Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I já poprosím o druhý herní charakter. ^^' O své hře mohu napsat jen to, že je. T-T A případně ji ještě shodit, ale to by mi asi příliš nepomohlo. :D Druhý charakter bych chtěla mimo obvyklé důvody i kvůli tomu, že potřebuju někoho, kdo by vyrovnával Newlina a jeho veselost, která mě poslední dobou docela dost vyčerpává. :D
To... je asi vše, I guess. Danke za zvážení.
*salutuje*

// Středozemní pláň

Pořád jsem se musel vzpamatovávat z toho, že Derian zauvažovala nad černým vlkem. Neměla by uvažovat nad jinýma, když má mě! Ne že by o tom věděla, ale... co když něco ví?! vypoulil jsem oči a nevěděl, co dělat. Nic neví! "Taky bych řekl, že se k modré nejvíce hodím já. Totiž černá! Totiž ne šedá! Totiž šedá! Však víš!" byl jsem zmatený z toho, co jsem se vlastně snažil říct a co jsem se snažil schovat. Bylo to nějaké složité. "No jo, ale co když tlustý zůstanu? Jako že budu mít vlčata, ale zároveň budu tlustý? Byl bych dobrá tlustá maminka? Myslím, že by mi to slušelo! Bytí maminkou. Tlustý bych být nemusel, ale... ale jo, musel! Určitě je to zdraví prospěšné nebo tak něco," přimhouřil jsem oči a zazubil se, i když zdravý životní styl nebyl zrovna má parketa. S partnerem? tázavě jsem se na ni podíval. Takže má partnera? smutně jsem se zadíval na své tlapy, které mě již donesly domů.
"Zdravím! Už jsme domaaaa," zakřičel jsem na nejbližší okolí, pro případ, že by nás někdo poslouchal. A pravděpodobně nás poslouchala mlha, která byla nějaká zvláštní. "Není ta mlha nějaká rozbitá?" zeptal jsem se Derian, kdyby náhodou byla odborníkem na mlhy. Jenže já odborníkem nebyl a jediné, co mě napadlo, bylo mlhu pronásledovat. Většinou byla mlha všude a pronásledovat se nedala, jenže tahle... tahle byla nějaká nevšudeoidní a tudíž jsem ji mohl následovat bez potíží. Dovedla mě až kamsi na jih území k tůňkám. Nyní nebyla zvláštní jen mlha, po okolí se rozlíhal i jakýsi zpěv. Rozhlédl jsem se, co bych mohl ještě najít zvláštního. Pro své vlastní štěstí jsem našel jen většinu smečky. "Taky to slyším! Co to je? A co to je s mlhou? A proč jsme všichni tady? Víte, co se děje? Co? Ne? Určitě jo!" v krátké řeči jsem odpověděl na otázku Larryho a zároveň položil otázky ostatním členům. Tak zvláštní, zavrtěl jsem překvapeně hlavou a usmál se jen pidimalinko, aby se neřeklo, že nevítám změny. To by se pak ten hlas mohl urazit!

// řeka Mahtaë

Byl jsem připravený na kde co, ale ne na to, že bych od Derian taky mohl dostat nějakou otázku týkající se vlčat. "Že jo?! Určitě je to spousta srandy! Nevím, jestli jsi s nima měla tu čest, ale Morf a Ney mají vlčata Darkie a Ranna... a ti jsou úplně super! Teda, Darkie o něco více, mám pocit, že mě Rann má ještě o něco méně v oblibě než Setia. A to už je co říct! Víš, Set mě poprvé potkala a řekla, že není má kamarádka. To Rann teda neudělal, takže možná má kamarádka je, ale," zavrtěl jsem hlavou, "málo." Přikyvoval jsem na každé její slovo, ostatně jsem na tom byl úplně stejně. "Taky nevím vůbec nic kolem toho. Až se vrátíme, můžeme se zeptat Darkie nebo Ranna, jak se narodili a tak!" nadšeně jsem se zazubil, protože nás oba jistojistě čekala vlna nových informací. "To by teda měli! Kdybys byla třeba s černým vlkem, tak by mohli být modro-černí a černo-modří a to by bylo teda skvěluper!" prohlašoval jsem, aniž by mi došlo, že já nejsem černý. A co když se se mnou teď přestane bavit a vydá se hledat nějakého černého vlka?! "Že nebudeš s černým vlkem? Že ne?!" vypískl jsem a doufal, že odpoví nějak jako "Ne". Doopravdy by mohla odpovědět "Ne", no ne? Neztrácel jsem ale naději, byli jsme dál od Smrti, blíž k domovu... a navíc mi stále zbývala otázka. "Já bych vlčata chtěl! Teda, já je nebudu mít v břichu, takže je chci bez problémů. I když mně by se do toho břicha vešla naprosto perfektně. Možná mé břicho bylo předurčeno k tomu, aby v něm byla vlčata," ohnul jsem nešikovně hlavu a pozoroval vlastní břicho. "Nebo jsem prostě tlustý!" zazubil jsem se a zvýšil tempo našeho pohybu, aby se neřeklo, že mě moje kulatost zpomaluje. "Jak bych je pojmenoval? To vůbec netuším! Asi bych se jich zeptal, jak se chtějí jmenovat a až potom bych jim dal jméno! Může se to takhle? Nebo Smrt vymyslela jméno Newada! Jenže to je takové... takové... takové Smrt připomínající. Co ty a jména?" pousmál jsem se a věřil, že Derian má v zásobě o dost lepší jména než Newada. A stejně nejsem až tak tlustý! zaprotestoval jsem sám proti sobě a pokračoval v cestě.

