Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šťastně jsem se zahihňal, když Gangwolfi použila mé druhé jméno. Bylo hezké se znovu setkat s někým ze smečky! Navíc, Gangwolfi byla starostlivá jako vždy, za což jsem byl moc rád. Skutečně měla pravdu v tom, že by se Bouři nemusela mlha líbit. To je pravda! Páni. Co když- co když Bouři vadí i ta mlha? Pokazil jsem to? Snad ne! Já- já ji schoval! A- a to je dobře, když... když nechce být na území cizí smečky, nebo ne? Ona... ona je takhle v bezpečí! A- a mohla by se vyplížit pryč, kdyby chtěla! Ale snad to neudělá. Venku není ještě moc hezky. A taky bych jí mohl ukázat vydry! Ale- ale spíš hlavně aby byla v bezpečí. Tázavě jsem se zadíval směrem, kde byla Bouře, a povzbudivě na ni kývl. Ne tedy, že by to v té mlze bylo nějak obzvlášť užitečné. "To jsem rád, že jsi to přečkala tady, Gangwolfi! Doopravdy to tam všechno sekalo a štípalo! Asi- asi bys ještě mimo hvozd chodit neměla, není tam hezky! Teda- teda my se odtamtud sotva dostali. Ale určitě by se ti nic nestalo, kdyby ses tam vydala!" oznámil jsem krátce situaci tam venku, mimo bezpečí mlhy a hvozdu, a mile se do toho usmíval, i když nebyl nikdo, kdo by si onoho úsměvu všiml. "A Bouře je moc hodná! Můžu se ti za ni zaručit! Má jen dobré úmysly, ty nejlepší! Potkal jsem ji poblíž Křoviska, na pláni! A tam jsme koukali na mraky. A pak jsem se stal Mráčkem! Měli jsme i jiné nápady, jak bych se mohl jmenovat! Ale... ale! Mráček nakonec vyhrál! Já chtěl být teda Červánek, ale to je taky Mráček, tak... tak se to dobře vymyslelo. Bouře to vymyslela!" nadšeně jsem se uculil druhým směrem, tam, kde byla má nová kamarádka, a doufal, že tam pořád je. Že neutekla proto, že jsem ji zavedl na místo, kde se jí nelíbí. "Ne... nevadí ti ta mlha, Bouře?" zkusil jsem se opatrně zeptat, částečně vyděšený z toho, že jsem o svou kamarádku už dávno přišel.

Byl jsem doopravdy nadšený z toho, co Bouři ukazuji, a z toho, jak se všechna stromiska tváří poměrně přátelsky. Byl jsem si téměř jistojistý, že se jí tu zalíbí! Alespoň dokud jsem nenastražil uši a nezaslechl vyděšený tlukot srdce. Zatímco jsem radostně řečnil o naší smečce, Bouře... "Bouře?" kníkl jsem a starostlivě stáhl uši k hlavě, zatímco jsem si prohlížel její skrčené tělo. Říkala, že tu nemůže být, a já se opravdu snažil jí porozumět, ale ať už jsem se koukal kamkoliv, nemohl jsem nalézt jediný důvod, proč by se tu nemohla ukrýt před pískem. Měli jsme tu hezká stromiska, příjemnou mlhu, která se momentálně schovávala, Skalisko, moc milé vlky a co víc, vydry. Možná- možná jsem něco pokazil já? Nejistě jsem přešlápl. "Bouře!" kníkl jsem znovu a prudce zavrtěl hlavou. "Proč- proč bys tu nemohla být? My- my tě zveme! Totiž, já tě zvu. Ale všichni jsou tu mí kamarádi! Nic se nestane! Máme- všichni jsou- moc hodní! Je tu Darkie a Maple! To jsou naše alfy! A- a- Darkii znám od vlčete! A- je tu Amny! Tu bys měla určitě ráda! A Dunčí! A Gangwolfi! A Nosiel! A jejich vlčata! A- a nenapadá mě nikdo, kdo by- nebo- nebo jsou to stromy? Mohou za to stromy? Naše stromy jsou taky moc hodné!" rozpačitě jsem do své řeči přikyvoval a nespouštěl pohled z Bouře. Věděl jsem, že má příšerný strach. A že jsem něco hrozně pokazil. Musím to napravit! Nějak to napravím. Napravím to! Já to napravím. Napravím to tak, že... že... Nastražil jsem uši, když se k nám začaly blížit kroky. Brzy nás i oslovil hlas. "To je Gangwolfi! Ale- Ale bude to v pořádku!" vykřikl jsem v rychlosti a nervózně se na vyplašenou Bouři usmál, "Slibuji!" Nemohl jsem sice vymyslet nic úžasného, ale mohl jsem zajistit, aby se Bouře už nemusela schovávat. Aby se cítila jistěji. Abych ji ušetřil před výslechem Gangwolfi. Mlha, která se ještě před chvílí schovávala, se vydala za námi, dokud nás plně neobklopila a nebylo vidět na krok. "Bouře?" zeptal jsem se, jako kdybych ji rázem mohl i vidět, "Bouře, je to takhle lepší? Teď... tě nikdo nevidí! Nemusíš se bát! A... a já tě před vším ochráním!" slíbil jsem a mile se na Bouři uculil, i když jsem netušil, kde přesně se nachází, a na druhou stranu si byl poměrně jistý, že můj úsměv neuvidí.
"Gangwolfi!" přidal jsem pak další nadšené oslovení a zamžoural do mlhy druhým směrem, kde jsem doufal, že má kamarádka pořád stojí. "Ahoj! Dlouho jsme se neviděli! Rád tě vidím! Jen teda- teda nevidím. Pardon! Ty asi taky ne. Nevadí to? Já- myslel, že je to dobrý nápad! Tohle je Bouře! Moje kamarádka! Venku je bouře. Totiž- ne Bouře, ale bouře! Písečná! A taky mám druhé jméno, jsem od nynějška Mráček! Jak- jak se máš ty, Gangwolfi! Nevadí ti ta mlha?" nadšeně jsem mával ocasem, což v mlze nebylo nijak poznat, a doufal, že se Gangwolfi nebude zlobit. Obzvlášť, když se Bouře něčeho bála.

