Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Prosím o 30 drahokamů pro Newlina a o to samé s 2 křišťály (omg) pro Theriona. Děkuji. ^^

Moc jsem chtěl Nosielovi vysvětlit, jak to tady funguje s pitím, ale rozhodl jsem se, že to nechám na Gangwolfii. A pak ji zase doplním, aby to bylo jo ono! vesele jsem se podíval na svou spolusmečkovnici, která se za dost krátkou dobu stala profesionálem na naši smečku. A řítí se další profesionál! nadšeně jsem pozoroval, jak k nám běží Larry. "Vítej mezi námi, Larry! Dlouho jsme se neviděli, takže tě moc rád vidím! Vždy tě rád vidím! Nerad tě nevidím. Kdy jsme se naposledy viděli?" naklonil jsem hlavu do strany a čekal, že si vzpomenu, ale místo toho jsem si všiml moc hezky ležící ryby. "Pro mě?" zopakoval jsem překvapeně po Larrym. Ne že by mě překvapilo, že je Larry hodný, ale stejně to celé... prostě překvapilo. "To jsi nemusel!" začal jsem se hihňat, poněvadž to bylo celé takové legrační. "Opravdu! Ty jsi ji potřeboval! Já kdybych něco potřeboval, tak si to můžu ulovit sám a-" šikovně jsem naklonil hlavu ještě o něco více, aby se můj tázavý výraz změnil ve výraz, který náhodou zakopl o rybu a teď mu zůstala v tlamě. "Mvocz dfěkujhu!" spokojeně jsem se pustil do ryby a částečně zvědavě sledoval Gangwolfii, která se pustila do odpovídání na Nosielovy otázky. A ještě spokojeněji jsem pokračoval v hihňání, protože ryby se nějakým záhadným způsobem staly legrační. Měl jsem Larrymu taky ulovit rybu! Možná bych měl jít hned teď... a chytit rybu! Za tu rybu za tu vydru! O! Ale to není fér! Možná bych měl chytit vydru, vycvičit ji, aby chytala ryby a... vlastně bych ji ani nemusel cvičit! No prosím! Teda, nikoho o nic neprosím, rozhlédl jsem se po ostatních, jestli náhodou nečtou mé myšlenky a nemyslí si, že je o něco prosím. O nic neprosím, vysvětlil jsem jim ještě jednou, i když to vypadalo, že mi v hlavě doopravdy nečtou. "Hvozd," šťastně jsem mlaskl, abych dodal jediný detail k řeči od Gangwolfa. "A máme tu," vděčně jsem spolkl poslední kousek ryby, "taky řeku! Takovou černou! Ta by se taky pít neměla. Totiž, ona asi chce, abychom ji pili, ale myslím, že to není dobrý nápad. A z těch tůněk se jednou napila Darkie! To bylo děsný, protože... děsnoděsné. Fakt." Nějak se mi nechtělo chlubit tím, jak jsem něco pokazil, takže jsem jednoduše začal přikyvovat, protože ano, máme tu černou řeku, a občas to střídal s kroucením, protože ano, bylo to děsnoděsné! A pak jsem to zase vystřídal přikyvováním, poněvadž jsem si uvědomil, že i "Ano, bylo to děsnoděsné" je pořád něco, s čím souhlasím. Připadalo mi super zajímavé, že se mi tak rychle a lehce zatočila hlava.

// Newlin guláš nelikey. :C Ale přežiju to. ˘^˘ *hrozí vesmíru pěstičkou*
// Oh. Hleďme, neviditelná poznámka... ^^'