// Sarumen

// Jedlový pás

Chci vidět jen tebe, znělo mi hlavou a nebyl důvod si stěžovat. Byl jsem s Derian, konečně jsme byli na cestě zpátky ke smečce... a navíc mě skutečně zajímalo, jestli se tam třeba neobjevil ten můj pískovitý dvojník. "Co myslíš, že se v hvozdu změnilo?"
pousmál jsem se nad představou, jak překvapeně asi budeme vypadat, až se vrátíme a narazíme na změnu. Teda Derian. Já byl na každou změnu perfektně připravený, protože se všechno dalo svým způsobem čekat. A možná přibyla další vlčata! Máme tam tu Wolfganii, tak třeba... zahihňal jsem se. Mít vlčata by mohla být zábava! Ony strašně rychle rostou, ale jinak, jinak! Jinak by to bylo určitě skvěluper! "Derian? Jak jsme se předtím bavili," zastavil jsem svůj proslov a snažil si vzpomenout, co tehdy vlastně řekla, "ty nechceš vlčata?" Nervózně jsem se začal chichotat. "Jen taková obvyklá otázka! Heh, heheh," stočil jsem svůj pohled radši jinam. Doběhli jsme k řece, ze které jsme před nedávnem pili. Jenže pořád to bylo příliš blízko k Smrti. Nemohli jsme zastavit.

// Středozemka
// Připadám si fakt vystresovaně, Neyteri mě chce zabít. T-T Pošlete pomoc / stroj času / boty sedmimílky.

// Stará zřícenina

Pracně jsem utekl z té kamenné cosi zpátky do lesa s jedlemi. Já už tam znovu nechci! zavrtěl jsem odmítavě hlavou a doufal, že tam nikdy už doopravdy muset nebudu a že si se Smrtí promluví někdo odvážnější. Třeba Život! Chodí k Smrti Život na návštěvy? Nebo obráceně? zamyšleně jsem běžel dál, tudíž jsem málem narazil do modré vlčice, která se jaksi objevila v mé cestě. "Derian!" zvolal jsem nadšeně a už už se chystal udělat nějaké vřelé gesto, jenže jsem si nebyl jistý. U Smrti jsem si ani nebyl jistý, jestli ji někdy znovu spatřím, a teď stojí přímo přede mnou. Tak hezká. Musel jsem alespoň zabořit čumák do její srsti a nasát její vůni. "Chyběla jsi mi! Moc! Děsně strašně moc! Víš, co bylo ještě děsné a strašné? Smrt!" stihl jsem jí v krátké řeči oznámit všechny důležité věci, které za oznámení stály. "Co ty? Už jsi tam byla? Můžeme prosím pryč? Nebo jsi tam nebyla? Smrt je děsná a strašná! To jsem teda jako říkal, ale ta Smrt... fujky. Nečekal jsem, že to přežiju," zadíval jsem se do země. Zajímalo by ji, kdybych nepřežil? naklonil jsem hlavu do strany. Určitě jo! Spokojeně jsem se na ni culil. Jasně, že jí na mě záleží! zazubil jsem se co nejšťastněji to šlo, ale stejně jsem měl pocit, jako by Smrt mohla každou chvílí vyběhnout ze svého doupěte a stěžovat si, že "Newado, šutry nejsou tak fajn, jak jsem si myslela! Laskavě se vrať zpátky a chcípni. Nebo vypadni!". Otřásl jsem se. Po tomhle bych nejradši udělal další výpravu za Životem, jen aby se vlk zase cítil lépe. "Prosím, prosím, půjdeme?" zoufale jsem zaškemral a zadíval se na Derian. I když jí to slušelo, taky nevypadala, že by za sebou měla zrovna příjemné chvilky. Určitě nám bude lépe doma, rozhodl jsem a vydal se směrem do Sarumenu.