// Středozemka (přes Kopretinku)

Doopravdy jsem si s Bouří chtěl povídat i tehdy, když jsme utíkali před pískem, ale moc dobře to nešlo. Vlastně vůbec. Ach jo. Ale to nevadí! Popovídáme si o tom doma! A já si to můžu alespoň připravit! Na co se zeptám. Hm. Na samotu! Určitě není zlá. Ale je špatná! Alespoň maličko. Ale třeba ne pro Bouři! Třeba... třeba se v ní našla! Co to znamená? Na to bych se měl zeptat. Znamená to, že je teď tím, kým byla vždycky, a lépe si to uvědomuje? Nebo! Nebo se stala novým vlkem, poněvadž byla sama? Co se stalo asi mně? Obojí? To je matoucí! Tiše jsem se zahihňal a při běhu se ještě více přikrčil, abych se vyhnul posledním poryvům písčitého větru. Taky bych se mohl ale zeptat na něco veselého! Aby nebyla smutná. Ale! Ale říkala, že samota není zlá, tak... tak by nemusela být smutná! Ale- ale radši ne, radši... radši se zetpám na... na... "Jsme tady!" vykníkl jsem příliš brzy, a tak se mi ještě několik zrnek probojovalo do tlamy, než jsem zastavil v bezpečí za hranicemi. Nechtěl jsem být neslušný a plivat kolem, takže mi nezbývalo nic jiného, než abych zrnka zahnal jazykem k zubům, kde jen nepříjemně drnčela. "Tohle je Sarumenský hvozd! Je to hvozd, ne les! Ale netuším, proč tomu tak je. Je tu smečka, a... a jsem v ní už hodně dlouho! Máme tu vydry, jezírka, pár spadlých stromů... Skalisko!" Nadšeně jsem u tohoto kratšího oznamu poskočil, čímž jsem ze sebe úspěšně setřásl asi tak kilo písku, a šťastně zavrtěl ocasem. "Jistojistě tu můžeme zůstat, než bude venku lépe! A- a nebo! Nebo bys tu klidně mohla zůstat navždy! Nechtěla bys? Jsou tu všichni moc hodní! Totiž, pokud nemáš smečku. Ale jestli máš smečku, tak i tak na tebe budou hodní! Moc! To jen- že- jestli máš smečku, tak- tak sem můžeš chodit jen na návštěvy. Já bych tě tu pokaždé mohl přivítat! A seznámit tě s ostatními! Ale jen kdybys chtěla. Ale určitě bys tu mohla být s námi, kdybys chtěla!" nabídl jsem komplikovaným způsobem členství a vesele se na Bouři uculil. Sice to nebylo to, na co jsem se chtěl původně zeptat, ale to snad vůbec nevadilo. "Mám to tu rád," oznámil jsem Bouři ještě s dalším úsměvem, než jsem se zadíval na nejbližší Stromisko. Místní stromy jsem snad zvládal i nazpaměť.

