Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snaha napodobit svou kamarádku snažící se snažit udržet rovnováhu na ledu vynaložila hodně úsilí, přesto jsem z hlavy nemohl dostat to, co mi řekla Amny. Mluvila o věcech, které jsem udělal, jako kdyby to byly zázraky. Takže jsou zázračné? Jsem zázrak! Oni... oni to normální vlci dělat neumí, jsem speciální! Unikátní! Spokojeně jsem se zubil do lesklého povrchu pod sebou. Nebo si dělá legraci! zděšeně jsem se na ni podíval, ale to už má společnice ležela natáhnutá na zemi. Zkusil jsem se ještě chvíli pohybovat jako ona: krůček za krůčkem, super soustředěný a elegantní – stejně jsme si slíbili, že se ty elegantní pohyby jednou naučíme! –, než jsem slyšel hlas zaslíbený, navrhující, abychom si radši dávali hádanky.
Potichu jsem si oddychl úlevou. "To je skvělý nápad!" nadšeně jsem zamával ocasem a s posledním zbytkem opatrnosti se přesunul opět na neklouzavou část povrchu zemského. "Jsem rád, že se pustíme do toho mého návrhu, i když moc hrát hádanky neumím... možná že i jo, vlastně jsem to mockrát nezkusil. Nebo zkusil, ale ono to samo se sebou moc dobře hrát nejde. Vždycky jsem vyhrál, to bylo dobré! Ale nebyla to až taková záhada. Totiž zábava! Ale záhada vlastně taky! Už se ti někdy stalo, že bys přemýšlela nad odpovědí dny? Mně ne! Ale to nevadí, třeba tentokrát! I když moc přemýšlení nemusím. Podle mého, nad čím se příliš přemýšlí... prostě je to zbytečné. A taky, kdo by dělal zbytečné věci?! Já teda ne, radši hraju hádankovanou. Tak se to totiž jmenuje oficiálně. Já to nevynalezl, ale tahle moudrost je už vrozená. Takže jsem úplný začátečník!" pomalu jsem přikyvoval a nenápadně se rozhlížel po okolí, abych načerpal inspiraci na první hádanku. Neight! S největší radostí bych se za svým přítelem, Vydreightem, ihned rozeběhl – nebo spíše došel svižnou chůzí –, ale hádanka byla přednější. "Mám skvělejší nápad!" obrátil jsem se na Amny s téměř naprosto nepostřehnutelným zahihňáním. "Můžu začít s hádankami, prosíííím? Tady je ta hádanka: je to vlk a-" aniž bych čekal na její svolení, začal jsem vymýšlet hádanku. Jenže vymýšlení mi nešlo nikdy, natož za pochodu. "A..." zadíval jsem se na své tlapky, jako kdyby na nich snad měla být odpověď. "A má tlapy! Takové speciální! Hezké! A taky... taky je delta! Myslím, že je to protože se nebojí medvědů! Taky má oblíbenou barvu bílou, má něco se Set, ale Set to není! A zná vydry!" rychle jsem přikyvoval, abych svá slova potvrdil. "Už víš, o koho se jedná?" šibalsky jsem se usmál a naklonil hlavu tak nějak blíže k Amny, abych jí ono záhadné stvoření odhalil. Ještě blíž. Pootevřel jsem tlamu. "Je támhle!" zvolal jsem, rychle (a velmi, velmi, velmi šetrně) šťouchnul svou společnici do packy a rozeběhl se za Neightem. "Závod!" vyhrkl jsem ještě, zatímco jsem se snažil doběhnout k vlkovi. Neight posedával docela blízko, tudíž jsem měl tentokrát i slušnou šanci na vítězství. S náskokem.

Nechápavě jsem pohlédl na Amnesii. Nejsem ani trochu skvělý! zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. "Jsem jen skvělý v bytí špatným," přikývl jsem spokojeně, jako kdyby to pro mě byl snad veledůležitý veletitul. Pořád jsem byl velmi vyčerpaný z běhu, takže mi válení na polopromrzlé zemi nepřipadalo jako špatný nápad. A možná ta zem promrzlá byla, ale já jsem tak ohřátý, že... neměl jsem dostatek energie na dokončení myšlenky. Bezmyšlenkovitě jsem pozoroval Amny, která už už chtěla dělat další věc. Jen ne běhání, prosím, běhání už ne, úpěnlivě jsem ji v duchu prosil. Kéž by uměla číst myšlenky. Pak bychom opravdu určitě jistojistě neběhali! Doba, než z Amny vyšlo, co budeme dělat, byla nesnesitelná. Ne běhání, žádné běhání, bez běhání! Sláva! Spokojeně jsem si oddychl, když rozhodla, že běhání už ne. "Hádáš moc dobře!" nadšeně jsem se zazubil. "Mohli bychom třeba dělat něco méně náročného, třeba... třeba si dávat hádanky, hm? Není to špatný nápad? Ne?" zoufale jsem se snažil ji donutit, abychom zůstali ještě pár momentů (až pár dnů) válením.