// Jak rebelské. Omlouvám se, pokud jsou v postu větší blbosti než obvykle. #HoralskéPřipojení
// Řeka Mahtaë

// *bezmocně pozoruje dění okolo* Če. kej. te. T-------T (prosím. pěkně. :C)

Na sraz v Praze se mnou můžete počítat. ^^'

// Uh, taky přestávám věřit, že to sem do čtvrtého stihnu. ;-; Počkejte chvíli, prosím. T-T

// Jedlový pás

Neměl jsem ji tam nechat, vyčítal jsem si v hlavě, zrak dál upřený na vlastní tlapy. Ale bude to tak určitě lepší! Bezpečnější! Lepšovitozlepšenější, tak! snažil jsem se sám sebe rozveselit, ale výčitky se jen změnily v nepříjemný pocit. Zastavil jsem se, pozvedl hlavu a rozhlížel se kolem. Nezmohl jsem se na nic jiného, než na udivený povzdech. "To je teda něco! Takže Život má ten pískovitý oblouk a ona má tuhle kamennou... co to vůbec je? Oblouk jako u Života to není, to ne, ale-" vyděšeně jsem uskočil a schoval se tak za jeden z balvanů poblíž. Z té neobloukovité věci totiž zrovna vyběhl jeden vlk. "To je Smrt? Nevypadá jako Smrt," pošeptal jsem poměrně slyšitelně svému momentálnímu společníkovi, balvanu. Sice jsem si doposud Smrt nepředstavoval, ale byl jsem si naprosto jistý, že by nevypadala takhle. Černobílá, Smrt přece nebude černobílá! zavrtěl jsem s mírným úsměvem hlavou. "To určitě není Smrt," prohlásil jsem skoro potichu, ale i přes svou nynější jistotu jsem radši vyčkal v bezpečí a dál do té neobloukovité věci – musím se Smrti zeptat, jak se tomu říká! – se vydal až tehdy, když se hnědý vlk dostatečně vzdálil.
Uvnitř to bylo opět jiné, než jsem očekával. Byla tam celkem tma, ale stěny byly bílé. Teda zelenobílé. To je zarostlé? přimhouřil jsem oči a už už to chtěl jít zkoumat, jenže mou pozornost si již získal zelený oheň. "Páni!" vykřikl jsem udiveně a nespouštěl z plamene oči. "Jak to, že je zelený? To je teda něco! Neměl by být červenooranžovožlutoteplý? Studí ten plamen? Mohl bych to zkusit!" nadšeně jsem do něj dál zíral a přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby ten oheň byl naprosto barevný. Ne že by zelená nebyla hezká! Ale kdyby ty barvy ještě nějak střídal... usmíval jsem se od ucha k uchu, zrak upřený do plamene. "A co takhle zkusit odsud vypadnout?!" ozvalo se kdesi kolem mě tím nejméně příjemným hlasem, jaký jsem kdy slyšel. Vylekaně jsem se otočil za hlasem. Nic jsem ale neviděl, protože mě průzkum ohně oslepil. "Já-" mrkal jsem, abych se rychle zbavil slepoty a mohl si Smrt alespoň prohlédnout, "já se jmenuju Newlin!"
