Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Souhlasím s tím, že Dione souhlasí!" chvíli jsem fascinovaně zíral do jejích očí a rozhodl se, že budu ještě pár momentů – než mi zmizí mezi ostatními! – kolem Světlušáka nadšeně pobíhat a – i když Derian říkala, že by to nebylo moc pěkné – představovat si, jak ještě víc super by bylo, kdybych svítil. V noci bychom mohli svítit spolu! A navíc, Derian říkala, že bych mohl být náčelník! Teda, že bych to mohl zkusit! A taky říkala- "Jsi si jistá, že to byli ptáci?" podíval jsem se zvědavě na oblohu, ale nic jsem neviděl. Teda, kromě té oblohy. Pěkně šedivé oblohy. "Možná to byli létající ježci! Nebo okřídlení ježci se zobáky, bez bodlin... a plachtili! I když možná ty bodliny měli! Já bych ježka bez bodlin nejspíš nepoznal. Ale vlastně... k tomu plachtění! To by znamenalo, že místo křídel měli plachty! Ale možná taky ne! Kdo má křídla, taky nekřídlí! Nebo že by jo? Páni! Mám nápad! Neyteri mi nechce schválit průkaz na létání... ALE! ALE co kdybych! Co kdybych ji poprosil o povolení na plachtění? Nebo na křídlení! Vždycky bych nějak vylezl na strom a vžžžž!" přejel jsem čumákem po celé oblaze a radostně se podíval na Derian. "A nejlepší by bylo!" zvolal jsem a radostně se na ni culil, "že bych tě měl na zádech a ty bys mohla vést dlouhé rozhovory s ježky! A s ptáky taky! A- a- a s veverkami, kdybychom letěli hodně nízko! A možná by to šlo i pod vodou! Myslíš, že bys mohla mluvit s rybami? Mluví ryby? Mě nikdy nenapadlo se jich zeptat... ale kdyby se jim to, že se jich neptám, nelíbilo, určitě by se ozvaly, no ne?" Křídlil bych! A k tomu bych ještě jasnojasně svítil! dodal jsem v duchu drobnost, kterou by mi možná Derian neodsouhlasila. Svalil jsem se na zem a znovu si svou kamarádku pečlivě prohlížel. Kamarádku? vypoulil jsem překvapeně oči, když mi došlo, co mi celou dobu připadalo tak zvláštní. Jsme jenom kamarádi! Nejsme? Nechci, abychom byli jenom- "Derian?" posadil jsem se a snažil se usmívat, jako kdyby se nic nedělo. Ale věděl jsem, že se toho děje strašně moc a že na tom, co řeknu, je něco příšerně hrozně strašně důležitého, ale ne tím špatně důležitým způsobem, ale prostě důležitým, takovým tím, na kterém záleží, jestli tohle a tamto. S tou důležitostí jsem se potkával poprvé, takže jsem se zmateně rozhlížel všude kolem a doufal, že se tu třeba objeví osobně, a ne jen v mé hlavě. "Totiž..." konečně jsem se pohledem vrátil k Derian, "my..." naklonil jsem hlavu do strany. "Kamarádi nejsme! Totiž my jsme nejsme kam- my- nejsme jsemrádi! Nejsme kamy-" nějak se to celé zamotalo a já začal panikařit ještě víc.

// Pff, hodit dvě věci v jeden den? To dělají jen trapáci. ˘^˘ :D

// #KdyžBysStrašněRádaNapsalaOdpověď,AlePřílišTěZaujalaČástSHázenímZadku #ATakSeRadšiRozhodnešNaučitSeDělatGify


#"naučit"#ArtistaAF

// Poslušně hlásím, že aktivní budu celé prázdniny až na přelom druhého a třetího týdne v srpnu. ^^

