A pak můžeme prostě vyjít hledat Lothiela! Totiž Coffina!" mávl jsem párkrát vesele ocasem. "Možná Amny znáš! To je taková vlčice, která..." zahihňal jsem se. "Asi ji neznáš, ale je opravdu super! Nevím, jak bych ti ji lépe popsal! Nebo tu její suprovitost! Je to ta nejdokonalejší kamarádka, kterou vlk může mít!" zazubil jsem se už jen nad pomyšlením, jak Amny vypadá, a jaká úžasná vlčice to je. "A taky je moje! Najdi si vlastní!" dodal jsem ještě pro jistotu, kdyby mi ji snad chtěl Lothiel přebrat. "A když nebude u Křoviska, tak bude snad u Skaliska! Určitě by mě šla hledat do smečky, víš? Protože Amny mě vždycky hledá!" pousmál jsem se. "Naše smečka je tamtím... támhletím... tam... směrem!" chtěl jsem nejprve Lothielovi ukázat směr, ale kvůli menší – skutečně minimální! – dezorientaci jsem radši jen říkal náhodná slova ukazující směr – můj vlastní vynález! Ukaslova! – a když jsem i s mluvením skončil, jen jsem se zatvářil, jakože jsem nějakým směrem už ukázal. "Takže tudy ke Křovisku! Jdeš?" nadšením jsem poskočil a – pravděpodobně právě díky nadšení, že zase uvidím Amny... a třeba i toho Coffa – běžel.

// Středozemní pláň

Bylo naprosto jasné, že Lothiel je stejně dobře přesvědčený jako já, že svalstvo na tlapkách dokáže zázraky. Jediné, čemu nevěřil, bylo chození po vodě. "Můžeš mít i magii, jenže... tlapkozoidi! Jsme tak silní, že ani magii nepotřebujeme! No ne? Ne? Pověz na to něco!" nadšeně jsem mával ocasem. Avšak, mé nadšení pominulo, když si Lothiel všimnul, že mám modré oči. "Možná..." zachvěl jsem se trochu nesměle a snažil se udržet své oči zavřené. "A možná taky ne!" řekl jsem s hraným údivem a to vedlo k tomu, že jsem na Lothiela vypoulil oči. "Ale já nechci!" zaprotestoval jsem na jeho strkání směrem k moři. Bylo mi to k ničemu, jelikož nějakým záhadným způsobem – protože tu zkrátka nebyla možnost, že zrovna on by byl silnější – mě Zrzek dostrkal až k vodě a vyzval mě, abych mu ukázal své schopnosti. Ale já to nedokážu! Jsem vyčerpaný! A taky nic neumím! Co po mně vůbec chce?! Vždyť... zakňučel jsem. Pracně jsem se postavil nějak tak, aby to vypadalo, jakože se soustředím a kouzlím a soustředil se na to, aby se něco na vodě stalo. Úsilím jsem přimhouřil oči a zíral do vody. I když jsem si byl jistý, že se pár vlnek objevilo, muselo to vypadat, jakože se vůbec nic nestalo. "Žbluňk!" rychle jsem vykřikl a trochu vyčerpaněji přešlápl. Ne že bych byl vyčerpaný! Rád přešlapuji! "Jestli chceš vysvětlit to žbluňk... no! Ono je to tak, že má magie je tak vysokého stupně, že si s vodou povídám! Jojo, fakt něco takového existuje! A ano, ten výjimečně nadaný vlk jsem já!" spokojeně jsem se uculil. "Ta voda říkala, že se má dobře a že... si pleteš Neighty a Newliny! Jo, přesně to říkala!" přikývl jsem několikrát za sebou a snažil se znít přesvědčivě. "A já jí řekl, že se mám také dobře a že si doopravdy ty Newliny a Neighty pleteš," dodal jsem. "Ale to nevadí, i tak tě mám mocinky rád!" zazubil jsem se a pak radši odvrátil zrak k vodě, jako kdybych si s ní dál povídal.
A pak už jsme hrabali. Vyděšeně jsem odskočil od věci, kterou jsem vyhrabal a kterou Lothiel právě označil za něco, co na sobě mají lidé. "J-j-jsi si j-jistý?" nevěřil jsem vlastním očím. Takže já chci najít... my chceme najít... Lothiel! Lothiel chce najít něco zlatého a... tohle? Ne, ne, to je celé naprosto špatně! Náhle mnou projel záblesk odvahy a přistoupil jsem o krok zpátky k té věcičce. "Nebezpečí se směji do tváře!" prohlásil jsem hrdě. "A navíc... tohle jsem viděl u Coffa! Coff není člověk! Ale určitě to je jeho! Ztratil to! No jooo, to dává smysl!" čapl jsem rychle věc do zubů a nevinně se na Lotha pousmál. "Musíme mu tohle to... tentononc vrátit!"