"A komu to jako cpeš?! To si jen tak přikráčíš a cpeš mi svoje jméno?! To si myslíš, že je to důležité? Že ty jsi důležitý?! Jsi pouze někdo, kdo plýtvá mým časem!" Ta slova mě začínala bolet, ale dokud jsem se alespoň částečně mohl věnovat vlastnímu nevidění, nemusel jsem její slova pořádně vnímat. "Neplýtvám tvým časem! Přišel jsem, abych si s tebou popovídal o-" konečně jsem viděl. Ale měl jsem zůstat slepý. Z blízkosti se na mě dívaly dvě zelené oči. Ne zelené jako má Larry nebo Ney. Tohle byl nějaký úplně jiný, čistě děsivý a hrozivý, odstín. Se strachem jsem začal couvat, Smrt však šla hned za mnou, tudíž se mé couvání zdálo snad nekonečné. "Ano?" zeptala se mě, když jsem už neměl kam couvat, když mě zahnala k jedné ze studených stěn. Mrazilo mě po zádech. "Popovídal o..." na zkoumání stěn jsem náhle neměl ani pomyšlení, "o tobě!" Několikrát jsem rozklepaně přikývl a doufal, že mi Smrt nic neudělá. "O mně?!" Smrt se začala chechtat. Nemohl jsem to označit za smích, protože v tom zvuku bylo něco... zkaženého. Přesto jsem se taky trochu usmál, protože jsem byl rád, že se Smrt baví. "Tobě to připadá směšné?!" její hlas byl tak silný, že jsem si oproti ní připadal absolutně pidiaturní. "Ne, paní!" vypískl jsem rychle a kdyby mi Smrt nechala dostatek prostoru, udělal bych to samé pukrle, které jsem udělal u Života. "Jen jsem vám chtěl udělat radost a-" "Jo tak radost! Udělej mi tu radost a buď řekni, co ode mě chceš, nebo vypadni!" Smrt mě tentokrát ani nenechala domluvit. Asi jí dělá radost, když může děsit ostatní! prolétlo mi hlavou, ale nemohl jsem se příliš soustředit, poněvadž jsem měl jiné starosti. Třeba Smrt. "S-slyšel jsem, že umíš dávat vlkům magie... a tak mě napadlo, že kdybys byla tak laskavá-" "Zkrať to!" "Kdybys b-byl-la tak laskavá-" "Tik ťak, plýtváš mým časeeem!" i když Smrti docházela trpělivost, tentokrát se jí povedlo znít i celkem melodicky. "Elektřinevidvoda! A tak!" zakřičel jsem a hned na to se přikrčil. Už nikdy neuvidím Sarumen, už nikdy neuvidím Derian, krčil jsem se a nenápadně se snažil vymyslet způsob, jak se vypařit. "Vzpomeň si, co jsem ti řekla na začátku, Newado," řekla téměř líbezným hlasem Smrt a já se ani neopovažoval protestovat, že se nejmenuju Newada, "ty. Nejsi. Důležitý!" Co mi za mou nedůležitost udělá? Proč je tak zlá? To nemůže být milejší? Derian jsem nemohl vidět naposled, ne? pomalu jsem se chystal na loučení se světem. Jenže pak jsem si něco uvědomil. Derian, došlo mi, co mi má společnice říkala o Smrti. "J... já s-sice d-důležitý nejsem-m," z posledních sil jsem se narovnal, "a-ale mé šutr-y jo!" Bál jsem se. Tak příšerně hrozně strašně moc jsem se bál. "Šutry?!" zahřměla Smrt a mně to připadalo, jako kdyby jí v očích náhle hořel ten stejný zelený oheň, který mě před pár momenty oslepil. Pro jistotu jsem zavřel oči. Dostanu se odtud někdy? "Šutry jsou fajn, Newado," promluvila Smrt a já slyšel kroky. Odstoupila ode mě. Postupně jsem otevřel oči. Všechno se najednou seběhlo tak rychle. Udělal jsem, co jsem mohl, a utíkal pryč.