Naštěstí mi ty svaly na jazyku zas tak moc neochably, poněvadž jsem byl jazykově namakaný a nic mi v tom nemohlo zabránit. Nadšeně jsem se nadechl, když se Nosiel zeptal na Život a Smrt, protože o tom jsem věděl fakt hodně, ale Gangwolfie mě předběhla. Radostně jsem tedy přikyvoval na každé její slovo, a i když bych to lépe neřekl, rozhodně jsem to chtěl ještě nějak obohatit o vlastní zkušenosti a trochu vylepšit to, co řekla. Trochu hodně, protože příběhů od Života a Smrti jsem měl taky hodně. Jenže zase: když jsem se nadechl a připravil na další vyprávění, Gangwolfie mě nenechala.
Teda! překvapeně jsem se na ni zubil, poněvadž ona pořád nepřestávala mluvit. "Ale neee, my ho moc neděsíme!" vesele jsem se ozval, když jsem k tomu konečně dostal příležitost. "Já nejsem děsivý a ty..." prohlédl jsem si ji, protože něco mi říkalo, že v zájmu Nosielova bezpečí to musím pořádně prozkoumat, "ty moc taky ne!" Povzbudivě jsem se na ni usmál, protože když vlk nebyl příliš děsivý, to si povzbudivý úsměv prostě zasloužilo! "Tady není žádná nouze! Teda, až na ten čas, co jsme byli v minulosti. To docela nouze byla! Ale teď o tom není nouze vyprávět, takže se to jako nouze nepočítá. O, a ještě jednu nouzi tu máme! Není tu moje socha. S Životem jsme se domluvili, že ji tu budu mít... teda, nedomluvili, ale co jsme si tak říkali, tak jsem to tak pochopil! O dost později. Ale i tak! Má socha tu ještě není. Ale to nevadí, myslím, že i tak je tohle super místo na smečkování! Pokud teda netrváš na mé soše. Ale mohu tě ujistit, že i v jiných smečkách ji nemají! Určitě ne! A jestli ano, určitě by jim nedělalo problém ji dát nám, takže strachovat se ohledně sochy je zbytečné. Fakt! Prostě tu jednou bude a hotovo! O, a ještě jedna nouze! Jsi zájemce o letecký průkaz?" s poslední větou jsem se snažil tvářit hodně dramaticky a letecko-zkušeně, aby mi případně Nosiel uvěřil, že jsem letecký profesionál. "Protože Ney si za něj účtuje pět much. A ještě něco, ale to už si nepamatuju. Já vím, je to drahé! Ale říkala to tak, když jsme si povídali se s javorem, který krvácí tady poblíž na mýtině," pečlivě jsem mu všechno vysvětlil, poněvadž kdybychom byli třeba dva, kteří by chtěli létat, Ney by mohla udělat nějakou slevu. Nebo alespoň nějakou slevu pro mě! Za nového zájemce o průkaz! zasněně jsem se zahleděl na oblohu a představoval si, jak tam budu létat a prokazovat se zlevněným průkazem. A za mnou poletí Nosiel, který za něj bude muset zaplatit celých pět much, ha! "Vlastně se tomu říká meditúje!" vykřikl jsem poslední detail ze svého vysvětlování, na který jsem si zrovna vzpomněl.

"Ooo," fascinovaně jsem si Nosielovo oko prohlížel. "Nepříliš hodný? Pěkný hnusák! Totiž, ne pěkný, ale... říká se to tak! Podle mě hnusný hnusák!" zamračil jsem se, poněvadž mi to připomnělo i to, jak Derian vyprávěla o Nyamovi. Nyam a Nosielův hnusák byli pěkně hnusní hnusáci. Místo oka jsem nyní musel pečlivě zkoumat své pruhy. Páni, nečekal jsem, žeto někoho zajímá! "Mám je od mala! Teda, co si pamatuju, tak jsem je měl vždycky! Ale nevím, jestli rostly se mnou... možná jsem je jako malý měl menší! A pak se zvětšovaly, stejně jako já. Ale taky mám teorii, že mi to rezne srst! Takže! Takže jsem se vlastně už narodil starý! A stárnu čím dál víc! Ale je to jen teorie a myslím, že ta teorie lže. Já nestárnu!" spokojeně jsem se usmíval, protože Nosielův zájem o mé pruhy mi nemohl neudělat radost. Ještě chvíli jsem si je hrdě prohlížel, zatímco Nosiel nám položil nějakou otázku ohledně... něčeho. Myslím, že ty pruhy bývaly menší. Nebo že by ne? Tamten se určitě zvětšil! s vypoulenýma očima jsem sledoval jeden z pruhů na zádech. Určitě se zvětšil! Odtrhl jsem svou pozornost od zad a začal ji věnovat Gangwolfii, která vyprávěla o tom, jak ji přijali do smečky a jak zažila dobrodružství se Smrtí. S nadšením jsem kýval za každým jejím slovem, abych potvrdil, že všechno je pravda. I když byla škoda, že Gangwolfie nedopovídala ten příběh. Na druhou stranu dodala 'Viď, Newline?', což pro mě znamenalo jasnojasný povel k vyprávění. "Přesně tak!" vykřikl jsem a rozhlédl se kolem, jestli ještě někdo nechce poslouchat. Myslel jsem, že už je doma Morf! Možná nachytal lilky a teď je zpátky a ukáže nám ty lilky a- on určitě nejdřív půjde za Ney! "Totiž, přesně, přesně tak! Gangwolfie tu není příliš dlouho, ale i tak už je dost zkušená členka! Jak by taky nemohla být profičlenkou, když zažila to, co jsme tu měli tak... e... nějakou dobu zpátky! Prostě jsme byli ve hvozdě... a najednou tu byla mlha! A my ji následovali! A najednou to nebyla obyčejná mlha, ale Lady Mlhahule! Jo, a té jsme taky mohli říkat 'Lady!' nebo 'Mlhahule!'... a taky 'Lady Mlhahule', ale to bylo takové dlouhé. A ta Lady se změnila ve vydru, byla na Morfově hlavě – Morf je naše alfa, ten, co má rád černou barvu a chytá lilky! –, no, a potom nás vzala do minulosti! Ale vzala nás do ní nějak špatně, poněvadž u nás byla Smrt! Ale ne Smrt jako Smrt... ona to byla Smrt, ale nějaká hezká! A tancovala! Smrt nám tu tancovala! A pak nevím, co se stalo, ale nějak se naštvala, začala nám tady všechno ničit a- a- a potom se nám tu objevily dveře! A Larry zachránil malou vydru! A ta malá vydra, to nebyla teda Lady, ta mi dala na krk klíč! A já potom otevřel ty dveře, z nich vykročil Život a šel Smrt zastavit, protože ta nám tu tak chodila a ničila věci a už teda netancovala, což byla škoda, protože jí to tancování celkem šlo a bylo to o dost lepší, než když nám tady teda ničila hvozd. Ale to nevadí! Teda, vadilo to, ale já rád říkám, že to nevadí! A potom Morf vzal liánu a udělal prak a nás napadlo, teda, už nevím koho. Tebe, Gangwolfie? Někoho chytrého napadlo, abychom pomohli Životovi a hodili po Smrti Mlhahuli, která se poblíž slunila! A tak jsme to udělali, Smrt někam utekla, Život si s námi povídal... a pak jsme tou věcí, která Mlhahuli vrhla po Smrti, cestovali zpátky sem! Letěli jsme! Jo, a říkal jsem, že se to odehrálo v minulosti? A taky jsme opustili naše těla! To bylo něco, protože jsem viděl, jak vypadám! A byl jsem vlastně dvakrát! Byl jsem průhledný a zároveň jsem se válel na zemi! A- a- a to je všechno!" (//#Nech_Newlina_Vyprávět) Myslím, že je to všechno! Vyčerpaně jsem spolknul všechny sliny, které se mi nahromadily v tlamě. "A... já jsem tu dlouho. Vlastně když jsem přišel s Amny, byly tu jen alfy a Neight," dodal jsem ještě a měl pocit, že jsem si právě namohl jazykové svaly.

