Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Přímořské pláně

Bylo pro mě zklamáním, že se mnou neutíkal Unavený před bobrem, že se ten vlk takhle rozhodl... na druhou stranu už jsem se opravdu těšil domů. Navíc: to nemusel být Unavený, ne? Ten vlk mě... nepoznával! Unavený si mě jistě moc dobře pamatuje! Tenhle... zakroutil jsem za běhu hlavou. "To nebyl Unavený," prohlásil jsem, jako kdybych učinil oficiální oznámení a nemohl přestat přemýšlet nad tím, kdo to tedy byl. Neměl bych se vrátit a zeptat se na jméno? ohlédl jsem se za sebe, ale Neunavený byl už příliš daleko a já chtěl tak moc domů.
Přede mnou tekla řeka, což se skvěle hodilo mé žízni. Nebo se to mé žízni nehodilo? Žízeň je ráda žízní, když se napiju, zničím ji... a to se jí přece líbit nemůže! Takže jak? Hodí se to mé nežízni? To zní hloupě! Nehodilo se to mé žízni. Takhle. Sice to není dokonalé, protože proč bych se měl radovat z toho, že něco zničím? ALE jinak je to celkem dobré. Příště vymyslím něco hezčího! Něco jako... nežízeň, ale hezčího! A ještě skvělejší bylo vědění, že zbývá jen louka s kopretinami a jsem doma. Tak dobře jsem se tu vyznal. Spokojeně jsem přiskočil k řece, opatrně se naklonil a začal pít. Voda byla příjemně studená. To sice neocenila má žízeň, ale má nežízeň ano. Chtěl jsem být nestranný, opravdu! Ale přeci jen jsem měl radši nežízeň, tudíž jsem pít nepřestával.
Určitě bych tam pil až dodnes, kdyby má žízeň nezačala mizet a já si neuvědomil, že si taky zaslouží být se mnou. S pitím jsem přestal a chvíli se rozhlížel, abych zjistil, zda se nakonec neobjeví Neunavený. Když se nic nedělo, všichnni tři jsme se (ne)ohrabaně ponořili do řeky, přeplavali ji, dostali se na louku s kopretinami... a nadšeně běželi domů.

// Sarumenský hvozd přes Kopretinovou louku

//Bobří ostrov

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, abych utekl od té největší obludy, jakou jsem kdy viděl. A jak byla zákeřná! připomněl jsem si v hlavě, abych rovnou vyjmenoval všechny její nevýhody. Avšak... moc jich nebylo, vzhledem k tomu, jak krátká doba dívání se na ni mi stačila, abych odtamtud zmizel. A ještě jsem tam nechal Vločku! starostlivě jsem se ohlédl za sebe. Žádná bílá skvrna, která by mě následovala, či se alespoň snažila mě následovat. Nic. Ale to nevadí! pousmál jsem se nad myšlenkou, jak Vločka bojuje s bobrem pomocí, pomocí... zavrtěl jsem hlavou. Užuž se mi do mysli vkrádala úvaha nad tím, zda má Vločka šanci přežít, ale to nevadilo. Já vždycky věděl, že Vločka přežije. Protože se jí říká Vločka. Až jednou prohraje, až spadne na zem... bude se jí říkat Sníh! A říká se jí Sníh teď? "Ne!" spokojeně jsem se zahihňal, poněvadž bych nikdy neřekl, že z takové legrace bude jednou velmi vyspělá úvaha, která někomu zachrání život.
Proběhl jsem velkou částí pláně, když jsem viděl bílý flek. Vločka! byla přede mnou, což nebylo koneckonců vůbec překvapivé, protože má rychlost, ať už jsem se snažil sebevíc, nebyla dostatečně rychlá. Doběhl jsem k bílému fleku, který se nakonec ukázal i jako z poloviny černý. Ten bobr ji poznamenal? zvědavě jsem si ji prohlížel. Mohl bych se jmenovat taky Vločka? Je slušné se na to zeptat? Nebo prostě půjdu a řeknu, že se jmenuji Vločka? Bez Vločky svolení? Ale proč bych potřeboval vlastní svolení, já jsem Vločka! A- "Unavený?!" nadšeně jsem vypískl, když mi došlo, že se nejedná o Vločku zraněnou černou magií. "Páni, musím ti toho tolik říct, dlouho jsme se neviděli a-" naklonil jsem se dopředu, "tolik se toho stalo!" Zakřičel jsem jak nejhlasitěji to šlo, aby všem došlo, že toho tolik bylo opravdu TOLIK. "Tak třeba právě teď! Hádej, co se právě teď stalo?" nadšeně jsem poskočil a aniž bych nechal domluvit načernělou Vločku, dodal jsem: "To neuhodneš!" Radostně jsem se rozhlížel po pláni, když mi došlo, že vlastně utíkám před bobři. "No, na tom nezáleží! Pozorně mě poslouchej, Unavený! Musíš utéct! Nejlépe se mnou! Já vím, kam běžet! Nebo rychle jít! Pryč! Tam- tam- tam-" chtěl jsem mu sdělit, že jsem nalezl ostrov s obludami, ale nevěděl jsem, jak bych to mohl udělat. "Tam je ostrov s obludami!" povedlo se mi konečně sdělit tu nejpodstatnější informaci. "Vezmou ti ocas a pokoušou tě!" s posvátnou bázní jsem se zadíval směrem k ostrovu. "Prostě utíkej!" naléhavě jsem nahlas zašeptal svá, možná poslední, slova a utíkal dál.