Amny zmizela z mého zorného pole. Rychle jsem ji hledal, jenže pak se ozvala rána. "Amny?" rozlížel jsem se na všechny strany, než jsem došel k rozumnému závěru, že budu muset vstát. S největším, nejvyšším, největšivyšším vypětím sil jsem se postavil. "Stalo se ti něco?!" vyplašeně jsem se k ní ihned rozeběhl, což mělo za následek, že se mi nepovedlo udělat ani dva kroky, aniž bych neskončil rozplácnutý stejně jako Amny. Mé žuchnutí se ovšem ztratilo v jejích instrukcích, ať jsem opatrný a ať nespadnu. Zahihňal jsem se a s dalším vypětím sil – může vůbec vlk fungovat, aniž by vypětoval síly každý druhý okamžik?! – jsem se pokusil vstát. Na třetí pokus se mi to povedlo. Předtím mi pokaždé podklouzla jedna z tlapek, případně jsem si řekl, že chci ještě jednou spadnout.
S vypoulenýma očima jsem sledoval, co to vlčice dělá. Naklonil jsem hlavu na stranu, jak jsem se snažil zachytit každý její pohyb.
Zkousl jsem v tlamě svůj jazyk a s velkým soustředěním udělal krok vpřed tak, abych se klouzal jako má kamarádka.

Ještě jsem delší chvíli uvažoval – nebo si spíše vychvaloval –, jak moc jsem lepší v hledání cenností. A Amny taky není špatná. Takže když budeme hledat spolu... kdybychom... to by! Našli bychom úplně cokoliv! Třeba... marně jsem se pokoušel vymyslet větší cennost, než byla ona mušle, kterou jsem Amny dal, nebo ona věc, kterou jsem měl na krku. Mušli na krk! rázně jsem přikývl. A ještě by měla oblíbené barvy všech vlků, které jsem kdy potkal! Spokojeně jsem se uculil. Taková věc... vlk s takovou věcí musí být ten nejmocnější vlk ze všech! Podíval jsem se na svou společnici a došlo mi, že by to měla být ona. Představa Amny, jak nosí duhovou mušli na krku a dokáže spousty a spousty věcí – třeba létat, lovit vydry a měnit se ve veverku! –, se mi nemohla nelíbit. Tupě jsem se na ni za pomalejší chůze usmíval, tak moc, až jsem téměř nezaregistroval, že něco říká. "Oživili?" zeptal jsem se, abych se ujistil, co vlastně řekla, chvíli ještě převaloval slovo v tlamě, a pak mi došlo, co tím má na mysli. "Oživili!" nadšeně jsem přikývl a za mávání ocasu čekal, co má Amny za návrh.
Její návrh se mi příliš nelíbil. Ona byla rychlá a já byl... ne tak rychlý. I tak jsem radostně vyběhl za ní a tiše si dal slib, že ji tentokrát chytím, i přes všechnu tu nechuť k běhání. To není tak, že bych nechutil běhání! Já prostě pečuji o své tlapy! Povzdychl jsem si, aniž bych věděl, zda je to z okamžitého vyčerpání, nebo zda povzdechnutí bylo způsobeno myšlenkou, proč nikdy nemůžeme zpestřovat procháziska chozením třeba jen po třech tlapách ze čtyř. Amny mi byla neuvěřitelně vzdálená. A já chtěl tak moc vyhrát a dohonit ji! Na druhou stranu, běžet za ní mělo i své výhody. Nechtěl jsem si přiznat, že se koukám tam, kam se koukám, ale koukal jsem se tam. Byl to poměrně příjemný pohled – a věděl jsem moc dobře, že slovo "poměrně" přidávám, pouze jako výmluvu, kdyby mě náhodou někdo uslyšel – a já se náhle se svou prohrou smířil. Ona to svým způsobem prohra není! zaradoval jsem se a užíval si tohle zpestření procháziska. Poté ale Amny opět zrychlila, či já zpomalil, ale spíše ona zrychlila, a já neměl výhled jako doposud. Pokusil jsem se co nejrychleji vyvinout tu nejrychlejší nejrychlost, abych Amny konečně chytil.
Konečně. Už zase jsem viděl Amny. A stále jsem měl energii na to, abych se k ní ještě více přiblížil. Z vypětí sil jsem se odrazil od země a povalil Amny na zem. Ihned na to jsem vstal, jako kdyby se nic nestalo, zatvářil se tak hrdě, jak jen jsem dokázal, a neodpustil si vítězné zazubení. "Dokázal. Dokázal jsem to," vydechl jsem a vyčerpaně padl vedle místa, kde byla Amny povalena. "Taková zpestření... bychom stejně měli... dělat častěji," nevinně jsem se pousmál a následně se zamračil. "Jen bych... měl být rychlejší."