Byl jsem moc rád, že jsem se dozvěděl další barvy, které si někdo oblíbil. A Gangwolf měla dokonce stejnou oblíbenou barvu, jako jsem měl já! Jejich ponaučení zněla ale ještě zajímavěji. "To se mi moc nelíbí!" zaprotestoval jsem proti tomu, co řekla Gangwolf, "barvy se přeci proti ostatním nepoužívají! Přece nemůžeš použít barvu! Nebo můžeš? Páni, bylo by super, kdyby se daly používat barvy! Ale nějak hezky, aby to bylo pořád proti vlkovi, ale hezky! Jako že já bych přišel, zeptal se ho na barvu, on mi ji řekl... a já bych ho pak tou barvou zaplavil a tak bych ji použil a on by byl veselý a tak!" To si musím zapamatovat a zeptat se na to Života! Možná mi to zařídí! Když už teda nezařídil tu sochu... zatím! Zasněně jsem se culil kamsi do stromu. "To se mi líbí víc!" radostně jsem se zazubil na Noktisiela, kterému jsme podle něj mohli říkat Noktis, ale i to mi připadalo příliš dlouhé, takže jsem zatím zůstal u toho Noktisiela. Nebo bych mohl říkat 'Sieli'! To zní lépe! Nebo 'Nosieli'! 'Nosiel' je dost dobré! "Ale i to je špatně," spokojeně jsem se šklebil a byl šťastný z toho, jak mohu být napínavý. "Zkoušela jsi to někdy? Je to jednoduše jednoduché! Opravdu! Prostě jdu... a když vidím... třeba... třeba Neighta! Tak si ho hnedka spojím s jeho oblíbenou barvou. On má rád bílou! A mimochodem, Nosieli, víš, že máš nejradši stejnou barvu, jako má náš alfa? To je super! Jmenuje se Morf a rád chytá lilky. Chytáš taky rád lilky? To by potom všechno dávalo smysl! A ty bys byl určitě rovnou přijat!" schválně jsem nejdřív odpověděl na otázku Gangwolfie, to aby oba vlci byli ještě napjatější. I když se to zatím nijak neprojevilo na jejich tělech, určitě už se uvnitř napínali a škemrali mě, abych jim řekl to ponaučení! "K tomu ponaučení!" z hluboka jsem se nadechl, aby to znělo ještě důležitěji a na chvíli se vrátil zasněným pohledem ke stromu. Doopravdy se musím Života zeptat, jak používat pro ostatní barvy! "Ponaučení jsou nudná. A barvy jsou opak nudy! Barvy jsou skvěluper zábavné! Takže když budeme mít ponaučení z barev – ať už bude jakékoliv, protože všechna ponaučení jsou jistojistě svým způsobem pravdivá! –, tak budeme mít něco nudného z opaku nudného! To znamená, že budeme mít dvě věci, které jsou proti sobě, ale zároveň jsou spolu! A to znamená, že to nudné nemůže být tak nudné, když se opak nudného s tím nudným nenudí! Takže! To znamená, že nikdo není doopravdy zlý! A že nikdo není doopravdy nudný! A že nikdo není doopravdy špatný! A tohle vlastně je až ponaučení z ponaučení! Takže ponaučení z barev je vlastně ponaučení ponaučení!" vesele jsem přikyvoval, poněvadž jsem měl samozřejmě pravdu.
A když jsme u pravdy! Má ji i Nosiel? opět jsem si prohlédl vlka, který mi řekl, že Amny mu řekla o naší smečce, řekla mu, že jsem její nejlepší kamarád, že se bojí, že ji zavrhneme... a že Amny nakonec kamsi zmizela. To s tím zmizením udělala několikrát i mně. Nejradši bych se bavil jen o Amny. A nejspíš bych z toho byl smutný. Ale teď jsem si to nemohl dovolit, protože tu pořád byli Gangwolf a Nosiel. Jak jsem si tak nevědomky už nějakou dobu Nosiela prohlížel, něco mi na něm začalo připadat zvláštního. Takže nemá jen zvláštní jméno! vítězně jsem se pousmál. "Ooo!" zvolal jsem, když jsem si uvědomil, co mi připadalo tak zvláštního, "co to máš s okem, Nosieli? Nebolí to? Já jednou potkal vlčici, která měla také něco zvláštního s okem!" Jmenovala se Fey? Jmenovala! A byla tam ještě jedna vlčice! Réto! Tu jsem pak někde ztratil a Fey snad odešla ještě předtím a- páni, to už je dlouho.