Vděčně jsem se zazubil, když řekla, že nejspíš ví, co myslím. "To jsem rád! Já to asi lépe... lépe to asi nevysvětlím!" přiznal jsem se a s úsměvem zavrtěl hlavou na znamení, že toho doopravdy nejspíše nebudu schopný. Kolem nás se mezitím vzedmul vítr, takový podivný, rychlý závan, který se většinou objeví s bouří nebo prudkým deštěm. Nic ale nepřicházelo, a tak jsme mohli zůstat ještě chvíli takhle. Už už jsem se nadechoval, abych ze sebe dostal další otázku, třeba na Bouřina oblíbená místa, roční období nebo barvy, jenže... ona mě předstihla. Nepatrně jsem sebou cukl, když jsem její otázku vyslechl. Vánek si pohrával s mou srstí a v mé hlavě se zrodilo několik vzpomínek. Na Amny. Na vlčici, co po ní skáče. Na Dunčího, který říkal, že umřel. Rozpačitě jsem se pousmál a pootevřel tlamu, připravený odpovědět, ale pravdou bylo, že jsem byl mnohem raději, když nejprve promluvila Bouře. Tiše jsem poslouchal a nechtěl ji ani na moment přerušit. Někoho ztratila, soucitně jsem přikývl, než jsem se zase rozzářil. Pod stejnými hvězdami! To je hezké! "Je mi líto, že jsi někoho ztratila. Ale! Je hezké, co říkáš o hvězdách! Ale... ale! Ony to nebudou jen hvězdy! Spojuje vás i slunce! A mraky! A stejná obloha! Ale je pravda, že je asi nejhezčí, když usínáte spolu. I když od sebe. Ale určitě se někdy uvidíte! Mohli bychom toho někoho najít! Nechtěla bys? Mohl... mohl bych se zeptat a poprosit ostatní! A nebudete od sebe! Tím jsem si jistojistý!" plný energie a nadšení jsem začal zběsile mávat ocasem, naprosto připravený vyskočit na všechny čtyři a vydat se do větru, který s sebou začal přinášet písková zrnka, vyhledávat ty, které Bouře ztratila. Jenže jsem taky dlužil odpověď. "Já..." nadechl jsem se a zadíval se na své tlapy, "Já taky někoho ztratil." Rozpačitě jsem se na Bouři usmál, jen krátce, než jsem se raději zadíval k zamračené obloze. Hlavně Amny. Ale... ale i Ney. A Morfa. Dunčího. Larry a Neight se nikdy nevrátili. Setie taky ne. Coffina a Polluxe jsem dlouho neviděl! Rannatha. "Někteří se vrátili! Ale... ale někteří ne. A... nevím, jestli jsme ještě pod stejnými hvězdami. Ale! Ale jestli ne, tak- tak oni by mohli být nad nimi? Takže pořád koukáme na stejné hvězdy! Ale- ale hlavně jsem rád, že se někteří vrátili! Jinak... jinak bych byl asi hodně... hodně sám," uzavřel jsem a nenápadně mrkl, abych zahnal slzy, co se dostavily samým dojetím z toho, že jsem nakonec ani o Amny, ani o Dunčího nepřišel. Můj nadcházející pláč naštěstí zakryla i další zrnka písku, která se rozhodla, že nám celkově zabrání ve výhledu.
Ale ne. Rychle jsem se napřímil a okamžitě přivřel oči, aby se mi do nich nedostalo tolik ostrých zrnek. Bouře rozhodně měla pravdu, když řekla, že bychom se měli schovat, a já jí na to i přikývnul, jen jsem si nebyl úplně jistý, jestli to viděla. "Schováme se! Můžeme... můžeme k nám do smečky, jestli bys chtěla! Není to daleko! A je tam les! Totiž hvozd! Stačí jen-" původně jsem se chystal popsat celou cestu, čistě proto, abych Bouři podal podrobné informace, ale nyní, když se přivalily další zrnka, co štípala víc a víc, to nepůsobilo jako nejlepší nápad. "Pojď za mnou!" vykníkl jsem nakonec a pomalými kroky se vydal proti větru.

// Sarumen (přes Kopretinku) nebo bys chtěla ještě extra na Kopretinku? T-T Já vím prd :c :D

Spokojeně jsem mával ocasem. Ve společnosti Bouře se mi opravdu líbilo, a celkem jsem se těšil, až všem povím, že jsem od někoho dostal další jméno. Mohl bych to taky takhle dělat! Mohl bych běhat kolem a dávat všem jména! Nemuseli by je používat, ale... ale třeba by jim to jméno zpestřilo den! Mohli by být smutní... a pak by si vzpomněli, že mají kamaráda, co je vlastně pojmenoval! A! A tím, že by měli víc jmen! Tím! By vlastně nemuseli být nikdy sami? Jako já! Mám Newlina a Mráčka! Nemůžu být sám, když jsem nyní dva! Tiše jsem se zahihňal a trvalo mi nějakou dobu, než jsem si uvědomil, že mi Bouře odpověděla na mou důležitou otázku, jestli má raději východ nebo západ. "Západ!" vydechl jsem po ní a s uznáním pokýval hlavou. Už už jsem se chystal nadechnout, abych jí mohl sdělit, že mám raději východ, poněvadž se všechno včetně mě probouzí k životu, ale že západ je taky pěkný, poněvadž bez spánku není probuzení, ale nakonec jsem si všechny tyhle informace musel ještě pro nějakou dobu nechat. "Proč?" zopakoval jsem a vesele pokrčil rameny, zatímco se můj zasněný pohled konečně odtrhl od mraků k jejím očím. "Ani nevím! Já... já to jen chtěl vědět! Nebo- nebo, ne že bych to chtěl moc, ale- ale to nevadí! Byl jsem jen zvědavý. Jsem hodně zvědavý! A- a asi bez důvodu. Ale to nevadí! Poněvadž kdybychom dělali jen věci, co mají důvod, tak... tak je to příliš vážné a... to já nemám rád. Ale nevadí mi to, teda! Myslím, že mi to už nevadí. Ale i tak mám radši, když se můžu zeptat na cokoliv, i když to nemá úplně smysl!" šťastně jsem se zazubil a nevědomky si do slov párkrát přikývl, jako kdybych tím dával svému proslovu víc na hodnotě. "Totiž, vlastně všechno má smysl, i když- i když ne vždy úplně... úplně smyslosmyslový! Víš, co se snažím říct? Já- myslel jsem tím, že pro mě je ta otázka důležitá, i když celkově moc velký smysl nemá! Ale pro mě smysl má! A to... to je to důležité?" přimhouřil jsem oči, zatímco se můj nejistý hlas snažil dát dohromady možná až příliš obsáhlé vysvětlení mé odpovědi.

