Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tajemná oprava pro srandu netopýrům... :D

Život sídlí tamtím směrem, opakoval jsem si v hlavě, co mi sdělila Derian. Tak ten směr bych správný asi měl, to jo. Ale jinak? Co říkala dál? Vyšlapaná cestička, keře! Podíval jsem se na své tlapy a zkontroloval, že jdu doopravdy po vyšlapané cestě. Teprve nyní mi došlo, že tu něco nehraje. "Písek?!" šokovaně jsem vyskočil a snažil se nešlapat na tu zrnkovitou věc, která byla úplně všude. "Co ten tu dělá? Vždyť, vždyť-" vzdal jsem své skákání a radši přiblížil hlavu k písku, abych ho pečlivě prozkoumal. Jestli to vůbec je písek! Třebaaaa... třeba je to jen ten bílý poprašek, ale má pískovou barvu! Nebo to není ani to! Možná se mi to zdá! Ale proč by se mi zdálo něco, v čem jsem sám, to je přece absurdní, pff. Možná, že tohle není ani písek, ani padlé vločky - páni, Vločku jsem už dlouho neviděl! -, možná je to něco úplně jiného! Je to nebezpečné? Je to jedovaté? přimhouřil jsem oči a pečlivě pozoroval zrnka písku. "Jestli se pohnou, je to jasné! Totiž! Jsou to úplně obyčejná pískozrnka," prohlásil jsem s úsměvem a předstíral, jakože vůbec nemám o nějaká zrnka zájem. Ha! Teď jsem je zmátl! Moment překvapení je na mé straně! Ale co s takovým momentem budu děl- dřív, než jsem dokončil svou myšlenku, olízl jsem písek, nebo oranžové vločky, nebo něco úplně jiného na ten způsob. A hned jsem toho litoval. "Takze je tfo ppizek!" zazubil jsem se s vyplazeným jazykem, což vedlo k tomu, že jsem si svůj jazyk (snad jako bonus k písku?) ještě skřípl do vlastních zubů.
"Auvajz," kníkl jsem, ale dál to nehodlal řešit. Jestli popískování a přiskřípnutí jazyka bylo dobrou omluvou za to, že mám jazyk vyplazený, tak se to celé dost vyplatilo.
S mírným úsměvem (s takovým, který mě nemohl bolet) jsem pokračoval ve své výpravě. Ale kde je ta jeskyně? vypoulil jsem oči, protože jsem věřil, že takhle víc uvidím a tudíž najdu onu jeskyni rychleji. "Poutczek by tu byl! Al jezkyň nevidim," oznámil jsem sám sobě a případně písku, kdyby ho náhodou zajímalo, co vidím a co ne. "A czo j tamtho!" vykřikl jsem a rozeběhl se za jakýmsi pískovým obloukem.
Ten oblouk byl asi nejzajímavější věcí, jakou jsem kdy viděl! A to jsem viděl i víly! Byl z písku, ale nějakého tvrdého, protože mohl držet tenhle obloukovitozahnutý tvar. Kdybychom u nás měli taky takový písek, postavil bych z něj svoji sochu! Hned u úkrytu! Byl by to takový můj zástupce, Larry a všichni ostatní by se s ním bavili, kdybych byl pryč! To by koukali, kdybych se pak postavil vedle něj a pověděl jim něco jako 'No to koukáte, co? Co? To jste nečekali!' a oni by to fakt nečekali! Celá ta představa mě nutila se usmívat od ucha k uchu. Ale bylo tu ještě něco, nebo spíš někdo, kdo mě přinutil se usmát.
"Zdravím tě." Čísi pozdrav prozradil, že ten úžasný a zajímavý pískovitý oblouk není jediná záležitost, která si zaslouží mou pozornost. Přede mnou (možná už nějakou dobu) stál vlk. Ale to nebylo tak, že by to byl obyčejný vlk, to teda ne. To musí být přece.... "Zivot?" se zatajeným dechem a nezatajeným jazykem jsem s fascinovaností sledoval onoho vlka. Srst na břichu měl modrofialovou, přední tlapy do černa, zbytek těla měl nejspíš bílý. Slova 'nejspíš' bylo použito jen kvůli tomu, že jsem nevylučoval možnost, že má třeba duhové tlapky. To by mě ani nepřekvapilo! Mohl by chodit a nechávat za sebou duhové ťápoty, ze kterých by rostly květiny a- a- a duha! Až do oblak! On... on působí tak... moc hezky! s šokem jsem si sedl a zíral. Ne že by to bylo tak, že se mi nějak extrémně líbila jeho srst, ale něco na něm bylo zkrátka hezkého. "Ty jzi Zivot!" obeznámil jsem ho se situací a radši se i poklonil. Takovým tím pukrle způsobem, který jsem kdysi naučil Amny. Ha! Jestlipak ho taky někdy už využila? Když bylo po pukrle, zdvihl jsem hlavu a zadíval se Životovi do tváře. "Ano, to jsem já. Co tě sem přivádí?" odpověděl mi s úsměvem a naplňoval mě takovým zvláštním klidem. Zvláštní klid mě ale na pár momentů opustil: uvědomil jsem si, že s tak vznešeným vlkem, jako je Život, mluvím s jazykem, který vznešeně rozhodně nepůsobí. A ke všemu! On je ten jazyk určitě strašně neuctivý! lekl jsem se a ihned ho zatajil.
"Moc rád tě poznávám, Živote! Já- já- já se jmenuju Newlin! Moje oblíbená barva je modrá! Páni, já se omlouvám, jsem tě zapomněl pozdravit. Já většinou vlky nezdravím 'Život?' a ani 'Zivot?'