Spokojeně jsem přikyvoval na slova nového vlka. "My tady domov máme, určitě ho tu najdeš, Noktisieli!" radostně jsem na něj vykřikl a snažil se předstírat, že nezkoumám jeho jméno. "Máš zajímavé jméno! Líbí se mi, ale je dlouuuuuhé. Já se jmenuju Newlin. To je takové kratší a... ale i Noktisiel je hezké! Opravud, Noktisieli! Páni, naše jména začínají obě stejně! Možná jsme sourozenci! Říkal jsem, že se jmenuju Newlin, že? Ale to ty vlastně víš! Páni, jak to víš? Oh, jasně, Amny," s úsměvem jsem si ho prohlížel. "A Amny... co o mně říkala? A vrátí se domů? Že se vrátí domů, prosím!" zbrkle jsem přikyvoval a rozhodl se, že zavedu nové pravidlo o přijímání členů. Teda, zkusím to probrat s Ney a třeba, třeba když seženu dost much, tak mi ho dovolí. Celé by to fungovalo tak, že já bych se zeptal, jestli se Amny vrátí... a kdyby mi odpověděli, že ne, tak je prostě nepřijmu. Teda, nepřijme je Ney s Morfem, ale já taky ne! "Jaká je tvá oblíbená barva, Noktisieli? Oooo, ani tebe jsem se neptal, Gangwolfu! Jaké jsou vaše oblíbené barvy? Moje je modrá! A zelená! A občas i oranžová, to spíš podle nálady... a já mám celkem náladu na oranžovou, takže i oranžová! Barvy jsou totiž důležité, víte?" nasadil jsem výraz, který jim měl naznačit, že jsem jako profík a starý kmet, který je bohatý na zkušenosti. Ale nejsem starý! Jen zkušený! Ty zkušenosti jsou staré, ne já! "Kdysi dávno," pokračoval jsem dál jakž takž dramatickým tónem, které občas zpestřilo mé hihňání, "kdysi dávno jsem oblíbené barvy ostatních neznal. A měl jsem se taky dobře, ale takhle se mám lépe! Takže jaké je ponaučení?" Ha! To je zapeklitá otázka pro Noktisiela! Šťastně jsem na oba vlky koukal a doufal, že každý zkusí přijít s nějakým ponaučením. "Totiž, nikam s nima nechoďte!" vysvětlil jsem jim v rychlosti a čekal, co za odpovědi přinesou. Bez chození.