"Jistě, že svalstvo na tlapkách má každý vlk, Lothieli! Ale ne každý má tohle svalstvo na tlapkách," hrdě jsem se pousmál. "A má definice nejenže je zajímavá... je i pravdivá," s vypoulenýma očima jsem přikyvoval. "Tak tak... a teď ukaž tlapku!" zazubil jsem se a opravdu moc chtěl vědět, zda je Lothiel taky tlapkozoid. Naklonil jsem se k jeho pacce a pečlivě – a profesionálně! Jak také jinak? – jsem ji prozkoumal. Neviděl jsem nic. "Pááni!" vydechl jsem s tím největším úžasem. "To, co právě teď vidím..." nedokázal jsem spustit pohled z jeho nohy, "... naprosto neuvěřitelné!" Narovnal jsem se a nadšeně začal máchat ocasem. "To bys nevěřil, co jsem z tvé tlapky všechno vyčetl! Chci říct... ty jsi... tlapkozoid! Ano, ano, jsi tlapkozoid! Protože jsem z tvé packy vůbec nic nevyčetl, nic jsem neviděl... takže je to jasné! Jsi svalovec, já to věděl! Oooo, ani si neumíš představit, jak úžasný máš život! Co já bych dal za to, abych měl taky takové svalstvo! No jo! Ach jooo..." začal jsem se kroutit a svíjet, poněvadž se mnou všechna ta závist skutečně velmi cloumala. "S takovým svalstvem! Téda, to ti povím... s takovým svalstvem! Tolik možností, co bys mohl dělat! Prostě... panečku!" nebyl jsem ani pořádně schopný se vyjádřit. "Jedna legenda dokonce praví, že jeden svalovec dokázal pomocí tlapek chodit po stromech! A-a... a! Po vodě! Musíš to někdy zkusit! Já patřím k těm, kteří umí dokonale chodit po zemi, to jsou ti nejtalentovanější! Ale určitě by nebyl problém ani tehdy, kdybys uměl chodit po vodě! Táááák skvělé!" spokojeně jsem se culil a nedokázal si uvědomit, že jsem si všechny ty průpovídky o tlapkozoidním svalstvu přednedávnem vymyslel... tohle totiž byla zaručená pravda!
Lothiel chtěl určitě své nově objevené svalstvo ihned použít, protože chtěl hledat něco zlatého. Poradil jsem mu tedy, kde začít kopat. Protože já vždycky věděl, kde bych měl kopat, aby se něco objevilo! A tak jsme oba hrabali a hledali něco zlatého. "Víš, já zas tak moc rád zlatou nemám," prohlásil jsem uprostřed naší tvrdé dřiny. "Já mám totiž radši oranžovou! Nebo modrou! Zelenou! Nebo-" můj proslov přerušil pocit, že jsem něco našel. Chvíli jsem stál s hlavou vztyčenou a přemýšlel, co by to mohlo být. Něco zlatého! Našel jsem Vlkoveverce něco zlatého! spokojeně jsem se usmál, i když hned za úsměvem následovalo mírné zamračení. Nebo to může být kost vlka! mírně jsem se oklepal, přestože i nález pozůstatků by mohl být velmi zajímavý. Strašidelný, ale zajímavý! Sklopil jsem tedy hlavu směrem ke svým tlapkám. "Hele!" zděšeně jsem zakřičel a až pak si prohlédl předmět. "Co to je?! Není to zlatý, takže to nechceš! Nejsou to kostry, takže... co to je? Nevíš, co to je?!" začal jsem pomalinku panikařit. "Co když to přivolá medvědy? Nebo hůř, lidy!" úpěnlivě jsem doufal, že Lothiel řekne něco jako... jako... jakože je to něco fakt hezkého a že mi to přinese štěstí, že si to mám nechat a... tak.