Já se doopravdy snažil poslouchat, co mi Derian říkala, ale zároveň jsem se snažil vymyslet nějaký způsob, jak odstydět její světlušky, takže se mi vnímalo opravdu těžko. "A nemohli bychom být jak u mořfe, tak u jezera? Mořfera? Jezře! Jezoře! Jezoře zní dobře, budeme u jezoře!" opožděně, ale stále nadšeně, jsem odpověděl na její zmínku o tom, že jsme... že nejsme u mořfe. Možná, že kdybych uměl světluščinou, rozuměly by mi! Pak bych jim mohl říct, že se nemusí stydět, že neumím svítit a ony jsou tudíž lepší než já! Hnedka by se přestaly stydět a vylezly ze svých jeskyní a- neříkala před chvílí Derian, že nebydlí v jeskyních? Zrovna, když jsem se chystal přijít na nějaký jazyk pro světlušky a vlky, a zároveň zrovna, když jsem se chtěl Derian zeptat, jestli mi nepoví víc o světluškách a nebo jestli náhodou neumí světluščinou, cosi se začalo dít. "Derian! Derian, koukej!" radostně jsem vyskočil a začal kolem ní kroužit. "Jsou všude! Už se nestydí! A svítí!" svým štěstím jsem se taky málem rozsvítil. To by bylo něco! "Derian, myslíš, že kdybych byl hodně veselý, můžu se taky rozsvítit? To by bylo skvěluper! Mohl bych být světluškou! Ne! Přerostlou světluškou! Přerostlou přerostlou světluškou! Byl bych jejich náčelník a ony by mi říkaly 'Velký Světlucháku'! A já bych jim vždycky řekl něco jako: 'Ale neee, můžete mi říkat 'Newline!', poněvadž 'Velký Světlucháku!' zní jako kdyby mi někdo dal do ucha svět! Velký svět!' a pak by na to vždycky zapomněli a říkali mi zase takhle a já bych jim to musel znovu opakovat. Ale to teda jen tehdy, že bych svítil. Škoda, že nesvítím! Ale to nevadí! Můžu být jejich náčelník i tak, prosíííím? Budu dobrým náčelníkem! Budu v jejich náčele! Nebo ná čele! Nebo náč elník? Tak jako tak, určitě mi to půjde! I když, ty jsi vlastně jejich náčelnice! Mohl bych být tvůj zástupce, prosíííím? Budu náčelníkovat jen tehdy, když se tobě nebude chtít! Ne že by to byla nudná věc, takové náčelnění, do toho se vlkovi chce, ale... i tak! A! A! A páni! Když jsi náčelnice, musíš znát o své světlu-smečce úplně všechno! Kdy vznikla! Jak se jmenuje! Má taky nějakou mlhu? A jak se jmenuje tahle světluška?" vesele jsem přiskočil k jedné ze světlušek, které se trochu vzdálily od domovského kožichu. "Můžu ji pojmenovat? Pěkně prosím! Kdyby už jméno měl, tak co třeba tamtu? Ta vypadá, že jméno nemá!" v okamžiku jsem byl u další světlušky a pozoroval ji. "Určitě nemá jméno! Teda, neměla! Teď už ho má! Jmenuje se... jmenuje se... Dione! Dione Světlušák Ušatá!" několikrát jsem přikývl, abych potvrdil svá slova, a ani nezkoumal, jestli má Dione uši. Koneckonců, kdyby žádné neměl, tak je měl alespoň ve jméně.

