Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Darkie byla nakonec z mé pohádky přibližně stejně udivena jako Larry. A dokonce (po několika příliš zběsilých pohybech) se jí povedlo i zůstat na jednom místě a celkem rychle usnout.
Poslouchal jsem, co mi Larry odpovídá. Znělo to moc hezky. Určitě to mělo dávat smysl, ale nějaká neviditelná síla kolem mě umístila neviditelnou ohrádku a já sice slyšel slova vlka, ale jejich význam se jaksi skrze stěnu nedostával. Tak jako tak to bylo velmi příjemné, klidné... a tak se mi pomalu začala klížit očka. "Neběhej, neběhej," odpověděl jsem ještě spěšně v polospánku Darkie, která ležela hned vedle mě. "Děkuju, La-" nedokázal jsem doříct jeho jméno bez zívnutí, "-rry. Nebudeš se zlobit, když ti to všechno řeknu až pak? Jako až se probudíme? Já jsem děsně unavéééný." Příšerně hrozně děsně moc unavený! "Tvá slova mi byla útěchou," dodal jsem ještě, aby se neřeklo, že jsem tam mého kamaráda nechal jen tak, bez jediné odpovědi. Hodlal jsem si trochu promyslet to, co mi řekl. Že nejsem jako Shea? Jsem jako Shea! Jsem dokonce horší než ona! Určitě vyslovím více věcí a umím být více uke- unavenýýýý. Hodlal jsem si trochu promyslet to, co mi řekl, ale nejspíše až po probuzení. Usmál jsem se. Mám kamarády! Spokojeně jsem nechal hlavu položenou na předních packách a s Darkie po boku usnul.

I když se Larrymu má pohádka líbila, čehož jsem si hrozně moc cenil, Darkie z toho tak nadšená nebyla. Nebo byla, ale měla zajímavé otázky, které byly naprosto jasné. Pousmál jsem se nad její nevšímavostí. "Ale to je přeci jasné!" zazubil jsem se na otázku se smutným pařezem. "Když je pařez smutný, kouká tak nějak do země, protože se nemůže se vším tím smutkem ani pohnout, vypadá nešťastně... věř mi, veverky na tohle mají cit! Vždycky poznají, když je s pařezem něco v nepořádku!" pochválil jsem veverky, poněvadž si to opravdu opravdicky zasloužily. Takhle být veverkou a dělat ostatním radost... to by bylo něco! krapet jsem se zasnil a představil si, jak se všichni kolem mě usmívají a jsou mému veverkovitému já vděční... a jak se mnou pak skáčou mezi stromy. Moc hezké, uculil jsem se nadprůměrně spokojeně a chtěl snít dál, jenže mi zbývaly ještě další otázky Morteri. Totiž Darkie. "Ale Darkie! To je taky úplně jasňovité!" zahihňal jsem se nad malou vlčicí, která mi vyskočila na záda a procházela se na nich, jako kdyby to byla běžná půda pod tlapkama. "Pařezu nožičky nerostou," zavrtěl jsem hlavou, "pařez má nožičky od narození, stejně jako ty!" Ale jsou samozřejmě ukryté v zemi, dodal jsem si pro sebe, kdybych to náhodou nevěděl. "Ale jestli budeš chtít a hodně se snažit, určitě ti narostou ještě nějaké nožičky! To by bylo něco! Byla bys rychlejší... ale jéje. Potom by tě bolelo o něco více tlapek. No, nevím, třeba by tě bolely méně, nebo dokonce vůbec! Protože by se ta bolest rozdělila mezi všechny ty nožky a... páni!" Kdybych měl tolik tlap, mohl bych chodit rychle a všichni by si mysleli, že běžím! Jenže lhát se nem- Darkie se pohybovala tak rychle, že jsem už ani nestíhal dokončit svou důležitou úvahu. Larry, který už pomalu usínal, byl taktéž napaden černobílou chlupatou kuličkou. "Rozhodně se s tebou o tom nebudu hádat! Vyroste z tebe velká vlčice! A kouzelnice... to taky nepopírám! Ale když budeš málo spát, tak příliš nevyrosteš! Když je vlk vzhůru, tak roste do země! A když spí, tak roste tím správným směrem. Víš?" nezapomněl jsem několikrát přikývnout, aby to dodalo mé teorii na pravdivosti. Doufal jsem, že Darkie už si odpočine, docela jsem se začínal strachovat. Takhle malá vlčata by měla spát určitě více, ne? Jemně jsem do ní šťouchnul čumákem a naznačil jí, že už je čas vyrůst "tím správným směrem".
Poté jsem se s Larrym bavil o nové vlčici. Krapet mě to rozesmutnělo, já od Shey přece jen nebyl tak odlišný a představa, že bych tu teď neležel s kamarády? Rozhodl jsem se, že to řeknu i Larrymu. "Trochu se nyní bojím..." začal jsem potichu, věřil jsem, že Kie spí. "Právě jak byla Neyteri docela naštvaná na Sheu... Shea je mi dost podobná, nemyslíš? Nechci tím naznačit, že bych byl béžový... ale..." Myslím, že jsme si nejvíc podobní tím, že pořád něco říkáme! Co? Nemohlo by to být ono? Já bych řekl, že je to ono! "Mluvímeoc," uzavřel jsem svou větu jedním slovem, zkráceninou "moc mluvíme", aby vyšlo najevo, že už mluvím málo. "A špatně," schoval jsem hlavu mezi tlapky. "Možná taky jednou rozzlobím Neyteri? Co budu potom dělat?" zadíval jsem se do stěny, jako kdybych chtěl vidět skrze tuto překážku a zeptat se Ney, jestli jí nevadím. Několik dlouhých momentů jsem se kámen opravdu snažil prokouknout. Zkontroloval jsem pohledem i Larryho. "Spíš?"