"Mráček," zopakoval jsem s upřímnou fascinovaností ve hlase, než jsem se nadšeně zazubil. "Dešťový mrak je opravdu dlouhé! Ale mně by to nevadilo. Třeba! Třeba by mi pak všichni říkali Mráčku, i když bych jim neříkal, že by mi tak říkat měli! Nebo! Nebo by mi říkali Dešťáku. To už tak skvěluper není! Mimochodem, skvěluper, to je slovo, co jsem vymyslel! Je to kombinace skvělé a supe- kombinace! Mohl bych- mohl bych! Mohl bych nechat ostatní, aby to kombinovali! A byl bych pak Deštráček! Mrášťový! Dráček? Deráček? Dešráček? Dešáček!" zasněně jsem koukal všude kolem a zběsile se usmíval, zatímco se mi z tlamy linuly další a další nápady na vlastní jméno. Ale když i tenhle myšlenkový proud ustal, věnoval jsem veškerou svou pozornost a zvědavost jménu Bouře. Bouře, Bouře... Bouře! Doopravdy jsem se snažil přijít s pravým původem jejího jména, ale bylo tak záhadné, že jsem, pokud jsem jí zrovna nezkoušel něco o tomto tématu sdělit, jen lapal po dechu a snažil se netvářit příliš zmateně. Je to záhada! zahihňal jsem se nakonec, když jsem ze sebe vydal pravděpodobně poslední nápad, a zadíval se na Bouři, jestli z její tváře alespoň částečně nevyzkoumám, která z těch věcí byla správně. Určitě bylo správně úplně všechno! Nebo! Nebo si to vymýšlí. Ale proč by si to vymýšlela! Mou společnici ale na mých nápadech ještě zaujaly blesky, u kterých jsem si v závalu všeho už ani moc nevzpomínal, že jsem je zmiňoval. "Vločky!" vydechl jsem udiveně a vesele pokýval hlavou. "Tak nikoho takového jsem asi ještě nepotkal! Jen tu vlčici, Vločku, a o té jsem ti už říkal! Kdyby Vločka uměla vločky, to by bylo!" rozchichotal jsem se vlastnímu žertíku, který se mi opravdu líbil, a snažill se si příliš neodcházet od tématu blesků, jenže... "Já zase umím jaro! A proměnit se ve vlče! A vyvolat bublinu! Ale mistr Nafoukánek je stydlivý, asi bych ti ho nemohl ukázat. Ale zbytek ti ukázat můžu!" nabídl jsem se a rovnou začal vstávat na všechny čtyři, připraven udělat magický výstup, jenže pak i u mě nastalo uvědomění, že se tu hlavně bavíme o jménu mé nové kamarádky. S nastraženýma ušima jsem se zvědavě zaposlouchal do její krátké odpovědi. "Ah! To dává smysl!" vykníkl jsem a znovu uznaně pokýval hlavou, "To je zajímavé! A já-" Hodlal jsem se rozbásnit o tom, jak jsem Mráček, poněvadž jsem přišel za mraků, ale Bouře to zvládla během okamžiku za mne. "Přesně tak!" nadšeně jsem odsouhlasil a radostně zamával ocasem. "Ale teda, už je zase pěkně, co! To... to bych se mohl přejmenovat na toho Červánka! Ale- ale když budu Mráček, tak... tak! Můžu být vlastně jakýkoliv Mrak!" spokojeně jsem se zahihňal a obrátil pohled k obloze, která napovídala, že i další dny budou určitě pořádně prohřáté. "Máš radši východ, nebo západ slunce, Bouře?" zeptal jsem se nakonec, aniž bych odtrhl pohled od narůžovělých mráčků.

Šťastně jsem se zahihňal, když řekla, že bych mohl být podle vzhledu i Dešťový mrak. "To je taky skvěluper nápad! Ale- ale možná to zní trochu smutně? A já bych nechtěl být smutný! Nebo někomu smutek způsobovat. Ale pořád! Pořád je to asi pěkné. Je to pěkné! Mohl bych být Dešťový mrak, určitě ano! Nebo jen Mráček! Ale to bych byl možná příliš bílý. Možná, že bych mohl být bílý!" nadšeně jsem mával ocasem, zatímco jsem se pustil do hloubkového rozebírání Bouřina nápadu. Ale Červánek je taky dobrý! Možná se na to zeptám Amny! Třeba bychom mohli takhle pojmenovat naše vlčata! Nebo- nebo bych tak pojmenoval nějakou vydru ve hvozdu! Spokojeně jsem se culil a v duchu jsem jásal nad tím, jak skvělá je Bouře společnice. Dokonce byla i strašně zajímavá! "Přátelé?" zvědavě jsem nastražil uši a fascinovaně přikývl, "To je skvěluper! To jsem teda nečekal. Mě pojmenovali rodiče! Myslím, teda. Vlastně jsem se jich neptal! Ale- ale určitě to nebyli mí přátelé. Ale! Ale přátelé! To musíš mít skvělé kamarády, když ti dali jméno! Já mám taky spoustu kamarádů, ale všichni už jména mají. Ale třeba jich může vlk mít víc? Mohl bych být Newlin Dešťový mrak! A všude bych říkal, že mi to jméno dala kamarádka Bouře! A- a kdyby se mě ptali, tak bych jim řekl, že- že! Pro upřesnění! Že jsem Newlin od narození a Dešťový mrak od Bouře! To zní super!" Radostně jsem se zubil a vrtěl ocasem, zatímco jsem si představoval, jak skvělé by bylo, kdyby všichni mí kamarádi, třeba Dunčí a Amny, dostali druhá jména. Mohli bychom si je vymyslet navzájem! Já bych ho vymyslel Amny, Dunčímu bych ho vymyslel já, Dunčí by vymyslel Bouři! Kdyby teda Bouře chtěla. Ona už jedno super jméno má! Teda. Všichni mají super jméno! Ale Bouře! Zasněně jsem chviličku zíral kamsi do prázdna, než má zajímavá společnice vyřkla další otázku. "Chm!" vydal jsem ze sebe a zamyšleně přimhouřil oči, zatímco jsem oplatil její úsměv. Možná... možná má ráda Bouři? Nebo její kamarádi měli rádi bouřky! Spíš její kamarádi. Asi? Asi! "Tví kamarádi mají rádi bouřky? Nebo! Nebo jste se zkamarádili za bouřky! Nebo! Umíš blesky? Znám pár vlků, co umí blesky! To bys pak byla úplně úplná Bouře! Nebo... nebo..." lapal jsem po dechu, zatímco jsem se snažil vymyslet další možnosti. Nebo je to jen tak? Ale to by bylo legrační! "Pročpak ti říkají Bouře?" zeptal jsem se nakonec se zazubením a zvědavě na ni upnul pohled.

