Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Znamená to, že teprve bude semínko? Nebo! Nebo jsem ho prokoukl a on je semínko už teď, ale jenom tajně! fascinovaně jsem pozoroval toho vlka, kterého Launee oslovila "Mojo". Určitě je to vymyšlené jméno! Určitě se to semínko jmenuje úplně jinak! Až budu já semínko, tak si taky nebudu říkat Newlin, protože pak by si mě, takové docela malé semínko, mohli plést s vlkem! A jestli je Mojo jméno pro vlka, pak to semínko se bude jmenovat... zamyšleně jsem se rozhlížel, jako kdybych hledal ten správný nápad, jak semínko, kterým Mojo tajně byl, pojmenovat. "Derian!" nadšeně jsem vykřikl a aniž bych si pořádně všímal svých semínkových společníků, rozeběhl jsem se přímo ke své polovičce. "Derian!" vykřikl jsem ještě hlasitěji a nadšeněji, aby opravdu věděla, že jsem si jí všiml. "Derian, moc rád tě vidím! Ne. Nejvíc nejradši tě nejvidím!" šťastně jsem se na ni uculil a nešikovně se pokusil zachumelit se do její srsti na krku. "Chyběla jsi mi! Od té doby, co jsme ulovili jelena, ale nebyli jsme z toho jeleni, jsi vypadala nemocně, tak- tak jsem běžel pro lék! Ale místo toho jsem viděl, jak na pláni s křoviskem hoří a bylo tam spousta vlků a- a-" zavrtěl jsem zmateně hlavou, poněvadž jsem chtěl, aby Derian věděla, jak příšerně zmatené to bylo. "A potkal jsem Astonella! Myslím, že tě pozdravuje. Jistojistě tě pozdravuje! Ale já tě pozdravuju víc, protože tě mám radši! A- a-" odtáhl jsem se od její příjemného kožíšku, abych jí mohl vidět do očí, "chyběla jsi mi!" Znovu jsem se přitulil a připadal si naprosto spokojeně. "A jwak fses měla ty? Powídej, přehánwěj! Co jsi děwlalwa?" huhňal jsem jí vesele otázky na krk, zatímco jsem si užíval, že jsme zase spolu. Ale pak jsem si uvědomil, že nevím, jestli pořád není nemocná. "Jsi pořád nemocná? Já nenašel ten lék! Měl bych ti sehnat lék, Derian! Jak ti seženu lék?" uskočil jsem od ní a už se poněkud zbrkle připravoval na to, že vyběhnu na dobrodružství pro lék.

// Dejte si ještě jedno kolečko, trocha socializace vám neuškodí. >:) :D

Sraz by byl fajn (obzvlášť se zlovlky, muhahah ) ^^
Rozhodně se ale víc přikláním k Praze, protože Brno je. tak. vzdálené. T-T