Darkie byla naprosto unešena z mého nosení, tudíž mně zkusila poprosit, abych ji povozil ještě. Jenže ono to bolí, fňukl jsem v duchu a uvažoval, jak udělat malé vlčici radost, aniž bych musel znovu pocítit její drápky ve své kůži. Mohl bych ji vzít do tlamy! napadlo mě, jenže tu byl problém. Nebo spíše hned několik problémů! Zaprvé jsem s plnou pusou nemohl mluvit a zadruhé... v té tlamě se nosí oslintané vydry, ne vlčata alf! "Teď už jsi příliš ospalá! A já taky! Zas někdy," mohutně jsem zívl a spokojeně zamlaskal, "jindy!"
Byl jsem neskutečně rád, že se mé slovo skvěluper uchytilo. A že si to myslí Larry o našem úkrytu! Je skvěluper, že si něco takového myslí! Vesele jsem se usmíval na nejnovějšího člena smečky, měl jsem nepopsatelnou radost z toho, že si vybral naši smečku. A ani mě nenapadlo, že by mě taková radost mohla přejít. Larry je skvěluper společník! A potom, až se vrátí Amny, bychom mohli společně vyrazit na nějakou dobrodružnou výpravu! A třeba i s vlčaty! Uculil jsem se na Kie, která už unaveně ležela u mě. "Pohádku?" zopakoval jsem po ní krapet nechápavě. Pohádka má vždycky dobrý konec, to vím. Ale co po mně chce? Aaaa, jako že jí mám říct pohádku? A o čem? Ještě chvíli bylo ticho, ale pak mě napadlo použít ta slova, která mi v polospánku pošeptala. Veverka a pařez u řeky? ujistil jsem se ještě několikrát, že si ta slova pamatuji dobře, zhluboka jsem se nadechl, a začal náhodnou pohádku. "Víš, jak jsme byli u řeky? Chtěl jsem tě na to upozornit, ale kdysi tam stával strom, nebo spíše stromisko! Bylo to jedno z nejmohutnějších stromisek a když začalo listnatět, zelený závoj překrýval většinu řeky! Byla to nevídaná podívaná, všichni o tom velkém stromu vyprávěli dál a dál a dál a dál... až se nakonec příběh o jeho obrovitananananánské koruně dostal i do utajeného lesíka, kde žila taková veverka. Ta veverka se jmenovala opravdu zajímavě! Počkej, musím si vzpomenout... uh... Squiza- Squva- Squizabella! Squizabella byla spokojená ve svém lesíku, ale přeci jen měla podnikavou duši, a tak zanedlouho sama vyrazila na výlet k řece, kde rostl onen úžasný a velklepý strom. Ale víš, jak má veverka malé nožičky? Musí být hrozné někam zkusit dojít. No, a tak se stalo, že mladičká veverka Squizabella stárla. Cesta k zaslíbenému stromisku ji trvala celý její život, dokonce se šířily pověsti o tom, že je nesmrtelná. Tak moc byla už stará! Stařena veverka... veveřena Squizabella došla k řece. Ale strom nikde. Rozhlížela se všude možně, ale zbyl tam jen kus dřeva, který nešikovně trčel ze země. Pařez. Ten pařez byl hrozitanánsky smutný. Takže když se ho veveřena zeptala, kam se poděl strom, pařez se rozplakal. Řekl jí, že strom už je dávno pryč, a že tu on zůstal sám, a-" zkontroloval jsem, jestli Darkie už nespí. Pohádku jsem vymášlel poprvé v životě, tudíž mi to příliš nešlo, úplně jsem se v tom zamotal a nevěděl jsem, co dál. "A tak Squizabella dala pařezu slib, že ho rozveselí. To se i říká, že veverčí slib je ten nejsilnější. A to právě díky Squizabelle! Jak totiž veveřena udělala proslov o tom, že slibuje pařezisku, že už nikdy nebude smutné, narostly jí svaly větší než moje hlava, vzala pařez.... a jedním skokem byla doma! Od té doby tam pařez trávil čas právě s ní, naučil se skákat po stromech, našel si stromové přátele, i ostatní veverky ho přijaly mezi sebe! A tak byl šťastný. Squizabella se za odměnu stala svalnatou a nesmrtelnou... no, a já to celé viděl, protože jsem byl celou dobu schovaný v té řece! Takže je to podle skutečné události. A hlavní je, že to dobře dopadlo!" Spokojeně jsem položil hlavu na své přední packy. Nádhera, pomyslel jsem si a hodlal se věnovat tomu, jak skvěle jsem to odvyprávěl, když vtom jsem si uvědomil, že se mnou mluvil i Larry.
Zadíval jsem se na vlka, který byl přibližně stejně ospalý jako já. "O Shee?" podíval jsem se do země. Ta vlčice by možná mohla být v pořádku, ale to, jak mluvila o řece, jak se chovala k Ney... zavrtěl jsem hlavou. "Nevím, jestli ji vyhnali... ale určitě ji dlouho nenechají zůstat," cítil jsem, že mi pomalu leze do hlavy smutek. "A co si myslíš ty?" zeptal jsem se rychle s mírným úsměvem a doufal, že ta smutná nálada sama někam zmizí.