// Nyah, nyah, té jizvy na stejném oku jsem se taky chtěla chytnout, ale teď by to znělo jako kopčení :D :D

Jakmile vlčice byť jen naznačila, že mi na odpověď pootevře tlamu, napjatě jsem na ní začal viset pohledem. "Neviděla?" zopakoval jsem po ní a rovnou se i porozhlédl kolem nás, čistě pro případ, že bychom někoho, nejlépe Amny, mohli vidět společně. "To nevadí! Třeba někoho ještě uvidíme spolu!" povzbudil jsem ji, kdyby se náhodou cítila špatně za to, že mi nemůže pomoct, a přátelsky zavrtěl ocasem. Už jsem se nadechoval, že se zeptám na další informace, třeba na ty, které jsem se od ní ještě nedozvěděl, jako jméno a oblíbenou barvu, ale nakonec toho alespoň částečně nebylo potřeba. "Bouře!" zopakoval jsem po ní a radostně se zazubil. Kdyby neřekla, že je Bouře, asi bych si myslel, že je bouře! Jako že bude pršet! Což... což asi bude, zadíval jsem se krátce s širokým úsměvem na mračna, co zabírala celou oblohu, než jsem se vrátil pohledem zpět k vlčici. "Bouře je hezké jméno! Taky bych se chtěl jmenovat takhle nějak! Totiž, Newlin je taky fajn! Nebo, nebo jsem na to zvyklý! Ale Bouře! Ale- ale to by se ke mně asi nehodilo. Měl bych být spíš... spíš Paprsek! Nebo Červánek! Ale to bych měl být červenější. Obláček! Ale asi Paprsek! Znal jsem taky vlčici, co se jmenovala Vločka! Znáš ji?" radostně jsem se na ni díval, zatímco jsem si částenčě představoval, jaké by to bylo, kdybych byl Paprsek. Bylo by to skvěluper! A- A Amny by pak byla Slunce! Nebo- nebo Hvězda! Hvězdička? Hvězda a já bych jí říkal, že je Hvězdička! Spokojeně jsem se uculil, i když mi vlčice sdělovala něco, co mi bylo jasné, a chápavě přikývl. "Bouře je opravdu hezké jméno! A zajímavé! Jak- jak jsi dostala tohle jméno? Totiž, mně prostě někdo pojmenoval Newlin a... a! Nikdy jsem se ani nikoho neptal, proč se nějak jmenuje, takže možná je to trochu hloupost, ale- ale Bouře!" zavrtěl jsem hlavou a tichounce se zahihňal.

// Kopretinka

Úspěšně a šťastně jsem překonal řeku, která mi jako jediná stála v cestě při objevování Amny. Snad mi jako jediná stojí v cestě! Možná šla Amny přes dvě řeky! Ale jestli ano... tak... tak! Mám půlku za sebou! A jestli bude jinde, tak... tak se alespoň ujistím, že není tady! A jestli bude tady, tak- tak se můžeme projít jinam! A být spolu! Zatímco jsem se řítil kupředu přijatelným tempem hodným někoho, kdo neběhá úplně nejraději, nebe nade mnou se smrákalo. Vzduch byl taky o něco chladnější, než jaký byl v našem hvozdu, a země už dávno nebyla pokrytá trávou a kopretinami. "Pláň s Křoviskem!" zazubil jsem se a začal se okamžitě rozhlížet, jestli jsem našeho starého známého už neminul. On tam vlastně už není sám! Má tam dalšího Křovisáka Juniora! Jsou tu dva! A třeba je u nich i Amny! Určitě se šla podívat, jak se jim daří! Ne teda, že bychom u nich dlouho nebyli, ale... ale asi jsme u nich dlouho nebyli! Jak se asi mají! Jak se asi má Amny! Jak se asi mají spolu! Zahihňal jsem se vesele nad představou, že by Amny u Křovisek už dávno čekala, a že bych jí pak s hrdostí mohl říct, že jsem si myslel, že to tak bude, ale... mé hihňání přerušilo cosi, co jsem zahlédl.
Ve vysoké trávě se krčila světlá vlčice, která vypadala, že se něčeho bojí. Ale čeho? Bojí se... bojí se tmy? S tím bych jí mohl pomoct! Nebo má strach z plání! To bude horší. Ale! Ale zvládlo by se to! Nebo má strach z něčeho, co tu není! A- a pak- a pak... bych se asi měl zeptat, čeho se bojí. "Ahoj!" pozdravil jsem ji a přátelsky zamával ocasem, zatímco jsem se nadšeně vydal k jejímu úkrytu. "Já jsem Newlin! Nebo taky Lin. Nebo Newlin! Totiž. New! Ale spíš Newlin! Nebo Lin. A co ty? Co tu děláš? Já tu jen tak jdu! Totiž, poloběžím! A polojdu taky. Mám tu kamarády! Křoviska. A u nich možná kamarádku! Neviděla jsi ji? Je taková černobílá, má fialovo-oranžové oči a- a taky je trochu malá! Ale ne moc. Ale s vlčaty se kamarádím taky! Sám se vlastně umím proměnit na vlče!" shrnul jsem jí pár informací, když jsem se konečně mohl usadit u okraje jejího pole trávy. "Ahoj!" zopakoval jsem ještě radostně se zazubením. Byl jsem opravdu rád, že nejsem sám.