"Jako docela malé semínko?!" zopakoval jsem po Launee s naprostým údivem, poněvadž to prostě nedávalo smysl. "Opravdu? Totiž- totiž, já si nepamatuju, že bych byl semínko! Já... co když jsem semínkem nebyl?! Možná budu semínkem až potom! A potom z toho semínka zase vyrostu já. A nebo někdo jiný! Kdybych ale neměl ze semínka vyrůst já, tak tím semínkem asi být nechci. Ten vlk, který by z toho semínka vyrostl, by určitě neříkal 'Ahoj, jmenuju se Newlin!' a 'Jaká je-' Ooooh! Launee, Launee! Jaká je tvá oblíbená barva?! Moje je modrá! A zelená! A taky mám hrozně rád takovou modrofialovou! Teda, ne hrozně jako hrozně, ale strašně- strašně taky ne! Příšerně- ne. Moc hezky rád! Ale ta semínka mi připadají nějaká podezřelá. Jsi si jistá, že jsi nebyla semínkem sama, když jsi teď ta pomněnkoopož-" hrozně (jako že zase moc hezky rád) jsem chtěl dál povídat, ale místo toho jsem musel překvapeně uskočit stranou, poněvadž se na Launee přiřítil nějaký vlk. "Jsi- Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, aniž bych pořádně věděl, koho z těch dvou se ptám, a nenápadně jsem se rozhlížel po okolí. To není fér! Na mě se nikdy nic nepřiřítí. To je určitě tím, že nejsem semínko! Kdybych byl semínkem, tak je všechno mnohem řítivější! "Jmenuju se Newlin! A mám rád zelenou, ještě radši mám modrou... a úplně nejradši mám modrofialovou! Říká se mi Newline, Line, Newe... a všelijak jinak. A asi jsem nebyl semínko, ale to nevadí, poněvadž tím semínkem budu později. Teda! Pokud se mi bude chtít! Možná se mi v budoucnosti bude chtít, protože být semínkem nemůže být špatné. Všichni se na vás řítí, vy jste docela malí... jako že úplně malí! Docela úplně malí! A já bych chtěl být docela úplně malý, poněvadž být velkým není větší zábava. Je to zábava, to rozhodně ano, ale být docela malým- oooh! A nebo být úplně docela velkým! Obrovským! Chtěl bych být obrovský! Pak bych mohl chodit po zemi, ale zároveň by moje hlava už lítala! A kdyby si se mnou chtěl někdo povídat, tak by musel přiletět až k mým uším! A já bych tím obrovským hlasem povídal něco jako: 'Ooo, jsem tak obrovský a nemusím létat!' a oni by povídali: 'Víš, jak obrovské semínko z tebe bude?!' a- a já na to zase: 'To ne, ze mě bude docela úplně malé semínko!' a oni by tomu uvěřili a pak bychom se bavili o tom, jestli někdy vůbec viděli obrovské semínko," vesele jsem se hihňal, poněvadž obrovská semínka byla legrační, a zvědavě pozoroval vlka, který se ppředtím přiřítil na Launee. "A jak se jmenuješ ty? Jsi semínko? Byl jsi semínko? Jaká je tvá oblíbená ba- budeš semínko?" Možná je to taky pomněnkoopožděnkyně!

// Zítra odpoledne/večer napíšu. ^^

"Launee!" nadšeně jsem zopakoval po vlčici, která sice nebyla kopretinoopožděnkyní, ale byla pomněnkoopožděnkyní. "Těší mě, pomněnkoopožděnkyně Launee!" zvolal jsem ještě nadšeněji, aby bylo vše uvedeno na správnou míru, poněvadž správné míry byly správné a já měl správné věci rád. "Co je to vůbec pomněnkoopožděnkyně? Pomněnka! Pomněnky jsou taky opožděné? Ona je někde louka s pomněnkami? Mám rád pomněnky! Teda, jsou takové světle modré, že? Ale hlavně jsou to květiny! Mám rád květiny! Hlavně na louce. Řekl bych, že na louce jim to sluší nejvíce! Ale i tak! Jaké to... jaké to je, když je někdo opožděnou pomněnkou? Taky bych chtěl být opožděnou pomněnkou! Nebo kopretinou. Ale opožděné kopretiny jsou na mě příliš rychlé," zavrtěl jsem mírně hlavou a s úsměvem si zvědavě prohlížel svou společnici. Neříkala něco o umírání? Říkala! Překvapeně jsem na ni vypoulil oči a přemýšlel, co to vůbec říkala. "Staré kopretiny umírají?" zoufale jsem se začal rozhlížet, jestli nenajdu nějakou starou kopretinu, která ještě neumřela. "Ale vždyť tyhle ani tak staré nebyly! Bylo jim tak akorát! A byly hezké! Opravdu! Nerodí se třeba pořád a pořád ty samé kopretiny? Třeba... třeba jsou tak staré, že se promění na semínko! A potom je zase staré semínko a... a tak se změní na kopretinu! A pak je zase stará kopretina a stane se semínkem! Já bych byl rozhodně radši kopretinou, protože semínko je takové... takové malé a pořád jen leží v zemi a- totiž, já mám ležení rád. Rád ležím! A spím! Ale v zemi... v zemi by mě to asi nebavilo, ale tak třeba je to semínko v nějakém větším semínkovém úkrytu a dělá si tam co chce! A třeba jen spí. Ale i to je asi zábavné, když ví, že potom bude kopretinou! A třeba přemýšlí nad tím, jaké to bylo, když bylo kopretinou! A ta kopretina přemýšlela nad tím, jaké to bylo, když byla semínkem! A pak jedno semínko zase přemýšlí nad tím, jaké to bylo, když bylo kopretinou, která přemýšlela nad tím, jaké to bylo být semínkem! A třeba jsou ta semínka všechna stejná. A nebo! Nebo si povídají! Kopretiny na to nemají moc čas, poněvadž jsou na to příliš hezké. Ale! Ale i tak si se mnou občas povídaly, opravdu!" přesvědčivě jsem přikyvoval a byl rád, že to je takhle. Totiž, že žádné kopretiny neumírají, jen se pořád mění na semínko. "A ty jsi už byla taky semínko, když jsi pomněnka?" zeptal jsem se a nepřestával přitom přesvědčivě přikyvovat, aby si Launee dál myslela, že jsem naprostý profi-znalec na semínka a květiny.

