Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nadšeně jsem se na ni uculil a ještě víc se zachumlal do její srsti. Hned na to jsem ale musel začít mega ultra super rychle vrtět hlavou, poněvadž jsem Derian sliboval, že už nikdy nebudu po nikom skákat. Jenže pak mi došlo, že se mě ptala, jestli nebudu skákat po vlčicích, takže... to znamenalo, že když jsem nechtěl skákat po jiných vlčicích, tak jsem musel kývat na souhlas, že ano, já už nebudu skákat po vlčicích. Jenže pak mi to připadalo příliš zmatené, takže jsem to radši začal říkat nahlas. "Už nikdy po žádné vlčici neskočím, ne ne! To bych ti už neudělal! Ale po tobě skákat můžu, viď? Že jo? Že jo? Já-" spiklenecky jsem se k ní naklonil a začal šeptat, "já už po tobě totiž skočil." Radostně jsem se rozhihňal, poněvadž něco takového moje půlka určitě nečekala. "Taky tě mám moc a moc a moc rád! Tak moc, že moc je málo! Ale nemám tě málo jakože moc jakože málo rád, já tě mám opravdu hodně moc příšerně strašně moc rád!" šťastně jsem se k ní přitulil a užíval si, že už se vůbec nezlobí a že je všechno zase v pořádku.
Jenže pak Derianzmínila trest. "Trest?" zopakoval jsem překvapeně po ní. "Jaký trest? Ty přece nemůžeš být potrestána! Nebudou tě trestat, doopravdy, žádný trest určitě nedostaneš! Já- já vyrobím něco trestuvzdorného a tebe pak nikdo nebude moct potrestat! Teda! Oni to určitě zkusí, ale jakmile to zkusí, tak se objeví ta trestuvzdorná věc a oni si řeknou 'Aha, trestuvzdorné něco, no tak to tě Derian nepotrestáme! Proč bychom to taky dělali, když je před tebou- ne! Když je všude kolem tebe ta trestuvzdorná věc!'," vesele jsem se na ni usmíval a povzbudivě ji oblízl čumák. "Taky nemám rád tresty, tresty mě taky nemají rády," dodal jsem ještě, aby věděla, že můj názor na tresty je stejný jako ten její. Derian ale stále vypadala nešťastně. A to mě z půlkového pravidla taky dělalo nešťastným.
"Nevyhodí tě!" snažil jsem se ji přesvědčit. "Nevyhodí tě, doopravdy ne, vždyť- vždyť jsi Derian!" překvapeně jsem na ni vypoulil oči, protože mi nedávalo smysl, jak by někdo mohl vyhodit tu nejmilejší vlčici, jakou jsem kdy potkal. "Já myslím, že ten trest bude něco jakooo... jako... chození po dvou tlapách! Víš, po jedné přední a po jedné zadní! Kdybych já dělal tresty, tak-" vyskočil jsem na všechny čtyři. "Co kdybychom to tady trošku zazelenili? To by mohlo pomoct! Zazeleníme to tu?" vychrlil jsem ze sebe a soustředěně se zadíval na spálené místo přede mnou. Ze země nyní koukaly malé zelené šlahounky, které nakonec vyrostly do malých kvítků a trávy. "Tadá?" radostně jsem se na ni uculil a doufal, že to na ni udělalo dojem.

Nelíbilo se mi, že bychom už nebyli polovičky. My jsme měli být polovičkové polovinové půlky a nic to nemělo změnit, jenže... jenže jsem to zkazil. Smutně jsem si prohlížel Derian, která byla ještě smutnější, takže já jsem byl taky ještě smutnější, poněvadž jsem byl (i když určitě jenom zatím) její půlka a půlky všechno cítí stejně. Ale já přece nemůžu být bez Derian! Derian je hodná! A plánovali jsme, že si budeme povídat s ptáky a ježky a- zpozorněl jsem. Derian už není rozzlobená? překvapeně jsem se napřímil a poslouchal její slova.
Ona nechce, abych ji nechal jít! Ale já si myslel, že přesně to chce, protože... protože přeci chtěla odejít, ale- ale nemám ji nechávat, takže ji odejít nenechám, i když chce odejít, ale taky chce, abych jí v tom zachránil, v duchu jsem rychle přikyvoval a trochu se mi ulevilo, poněvadž i když Derian pořád nebylo zrovna nejlépe, už se nezlobila. Téměř jsem se začal usmívat nadšením, ale to by Derian určitě zase rozzlobilo, takže jsem jen dál dával pozor, co říkala. Jsem jediné, co jí zbylo! vyhrkl jsem. Takže! Takže s ní musím zůstat, poněvadž musíme být spolu a já jí musím sehnat víc věcí, které by jí zbyly! A pak by jí zbývalo víc věcí, totiž, víc vlků, a ona by byla šťastnější a já bych byl šťastnější! "Takže... tě nemám nechat jít?" pomalinku jsem se zeptal, nenápadně k ní přikročil... a svalil ji na zem. "Tak já tě teda jít nenechám, Derian! Nikam nesmíš, Derian! Beze mě nikam nepůjdeš, víš? Protože- protože chození pryč beze mě je moc nezdravé, víš? A taky... taky tě mám moc moc moc rád a měla bys se mnou zůstat a taky se ti moc a moc a hrozně příšerně strašně moc omlouvám!" začal jsem ji rychle oblizovat a doufal, že se zase nerozzlobí. "Co kdybychom nikam nešli spolu? Co kdybychom spolu zůstali? Ty nic nebudeš končit, já budu tvoje půlka, budeme zase šťastní a-" přitulil jsem se k ní, zabořil čumák do srsti na jejím krku. Cítil jsem její teplo, její vůni. Už jsem si nedokázal představit život bez toho. "Já už ti nikdy neublížím. Prosííííím," škemriovitě jsem se k ní přitulil ještě blíže a doufal, že mi dá šanci. Šance jsou zdravé! Na rozdíl od chození někam beze mě, mírně jsem přikývl, abych potvrdil své logické myšlenky.