// Sarumenský hvozd
// Omlouvám se za neplánovanou neaktivitu

"Darkiee," napodobil jsem její hlas, když mě oslovovala strejdó. "Taky mě celkem bolí nožičky! I když v mém případě už to jsou vlastně spíše nožky! Nebo hůř, nohy! Ale ne, tak starý přeci nejsem. Jsem šedivý a rezavý, ALE mám teprve nožky. Nohy, pff... ty má vlk kmet. A já nejsem vlk kmet! Co se snažím říct... taky mě bolí nožkožičky," pousmál jsem se nad malou vlčicí. Kdyby věděla, že ji nebolí naposledy, určitě by to vzdala a neudělala dneska už ani krůček! zazubil jsem se na ni, i když to vypadalo, že si ze mě chce udělat svého nosiče. Strejda nosič! O tom jsem jistojistě vždycky snil! S radostí jsem (samozřejmě s neuvěřitelnou šikovností) pomohl Kie na svá záda a opatrně pokračoval dál ve výpravě. Odvážný Rann šel po svých hned vedle nás, i když byl až podezřele tichý. On něco plánuje! To je jasné! usmál jsem se na vlčka a rozhodl se, že ho nebudu rušit v jeho úvahách. Mezitím nás dohnal i Larry. "Pojď s námi!" vesele jsem mávnul ocasem. "Páni," uvědomil jsem si náhle zajímavou věc a zastavil se, div že ze mě nespadla Darkie. "Ty uvidíš skalisko poprvé, že? To je skvěluper! Chápeš, jako kombinace skvělé a super! Naše skalisko je skvěluperskalisko!" uculil jsem se na Larryho a radostně pokračoval dál v chůzi. Už jsme skoro tam! zajásal jsem, i když mi nevadilo jásat ani z cesty. Ale jásání ve skalisku je lepšííííí, zahihňal jsem se nad představou toho, jak všichni jásáme v našem úkrytu.
Než jsem se konečně dohihňal, byli jsme na místě. "Tadá!" šibalsky jsem se zašklebil a doufal, že se mě Darkie pevně držela, protože jsem se rozhodl dovnitř vběhnout, i když běhání jsem příliš v lásce neměl. Musím si přeci zabrat své místo! Hop a šup, byl jsem na svém pohodlném místě v rohu naší jeskyně. "Tohle je totiž ten nejpohodově nejpohodlnější roh," vysvětlil jsem s přikyvování všem okolo. "Tak! Co na to říkáte?" pln očekávání jsem zkoumavě pozoroval ostatní členy smečky. Vždyť i vlčata tu jsou poprvé, ne? Předtím byla u rodičů v té... té... nám zakázané! Ty jo! Místnosti, naklonil jsem hlavu do strany a představoval si, jak to asi vypadá tam.