// Středozemka

Zrovna když jsem už perfektně promyslel, jak chytré je ostatním oznamovat, že hoří, doběhl jsem na louku s kopretinami. Teda, ony tu ty kopretiny zrovna nebyly, ale já už věděl, že to je louka s kopretinami, poněvadž jsem ji moc dobře znal i bez kopretin. Ale i tak bylo pokaždé zvláštní, když kopretiny prostě zmizely. Věděl jsem, že kopretiny tady nikdy nejsou v zimě. To dávalo naprostý smysl. Protože v zimě je zima! A kopretiny se se zimou nenávidí! přikyvoval jsem, abych věděl, že naprosto souhlasím s tím, že to dává naprostý smysl, Takže vždycky zmizí, aby se s ní nemusely vidět. Jenže- šokovaně jsem vypoulil oči. Kam vůbec vždycky zmizí?! zbrkle jsem se rozhlédl a doufal, že třeba zahlédnu nějakou kopretinoopožděnkyni, která zrovna někam mizí. Žádnou kopretinoopožděnkyni nev- "Ó," s údivem jsem zašeptal, když jsem si všimnul hnědé vlčice, která jen tak stála poblíž. To je znamení! Určitě taky hledá kopretinoopožděnkyně! Nebo- nebo- zavrtěl jsem rychle hlavou a ještě rychleji k oné vlčici doběhnul. "Zdravím! Jmenuju se Newlin, ale taky mi říkají Newe, Line, Newline... nebo úplně jinak! Ale to nevadí. Mimochodem, už jsem potkal i vlčici, která se tak jmenovala! I když se pak vlastně jmenovala jinak. Ale to taky nevadí. Chtěl jsem se jen zeptat: jsi na louce. Víš, že jsi na louce s kopretinami? To není ta otázka! Ale- ale jsi na louce s kopretinami. Jen tu kopretiny zrovna nejsou. Nevíš, kam mizí na zimu kopretiny? Hledal jsem tu kopretinoopožděnkyně, takové ty opožděné kopretiny, ty co chodí všude pozdě, ale žádnou jsem nenašel! Pokud teda," přimhouřil jsem oči a pečlivě si ji prohlížel, "nejsi jednou z nich." Určitě je to převlečená kopretina! Převlečená opožděná kopretina! Převlokopretinoopožděnkyně! "Protože to by bylo skvěluper!" nadšeně jsem se na ni zazubil a tiše se hihňal tomu, jak by bylo ještě skvěluprovější, kdyby měla hlavu jako květ.