// Kopretinová louka

Spokojeně jsem doběhl k mořfi a hrdě se posadil. "Tadá!" radostně jsem koukal na Derian a očekával, co mi na to řekne. "Jsme u moře! U červeného mořfe! Rudočerveného mořfe! Mám to tu rád, protože tohle mořfe je malinké, takže v něm je i málo soli! A tudíž je sladké. Skoro! Teda, myslím. Vlastně si nejsem jistý, jestli jsem ho někdy ochutnával! Ochutnávala jsi ho někdy? Ochutnávání věcí prý není občas zdravé," zavrtěl jsem hlavou, poněvadž ochutnávání se prý doopravdy nemělo přehánět, a rozhlížel se kolem. Občas jsem zkoumavě pokukoval po Derian, ale jinak jsem předstíral, že se kochám mořfskou krajinou. "To by bylo skvěluper!" šťastně jsem přikyvoval a nadšeně se obrátil na svou společnici. "Totiž," uvědomil jsem si, že jsem neřekl, co by bylo skvěluper – i když Derian určitě věděla, že skvěluper je tu hlavně ona a pak všechno po ní –, "bylo by skvěluper, kdyby se tu objevil nějaký ježek a ty sis s ním popovídala! A létaly by tu světlušky! Možná tu létají už teď!" začal jsem prudce otáčet hlavou, abych nějakou našel. "Ale! Ale ony určitě vidět nebudou! Teda nejsou!" přestal jsem s všemožným kroucením a uvažoval nahlas. "Světlušky svítí. Slunce taky svítí! Když svítí dohromady, tak... tak by nemělo být vidět ani jedno přes všechno to světlo, ne? Jenže!" podíval jsem se nahoru na oblohu, abych si byl perfektně jistojistý, "tak tomu není!" Vrátil jsem se rychle pohledem k Derian, poněvadž slunce mě během několika chvil stihlo oslepit. Ne že by mě chtělo oslepit, to ono omylem! Prostě září nějak moc a- "Nebo!" zvolal jsem, aby bylo zřejmé, že mě zase něco napadlo, "nebo jsou možná světlušky a slunce to samé!" Přimhouřil jsem oči a podezřívavě koukal na tu zářivou věc na obloze. "Ne že by slunce bylo ze světlušek, to ne..." přimhouřil jsem oči ještě víc, protože jsem chtěl být ještě víc podezřívavý a najít tak něco podezřelého, "ale co když jsou světlušky ze slunce? Bydlí na slunci! Mají tam nory a jeskyně a skaliska, a všechno to má stejnou barvu jako tvá srst a- a- a když sem přiletěli z nějaké sluneční smečky, tak si řekli 'A, hele, tohle je jako u nás doma!' a zabydleli se ti v srsti! Páni! Taky bych chtěl, aby mi někdo bydlel v srsti! Teda, asi bych to nechtěl, protože to by se mi hůř běhalo a tak, musel bych je všechny táhnout, ale světlušky! Světlušky by u mě klidně bydlet mohly!" Vesele jsem přiskočil k Derian a rozhodl se, že jí svým čenichem provedu kontrolu kožichu. "Žádné světlušky tu nevidím!" překvapeně jsem zvolal a dál zíral na jednotlivé chloupky. "Asi se stydí," oznámil jsem své světluškonošce // pardon, nějak se mi nechtělo psát "kamarádce" ^^' a doufal, že se třeba nějaká nestydlivá světluška náhle objeví.

// Taky ti to sem vrazím ještě jednou. O:)

// Sarumenské skalisko

Radostně jsem běžel směrem k mořfi – teda, alespoň jsem doufal, že jsem ten směr trefil – a už jsem se těšil, jak Derian bude vypadat, až tam konečně budeme. Určitě se bude strašně usmívat! Jakože hezky! Strašně hezky! Hezky hezky? Hezky hezky! nadšeně jsem se zazubil a pokoušel se ještě víc zrychlit – opravdu jen pokoušel, poněvadž zrychlování jsem stále neovládal tak dobře jako zpomalování –, abychom se co nejdříve dostali na pláž. Ne že bych si nebyl jistý, že se Derian usmívá hezky hezky už teď, to já si jistý byl! Jen jsem se nemohl podívat, takže se to tak úplně nepočítalo. Já jsem ten strašně hezký úsměv chtěl počítat strašně moc, jenže jsem ani nevěděl, proč bych to dělal. Když přece vím, že je tu jen jeden strašně hezký úsměv, nemusím ho počítat! uvědomil jsem si náhle a nadšeně si do toho přikývl. Pokud tedy Derian nenarostl druhý úsměv! Nebo čtvrtý! vyplašeně jsem se ohlédl, abych zkontroloval svou společnici, ale za běhu se mi to kontrolovalo docela špatně. Ale to vůbec nevadí! spokojeně jsem se na ni uculil a vrátil svou hlavu zase tak, aby koukala dopředu. Stejně nechápu, proč by měla mít víc úsměvů zrovna při běhání! Určitě jí ty úsměvy vyrostou až u mořfe, protože... protože mořfe je voda! Voda všechno zalévá! A tak Derian vyroste další úsměv! A nebo další tři! A mně možná taky! A potom půjdeme a budeme ty úsměvy rozdávat! Ne! Necháme je členům naší smečky, poněvadž oni jsou pořád takoví polochcíplí! Nebo! Nebo je můžeme přivést všechny taky k mořfi a oni si vypěstují úsměv vlastní! už jsem se nadechl, abych Derian oznámil tu skvěluper zprávu, že mám plán, jak zachránit naši smečku, ale pak mi došlo, že vlastně nechci, aby k mořfi šel někdo s námi. Nebylo to tak, že bych nechtěl podpořit jejich pěstitelské schopnosti, to rozhodně ne! Já rád podporoval všechny schopnosti a jiné talenty a profesionality, ale ještě raději jsem měl Derian, takže by mořfe mělo být jen naše.