// Přes Středozemní pláň k řece Kiërb

Nedokázal jsem vnímat příliš moc věcí. Byly tu starosti, že něco zvrtám a popletu, dále spousta nadšeného očekávání a nakonec se do té koule emocí přidal ještě Neight, který si myslí, že je starý. Ale i tak! Rychle jsem přikývl na něco, co Vločka říkala. Přesto, že jsem byl poměrně dost zaneprázdněný, dokázal jsem nás perfektně vést, přímo tam, kam jsme potřebovali. Z všeho toho škodlivého přemýšlení mě totiž právě v čas vytrhla, odtrhla a trhla Vločka s jejím upozorněním, že "Tohle je bobr!". Nadšeně jsem pozvedl hlavu a rozhlížel se do dálky. Očekával jsem něco velkého, něco nebezpečně vypadajícího, ale zároveň přátelského, něco... šilhal jsem znepokojeně do krajiny. Takže to není jeden Bobři, ale bobr, poučil jsem se v hlavě a dál hledal, kde se to tajuplné stvoření schovává. To má Vločka nějaký senzor na bobra? podezíravě jsem se podíval na svou společnici. Vypadala nadšeně, stejně jako já před chvílí (tj. předtím, než jsem se musel rozhlížet všude kolem, aniž bych našel živáčka), a já jí to nechtěl kazit.
Učinil jsem tedy další pátrací pokus a zkusil se podívat i do našeho blízkého okolí, pro případ, že by velkolepý bobr nebyl k nalezení, ale našli bychom třeba bobřata. Překvapeně jsem zíral na to, co bylo přímo před námi. Nejprve jsem si všiml toho ocasu, který působil, jako kdyby k chlupatému tělu vůbec nepatřil. To mi samozřejmě připadalo divné, ale nechtěl jsem ho hned soudit. Pečlivě jsem ho sledoval. Bylo to docela roztomilé stvoření, jenže pak... "To má zubiska!" zděšeně jsem vykřikl na Vločku. "Ukradne ti ocas!" s – jak jinak než minimální – hrůzou v hlase jsem předstoupil před Vločku a jal se ji bránit. "Uteč, já ho zdržím!" zoufale jsem se snažil udržet si roli hrdiny, a ještě zoufaleji jsem projevil snahu zbavit se myšlenek na to, jak nás bobr zakousne a ukradne nám ocasy. Nebo hůř, celý kožich! Bobr vypadal, jako by se plánoval přiblížit a skočit na nás. Ale já ho chci nabarvit na modro! smutně jsem kníkl v duchu a udělal krok zpět. Nesmím dopustit, aby na nás- musím- musíme- ale co když- zmateně jsem přešlapoval – hned jsem byl před Vločkou a hrdinsky ji bránil, hned na to jsem chtěl i s Vločkou utéct –, až jsem se nakonec rozhodl. "Poběž!" nešikovně jsem jí při tom spěchu šlápl na tlapku a doufal, že za mnou poběží. Neuměl jsem nosit ani tři vydry najednou, natož Vločku. Za úprku jsem se stále otáčel a ohlížel, kontroloval, jestli za mnou neběží. A to ať už Vločka, nebo bobr. Chtěl jsem mít kontrolu nad celou situací... a co jsem chtěl ještě více bylo varovat všechny, že toto místo, na Vločky památku – nevěřil jsem, že by zemřela, byla to silná vlčice (a pořád je!), ale přeci pro jistotu – pojmenován Vločky Bobří ostrov, je strašidelné a životu nebezpečné.

//Přes řeku Mahtaë na Přímořské pláně

"Ne, ne!" šklebil jsem se možná krapet posměšněji na Vločku, protože stále nechápala, co je legračního na jejich smečce a nyní se k tomu přidala její nevzdělanost ohledně barev očí. Už jsem si nebyl jistý, jak jsme se dostali k zrovna tomuto tématu, ale to vůbec nevadilo! Hlavní bylo, že Vločka říkala nesmysl. Zežloutnout strachy? Své hihňání jsem se ale snažil provést co nejnenápadněji to šlo, ovšem stále s jistou kreativitou, totiž nápadivostí. Avšak co se mi na její teorii líbilo, byla ta část s emocemi. "Ooo ano!" přikývl jsem se zazubením. "Všechno to poukazuje na jistou věc!" zatvářil jsem se pořádně tajemně, aby ta jistá věc vůbec dávala smysl (nebo aby to alespoň působilo, že je špatně, když to Vločce nedochází). Hihňání vystoupilo na povrch zemský a já s ním nemohl přestat. Cítit, emoce, já, Astonell... pohlédl jsem na oblohu (//na které je... e... *kouká na předpovědi*. Okay :D) a připadalo mi to, jako kdyby celá zrůžověla a já po ní létal. Nebo minimálně nějaká vnitřní část mě. Určitě se tomu říká vnitřnosti, ale já bych to nazýval spíše nosituvnitřky. Mé nosituvnitřky chtěly vzlétnout a odletět pryč. Ne že by Vločka nebyla skvělou společnicí, ale nebyla Astonem, a když nebyla Astonem... zkrátka, přestali se mi líbit všichni, kteří nevypadali jako Aston. "Cítí něco jiného," zopakoval jsem zasněně po Vločce a čekal, kdy mě mé nitro donutí k odletu.
I přes dokonalost mého vysněného společníka, který ke mně cítil něco jiného, něco speciálního, něco, co by každý chtěl za život zažít a neztratit, něco, co by mělo přetrvat věčně a zůstat navždy krásné... i přes tohle všechno (a ještě víc!) jsme se s Vločkou jaksi dostali ke Coffinovi. "Ano, pozdravuj ho ode mě, prosím! A od Amny taky!" nadšeně jsem odkýval její nabídku a začal uvažovat nad naším výskytem. Vločka to tu pojmenovala Bobří ostrov a já, profesionální stopař, jsem neměl nic proti. Vlastně jsem měl "něco neproti", poněvadž jsme se rozhodli vydat na průzkum, aby mi ukázala Bobři. "Skvěloulinký nápadíček!" připadal jsem si trochu nesvůj – jak bude ten Bobři asi vypadat?! Bude to něco jako vlk? Něco jako strom? Stromisko? –, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než abych tvořil zdrobnělinky. Pomalu jsem se vydal náhodným směrem a očekával, že Vločka půjde vedle mě, případně přede mnou, abych trefil. Nebo abych to nepopletl a nepozdravil Bobři místo stromu a... tak. "Jakýpak je tvůj názůrek na stáříčí?" zeptal jsem se malinko nervózně a ihned přešel v náladu mírného smutku, protože vzpomínka na Neighta, který si myslí, že brzo umře, byla opravdu moc, moc, skutečně moc, moc, alespoň mírně smutná.