// řeka Kiërb

Nelíbila se mi odpověď cizí vlčice. Řeka je krásná? Řeka je přece jedno velké zlo! kroutil jsem smutně hlavou. A jak je možné, že pokládá otázky, když má odpovídat? To je mi nějaké podezřelé... přimhouřil jsem oči a pečlivě sledoval Sheu. Mezitím na ni začal mluvit i Larry, což od něj bylo velmi milé, ale... jestli je Shea od řeky, neměl by na ni být tak milý. "Ptám se jen tak," přikývl jsem s křečovitým úsměvem, "jen tak, ze zajímavosti. Totiž pro zajímavost! Totiž... prostě mě to zajímalo, tak jsem se zeptal. To vlci dělají, ne? Ne?" Zoufale jsem se začal hihňat. Nesmí mě prokouknout! "Jsem si říkal, jaký máš asi názor na řeku, tak mě napadlo se tě zeptat. To je běžný úkaz, že?" nevinně jsem se uculil a radši se začal věnovat vlčatům. Úplně jsem zapomněl, že se mě Darkie před chvílí na něco ptala. Jen jsem se na ni podíval a pohledem se snažil omluvně naznačit, že jí to povím, až bude starší... nebo až tu nebudeme mít vlčici od řeky.
Hlavní bylo, že jsme konečně došli domů. Ney zavyla tím svým profesionálně-hlasito-šikovným stylem, hned na to se ji pokusila napodobit Kie. Na druhý pokus jí to už celkem šlo. Nadšeně jsem se na ni usmál a zamával ocasem. Páni! udiveně jsem pozoroval malo-mladou vlčici. Jak se do tak malého tělíčka mohl vejít takový hlas? Nevyla za ni Ney? Co? Ne? To je magie! Koukal jsem překvapeně na Darkie, která tvrdila, že jsem na řadě. "Dobře!" pousmál jsem se a zkusil taky zavýt. Neznělo to tak melodicky, ale nejhorší to také nebylo. To bylo vyčerpávající, přikývl jsem, trochu zívl, přivřel oči... a musel je znovu otevřít, poněvadž mě hrozně zajímalo, jak celá ta věc dopadne. A kdo by jen poslouchal, že? Zvědavě jsem koukal všude kolem sebe. Ney nám navrhla, abychom se bavili po svém, jenže mně se pořád nevrátila Amny, takže jsem byl krapet zmatený. Zůstanu s vlčaty! zazubil jsem se na caparty a čekal, jak se rozhodnou oni. Naštěstí Darkie se mnou sdílela menší velkou únavu z výletu k řece a vytí. "Šup do Skaliska!" šťouchl jsem ji čumákem, usmál se na Ney a pomaloulilililinku se vydal směrem do úkrytu. Ha, teď můžu Darkie odpovědět!