// Mořeee, vidím mořeee! Ohnivé jezero. :'D

"Ó," zvolal jsem a tvářil se, že hrozně přemýšlím nad tím, kam půjdeme. Ale nemusel jsem přemýšlet vůbec, a už vůbec jsem nemusel přemýšlet hrozně, protože přemýšlet hrozně nad něčím hezkým, to by přece ani nešlo! A já někam jít chtěl, takže jsem to všechno jen předstíral, abychom někam šli a nic nebylo hrozného. "To s vodou se mi moc líbí! Mohli bychom jít k vodě! Měli bychom jít k vodě! Na pláž! Nebo k řece! Ale nejblíž je ta černá řeka, taková ta, do které se prý nemá chodit... jo, a neměla by se ani pít! Ne že by byla nějak nepřátelská, ale... já nevím. Neriskoval bych to s ní! Ale jít se podívat na to... jak se tomu říká... m... moře? Je to moře? Určitě to není moře! E... prostě tu nekonečnou vodu! Nevoda! To zní dobře, takže se tomu tak určitě říká. Pojďme k nevodě!" radostně jsem vykřikl a už už se rozeběhl, jenže jsem si náhle uvědomil, že "nevoda" zní špatně. "Ale ne, nevoda to být nemůže!" šokovaně jsem stál na místě a vrtěl hlavou, aby bylo jasné, že tomu tak být opravdu nemůže. "Voda přece nemůže být nevoda! Nekovoda! Neee, to taky není ono. To zní jako něco, co není kovová voda. Co třeba... třebaaa," přikousl jsem si plným soustředěním jazyk a snažil se to bez hrozného přemýšlení vymyslet. "Mořfe?" Bhudfe tho mořfe!" nadšeně jsem zvolal a nějak jsem si neuvědomoval, že jsem slovo "moře" říkal už předtím, poněvadž teprve teď mělo to správné znění. "K mořfi!" zopakoval jsem ještě jednou a plný energie (asi jsem se taky vyspal do růžova, aniž bych byl růžový) vyběhl směr mořfe.

// Kopretinová louka

"Není to až tak roztomilé! Opravdu!" pokoušel jsem se všemožným hihňáním a chichotáním zakrýt, že mi slovo "roztomilý" lichotí. "Co mám v plánu?" zopakoval jsem po ní a usmíval se od ucha k uchu. "Já nevím! S hmyzem mluvit neumím, s ježkama taky ne, hlava už mě nebolí... co takhle..." opatrně jsem vstal, tak, abych Derian nijak nešťouchl nebo neudělal jinou hroznou věc, která by zkazila mou roztomilost. "Co takhle se řídit podle jedné moc milé vlčice?" zašklebil jsem se a začal se procházet po skalisku. Předstíral jsem, že se rozhlížím a tu moc milou vlčici hledám, ale bylo to hodně těžké, protože jsem jednu takovou vlčici už našel a nedokázal jsem si představit, že bych někdy potřeboval hledat nějakou jinou. "Á! Tady se jedna válí!" radostně jsem vykřikl a jako správný objevitel se svalil vedle svého objevu, Derian. Bylo to skvěluper, poněvadž jsem si uvědomil, že jsem našel Derian už podruhé, takže jsem vlastně měl dvě Derian a to bylo ještě lepší než mít Derian jednu. "Co si přeješ dělat ty?" zeptal jsem se jí a doufal, že má celou dobu v plánu něco úžasného. Třeba někam jít a vzít mě s sebou. Nebo nikam nechodit a... a mít mě s sebou. Mezitím jsem jí tlapou jemně šťouchal do zad, protože se to jevilo jako celkem zábavná věc a navíc to – teda alespoň pro mě – vypadalo jako jedinečný způsob přikyvování.