//Velý obdiv a ještě větší gratulace pro zúčastněné o.o Mně chybělo 'legendární' střevo :D (a po akci se nápady jen ženou, přirozeně -.-) *chvíli zkoumá web* Oh, a taky: Newlin se nemůže dočkat, až budou po Sarumenu pobíhat Neyteri a Morfové junioři(/rky)

Spokojeně jsem se usmíval na svou společnici. Právě mě nazvala krásnou věcí! Zamával jsem nadšeně ocasem, už jen protože to muselo také vypadat hezky. Ale když věc... já nejsem věc! Ví o tom, že nejsem věc? zakoukal jsem se Amny na hlavu, jako kdybych z ní mohl číst. Ví o tom, že nejsem věc... ale přesto mě čas od času používá jako živý štít. Ví, že nejsem věc, a přesto... prudce jsem zakroutil hlavou a znovu se pousmál. Hlavní je, že to ví! "Já... teda ale tuhle věc taky nepotřebuju, když jsi tu ty, Amny!" udiveně jsem na ni zíral. Teprve tehdy mi došlo, že jestli já jsem pro ni krásný, ona si ani neumí představit, co je ona pro mě. "Jsi super hezky roztomile pěknáá-" zadrhl jsem se, zatímco jsem vymýšlel další slova. "Krásná skvělá úžasná", zhluboka jsem se nadechl, abych pokračoval, ale docházely mi nápady. "Amny!" uzavřel jsem nakonec a doufal, že tahle pochvala nebude brána jako nějaká ze slušnosti. Copak je slušné někoho chválit, aniž bychom si mysleli, že je to pravda? Nefér!
Poté mi řekla, že jsem něco nakousl, a že by se ráda někam přesunula. Nevěděl jsem, jestli dříve souhlasit s přesunem, či se bránit proti sprostému obvinění. Chvíli jsem ještě přemýšlel. "Ale já přece do ničeho nekousl! Já, já vůbec nic! Ney mi říkala, že nesmím kousat, jen slintat! A nebo to možná nebyla Ney. Možná Set! Set to říkala! Vlastně by ona měla poslouchat mě, ale i tak si nemyslím, že bych mohl kousat. A pokud ano, tak jsem to neudělal, přísahám!" jemně jsem přikyvoval po každém zvolání jako důkaz souhlasu s přesunem. "Tak se projdeme ke Skalisku! Nebo před něj! Bude to jen takové procházisko!" zahihňal jsem se vlastnímu žertu a pomalu se rozešel. Šlo to poměrně špatně, protože svaly na mých tlapách nebyly už to, co bývaly, ale to samozřejmě nebyla moje chyba.
"Až bude pryč tohle bílé – pokud to teda někdy zmizí! Bílá je docela fajn barva, třeba i Neight ji má jako oblíbenou, ale mně se nelíbí, jak to studí. Ono je to takové... nepříjemné. A mokré. Ne bílá barva. Bílá barva je skutečně v pohodě! Ale tohle bílé... A není to tak, že bych nevěděl, jak se tomu říká! Jen mám rád hádanky! –, mohli bychom se podívat po té mušli, kterou jsme sem někam odnesli, co ty na to?" zazubil jsem se na Amny. Kdyby jen věděla, jak jsem dobrý v hledání věcí, pousmál jsem se nad vzpomínkou na Lotha a hrabání zlatých věcí. Ona je určitě taky dobrá, ale já jsem lepší!

Spokojeně jsem se usmíval, nic jiného se snad ani dělat nedalo. Amny právě řekla, že by mi to slušelo! Už jednou mi řekla, že jsem roztomilý, to bylo také takové příjemné, ale že by mi to slušelo! Roztomilý a slušivý není to samé! A rozhodně se mi víc líbilo být nazván slušivým. Protože roztomilý, to je takové... takové kamarádské, ale slušivý! Ne každý je slušivý, ne? Morf je slušivý, Neight taky... ale já a slušivý?! Páni! Usmíval jsem se do doby, než jsem si uvědomil, že Amny neřekla jen tu pochvalnou věc. Měl bych si prý onu věc měl nechat. "Ale to nejde!" vypoulil jsem oči, opět pln údivu. Ucouvl jsem před tím, jak nastavila onu věc tak, abych si ji nandal. "On... on to se mnou někdo našel! Nemůžu to přece nosit sám! To by... to by nešlo! Ne! To by nebylo spravedlivé, Amny," posmutněle jsem mrkl na stříbrnou věcičku. "Líbí se mi," přiznal jsem a snažil se vymyslet nějaké řešení. "Fakt to není Coffa?" řešil jsem z plných sil. "Není," uzavřel jsem rychle sám pro sebe.
Jako kdyby mi to mělo přinést do konce života utrpení, jsem konečně prostrčil hlavu provázkem. Měl bych to přinést Lothovi... jenže on to vlastně nenašel. Já to našel! nadšeně jsem se zazubil. "Je to skvělé!" nepřestával jsem mávat ocasem a nevěděl, jak odměnit svou kamarádku za pomoc s rozhodováním. "Sice to studí," konstatoval jsem rychle, "ale to vůbec nevadí, protože je to hezké a mně se to líbí. A taky to je moje. I když se mi nelíbí, že ty nic nemáš. Co s tím naděláme? Vydáme se taky hledat, abys něco měla? Co takhle! Ne, ne, to je špatný nápad. Ale kdybychom to nějak vyřešili, mohli bychom-" Zaskučel jsem, jak jsem se kousnul do vlastního jazyka. "Jen se snažím říct, že bychom ti měli taky něco najít. A Lothovi! Nebo... nechceš tohle?" S námahou jsem se snažil pomocí vlastní tlamy sundat si onu stříbrnou věc. Ztuhlý krk ale zaprotestoval a já s menší bolestí pochopil, že to jen tak nepůjde. "Můžeme najít hodně ostrou větvičku..." zauvažoval jsem, zatímco jsem si protahoval krk, "... nebo vymyslet něco úplně jiného!" Uculil jsem se a čekal, co na to řekne Amny.

