Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// řeka Tenebrae

"Neber všechno tak vážně?" zopakoval jsem po Allairé. "Jsem vážný?" zastavil jsem se a odmítal pokračovat v chůzi. Já přece nejsem vážný! Nebo jo? Posadil jsem se, abych všechno promyslel. "Já- já přece nejsem vážný!" zoufale jsem se zahihňal a doufal, že tak změníme téma. "Já nikdy nejsem- nebyl jsem- ne, já nejsem vážný! Nikdy! Nebudu starý a vážný a- a vůbec! Nejsem vážný!" chichotal jsem se, ale chtěl jsem pryč. Chtěl jsem domů, do Sarumenu, do Skaliska, kamkoliv. Za Derian, svěsil jsem uši a snažil se předstírat, že vůbec nejsem smutný, že jsem samostatný Newlin, který nepotřebuje vlčici jako Derian, která je tak milá a tak dlouho jsem ji neviděl a hrozně mi chybí. "Allairé?" zadíval jsem se na svou kamarádku. "Já... tě nebudu brzdit," oznámil jsem jí a za těchto slov se svalil na zem. "Totiž! Takhle budu jistojistě užitečnější!" usmál jsem se na ni a zabořil hlavu mezi tlapy. "A nejsem vážný," připomněl jsem jí téměř jasně a zcela zřetelně, i když jsem spíše huhlal do svých tlap. Zavřel jsem oči a čekal, jestli neusnu. Protože kdybych usnul, mohl bych se vzbudit a zjistit, že tohle je jen sen! To by dávalo smysl! Ne že bych nevěřil na létání, na meditaci nebo na Lady Mlhahuli, ale chtěl jsem se vzbudit a zjistit, že jsem ještě před chvílí spokojeně spal ve Skalisku s Larrym a Derian. To by bylo skvěluper, povzdechl jsem si a ani se neobtěžoval uvažovat nad tím, co všechno bych teď mohl dělat, když teda sním.

// *zoufale krčí rameny* T-T

// Ježčí Mýtina

Zmateně jsem běžel za Allairé. "Vždyť já začínám od začátku! A ani nepletu páté přes deváté! A ani deváté přes páté! To přece nejde! Bylo by to legrační, kdybych mohl mluvit dvě věci najednou! Umíš si to představit? To by bylo! Mohl bych mluvit o... o... o téhle řece! A zároveň mluvit o stromech! Jako že bych jedním hlasem mluvil o tomhle a tím druhým o tamtom! Chci dva hlasy!" radostně jsem se usmál na vlčici, ale něco mi naznačovalo, že All by mou dvojhlasnost nepřivítala. Což je dost nezdvořilé! Ale ani Neyteri by se to nejspíš nelíbilo, určitě na to taky musí být průkaz, přimhouřil jsem oči. "Asi budu potřebovat ještě víc much!" zvolal jsem na Allairé, která zrovna přecházela přes řeku. Toho stromu jsem si předtím nevšiml! nadšeně jsem na něj vyskočil a pokračoval na druhou stranu.
Než jsem stihl poděkovat stromu za spolupráci, Allairé už na mě křičela, ať pohnu kostrou. "Ale to taky nejde!" postěžoval jsem si s mírným úsměvem. "Já můžu pohnout sebou, jako že celým, ale nemůžu pohnout kostrou! Kdybych pohnul jenom kostrou, tak bych s tebou nešel! Určitě ne! Šla by má kostra, což... což není zrovna hezká představa! A ještě nehezčejší by byla ta hromádka, která by tu ze mě zůstala na zemi! Fuuuj," zašklebil jsem se a hned na to se začal hihňat. "A mouchy taky nečekají! A jestli čekají, tak počkají déle!" zazubil jsem se, protože to bylo od much opravdu hezké, že měly tolik trpělivosti.