Zahihňal jsem se tomu, jak Vločka nechápala, co je na názvu Borůvková smečka legrační. Vždyť to bylo tak snadné! Vlci z té smečky jsou fialoví, zakulacení... a když se někomu otřou o kožich, těžko to jde dolů! Hihňal jsem se při představě modrofialové Vločky, zakulacené do toho nejkulatějšího tvaru, který jsem si na ní dokázal představit. A tohle není legrační? Užuž mě z toho přepadal smutek, protože jestli modrofialová nebyla zábavná barva, ztratil jsem se ve vlčí společnosti. Modrofialová je vždycky zábavná barva! Po dalším hihňání, smutku, pocitu ztracenosti a menším vyprávění o mých známostech v Rostou u nás borůvky smečce se Vločka vyjádřila k Astonovi. "Hmmm," zamyšleně jsem přikývnul na její slova. "To je jediná možnost! Nebo by šlo taky to, že je měl původně fialové, potom ho přepadnul medvěd a ony mu zezlatněly strachem! To totiž oči občas dělají, věř mi, zažil jsem to na vlastní kožich! Třeba to byl tehdy Astonell s fialov- ne, počkat, to já ho znám jako Astonella, takže to bude jinak!" prohlížel jsem si Vločku a snažil se přijít na to, jak to je správně. "Fialový Aston potkal medvěda, lekl se, už nikdy o své temně fialové minulosti nechtěl mluvit... změnil si jméno na Astonella a rovnou i oči, aby ho medvěd nepoznal!" přikývl jsem spokojeně, i když Vločka očividně už přemýšlela nad něčím jiným... nebo byla někde jinde. Určitě je chytřejší než já a tohle o Astonovi a Astonellovi ví celou dobu, pohlédl jsem na vlčici s obdivem.
"Jo, jo! To bude určitě on!" zamával jsem nadšeně ocasem na popis Coffa. I když jsem nikdy neslyšel, že by se mu říkalo Coffin... to je nějaké popletené, zapochyboval jsem na chvíli, ale na další pochyby mi nezbýval čas, musel jsem Vločce do detailů popsat naši smečku. Nebo alespoň do základů detailů. Detailních detailů. I když jsem základo-detailo-poeticky vyjadřoval všechno možné o naší smečce, nemohl jsem se ubránit dalšímu obdivu. Vločka znala naše alfy a ještě ke všemu... ještě ke všemu znala vydry! Jenže přezdívka Vydreighta už je zabraná, krátce jsem si posteskl nad nespravedlností světa.
A když jsme byli (nebo spíše já byl) u té nespravedlnosti: opravdu by mi slušel modrý kožich! Vesele jsem se zazubil na Vločku, poněvadž jsme měli stejnou oblíbenou barvu a opravdu, skutečně, opravdu příšerně moc, jsem se chtěl zeptat na konkrétní odstín. Místo toho ze mě vypadla otázka, na jakém místě jsme se to vlastně objevili. "Bobři?" zopakoval jsem nechápavě po Vločce. "Kdo je to Bobři?" zamyslel jsem se nahlas. Co když je to vlastník tohohle místa? Nějaký vlk, kterému všechno patří! Nebo ne všechno, ale všechno na ostrově ano! A teď, když jsme na ostrově, tak mu patříme taky! To by byl problém, já se pak musím vrátit do smečky! A Vločka taky! Nejsme stavěni na sloužení vyšší moci!