Nejsem v pořádku, nejsem v pořádku, panicky jsem si opakoval tato slova a doufal, že čím více je budu opakovat, tím méně jim budu věřit. Jsem příšerně starý! Všichni můžou být už mrtví! utrápeně jsem se podíval na Amny, která se spokojeně usmívala. Medvědi! Zbrkle jsem na ni začal přikyvovat. Ale něco, co řekla, se mi nezdálo. Zadrhl jsem se a zkoumavým pohledem jí zíral do očí. "Vlodžky?" přimhouřil jsem oči a prohlédl si svůj kožich. Opravdu se to vlodžky hezky třpytilo, ať už to bylo cokoliv. "Tudíž to nejsou moje..." zavrtěl jsem hlavou. "Jasně, že nejsou! Jsou to... ty... no, to co jsi říkala, tak to to je!" nadšeně jsem se uculil na Amny. "Jsem teda v pořádku?" řekl jsem téměř neslyšitelně a projevil tak neuvěřitelný obdiv, že jsem se rozhodl, že nebudu nic obdivovat po dalších... do zítřka. Amny něco spatřila. Přepadla mě obrovská chuť se dozvědět, co to vidí, ale nemohl jsem se pohnout. Nemám tlapy?! nešikovně jsem se záhadným způsobem natočil, upadl a s oddechnutím zjistil, že tlapy pořád mám.
Opatrně jsem se pokusil si stoupnout. Je to nějaké vratké, zakňučel jsem si sám pro sebe a zkoušel se dál udržet. A že mi to šlo! Připadalo mi trochu zbytečné, abych se Amny chlubil, že mám všechny končetiny, a tak jsem pokušení odolal. Avšak čemu jsem neodolal, bylo nadšené se zubení. Amny mezitím přinesla věc, kterou viděla. "To je mi povědomé!" začal jsem vesele mávat ocasem. "Počkej... ty's to našla! Našla jsi můj vykopaný stříbrný čehosi! Jak se tomu říká? A nevíš, jestli to není Coffa? Jsem to vyhrabal s vlkem jménem Lothiel, ten, o kterém jsem ti už říkal, že je možná můj syn, a potom jsem to vzal sem, abych se zeptal, jestli je to Coffa! Ale kdyby to Coffa nebylo..." vypoulil jsem na svou společnici oči. "Kdyby to Coffa nebylo..." sedl jsem si zaražený na zadek. "Nemám tušení, co bych dělal," prohlásil jsem nakonec směrem k zemi. Zastřihal jsem ušima, když mi došlo, co vlastně řekla Amny. "Takže ty si myslíš, že by mi to slušelo?" podíval jsem se na ni upřímným pohledem a nemohl se nezahihňat.

Vše, co jsem tak nějak věděl, bylo: Set a Neight budou mít vlčata. Nebo je mít chtějí, to dává smysl. Máme novou členku, se kterou si povídá právě v tomto momentě Neight. A dál... Lothiel. Kdo je Lothiel? Jsem jeho otec? Bratr? Pomalu se mi přivírala víčka, zatímco jsem se snažil urputně přemýšlet. Urputná snaha urputně přemýšlet ale urputně vysílí, tudíž jsem usnul. Urputně.
Seděl jsem a tupě zíral na Set. Usmívala se, což ona ostatně dělá vždycky, a všeobecně byla šťastná. Opravdu moc mě zajímalo, co to způsobilo a chtěl jsem se příšerně moc zeptat. Otevřel jsem tlamu a chtěl se onu důležitou informaci dozvědět co nejdříve a do co největších detailů, když v tom jsem zjistil, že vůbec nemůžu mluvit. Chtěl jsem křičet a nemohl jsem! Set vypadala ještě šťastněji. Ale já se opravdu příšerně strašně děsně moc chtěl dozvědět, z čeho má takovou radost! Ani tentokrát se mi nepovedlo promluvit. To už se Set začínala nepříjemně chechtat, a i když jsem nevěděl proč – protože já jsem byl vlastně částečně rád, že je Set veselá –, rozeběhl jsem se co nejdál od ní. Jak jsem utíkal, stromům narůstaly tlamy a smály se stejně jako Set. Potom po mně něco skočilo. Rychle jsem se za běhu – za běhu! – otočil, abych zjistil, co to má být, ale nic tam nebylo. Otočil jsem se zpátky, protože jsem se chtěl zodpovědně věnovat své trase 'Set-klid', a narazil jsem do Neighta. "Neighte, Set se směje jak pominutá! Neighte! Neigh-" Neight jen zakroutil hlavou. Narozdíl od vlčice vypadal velmi zklamaně. "Nate," zopakoval po mně své jméno a dál mlčel. Nechápal jsem to a chtěl jsem utéct i před ním, jenže už jsem zase měl něco na zádech. Rychle jsem sebou začal třást a doufal jsem, že to ze mě opadne. Konečně jsem se mohl podívat, jaké stvoření či šiška mě trápila. S údivem jsem zjistil, že se jedná o mně povědomého vlka. Byl to- Newe, příjemný hlas na mě začal mluvit a já z nějakého nepochopitelného důvodu nic neviděl.