// Nic lepšího nevyplodím, suri. T-T Původní post se mi smazal pár vět před koncem, fňuk. -.-

Nejradši bych přikyvoval, aby bylo Derian jasné, že jsem ji opravdu pilně poslouchal, ale vůbec se mi ji nechtělo opouštět, takže jsem dál pohodlně ležel a poslouchal. "Páni!" fascinovaně jsem vykřikl, jakmile skončila s jejím sdělováním novinek. "Rozhodně tomu musíme opilovat kloub! Všechny klouby! A kolena! To je- to je prostě něco! Můžeš se bavit s ježky! Nebo se ježci mohou bavit s tebou! Nebo jen ten jeden ježek, ale to určitě není ono, myslím, že ty jsi ta, kdo má superschopnosti, ne ten ježek! I když i ten ježek nejspíš není nešikovný. Ale! Ty jsi mnohem šikovnější, takže někdy můžeme jít a povídat si s nima! Teda, ty si s nima budeš povídat! A když řeknou něco hezkého, můžeš mi to přeložit! A já jim řeknu něco hezkého nazpátek a ty jim to přeložíš! Já bych nerad, kdyby říkali něco nehezkého. Teda, kdyby to řekli nějak hezky, tak možná... ale! To je něco! Umíš ježčinou! A kamarádíš se světluškami! Nebo tě pronásledují, ale určitě z nějakého super důvodu! Chci říct, kdybych byl světluškou, taky bych tě jistojistě neopouštěl, protože-" zachumlal jsem se do její srsti jak nejvíce to šlo, "protože nechápu, proč bych něco takového dělal!" Šťastně jsem se zahihňal a na moment si představoval, jaké by to bylo, kdybych byl světluškou. Mohl bych zářit a- a- a dělají světlušky vůbec něco jiného? Jsou u Derian! Zářil bych u Derian! "Rozhodně chci být světluškou!" oznámil jsem své společnici a už se nadechoval, abych jí mohl převyprávět, co se za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli, všechno stalo. "Co jsem prožil já?" začal jsem trošku dramaticky, aby bylo to zajímavé ještě zajímavější, "Já toho prožil! Nejdříve jsem viděl mlhu a pak se ukázalo, že je to Lady Mlhahule, Lady nebo Mlhahule! Ale to nebyla vlčice, to byla jen mlha, fakt! I když do vlčice by se taky nejspíš mohla přeměnit, jenže... ona to byla vydra a vozila se Morfovi na koruně. Jo! A taky jsme opustili svoje těla a cestovali jako duchové do minulosti! Věděla jsi, že Smrt umí tancovat? Já to nevěděl! Ale umí! Tancovala nám tu a... a pak se rozhodla, že nám tu všechno zničí. Tak jsme všichni panikařili, Larry zachránil malou vydru – ne Mlhahuli, ta se někde válela –, ta vydřička mi dala klíč, ne, počkej, klíč mi dala Mlhahule, tahle vydřička mě narvala do díry, kam ten klíč pasoval, takže jsme osvobodili Života, Život řekl Smrti, ať nám neničí hvozd... jo! A potom jsme z liján udělali takový mlho-vrhač a hodili po Smrti Lady! A pak jsme tím vrhačem letěli taky – já letěl první! – a doletěli zpátky do přítomnosti! Takže se vlastně nestalo nic, poněvadž to bylo už dávno. A pak jsme ještě meditújoval s Ney, která mi řekla, že musím sehnat nějaké věci, jestli chci průkaz na létání, takže jsem běžel pryč shánět ty věci a- nesehnal jsem je! Ale potkal jsem Allairé, která taky měla nějaký úkol od Ney a já nevím, co bylo dál, protože jsem usnul, ona sehnala informace o půlce Alfy, kterou jsme sháněli, a pak jsme se už vrátili sem. Nejspíš ji vezmou do smečky! Jo, a ještě se chce přidat vlk jménem Nosiel! Přišel a řekl, že zná Amny! Amny!" Téměř jsem vyskočil radostí, když jsem jí vyprávěl o tom, že Amny ještě žije. "Ale teď k tomu, jak moc se mi po tobě stýskalo!" s chichotáním jsem se uvelebil v jejím kožichu a snažil se přemýšlet nad tím nejsprávnějším slovem, ale moje hlava nechtěla spolupracovat. Proč se mě na to ptá? Záleží jí na tom? Proč by jí na tom záleželo? Neříkala něco o tom, že doufá, že jsem nepotkal jiné vlčice? Pomalu jsem si něco začínal uvědomovat, byl jsem si celkem jistý, že mé oči zářily jak jiskřičky. Nebo jako světlušky! "Po nikom se mi nikdy nestýskalo víc!" pokusil jsem se o šepot a olízl jí. "Takže mě už nesmíš opouštět, protože jinak by se mi mohlo stýskat ještě víc a to by zlomilo tenhle rekord a já bych ti tudíž teď lhal a to já absolutně nechci a-" spolkl jsem sliny, které se mi nahromadily v tlamě, "tak."