"Borůvková smečka?" zopakoval jsem po Vločce, zatímco ona dál mluvila. Gamma a lovec? Delta není víc než gamma, že? A mám taky nějakou super schopnost? Hodnost? Třeba... třeba lovec? Záchranář! Spasitel! Kamarád? Snažil jsem se vymyslet si nějakou dobrou hodnost – nebo alespoň způsob, jak se na "Mám nějaké speciální poslání?" zeptat Morfa s Ney –, když Vločky řeč náhle skončila otazníkem. "Já... já znám Borůvkovou smečku! Vaše jméno je legrační, ale líbí se mi!" zazubil jsem se a uvažoval, co o ní říct dál. "Mám tam kamaráda! Možná ho znáš pod jménem Aston, ale on se doopravdy jmenuje Astonell... jeho oblíbená barva je béžová, má zlaté oči... uh... oh, a má tam ještě nějakou kamarádku vlčici! Takovou... bílo, béžovo... nevím. Neznám ji, tak nějak od nás utekla," zakroutil jsem nad jejím chováním hlavou.Nebýt Astonella, jsem tam úplně sám! "Pak ještě vlčice začínající na M... Megan? Tu vaši smečku hledala!" spokojeně jsem přikývl, i když ta vlčice se mi nyní zdála... podezřele zvláštní. "A potom: neznáš vlka jménem Coff? On říkal, že taky patří do smečky, jenže nevím do které," zadíval jsem se do země a pokoušel se přijít na to, na co se mě vlastně Vločka ptala. "Tak naše smečka je... tamtím směrem," natočil jsem se náhodným směrem a naznačil umístění naší drahé smečky, "a je to tam parádní!" Zhluboka jsem se nadechl, abych o ní mohl vyprávět. "Mí alfáci jsou Morf s Ney, jsou to super superalfáci! Oni se o nás starají a... jo, nedávno jsme měli lov na vydry! Víš, co to jsou vydry? Já to nevěděl, ale přišel Neight – to je další člen naší smečky, který je společně se mnou delta – a všem to vysvětlil! Zpátky k Morfovi a Ney: už jsem zmínil, že je mám rád? A oni mě taky? A to vedení smečky jim doopravdy jde! Další členové jsou Amny, to je má nejlepší kamarádka! Potom Neight, o tom už jsem ti říkal, Set, to je ta, která si dělá pořád srandu, ale jinak je to drsňačka, ta kterou jsi odhalila... a pak je tu Shelie, tu jsem ještě moc nepoznal... hm, a to je všechno! Ještě máme novou takovou vlčici... je šedá a s černými pruhy. A chvíli u nás byl Gebriel, jenže toho jsem ani nepotkal. A náš úkryt se jmenuje Skalisko!" vesele jsem mával ocasem a čekal na její reakci. Přeci jen, neřekl jsem jí úplně všechno... jen ty základové věci, které by měl vědět snad úplně každý. Pak tu máme veverky! A černou řeku... uh... nakonec jsem došel k závěru, že jsem toho o naší smečce pověděl Vločce celkem dost. Ale nejdřív jsem mluvil o Set! Pracně jsem si vzpomněl, jak jsem se vůbec dostal ke smečce a dodal detail o Setiině srsti, že je červená. Jen jsem napodobil uznávající pokývnutí Vločky na její otázku "červená?", ještě chvíli polemizoval nad sebou v modré a zeptal se na její oblíbenou barvu. "Má oblíbená barva je taky modrá! Páni, to je skvělé!" zazubil jsem se a chtěl se zeptat i na odstín. "Kde to vůbec jsme?" vypadlo ze mě místo odstínové otázky. Tu jsem si totiž mohl ušetřit na dobu, kdy už se vyznám na tomhle... místě.

Nezbývalo mi nic jiného, než jen přikyvovat na to, co Vločka říká. Znělo to rozumně, dávalo to smysl a já konečně vyřešil záhadu bílé věci. Takže to bílé na zemi bylo a snad i bude sníh... a když to padá, je to vločka. Když Vločka spadne, říká se jí Sníh? naklonil jsem nechápavě hlavu do strany a už už se chtěl zeptat, jenže to Vločka empaticky mluvila o tom hrozném pocitu. Krapet smutně jsem přikývl a místo původní plánované otázky se Sněhem a Vločkou jsem se radši zeptala na to, zda je odborníkem.
Odpověděl jsem si sám, ale když jsem slyšel, co mi řekla, nebyl jsem si její odborností tak úplně jistý. "Ona ta vlčice je taková... taková..." mě nemajíc ráda! Dá se to takhle říct? "... nikdy si nedělá srandu," vysvětlil jsem nakonec a snažil se přijít na to, jak ji ještě popsat. "Možná ji znáš! Je ze stejné smečky jako já a-" nenápadně jsem se zhluboka nadechl, "-ty jsi taky ze smečky? Super! Pověz mi víc o vaší smečce! Nebo alespoň něco! Za celou dobu jsem byl ve dvou smečkách, do jedné jsem se narodil a tu druhou jsemnáhodně objevil hraním na schovávanou, takže vlastně moc nevím, jak to chodí. Tu první si nepamatuji a ta naše druhá je ještě taková malá... ale mám to tam rád," spokojeně jsem se usmál. Sarumen byl opravdu hezké místo pro smečku. Vždyť máme mlhu! A taky tam jsou super kamarádi... vlastně jen Am, Morf, Ney a Neight, tu novou vlčici jsem ještě moc nepoznal, Gebriel utekl, Set s Shelií mě nemají moc rády... ale máme vydry! A možná medvědy, což je děsivé, ale to nevadí, naše veverky jsou nesmrtelné! v hlavě jsem měl obrázek našeho milovaného, krásného, téměř poklidného hvozdu, než mi došlo, že po tom hvozdu pobíhá Set a já ji ještě před malou chvílí popisoval. "A taky je červená!" uculil jsem se, protože se mi hrozně líbilo, že Set má svou oblíbenou barvu na kožichu. "Slušela by mi modrá?" zašeptal jsem se, protože na tuto otázku už jsem se jednou ptal, jen jsem nevěděl koho. A nemám radši zelenou? přimhouřil jsem oči, jak jsem si v duchu zkoušel představit barvy. Modrá! "Tak mi pověz, Vločko, jaká je tvá oblíbená barva?" zazubil jsem se nadšením a byl opravdu zvědavý, o jaké barvě se dozvím tentokrát. Bílá, béžová, fialová... opakoval jsem si všechny barvy, které jsem znal a nedočkavě pozoroval svou novou kamarádku.