Natočil jsem se za hlasem a omylem se něčeho dotknul čumákem. Rychle jsem otevřel oči. "Amny!" prohlédl jsem si vlčici, jako kdybych ji naposledy viděl před celou věčností: pořád měla ty stejné, hezky zbarvené oči, jizvy, na které bych se asi neměl vyptávat a pořád tu stejnou srst. Možná trošku bělejší... přimhouřil jsem oči a snažil se prozkoumat každý detail její srsti. "Ty jsi zestárnula?!" vyplašeně jsem chtěl vyskočit, ale necítil jsem své tlapy. "Taky jsem zestárnul!" začala mě přepadat panika. Bylo to jako včera, co mě povýšili... a teď nemám tlapy! Pokusil jsem se zkontrolovat svou srst, abych alespoň dál dokázal být dostatečně teplý. A jsem taky starý! Bílý poprašek – dle mé teorie drobné kousky mé stařešinské kůže – byl všude po mé srsti. "Nedívej se na mě, Amny!" pokusil jsem se schovat před celkem mladou vlčicí. Ale vlk, který nemá tlapy? Ten se schová velmi těžko! Tudíž to v praxi vypadalo tak, že jsem zase zavřel oči a ponořil se do temnoty. "Myslím..." neměl jsem na důležité sdělení už moc času, stařecké hlasivky příliš nevydrží, "... že nejsem v pořádku."

Tupě jsem si prohlížel ty dva vlky před sebou. Ne že bych si je prohlížel přímo tupě, ale možná to tak zkrátka vypadalo. Bylo zvláštní, že oba byli tak nějak zticha... a to se mi samozřejmě nelíbilo. Zhluboka jsem se tedy nadechl a hnedka si to zase rozmyslel. Když Set někam odešla, Ney s Morfem jsou u hranic a my jsme tady, s kým je Amny?! Se Shelií! „Neighte, kde je Amny?!“ prudce jsem se ohlédl, jako kdyby byla rovnou za mnou. „Musím ji najít! Nebo s ní být! Ona jinak zmrzne!“ I přes paniku, hrůzu, strach a děs jsem se znovu nadechl a rozhodl se říct nové vlčici příběh o tom, jak jsme byli povýšeni. „Jen jsem tak zrovna... no, na tom nezáleží, co jsem zrovna dělal, ale přiřítili se Morf s Ney. A pak Neight. A... a! A nejdříve se ptali Set s Amny, takových vlčic, které asi ještě neznáš, jak se mají. Set odpověděla něco o jihu a Amny... já nevím, ale určitě lhala! Ale ne aby sis myslela, že Amny lže... i když lže, tak...“ zakroutil jsem zbrkle hlavou. „Nelže!“ pousmál jsem se a snažil se neodbíhat od tématu, ať už na začátku bylo jakékoliv. „Povýšení! Nejdřív nám řekli, že Gebriel odešel – což je opravdu škoda, poněvadž jsem ho ještě ani nepotkal! – a že ses přidala ty. A tebe jsem potkal, takže to škoda není,“ vesele jsem přikývl a uculil se. Už nyní byla ona vlčice přátelštější než Shelie. „No, a pak nás prostě povýšili. Tady Neighta a mě. Nechápu proč, ale je to tak!“ dopověděl jsem příběh o povýšení a měl sek odchodu. „A teď půjdu za Amny, protože je tam určitě sama, bojí se a mrzne!“ z mého hlasu šlo naprosto vycítit hrdinství... onen zápach se však vytratil s uvědoměním, že Neight mi bude chtít bránit ji zase zavalit. „Neboj, nic takového!“ slíbil jsem předem a rozeběhl se pryč.
Pryč nebylo tak daleko, jak jsem si myslel. Došel jsem k spící – doufal jsem, že spící... jinak taky mrtvé či polomrtvé – Amny a lehl si vedle ní. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem tak unavený. Ale samozřejmě, po tom všem to bylo naprosto pochopitelné. S poslední myšlenkou soustředěnou na to, abych hřál na dálku, jsem přivřel oči a oficiálně se začal flákat.