// Štafeta

Nejsem pro chození. Nejsem pro chození? Nejsem pro chození! pracně jsem si opakoval Astonellova slova a snažil se přijít na to, co doopravdy znamenala. "Třeba je to heslo! Třeba to bylo bobři! A on věděl, že bobři je zlé, tak před tím utekl a mně řekl, kde ho mám hledat! Nejsem pro chození! To znamená, že nemůže být daleko! Nebo... nebo..." přimhouřil jsem zamyšleně oči. "Nebo utekl!" překvapeně jsem se podíval kolem sebe, abych zjistil, jestli je někdo překvapený se mnou. K mému – ještě překvapivějšímu! – překvapení jsem byl ale překvapený sám. A ani jsem už nebyl na tom zvláštním místě, kde to hořelo. Vyděšeně jsem se otřepal, když jsem si uvědomil, co jsem předtím řekl. Doma nám nehoří pořád! Nikdy nám u nás nehoří! Teda, nehořelo! Kdyby nám tam teď hořelo, tak by tam bylo spousta kouře a to tam není, my tam totiž máme jen mlhu a- "Mlha je kouř!" vyhrkl jsem zděšeně svůj závěr a chodící nechodící Astonell jsem se musel rozeběhnout domů. Ne rozejít, ale rozeběhnout! Protože pokud byla mlha kouř, pak se u nás kouřilo téměř pořád. A pokud se u nás kouřilo pořád, pak u nás pořád hořelo. A pokud u nás pořád hořelo, tak by někdo – já! Protože jsem byl téměř profesionálem na varování ostatních – měl všechny varovat. S nadšeným úsměvem jsem si představoval, jak Neyteri a Morfovi oznamuju, že u nás hoří a že bychom měli všechny zachránit, protože jsme dostatečně chytří na to, abychom neuhořeli. Velmi chytří! odhodlaně jsem přikývl a pokračoval v cestě domů.

// Kopretinová louka

// Konečně je to za námi. :'D Tahle osudovka se naprosto vyhnula původnímu plánu, myslím, že bych se vám za ni měla omluvit...
ale...
místo toho *odkašlává si*
Každý dostáváte 25 oblázků a 1 křišťál. Yaay~^^
Užijte si své (konečně) volné charaktery a pusťe se do další (tentokrát lepší) hry. :D

*utírá si slzičku* :CCCC

// Kopretinová louka

A zase ne! s upřímným překvapením jsem koukal po místě, které jistojistě nebylo Ježčí nížinou. Tentokrát jsem určitě porušil slib a byl jsem jelenem, protože tu bylo příliš mnoho vlků. A nikoho tu neznám! s nadšením jsem se rozeběhl k nejbližšímu vlkovi, abych se s ním seznámil a abych se zeptal, jestli neví náhodou něco o léčení půlek. A mohl bych se rovnou i zeptat, proč je tu tolik vlků! Třeba je tu rodinná sešlost! A já nejsem pozvaný? Co když nejsem pozvaný! Možná bych se ptát neměl. Ale co! Já se zeptám, protože- sebejistě jsem si plánoval, co všechno udělám, když jsem si všimnul, že první vlk, ke kterému jsem mířil, mi byl nějaký povědomý. Já si vzpomenu! Je tooo... Lylnewlin? Nebo je to... přimhouřil jsem oči a radši zpomalil, abych se mu případně stihl vyhnout, je