// Jedlový pás

// OBJEDNÁVKA
Nové magie
M01/Neviditelnost
M01/Elektřina
→ 20 + 200

Hvězdišky:
M02/Voda/8*
M02/Neviditelnost/5*
M02/Země/4*
→ 240 + 50 + 50

M03/Launee/1*
→ 3

Eeeh, co mám říct? Co mám dělat? zmateně jsem koukal na Derian, která mi položila pěkně zapeklitou otázku. Proč já vůbec mluvím! "Totiž..." začal jsem a doufal, že mi to získá alespoň nějaký čas. Nemůžu jen tak říct, v čem všem je šikovná! To bychom se k té Smrti nedostali! A já bych zešedivěl! A všichni by umřeli. A to nehodlám riskovat! A navíc je to takové... takové trapnohlouponojánevímové! "Ty jsi šikovná úplně ve všem! A v čem ne, tak v tom budeš!" prohlásil jsem s tím nejhrdovatitějším výrazem, jakého byl můj obličej schopný.
Netrvalo to dlouho a Derian mě ujistila, že návštěvu Smrti zvládne. Teda, moc mě neujistila, protože jsem se stále trošku bál. "Ale když ti ublížila a byla na tebe zlá, tak přece... přece... přece to nemůžeš jen tak zvládat!" zavrtěl jsem rychle hlavou, poněvadž to se přeci opravdu zvládat nedalo! "Mám jít první, aby ti neublížila? Já si s ní promluvím a ona pak bude hodná! Nebo na ni půjdeme oba dva! Nebude se bát? Chudák Smrt! Ona nemá zas tak moc návštěv, co? Teda, pořád je to určitě spousta a spousta vlků, ale jestli se jí ostatní bojí, tak tam chodí jen málo... takže ona musí být celkem nespolečenská! Ale to je celkem zvláštní, že je nespolečenská, že? Když ji šutry dělají milejší! Nepřipadají ti kamínky a takové věci společenské? To je opravdu zvláštní! Možná se snaží si těmi šutry nahradit fakt, že nemá kamarády a že její bratr bydlí tak daleko! To bude ono! Tak to tam oba najednou nemůžeme! Nebo můžeme? Neměli bychom! Co když ji vyplašíme? A my ji vyplašit nechceme! Takže co?! Takže tam běžím! Jsem připraven! Nechci, aby se ti něco stalo, takže si to s ní vyříkám a pak jsi na řadě ty! Není to tak, že bych tě chtěl předbíhat, já ke Smrti doopravdy nespěchám! Ale jsi důležitá a tak... no prostě tak. Jen šutry, šutry, šutry. Budu si to pamatovat!" pousmál jsem se na Derian a vyrazil za Smrtí. Už teď (po těch pár krůčcích) mi začínala chybět – Derian, samozřejmě, ne Smrt! –, ale to jsem si ještě nehodlal přiznat, tudíž jsem se neohlížel a prostě běžel. Derian nederian, povzdechl jsem si krapet smutně a svůj pohled radši upřel na přední tlapy.

// Stará zřícenina

// řeka Mathaë

Derian mě občas děsila. Na to, že byla mladší než já, toho věděla o dost více než já. Skoro už jsem začínal panikařit. To přece- to by- to- to- já přece nemůžu přijít o tes- víly! Na staré vlky chodí víly a kradou jim tesáky?! A čich zmizí? A zrak nemusí zůstat? Ale- co budu dělat, když nezůstane ani Derian?! Ale jen skoro. Naštěstí si Derian dělala jen legraci. Teda, doufal jsem, že její úsměv znamená, že se jedná jen o legraci. Derian by přece neměla radost z toho, že přijdu o tesáky, ne?
"Ano, přesně tak!" rázně jsem odkýval všechny dotazy, které padly ohledně profesionálistonálství. "Jasně, že tě to naučím!" slíbil jsem s odhodláním a už se chystal najít nějaký šikovný list, o kterém bych si nejprve něco vymyslel... a potom to naučil Derian. "A možná to můžeme zkusit i na tom jehličí! Třeba záleží na tom, jak voní... a jak zelené je! Ale asi to bude o něco složitější než u listů. U těch se můžeš spolehnout pouhopouze na chuť a zrak. Vidíš list, ochutnáš list, pak na něj koukáš ještě nějakou dobu... pak dojde k pečlivému průzkumu a nakonec..." musel jsem si udělat pauzu na to, abych se nadechl, musel! "... nakonec dojde k tajnému rozluštění! Ale to umí jen ti nejvyšší profesionálistolistňákovití profesionálistolistňáci. Samozřejmě, mezi ty budeš patřit taky! A já taky! Upřímně jsem amatér. Já to sice vymyslel, ale dlouho jsem to nedělal. Já totiž... já se věnoval listům jako vlče, víš? Když jsem byl ještě hnědý. A to si nepamatuju. Moje paměť je plná listů, které ještě nedokážu využít! Ale to neva, to je v pohodě. Až se vrátíme do Sarumenu, můžeme se věnovat jehličí a tak!" Už se těším domů, posteskl jsem si. Nebylo to tak, že bych byl proti dobrodružství, ale lépe se mi s Derian bavilo, když jsme se zastavili. A zastavování jsme poslední dobou příliš často nedělali.
Zajímalo by mě, jestli nám do Sarumenu Život nepřispěl nějakou malou hroudičkou toho pískovitého materiálu, přivřel jsem blaženě oči a už se chystal představovat si, jak bych z té hroudičky nějakým kreativním způsobem uplácal hroudičkovitého sebe. Jenže to bychom nesměli dorazit do jedlového lesa. Jenže my do něj dorazili, takže mi to Derian všechno oznámila a mně nezbývalo nic jiného, než mít blažený pocit z jedlového lesa. Což taktéž nebylo špatné, i když já (ať už hroudička, nebo já já) byl zkrátka lepší. "O," dostal jsem ze sebe, zatímco jsem se překvapeně rozhlížel. "To už jsme tady? Nešlo to nějak rychle? Jedlový les! Ty jo! Nemáš ty náhodou talent na jehličí? Je to předurčené, určitě! Nedivil bych se, když jsi tak šikovná na jiné věci, třeba to jak- ehm. To už jsme tady, jo?" svým pečlivým rozhlížením jsem zjistil, že jsou všude stromy. "Co já na to? Já jo na to! Prosím, pojď tam se mnou! Ale... ale počkej, vždyť já za ní jdu proto, abych si s ní promluvil o tom, že je zlá. Tak... jsi si jistá, že to zvládneš? Když se k tobě minule nechovala nejlépe, možná bys... ale co! Jsi statečná a já v tebe věřím! Buď se mnou až do Smrti, prosím!" zběsile jsem přikyvoval, aby má slova měla váhu jak se patří. Ne že by přikyvování způsobovalo přibírání na váze, ale to se prostě takhle říkalo. "Totiž," začal jsem se opět hihňat, "pojď se mnou ke Smrti! Prosím!" Ale do smrti se mnou můžeš být taky... jen neumírej! přátelsko-něco-víc? jsem ji napomenul a nemohl přestat se svým hihňáním.