. Takže tě moc a moc zdravím. Doopravdy je mi ctí! I když čest vlastně není to správné slovo, spíš potěšení! Je mi potěšenou ctí? To je ono! Ale zpátky k barvám. Má oblíbená je modrá! A zelená! A oranžová! Stejnou oranžovou mají tyhle pískovité věci, co tu máš! Páni, jak jsi to vůbec udělal? To by bylo něco, umíš si představit, že bychom je měli i u nás v hvozdě? Nebo hvozdu? Jak se to říká? Já, já zapomněl! Já mám rád Sarumenský hvozd... no, a taky tam žiju. A- a- oni mi řekli, že tady někde jsi i ty a prostě! Prostě... víš ty co? Máš to tu skvěluprově nádherný, takže... Já tu budu žít s tebou, jo?!" nadšeně jsem máchal ocasem a i když se to z mé květnaté (Život má rád květiny, že?) mluvy nebylo poznat, stále jsem byl zaplaven klidem. Chci tu zůstat, prosím, zadíval jsem se na Života. "Taktéž tě moc rád poznávám, Newline. Vím, že se nezdraví 'Život?', ale tady v okolí pouštní duhy o tom vlk skutečně začne pochybovat," povzdechl si s úsměvem. Napodobil jsem jeho úsměv a taktéž si povzdechl. Mluvil na mě nějak složitě, tudíž jsem mu příliš – i když už jsem měl jazyk schovaný a tudíž by se nám neměly zamotat – nerozuměl. "Pouštní duha?" zeptal jsem se a nechápavě se rozhlížel. Takže on má doopravdy duhové tlapky?! A jak kráčí, tak to dělá duhu v písku... a tomu se říká pouštní duha? naklonil jsem hlavu do strany. "Tak se říká oblouku, který jsi tolik obdivoval," pokoušel se mi vysvětlit, ale já se držel své teorie o duhových tlapkách. "Už to chápu!" vykřikl jsem přibližně tehdy, když Život dokončoval větu. "Už to dává smysl," pousmál jsem se směrem na jeho tlapy. Možná, že jsou duhové jen ty černé. Přeci jen, proč by měl někdo mít zadní tlapy duhové? To je úplně k ničemu, zakroutil jsem hlavou a vrátil pohled k Životovi.
Působil neuvěřitelně klidně a trpělivě. "Jak to jen děláš! To je... neuvěřitelné," nyní se klid začínal projevovat i v mém hlase. Že by to dělal on? Umí ovládat můj hlas? To je teda, z nepochopitelně pochopitelného důvodu jsem se zahihňal, něco.
"Proč jsi tedy přišel, Newline?" Život se na mě pokojně díval jeho očima, které byly jako studánky. Je legrační, jak všichni vlci mají oči jako studánky. Ale Život má asi ty nejstudánkovitější studánky, jaké jsem kdy potkal! Pomalu mi docházelo, co po mně Život chce. "Přišel jsem, abych..." zadíval jsem se na své tlapy. Proč vlastně? všechny důvody byly náhle pryč. Opravdu jsem nepřišel jen proto, aby mi bylo takhle dobře a zůstal tu navždy? přesunul jsem pohled zpět na Života. "Chtěl jsem... chtěl jsem být lepší," řekl jsem nakonec potichu a přemýšlel, co jsem tím měl kdysi na mysli. "Můžeš to nějak upřesnit?" – jak se ukázalo, Život taky nějak nevěděl, co jsem tím myslel. "Když já toho chci strašně moc a... můžu vůbec?" začínal jsem být smutný. Život sice přikyvoval, že můžu, ale já věděl, že přikyvuje i na to, že zde nemůžu zůstat. "Chtěl bych..." zůstat! Tak hrozně moc! Zavrtěl jsem hlavou. "Chtěl bych být obratnější, taky bych chtěl umět lépe lovit, víc vydržet... a být silnější. Všechno to potřebuju, abych mohl ochránit smečku, víš?" i přesto, že byl Život tak neuvěřitelně moudrý, všechno jsem mu chtěl vysvětlovat. "Vím. Stejně tak ty víš, že tu nemůžeš zůstat a svou smečku op-" "Já svou smečku vlastně nemůžu opustit, potřebují mě," dodal jsem. "Správně," potvrdil Život můj dodatek a já si hned připadal chytřejší. Život se mnou souhlasí! zaradoval jsem se v duchu a téměř zapomněl, že se mu snažím vyjmenovat všechna svá přání. "A ještě jedna věc," mlaskl jsem, protože jsem si nebyl jistý, zda doopravdy mluvím já, nebo někdo jiný. "Moc rád bych uměl nechat vyrůst květiny. To umí naše alfa Ney... a já bych to chtěl umět taky. Protože je to takové hezké a..." nejsem si jistý, ale nejspíš mi začaly slzet oči. "... a tak," uzavřel jsem krátce a rychle zamrkal. "To nebude žádný problém," pravil Život, ale já se mu již nedokázal věnovat. Vždyť to přece nevadí! Vše se vrátí a určitě nevidím Života naposeldy a..."Newline?" Teprve nyní jsem zaznamenal, že Život má podobný odstín srsti jako Derian. Ta modrofialová mi připomněla, kdo na mě čeká pod Kopcem. Mohl bych se ho zeptat, jestli mě má ráda... nadechl jsem se a připravoval se na položení dotazu. Ale na to bych se měl zeptat spíše jí, ne? "Děkuju za všechno, Živote. Už... už musím jít," vyšlo z mých úst namísto otázky o Derian. Stejně jsem se chtěl ještě na něco zeptat, znovu jsem se uklonil a otočil se k odchodu. "Jsi si jistý, že je to vše, co potřebuješ?" Život mi nabízel pomoc. Pomoc se přeci neodmítá! Tak se zeptám na... nebo ne? Určitě bych se neměl ptát, je to takové- "Uh. Co bys dělal, kdybys nevěděl, jestli..." zahleděl jsem se na pouštní duhu. Časem na to přijdu sám, došlo mi a smutek se přeměnil na radost."Ne, ne, děkuji! To je opravdu všechno, moc děkuju! Bylo mi ct-však víš. Někdy ti přijdu sdělit novinky! Ještě se jdu podívat za tvou sestrou! Je to tvoje sestra, viď? Určitě ano," přikývl jsem si sám pro sebe. "Dobrá tedy. Když myslíš, že má pomocná tlapa již není potřeba..." Doufal jsem, že Život z mého odchodu bude o něco více nešťastný. Totiž, ne že bych chtěl, aby byl Život nešťastný, ale chtěl jsem být výjimečný. Někdo, koho bude přemlouvat, aby u něj zůstal. "Na shledanou, Živote," vydal jsem radostně dolů z kopce. "Vykročil jsi nějak jistě," podotkl hlas za mnou, "na viděnou, Newline."
Tak! To by bylo. Můžu jít dolů a... ale když já si tak jistý nejsem... nebo jo! Jasně, proč bych tu měl- po několika krocích jsem ale neodolal a ještě jednou se obrátil na toho moudrého vlka. "Ledaže by sis mě tu chtěl nechat a-" Život byl pryč. Jaká je tvá oblíbená barva? zeptal jsem se v duchu a vydal se za Derian, která koneckonců byla můj Život taky.