// Jen krátce, ať nevznikne guláš. T-T :D

A možná díky tomu, že jsem se usmíval a měl rád onu černou řeku, se toho stalo náhle tolik. "Aaa, Gangwolf! Ahoj!" radostně jsem se zazubil na příchozí vlčici. "Samozřejmě, vůbec nevadí, když se k nám přidáš! Do trojúhelníku, do dvojúhelníku, jak jen budeš chtít!" vesele jsem přikyvoval a byl hrdý na to, jak mi to vítání jde. Ne že by chodilo, ale prostě šlo. A fakt dobře! Jenže potom mi došlo, že tu Allairé s Neyteri probírají super tajné věci. Možná není úplně nejlepší, abychom tu byli všichni! Tajné věci jsou přece tajné! "Možná bychom se ale my dva měli vzdálit, poněvadž-" překvapeně jsem sledoval dalšího vlka, který se k nám přidal. Byl takový šedočerný. Možná to je ten, který s námi bojoval proti Smrti! Ten... Andante? Neyteri říkala, že se jmenuje Andante! Ale Andante by věděl, že je v Sarumenském hvozdě! přimhouřil jsem oči a ještě chvíli si vlka prohlížel. "O ano!" vykřikl jsem nakonec opožděně, "jsi tu velmi správně! Tohle je Sarumenský hvozd a ty jsi tu správně! Totiž, ono je těžké tu být špatně. Ani si neumím představit, jak by to vypadalo. Být tu špatně, tak tu přeci nejsi! A kdybys tu byl správně špatně, tak tu nejsi taky! A být tu špatně správně, tak tu taky nejsi! Je to zapeklité, ale ty jsi to zvládl a jsi tu správně! Správně správně!" Šťastně jsem se na vlka usmíval a byl rád za to, že je hned ze začátku tak správný. Jenže tady se řeší tajné věci a to přece- "Amnesie?" zopakoval jsem po něm. "Myslíš Amny? Ty myslíš Amny!" šokovaně jsem se ohlédl po všech kolem. Proč to nikdo nevnímá? Amny! On myslí Amny! "Amny!" zopakoval jsem ještě jednou, aby si ostatní mohli vzpomenout. Koukal jsem po ostatních nějakou dobu s otevřenou tlamou a vůbec nedokázal pochopit, jak na Amny mohli zapomenout. Vždyť tu byla jako... jako čtvrtá! Vlastně druhá! Když nepočítám Morfa s Ney, tak... podíval jsem se na Neyteri. Byla jediná, která si vlastně Amny mohla pamatovat. A taky byla jediná, která nám tu všem velila. Neyteri nám vybuchne, jestli tohle bude pokračovat! vyskočil jsem na všechny čtyři a okamžitě se rozhodl, že s tím něco udělám. "To jsem moc rád, že by ses k nám chtěl přidat! Opravdu super moc rád!" naposledy jsem se usmál na Neyteri s Allairé a začal všechno své úsilí věnovat šedočernému. "Já a tady Gangwolf-" hrdě jsem hlavou ukázal na vlčici, "máme na starost oddělení návštěv a uchazečů! Teda, ne že by nám to dělalo starosti, ale to se tak prostě říká. Vlastně to mám na starosti jen já, Gangwolf je má asistentka! Nebo ne, asistentka ne, to není tak skvěluper, je to moje učebnice! Učednice? Učebnice... učí se ode mě! A ani to mi nedělá starosti!" On potkal Amny! "Takže... ty by ses k nám rád přidal?" zopakoval jsem ještě jednou, aby bylo všechno naprosto jasné, a nenápadně jsem se přitom rozešel směrem pryč od Ney s Allairé. Ono to bylo dost nápadné, protože to byl dost dobrý nápad, ale jinak to bylo nenápadné, poněvadž nového vlka by rozhodně nenapadlo, že od nich odcházíme.

// Ha, Newlin dal fretce Neyteri ponožku, fretka Neyteri je volná! Téměř.
Snad nevadí, když si vás dva takhle zabavím. >:D

Můj vlčí partner

Modrá, nádhernohezká až nepopsatelně,
poprvé jsem k ní málem mluvil zřetelně.
Stihl jsem zmínit, že jí to moc a moc sluší,
zmínit to tak, aby to nepřeslechli hluší.

Nejdřív jsem pro ni byl jen cizí Žíhanec,
tehdy jsme sháněli Larrymu dlabanec.
Nyní už umí jméno "Newlin" nazpaměť,
a já jsem si jistý, že mě nenechá osamět.

Vážím si jí nevážným způsobem,
každým coulem a každým mikrobem,
věčně se snažím nezalehnout její osobu,
aby snad nezískala plackovitou podobu.

A upřímně? Čelím s ní nebezpečí!
Nekoukám na cestu, jen do jejích očí.
A co! I kdyby se zlobili tuleni, mroži...
nemůžu za to, že Derian je boží.