// Středozemní pláň

Nejsem starý! zaradoval jsem se nad tím, co Derian prohlásila, protože to, že nejsem starý, mohla být jedině lichotka. A taková lichotka znamená, že mě má ráda, spokojeně jsem se zašklebil. Všechno šlo naprosto perfektně – já šel perfetkně, Derian šla perfektně, oba jsme šli perfektně – a pak mi došlo, že Derian vlastně říkala i něco o tom, že to není sranda. A navíc zauvažovala nad tím, že bych mohl být ze začátku celý hnědý! Ale to jsem se teda musel hnědý narodit! A jestli byla Derian u mého narození, pak to znamená, že je starší než já! pokoušel jsem se schovat všechen šok, co se ve mně tak náhle naskytl. Jak to dělá? Možná je Život doopravdy její příbuzný, takže může vypadat mladě! Nebo je nesmrtelná! A- a- a to znamená, že... proč- mé úvahy se nějak pozastavily a já se rozhodl radši vrátit k předstírání, že jsem stařičký (a velmi vetchý) stařík.
"To je špatné, to je špatné... moč špatné! Chčeš mi žíčt, žše ušž še nedošiju dobré štravy?" zeptal jsem se jí a doufal, že to znělo alespoň trochu zklamaně. Vždyť jídlo je důležité! A dobré jídlo obzvlášť! "To si teda doprošuju, děvenko!" přikývl jsem na její nabídku pomoci s jídelníčkem. "Takové listy, to rozhodně není nejhorší možnost! Na tyhle věci jsem profesionál, věř mi! Dokonce mi říkali profesionálistonál! Je to moje druhé... ne, počkej. Třetí, čtvrté, páté... šest- ne, páté! Páté jméno! Listy jsou zdravé, ono to funguje nějak tak, že jako najdeš list a- hele, to je škoda. U nás máme přece jen jehličí! Tak to já se tam asi uhladovím k smrti," začínal jsem z toho být opravdu smutný. Kdybych se živil listy, musel bych opustit smečku, uvědomil jsem si a cítil jsem, jak mi do hlavy leze smutek a vystrkuje všechnu tu radostnou náladu, co jsem doposud zažíval ve společnosti Derian.
Ta sice nesehnala žádný delikátní lístek, ale rozhodla, že se napijeme. Naklonil jsem se k řece stejně jako ona a začal pít. Posilní to! A navíc, do takové vody někde list spadnout musel, že? Takže vlastně máme vodu s listem bez viditelného listu! uculil jsem se a byl upřímně šťastný z toho, že teď jsme posilnění a zdraví.
A nesmrtelní! V případě Deria- cosi do mě šťouchlo a já leknutím vyprskl vodu s listem bez viditelného listu. "M-můžeme!" zahihňal jsem se a vesele si to běžel – smrtelnost, nesmrtelnost – za Smrtí.
// Jedlový pás