// Středozemka

// Spáleniště

Následoval jsem Allairé, i když bych radši zůstal s květinami. Určitě by si mě nakonec oblíbila Iris! A ostatní květiny by dostaly jméno! A pomalu by rostly dál! A potom by určitě přiletěly i mouchy! A- a- "Ale já fakt nechápu, proč máš málo času!" neúspěšně jsem zaprotestoval a následoval ji dál. "To jdeme k řece? Odtamtud jsem přišel! Je tam taková černá řeka! Jedna má kamarádka, která mi řekla, že není má kamarádka, mi řekla, že bych ji neměl pít. Ona toho teda neříká nějak moc, ale i tak je skvěluper! To je další členka naší smečky, víš, teta Seta! Ne že by to byla moje teta, ale je to teta Darkie! A Ranna! Ty jsem taky neviděl už dlouho! Ach jo, já jsem asi slepý," povzdychl jsem si a netušil, jestli i Darkie a Rann spadají pod celkem zdechlé členy. "Já jsem totiž jejich pečovatel!" vysvětlil jsem Allairé, kterou to určitě zajímalo. Ostatně, ono to zajímalo všechny, tak proč ne ji! "Jsem hodně důležitá součást smečky! A Život mi slíbil, že mi postaví pískovcovou sochu, fakt! Byla jsi někdy u Života? Má tam takový oblouk z čehosi... pískovec! Z pískovce! A tak jsem si s ním povídal a on řekl: 'Newline, budeš mít sochu v Sarumenu! To ti slibuju!' a tak já jen čekám, kdy se tam ta socha objeví. Ony jsou sochy velmi užitečné! Hlavně ta má, protože mám spoustu důležitých úkolů! Třeba teď jsem na tajné misi pro mouchy! A taky jsem druhý hlavní meditátor! A jsem smečkový slinta! Já mám dost dobré sliny, to už nevím, kdo mi řekl, ale je to čistá pravda! Tak čistá, že bych se v ní i umyl! Ale já jsem taky čistý pořád, takže ji nepotřebuju," všechno jsem jí vysvětlil a již trochu veseleji následoval vlčici.

// řeka Tenebrae

Allairé z nějakého mně nepochopitelného důvodu spěchala. Bylo to opravdu nepochopitelné, protože já měl času dost! Bylo hezky, zrovna jsem chtěl den zasvětit rozdávání jmen květinám... a Allairé mi to překazila. "Iris chce, abychom šli? Proč by něco takového říkala!" šokovaně jsem koukal z Iris na Allairé. "Ach tak, Iris záleží na mouchách! No to je dobře! Ale i tak se mi nelíbí, že nás Iris takhle vyhání, když-" Allairé do mě začala šťouchat, nejspíš chtěla co nejrychleji k tomu jejímu západu. "Ale já si stejně myslím, že bychom měli poslechnout až to, co řekne Sapežotlius! On to tu přece vede!" prosebně jsem se ohlédl za modrofialovou květinou, ale ona se rozhodla, že nechá rozhodovat Iris s Allairé. "Ale to není fér!" zakňučel jsem tak nějak ke všem okolo. "Ani jsem je nepojmenoval! A já už nemůžu, Allairé! Mě bolí nohy! Já nejsem žádný tlapkozoid, abych ti tu svalnatě šlapal! A ty květiny budou samy! A to ne, to se nedělá! Podívej se Zapoleně do očí a řekni jí, že ji tu necháš! Zapolena nesmí zůstat sama! A ostatní taky ne! Vždyť jsou tu bez nás v nebezpečí! Iris je nějaká tvrdohlavá, pojďme ji přemluvit, že nevadí, když zůstaneme! Řekneme jí něco jako: 'Iris, my tu zůstaneme, protože ty mouchy sem stejně přiletí! A půlku alfy už máme!' nebo: 'Iris, my nejdřív pojmenujeme ostatní, potom na vás budeme koukat... a pak půjdeme, jo?'! Zůstaneme tu ještě? Prosííííím," snažil jsem se Allairé přemluvit, ale zdálo se (teda, nezdálo se, prostě to tak bylo!), že její názor nešlo změnit. Dál do mě všemožně strkala a já pochopil, že nemám na výběr. "Ahoj Iris, ahoj Sapežotliusosi, sbohem Zapoleno! Těšilo mě Kapitule! E... Marňokv-" škobrtl jsem, ale naštěstí se mi nepovedlo spadnout. "Klaním se!" narovnal jsem se a pokoušil se tvářit, že to celé bylo plánované a že jsem skvěluprově vychovaný. "Jdeme," s mírným smutkem jsem se naposledy otočil na své kvítí. Ale vrátíme se! A s mouchami!