// Sarumenské skalisko
//*nenápadně se omlouvá*

// odepíšu až večer, pardon eh... pokud to spěchá, můžete Newlina přeskočit :/

Přestávalo se mi zamlouvat, co se za drama dělo okolo, tudíž jsem se dál věnoval jen naší mladé vlčici. "Ale neeee, však už rodinu máš," ujistil jsem Darkie a usmíval se co nejvíce to šlo. "To není ten druh osamělosti! Koukej! Vždyť máš mamku, taťku a brášku, kteří za tebou vždycky budou stát, ležet, sedět, cokoliv! A taky máš nás! Jak bys vůbec mohla být s námi všemi sama? Pfff, to je hloupost!" pokračoval jsem v culení se od ucha k uchu a ani příliš neuvažoval nad tím, co vlastně říkám. Tak nějak to šlo samo. "Nemusíš se toho bát, fakt! Narodila ses do dobré, tse, dobré, do té nejlepšejšovitější smečky," zazubil jsem se na ni a na chvíli radši zíral na zem. Ne každý měl to štěstí... zatřepal jsem hlavou a opět vzhlédl s dalším úsměvem. Vysvětlil jsem jí, jak to přibližně funguje se smečkorodinou a ona měla pravdu, když řekla, že by s námi Shea nemusela být smutná... jenže tady nešlo jen o Sheu. "To nemůžeš vědět, Kie! Ono je to docela složitě složité. Víš, nejde jen o to, že by byla šťastná Shea... musíme být šťastní i my. Mohla by si nás vybrat a zjistit, že se jí u nás nelíbí! Však ani zatím neví, kde bydlíme! Ne každému se líbí v našem hvozdě. A Shea má na výběr spoustu jiných smeček, stejně jako my máme na výběr spoustu vlků," přikyvoval jsem a pokoušel se přitom tvářit, jakože mám přehled o tom, jaké náhodné myšlenky jsem zrovna vyslovil. "Neboj, ono se ukáže," povzbudivě jsem se na ni usmál a sám přemýšlel, jak to asi dopadne. Shea udělala krok (nebo spíše skok) vedle, ale to neznamenalo, že už u nás nedostane šanci. Když přijali mě, můžou přijmout kde koho, ne? podíval jsem se tázavě na Ney. A nemohli bychom už domů? přiběhl jsem k ní a podal jí svůj "Jdeme domůůůůů!" návrh. Překvapivě mi prošel.
Spokojeně jsem se usmíval na všechny okolo. Šel jsem hrdě poblíž Ney a vlčat, konečně jsme mířili domů. "Takže... Sheo," přimhouřil jsem podezíravě oči. Teď bych měl položit nějakou důležitou otázku, že? Něco, co by ji pořádně prověřilo! Něco, co by nám zaručilo, že není zlá a že nechce nikomu ze smečky ublížit... hm... "Co si myslíš o řece?" naklonil jsem hlavu do strany. To by mě opravdu zajímala její odpověď! Ha! Je to šikovná otázka, každý, kdo je na straně záludné řeky, se tady určitě prozradí! Začal jsem se malinko hihňat, ale pořád to byla celkem vážně položená otázka. A i kdyby příliš vážná nebyla, nezáleželo na tom. Záleží jen na tom, že se vracíme domů!

//Sarumen

Připadal jsem si, jako kdybych sledoval tu největší hádku ve svém životě. Ney hrdě bránila naši smečku, svá vlčata, nás... bylo to od ní opravdu hrdinské! Sice jsem si nemyslel, že by pro nás Shea byla hrozbou, ale dívat se na super Neyteri taky nebylo hrozné. Mezitím se vylepšila nálada i Darkie, která se dokonce občas i zahihňala. Nelíbilo se mi, že Shea ukradla má slova... a že si nepamatuje moje jméno! S takovou ji přece přijmout nemůžeme, no to teda... to teda přece nejde! Kroutil jsem nad tím vším hlavou a snažil se předstírat, že mě vůbec neděsí, jak zpřísnila pravidla přijímání do naší smečky. Určitě mě brzo vyhodí! Zakoukal jsem se do dáli a na chvilinku si zkusil představit, jak by to vypadalo. Otřásl jsem se.
Kouknul jsem pod sebe, kde Darkie zrovna pokládala nějaké otázky. Pozorně jsem poslouchal a přikyvoval. Rozhodl jsem se ujmout odpovědi. "Víš, Darkie..." začal jsem docela moudrými slovy, "... ono to moc smyslu nedává. Ale zároveň dává, tak snad to pochopíš takhle: vlk je cizí. Je sám, opuštěný, nemá žádné výhody. A pak se mu začne stýskat. Po rodičích, přátelích... po přátelských rodičích nebo rodičovských přátelích! A tak si řekne 'Hm, měl bych zase někam patřit! Měl bych si najít novou rodinu!', sebere se, a hledá si smečku. To je celkem hezké, že? JENŽE! Dál to nebude pokračovat tak, že první smečka, na kterou narazíš, tě přijme. Smečka je rodina, kterou si můžeš vybrat, a to většinou podle prostředí, ve kterém je, jak ti sednou vlci, kteří v ní už žijí, jestli si zasloužíš být v jejich 'rodině'. A hlavní problém je, že nezáleží jen na tom, že se rozhodneš ty, musí se rozhodnout stejně i alfa, takže tady tví rodiče. Podívej tady na Larryho! Ten přišel, zapůsobil a zapadl mezi nás! Ale Shea..." Přikrčil jsem se k Darkie a nenápadně zakroutil hlavou. Doufal jsem, že mě Shea neviděla, koneckonců, mohlo jí to ublížit. Ale Neyteri už o tom také řekla své, tak co!
"Nenudíš se?" zeptal jsem se Darkie a zamžoural jsem kolem sebe. Buď se mi to zdálo, nebo jsme byli u řeky už celou věčnost. A to se mi určitě nezdálo! Řeka je zlo, pojďme od ní pryč! Už chci domů! Náhle jsem dostal nápad! S hihňáním jsem docupital k Ney, naklonil se k ní... a podal jí svůj plán. "Navrhuji nechat Sheu Sheou a jít domů! Ani neví, kde bydlíme, nemůže nás najít, no ne?" zašeptal jsem tak, aby to slyšela (snad) jen Neyteri. Chtěl jsem, aby s mým nápadem souhlasila. Řeka vypadala nebezpečně, Shea nám nebyla příjemnou společností... a mě nebavilo být tak dlouho na jednom místě.