Snažil jsem se urovnat si věci v hlavě. Neight je delta, přikývl jsem a prohlédl si Neighta. Neight bude skvělá delta! Ať už bude dělat cokoliv – a ona to Ney vlastně říkala! Bude... bude vypočítáván na akcích a bude se mu věřit! – tak v tom bude skvělý! A já budu chodit po území... to je superúkol! zazubil jsem se na Neighta a poté se věnoval Morfovi a jeho odpovědi. Takže jsem delta, protože se chovám jako vlče – pff, já? Já se chovám po svém! Ne jako vlče! Vlčata se chovají jako já! – a jsem dokonalá zkouška pro cizince. Newlin, dokonalá výzva, to slovní spojení se mi líbilo. „Děkuju,“ pousmál jsem se a konečně cítil, že mám prostor i na další otázky. Tedy alespoň v hlavě, poněvadž Morf s Ney už se vydávali pryč. Co když je Močálokrálík pořád na louce?! panicky jsem se ohlédl za mizejícími alfami. Ale ne, určitě je pryč, mávl jsem líně ocasem, užívajíc si poslední chvilky, kdy se ještě mohu flákat, jelikož jsem tušil, že deltování a bytí dokonalou výzvou bude ještě hodně dřina.
A stejně by mě zajímalo, co mezi sebou mají Set a Neight, probleskla mi hlavou myšlenka následovaná hihňáním. Ono totiž bylo děsně legrační, když se Neight snažil Set rozveselit a Set civěla, jako... jako vycivěná Set. „Jo, Set, úsměv!“ uculil jsem se na svou kamarádku a věřil, že se usměje. Vždyť jejího partnera v utajení právě veřejně povýšili! A mě taky! Nadšeně jsem si prohlížel všechny kolem. Zakroutil jsem hlavou, když řekla to o žíhané pohromě. Nebylo potřeba se vyjadřovat. Jedině v hlavě! Pohroma! Tak si kamarádi neříkají, Set! Copak to se dělá? Chvíli jsem tak na kappu hudroval a pootočil se k nejbližšímu stromu. „To je v pořádku, odpouštím jí,“ s úsměvem jsem se pokusil o ladný pohyb a rovnou i sebral svou stříbrnou věcičku, kterou jsme vyhrabali s Lothielem.
A to už přirozeně někam zmizel i Neight. Na moment jsem přejel pohledem Amny, chystal se jí něco říct... a rozmyslel si to. Set se s námi rozloučila a já se tak mohl svobodně rozeběhnout za Neightem a probrat s ním naše nové povinnosti. Jaké překvapení pro mě bylo, když se Neight už bavil s jinou vlčicí. Zastavil jsem co nejblíže u nich to šlo a spokojeně si je prohlížel. Ta vlčice byla šedá s černými pruhy a... a... „Já jsem Newlin,“ představil jsem se sebejistě a tupě zíral na ty dva.

Pořád jsem na sobě nesl výraz 'snažím se vylušit záhadu', ale ve skutečnosti jsem uvažoval nad tím, jestli mezi sebou Neight a Set něco mají. A jestli nám o tom řeknou Morf s Ney! Proč nám to ale mají říkat oni? A ne Neight a Set? Neight a Set se stydí! Nebo si myslí, že jsou důležití, a tak to potřebuje oznámení od alf! I když, to by odpovídalo Set a... Neight? Neight... naklonil jsem hlavu do strany a prohlížel si onoho vlka. Neight by určitě nechtěl, aby se to řešilo takhle! Neight je totiž- COŽE?
„Co?“ šokovaně jsem zíral na Morfa, který právě řekl něco, co jsem určitě slyšel špatně. „Páni, Neighte!“ přiskočil jsem vedle vlka a nemohl zastavit všechno to nadšení. „Sice jsem zklamaný, že nebudou vlčata, ale co já vím! Neighte, Neighte, ty jsi povýšenej! Co s tím budeš dělat? Není to super? Teď... teď... teď můžeš hodně věcí! A jsi delta! Pániiii...“ povzdechl jsem s údivem a tak nějak se vedle něj svalil se zrakem upřeným na jeho přední packy. Ney se mezitím zeptala, jestli chceme vědět, co taková hodnost obnáší. „Já bych to rád věděl!“ zazubil jsem se a fakt chtěl moc vědět, co Neight a ten druhý vlk budou vlastně dělat. Druhý vlk? vypoulil jsem oči, protože mi bylo jasné, kdo tím druhým vlkem je. Nedávalo to smysl, ale proč by povyšovali Morfa? Nebo toho Gebriela, který ani není členem? „A já taky, že jo?!“ došlo mi najednou a opět jsem energicky vyskočil. „Vy jste to čekali? Já to nečekal!“ zakřičel jsem na strom poblíž a rozeběhl se k alfám s tím, že je povalím a dokážu jim tak svůj vděk. Byl jsem opravdu blízko nich, už zbývalo jen to povalení... a pak jsem si to rozmyslel. Zastavil jsem se před nimi, chvíli si je prohlížel a zvažoval, proč nepovýšili někoho jiného. Teda, Neight smysl dával, ale já? „Děkuju, ale... Proč já?“ špitl jsem umírněně a usadil se naproti nim, i když jim to mohlo krapet narušovat jejich prostor. Opravdu, proč já? hlavou mi hrála jediná otázka a dokud jsem neznal odpověď, na okolní svět se u mě nenašlo místo.