// Ježčí mýtina

// Jezevčí les

Zvědavě jsem pozoroval své okolí. "Tady jsem snad nikdy nebyl!" oznámil jsem Allairé, která mě rychle dohnala. "Tohle je teda východ? A vadí to? Když je to východ, nemůže to být zároveň západ? A jak se teda dostaneme k západu? A proč chceš jít na západ? Schovává se tam druhá půlka alfy? My totiž potřebujeme jen tu druhou půlku, když je jasné, že tu první najdu já!" radostně jsem se zazubil a už se těšil, jaký to bude objev. "Ty jsi tady někdy byla? Já tu nikdy nebyl!" oznámil jsem Allairé, pro případ, že bych to ještě neříkal. "Líbí se mi tady! Je tu takové... teplo? Je tu teplo, že? To je teda něco! Ale není to tu moc veselé. Což nevadí! Já mám rád neveselé věci, protože potom jsem ještě veselejší, když jsou veselé! Když je něco neveselého veselé, je to veleveselé!" Nejveselovitější! "Allairé!" zastavil jsem se a za mírného hihňání se pokoušel tvářit vážně. "Jaká je tvá oblíbená barva? Moje oblíbená barva je modrá! A poslední dobou i zelená! A úplně nejposlednější dobou se mi líbí snad všechny barvy! Já potkla spoustu vlků, kteří měli oblíbenou barvu," plný šťastných vzpomínek jsem povzdechl. Bylo zvláštní vidět, jak tohle místo má tak málo barev. Zelená a... hnědošedocojeto, tse! skoro mě až urazilo, jak to tu bylo nebarevné. "Mám nápad!" radostně jsem začal zírat na zemi. "Já jsem totiž šel za Smrtí, teda, předtím, než za námi přišla do hvozdu! A tak jsem se s ní domluvil, že budu magický a- a-" soustředěně jsem pořád koukal do země. Ve vysoké trávě začaly růst malé kopretiny, ale tyhle byly lepší, protože byly ode mě a byly různě barevné. "Tadá!" mírně jsem zafuněl, poněvadž tolik soustředění stálo spoustu mé energie. A teď bych podle Neyteri měl určitě ještě meditovat! "Ó, vám to sluší! Jak se máte?" šťastně a krátce jsem takto na moment meditoval s pidikopretinami. "Myslíš, že bych je mohl pojmenovat?" nevinně jsem se pousmál na svou společnici. "Tak třeba tahle!" mírně jsem šťouchl čumákem do květiny, která měla modrofialovou barvu. "To je vedoucí skupiny! A všichni ji mají rádi! Teda, jeho! Je to... jmenuje se..." a zase to vyčerpávající soustředění! "Sa... Sape... Sapežotlius! To je jméno, páni!" s úsměvem jsem se otočil na vlčici. "Pojmenuj taky nějakou!"

// Ano!

Jak jsem tak seděl, nezbývalo mi něco jiného, než jen šokovaně koukat na Allairé. Sežrala by mou veverku! Sežrala by mě! Ale nemám ji brát vážně! Teda, ne že bych ji bral vážně, já nikdy nikoho neberu, ale i tak, přimhouřil jsem na vlčici podezíravě oči. "Dobře, jdeme na ten tvůj západ!" radostně jsem opět vstal a rozhlížel se, kudy se nejrychleji dostaneme k západu. "Jinak, ano, rozhodně!" přikývl jsem náhle, protože jsem tak nějak vzdal hledání správného směru. "Tenhle přívěsek? Tak se tomu říká? Ten je zajímavý! Určitě má nějakou nějakou skrytou superschopnost! Určitě jsem ti ještě neříkal, jak jsem ho našel! To jsem takhle šel na pláž, našel tam vlka, který mi řekl, že jsem hloupý táta. Já taky nevěděl, že mám syna! Nikdo to nevěděl, jen ten vlk. Ale nakonec to byl můj bratr! Ó, kdybys viděla jeho tlapy! Měl namakané tlapky, víš? Jakože ze spoda. Jak se tomu jen říká... tlapko... tlapkozoid! Byl to tlapkozoid! A můj syn! A bratr! Byl jsem na něj moc hrdý. A nejhrdějšovitější jsem byl, když jsme spolu začali hledat zlato. On má totiž strašně rád zlato! Fakt hodně! No, a tak jsme tak hrabali... a já našel tohle! A tak jsem se s ním rozloučil a běžel to ukázat smečce!" Která ho jak se patří oslavila! spokojeně jsem se uculil na Allairé. "Ale nesmíš zdržovat, vždyť spěcháme! Mouchy mohou vyhynout! A to určitě není bezpečné! A ta alfa taky umí chodit, může nám utéct!" vyplašeně jsem otočil hlavou, pro případ, že by alfa stála hnedka za mnou. "Nebo hůř, může se nám schovat! Umíš si představit, jak dobře by se schoval? Taková kappa, tu najdeš, ale alfa! Páni! Já naštěstí patřím do týmu profesionálních hledačů, už ani nevím proč, ale myslím, že se nám to bude hodit! Ale mé schopnosti jsou omezené! Dochází, protože jsem je už hodně použil na... na... na... na hledání! No jo, já to s tím hledáním kdysi přeháněl a takhle to dopadlo! Takže když se ta alfa schová, možná budu schopný najít jen polovinu z ní. Co bychom potom dělali? To bychom splnili úkol jen napůl! To přece nejde! Už jen proto, že polovina vlka nechodí," zahihňal jsem se, poněvadž mě během proslovu napadl nápad. Zastavil jsem se a zkusil jít jen polovinou svého těla. "Vidíš? Nejde!" vykníkl jsem vyčerpáním, a protože jsem z toho napůl chození a napůl stání byl tak unavený, radši jsem vyběhl náhodným směrem. Jednou k tomu západu dojdeme!