tooo... Močálokrálík! Rychle jsem se obrátil a rozešel se naprosto opačným směrem. Co tu dělá? Má tu určitě rodinnou sešlost! Ale proč by byl pozvaný, když je tak zlý? Vrtěl jsem hlavou, jak mi to celé nedávalo smysl a jak byl Močálokrálík zlý. Ale určitě tu bude i někdo hodný! Někdo... někdo... nenápadně – tak, aby si Močálokrálík nemohl všimnout toho, že pohybuji hlavou – jsem dál zkoumal své okolí. Tohohle neznám! Ale možná je to jeho bratr, takže se ho nezeptám. A pak... tahle? Nee. A co... "Astonelli!" vykřikl jsem s tou největší radostí, jaká mě zrovna napadla (a napadla mě opravdu velká radost!), a vyřítil se ke svému kamarádovi. "Ahoj, Astonelli! Pamatuješ si mě? Mně si pořád nikdo nepamatuje, před chvílí jsem- Ahoj, Larry! Tebe jsem tady nečekal! Rád vás oba vidím! Teda, Astonella o něco radši, protože jsem ho neviděl déle, takže všechno to 'Moc rád tě vidím, Astonelli!' se nashromáždilo a já ho teď vidím nejraději, ale oba vás rád vidím! Moc! Jsem rád, že nejste jeleni. Ale já jsem jelen! Nejsem jelen? Mimochodem, Astonelli, není na tobě něco nového? Oooh, asi nebudu jelen. Ale to nevadí! I když bych byl jelenem opravdu moc- opravdu, něco je na tobě jiného! Co to máš na tlapě?" sklonil jsem se dolů k jeho tlapě a celé to pozoroval. "Páni! Je to šedé jako ty! Nebo spíš jako já! Jsme oba šedí, to jo... a vlastně i Larry je šedý! Oh, Larry, tohle je můj kamarád Astonell, Astonelli, tohle je můj kamarád Larry! Ale stejně si myslím, že má šedá je k tomu nejblíž!" spokojeně jsem si dál prohlížel tu záhadnou šedou věc. Byla taková hezká a... hezky třpytivá! A to znamená, že já jsem taky hezký a hezky třpytivý, protože moje šedá je tomu prostě nejblíž! Ale i ostatní jsou hezcí, jen... odvrátil jsem pohled od ozdoby na Astonellovi a chtěl zjistit, jestli se on a Larry taky hezky třpytí, ale mou pozornost upoutalo něco jiného. "A co je to támhle? Ono... ono hoří!" vyskočil jsem a užuž se vydal ten oheň hasit, když mi došlo, že je tu mnohem více věcí, které jsou zvláštní i na to nejzvláštnější rodinné setkání. A to bylo vlastně dobře, protože jsem byl rád, že Astonell a Larry nejsou v rodině s Močálokrálíkem. "Hoří," oznámil jsem jim a snažil se tvářit, že to vím celou dobu a že je to běžná část mého dne. "Doma nám hoří pořád!" snažil jsem se přesvědčivě přikyvovat, když mi došlo, že je tu i Larry, který je ze stejného 'Doma' jako já. "Totiž," přešlápl jsem, jak jsem se pokoušel vymyslet něco, co by byla pravda, ale nic mě – na rozdíl od mé radosti před pár momenty – nenapadalo. Takže mi zbývalo jen jediné, ověřené řešení. "Dáme si závod? Teď!" ani jsem nečekal, co na to řeknou, a prostě utíkal pryč.