Tupě jsem zíral před sebe a pečlivě se rozhodoval, zda mě bolí koutky, protože se tak křečovitě usmívám, nebo proto, že je opravdu velká zima. Uvolnil jsem je a hned na to se ještě jednou s přemáháním krátce pousmál na přicházející alfy. To se jako pozdrav počítalo, ne? Počkat! rychle jsem přejel pohledem své okolí, proč je nás tu tolik? Chyběl už jen Neight a Shelie. A Gebriel. Zrovna, když bych byl radši sám, pryč od Set s Amny, pryč od... od... všech, přešlápl jsem na místě a jemně hrábl do té bílé věci pode mnou. Stejně by mě zajímalo, jak se to jmenuje! zvedl jsem hlavu a pootevřel tlamu, připraven se tázat, jenže s pohledem na Set, která se mi zkrátka nelíbila. A ke všemu něco říkala! To snad nééé! zaúpěl jsem v duchu, když jsem zaslechnul jméno Amny. To se ale zase přiřítil Neight, tudíž se všechno zlepšilo. A navíc začala mluvit Ney, takže pomalu začal pocit nadšení a zvědavosti převládal nad tím špatným pocitem z toho, co... co... co se tu vlastně stalo? Z toho, co jsem – očividně – úplně hodil za hlavu. Se spokojeností z toho, že jsem se zbavil všeho, co není nadšení, jsem zvědavě pozoroval, co se bude dít dál.
„Gebriel?“ nechápavě jsem zopakoval a ztuhl překvapením, když mi došlo, co právě Ney řekla. „No to snad ne! Proč to udělal? Proč by někdo něco takového... vždyť... to není možné! Nééé! To tedy určitě ne! To se přeci nedělá, ne? Já ho ani neviděl! To... to... to je neslušný!“ zavrtěl jsem hlavou s jistou nespokojeností. Avšak ta hned přišla o své 'ne', když Ney pokračovala v oznamování novinek. „Ale co tě nemá! Vetřelec? Pfff,“ zahihňal jsem se skoro stejně nahlas, jako když mi došlo, co mezi sebou mají Neight a Set. Tak o tom to je! významně jsem přikývl. Oni nám chtějí oznámit, že Neight a Set mají vlčata! Zase jsem se zahihňal, ale vynil jsem za to představu vlčete s kožichem jako má Set a pruhy jako má Neight. Bylo to legrační! Nebo ne?
Mou teorii o vlčatech potvrdila další Neyterina věta. Hlavní téma! Vlčata, vlčata, vlčata! skandoval jsem nadšením a mával ocasem. Teď to přijde! Teď! Jaké zklamání pro mě bylo, když se Ney nejprve zeptala na náladu Set. Natočil jsem hlavu do strany. Nechápal jsem to. Proč? To se vlk jako cítí jinak, když čeká vlčata? Ne, ne vlk! Jen vlčice! Jasně... přimhouřil jsem oči a sledoval situaci přede mnou. Co bylo ovšem velmi, velmi překvapující bylo, když odpověděla i Amny. Začínalo to být pěkně zapeklité, a tak jsem si jen všechny prohlížel a předstíral, že se onu záhadu pokouším vyřešit.

Plně jsem si užíval svého stočení v klubisku, až na to, že jsem si ho neužíval, a připadal si, jako kdybych měl každou chvílí zemřít na nepotřebnost. Amny mi poděkovala, jenže kdo by měl jejímu děkování věřit? Já? Já tomu samozřejmě věřím, ale kdokoliv jiný by tomu jistě nevěřil! zakroutil jsem hlavou a jen čekal, kdy Set odejde na lov a nechá mě tu s Amny. Jenže to by se Amny nesměla k té červené vlčici přidat, což samozřejmě udělala. Nejen, že jsem nepotřebný! Já jsem i naprosto lehce nahraditelný! Schoulil jsem se ještě více a přál jsem si být sám. Nebo s Neightem, protože Neight mě nikdy nenahradil tak, jako to právě udělala Amny. Vlk nemůže poděkovat a nahradit přítele tak rychle za sebou, ne? Jedině, že bych ani nebyl její přítel. Zarazil jsem se. Já nejsem její přítel... pořád mě za něj nepovažuje! zavrtěl jsem sebou a snažil se nepřemýšlet. Jak bych taky mohl? Vždyť... vždyť... jsem skutečně dobrý jen jako živý štít, a tu vlastnost má i Set! Určitě je větší kamarádka se Set. Nastražil jsem uši, protože se mi zdálo, že někdo něco volá.
Kupodivu to byla Neyteri a jako první volala mé jméno. Nebo taky mohla volat všechny přede mnou, ale neslyšel jsem to, nebo volala od těch nejhorších a nejméně schopných. Náhle jsem si připadal bez energie. Zvedl jsem pomalu hlavu, abych byl svědkem toho, jak Amny pomrkává na Setii a plánuje si s ní veselinký loveček. Jsem tu taky, ví o tom? ducl jsem hlavou zpátky do Klubiska. Naneštěstí si mé myšlenky a mé přítomnosti všimla Set, která ihned tvrdila, že trucuji, ať přestanu, a kdesi cosi. Já vím, že přichází. Znovu jsem tedy zvedl hlavu, ještě pomaleji si stoupl na všechny čtyři a odstoupil dál od vlčic. Zazubil jsem se na ty dva, které jsem naposledy viděl u obrovitánského sedmikrásiska slepené k sobě, a zoufale si přál, aby mi onen podivný úsměv vydržel.