// You can guess twice

"Já a chamtivý? Ale ne, to ses určitě spletl... to byl jiný Neight, rozhodně!" zakroutil jsem hlavou a na důkaz nesouhlasu se zatvářil velmi, opravdu velmi nesouhlasně. "Vadí? Taky hloupost! Neightovi nevadí! Neight mi říká Kecko a má mě rád!" snažil jsem se tvářit silně, ale cítil jsem, jak začínám o Neightovi pochybovat. Jak si z toho mám nic nedělat? potichounku jsem zakňučel. "Ale jak říkám, to si je jistě pleteš, ty Neighty... můj Neight je silný a má mě rád, ten tvůj... zná asi nějakého opravdu ukecaného Newlina, který všem vadí," uculil jsem se na Lothiela. Hloupounký Lothiel... nemá přehled v Neightech a Newlinech... "Tak jako tak, já jsem taky silný!" rychle jsem začal přikyvovat a snažil se pomocí všech svých mentálních schopností přesunout veškeré svalstvo, které stálo za řeč, přesunout do tlapek. Do té doby jsem je skryl. "Proč by to mělo být neslušné? To si děláš legraci? Je to neslušné, Lothieli!" schoval jsem své tlapky ještě důkladněji. "Neukážu, neukážu, neuka!" zamračil jsem se. "A nebo jo!" pousmál jsem se. Cítil jsem patřičnou hrdost nad svými packami. Stoupl jsem si tedy na všechny čtyři a jednu tlapu zvedl od země. Ne moc, aby se Lothiel musel k mé pacce nahnout. Připadal jsem si pak ještě o něco důležitěji. "To, co vidíš, je vypracované svalstvo tlapkozoidní. Je výjimečné, nemá ho každý vlk. A těžko se zjišťuje, že ho někdo vůbec má! To bys nevěřil, kolik smeček jsem v mládí navštívil, než mi někdo řekl, že jsem vlastně svalovec! Teda tlapkozoid, jestli chceš znít vzdělaně..." spokojeně jsem se usmál. "Takový tlapkozoid nemůže být svalnatý po celém těle, protože by jim všichni až příliš záviděli... takže jsme svalnatí jenom na packách! No jo! A jestli to nevidíš... asi jsi slepý! Nebo jsi taky tlapkozoid! Ono je to divné, ale tlapkozoidi se navzájem nepoznají! Já vím, je to k nevíře!" udiveně jsem vypoulil oči. Že by Loth patřil mezi nás? "Uka packu!" nadšeně jsem mávl ocasem a chtěl vědět, jestli je Lothiel taky svalovec.
Určitě byl svalovec, protože svalovci měli nejradši zlatou! Konkrétně tu nejzlatavější zlatou ze všech nejzlatovatější zlatých... nebo tak! Sdělil jsem mu tedy i svou oblíbenou barvu. Nebo spíše barvy. Byl jsem velmi potěšen, když uznal, že je to dobrý volba. Věděl jsem, že je to dobrá volba, samozřejmě! zazubil jsem se na Zrzka. "Místečko, kde bys mohl najít něco... zlatého?" zopakoval jsem pomalinku po něm. "Tak to nevím! Ale... ale... mohl bys zkusit hrabat! Určitě to nebude na stromě! Hrabej, hrabej! Přímo..." Rozeběhl jsem se náhodným směrem a doufal, že tam opravdu něco najdeme. "Tady!" usmál jsem se a čekal, až mě Lothiel doběhne a začne hrabat. "Jasně, že chápu, že jsi z toho smutný," projevil jsem soucit a už se těšil na zlaté věci, které nalezneme.