//Tyvole :D
~S.

// Chceš vyprávění, máš ho mít.

Pečlivě jsem ležel a čekal, až se Derian perfektně vyspí. Jenže to ona – pokud se v jejím případě vůbec dá použít tohle slovo – zkazila, protože se mi položila na tlapy a olízla mě na krku. Ale nemohl jsem si stěžovat. Teda, samozřejmě, na tom, aby se Derian vyspala, mi záleželo více než na čemkoliv jiném, ale stejně! Radostně jsem se zahihňal, když poottevřela oči a oznámila mi, že jsem jí chyběl. "Ty jsi mi taky chyběla! Moc! Ale já-" na moment jsem se zasekl, jak se ke mně Derian přitulila, a přidal další radostné hihňání, "já jsem chtěl, aby ses vyspala do růžova! Totiž, tvoje modrá je úplně nejlepšejšovitější, ale aby ses vyspala do růžova, nemusíš být růžová a... a to jsem přesně chtěl! Aby ses vyspala do růžova, aniž bys byla růžová. Ale taky nikam neodcházej! Nechoď do růžova, prosím." Trošku jsem zakňučel, aby Derian poznala, že doopravdy žadoním, aby nikam neodcházela. "Radši mi pověz, co jsi zažila! Neviděl jsem tě tak dlouho, že- že- nevím, možná jsem ještě víc zestárnul! Určitě jsem zestárnul! Ale to nevadí, já to někdy nějak vyřeším! Bude stačit, když... když... možná nějaká muší křidýlka a... a to je jedno! Já klidně zestárnu! Hlavní je, že-" přitiskl jsem se ještě více k modrofialové srsti (která nebyla růžová) své společnice. "Jsem s tebou," zamumlal jsem do jejího kožíšku a doufal, že to nikdo nepochopil tak, že jsem rád jen s ním. Teda, s ním jsem taky rád, ale jen když je s ním i Derian! Teda, ten kožich vlastně Derian je, ale ne tak docela! Vlastně docela, ale ne docela. A teď si Derian bude myslet, že mám rád jen její srst! Kdybych měl rád jen její srst, tak- zvedl jsem hlavu z pohodlí, které mi poskytovala Derianina srst, a zadíval se jí do očí. "S tebou!" rázně jsem zopakoval a ještě rázněji přikývl, aby to bylo naprosto ráznojasné. Zachumlal jsem se zase zpátky a užíval si každý chloupek, který mě legračně šimral v čumáku. "Vyprávěj, prosíííím," spokojeně jsem zavrněl a snažil se soustředit, abych nepřišel o žádnou novinku.