//Jdeme už domůůůůů?

//Vzhledem k tomu, že zítřek je dnes... uh, počkám? O.o Jestli je to v pořádku?

"Neee, určitě nám neublíží," zašeptal jsem konejšivě Darkie, která se během okamžiku ocitla schovaná kdesi u mých tlap. "Koukej tady na Neighta!" povzbudivě jsem promluvil polohlasem. "Neight je samý sval, nemáš se čeho bát. I kdyby nám ta vlčice, uhm... Shea? Shea chtěla ublížit, Neight je svalouš! A já koneckonců taky! A tvá maminka! Prostě by Shea neměla vůbec šanci... kdyby se nám teda snažila ublížit," naklonil jsem hlavu do strany, protože mi opravdu nepřipadalo, že by se na nás nově příchozí vlčice tvářila jakkoliv nebezpečně. "A proč by nám vůbec ubližovala? Ubližování je strašná nuda, věř mi!" snažil jsem se pod sebou najít Darkie a zazubit se na ni. Vypadala dosti vyděšeně, ale já doufal, že jí přece jen má slova alespoň trochu pomůžou. "Takové ubližování... pfff, ubližování! Slyšíš, jak nudně to slovo zní? Ublííííííííížiiiiiiiit. Já to slovo vlastně ani neslyším, slyším jen Nuuuuuuudaaaaaaa," to byl můj poslední (celkem rozumný) argument. Neměl jsem už moc nápadů jak situaci vylepšit. Možná kdybych-.
Ještě chvíli jsem pozorně sledoval cizinku. Pomoct s vlčaty? To jde? Vždyť by jim nejlépe pomohla, kdyby odsud odešla... vždyť Darkie se tu klepe jak ta... no... taková ta kytka! Tím přece vůbec nepomáhá! zakroutil jsem odmítavě hlavou. Leda... leda že by se Darkie chtěla takhle klepat! Ale ona určitě nechce! Hm, hm, to je složitá věc, tohle. Proč se nás vůbec ptá tady? V tom bude nějaký háček, přimhouřil jsem oči a porozhlédl se po okolí. No jistě, řeka! Už už jsem chtěl zavrčet. To by teda nešlo, vzít do smečky někoho, kdo je stoupenec řeky. Řeka se vždycky všem směje... a mě málem dostala u toho ostrova s bobry! Vypoulil jsem oči na Ney, která mě sice nemohla vidět, ale já jí dával jasně najevo, že cizovlčici se nedá věřit. Ale Ney ví dobře, co má udělat, přikývl jsem si sám pro sebe a vzdal se přemýšlení nad tím, proč přijmout či nepřijmout Sheu. "Je to už lepší?" uculil jsem se co nejmileji na Darkie.