I přestože jsem si nenechal utéct ani jedno Zrzkovo slůvko a záleželo mi na tom, co říká, nedokázal jsem mu do vyprávění nekňučet. Vždyť toho chudáka málem svlékli z kožichu! zakroutil jsem smutně hlavou. "J-jak to, že jsi pořád ta-" můj dotaz byl zodpovězen dříve, než byl vůbec pořádně položen. Z části se mi to líbilo, protože jsem se ani nemusel namáhat, ale z části se mi to právě proto nelíbilo. Namáhal jsem se s dotazem úplně zbytečně! zaúpěl jsem v duchu a položil hlavu na přední tlapky. Teď se lidé vrátí pro jeho kožich a můj si vezmou taky, protože můj je přeci jen hezčí! To bude patálieeee, chvíli jsem si prohlížel kožich Vlkoveverky. Je pravděpodobnější, že se u nás právě teď objeví lid či nějaký medvěd? A co je horší? Medvěd... lid... medvěd... lid... nemohl jsem neříct nahlas, že jsou ta dvounohopoužívající stvoření rozhodně horší než medvědi. Bylo příjemné vědět, že se mnou někdo souhlasí. I když to znamenalo, že jsme v pěkné šlamastice, pokud se tu nějací lidé objeví. Tenhle výraz 'budeme mít šlamastiku, Newline' měl nasazený i můj společník a já s ním naprosto soucítil.
Poté, co mi vlk konečně oznámil, jak se doopravdy jmenuje, začal mluvit nesmysly. Tak proto mi své jméno nechtěl říct! On se představí a... pak je z něj tohle! No to bych opravdu nechtěl... mlaskl jsem a pečlivě si ho prohlížel. Možná, že dokud se nepředstaví, je vystresovaný a stydí se a pak, když už vlk jeho jméno zná... bam! Ne, že by byl třasořitkou, on prostě začne říkat hlouposti! Asi se mu pod tlakem funguje lépe, natočil jsem hlavu do strany a vykoktal ze sebe pár slov, která nakonec vedla k obvinění ze zrádcovství. Nebo je to naopak! Teď je vystresovaný, protože znám jeho jméno a mohu ho všude pomluvit, hmm?! "Jenže to já nedělám..." vytřeštil jsem na Lothiela oči, ale nevypadal, že by mě zaregistroval, namísto toho mi položil otázku o tom, zda vím, jak se... zbytek jsem ani pořádně neslyšel. Tudíž jsem mu jen vyjmenoval, co všechno vím, aby se neřeklo, že nic nevím. Protože já byl chodící úschovna vědomostí!
A jak se ukázalo, tak Lothiel byl taktéž vševidoucí. "Jak to víš? Ty ho znáš? On o mně mluvil? Co o mně říkal!" začal jsem se zcela nekontrolovatelně hihňat. "Ale máš to trochu zkreslené, Neight je větší! On... je takový jakoby svalnatější! Ale to je proto... proto... protože já mám všechny svaly na tlapkách! Jo, jo... já vím, je to k nevíře! Jsem docela zvláštní druh vlka! Ne jako Neight... silný. Já jsem jako... jako... vždycky jsem chtěl být veverkou! Promiň, to není to, co jsem chtěl říct," zakroutil jsem hlavou, napůl zklamaný, že já nejsem z nás dvou ten, kdo vypadá jako veverka. "Zkrátka! Mám svaly na tlapkách! Ne! Nekoukej se tam! To vůbec není slušné, copak to nevíš?" panicky jsem se snažil schovat své tlapky, abych dal novému pravidlu pořádný význam. Dopadlo to tak, že jsem si násilně cpal krk k tlapkám a... nijak elegantně to vypadat nemohlo. Tedy, minimálně pro amatéry jako Lothiel, já byl – jakožto profesionál – přesvědčen, že to vypadá více než dobře.
"Tvá oblíbená barva je zlatá? Páni!" nadšeně jsem párkrát máchnul ocasem. "A zlatá jako tvé oči... nebo zlatá... jako jiná zlatá? Existuje vůbec jiná zlatá?! Já jinou zlatou neviděl! Myslím... určitě jsem ji neviděl! To bych si přece pamatoval," zdůraznil jsem poslední slovo, aby to vyznělo, jakože nic nezapomínám a jakože jsem superchytrý. Avšak i má superchytromoudrost (pro nezasvěcené: super kombinace chytrosti a moudrosti nejvyššího stupně) dostala zabrat, když jsem si musel vybrat mezi zelenou a modrou. "Eeeh..." hrábl jsem tlapkou do země, "eeeh..." nedokázal jsem se rozhodnout. Když ne modrá, tak zelená! Když ne zelená, tak modrá! Když obě, tak... "Oranžová!" zvolal jsem a uculil se na Lothiela. "Oranžová," zopakoval jsem si ještě jednou spokojeně pro sebe. Uměl jsem se skvěle rozhodnout, když si to situace žádala, a navíc: to slovo znělo opravdu moc hezky.