// Narrské vršky

// OBJEDNÁVKA

Směnárna:
46 → 23

Vlastnosti:
V01/síla/3*
V01/vytrvalost (počítám s přidanými 20 % za deltu *ne, neumím formulovat, pardon. T-T*)/5*
V01/obratnost/4*
V01/taktika lovu/3*
→ 73 + 2

Nová magie:
M05/země → 10 + 60 + 40

Celkem odečíst:
56 + 2 + 60 + 50 + 40

Život sídlí tamtím směrem, opakoval jsem si v hlavě, co mi sdělila Derian. Tak ten směr bych správný asi měl, to jo. Ale jinak? Co říkala dál? Vyšlapaná cestička, keře! Podíval jsem se na své tlapy a zkontroloval, že jdu doopravdy po vyšlapané cestě. Teprve nyní mi došlo, že tu něco nehraje. "Písek?!" šokovaně jsem vyskočil a snažil se nešlapat na tu zrnkovitou věc, která byla úplně všude. "Co ten tu dělá? Vždyť, vždyť-" vzdal jsem své skákání a radši přiblížil hlavu k písku, abych ho pečlivě prozkoumal. Jestli to vůbec je písek! Třebaaaa... třeba je to jen ten bílý poprašek, ale má pískovou barvu! Nebo to není ani to! Možná se mi to zdá! Ale proč by se mi zdálo něco, v čem jsem sám, to je přece absurdní, pff. Možná, že tohle není ani písek, ani padlé vločky - páni, Vločku jsem už dlouho neviděl! -, možná je to něco úplně jiného! Je to nebezpečné? Je to jedovaté? přimhouřil jsem oči a pečlivě pozoroval zrnka písku. "Jestli se pohnou, je to jasné! Totiž! Jsou to úplně obyčejná pískozrnka," prohlásil jsem s úsměvem a předstíral, jakože vůbec nemám o nějaká zrnka zájem. Ha! Teď jsem je zmátl! Moment překvapení je na mé straně! Ale co s takovým momentem budu děl- dřív, než jsem dokončil svou myšlenku, olízl jsem písek, nebo oranžové vločky, nebo něco úplně jiného na ten způsob. A hned jsem toho litoval. "Takze je tfo ppizek!" zazubil jsem se s vyplazeným jazykem, což vedlo k tomu, že jsem si svůj jazyk (snad jako bonus k písku?) ještě skřípl do vlastních zubů.
"Auvajz," kníkl jsem, ale dál to nehodlal řešit. Jestli popískování a přiskřípnutí jazyka bylo dobrou omluvou za to, že mám jazyk vyplazený, tak se to celé dost vyplatilo.
S mírným úsměvem (s takovým, který mě nemohl bolet) jsem pokračoval ve své výpravě. Ale kde je ta jeskyně? vypoulil jsem oči, protože jsem věřil, že takhle víc uvidím a tudíž najdu onu jeskyni rychleji. "Poutczek by tu byl! Al jezkyň nevidim," oznámil jsem sám sobě a případně písku, kdyby ho náhodou zajímalo, co vidím a co ne. "A czo j tamtho!" vykřikl jsem a rozeběhl se za jakýmsi pískovým obloukem.
Ten oblouk byl asi nejzajímavější věcí, jakou jsem kdy viděl! A to jsem viděl i víly! Byl z písku, ale nějakého tvrdého, protože mohl držet tenhle obloukovitozahnutý tvar. Kdybychom u nás měli taky takový písek, postavil bych z něj svoji sochu! Hned u úkrytu! Byl by to takový můj zástupce, Larry a všichni ostatní by se s ním bavili, kdybych byl pryč! To by koukali, kdybych se pak postavil vedle něj a pověděl jim něco jako 'No to koukáte, co? Co? To jste nečekali!' a oni by to fakt nečekali! Celá ta představa mě nutila se usmívat od ucha k uchu. Ale bylo tu ještě něco, nebo spíš někdo, kdo mě přinutil se usmát.
Jak jsem se soustředil na oblouk, nemohl jsem si ho všimnout, ale přede mnou (možná už nějakou dobu) stál vlk. Ale to nebylo tak, že by to byl obyčejný vlk, to teda ne. To musí být přece.... "Zivot?" se zatajeným dechem a nezatajeným jazykem jsem s fascinovaností sledoval onoho vlka. Srst na břichu měl modrofialovou, přední tlapy do černa, jinak byl celičký bílý. A je moc hezký! s šokem jsem si sedl a zíral. "Ty jzi Zivot!" obeznámil jsem ho se situací a radši se i poklonil. Takovým tím pukrle způsobem, který jsem kdysi naučil Amny. Když bylo po pukrle, zdvihl jsem hlavu a zadíval se Životovi do tváře. Usmíval se a naplňoval mě takovým zvláštním klidem, ale nic neříkal. On je ten jazyk určitě strašně neuctivý! lekl jsem se a ihned ho zatajil.
"Moc rád tě poznávám, Živote! Já- já- já se jmenuju Newlin! Moje oblíbená barva je modrá! A zelená! A oranžová! Stejnou oranžovou mají tyhle pískovité věci, co tu máš! Páni, jak jsi to vůbec udělal? To by bylo něco, umíš si představit, že bychom je měli i u nás v hvozdě? Já, já zapomněl! Já mám rád Sarumenský hvozd... no, a taky tam žiju. A- a- oni mi řekli, že tady někde jsi i ty a prostě! Prostě... víš ty co? Já tu budu žít s tebou, jo?!" nadšeně jsem máchal ocasem a i když se to z mé květnaté (Život má rád květiny, že?) mluvy nebylo poznat, stále jsem byl zaplaven klidem. Chci tu zůstat, prosím, zadíval jsem se na Života. I když jsem jazyk už schoval z jeho očí, stále mi neřekl jediného slova. Jen přikyvoval a mně bylo jasné, že on všechno ví. "Jak to jen děláš! To je... neuvěřitelné," nyní se klid začínal projevovat i v mém hlase. Že by to dělal on? Umí ovládat můj hlas? To je teda, z nepochopitelně pochopitelného důvodu jsem se zahihňal, něco.
Život se na mě pokojně díval jeho očima, které byly jako studánky. Je legrační, jak všichni vlci mají oči jako studánky. Ale Život má asi ty nejstudánkovitější studánky, jaké jsem kdy potkal! Pomalu mi docházelo, co po mně Život chce. "Přišel jsem, abych..." zadíval jsem se na své tlapy. Proč vlastně? všechny důvody byly náhle pryč. Opravdu jsem nepřišel jen proto, aby mi bylo takhle dobře a zůstal tu navždy? přesunul jsem pohled zpět na Života. "Chtěl jsem... chtěl jsem být lepší," řekl jsem nakonec potichu a přemýšlel, co jsem tím měl kdysi na mysli. "Když já toho chci strašně moc a... můžu vůbec?" začínal jsem být smutný. Život sice přikyvoval, že můžu, ale já věděl, že přikyvuje i na to, že zde nemůžu zůstat. "Chtěl bych..." zůstat! Tak hrozně moc! Zavrtěl jsem hlavou. "Chtěl bych být obratnější, taky bych chtěl umět lépe lovit, víc vydržet... a být silnější. Všechno to potřebuju, abych mohl ochránit smečku, víš?" i přesto, že byl Život tak neuvěřitelně moudrý, všechno jsem mu chtěl vysvětlovat. "Já svou smečku vlastně nemůžu opustit, potřebují mě," dodal jsem. "A ještě jedna věc," mlaskl jsem, protože jsem si nebyl jistý, zda doopravdy mluvím já, nebo někdo jiný. "Moc rád bych uměl nechat vyrůst květiny. To umí naše alfa Ney... a já bych to chtěl umět taky. Protože je to takové hezké a..." nejsem si jistý, ale nejspíš mi začaly slzet oči. "... a tak," uzavřel jsem krátce a rychle zamrkal. Vždyť to přece nevadí! Vše se vrátí a určitě nevidím Života naposeldy a... teprve nyní jsem zaznamenal, že Život má podobný odstín srsti jako Derian. Ta modrofialová mi připomněla, kdo na mě čeká pod Kopcem. Mohl bych se ho zeptat, jestli mě má ráda... nadechl jsem se a připravoval se na položení dotazu. Ale na to bych se měl zeptat spíše jí, ne? "Děkuju za všechno, Živote. Už... už musím jít," vyšlo z mých úst namísto otázky o Derian. Stejně jsem se chtěl ještě na něco zeptat, znovu jsem se uklonil a otočil se k odchodu. Po několika krocích jsem ale neodolal a ještě jednou se obrátil na toho moudrého vlka. "Ledaže by sis mě tu chtěl nechat a-" Život byl pryč. Jaká je tvá oblíbená barva? zeptal jsem se v duchu a vydal se za Derian, která koneckonců byla můj Život taky.