Tahle vlčice nemá s řekou nic společného! s tichým oddechnutím jsem se posadil naproti ní a čekal, až mi řekne něco o sobě. Představila se jako Vločka, zatím nealergická a nenemocná Vločka a nabídla mi pomoc. Vločka... věděl jsem, že to slovo od někud znám, ale odkud, to mi bylo záhadou. "Vločka je hezké jméno! Řekl bych, že mi to něco připomíná, ale nevím co. To je děsné! Znáš ten pocit, když něčeho nevíš jméno? Nebo víš jméno a nevíš věc? Je to příšerně matoucí, já vím, ale na tohle si vlk zvykne! Třeba doposud nevím, jak se řekne... ale ne, na tom nezáleží, teď potřebuji pomoc!" hrábl jsem do země, jak jsem se snažil vzpomenout si, co to vlastně potřebuji vyřešit. "Totiž... jsi odborník?" zadíval jsem se jí trochu smutně do očí. Měla je tmavě modré, tudíž by mohla mít stejnou magii jako já, a přes jedno z nich se táhla jizva. Z čeho ji má? Poprala se? možná to bylo předčasné, ale věděl jsem, že bych se klidně pral na její straně, aby jí nikdo neublížil. A nakonec jsem usoudil: byly to oči odborníka! "Jsem!" odpověděl jsem za ni a nadšeně zamával ocasem.
"Potřeboval bych vědět, jak je možné, že na mě někdo může být nemocný. Totiž, ono je to tak, že jedna vlčice mi řekla, že je na mě alergická. A ani nevím, jestli to od ní bylo milé... protože! Co když mi řekla, že je nemocná? Nebo že jsem nemocný já? Co když umřu? Jsem mladý, vážně! Ale... já nechci, aby ze mě vlci nemocněli! Proto jsem se ptal i tebe, pro bezpečnost. Kdyby se ti zdálo, že se nakazuješ, stačí říct. Opravdu, řekni mi to! Já pak udělám zdravotnický zákrok a všechno bude v pořádku, snad," starostlivě jsem pohlédl na Vločku. Jednalo se snad o druhou vlčici v mém životě, která nezávahala s nabídnutím pomoci. Pečlivě jsem pozoroval, zda náhodou nezačíná chřadnout, zda jí nepadají končetiny, jestli se neschyluje ke kýchnutí. "Vážně nechci nikomu ublížit," vypískl jsem ještě, aby bylo jasné, že mi na ní a na jejím zdraví záleží, stejně jako na všech ostatních vlcích, které jsem kdy potkal.

// Řeka Mahtaë

Dnešek byl neuvěřitelně a nepochopitelně vyčerpávající. Vždyť jsem běžel docela daleko a ještě ke všemu přeplaval řeku! Vítězoslavně jsem se na ni ještě jednou usmál. Byla nudná, ale nemohl jsem jí to mít za zlé. On i vlk, který leží pořád na stejném místě, musí být nudný. Vlk? zavětřil jsem a byl štěstím se sebou (proč by se mělo říkat štěstím bez sebe? To je přece hloupé! Vlk, který má štěstí, je vždycky přece se štěstím, ne?), jelikož jsem opravdu někoho ucítil. A při mém štěstí by to mohl být i odborník! s údivem jsem přikývl, otočil se ještě jednou na řeku a věnoval jí zašklebení. Kdo ji potřebuje? Řeky jsou zbytečné! radostně jsem se rozeběhl náhodným směrem a věřil v to, že tam odborníka najdu.
Doběhl jsem k něčemu, co jsem neznal. Chtěl bych to prozkoumat, ale zrovna nyní jsem potřeboval odbornou pomoc, tudíž věc, jak už jsem znal, kterou jsem neznal, mohla tak známo počkat. Sedl jsem si k věci a rozhlédl se kolem. Zjistil jsem tak, že nedokáže vylepšit očařské podmínky, totiž podmínky toho, jestli vlk vidí dobře, a že je momentálně úplně k ničemu.
S povzdechem jsem se šoural pryč od neznámé. Třeba mi nakonec ta řeka pomůže, pousmál jsem se na pokraji zoufalosti a nedokázal se zbavit obrázku řeky, která se mi posmívá, zatímco já se svíjím v trpení. Ale opravdu to smrdělo jako vlk, pokoušel jsem sám sebe přemluvit, abych to ještě nevzdával. "Avšak!" hrdě jsem pozdvihl hlavu, jak jsem sám sebe úspěšně přesvědčil, "já se nevzdám tak snadno!"
Jaké příjemné zjištění bylo, že se mi nevzdávání vyplatilo! Po nějaké věčnosti jsem skutečně narazil na vlka, který měl tvar bílého fleku. Ze všech sil jsem se rozeběhl a chtěl k tomu fleku dorazit co nejdříve, jen aby mě nikdo nepředběhl. Dalším příjemným zjištěním bylo, že ten bílý flek je vlčice, tudíž je to vlk ve tvaru bílé vlčice, nebo tak nějak. Stačilo jediné. "Zdravím, jsem Newlin, děsně potřebuju, aby mi někdo pomohl! Odpověz prosím! Jmenuješ se jak? Já se jmenuju Newlin, jestli jsem to nezmínil! Těší mě! Asi... záleží na tom. Vůbec mě netěší, jestli mi povíš, že jsi na mě alergická! To by byl totiž problém... ona je to nemoc. Já nechci, aby byl někdo nemocný, víš! A tak..." teprve tehdy jsem si povšimnul, že vlčice leží. "Jak dlouho tu ležíš?" zeptal jsem se téměř se zděšením, poněvadž by to mohla být nudná nástraha od té ležící řeky.