Vlčice sice tolik nemluvily, ale i přesto jsem byl celkem zmatený. Se zatajeným dechem (opravdu jsem si dal záležet na tom, abych ho zatajil) jsem si poslechl ony tajemné informace o Zlatavé smečce. To není až tak tajemné, přimhouřil jsem oči a sledoval, jestli Allairé ještě něco neřekne. A Ney má bráchu Alfu? šokovaně jsem se podíval na Ney. Páni, takže mají Alfáctví v rodině! Takže potom bude i Darkie Alfou! A Rann taky! A potom vlčata Darkie! A vlčata Ranna! A potom vlčata těch vlčat! A vlčata těch vlčat těch vlčat! A potom vlčata těch vlčat těch vlčat těch vlčat! A potom bude na řadě zase Ney s jejím bráchou! spokojeně jsem přikyvoval, protože tahle dynastie Alf se mi pěkně líbila. Naopak se mi pěkně nelíbilo to, co Allairé řekla o Zlatavé. Natočil jsem hlavu do strany. "Ale to je zvláštní!" překvapeně a znepokojeně jsem vykřikl. "Neměli bychom se tam třeba vydat a prozkoumat to? Přece nemohli jen tak přestat exscitovat! Exi... exo... být!" vyskočil jsem na všechny čtyři a už se chtěl rozeběhnout k té Zlatavé smečce, najít tam polovinu Alfy, zavést tam další členy a možná tam postavit i svou sochu z pískovce, poněvadž tady jsem ještě žádnou neměl a tam by mi mohli být tak věrní, že by se jim socha k mému obdivování mohla hodit. "A myslel jsem k nám!" opožděně jsem vykřikl na otázku, kterou mi položily obě vlčice už před nějakou dobou. "Měla by se přidat k nám, no ne? Ne? Mohla by být u nás! A my bychom mohli být partou mouchšlapek, když jsme u toho! Všichni jsou smečky... a my budeme parta! To je skvěluper nápad, Ney!" radostně jsem se posadil a rozhodl se, že teď pár momentů budu věnovat snění o tom, jak skvěluper by to bylo. Měli bychom partu! A v ní bychom měli dokonce i jiné hodnosti! Ney s Morfem by byli Parťalfy, já, Set a Neihgt bychom byli Partělty... a zbytek jsou Parťáci! Parťáci Kappáci, to se mi líbí! A kde vůbec Neight je? A je Deltou? Totiž... totiž Partěltou? Nebyl něco víc? Nebo ne? "Ney! Já vlastně nenašel žádnou naši chcíplotinu! Ani Neighta!" zděšeně jsem opět vyskočil na nohy a opět chtěl vyběhnout, tentokrát hledat naše členy. "Neměli bychom je najít? Já strašně dlouho nikoho neviděl! A teď myslím doopravdy strašně! To je strašné! Já... já už nepůjdu přes tu jedovatou vodu, slibuju! Já přes ni teda nešel ani minule, prostě jsem ji přinutil, aby mi uhnula, ale... ale nepůjdu přes ni, no fakt! Ona mě nesní! Ona je věčně nějak najezená! Nevím, kdo ji krmí, ale já to rozhodně nejsem! Ne že bych proti ní něco měl, kdyby chtěla, tak ji nakrmím... ale ona mě o to nikdy nepoprosila! Takový Larry, ten mě poprosil, abych mu něco ulovil! Ale takhle? To teda ne! Vždyť ona se se mnou vůbec nebaví!" zavrtěl jsem několikrát hlavou, aby bylo jasné, že mě nikdo nikdy nesní. A že se mnou nikdy ta řeka nebaví. Ale pak jsem se zase vrátil k usmívání, aby to snad nevypadalo, jako že ji nemám rád.

// Pardon, perný víkend. ^^' Klidně mě přeskočte, odepíšu až zítra odpoledne. :C

Oči jsem naštěstí neměl vypoulené příliš dlouho, po několika momentech (které nemohly nijak trvale poškodit mé zdraví) jsem oči zase zapoulil, protože přišla Neyteri a – i když se z mlhy vynořila poměrně strašidelným způsobem – já se přestal děsit. Hrdě jsem se na ni usmíval, zatímco si povídala s Allairé. A teď já! Povídejte si někdo se mnou! Prosíííím! chtěl jsem začít skákat kolem, aby si mě obě vlčice všimly, ale zároveň jsem rozhodně skákat kolem nechtěl, poněvadž mě Allairé vyčerpala tím, jak se rozhodla pro to, že bude rychlejší. Konečně přišla má chvíle, dostal jsem od Neyteri otázku, jakou by dostal jedině profesionál. "Já původně nevěděl, že přicházím k Allairé!" vykřikl jsem vesele pro začátek, abych si získal trochu času na předstírání, že přemýšlím. "Ale... ale když jsme domeditovali, tak jsem přešel tu černou řeku, víš, tu, o které mi teta Seta řekla, že ji nemám pít, a já ji taky nepil! Prostě jsem ji přešel! A jak? Jo, už jsem mnoooooheeeem lepší v dělání magií a tak. To jsem ti vlastně říkal při meditování, že? To o Smrti? A o té naší Smrti? Ale vlastně! Allairé! Jasně, Allairé... Allairé... takže jsem přešel řeku! Pak jsem šel ještě někudy... a pak jsem byl někde... a byla tam i tady Allairé!" pokývl jsem hlavou směrem k vlčici, aby bylo zřejmé, že tím myslím zrovna a právě tuhle Allairé, spolkl sliny a nasadil ještě větší úsměv. "Já teda nevím, kde jsem k ní přišel, ale vím, jakým směrem! Klidně ti to ukážu! Ale je to takové zbytečné, když je Allairé už tady, tudíž není tam, kde jsem na ni přišel... ale to nevadí! Allairé mi pověděla, že hledá Alfu Zlatavé smečky a já povídám, že jako já zase hledám mouchy. A ona: 'Ale musíme si pospíšit na západ!' a já na to: 'Ale mouchy jsou důležité, Allairé! Víš, já potřebuju průkaz na létání!' a Allairé: 'Musíme najít tu Alfu!' a já: 'Já jsem profík na hledání, nemusíme spěchat! Půjdeme na ten tvůj západ, už jsem vlastně půlku Alfy našel, takže to dopadne dobře a' tak dále! A ještě jsme stihli najít květiny! Tak úplně jsme je teda nenašli, já je spíš vymagicničil! Ale pojmenovali jsme je! Sapežotlius, Zapolena, Iris... Iris byla zlá! Vyháněla nás a říkala, ať si pospíšíme! A tak jsme hledali tu Alfu a Zlatavou smečku a mouchy a informace a takové ty ostatní super tajné věci! Já jsem totiž původně hledal ty mouchy a ty naše celkem chcíplotiny! Ale nikoho jsem nenašel. Teda, našel jsem tu Allairé, ale tu nepočítám. Ta ještě není naše chcíplotina! A ani celkem! Teda, zatím!" zahihňal jsem se, protože by bylo naprosto skvěluper, kdyby se k nám do smečky přidala i Allairé. Mám nápad! "Co kdyby," snažil jsem se o dramatický výraz, "co kdyby... co kdyby ses k nám přidala, Allairé! Nechceš?" radostně jsem koukal z Ney na Allairé a pak zase obráceně. A pak mi to došlo. Nenechal jsem nikoho mluvit, takže Allairé ani nemohla ještě říct informace, kvůli kterým tu byla. Nebo jsem ji jen neslyšel, omluvně jsem se na vlčice uculil. "Pardon! Chtěl jsem říct... ven s těmi informacemi, Allairé!" narovnal jsem se a pokoušel se všechny přesvědčit, že jsem velmi trpělivý vlk, který neskáče ostatním do řeči. A to skáču rád, tajně jsem si povzdechl a nedočkavě čekal na to, co nám Allairé poví.