// Narrské vršky

Že já se radši nezeptal na... tamto, zavrtěl jsem hlavou. Teď jsme oba tak nějak utrápení, posmutněle jsem se nad tím usmál. Kdybych tak alespoň tušil, co si myslí! Páni, to je ono! Poprosím Života o tu magii, co má Ney s Morfem... a budu vědět, co si myslí! To zní jako dobrý plán, no ne? Vymyslel jsem to dost dobře! zazubil jsem se, poněvadž jsem byl vskutku hrdý na svou moudrost.
"Moc moc děkuji, hned si připadám, že víme, kam jdeme! Ne že bych to doopravdy potřeboval, když- totiž- heheh. Ale- počkej!" překvapeně jsem na ni vypoulil oči. "To neminu? Jen já? Ty se mnou nejdeš až nahoru? Nejdu za Smrtí, že ne? Já, já ti budu věřit, teda!" přikývl jsem a podíval se směrem vzhůru, kde by měl být přibližně cíl mé cesty. Poté jsem se - již naprosto přirozeně - vrátil do své oblíbené oční polohy, totiž směr Derian. Tentokrát byla překvapivě blízko. Zíral jsem, jak je blízko, ale nezírá na mě. Jak to jako dělá? Taky bych chtěl neprojevovat zájem! To přece není fér! v duchu jsem se vztekal, protože to skutečně nebylo fér. I když je fakt, že zatímco ona před sebou měla jen Newlina, já měl poblíž DERIAN. Kdyby byla mnou a měla v bezprostřední vzdálenosti vlčici Derian taky, a já byl ona a koukal kamsi do dáli a Newlina (tudíž Derian!) ignoroval, taky by jí to jistojistě připadalo děsně nefér! zamračil jsem se, ale hned na to navazoval úsměv vítězství. Jenže ono je vlastně více než skvěluper, že se můžu koukat na Derian!
Pocit vítězství byl ale opět nahrazen ujišťováním. Měl jsem o ni starost. Měl jsem starost hlavně o sebe, protože mi šlo o život! O život u Života! Považme, jak by mi asi bylo, kdybych o Derian přišel, že. "Budeš tady, že jo? Já se hnedka vrátím, to si nemysli, že bych tě tady nechal! Teda. Pokud nechceš, abych tě tady nechal. V takovém případě bys mi to měla říct, abych tě neobtěžoval a... tak. Ale! To nevadí! Já... já rád udělám tak, jak se ti to bude hodit! Ale osobně bych byl o dost radši, kdybys nechtěla, abych tě tu nechal a abys mě neopouštěla, protože," zasekl jsem se. Tohle dál dlouho nepůjde! Musím si přece trochu uspořádat hlavu a něco s tímhle udělat! "Protože jsi Derian a já mám Derian rád!" vykníkl jsem ze sebe nakonec a tím nejrychlejším tempem vyrazil za Životem.

// Vrchol Narrských kopců

// Sarumenský hvozd

Že bych nebyl jediný? uculil jsem se, když jsem si v hlavě přehrával, co řekla Derian. Byl jsem si pěkně jistý (a tentokrát už doopravdy pěkně pěkně!), že chtěla původně říct roztomilý. A to přece říkají vlčice, když mají někoho rády, ne? Spokojeně jsem se ušklíbl. Ale nedořekla to! Možná si to na poslední chvíli rozmyslela! To- to- já nechci, aby si to takhle rozmyslela! Jestli si to rozmyslela, nemohla by si to rozmyslet zase zpátky? Na chvíli se mi ve tváři objevil výraz zoufalství, ale hned byl zase schován pod úsměvem. Roztomilý. To mi jako první řekla Amny. Ale to nebylo, že by mě měla ráda... tím způsobem. Tímhle způsobem, doufám, zadíval jsem se opět na svou společnici. Z Derian vyzařovalo něco, co mě nutilo něco cítit. Což Amny nesvedla. Jenže co když mě Derian má stejně ráda jako Amny? To je teda pořád hodně, určitě, to jako jo, ale... Amny mě opustila. Opustí mě i Derian? Co když... cukl jsem sebou a zase svůj pohled přesměroval jiným směrem. Co když nikdy nic... letmo jsem zavřel oči, ... necítila? Ta otázka mě začínala dost trápit a nevěděl jsem, co s tím. Znali jsme se tak krátkou dobu, že bylo možné, že mě měla pořád méně radši než toho hnusáka Nyama. A to se mi nelíbilo. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem "o nás" (vlastně celkem pochopitelně) potřeboval mít jistotu. Musím se zeptat!
"Derian?" zastavil jsem se a už se zase zrakem topil v její modré. "Já... já mám důležitou, eh, otázku!" Pověz, není krásné, jak moc jsi Derian? Chápeš, že se tu snažím říct, že... prostě tentononc. Že jo? Rozumíme si? Máš mě ráda tak, jako já... potřeboval jsem se uklidnit, nikdy jsem se necítil tak nesvůj za to, že jsem se něco snažil říct. Několikrát jsem přešlápl na místě. Nezvládnu to říct. Ještě ne, pousmál jsem se zoufale a byl v koncích. Ale co ta otázka?! Rychle jsem se rozhlédl po okolí a věřil, že nějaká otázka vyjde sama. "Kde-eh sídlí ten Život?" zadíval jsem se do země. Tohle nebyla ta otázka. Vůbec ne. Na Životě vlastně ani nezáleží, já bych prostě jen chtěl- Bál jsem se. Byl jsem takový zbabělec, že ani ve vlastní hlavě jsem se ty myšlenky, které se týkaly Derian, neopovažoval dokončit. Život, soustřeď se! rozhodně jsem si přikázal. A čím víc jsem myslel na to, že nesmím myslet na Derian, tím víc se mi to nedařilo.