// Spáleniště

Nejdřív mi Allairé přikázala, ať brzdím, ale já neměl čím brzdit. A navíc jsem ani nemusel, protože jsem si byl jistojistý, že si jazyk nezauzlím. Jenže to už na mě vlčice začala vrčet a tvrdit, že žádný jazyk mít nebudu. Skrčil jsem se a překvapeně na ni zíral. Teď by mě mělo něco chytrého napadnout! "Uh..." ještě pár momentů jsem celý vyklepaný pozoroval jizvu. "Totiž..." snažil jsem se nějak vrátit do své původní nálady, ale bylo to takové... zvláštní. Nevzpomínal jsem si na to, kdy na mě naposledy někdo zavrčel. Když vynecháme Smrt, tak... teta Seta. Ale ta to tak nemyslela. Ale... naklonil jsem hlavu do strany. Ani Allairé to tak určitě nemyslí! rázně jsem přikývl a hodlal předstírat, že se nic nestalo. Nebo že jsem se alespoň nevylekal. Nebo ještě lépe! Že jsem se zachoval statečně a... a... a tak. "Totiž! Jasně, že chci svůj jazyk! Bez něj by to bylo nic moc. Jakože úplné nic, myslím, že jazyk je hodně důležitý. A chápu, že chceš začít nový život! To já znám, ty nové životy. A dokonce i další životy! A ty před dalšími, ty... ty předešlé! Nechápu, proč nejsou další a předdalší. To by dávalo mnohem větší smysl! Ale co, i takhle se to dá pochopit. Já-" nadechl jsem se, abych pokračoval, ale pořád jsem si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. Já měl teda většinou dobré nápady, ale některé zkrátka nebyly až tak dobré, aby dobře dopadly. Allairé taky mohla být jako Močálkrálík. A to by bylo špatné, otřásl jsem se, abych dostal z hlavy vzpomínku na jedno z mých prvních setkání tady na Gallkieřovaře. "Já jsem si jistý! Jsem si úplně absolutně totálně jistý, že jsem byl v předdalším životě veverka! Nebo budu v tom dalším! Já prostě chci být veverka. Veverky se totiž mají náramně hezky. Teda, teď si tím nejsem jistý, ale když jsem byl – nebo budu! – veverkou, tak jsem to věděl. A to ti bylo náramné," zasněně jsem povzdechl a zahleděl se do korun stromů, jako kdyby to bylo včera, co jsem po nich skákal a vykonával spoustu dalších veverkovitých činností. Když jsem se vrátil hlavou zpátky na zem, s překvapením jsem si uvědomil, že se mě Allairé na něco ptala. Kdysi předtím, než se rozhodla nevrčet a já se nerozhodl předstírat, že nevrčela, poněvadž nikdy nevrčela. "Já nerad chodím, ale ještě neraději běhám," vysvětlil jsem jí krátce celou problematiku a aby si uměla představit, jak to asi vypadá, rovnou jsem si sedl.