// Sarumen

"Deriaaaaan!" volal jsem už při vstupu do úkrytu, abych ji – kdyby tu náhodou nebyla, ale ta náhoda by byla tak špatná, že by to snad ani nebylo možné – vyvolal a ona se tu objevila. Co nejrychleji jsem vběhl do naší místnosti a s úlevou zjistil, že mé vyvolávání nebylo zbytečné. "Derian," špitl jsem a nemohl se přestat culit. "Strašně rád tě vidím! Omlouvám se, že jsem- " Ona spí! "Ó, ty spíš. To tě nebudu rušit!" pokoušel jsem se o šeptání, ale poněvadž jsem ani nevěděl, jak mé šeptání zní, nebyl jsem si jistý, jestli jsem byl úspěšný. Co nejtiššeji jsem k ní došel a lehl si vedle ní. To je příliš daleko! malinko jsem se zamračil, protože ta vzdálenost mezi námi byla tak veliká, že jsem se jí ani nemusel omlouvat, že jsem byl pryč, protože takhle to vypadalo, že jsem k ní ještě ani nepřišel. Možná mou omluvu přes taaaaaakhle velkou mezeru ani neuslyší! polekaně jsem vypoulil oči, protože jsem si neuměl představit, že by mě Derian neslyšela. Jak by potom dopadlo to vyprávění, co mám v plánu?
Poněvadž se mi v krátkém čase povedlo najít tolik důvodů, proč bych se měl k Derian přiblížit, šťastně jsem se odkoulel – protože kdybych vstával na nohy, mohla by pak taky vstát a to já nechtěl – až k ní. Ale pořád mě nemusí slyšet! předstíral jsem, že je Derian hluchá, a že já musím být přiměřeně blízko na to, aby mě slyšela. Tudíž jsem se – v zájmu toho, aby Derian nepřišla o jediné slovo – spokojeně zachumlal do srsti na jejím krku a trpělivě čekal, až se perfektně vyspí.

Chtěl jsem hrozně moc pogratulovat Allairé, že se k nám dostala do smečky, ale než jsem to mohl udělat, někam zmizela. Teda! Možná šla za Set, protože ta- rozhlédl jsem se, abych se naprosto ujistil, také zmizela. Možná mají něco v plánu! Třeba chtějí také létající průkazy a tak šly hledat mouchy! To jsem se k nim měl přidat, já přece ty mouchy potřebuju ze všech nejvíc! Teda, možná, že někdo chce létající průkaz ještě víc než já, ale... ale to nejde! Já ho chci nejvíc! Překvapeně jsem se ohlédl za Neyteri, která mi řekla, že jsem plukovník. "Jsem vám k službám, madam! Hlásím, že tady Nosiel, vlastním jménem Noktisiel-" zarazil jsem se, když mi došlo, že jsem všechno hlásil, jen jsem ještě nebyl plukovníkem. Má čerstvě plukovnická pozornost se tedy obrátila k Morfovi, který se ptal na superschopnost v oku, kterou jsem zmínil. A hned po otázce řekl, že ji nevidí. "Je to kouzelná superschopnost! Ale je tam! Fakticky!" snažil jsem se Morfa ujistit, protože mi přišlo špatné, že takhle může podceňovat Nosielovu – pro někoho super utajenou – supershopnost. Když jsme u těch super záležitostí, znovu jsem pečlivě prozkoumal své okolí, protože někdo skvěluper mi tu chyběl. "Derian!" vykřikl jsem na své spolusmečkovníky a doufal, že se tu má... kamarádka okamžitě zjeví. "Už poběžím za Derian! Hrozně dlouho jsem ji neviděl! Vlastně od té doby, co nám tu tancovala Smrt! A- a- a jí se určitě taky něco zajímavého stalo! A ona mi o tom bude vyprávět a já jí budu vyprávět a pak mi ona může vyprávět o tom, že mi vyprávěla, a já jí můžu vyprávět o tom, že mi vyprávěla, že jsem jí vyprávěl, ale ona je chytrá, takže mi pak řekne něco o tom, že jsem jí vyprávěl o tom, jak mi vyprávěla, že jsem jí vyprávěl, jak mi já vyprávě- říkám, ona je chytrá! Já- prostě jdu najít Derian!" několikrát jsem rychle přikývl, aby všem bylo všechno naprosto jasné. Chtěl jsem se se všemi rozloučit, ale ještě víc jsem chtěl za Derian. Rozeběhl jsem se tedy nadšeně k našemu úkrytisku a doufal, že tam bude.