// Skalisko

Vyběhl jsem ze Skaliska pln odhodlání. Ale to nebylo tak, že by se do mě nic než odhodlání nevešlo, to teda ne! Mimo obvyklého nadšení a radosti ve mně bylo ještě něco. Takové nadšenoradostnohezkozvláštní! přikývl jsem si za běhu a ohlédl se na Derian. Že by za to mohla ona? I když bylo vysoce pravděpodobné, že si namelu, nemohl jsem z ní spustit zrak. Ona je taky taková nadšenoradostnohezkozvláštní! Ne že bych jí to vyčítal! To rozhodně ne. Tenhle pocit je takový, takový- strom. Napálil jsem to do padlého stromu. "Příjemný," zazubil jsem se a hned vyskočil zpátky na nohy. "Derian, ty to nevíš, ale jsi pro mě nebezpečná!" zahihňal jsem se a aniž bych si toho doopravdy všimnul, už zase jsem na ni s obdivem zíral. "Totiž," rozhodl jsem se, že to ještě trochu rozeberu, "totiž já nemůžu dávat pozor, když tě mám s sebou! Nebo! Teda! Já dávám pozor, ale ne na cestu. Cesta mě nezajímá, když jsem s tebou. A je to strašně legrační! A hlavně nebezpečný! Ale myslím, že se prostě budu smát nebezpečí do tváře, protože tohle- tohle je skvěluper! Jako skvělé a super. No a taky mi připadá, že třeba... třeba tady tenhle strom! Tenhle strom na tebe žárlí. Já jim totiž vždycky věnuji pozornost, protože stromy mám moc rád, ale teď, teď-" Neměl bych se stydět? zaváhal jsem a radši odvrátil hlavu jinam. Teď mám prostě radši tebe, dokončil jsem v hlavě a doufal, že se mi Derian nehrabe v myšlenkách. To by byla ostuda! Jako kdyby nestačilo, že jsem narazil do stromu! To je teda pěkný malér! Jakože pěkně ošklivý! Takže ošklivě ošklivý! "Teda!" začal jsem si nervózně odkašlávat, "já-já, eh. Já vůbec, eh, nechápu, proč by na tebe-eh měli žárl-eh-it, že-eh?" Sklopil jsem uši a vrátil se pohledem k vlčici. Tak moc bych chtěl mluvit! Ale... zavrtěl jsem hlavou. Nic mi v mluvení přeci nebránilo! "Jestli ti připadám nějaký... no, takový... divný," jak moc nemám rád tohle slovo, fujky! "tak to není kvůli tomu, že jsem si zrovna narazil hlavu!" pousmál jsem se a přemýšlel, kam jsem se tím chtěl dostat. No kam? Kam? Co jsem tím chtěl jako říct? "Je to kvůli tomu, že jsem naražený pořád," uzavřel jsem nakonec svou snahu o slova, ve kterých nebylo zmíněno nic, co by naznačilo to, co cítím k Derian. Stejně pořád pořádně nevím, co to je za pocit!
Věděl jsem. Nevěděl jsem, jestli nejsem jediný z nás dvou, kdo to ví.

// Narrské vršky

A přeci jen to bude skvělé dobré! zazubil jsem se po chvíli nadšeně a vzhlédl od země. Derian působila o něco veseleji než předtím, což bylo při nejenším skvělé znamení, že všechno bude skvělé. Takové znamení jsem uměl přece vycítit! A i když jsem ho cítil pořád, nepřestávalo mě to bavit. Dvě sestry? Páni, a kolik má asi sourozenců Derian, že o nich takhle mluví? A proč se o nich Larry nikdy- no jo, nerozumí si. Jasné, jasné... chci taky něco dodat? zavrtěl jsem jen s mírným úsměvem hlavou. Možná jindy.
Derian se nejprve začala vrtět a poté následovala ta zatím nejdůležitější otázka dneška (teda, byly jen dvě, ale tahle mě - na rozdíl od té o sourozenecích - naplnila dalším přívalem radosti). "Hned!" vyskočil jsem na všechny čtyři a netrpělivě přešlapoval na místě, jako kdybych už už chtěl vyrazit. A já už už vyrazit chci! "Ooo!" uvědomil jsem si náhle jistou věc a zase se posadil. "Já! Já se nevyjádřil. Ale ano! Vyjadřuji se nyní a ale ano, ano, prosím, pojď se mnou!" z posedu jsem opět radostně vstal a chtěl dělat kolečka kolem Derian, ale něco mi říkalo, že budu potřebovat hodně síly. Protože Smrt je babizna. Přímo strašná. A jak řekla Derian, bolí to, když- "Počkat!" opět jsem se posadil a pozoroval fascinovaně modrou vlčici. "Ona tě shodila na zem?" zamračil jsem se, protože představa Derian, kterou něco bolí, byla snad ještě ošklivější než to, co jsem se dozvěděl o Nyamovi. "Tak to si to s ní vyřídím! Nazbrojím se u Života a- a- a- a! A pak si s ní pořádně promluvím. To teda musíme probrat. Je stará. Proč nemůže být i hodná? To je přece- to přece není fér, ne? To nemůže! Vlci si neubližují. A ani staří vlci! A ani staří mladím! Jí taky někdo ublížil? O, to bude určitě ono! Proč by jinak byla taková? Chudák. Totiž, neměla se tak k tobě chovat, to není správné, ale určitě jí někdo taky ublížil. Jistojistě ji něco bolí. A možná jí vadí, že za ní vlci přicházejí s žádostmi o vylepšení magií, ale nikdo nechce pomoct jí! Takže tam půjdu, promluvím si s ní a pomůžu jí! Nebo... nebo... nebo- odhodlaně jsem levou přední dupnul. Ať už je Život strašně fajn a Smrt strašná babizna, jsem připravený! Uculil jsem se na Derian. Nějak jsem se nemohl věnovat nikomu jinému, i když tu byl Larry a já bych se měl cítit špatně za to, že se mu nevěnuji dostatečně, i když se do mého čumáku začal cpát i pach Gangwolfa a ještě někoho. Derian, zahihňal jsem se pro sebe.
"Jdeme?!" naposledy jsem se vyzývavě podíval na svou společnici a vyběhl z úkrytu.