Můj nádech, který měl mě a (hlavně) mou společnici připravit na další vyprávění, byl téměř zbytečný, protože Allairé nejspíš věděla, jak to u nás chodí. Šokovaně jsem na ni zíral. "Jo, Neyteri!" rychle jsem začal přikyvovat. "Proč by Neyteri potřebovala vědět něco o Zlatavé? A o její alfě? Nechce nás Neyteri opustit, že ne? A jak to, že to víš? A proč poprosila tebe, a ne mě? To je teda," na moment jsem se cítil doopravdy dotčeně. "Jasně, že ti pomůžu! Teda, když se začneš zajímat o mouchy! Chudinky, nikdo se jim nevěnuje. Ale to se změní! Až nějakou potkám, tak jí to slíbím! Já totiž vždycky vím, co říkám, víš? A nemluvím to, co mě napadne, když už jsme u toho opožděného odpovídání! Já prostě jdu a přemýšlím! Za pochodu! A nemusím u toho ani chodit! Prostě mluvím a zároveň jsem chytrý! Já byl teda vždycky chytrý! Jenže když mám svalnatý jazyk, tak proč toho nevyužít, že!" radostně jsem vyskočil na všechny čtyři a odhodlaně přikývl. "Jdu!" s nadšením jsem se zahihňal a už se těšil, až seženeme nějakou naši zdechlinu. Nebo až seženeme tu alfu ze Zlatavé! Možná kvůli té alfě Ney tak meditovala? Ale co by takový strom věděl o Zlatavé smečce! On ví sice hodně věcí, ale tohle... ale jo, i tohle možná jo! Jenže kdyby to věděla, tak by se přeci neptala tady Allairé! A proč se vůbec zeptala Allairé?! závistivě jsem koukal na svou novou kamarádku. "Fakt si myslíš, že bych něco uzdvihl jazykem?" uculil jsem se na ni, poněvadž byla nejspíš první, koho tohle napadlo. "To mě nikdy nenapadlo! Mě teda nenapadlo hodně věcí, třeba medvěd. Teda, on mě napadl, ale nikdy mě nenapadl! Rozumíme si. Medvědi jsou nebezpeční, určitě jo! Ale žádný mě nikdy nenapadl. Já jsem mnohem radši, když mě něco napadá, než když mě něco napadá. Ono je to napadání děsně složité! A tak mě tak napadá, jestli mě vůbec někdo někdy napadl. Nebo jestli mě někdy napadlo, že by někoho někdy napadlo mě napadnout! Ale to už je nejspíš příliš nápadité!" zazubil jsem se na černou vlčici. "Proč máš tu jizvu?" zvědavě jsem si ji začal prohlížet. "Napadl tě medvěd! Ne, nech mě hádat! Já to vím! Mám to na jazyku! Totiž... to..." ještě chvíli jsem civěl na ránu, která vedla přes její oko, a nakonec své usilování vzdal. "Nechávám se podat!" vykníkl jsem a stejně věřil, že to byl jistojistě medvěd. Nebo vydra! Vydry určitě umí být taky pěkně zákeřné! Totiž ošklivě zákeřné, moc ošklivě!

Pod tlapou se mi žádná moucha neschovávala. A pod tou druhou taky ne. Jenže to nebude žádný průkaz na létání! A žádné létání, smutně jsem se podíval na svou společnici, která se údajně o mouchy absolutně nezajímala. "Víš, Allairé," dramaticky jsem se zahleděl do dálky a snažil se příliš nehihňat, "to je právě ono! On se nikdo o mouchy absolutně nezajímá... nevěnuje jim pozornost... a pak prostě zmizí! Jakmile na ně přestaneš věřit, je po nich! A to je hodně špatné! Možná mouchy právě vyhynuly! Co se potom stane? Kdo ví! Ani nevíš, jak dlouho tu žijeme s mouchami! Bez nich... bez nich... bez nich to přece bude úplně jiné! Chudáci mouchy. Kdysi jsem byl stejný jako ty. Nestaral jsem se o mouchy... a teď? Podívej se na mě teď! Plním tajné mise pro odvětví ochrany much, ale jde to s námi z kopce – a to je ještě dobré, taky bychom se mohli z toho kopce valit! Což by bylo teda o něco rychlejší, to zase jo, ale myslím, že v tomhle případě by to bylo pěkně špatné! A vidíš? Zase to pěkně! –, takhle zanedlouho nebudeme mít odvětví, ale... klacík! Což zní docela hezky, ale i tak bychom se měli o ty mouchy trošku víc zajímat. Vždyť umí létat! Já létat neumím!" Kdybych uměl létat, zasněně jsem se chtěl podívat na oblohu, jenže ve výhledu mi z celkem velké části bránily koruny stromů. Což by bylo taky hezké, blaženě jsem se uculil, létat v korunách. Ne! Skákat po korunách! Vesele jsem si přikyvoval a málem zapomněl, že mám vedle sebe Allairé. "Máš hezké jméno, Allairé! A ne, mně jen tak jazyk neodpadne! Ještě se mi to nestalo. Nebo jsem nemocný? Ty jo, co když jsem nemocný?! Ale ne, to já nejsem, já jsem zdravý jako... jako... jako zdravý vlk! Tak, to máme jasné. A nebo jsem možná nemocný, ale mám víc svalů, takže mi ten jazyk ještě drží," přimhouřil jsem oči a soustředil se na to, jestli v tlamě vůbec nějaký jazyk mám. Pracně jsem ho vyplázl a zkoušel si ho prohlídnout. "Vfypadtá sdravfě?" zeptal jsem se vlčice, protože jsem si byl absolutně jistý (stejně tak absolutně, jako se ona nezajímala o mouchy), že je znalec na jazyky. "Alel abfych," vrátil jsem jazyk zpátky do tlamy, protože tam se mu rozhodně líbilo více, "abych odpověděl na tvou otázku! Totiž, ne tu o jazyku, ale tu o smečce. O Zlatavé smečce jsem nikdy neslyšel. Já jsem totiž ze Sarumenské smečky. A máme Sarumenské skalisko! A mlhu! A ta mlha občas vypadá jako vydra, říkáme jí Lady Mlhahule. Nebo Lady. Nebo Mlhahule! A taky jsme tam nedávno cestovali časem a tancovala nám tam Smrt a- a- a- Jo, a taky znám Borůvkovou smečku!" Od Vločky! Vločka je z Borůvkové smečky! Snad ji nedostal ten... tentononc... bobři? Určitě to bylo bobři! "Ale ty ses vlastně ptala na alfy!" zhluboka jsem se nadechl a užuž se chystal Allairé vyprávět o svých alfách, o tom, jak Morf chytá lilky, jak Neyteri zakazuje létání, jak tam máme poměrně zdechlo.