//Pff, omluvy... kdo je potřebuje^^ Čokoláda?! Ah, to už je samozřejmě jinááá... :D

Ruce se mi snažil vysvětlit, co to ty ruce jsou. Ničemu jsem nerozuměl a tak mi nezbývalo nic jiného, než jen udiveně sedět a zírat. Přední nohy? Nevlčí? Lidé? Vytřeštil jsem na Vlkoveverku oči. "Máš pěkně divné jméno! Čímž myslím, že je pěkné, ale pěkně divné taky! Je zvláštní! Pojmenovat ho po nějakých lidech, o kterých ani nevím, jak vypadají... koho to napadlo!" zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Jenže mé hrdinství a pokřikování naprosto ustálo, když mi Ruce řekl, že jsou zlí, pijí krev a jsou agresoři. Přikrčil jsem se k zemi, sklopil uši a snažil se schovat svůj strach. "T-t-ty ses s nimi už s-setkal?" s obdivem jsem si vlka prohlížel. Nevypadal jako někdo, koho potkal někdo pijící krev... ale vzhled klame! V jeho duši je jistě prázdnota, kterou jen tak něco či někdo nezaplní! Potichounku jsem začal kňučet a schoulil se do ještě menšího klubíčka. Děsila mě představa vlka bez srsti, který chodí jen po zadních a loví ostatní, aby se oblékal do jejich kůží. "To je horší než medvěd," zafňukal jsem téměř šeptem a nechtěl slyšet nic dalšího o těch lidech. A taky jsem nic neslyšel. Jen jsem se zoufale díval do Zrzkových zlatavých očí a pokoušel se mu naznačit, že to stačí.
Po nějaké době jsem se hrdinsky narovnal. A bylo to právě včas, protože mi vlk konečně oznámil své pravé jméno. "Lothiel?" zopakoval jsem po něm trochu rozpačitě. Hrábl jsem tlapou do písku a vyháněl z hlavy všechny myšlenky na bezsrsté vlky. Nějakým způsobem jsme se dostali k rodině. "Vlčata? Vlčici?" tomu jsem nerozuměl. "Ty chceš, aby to lovení měli bezsrsťáci lehčí, přiznej se!" zaúpěl jsem nad zrádcem a odvrátil zrak směrem k moři. Je to jen zrádce! Zrádce, zrádce, zrádce! Zakroutil jsem hlavou. "Ty přece nemůžeš být zrádce, viď že ne?" polosmutně jsem sledoval, jak se Lothiel ze strašidelného Lothiela mění na bezstarostného. "Hieli! Abys věděl, tak toho vím hodně!" nehodlal jsem se vzdát, i když jsem měl prohráno. Bál jsem se, byla mi zima, chyběla mi Amny... a ke všemu jsem nebyl otcem vlka, kterého jsem náhodně potkal. "Vím třeba, že jsem nikdy nepotkal tvé rodiče! A že tví rodiče nejsou mí rodiče! A že jsem nikdy nepotkal lidi! Že má oblíbená barva je zelená! Nebo modrá! Neightova – ha, vidíš? Ty ani nevíš, kdo je Neight! – bílá! A-a-a-" začal jsem se zajíkat. V klidu jsem se nadechl a položil Lothielovi jednu z nejdůležitějších otázek vlčstva. "A jaká je tvá oblíbená barva?"

//A já se omlouvám za krátkost a kvalitu, jsem... unaveno-líno-doplň *posílá nedotčený balík Milka čokolád zpátky*