// Vesnička

// Odpověď na technickou: netuším. :C Prostě... se to stalo. Moc si z toho osudování nepamatuju... ale přišla jsem na to nějak takhle: "Oh, chce to nějakou vyšší moc! Něco vesmírného? Velemocnou vesmírnou- Uuhhhh... nah. Fak it. Něco jednoduššího a tečka. Omg. Tečka! A červená!" → kreativní af. :'D
Takže jo, samozřejmě, můžete obdivovat nápaditost toho postu dle libosti, ale... eh. :D :D

A pff, Mojoovi se nic nestalo. Mojo není vyvolený. ˘^˘

// Sarumen

Téměř jsem byl jelen z toho, že jsem na žádné jeleny nenarazil, ale slíbil jsem, že z toho nikdo jelen nebude, takže jsem jelenem nebyl. Ale tohle je louka s kopretinami! udiveně jsem se rozhlížel po všech květinách. Opravdu tu nic ježkovitého nebylo. Ale jsou to kopretiny! nadšeně jsem se začal usmívat na všechny květiny ve svém okolí, protože jsem je už docela dlouho neviděl. "Hrozně dlouho jsem vás neviděl!" oznámil jsem jim tak nahlas, aby to slyšely i ty, co stojí u toho velkého kameniska. S Kameniskem jsem se taky dlouho nebavil! Naposledy, když měla Set alergii! "Opravdu hrozně dlouho! Hrozně hrozně! Ale! S Kameniskem jsem se neviděl ještě déle a hrozněji. Ne že by byl hrozný, to zase ne! Nebo je hrozný? Určitě ne! Jak se máte? Já- já se ještě vrátím! Půjdu za Kameniskem a pak se vrátím a pak najdu Larryho a Nosiela a jelena a- a- a pak se vrátím do Sarumenu! A pak se vrátím zase sem. A s Derian!" zběsile jsem přikyvoval a opatrně – tak, abych nezničil ani jednu kopretinu a abych na ni při nejhorším jen šlápnul – jsem se rozeběhl ke svému kamennému známému. "Ó," vydechl jsem údivem a zároveň vyčerpáním, poněvadž běhání (a navíc takové opatrné!) mi dalo opravdu zabrat. Ale vydechoval jsem hlavně s údivem, protože můj známý vypadal pořád stejně. "Zdravím! Páni, vypadáš pořád stejně!" radostně jsem ho pozdravil a ještě o něco radostněji jsem mu oznámil novinku o jeho vzhledu. A Kamenisko na to nic neříkal, prostě jen dál stál a koukal na mě. "Ty si mě nepamatuješ?" naklonil jsem hlavu do strany, protože jsem nerozuměl tomu, že by někdo mohl zapomenout. "Já jsem Newlin!" navázal jsem na své přesvědčivé přikyvování, které jsem před chvílí dělal u kopretin, "ten vlk, na kterého je alergická Set! Tehdy jsi mi pomohl! Určitě! Bavili jsme se o nemocích a nakažlivosti a- a- opravdu si mě nepamatuješ?"
Kamenisko pořád jen stálo a koukalo, ale já viděl, že se pomaličku usmívalo. "Ty si mě pamatuješ! Já to věděl!" šťastně jsem pozoraval svého pamatujícího-si společníka z kamene. "Potřeboval bych, abys mi pomohl... Víš, moje půlka- věděl jsi, že mám půlku? To jsem ti asi neříkal, viď? Ale je to důležité, takže ti to řeknu teď: mám půlku! A je to Derian! Taková modrofialová vlčice, má mě ráda, opravdu! Teda," ohlédl jsem se za sebe směrem k Sarumenu, jako kdyby se měla Derian každou chvílí objevit a zavolat na mě "Newline, koukej se vrátit ke své půlce!", protože ona říkala, že když jsou půlky od sebe, tak jsou smutné, a já nechtěl, aby byla smutná. Ale ani jsem nechtěl, aby byla nemocná! "Má mě moc ráda! A já ji mám radši! A pak ona mě má ještě radši radši a- a tak. Prostě půlky! Ale ona je poslední dobou nějaká nemocná. Udělal jsem jí protidešťokaluž! To je taková kaluž, která nad tebou létá a je proti dešti, jestli chceš, taky ti ji přijdu udělat, až bude déšť! A ona si jí vůbec nevšimla. Je určitě nemocná, protože ani moc nemluví a- a nemocní nemluví! A ona vždycky mluvila, protože jsme půlky a děláme všechno společně, tak jsme spolu společně mluvili a-" zavrtěl jsem hlavou. Musím najít Larryho s Nosielem! A lék pro Derian! "Já ti to někdy dopovídám! A nebo ti ji přijdu představit! Slibuju!" s úsměvem jsem ještě jednou přikývl, poněvadž mi připadalo, že to Kamenisku celou věčnost chybělo, a rozeběhl se dál.