// řeka Tenebrae

Chtěl jsem přijít na to, čím jsem byl. Teda, já už na to přišel, ale chtěl jsem přijít na nějaký způsob, díky kterému by to neznělo tak nudně. A to Neunavený rozhodně je! Jaká je zábavná verze Neunavený? Neneneunavený! Neneneneneunavený! To je něco! vesele jsem si po cestě poskočil, protože jsem se každým dnem jevil jako čím dál lepší profík na jména. Ale stejně zní Newlin lépe... nebo Nenenewlin? Jakože ne, já nejsem nenewlin, ale Newlin! Nebo Nenenenenewlin! Ne, já nejsem Nenenewlin, ani Nenenene- zadrhl jsem se. Co když mohje jméno říká jen to, že se nejmenuju Wlin?! panicky jsem se rozhlížel kolem. "Ne Wlin," zkusil jsem si své nejméno vyslovit, ale v tlamě to chutnalo zkrátka zvláštně. Nedobře. Ani jsem příliš nemusel řešit, kde jsem se to objevil. Koneckonců, nezáleželo mi na mém okolí, ale na poměrných zdechlinách. A že jedna byla zrovna poblíž! Nadšeně jsem se rozeběhl k černé vlčici, která si spokojeně ležela poblíž. "Nuže! Nuže!" zopakoval jsem slova Neyteri, poněvadž mi připadalo, že tím působím na první pohled vzdělanorozumnochytromoudře. "Ahoj! Jmenuju se Newlin. Teda, možná se prostě jen nejmenuju Wlin, na to jsem přišel asi tak před... no, před momentem! Ale to zní pěkně blbě, takže od toho asi zase odejdu. Jako že to zní jen blbě. Nechápu, proč se říká pěkně, když je to blbě. Určitě se někde správně říká 'Blbě blbě'! To je ale záhada, kterou někdy vyřeším. Později, to uvidíš! Totiž! A jak se jmenuješ ty? Nebo jak se nejmenuješ? Jména jsou záhadná věc, že? Máme hezké počasí!" vyřítil jsem ze sebe záplavu slov a spokojeně se posadil vedle ní. "A! A ještě jsem zapomněl zmínit, že hledám zdechliny z naší smečky! Teda, jen poměrné. Víš, jak vypadá poměrná zdechlina? Já taky ne! Ale to nevadí! Teda, možná ty poměrné zdechliny nemusí být ani z naší smečky. Necítíš se poměrně zdechle? A neviděla jsi někde lilek? Nebo mouchy? Tak deset much, to bych potřeboval," nadzvedl jsem jednu ze svých tlap a zvědavě se pod ni podíval, pro případ, že by se tam jedna moucha schovávala.