// Středozemní pláň

Připadal jsem si tak uklizený, že jsem si ani nevšiml, kam jsem doběhl. "Řeka," vyčerpaný jsem se zastavil před překážkou a svým způsobem byl i šťastný z povšimnutí, kde to jsem. U téhle řeky už jsem byl, to dá rozum, snažil jsem se zauvažovat co nejrozuměji, jenže? jsem nevěděl jak.
Náhle jsem se cítil bezcílně. "Mohl bych jít někam, potkat tam Lothiela a říct mu, že nejsem hloupý a vím, že nejsem jeho otec!" zakřičel jsem k řece, ale tu to příliš nezajímalo. Dalo by se říct, že to nechala plavat. A když to nechala plavat, musel jsem vymyslet něco jiného, poněvadž tenhle nápad ji opravdu nezaujal. A chtěl bych být nezaujímající? Ne! "Nebo bych... mohl bych... najít ještě jeden tenhle," pokusil jsem se čumákem ukázat na vlastní krk, "a pak ho dát Lothielovi! Samozřejmě až potom, co bych našel Lothiela!" Řeka s nezájmem tekla dál a já nevěděl, co si počnout. Až na mě jednou bude mluvit, taky budu téct dál, nebo utíkat, nebo tak něco, to by koukala! zamračil jsem se na svou momentální společnici. Byla neuvěřitelně nudná, nedalo se s ní povídat a i když jsem ji nemohl nakazit, něco mi říkalo, že tady bych svou cestu ukončit neměl.
Zmateně jsem se rozhlížel kolem, přál jsem si, aby byl někdo nenakažený a nenakazitelný poblíž a já si s ním mohl povídat. Nebo hrát na rodinu. Nebo... nebo předstírat, že rodina nejsme.
Co když Lothiel hrál, že hraje, že je moje rodina, abych nepoznal, že má rodina je?! zděšeně jsem pohlédl na řeku, která sice zachovala klidnou tvář, ale vůbec mi nepomohla. Potřeboval jsem pomoc odborníka! Rychle jsem skočil do řeky a chtěl se dostat k onomu odborníkovi na mezivlčí vztahy, řeky a nemoce, ať už se schovával kdekoliv.

// Bobří ostrov

// Kopretinová louka

Pokud si chtěl Lothiel hrát na rodinu, měl to říct! Já přece nemohl vědět, že to jen hraje, když je tak dobrým hercem! Kdo to očekával? zakroutil bych hlavou zklamáním, jenže to by se mi za běhu dělalo jistě špatně, takže jsem to ani nezkoušel zkoušet. To já! Kdybych potřeboval nacvičit bytí otcem, tak bych se někoho nejprve zeptal! "Mohl bys být na chvíli mým potomkem?" tak bych se zeptal! A dostal bych odpověď, že to je v pořádku, žádný problém, jistě, můžeme si zahrát na rodinu! zazubil jsem se spokojeně a pokoušel se nepolevit, nezpomalit, nezničit své dokonale rychlé tempo.
Otázkou zůstávalo, kam to vlastně běžím. Za Lothielem? přimhouřil jsem oči před sebe a přemýšlel nad řešením. Nemůžu běžet za Lothielem, protože s ním už jsem si na rodinu hrál. To by nebylo hezké, přijít a zeptat se ho, zda si nechce hrát na rodinu ještě jednou. Určitě ani není hezké mu říkat, že vím, že to jen hrál... oči jsem měl nyní opět otevřené, to jak jsem byl otevřený a vítal nové myšlenky, nápady a všechno, co se mi do nich dostalo. Takže bych si měl najít někoho jiného? v hlavě mi běhaly obrázky vlků, které jsem kdy potkal, a žádný z nich mi nepřipadal jako vhodný na hraní si na rodinu. Amny by samozřejmě mohla hrát se mnou, jenže od té jsem před chvílí utekl a to by bylo hloupé, jen tak tam nakráčet zpátky. Navíc, mohl bych ji nakazit!
Vědět, že jsem nakažlivý, alergiotvorný, nemocný a ještě ke všemu bez svého zdravotnického kroužku, nebylo vůbec nic příjemného. A jak setřást s pocitem nepříjemnosti? Nadšeně jsem mával hlavou všemi směry, protože to bylo docela jednoduché, když vlk běžel tak pomalu – totiž stejnou rychlostí – jako já, a setřásl všechny nepříjemnosti, které se mi v hlavě nahromadily od posledního úklidu.