// Sarumen
// Snad to příště bude lepší. T-T

Otevřel jsem oči. Už? zase jsem je přimhouřil, abych si přibližně uvědomil, co, kde, jak, kdo a proč. Mně se ještě nechce, kníkl jsem v duchu a zabořil svou hlavu ještě hlouběji do pohodlného kožichu Derian. Takové pohodlí jsem snad ještě nikdy neměl! Měl bych se po vlcích válet častěji, uculil jsem se a možná právě díky tomu dobrému naložení se opět pokusil otevřít oči. Tentokrát se mi je povedlo otevřít absolutně! Ale neviděl jsem o moc více, než když jsme sem vstoupili.
"Ó, dobré ráno! Moc dobré ráno! Nebo není ráno? Nepoznám to. Ale je dobré? Proč se říká dobré něco? Proč se neříká skvělé něco? Skvělé dobré? To zní o moc lépe než," zívl jsem a obrátil se tak, abych měl přehled nad Larrym, ale zároveň mohl pozorovat Derian. A najednou se mi ani nechtělo mou úvahu dokončovat. Navíc Derian začala své vyprávění, takže jsem jen mlčky ležel a pozoroval.
A tvářil se smutně, poněvadž její příběh byl o dost smutnější, než jsem si myslel. Čekal jsem nějaké obří skvěluper vyprávění plné dobrodružství, ale zatím... Přitiskl jsem se víc k Derian, protože jsem měl teorii o tom, že jí to udělá radost. Nebo že ji to alespoň neudělá smutnější. Přítele Nyama? musel jsem se zamračit. Proč si jeho jméno pamatuje a moje ne? cítil jsem se dotčeně a zrazeně, to přece nebylo fér! Moje mračení se rozmračilo ještě více, když zmínila, že byl s jinou vlčicí. Takže přítel ne jako kamarád, ale jako přítel přítel! A ještě se k ní zachoval takhle?! měl jsem strašnou chuť si toho Nyama najít a pěkně mu povědět, co si o něm myslím. Teda. Rozhodně ne pěkně. A já si o něm zatím moc nemyslel, ale stejně jsem měl náladu mu říct, že je ošklivej. Nechci, aby to Derian bolelo, přichoulil jsem se k ní ještě blíže a došlo mi, že víc už to asi nepůjde, takže pokud bude následovat ještě něco bolestivo-smutno-tentononc, z Derian bude placka.
Já můžu být tvůj nový život, zadíval jsem se do země. Částečně jsem se za své myšlenky styděl. Byly až příliš náhlé a vůbec jsem nevěděl, že bych takové mohl mít. Ale vážně, co se to děje? připadal jsem si změněně. A přes to všechno jsem si přál, aby věděla, že takhle přemýšlím. Možná jednou! zvedl jsem odhodlaně pohled od země a zaměřil se zpátky na Derian.
Život a Smrt! O těch už jsem něco slyšel, ne? Jedna vlčice říkala, že je Smrt její teta. To bylo zvláštní! A kytky a kameny jsou všude! A pak bych mohl být taky dobrý v magičiření a tak! To by teda bylo něco! tiše jsem se zahihňal a už plánoval, jak tam taky zajdu. Možná mi Derian bude chtít dělat společnost? kdyby to šlo, naklonil bych hlavu tázavě do strany, jenže mě stále blokovala ta nejpohodlnější vlčice, jakou jsem kdy potkal. Ještě nám poskytla informace o jejích sourozencích, ale ani jedno jméno mi neznělo povědomě. Ani Nyam mi nezní povědomě, a to má teda jediné štěstí! ještě jednou jsem se výhružně zamračil, jako kdyby mě mohl Nyam slyšet a stydět se. A ta jeho obyčejná cizovlčice taky. "Já-" nebyl jsem si jistý, jak jí odpovědět, "sourozence?" Já nechci! To ne, to ne, to není dobrý náp "Já mám všechny sourozence mimo tohle území, jak že se tomu říká? Garlirela? Set ví, jak se to tady jmenuje. Set je jedna členka naší smečky, ta úplně červená! Ona není tak úplně červená jako ty jsi úplně modrá, to zase ne, ona nemá červený čumák od Života a Smrti a- páni! Taky bych chtěl k Životu a Smrti! Ne že bych chtěl taky modrý čumák, nechci nijak omezit tvou jedinečnost, ale chtěl bych být lepší v magicírování! A taky bych chtěl být lepší a zažít dobrodružství a- Nyam! Nyam je hnusák. Je mi líto, že se něco takového stalo. No, prostě všichni mí sourozenci jsou mimogarlejníci. A moc se rádi nemáme. Ne že bychom se neměli rádi, to ne! To my spolu dobře vycházeli!" kdysi, vrátil jsem se pohledem zpátky k spodku jeskyně. Nějak ze mě všechno vyšlo a už jsem ani nevěděl, co ve mně zůstalo. Tak už to moc jako skvělé dobré nezní, usmál jsem se a koukal.

// Tohle je ten nejmíň Newlinovský post za tento rok. Zatím. :D :D

//*Brečí, že Derian nemá magii myšlenek* Ňuuu ♥

// Gwahah. Ještě jednou děkuji za akce.^^ A gratuluji Larrymu. Teď můžou s Newlinem vesele deltovat. Pokud si Newlin vůbec ten post udrží. :D
Prosila bych: 50 opálů, 40 vlčích máků a 7 křišťálových křišťálů.

Spokojeně jsem ležel ve tmě a přemýšlel, jestli se mám ostatních zeptat, jestli spí. Ono to totiž není jen tak, zeptat se někoho, jestli spí. Nebo hůř, jestli nespí. Kdybych se zeptal, jestli nespí, tak by třeba Larry odpověděl jen 'Ne' - a co já pak s tím? Znamená to 'Ne' 'Ne, nespím', nebo 'Ne, spím'? Musel bych se ho pak ptát ještě jednou! A kdybych se ho ptal ještě jednou, nemusel by mi odpovědět, protože by už mohl spát. Což by znamenalo, že předtím spal taky. Ale taky by to mohlo znamenat, že mi odpověděl a hned na to usnul. A já bych se nikdy nedozvěděl, jak to teda bylo! Takže... takže se radši na nic ptát nebudu! rozhodl jsem se nakonec a unaveně zívl. Přemýšlení, to je mi unavující záležitost! mlaskl jsem a začal hledat pohodlnou pozici na spaní. Několikrát jsem se převalil a ke každému pohybu si něco tiše kníkl, aby se neřeklo, že nic neříkám. Nakonec jsem narazil na něco chlupatého poblíž a s tou největší pohodlností si na to položil hlavu. Není to náhodou Derian? spokojeně jsem se uculil, poněvadž se z pohodlnochlupaté věci rázem stala ještě pohodlnějšochlupatou Derian. Ale co když jí to bude po probuzení vadit?! div jsem se od ní neodtáhl, tak moc byla ta myšlenka přesvědčivá, jenže pak jsem usoudil, že případně vymyslím nějakou výmluvu a že ani není důvod, proč by jí to mělo vadit. Takže jsem spokojeně ležel dál. O dost spokojeněji než před pár momenty. Hlavně ji, opět jsem zívnul, nesmím poslintat.
Zavřel jsem oči (ne že bych předtím viděl o něco více) a usnul.