// Mýtina

Vesele jsem doběhl (protože běhání už ani mně nepřipadalo tak úmorné) až k řece. "Tady jsem už jednou byl!" hrdě jsem se rozhlédl, abych zjistil, jestli to vůbec oznamuju někomu jinému než řece. "Byl jsem tu se Set, která říkala něco jako 'Nejsem tvá kamarádka, Newline! Nemusíme být kamarádi! Takže koukej nepít z téhle řeky! A radši se k ní ani nepřibližuj!'. Jooo, to byly časy," zasněně jsem se zahleděl do té nejtemnější řeky, jakou jsem kdy viděl. Set mi chyběla, ale nevěděl jsem, jestli bude nadšená, až ji najdu. Koneckonců, ještě ze mě nadšená nebyla nikdy! šokovaně jsem vypoulil oči, poněvadž tento objev si takovou reakci zkrátka zasloužil. Takže musím přivést někoho, z koho bude Set nadšená, a potom bude nadšená i ze mě! s radostí jsem se užuž hodlal přebrodit řekou, než se mi v hlavě opět vynořila slova tety Sety. Přimhouřil jsem zamyšleně oči. Nebyl jsem náhodou u Smrti, abych se vylepšil? Byl! Zaujal jsem postoj, o kterém jsem si byl jistojistý, že je dobrý na magičení, soustředěně zíral na řeku a představoval si, jak se něco skvěluper stane a jak budu moct v pohodě přes řeku přejít. Proud řeky se zastavil a vytvořil mi tak cestičku, po které jsem mohl pohodlně přejít. Teda, já radši přeběhl, protože jsem svým schopnostem zas tak nevěřil, ale i tak! Hlavní bylo, že jsem to perfektně zvládl. A navíc nejsem ani tak unavený! Unavený... Unavený! Znám vlka, který se jmenuje Unavený! Nebo se tak alespoň představil, chm... možná! Možná že měl taky magii vody... a možná ji taky použil proti řece! A pak byl unavený ten Unavený! Ale já nejsem! Protože jsem co? No coooo? chvíli jsem se věnoval vznešeným úvahám, ale nic extrémně vznešeného jsem nevymyslel. "Neunavený!" zahihňal jsem se nakonec tak nějak... vítězně? Určitě bych to považoval za to nejvítěznější hihňání, jaké svět kdy viděl! A slyšel! A vydal jsem se ještě o něco dál od Sarumenu, protože bylo naprosto jasnovidné, že se naše smečkové zdechlinky netoulají někde poblíž.

// Jezevčí les

Bylo ráno a já musel bojovat hned s několika věcmi. Třeba s meditováním. Sice jsem meditování provozoval – což jsem se vlastně dozvěděl teprve před chvílí – pořád – a já si myslel, že se tomu říká "povídání se stromisky, křovisky a spol." –, ale pod dozorem Neyteri to bylo ještě složitější. "To jsem rád, že říkáš, že nuže dobrá! Nuže dobrá, jsem dobrý! A tadyhle javor taky!" radostně jsem se ohlédl na svého spolupachatele. Byli jsme opravdu povedená dvojka, nechápal jsem, proč by se takový javor nemohl přestěhovat k nám do smečky a co já vím! Mohl by to dotáhnout i na betu! Což by nebylo fér, protože já jsem o dost talentovanější než tenhle, mírně jsem se na svého bývalého parťáka zamračil, strom. Také jsem tajně musel soupeřit s faktem, že nikdy neseženu křídla z pěti much, a tudíž nikdy nebudu mít létací průkaz, a tudíž nikdy nepoletím. Kdo tahle pravidla vymýšlel! Jak mám sehnat křídla pěti much! Nebo to byla křídla z pěti much? To se dělá určitě ještě složitěji! Ale kdybych měl třeba vycvičenou vydru, která by mi pomáhala dorozumívat se s mouchami, které by se teda jo obětovaly, aby mi vyrobily křídla... ale počkat! Kdyby mi udělaly křídla, tak bych nepotřeboval- a, potřeboval. Když mám křídla, potřebuju průkaz na létání. Ale kdyby mi ten průkaz vyměnil Morf za ta křídla... tak mi mouchy musí udělat ještě jedny, pro případ, že bych nenašel tu vlkovrhačskou věc! To mě ale vyjde na dvě vycvičené vydry! zděšeně jsem zíral na Ney. "Nuže!" zopakoval jsem ještě jednou, protože právě nyní mi došlo, že jsem od Ney dostal velmi, ale velmi velmi, ale velmi velmi velmi... prostě otázku. Ale důležitou! "Jak vylepšit chod naší poměrně... zdechlé? Jako neživoucí? Já říkal, že všichni umřeli! No to je patálie! Ne, počkej, Ney, oni určitě neumřeli, viď? Jenom poměrně! To znamená málo, že jo! No, no. No to nevadí! Já na něco přijdu a všechny zachráníme! A potom, až na něco přijdu, tak obnovíme i chod smečky a smečka pak bude přicházet se mnou a-" zběsile jsem se rozhlédl. "Mám to!" nadšeně jsem se zazubil nad svým skvěluper nápadem. "Den opaků! Uděláme si den, kdy všichni budeme mluvit obráceně. En... ežokaj... elhkat! Prostě budeme mluvit, ale... ale obráceně! Víš? Ty mi určitě nerozumíš! Nechápeš? No, nechápeš to!" vesele jsem mával ocasem, protože se mi to povedlo. Totiž. Smutně jsem nemával hlavou, protože se to tobě nepovedlo. Už teď jsem se v tom trošku ztrácel, ale to nevadilo, protože bylo jasné (totiž úplně zatemnělotemnotněnejasné), že v tom jednou budou zamotaní úplně všichni. "Nastal můj čas! Musím... musím zkontrolovat, kolik vlků ještě poměrně nezdechlo!" rázně jsem přikývl a s hihňáním vyběhl směrem, jakým jsem snad ještě nikdy nevyběhl, abych někoho našel, zachránil... a takové ty běžné věci, které jsem už prostě dělal.