// Sarumen

Byl jsem i po tak dlouhém spánku, co jsem ještě před chvilkou provozoval, celkem unavený, poněvadž mi pořád nešlo běžet. Ale to nevadilo! Tím, že nespěchám, Amny alespoň neminu! pokýval jsem si zcela nadšeně a bral tuto myšlenku rovnou jako povel k tomu, abych přešel do pohodlné chůze. Nebylo teda úplně hezky a vypadalo to, že bylo jen otázkou času, než zmoknu nebo zkroupnu, ale já byl stejně moc rád. Zhluboka jsem se nadechl a vesele se uculil na nejbližší květiny, kterých bylo vlastně poměrně dost. A to je dobře! Mávnul jsem ocasem na pozdrav a vydal se směrem ke Kamenisku, které náš hvozd hlídalo celou tu dobu. "Ahoj! Jsem zpátky! Dlouho jsem tu nebyl. Totiž! Já totiž spal. Dlouho! A předtím... předtím jsem ležel u řeky..." oznámil jsem a na moment se zadíval kamsi do dáli. Amny tam nebyla. Nebyla tam, svět byl prázdný. Amny na nějakou dobu nebyla, otřásl jsem se a krátce zavrtěl hlavou. "Ale pak! Pak už jsem nemusel! Amny se vrátila! A je ještě veselejší, než byla kdy dřív! A já usnul! Ale to nevadí. Snad se vyspala taky! Určitě se stihla vyspat tak... tak dvakrát! Nebo třikrát!" zahihňal jsem se žertíku, který klidně mohl být pravda, a po očku se zadíval i na kámen, jestli to s ním taky nepohnulo. Sice rozhodně nevypadal, že by se za břicho popadal, ale minimálně pobaveně působil. Určitě se usmívá a já to jen nevidím! Hlavně, že se usmívá! Usmál jsem se na oplátku na něj a už se téměř pustil do sedání si do trávy, když mi došlo, že tohle vlastně není můj plán. "Já už zase musím," vydechl jsem, částečně rovnou jako omluvu, a okamžitě se rozeběhl dál. "Ale někdy se vrátím!" kníkl jsem ještě, zatímco jsem se už dávno pustil do zbrklého překonávání řeky.

// Středozemka (přes Midiam)

Nečekaně jsem sebou trhl. Teprve po probuzení jsem zjistil, že jsem vůbec spal. "Amny!" vykníkl jsem a pohledem ihned zamířil k místu vedle mě, které ale nyní bylo zcela prázdné. "Amny!" zopakoval jsem a vyplašeně vyskočil na všechny čtyři, což jen způsobilo, že se celý můj svět zamotal. Amny, Amny, Amny, zmateně jsem se rozhlížel. Byl jsem sám. A věděl jsem, že před usnutím jsem měl její společnost. "Byla tu! Určitě tu byla! Jistojistě- ona- usínala se mnou! Musela tu být!" pokusil jsem se vysvětlit nejbližšímu Stromisku, které teda nevypadalo nijak extra zmateně, ale to mě vůbec nezastavovalo. "Možná... jsem spal dlouho? Třeba se šla projít! Šla se projít? Neviděl jsi ji jít se projít?" tázavě jsem natočil hlavu do strany, ale jen na chvilku, abych se okamžitě mohl pustit do očuchávání okolí. To byl vlastně docela chytrý tah, který mě asi nikdy předtím, když jsem někoho hledal, nenapadl. Lesem byly cítit různé vůně, ale ta Amnyina byla slabá a stále se vytrácela. "Tak... tak někam šli všichni! Šli se všichni projít!" vykřikl jsem a s jistou úlevou se zazubil. Amny je v pořádku, Amny je v pořádku, Amny je v pořádku! Zavrtěl jsem ocasem a znovu se v klidu posadil. Svět byl moc pěkný, když na něm byla Amny. A když Amny byla v pořádku, bylo to úplně nejlepší.
"Já?" zeptal jsem se, jako kdyby se mě na něco Stromisko zeptalo, a nepatrně zavrtěl hlavou. Rád jsem si povídal, to ano, obzvlášť, když jsem tu hodlal čekat. "Já tu na ně počkám!" vysvětlil jsem tedy s uculením stromu a vesele si na to i párkrát přikývl. Hodlal jsem být trpělivý! A počkat! A neztrácet se, aby mě pak zase nemusela hledat Amny! Určitě bych jí dělal starosti! Já tu prostě lehnu a budu čekat! A až se bude vracet, tak budu předstírat, že se teprve probouzím! Nic nepozná a bude mít radost! A taky- taky ji pochválím, že se vykoupala! A že se šla projít! A že jí to sluší! Šťastně jsem se nad svým plánem, který měl Amny zcela překvapit, zachichotal. Amny je v pořádku, Amny je v pořádku, spokojeně jsem si povzdechl a znovu na strom přikývl, jako že čekáme spolu a všechno je hezké. Vlastně nejen jako! Všechno bylo hezké. Jen teda... "Myslíš, že už se vrátí? Určitě se brzy vrátí!" nadhodil jsem další konverzační téma a s úsměvem pozoroval Stromisko. Podle všeho bylo rozhodně profesionálnější na čekání, než jsem kdy mohl být já. Trpělivě stálo, bez hnutí. A byl jsem si jistý, že takhle stálo vždycky! Já takhle dobrý nebyl. Musím být víc jako Stromisko, usoudil jsem a s obdivným pokýváním se nepatrně zavrtěl, abych našel pohodlnější pozici, ve které bych taky samou trpělivostí zakořenil. Jenže ať už jsem dělal cokoliv, nikdy to nebylo ono. Občas to tlačilo, občas to bylo příliš nakřivo, občas něco lechtalo. A nakonec se to nedalo vydržet. "Tak ne!" vykníkl jsem a znovu vyskočil na všechny čtyři, úplně stejně jako předtím, až na to, že tentokrát se všechno nepomotalo. "Tak já je půjdu hledat! Najdu Amny! Najdu ji a... a povím jí, že jsem se už vyspal! A hlavně se musím zeptat, jestli už se vyspala ona! Snad ano! A- a třeb jí po cestě najdu ještě něco hezkého! Třeba... třeba mušličku! Nebo... nebo! Nebo jí posbírám květiny! Rostou květiny? Určitě už rostou květiny!" radostně jsem se zazubil a ještě chvíli zaváhal pohledem na trpělivém Stromisku, než jsem se co nejrychleji rozeběhl pryč. Potřeboval jsem být okamžitě s Amny.