// Kopretinová louka

Ať byla moje strategie jakkoliv radostná a bez lítosti, Allairé byla o dost rychlejší. Naštěstí mi byl ale nakloněný náš hvozd (ne že by byl nějaký křivorostý, to zase ne!), protože donutil Allairé zastavit těsně před ním. Popoběhl jsem kousek do něj, aby bylo jasné, že jsem nakonec vyhrál. "Vítěz!" vykřikl jsem štěstím, aby to bylo ještě jasnější. "Ale no taaaak," zaskučel jsem jako vlče, protože to, co se Allairé rozhodla udělat, vůbec nebylo chytré. "Můžeš jít přece se mnou a najít jiiii," zkoušel jsem ji přemluvit, protože koneckonců, já tu byl Delta a byl jsem tu doma! Mohli bychom jít dál, mohl bych dohlížet na Allairé a potom vypadat, jako že jsem hodně profesionální dozorce, přitom by to bylo jen tak, že by Allairé nedělala nic špatného. Což by od ní bylo taky velmi profesionální! Všichni bychom tak vypadali profesionálně! vesele jsem se zazubil a ohlédl se na Allairé. Ta ovšem dál seděla s vypnutou hrudí a čekala na příchod Ney. Ví vůbec, že tu je i Morf? Ha! Neví! usmál jsem se, protože jsem si připadal moudře. Víc jak moudře, spíš velemoudře! Allairé ani neví, že Morf umí chytat lilky, zahihňal jsem se a posadil se vedle ní.
"Můj běžící stín?" překvapeně jsem po ní zopakoval. "Ty jsi to nepochopila, ale já měl být rychlejší a lepší! A tudíž jsem měl doběhnout první a stín by měl běžet až za mnou a ty bys běžela ještě víc za ním, protože jsem myslel, že bys třeba mohla být pomalejší než já a tak jsem jako myslel, že by ses musela snažit, abys můj stín vůbec viděla a," nadechl jsem se, "to se mi nepovedlo." I když vlastně povedlo! Sice ne to se stínem, ale vyhrál jsem! A hodně! usmíval jsem se a rozhlížel se kolem. Chtěl jsem pečlivě prozkoumat, jestli jsou všechna stromiska na svém místě, ale to Allairé zakašlala a přerušila tak celý můj průzkum. "Jsi v pořádku? Není ti nic? To je zvláštní, takhle kašlat! Máš nějaký záludný druh kašle, určitě! Kolik vidíš stromů? Támhle? Ha? Jednou mi jeden kamarád – Neight! Jmenoval se Neight! Někde tu pobíhá, však uvidíš! My jsme toho už zažili... – povídal, ať je taky napočítám! Nikdy jsem to neudělal, ale teda, Neight je šprýmař! A už je ti lépe?" zkoumavě jsem si ji prohlížel a pokoušel se vymyslet jméno nemoci, kterou Allairé pochytila. Jistojistě to nebude nic vážného! Pokud to ale není, vypoulil jsem vyděšeně oči, alergie!