// přes Přímořské pláně k řece Mahtaë

// Sarumenský hvozd

Ale co když si to vlče pojmenované po mně bude myslet, že jsem jeho otec? zastudila mě prazvláštní otázka. Byla to otázka jako každá jiná, nebo alespoň zvláštní jako každá jiná, ale já věděl, že kdybych byl otec, tak budu i praotec a to ze zvláštní otázky přeci jen automaticky dělá otázku prazvláštní. Jaký bych byl otec? zazubil jsem se, protože jsem právě běžel, abych se na to zeptal svého Lothiela, i když tam otázka nezněla "bych byl", ale "jsem byl". Taky bych se ho měl zeptat, jestli je jedináček! Ptal jsem se ho na to? za běhu – pokud do běhu počítáme i rychlochůzi – jsem zahlédl Šutřisko. Ten tu byl, když Set objevila alergii na mě, dokonce se mnou sdílel ideu názvu té alergie! Jak se ale jmenovala? Alergie na Newlina? Ne... vesele jsem kývl na pozdrav a zamyšleně běžel dál. Kdybych mohl být znovu otcem, jaký bych byl?
S jistou námahou jsem doběhl až k řece. "Měl bych si to nacvičit!" rozhodl jsem nakonec, zatímco se řeka přede mnou vlnila na naprostý souhlas. Jednoduše se někoho zeptám, jestli si nechce hrát na rodinu!
"Ale to vše vysvětluje!" zakřičel jsem nadšením z druhého břehu, kam jsem se dostal téměř suchý. "Lothiel si chtěl hrát na rodinu! Potřeboval natrénovat bytí synem! A pak bratrem! A nějak to popletl!" uculil jsem se, absolutně spokojen se svým dnešním zjištěním. Bez pochyb jsem se zhluboka nadechl, rozhlédl se na všechny strany a pokusil se na tu obrovskou dálku ještě jednou rozpoznat Šutřisko. Odhadl jsem směr, jakým by mohl být náš hvozd – zkrátka jsem se podíval za sebe –, a rozloučil se pohledem, který říkal, že mi budou všichni chybět, ale že se brzy vrátím, že neodcházím navždy, že jsem pořád ještě celkem zdráv, že jdu hledat svého ztraceného syna a trénovat otcovství, že tohle a že tamto, že.
Pousmál jsem se a poloběžel, pološel dál.

// přes řeku Kiërb na Středozemní pláň

Z nebezpečné zóny jsem sledoval své přátele. Bylo zvláštní vědět, že já jsem v nebezpečí, zatímco oni jsou... naopak v bezpečí. Vlastně ani já nejsem v nebezpečí, že? Když zůstanu v tomhle kruhu... ten kruh... pečlivě jsem ho zkoumal. Nakreslil jsem ho tak dobře, že když se na něj vlk podíval, musel si říct "Hm, hm, tenhle kruh, ten léčí alergickou reakci na Newlina! Je to kruh lékárník!". Spokojeně jsem se ušklíbl. Takže se není vůbec čeho obávat. Jenže! Já ještě něco chtěl? Chtěl! Co jsem to jen- vypoulil jsem oči na Neighta. "Co povyprávět co?" koukal jsem se mu do očí a snažil se přijít na to, o čem jsme se bavili. "Už jsem ti vyprávěl o tom vlkovi, Lothielovi? On, víš, on je možná můj syn! Nebo bratr! Je to k nevíře, já vím! Jsem pořád docela mladý a... a nýhle mě někdo nazve otcem! A hloupým! Sice jsem ho asi zanedbával, to opravdu netuším, ale všechno to vynahradilo, když jsme našli tohle!" vesele jsem začal pohybovat svým krkem, všechna bolest ta tam. "Páni!" zvolal jsem a podíval se na strom. Ale já mu slíbil, že mu to vrátím, když to nebude Coffa, hrábl jsem do země a doufal, že naleznu ještě jeden takový.
Zakroutil jsem hlavou a pokusil se pokračovat v odpovídání na otázek Neighta. Zatvářil jsem se, jako že jsem ho vůbec neposlouchal. "Možná si říkáš, kde jsme to s Amny vzali, to naše... tajemství. A možná si myslíš, že není pravdivé!" zakřičel jsem, abych napodobil zhrození. "Jenže my to víme! Nemusíš se schovávat! Je to hezké! Sice divné, ale... ale není to až tak ošklivé," pousmál jsem se na svého zamilovaného kamaráda. "Pojmenujete jedno z nich po mně, pěkně, pěkňoulince, moc prosím?" zažadonil jsem a nepřestával se usmívat. Představa mě chodícího po lese s rudou verzí Newlina juniora se mi neuvěřitelně líbila. Junior!
To bylo podruhé, co jsem chtěl vyběhnout pryč a vrátit Lothielovi to, co jsme spolu našli. Místo toho jsem se ale obtěžoval odpovědět i na otázku s tím, jak hodlám lovit. Neight byl super vážný, ale to nevadilo, protože to jsem uměl být já taky. "To je přeci jasné," přikývl jsem s veškerou vážností, "počkám, až sem něco hloupého vleze! Pak to nebude moct ven, já to chytím, takže to ulovím a- tak prostě budu lovit!" Z vážnosti jsem rychle opět přešel na nadšení. "Já, Neighte, Amny, já se vážně, vážně, vážně moc cítím špatně," povídal jsem s velkou radostí, protože i tento pocit měl něco do sebe, "Proč, ptáte se mě, drazí mí přátelé?" Pohlédl jsem do země, kruh v ní pořád byl. "Nejsem již zdráv!" vesele jsem vyskočil na všechny čtyři a pokračoval v líčení svých pocitů, "A už tu dlouho nebudu! Ó, jak dlouho už tu nebudu! Nejsem nesmrtelný, odhalil jsem tu lež! Však vězte, že-" vyšel jsem z kruhu. Rozhlédl jsem se kolem, jako kdyby se svět "venku" změnil k nepoznání. "Napadlo mě, že bych vyšel ze svého kruhu! Ne že by byl špatný na lovení, jen to ne! Je to ta nejlepší taktika, jakou jsem kdy měl, avšak... co kdybych z toho kruhu přeci jen šel? A ejhle, je tu úplně nový svět! Koukej na ten strom, je tak... tááááák stromovitý! A ta vůně! Cítíte ji? Ovšem, že ji cítíte! A tak mě napadlo, že když něco cítím tady, mohl bych se jít zase podívat za svým synem! Já, pochopte, já mu to přeci jen slíbil. A já sliby plním, slibuju!" zbrkle jsem překřízil tlapu přes tlapu, uklonil se Amny a Neightovi, a rozeběhl se náhodným směrem určeným mým čumákem. Necítil jsem se ani špatně, ani nezdráv, cítil jsem se jako zodpovědný otec a bratr.