//Pardon, pardon *mává rukama* Snad takhle krátko-nicotný post bude stačit

"Novou funkci?!" nadšeně jsem zopakoval po Neyteri, i když jsem se možná měl věnovat i svému okolí. "Nová funkce je super!" zazubil jsem se na šedou vlčici, aniž bych tušil, co tím vlastně myslí. "To jsem teď už vlastně užitečný, že jo, pak ještě... hm... je sdílnost také funkcí? Mám já vůbec nějaké funkce? Jsem takový žíhaný," zkontroloval jsem své pruhy na zádech, "ale to asi funkce není, co?" Trochu jsem z toho začínal být smutný, poněvadž se začalo ukazovat, že žádnou funkci nemám. "Nová a první funkce by mi udělala radost, Ney! Moc rád bych měl nějakou funkci! Mohl bych pak k někomu přijít a oznámit mu, že mám funkci, mít z toho velkou radost... a tak, rozumíš mi, viď?" Přestal jsem se konečně ohlížet na své pruhy. Kdyby žíhanost byla funkcí, tak bych mohl mít dvě! Pokud si to tedy Ney nerozmyslí! zkoumavým pohledem jsem pozoroval naši alfu.
Přes všechno to uvažování nad funkcemi mi stejně zbyl čas na to, abych se hihňal a radostně bavil s vlčaty. Mají plavací funkci! usmíval jsem se od ucha k uchu, když vtom se k nám přiblížila ta nová vlčice. Neight si stoupl tak, aby ochránil vlčata a aby je ta vlčice případně nezakousla jako bobr kouše do vlčího ocasu. Postavil jsem se vedle něj a pomohl mu tak vybudovat ochrannou vlčí zeď kolem našich (momentálně už docela promočených) drobků. Na rozdíl od něj jsem se ale nijak nenaježil, i když bych to docela rád taky zažil, naježit se na cizince. Místo toho jsem se začal usmívat jen mírně a dokonce jsem přitvrdil tak, že jsem přestal i mávat ocasem. "Ahoj, Sheo! Já jsem Newlin, tohle je-" omylem jsem ji přátelsky pozdravil a představil se. Zmateně jsem se podíval na zbytek z naší smečky. Mám si připravit obranné sliny, nebo mám pokračovat v mluvení? Proč Shea mluví jen na Ney? Možná protože je z nás nejdůležitější, to dá rozum. Ale jak to Shea ví? Shea nás sledovala? To je ale podezřelé! pomalu mi dávalo smysl, proč se Neight naježil. Neight, senzor na podezřelé vlky! Zvědavě a stále dosti zmateně jsem se pokoušel vypozorovat, co se stane dál.

Byl jsem neskutečně rád za to, co mi Ney odpověděla. Takže nikdy nezestárnu! Jak vůbec vlk zestárne? To si prostě sedne a řekne 'Od teď budu k smrti nudný!' a pak umře? zamával jsem krapet zmateně, ale přesto s radostí, ocasem. "Děkuju mnohokrát, Ney!" zazubil jsem se na celé kolo. Nahý nejsem. Teorií mám dost. Co tam bylo dál? Á, jistě, mé okolí ještě taky není jeden nudný a velikánský obraz... takže pohoda! "Uff, to se mi ulevilo," oznámil jsem usměvavě svému okolí, aniž by mě zajímalo, zda někdo poslouchá.
Na povel Ney, částečně i ze své vůle, jsem skočil do vody za Larrym. "Páni, fakt je docela teplá!" radostně jsem strčil hlavu pod vodu a užíval si její docela teplou teplotu. Stejně radostně jsem ji pak zvedl nad hladinu a začal s ní mávat ze strany na stranu, protože se mi moc líbilo, jak kapky odlétaly z mé hlavy. Jsem vodomagický! Spokojeně jsem tedy mával hlavou, když mi došlo, že na břehu stále postávají vlčata. "Joo, není se čeho bát, je to moc super!" přitakal jsem Neightovi, i když jsem věděl, že to tak jednoduché nebude. Koneckonců, Amny se bojí vody doposud. Od Neighta bylo skutečně milé, že nabídl pomocnou tlapu Darkie. Nejmilejší ze všech tu byl ale Rann. Ten hrdinsky ukázal sestřičce, že není čeho se na vodě bát. Jen jsem se usmíval a pozoroval scénu před sebou. "Je to hezké, že?" zeptal jsem se, aniž bych věděl koho se ptám, či co je ono hezké to. Možná bylo to to to, jak jsme byli všichni spolu a užívali si vody, jak naše smečka byla spolu, jak jsem neumíral stářím, jak jsem nestárnul, jak Ney uměla skvěle radit, jak spolu vycházela naše vlčata, jak se k nám přidal Larry... bylo toho hodně k oslavě.