// Středozemní pláň

Došli jsme až k mé oblíbené louce, k té, která byla plná kopretin. Allairé mi oznámila, že něco bere na vědomí a já příliš nevěděl, co to má znamenat. Teda, já samozřejmě věděl, co to má znamenat, ale zároveň jsem věděl, že to příliš nevím. Co je to to vědomí, na které pořád někdo něco bere? Není braní věcí neslušné? Nebo... když někdo něco bere, neměly by potom narůst svaly? "Jsi svalnatá!" oznámil jsem zase já jí. "A neumíš se přemisťovat během spánku," dodal jsem o něco později s mírným zklamáním, protože takhle mi vysvětlit celou věc? To přece není fér! "Totiž, ne že by to bylo špatné, to ne! Je super, že jsi našla Launee a že ji znáš a že jsi ji znala a že je to členka Zlatavé smečky a že ji předtím hledala a tak! Ale rozhodně bych chtěl vědět víc, takže chci být u toho, až to budeš říkat Ney! Pokud teda můžu. Budu moct? Určitě jo! Ney to vadit nebude, koneckonců, my spolu meditujeme, taky děláme průkazy na létání a- a takové ty věci, takže... takže... takže si rozumíme!" horlivě jsem k tomu přikyvoval, aby Allairé zase nepochybovala o tom, jestli jsem pořád v pořádném pořádku.
"Já se budu muset snažit? Velmi snažit?" zopakoval jsem po ní pomalu a velmi nechápavě. Zase je někdo rychlejší? To nemůžu dopustit! Prudce jsem vyběhl za vlčicí, která mířila do našeho hvozdu. "Ty... to ty se budeš muset snažit, abys... abys viděla můj běžící stín, ha!" zahihňal jsem se, poněvadž jsem byl opravdu nelítostivý soupeř. Já totiž nikdy nebyl příliš lítostivý, natož tehdy, když jsem soupeřil. Teda, ne že bych zrovna teď s Allairé soupeřil, jen jsem běžel vzadu, abych měl perfektní výhled na sebe, až doběhnu jako první. To byla má skvěluper nelítostivá strategie.

// Sarumen

Fascinovaně jsem pozoroval Allairé. Byl jsem udivený, že je tak rychle vzhůru, zároveň jsem se divil nad tím, že ve snu dokázala získávat informace... a nakonec, úplně ze všeho nejvíc jsem byl udiven tím, že pochybuje, jestli jsem v pořádku. "Jistěže jsem v pořádku! Jsem pořádně v pořádku! Víc než v pořádku! Protože být pořádně v pořádku je na mém pořadu dne... a to pořád! Mám pořadí v tom pořadu a to mi říká, že bych měl být pořád pořádně v pořádku! A když nejsem pořád v pořádku, tak to nevadí! Teda, pokud jsem něco víc než pořádně v pořádku, třeba... třeba... třeba pořádně pořádně pořádně v pořádku!" rozhodl jsem se, že ji ujistím, aby – chudák – nepochybovala o samozřejmostech. "Ale! Na čem tu záleží je," radostně jsem poskočil, "jak jsi dokázala najít tu členku!" Určitě má nějaké superschopnosti! Všichni tu mají superschopnosti, no to je teda- "A na čem záleží ještě víc!" dramaticky jsem vykřikl uprostřed věty, aby bylo naprosto a absolutně jasné, že na tom doopravdy záleží ještě víc a že je to jako ještě dramatičtější, "abychom našli Ney! A dali jí ty informace! A mouchy!" Taky chci ve snu navštěvovat členy Zlatavé smečky, zavřel jsem na chvíli oči a zasnil se. Tolik kamarádů navíc! A ani bych nemusel opouštět pohodlí smečky! Mohl bych být prostě s Derian v úkrytu a když bychom šli spát, mohl bych si popovídat třeba s jednou půlkou alfy! Pak bych se vzbudil a byl bych zase s- "Jdeme!" odhodlaně jsem zavelel, poněvadž jsem si právě uvědomil, že teprve nyní musíme začít spěchat. I když už jsem dávno věděl, že je Derian – jakožto nějaké vzdálené příbuzenstvo Života – nesmrtelná, rozhodně jsem ji nechtěl nechat stárnout. Stárnutí byla nuda.

// Kopretinová louka

Ať už se mi zdálo cokoliv, nepamatoval jsem si to. Pomalu jsem pootevřel oči a chtěl se rozhlédnout kolem. "Takže se mi zdálo, že se mi něco zdálo? To se mi snad jen zdá!" zívnul jsem a postavil se na všechny čtyři. "A! Allairé!" vesele jsem přiskočil k spící vlčici. "Taky ses tu prospala? To je skvělé! Připadám si odpočatě, co ty? Připadáš si taky odpočatě?" div jsem do ní nezačal šťouchat, aby mi rychleji odpověděla. "Vstávej, Allairé! Říkala jsi, že spěcháme! Mouchy čekají! Nebo spíš nečekají! To je ještě horší, to musíme spěchat ještě víc!" radostně jsem poskakoval a už se těšil, kam vyrazíme. "Allairé!" vykřikl jsem ještě jednou, než mi došlo, že Allairé možná potřebuje víc spánku než já. Je slabospavá! Musí spát víc, aby byla silospavá! "Allairé!" upozorněl jsem ji tak důrazně a nahlas, jak jsem jen dokázal, "klidně spi dál, jestli to potřebuješ! Jen spi dál!" Ale spěcháme! Spi rychleji, usmál jsem se, protože jsem si byl jistojistý, že mně rychlé spaní jde dost dobře. Totiž, ne že by chodilo, ale stejně to šlo. Posadil jsem se a nedočkavě koukal na svou kamarádku. Mouchy! dodal jsem jen tak v hlavě, kdyby náhodou mouchy nevěděly, že si je pamatuju a že si pro ně s Allairé brzy dojdeme.