//Kopretinová louka

// Neight je naše sarumenské zlatíško :C *bere si „zjizveného otravu“ domů*

Slušná šance se proměnila v plnohodnotné vítězství, když jsem úspěšně doběhnul k Neightovi, vlku z hádanky. "Ne-neighte!" opravdu jsem byl rád, že ho vidím, ale moc jsem se na něj nedíval, protože mi z nepochopitelného důvodu vyčerpání klesla hlava a já se dokázal koukat pouze na zem. "Taky tě moc, moc, moc rád vidím!" pousmál jsem se a pokusil přesunout zrak alespoň na jeho tlapy. Byl jsem si jistý, že se na mě nyní kouká udiveně, že se bojí, co mi je. Před chvílí řekl, že jsem živý a zdravý a teď? "Já... já jsem si asi namohl oči," rychle jsem zamrkal a pokusil se zvednout hlavu. Trochu to bolelo, ale co bych já nevydržel. "Opravdu moc, moc, moc rád tě vidím, pokud jsem to ještě nezmínil. Ale ona to ani není tak zmínka jako oznámení... je v tom rozdíl? Zmínka, oznámení... oznámení je určourčitě důležitější! Takže jestli jsem to neoznímil tobě, tak tě moc, moc, moc rád vidím! I když už to není ono, protože vím, že jsem tak učinil a-" zazubil jsem se na něj a otočil pomalinku hlavu směrem k přicházející Amny.
"Vyhrál jsem!" nadšeně jsem zamával ocasem Amny na pozdrav. Nebo mě nechala vyhrát? podezíravě jsem si ji prohlížel. Ona mě nechala vyhrát! Šla, zatímco já běžel! To jsme mohli jít oba, byla by to legrace... ale nechala mě vyhrát! "To je od tebe milé," uculil jsem se spokojeně a snažil se vzpomenout, co jsem chtěl ještě udělat. "Co ti musím vysvět-" pohlédl jsem na Neighta a s velkým důrazem přikývl. "Aaaah, jistě!" přiblížil jsem se k Amny a snažil se mluvit co nejtiššeji. "Já ti to musím povědět až potom, on je totiž tady s námi a bylo by divné mu všechno říkat! Teda, já bych to říkal tobě, ale on by to taky slyšel a-" nevinně jsem se usmál na Neighta, aby nepojal žádné podezření "-a já si nejsem jistý, jestli by mu pak Set neublížila. Set je zlá, však víš..." narovnal jsem se a radši se ještě jednou nevinně usmál. "Nebo ne, ona není zlá, ale... však víš! Je taková 'mám na tebe alergii, Newline' a to od ní není hezké! Nebo to je hezké?" udiveně jsem si prohlédl oba své společníky. "Páni, neměl bych se o ni starat? Nenaznačila mi tím, že je nemocná? Co když jsem já nemocný? Jděte krok ode mě, nebo se nakazíte! Já nechci, abyste se nakazili! Kšá!" ustoupil jsem krok od nich, aby byli všichni v bezpečí a popadl do tlamy nejbližší větvičku.
"Takfle tfo budfe pvfo fšechny lepšfí," posadil jsem se tak, abych je stále slyšel, ale aby bylo všude bezpečno (konkrétní vzdálenost byla snad krok a půl), a udělal kolem sebe něco na způsob kruhu. Pracně jsem odhodil větvičku. "Bezpečí!" vesele jsem přikývl a sledoval, co na to řeknou mí pacienti. "Všichni jsme v bezpečí," přitakal jsem sám sobě pro případ, že by měl někdo (třeba taková Set!) odlišný názor.