10 safírů
5 pomněnek
10 oblázků
1* do rychlosti
-----
Sraz (Praha)... záleží na tom, kolik odvahy seberu. :D Ale povedené placky jsou dost dobré lákadlo. Takže... už neříkám tak jisté ne a v návalu energie se nezávazně hlásím. ˘^˘
-----
Akce Vlčíška byla povedená (teda až na bonusovou otázku, která vyloučila jeho existenci, fňuk), jen škoda, že neumím věci odesílat včas. -.- *jde se proklínat za zbytečné lichocení* :D Moc děkuju. :D ^^

// Sarumen

Konečně jsme se dostali do našeho úkrytu, Larry vypadal velmi špatně, ale podle mého mínění mohl vypadat i hůř (i když to bylo jen těžko představitelné, protože Larry vypadal vždycky dobře! Tedy... doteď). Divil jsem se, proč se Derian ptá na tak jednoduchou věc, jako pro koho je jaká místnost. Ona tu je vlastně poprvé! vypoulil jsem na ni oči a přikývl. "Ano, tahle je naše! Jinak, náš úkryt se jmenuje Skalisko! No není to superisko?" zahihňal jsem se vlastnímu vtipu a spokojeně povzdechl, protože už jen jméno úkrytu mi připomnělo, jak mi při přijetí do smečky připadalo osudové. Jsem tu už děsně dlouho! Vlastně tu byl jen Morf a Ney... pak Neight... a pak já s Amny, která... zavrtěl jsem hlavou. Je pryč, uzavřel jsem to a dál se jí nechtěl věnovat.
Jen tak mě opustila, dodala rychle ještě moje mysl i přesto, že jsem se opravdu nechtěl Amny věnovat. Věděl jsem, že ve tmě nebude můj výraz vidět, ale radši jsem se začal zase usmívat, i když nyní to šlo o něco hůř. "Vůně jehličí je super! Když do sebe vrazíme, tak do sebe vrazíme, to přeci nevadí! A navíc do toho bude vonět to jehličí, takže můžeme dělat, že se nic nestalo. A pokud se něco stalo, tak za to můžeme vinit právě jehličí! Jenže to by od nás bylo ošklivé, tak teda nevím," přimhouřil jsem oči a pokoušel se ještě něco vymyslet. Ale ono na tom snad ani nezáleží, ne? Nikdy se nikomu nepovedlo tady na někoho šlápnout! Pokud tedy nepočítám Darkie, která to ale dělala schválně, zazubil jsem se štěstím, že tady zrovna není, aby to šlapání po mně zopakovala. "Promiň, ty už jdeš spát? Ale neee," tak nějak poslepu jsem došel až k Derian a šťouchl do ní tlapou. "Ale já jsem zvědavýýý," kňoural jsem jí téměř do ucha, což určitě nebylo zrovna příjemné. Ale když Derian nechám vyspat, tak mi to poví, až se vyspí. Takže když ji nechám jít spát teď, poví mi to dříve! "Ha!" pousmál jsem se a lehl si zrovna tam, kde jsem stál. "Dobrou noc, Derian! Dobrou, Larry!" Zavřel jsem oči a doufal, že všichni brzo usneme a probudíme se co nejdřív.

Ale co když Larry lže? Co když nemám být klidný? Jak můžu být klidný, když on si tu klidně umírá? To, že je klidný on, neznamená, že budu klidný i já! Dojde po svých? Je si jistý? Vždyť... naklonil jsem hlavu do strany a snažil se přijít na nějaký převratný nápad. Mezitím se Larry začal zvedat a- no. Jde mu to, to ano, ale přeci jen... Naštěstí jsem měl kamarády, kteří těžké vymýšlení dobrých nápadů dovedli k dokonalosti. Nadšeně jsem přikývl na návrh, který podala Derian a podle jejího vzoru se postavil vedle Larryho. "A opravdu ti ta vydra stačila, Larry?" ujistil jsem se ještě, protože jsem se o Larryho hodně bál a navíc jsem chtěl alespoň malilinko dohnat starostlivost Derian. Cítil jsem, jak se moje myšlenky chtějí věnovat Derian, ale zároveň se snaží vymyslet, jak ještě Larrymu pomoct. A protože kompromisy nikdy nic špatného nezpůsobily, zkusil jsem myslet na obojí najednou. Mohli bychom Larrymu - Derian - pomoct s Derian ještě tak, že bychom ulovili - s Derian - ještě nějakou vydru, tak, jak to dělá Derian. A pak bychom mohli - samozřejmě, že s Derian- zavrtěl jsem hlavou. Takhle to nepůjde, prohlásil jsem v hlavě a rozhodl se, že tedy nebudu přemýšlet vůbec nad ničím. Zíral jsem jen tupě do země a pomalu kráčel k úkrytu. "Barvasovi Larrymu?" probudil jsem se ze svých nemyšlenek. "Ohhh, to ne! Nepodceňuj ho! Larry se nezdá, ale ve skutečnosti ho všechno zajímá, že jo, Larry? Je to můj věrný posluchač. Což se o hodně vlcích říct nedá. Já nevím, jak to dělá! Je to k nevíře! On... on mě prostě poslouchá! Je neuvěřitelně skvěluper. Oba si rádi poslechneme něco o tobě," spokojeně jsem se uculil nad menším shrnutím o tom, jak mě Larry vždycky poslouchal, které mi právě proběhlo v hlavě, a pokračoval v naší cestě do Skaliska.