Hřál jsem Amny a dle svého uvážení jsem v tom byl skutečně dobrý. Nebo jsem podával slušný výkon! Přijatelný! Ne tak špatný! Chvíli jsem se vesele vychvaloval, než mi došlo, že své kamarádce určitě drtím kosti a vnitřnosti. Netrvalo to dlouho, a Set zase řekla něco ošklivého. Smutně jsem se přitulil k Amny a snažil se před Setinými poznámkami schovat. Nebo bych mohl utéct! nadšeně jsem přivítal ten geniální nápad, avšak něco mu bránilo. Amny. Vlčice pode mnou se třásla a já věděl, že to není způsobeno zimou. Vadil jsem jí. Ubližoval jsem jí. Nemohla ani mluvit! Rozdrtil jsem jí hlasivky! Fňukl jsem a zachumlal se do jejího kožichu ještě víc. Jenže pak se i její hlas ozval. Nebo se o to alespoň pokusil. Nezničil jsem jí hlasivky! vykřikla mi hlava pozitivně, jenže... bylo by lepší, kdyby to, co řekla, nikdy neřekla. Zoufale jsem padl na zem vedle ní a stočil se do klubíčka. "Tak jo," zoufale jsem odsouhlasil ještě zoufalejší prosbu Amny a zavřel oči. K ničemu! zakroutil jsem hlavou, aniž bych vnímal okolí. Nedokážu svou kamarádku ochránit, nedokážu ji ani zahřát... k čemu vůbec jsem? Pro smích Setii! Právě, když jsem uzavřel, jaká je moje jediná užitečná vlastnost, zrovna ona vlčice, které jsem svým způsobem užitečný, začala o něčem mluvit. Kam se vůbec poděl Neight? zvědavě jsem pozvedl hlavu a rozhlédl se. Určitě odešel, protože jsem příliš k ničemu! s fňukotem jsem se schoulil opět do svého klubkatého úkrytu. Klubisko! Set mezitím domluvila, co má v plánu, a nás pozvala, abychom se k ní přidali. Neměl jsem na lov náladu. Neměl jsem náladu na Set. "Nechci," špitl jsem a rychle na to zavrtěl hlavou. Zůstat v Klubisku bylo lepší.

Skočil jsem na Amny. Chtěl jsem, aby jí bylo teplo. A aby nešla lovit se Set. Aby mě zase neopouštěla. Líbilo se jí to? Samozřejmě, že ne. Cítil jsem, jak se klepe ještě více, jak máchá tlapama a brání se. Přísahal bych, že mi několikrát přejela drápy po kůži, ale bolest jsem nevnímal přes to, jak urputně jsem se snažil být teplým. Chtěl jsem ji zahřát, tak moc. To už ovšem přišlo napomenutí od Neighta, že bych měl z Amny slézt. Zavrtěl jsem hlavou a s úsměvem přejel Amny vlastní hlavou po jejím krku. Všiml jsem si, že se Set chystá něco říct a radši se zachumlal do její srsti. Náhle nebylo divu, že je Amny zima. Její krátké chloupky sotva mohly hřát. S odhodláním, že Amny musím nahradit její chlupy, jsem se k ní přitulil ještě pořádněji – i když jsem pochyboval, že by to šlo ještě více. Set mě kupodivu jen napomenula, abych Amny něco nezlomil. "Nechci jí nic zlomit!" zahuhňal jsem Amny do srsti. Připadalo mi, že Amny již přestala škrábat a všeobecně se příliš nebránila, tudíž jsem uposlechl Set a trochu uvolnil svůj 'se-zemí-svěrák'. Ale nevzdávám se! dal jsem si podmínku a nepřestával se usmívat. I když to bylo proti Amnyině vůli, mně to poměrně vyhovovalo. Konečně jsem jí pomohl. Sice se jí má pomoc nelíbila, ale byla to pomoc! Po tak dlouhé době! Málem jsem začal vrnět.
Set se Amny zeptala, zda je v pořádku. To by mě taky zajímalo! přitakal jsem v duchu a chtěl se dalším přitulením dozvědět, jak na tom Amny je. Fyzicky. To slovo, které Setia dodala, dokázalo zapříčinit mé krátké zakňučení a schování se do Amny ještě víc. "Já ti nechci ublížit," špitl jsem Amny do srsti a věřil, že to slyšela. A že to ví celou dobu. Jenže co když jí ubližuji? K čemu je, že jí ublížit nechci, když to dělám?! vyděšeně jsem si prohlédl nejbližší chlup Amny a chtěl něco dodat, ujistit se, zda náhodou své společnici přeci jen neubližuji, zda... zda... cokoliv. Jediné, co bylo mou útěchou, bylo, že jsem pociťoval teplo a tudíž... tudíž ho cítila i ona, ne?