// Kopretinová louka

Nadšeně jsem běžel k řece s vědomím, že zbytek naší vlčí výpravy je někde za mnou. "Jsem tu první?!" radostně jsem se zašklebil na Darkie, která mi byla v patách. Určitě to bylo fér! Běhám pomalu, musel jsem mít náskok! omlouval jsem své nespravedlivě naplánované odstartování. To nejsou omluvy, to je pravda! zamračil jsem se a přikývl. Stejně na tom příliš nezáleželo. Haaaa, neodpustil jsem si zvědavé zašklebení, jak asi naši budou reagovat na řeku? V hlavě jsem se marně pokoušel vyhrabat vzpomínku na to, jak jsem na ni reagoval kdysi já. Musel jsem být statečný a odvážný, to rozhodně! Uvědomoval jsem si moc dobře, jaký jsem v té době byl (a samozřejmě stále jsem!), ale jinak... má první reakce na řeku zůstala zapomenuta. Ale vím, jak na řeky reaguje Amny! Moje černobílá kamarádka se už dlouho neukázala ve smečce, ani jsem si nedokázal vzpomenout, kdy jsem ji viděl naposledy. Jak jsem nad tím tak přemýšlel, nepamatoval jsem si hrozně moc věcí. A to bylo špatné. Zoufale jsem se podíval na Ney, kterou jsem v tomhle oboru považoval za profíka. Teda, ne v oboru stárnutí, ale v oboru rádcovství. "Ney, jak poznám, že stárnu?" Nemohl jsem se zatvářit jinak než nešťastně. Včera mi Set říkala do vlčat a dneska jsem už strejda... Zakoukal jsem se na řeku. Já přece nemám být starý, mám... mám... kde je vůbec Amny? Chybí mi tu Amny! "Tak? Co vy na to?!" zazubil jsem se na vlčata z plných sil, aby nemohla poznat mé drobné trauma z života, který mi pomalu utíkal mezi tlapami.

//Doufám, že jste neplánovali hnedka jít zase zpátky o.o Kdyby ano, kopněte do mě

Tak nějak jsem byl přirozeně pohozený na louce a nedokázal si to neužívat. I když o mě zakopl Larry, všechno bylo v pořádku. "Neomlouvej se!" nadšeně jsem zašeptal na vlka, který se očividně obával, jestli se mi něco nestalo. "Já se omlouvám," uculil jsem se na něj, protože páni! Mohla to být má vina, že takhle zakopl! Nebo nemohla? Ať už tomu bylo jakkoliv, Larry se pomalu škrábal zpátky na nohy. "Nee, to nesmíš!" prosebně jsem se na něj podíval a krapet nešikovně ho svalil zpátky na sebe. Hledají nás Darkie s Rannem, nemůžeš přeci jen tak- takhle- pššššt, snažil jsem se své jednání Larrymu vysvětlit pomocí myšlenek, ovšem i ty mi nakonec připadaly příliš hlasité. Tudíž jsem tam nakonec ležel, bez hnutí, bez jediné myšlenky. Jediné, co nás vyrušovalo, bylo naše dýchání, což by znělo i docela romanticky, nepřidat se k tomu i dupání malých vlčat všude kolem, která se snažila probojovat vysokou trávou až k nám, tak, jak jim to navrhla maminka. Neyteri jde to rodičovství suprově, co? zazubil jsem se na Larryho a doufal, že navážeme myšlenkovou konverzaci. Netušil jsem, jestli má magii myšlenek, ale za pokus to stálo. Zrovna jsem vymýšlel, jak zjistit, že pochopil mou otázku, když vtom se na nás vyřítila vítězkyně hry o chytnutí Newlina a Sallarého, Darkie! Skočila mi na krk, což jsem vůbec nečekal, takže jsem překvapením div nevyskočil. Ale... Vlastně to bylo i docela pohodlné, protože mi připadalo, že mě má konečně někdo opravdu rád. Na projev jejího vítězství jsem do ní radostně šťouchl čumákem. "Gratuluji, Darkie!" dodal jsem, kdyby snad mé čumákové gesto nebylo jasné.
"Můžeme k řece?" zopakoval jsem ještě radostněji po Ney. "Ahoj Neighte, jdeme k řece!" stihl jsem přivítat Neighta, informovat ho, vyskočit na všechny čtyři, možná trochu nemotorně tak strčit i do Larryho... a možná ještě trochu nemotorněji nechat Darkie spadnout z mého krku. Jen jsem letmo zkontroloval, že jí nic není a usmíval se na plné kolo. "Dáme si závod k řece?" vyzývavě jsem mrkl na obě vlčata a bez čekání na odpověď vyběhl.

//řeka Kiërb

// Chybí nám teta Seta