// Skaliskooo

Zíral jsem na mrtvou vydru a sám sebe přesvědčoval, že rozumím tomu, co Derian říkala. Stihla už říct tolik zajímavých věcí, na které bych mohl ne tak zajímavě mít nezajímavé dotazy, na které by mi zase zajímavě odpověděla! Ale vždycky se nám to nějak nepovede a řeč je odvedena jinam. Třeba to, jak mi řekla, že je jí se mnou hezky. To jsem měl ještě stihnout odpovědět 'Taky je mi s tebou hezky, protože jsi Derian a-' a tak! Ale já to nestihl. Proč jsem to nestihl? Musím jí všechno říct a- konečně jsem s povzdechem zvedl hlavu od mrtvoly.
"Rozhodně by mě to zajímalo!" vyhrkl jsem a jen na ni šokovaně zíral. Otázkou bylo, jestli jsem poslední dobou dělal něco jiného, než zírání. Zíral jsem na modrou Derian. Pak na vydru. A teď se mé zírání vrátilo zase na ni. Proč na mě mrkla? A proč je na mě tak milá? snažil jsem se očima vyčíst nějakou moudrou odpověď, ale moje oči zvládly přečíst jen "Derian! Modrá vlčice! Má modré oči! Je modrá! Je to Derian!", takže jsem to po chvíli vzdal a vrátil se k zírání na vydru. U té jsem zvládl pochopit, že je mrtvá a že ji vlastně musíme odnést Larrymu.
Derian měla pravděpodobně úplně stejný nápad - jsme jediněční a jiní, takže jsme vlastně stejní! -, řekla mi, ať popadnu vydru do tlamy a vydáme se za Larrym. S uculením jsem splnil její povel a jen nadšeně přikyvoval na její další nápad. "Mhmts rhd tf dprhvdhim!" odpověděl jsem krátce s plnou tlamou a vesele zamával ocasem. Také jsem celkem unavený, takže úkryt je moc moc moc skvělý nápad! Přímo skvěluper! A navíc, co asi řekne na to, že se jmenuje Skalisko? Haaa? Nikdy jsem snad nebyl spokojenější.
"Lhri!" vykřikl jsem skrz svůj vydrovitý tlumič a nadšeně doběhl ke svému kamarádovi. Nevypadal zrovna nejlépe. Starostlivě jsem před něj položil vydru. Prudce. Se spoustou slin. Ale hlavně starostlivě. "Larry, Larry! Jsme tady! Tady máš vydru! Chceš chytit ještě nějakou? Vypadáš hrozně, Larry. Dej si vydru, prosím!" ke konci své žádosti jsem už téměř kňučel. Udiveně jsem sledoval Derian, která tvrdila, že jsem vydru ulovil já. "To není pravda! Larry, měl jsi to vidět! Derian prostě jen tak udělala plamen a potom chytila tuhle vydru a já ti ji vlastně jenom takhle přietentononc! To jsi měl opravdu vidět!" přikyvoval jsem rychle, abych potvrdil všechna svá slova. "Obrovský dar! Co kdybychom šli všichni do našeho obrovského úkrytu? To bude určitě lepší! Obrovitananánsky lepší!" zazubil jsem se na oba a přemýšlel, jak to přesně udělat. Zadíval jsem se tázavě na Derian, protože ta před několika momenty řekla moudrou věc, takže jsem z toho usoudil, že by mohla vymyslet něco moudrého i nyní. "Derian?" zoufalým pohledem jsem přeskakoval ze svého polomrtvého kamaráda na Derian. Co budeme dělat? Co budeme dělat? "Pomůžeš mi, prosím?" zeptal jsem se a doufal, že Derian už něco moc chytrého napadne. Nebo že mi vysadí Larryho na záda a dostaneme se všichni tři až k úkrytu. Nebo že uzdraví Larryho! Nebo že vysadí na má záda úkryt a já ho přinesu Larrymu! Bylo tady tolik možností, jak by Derian pomoct mohla, ale ve skutečnosti pomáhala už jen tím, že byla.
// ale vážně. Každé Derianino "Hmm?" čtu hlasem prvního Doctora. To je děsné. :D :D :D

Trhl jsem sebou, když Derian řekla, že je jiná. "Já si tě vážím, Derian!" prohlásil jsem jistě a šťouchl ji tlapou. "I když to zní příliš vážně. Vážím si tě, ale nevážným způsobem! A nehodlám tě opustit! Protože jsi super, modrá a suprově modrá a já mám super vlky, modrou a super modrou suprově rád. Takže tě suprově neopustím!" přikyvoval jsem a doufal, že Derian nebude příliš dlouho smutná. Byl jsem rád, že jsem konečně potkal někoho, kdo byl jiný. A i když Derian tvrdila, že nemá superschopnost, já věděl, že je špatná lhářka, že je ve skutečnosti super nadaná a úkol!
Poté, co jsem Derian obeznámil se situací, že zrovna nejšikovnější lovec nejsem, řekla mi, že jsem trdlo. Chtěl jsem se zatvářit uraženě, ale než jsem tak učinil, už jsem se musel věnovat souhlasení s plánem své společnice.
Všechno se pak přihodilo nějak rychle. Museli jsme být u země, protože se tu objevila vydra, byl jsem fascinován tím, jak Derian obklíčila vydru ohněm, jak vytvořila plamen, jako kdyby se jednalo o jednoduchou věc a prostě jsem jen stál a koukal. A koukal. S otevřenou tlamou. A koukal. Ještě nějakou dobu mi trvalo, než mi došlo, že Derian udělala svou část a já teď musím udělat tu svou. Přiběhl jsem k Derian, která držela vydru při zemi, a popadl vydru do tlamy. Zkousl jsem. Výborně, teď si o mně dobrosdrečná Derian nebude myslet nic dobrého. Smutně jsem položil mrtvou vydru na zem. Bude si myslet, že nejsem vůbec dobrosrdečný, ale já přeci nejsem špatný! Jen se snažím, aby- "To bylo naprosto úžasný!" vykřikl jsem místo vymlouvání se ve své hlavě. "Jak jsi to dokázala?! Vždyť máš modré oči, stejně jako já, takže musíš mít magii vody, ne? Jak jsi to udělala? To bylo úplně parádní! Ty jsi tady byla se mnou, a pak najednou vžžž, plamen! A já pak ani nestíhal pozorovat, co se děje, a ty jsi tady takhle najednou tentononc! A pane jo! Ty že nejsi dobrá lovkyně? Jsi úžasná!" s upřímným obdivem jsem pozoroval vlčici, která byla každým momentem zajímavější. "Jsi úplně úžasná," dodal jsem znovu, když jsem si vzpomněl na to, co říkala o usmrcování zvířat. "Jsem pro tebe teď špatný? Zlosrdečný? Bezsrdečný? Mohl bych vůbec žít bez srdce? Nechci takový být! Já nevím, já- já nikdy nepřemýšlel nad lovem tak, jak jsi to předtím říkala ty. A teď vím, že máš pravdu, a že já jsem vlastně dost zlý. I když já nechci být zlý! Chci být hodný, dobrý a... takový, jaký jsem si myslel, že jsem! Ale nejsem jím. Prosím, nevnímej mě jako špatného vlka, já prostě-" sklonil jsem hlavu. "Jsem asi jiný příliš divným způsobem," zadíval jsem se do země, na které ležela i mrtvá vydra, důkaz mé špatnosti. Dokonce i ty sliny jako podpis tam být musí. Ach jo, povzdechl jsem smutně a zdvihl hlavu.