// Skalisko

// Mám tu stejnou otázku. :'D

// Hodný Neight.

Motala se mi hlava, takže jsem nemohl ani pořádně vnímat, co se děje, a ještě hůř: nemohl jsem Nosielovi zodpovědět jeho otázku. Nejspíš mu na ni odpověděl Larry, který dneska dělal jen samé hezké věci. Na co se vůbec Nosiel ptal? zmateně jsem se rozhlédl po ostatních, ale mlčeli. Možná se ptal na to, jestli umíme mlčet! A Larry pak odpověděl, že jo, a mlčeli! Ale proč by se na to ptal? A proč by potřeboval odpovědět? Jasně, že umíme mlčet, pff, jsme profesionální mlčečníci! Třeba teď to jde perfektně vidět! Jakmile jsem se začal radovat nad tím, jak umíme dobře mlčet, Gangwolfie se pustila do mluvení, což mi ostatně dělalo radost ještě větší. "Vidím to stejně! Teda, jinak, protože nemám tvoje oči, ale vidím to stejně!" šťastně jsem přikyvoval, poněvadž takhle se s někým shodnout, aniž bychom měli oči toho druhého? Neuvěřitelné! "Navrhuju tedy, jako tady Gangwolfie, abychom šli!" dal jsem ještě jednou najevo svůj souhlas a bez nějakého čekání na vyjádření ostatních se rozeběhl směrem, odkud jsme před nějakou dobou odešli.
Překvapeně jsem vypoulil oči, protože když jsme odcházeli, byla tu jen Ney s Allairé, ale teď tu byl i Morf a... "Teta Seta!" nadšeně jsem vykřikl, aby si případně všichni mohli uvědomit, že jsem si jí všiml. "Moc rád vás všechny vidím! Ahoj Morfe, ahoj Ney, ahoj Allairé, ahoj Set! Tebe vidím asi nejradši, protože jsem tě neviděl dlouho a- a já si to "rád tě vidím" tak dlouho šetřil, že z toho vyrostlo "nejradši tě vidím!"! To je teda skvěluper, páni. Kde jsi byla? Co se ti stalo? Vypadáš hrozně! Ale to nevadí, to se občas stává!" povzbudivě jsem se na ni usmíval, aby si připadala hezky, i když teda vlastně vypadala hrozně. "Už jste vyřešili Zlatavou?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že sem opravdu už můžeme přijít s Nosielem. Možná je tu Morf se Set kvůli tomu, aby jim poradili! Nebo se původně ptali Morf se Set, protože Set a Ney bratr- zadrhl jsem se a zavrtěl hlavou. "Vedeme vám Nosiela! Je to sympaťák! Já vím, má zvláštní jméno, ale je skvěluper! Fakt! A jeho oblíbená barva je černá! A- a- a docela se zajímá o lovení! A taky má superschopnost na oku! A... zajímalo by mě, kam se poděl!" ohlížel jsem se všude kolem, protože se nás tu sešlo tolik smečkovníků a uchazečů o bytí smečkovníky, že se jen těžko hledalo konkrétního vlka. Dokázal jsem pořádně najít jen Set, poněvadž byla oproti ostatním červená a... vypadala doopravdy strašně. Vlastně je to ta poměrná zdechlotina, kterou Ney předtím chtěla! Věnoval jsem Set vděčný úsměv a poté se jen hihňal, poněvadž mi připadalo legrační, kolik se nás tu sešlo.

// A jsme všichni v jedné kupě, yayyyy. T-T