// Kopretinová louka
// Jen se jdu nedaleko rozehrát, pak už budu profesionální smečkáč, slibuji! ^^

Já se rozhodně přidám do týmu! ^^
A jsem teda spíš tým Praha, ale snad i Brno bych pak zvládla (ale šest hodin vlakem není tak kůl jako dvě, no :c :D).
Co se času týče, tak mohu kdykoliv, až na první srpnový týden.
Ale hlavně se moc těším!

Nemohl jsem se přestat zubit, možná jen na chvíli, kdy se mi zpoza hrdla ozvalo tiché, vděčné zachichotání. Nikdy jsem nebyl šťastnější. S fascinovaností jsem sledoval každý Amnyin pohyb, který byl tak skutečný, jak to jen bylo možné. Je vedle mne! Jsme spolu! My dva! Navždy! Zběsile jsem zavrtěl ocasem a vesele přikývl. Sice jsem si měl více všímat toho, jak se Amny roztřásla, když jsem zmínil vodu, ale já byl momentálně příliš veselý na to, abych dokázal postřehnout cokoliv špatného. "To bychom mohli! Skvěluper nápad! Něco ulovíme!" odsouhlasil jsem Amny a plný energie vyskočil na všechny čtyři. Okamžitě jsem se začal rozhlížet, jestli se v okolí náhodou nenaskytne první příležitost, co ulovit, ale... "Hele!" vypískl jsem nadšeně a přiřítil se k nedaleké a nepatrné hromádce. "Našel jsem veverku! Totiž- mrtvou. Mrtvou veverku!" oznámil jsem Amny a rovnou zrzavé zvíře popadl do tlamy, abych ho Amny na tu vzdálenost ukázal ještě lépe. Sice to asi ničemu moc nepomohlo, ale... minimálně bylo jasné, že je to veverka, poěnvadž s tou informací už byla slovně obeznámena. "Dwalwa bwy swis?" nabídl jsem drobným pokývnutím své partnerce a nejlepší kamarádce v jednom, zatímco jsem se snažil na potenciální potravu příliš neslintat. "Dwej swi!" pobídl jsem ještě Amny, čistě pro případ, že by chtěla ze slušnosti odmítat, a s několika veselými poskoky byl zpátky u ní, kde jsem naši první kořist slavnostně položil k jejím tlapkám. "Vypadá v pořádku! Jistojistě bude v pořádku! Pardon, že jsem ji oslintal. Já se snažil! Ale strašně slintám. Jakože opravdu strašně, ne že bych to říkal jen tak," přimhouřil jsem oči a pohledem začal poměřovat veverku. Opravdu až nepatrnou vrstvu mých slin u hlavy vypadala skvěle. V rámci možností, které mrtvá veverka měla. "Jsem slinta," okomentoval jsem ještě svůj výkon a po chvíli sebereflexe se znovu nadšeně zazubil. "Můžeme se podívat, jestli jich tu není víc! Tahle vypadá uloveně! A kdyby byla ulovená a někdo by ji tu nechal, tak... tak! To vlastně nemusí nic znamenat. Ale mohlo by!" ve snaze Amny přesvědčit, že je skvělý nápad namísto lovu hledat již ulovené veverky, jsem zamrkal a párkrát dokonce i přikývl. Podle mne to byl nápad přímo báječný.