// Narrské vršky

Pečlivě jsem poslouchal, co mi Derian říkala, a taky čas od času přikývl, aby teda věděla, že pečlivě poslouchám. "Nikdo víc už není?" zeptal jsem s nevídaným zaujatím, které u mě bylo vidět každý druhý den. "To nemůže být pravda! Určitě ještě někdo je! Nebo byl. Víš... je Život, je Smrt... tak třeba byl ještě Smot a Živrt. Nebo ještě někdo jiný! Úplně, úplně jiný... já nevím, co takhle Mračno? To je super jméno. Až něco skvělého potkáme, můžeme to pojmenovat Mračno! Sice to zní, jako kdyby se to cosi mračilo, ale... ale to nehrozí. Je to jen jméno. A právě proto si myslím, že Mračno je dobré jméno!" uculil jsem se, jako kdyby na jméně Mračno záleželo. Ve skutečnosti jsem chtěl mít jen nějaký viditelný důvod, proč se na ni usmát. Jako by nestačilo to, jak Derian vypadá, podotkl jsem v hlavě a usmál se ještě o něco více. Chvíli jsem na ni jen tak tupě zíral a nevědomě přikyvoval na další její slova.
Přikyvoval jsem a přikyvoval, než mi došlo, že prohlásila, že jsme všichni příbuzní. "Ale-" vypoulil jsem na ni překvapeně oči. "To ne, to neee, to přeci... to neee,"
začal jsem prudce vrtět hlavou. Já s ní nechci být příbuzný, vždyť- nedokončil jsem onu odvážnou myšlenku a pokračoval ve svém nesouhlasném nesouhlasu. "Neříkej, že jsme příbuzní! Jsem tak starý, že bych určitě mohl být tvůj praprapraprapraprapraprapraprapraděda! No fakticky, mrkej na ty šediny!" s těmito moudrými slovy jsem si udělal kolem Derian kolečko, aby doopravdy viděla, že jsem stařešina, prolezlý šedinami a tak vůbec. "Nebude to trvat dlouho a budeš mi muset přežvýkat každé jídlo! Teda... prosím," nahrbil jsem se tak, abych alespoň zdánlivě připomínal vlčího starce a žádostně se na ni zadíval. "Buďte tak laškavá, drahá sleščno," broukl jsem ještě a poté se se smíchem rozeběhl dál.

// řeka Mathaë

Mé hihňání ustalo. Svým způsobem jsem neměl jediný důvod, proč se jakkoliv chitotat. Vždyť ona mě má taky ráda, ne? naklonil jsem mírně hlavu, pozoroval ji... a musel jsem se uculit. "Tak teda za Smrtí!" statečně jsem přikývl a ještě o něco statečněji čekal, až se teda za tou Smrtí vydáme.
Má hrdinská chvíle trvala skutečně jen krátce, všechno čekání a přikyvování bylo pryč a já musel poslušně pochodovat vedle Derian. Teda. Ono se to tak říká, ale já nepochodoval. Spíš jsem tak jako kráčel a snažil se napodobit její ladnou chůzi. Ne že bych se jí chtěl zalíbit, heheh. Heh, heheheh, zašklebil jsem se v duchu. A navíc jsem ani nebyl poslušný! Poněvadž Derian řekla, ať jdu za ní. A já šel co? Vedle ní! Takže... jsem nakonec neposlušně kráčel ladnou chůzí vedle Derian. Občas by se ta pořekadla a jiné nesmysly – jako třeba používání slova strašně, to je taky strašné! – měla obnovit, pokyvoval jsem si do kroku a hodlal dál uvažovat nad tím, jak jsem neposlušný, jak slovo "strašně" není jen strašné, ale příšerné, jenže jsem musel Derian vyprávět o mé návštěvě Života. Nikdy bych si nedovolil být tak neposlušný, abych jí to nepovyprávěl. A ke všemu se mi to vyprávět strašně chtělo! Totiž hodně chtělo. "Květiny jsem neviděl, jen keře! Ale to nevadí, zase jsem viděl jinou věc. On... viděla jsi to taky? Má tam takovou pískovou obloukovitou věc! Povídal, že se tomu říká 'Pouštní duha'! Bylo to úplně skvěluper, chtěl bych taky něco takového k nám do smečky. Víš, takový písek, ze kterého můžeš něco postavit! To by bylo něco! Mohl bych vedle úkrytu postavit sebe! Nebo spíš svého zástupce. A ten by všechno dělal za mě! Všechno důležité, co dělám! Seděl by, usmíval by se, dělal společnost Larrymu a Neightovi a... tak, rozumíš," radostně jsem se pousmál. Jooo, to by bylo fajn, povzdechl jsem si, hned na to se nadechl a pustil se do vyprávění o tom, co mi řekl Život. (//"Co mi řekl Život" zní jako perfektní název pro romantickou komedii namixovanou s životopisem... si zabírám!) "Život toho moc nenapovídal! A já jemu taky moc neřekl. On odpovídal strašně chytře a příliš jsem mu nerozuměl! Ale určitě říkal 'Tohle je pouštní duha' a jinak... jinak nevím. On byl nějaký zamotaný. Chytrý, ale zamotaný. A taky jsme se chvilinku bavili o pozdravech! Protože jsem ho nejprve nepozdravil a způsobilo to obrovskou patálii! Totiž, myslím, že jemu to nevadilo, ale já z toho byl pak patálně zmatený! A ke všemu mě doopravdy zaujal ten oblouk! Když o tom teď mluvím, chtěl bych se po něm někdy projít. Jestli by to šlo. A jestli by to nešlo, tak bych to chtěl zkusit! Takže snad příště. A taky... myslíš, že má Život duhové tlapky? Protože jestli má, tak se pouštní duha říká tomu oblouku. A jestli nemá, tak- obráceně! Jestli má, tak pouštní duha jsou jeho stopy, a oblouk... oblouk se přeci jen možná jmenuje stejně? Co já vím! Jak říkám, bylo to zmatené!" vyčerpaně jsem olízl slinu, která mi z tlamy chtěla utéct tak od druhé věty. "Pověz ty, jaká byla tvá návštěva u Života? A nemůže být třeba táta tvého táty? Jak je Život vůbec starý? A je Smrt starší? A kdo jsou jejich rodiče? A mají i další sourozence? A co když je tvůj táta sourozenec Života? Ha?!" zvědavě jsem na ni zíral. Tolik zajímavých otázek! Ding dong! Kdo tam? Newlin, očekávám ještě zajímavější odpovědi! zazubil jsem se a dál neposlušně kráčel ladnou chůzí. Z kopce! Jaká to slast.