// Děkuju za pidihru, přísahám, že si tě někdy ještě najdu. ˘^˘ Brzy. ˘^˘

// Řeka Tenebrae

"Wolfganie? Aaa, Gangwolf! O té vím, nevěděl jsem o tom elegantním vlkovi s perfektní řečí! Andante? To si budu pamatovat! Ještě se mu musím představit! Jenže co když nebudu taky tak elegantní a on mé řeči bude perfektně nerozumět? To nevadí! My se nějak domluvíme! Myslím, že toho máme hodně společného! Ne že bych ho znal, ale... ale uvidíme!" tím byla tedy vyřešena otázka nováčků. Teda, zas takoví nováčci to nebyli, ale oproti mně, sarumenskému veteránovi, který sice stále neuměl chytat lilky, ale každým dnem byl k této superschopnosti blíž, byli zkrátka nováčci. Nemůžu tu lítat kvůli nováčkům? To je teda... tentokrát jsem byl doopravdy dotčen. "Ale... ten zákaz... to přece není fér! A průkaz? Ten taky nemám," moc jsem se styděl, protože nemít průkaz a chtít lítat... to se určitě trestá! "A kde můžu sehnat ten průkaz? Když ho seženu, budu moct lítat? Pěkně prosííím! Nebo víš co? Mám nápad! Uděláme to tak, že nebudu mít zákaz, ale budu mít průkaz! Prostě to prů vyměníme za zá a bude všechno v pohodě! To bude úlet!" zazubil jsem se a už se viděl v oblacích. Jenže ještě předtím jsem se chtěl naučit meditaci. Přikyvoval jsem na každé slovo Ney, ale už teď mě to příliš nebavilo. Neznělo to jako létání, které jsem si oblíbil, a nebylo to ani běhání, které jsem zase měl tak neoblíbené, že jsem mu také věnoval jistou pozornost. Nebavila mě ta část s nasloucháním, osvobozením ducha... vždyť jsem se sotva vrátil do svého těla! Nechci ho zase opouštět! Ale pak Ney prohlásila, že můžu mluvit. "Jeee!" radostně jsem se usmíval na všechno kolem. "Tak to jsi měla říct hned, Ney, to už vím, co to je meditace! To já dělám přeci pořád! Se stromisky, křovisky... i tady s javorem! Koukej!" obrátil jsem se směrem k javoru. "Ahoj, javore! Totiž..." trošku jsem znervózněl, protože bylo zvláštní vědět, že se na nás Neyteri kouká. "Totiž ahoj," uzvařel jsem a obrátil se zpátky k Ney. "Vidíš? A takhle mi tu běžně rozprávíme-meditujeme!" přikývl jsem a doufal, že přikyvuje i javor. "Já teď totiž hlavně žádnou negativní energii na převýchovu nemám! A i kdybych měl, sám jsem taková negativní polepšovna, takže nemusím posílat ty energie a tentononc pryč! Když meditujeme my, tak příroda předává negativní energii mně, já ji nějak vyčistím... páni! To bude určitě mými slinami! Nemyslíš? Určitě jo! No a pak je příroda šťastná a já jsem šťastný a všichni jsme šťastní a- a- a-" začal jsem se topit ve vlastních slinách.

// Pššššt. T-T