// Středozemka

// Ježčí nížina

Byl jsem rád, že jsem ještě všechny stihl. "Oooh, jste tu!" vyčerpaně jsem vykřikl na Derian, Nerssie, Gangwolfa, Neighta a Neyteri s Morfem. A vlastně i na jelena, protože by byla škoda, kdyby ho někdo po cestě ztratil. "Já- já jsem přemýšlel! Teda, už nepřemýšlím, slibuju, ale předtím jsem se nějak zapřemýšlel a najednou byli všichni pryč a pak jsem musel běžet. Já běžel! Ale jsem tady! Dobrou chuť!" radostně jsem se usmíval na všechny ty vlky, co se už pouštěli do jelena. "Je to opravdu velký jelen! Myslel jsem si, že z toho budu jelen, ale pak se ukázalo, že jsem z toho jelen nebyl. Ale kdybych z toho jelen byl, tak bychom ty jeleny chytili dva. Teda, já ne, já bych se určitě chytat nechtěl, ale jinak by ti jeleni dva byli! A možná, že by pak někdo byl jelen z toho, že jsem z toho jelen já, takže by těch jelenů bylo ještě více! Jenže já z toho jelen nebyl. Já jsem se stal profeisonálním zatíhovačem!" s veselým hihňáním jsem podal Neightovi a alfám hlášení, aby byli opravdu o všem informováni. "Ó, a vymyslel jsem protidešťokaluž! To je taková létající kaluž a... věděli jste, že Nerssie ovládá počasí? Já to vůbec nevěděl!" s obdivem jsem zavrtěl hlavou, poněvadž to bylo doopravdy neuvěřitelné. "A ještě mám dotaz!" dodal jsem, stále trochu zadýchaný z toho běhání a dobře dobrého lovení. "Může být jelen z něčeho jelen? Jakože se diví... a je z toho jelen? A nebo když jelen řekne 'No, to jsem z toho teda jelen', stanou se z něj dva jeleni, protože už jeden jelen byl? Protože jestli jo, tak si myslím, že bychom měli vždycky ulovit jednoho jelena, potom ho něčím překvapit a... budeme mít jeleny dva! Jenže jak překvapit jelena? Lady! Lady Mlhahule! Tu by nečekal. Ha, to by koukal, kdyby cestoval zpátky v čase! Teda, on by vlastně necestoval, cestoval by, ale jeho tělo ne! Takže bychom museli čekat, až se vrátí, a tepvre pak... tak nic, to by asi nešlo! Nemám moc rád čekání." Čekání je nuda! A když jsme u čekání...
"Neviděli jste Larryho a Nosiela?" začal jsem se překvapeně rozhlížet, protože jsem si myslel, že odešli přede mnou. "Možná neběželi!" přemýšlel jsem nahlas a ještě jednou se podíval kolem sebe. "Fakt tu nejsou! Já se po nich půjdu podívat! Najdu je a... a vrátíme se!" zběsile jsem přikyvoval a užuž se rozeběhl. "A nikdo z toho nebude jelen!" zazubil jsem se a rychle zase vyrazil. Ale co když už jeleni jsou? To je nenajdu! A ještě vlastně musíme najít něco pro nemocnou Derian. Jenže jeleni nic o nemocné Derian nevědí!

// Kopretinová louka
// Taková malá kulturní vložka od Newlina. ^^

Funkce zatíhovače mi opravdu šla, protože naše kořist už nikam neodešla. Teda, ne že by se nám ten lov povedl jen díky tomu, že jsem dobrý zatíhovač. Třeba teta Seta, ta byla dobrou... vlastně jsem ani pořádně nestíhal koukat na to, co ostatní dělali. Ale museli být dobří, poněvadž přesně to nám řekla Nerssie. Hrdě jsem se usmíval nad tou pochvalou. Jsme dobří lovci! Teda, možná jsme ještě lepší! Nebo dobří dobří lovci! nadšeně jsem se culil na všechny kolem, na ty všechny, co byli dobří dobří lovci, stejně jako jsem byl já. Ale kde byla při lovu Derian? Tu jsem tam neviděl vůbec! Ne že by nebyla dobrou lovkyní. Nebo dobrou dobrou lovkyní! Pořád je nemocná! Nebo se vyléčila, protože byla taky dobrá dobrá lovkyně? Vždyť- pečlivě jsem si ji prohlédl. Sice se usmívala, ale já tušil, že byla smutná. Ale proč? zastavil jsem se a snažil se přemýšlet. Vždyť jsem pro ni vymyslel protidešťokaluž! A potom Nerssie udělala hezké počasí! A ta protidešťokaluž byla taky celkem hezká, v duchu už jsem začínal kňučet, protože jsem to vůbec nechápal. Nebo mě už prostě nemá ráda, vypoulil jsem oči a překvapeně hledal své spolusmečkovníky.
Byli pryč. Všichni. I – možná? Určitě! –nemocná Derian. Ale já ji vyléčím! Zeptám se někoho ze smečky a- a- a najdeme lék pro Derian! Nebo možná není nemocná! Možná... možná jí není dobře, protože na ni celou dobu to stádo křičelo. Určitě křičel i ten jelen. A Derian je z toho teď špatně! A nebo ji bolí uši. A nebo... nebo je unavená. Nebo je všechno najednou! Rázně jsem přikývl, aby všichni – i když byli už dávno pryč – věděli, že s tím rozhodně souhlasím, a vyběhl jsem do hvozdu.

// Sarumen