// Středozemní pláň

// Vrchol Narrských kopců

Kdybych tam zůstal, mohl bych toho tolik udělat a tolik se toho naučit! Mohl bych si udělat jeskyni a bydlel bych naproti panu Ž a zatímco za ním by chodily návštěvy, já bych jim pomáhal srovnávat se s tím, že tam nemůžou bydlet s námi! Byli bychom sehraná dvojka a- a už nebyla potřeba nad tím uvažovat. "Derian!" nadšeně jsem přiběhl za modrofialovou vlčicí, která na mě skutečně čekala. Zastavil jsem se těsně u ní a na moment se zasekl. Můžu to udělat, nebo... ale co! nadšením jsem ji olízl. A hned na to radši se radši začal dívat jiným směrem. Nechtěl jsem vidět její reakci. A teď bude smutná! Nebo rozzlobená? Ale ne, Derian se určitě nezlobí. Nevypadá jako někdo, kdo by se lehce rozzlobil. Pokud teda tohle byl lehký důvod na rozzlobení. Možná je na tuhle věc háklivá! To by byla pěkně ošklivo ošklivá patálie... ale pořád to není to nejhorší! Taky mi může říct, že nejsem ten Nyam, povzdechl jsem si a snažil se nemračit na představu toho ošklivého Nyama. Je pravda, že nejsem ten Nyam. Jsem Newlin, náhlá vlna hrdinství mě donutila se podívat na Derian. Tu jsem shledával hezkou ještě o něco více než Života. A to už je co říct! Protože Život, to je přeci klasa! párkrát jsem si s úsměvem přikývl. Takže Derian je klasovitá klasa!
"Teda," prohlásil jsem nesměle, aniž bych tušil, kam bude má řeč mířit. "To bylo," podíval jsem se směrem, odkud jsem přišel, "něco." A? "Páni! Života jsem se na to neptal, ale... teď mě tak napadá: ty jsi s ním příbuzná? Jste oba takoví fialovomodří a hezcí a- totiž víš co. A tak," nervózně jsem se zahihňal. Jen legrace. Není to tak, že bych- hihňání ne a ne přestat. Začínal jsem se za sebe stydět. Jak se mnou někdo jako Derian vůbec může vydržet? zavrtěl jsem hlavou a pokusil se tak onu myšlenku z hlavy nadobro dostat. "Kam se vydáme dál?" zeptal jsem se nakonec, stále s mírnými známkami chichotání.