Dříve, než jsem si to vůbec mohl uvědomit, jsem vyčerpaně ležel na Amny. Všechno to, co se dělo poté, co zmizela, nyní bylo pryč. Mohl jsem dýchat. Mohl jsem žít. A má reakce na ono uvolnění byla jednoduše spánek. Spal jsem poměrně tvrdě, takovým tím spánkem, kdy celé tělo ztuhne a ráno se probudí ve stejné pozici s pocitem, že vůbec neusnulo. Jenže mé ráno nastalo mnohem dříve. Nepatrně jsem sebou cukl a pootřevřel oči, pomalu, jako kdybych měl všechnu jistotu světa, že se nevzbudím sám. "Amny?" špitl jsem a zamžoural na svou partnerku, která se pod mou hlavou snažila dosáhnout na brusinky. "Amny!" vykníkl jsem znovu a konečně uvolnil své sevření, které ji muselo mačkat k zemi. "Amny!" zopakoval jsem a rozpačitě se usmál. Cítil jsem se hloupě, že ji tak moc oslovuji. A zároveň to bylo to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát. Znovu volat její jméno a dostat od ní odpověď. "Amny, pardon! Já- já asi usnul! Asi... asi ano. Pardon! Ale- ale už tě budu hlídat! A starat se o tebe! Pořádně, slibuji!" zamával jsem ocasem a nepatrně natočil hlavu bokem, aby Amny neviděla zívnutí, které mé sliby následovalo. "Mám tě rád! Jak ti je? Mohl bych pro tebe něco udělat? Poněvadž! Já bych mohl něco udělat! Mohl bych- mohl bych ti něco ulovit! Musíš mít ještě hlad! A taky- taky bychom mohli dojít k řece a napít se! I když teda, ona je docela rozvodněná. Tak spíš k jezeru! Nebo- nebo ti to prostě přinesu! Totiž- ne- ne že bych ti dával napít z tlamy! Totiž! Kdybys to nechtěla! Ale- ale mohl bych-" zmateně jsem zavrtěl hlavou a poněkud rozpačitě se usmál. Já nejsem sám. Nejsem sám! Amny- Amny je zpátky! "Já jsem strašně nervózní! Pardon! Já- mám takovou- jsem tak moc rád, že jsi zpátky, Amny!" Nemohl jsem zabránit radosti, která tak špatně narušovala cokoliv, co jsem se snažil říct. Rozhihňal jsem se nahlas, možná až příliš, a s vděkem se zachumlal zpět do jejího kožichu. Nebyl tak čistý, jako kdysi, ale byl pořád Amnyin. A to bylo to nejlepší, čím kožich mohl být. "Mám tě tak moc rád!" vykníkl jsem znovu a šťastně ji olízl.

Cítil jsem se provinile, že jsem svými slovy způsobil, že se Amny začala omlouvat. Ale ne, stáhl jsem na moment uši, než jsem do ni nepatrně šťouchl čumákem. Musí si myslet, že jí to vyčítám! Ale já jí to nevyčítám! Opravdu ne! Vyplašeně jsem začal dýchat rychleji, naprosto ztracený mezi možnostmi slov, které bych mohl použít, ale... nakonec na tom nezáleželo, když jsme byli spolu. "Tak spolu budeme už úplně navždy, Amny!" prohlásil jsem a s uculením, které bylo tak šťastné, že mě bolely koutky, jsem se zachumlal do její srsti. Líbilo se mi, že jsme spolu. Takhle blízko. Takhle budeme už navždycky! Už navždycky budeme takhle u sebe! Budeme takhle i chodit! A spát! To- to bude asi to nejjednodušší. Ale! Ale budeme spolu takhle i lovit! A jíst! A nikdy se od sebe nehneme! Zasněně jsem zamával ocasem, zatímco si Amny položila hlavu na mé tlapky. "Klidně... klidně se vyspi, Amny!" špitl jsem a olízl jí čelo, na které jsem s nešikovným funěním po několika pokusech konečně dosáhl, "Já na tebe dohlédnu! Budu dávat pozor, aby se ti nic nestalo! Není ti zima? Určitě bych nás mohl ohřát! Ale- ale hlavně! Hlavně se budu starat o to, abys byla v pořádku! Odpočiň si! Jsi v bezpečí! Se mnou! Jsme spolu, Amny!" Teplé slzy se znovu začaly klubat v mých očích, tentokrát ne smutné, ale dojaté. "Jsme spolu, Amny," zopakoval jsem měkkým hlasem a nechal pár kapek, aby stekly po mé tváři. Rozhodně jsem si ale dával pozor, aby nedopadly na Amny, poněvadž bych si neodpustil, kdybych ji takhle unavenou vyrušil z odpočinku. Kdybych ji kdykoliv vyrušil z odpočinku! opravil jsem se a šetrně se nad svou partnerkou pousmál. Hodlal jsem dělat cokoliv pro to, aby už nikdy nemusela odejít.
Po nějaké době sledování jejího dřímání jsem se zadíval kousek před ni. Miluji tě, Amny, uculil jsem se pro sebe a nechal přímo na místě, které jsem nyní tak urputně sledoval, vyrůst keřík s bobulemi. Místo borůvek, které možná tak trochu reprezentovaly to, jak špatně jsem své partnerce a nejlepší kamarádce naslouchal, na něm ovšem tentokrát rostly brusinky. Když jsem byl spokojen s jejich množstvím, opatrně jsem položil svou hlavu na Amnyin krk. "Hezky se vyspi, Amny," zašeptal jsem do chladného jarního vzduchu a přivřel oči.