// Brýle to jistí! Taky děkuji za akci (a whoa, všichni nakreslili kůl van lajn wolfy T-T) c:
Hvězdičku prosím do obratnosti c: A jinak... by se víc hodily drahokamy, prosím ^^

Teď ne, Newline! překvapeně jsem se podíval na Morfa. Ale já teď přece musím, Morfe! Právě teď se musím strašně moc omluvit, poněvadž mě všechno mrzí a Derian by to měla vědět! A taky by měla vědět, že ji mám rád a že- zasekl jsem se. Morf už odešel a Derian na mě začala křičet. Ale já nechci, aby na mě křičela! zkroutil jsem se do klubíčka a doufal, že to přestane. Tohle nebyla Derian, která byla moje polovička. Byla rozzlobená. Takhle rozzlobenou jsem ji nikdy neviděl. Vlastně jsem ji nikdy neviděl rozzlobenou, přikrčil jsem se k zemi ještě víc, poněvadž jak jsem se naučil z domova, když se někdo zlobí, klidně může někomu i ublížit. A já nechtěl, aby mi Derian ublížila. I když by to bylo asi fér, když jsem já ublížil jí. Jenže já jenom pozdravil svou nejlepší kamarádku, kterou jsem už hrozně strašně příšerně moc dlouhou dobu neviděl! snažil jsem se všem vysvětlit (teda, mně i Derian), že jsem nic až tak špatného neudělal. Nechtěl jsem udělat nic špatného! Jen jsem ji přivítal! vrtěl jsem hlavou a dál se pokoušel schovat do svého vlastního těla. Právě v tomto okamžiku jsem mírně začal poblikávat, mizet a zase se objevovat. Chvíli jsem si šokovaně prohlížel svou tlapu, která tam vlastně nebyla, ale hned na to jsem zase zavřel oči a doufal, že zmizím úplně. Derian na mě byla... ne příliš hezká. Jako ostatní, zopakoval jsem po ní a chtěl utéct. To není pravda, já jsem já a ostatní jsou ostatní, já nemůžu být ostatní, když jsem já! Ostatní jsou taky každý nějaké já a já nemůžu být nějaké jiné já, když nejsem ostatní a když jsem já, vrtěl jsem hlavou a věřil, že takhle vytřesu všechny špatné věci z hlavy. Tohle mám za to všechno? zopakoval jsem po ní. Ale já přece nic tak strašného neudělal! Ne tak moc, aby- aby- polknul jsem. Uvědomil jsem si, že se Derian nechová jen ne příliš hezky, ale ošklivě. Nemohl jsem jí to říct, poněvadž to by ode mě bylo taky ošklivé, ale chovala se ošklivě a mně se to nelíbilo. Jen jsem přivítal Amny! Amny! choulil jsem se dál a bál se, že každým okamžikem mne Derian podpálí vztekem.
A najednou všechen ten vztek ustal. Derian opustila rozzlobenost a nyní zněla... zlomeně. A to se mi taky nelíbilo. "Jak to myslíš, skončit?" zeptal jsem se se zoufalostí v hlase, protože jsem tomu vůbec nerozuměl. A pak řekla, že chce skončit svůj život. "Vždyť se nic tak strašného nestalo!" pokoušel jsem se ji přesvědčit s mírným úsměvem na tváři. "Derian, to není Puntikatá, to je Amny! Já mám Amny moc rád, je to moje nejlepší kamarádka! Dlouho jsem ji neviděl a- a- a musel jsem ji přivítat, Derian! Je to moje nejlepší kamarádka," přikyvoval jsem, abych vypadal ještě přesvědčivěji. "To přeci neznamená, že- že- musíš," zasekl se mi hlas. Neuměl jsem si ani představit to, co Derian řekla o skončení, natož to vyslovit. Prostě ne. "Můžeme..." pomalu jsem zvedl hlavu a sledoval, jak pomalu odchází, "můžeme už nebýt polovičky, ale..." zdvihl jsem se a rozeběhl se k ní. Nyní jsem stál přímo před ní a překážel jí v chůzi. "Nekonči to," řekl jsem rázně a vážně – tak, jako snad nikdy předtím – a zadíval se jí naposledy do očí. Teprve když jsem se ujistil, že si pamatuji naprosto přesně jejich barvu, jsem uhnul z její cesty.

// Pff, vůbec nespěchám *tváří se, jako že jí to rozhodně vůbec nepřišlo vhod, když celý týden jezdila po přijímačkách přes celou republiku* :D Kdyby měl zájem ještě někdo, klidně se může připojit c:

// Já se nenápadně přidávám k Maple, taky by se mi nejvíce hodil konec července a začátek srpna :D

// Sarumen

"Deriaaan!" křičel jsem, i když už jsem neměl šanci. Vždycky byla rychlejší než já! A teď, když před něčím utíká, tak- prudce jsem se zastavil. Ona utíká přede mnou! Ublížil jsem jí tak moc, že mě už nikdy nechce vidět! A když mě uvidí, tak bude smutná! Nebo se bude zlobit! Ale Derian se nezlobí, Derian je vždycky hodná a milá a ráda se o všechny stará a... a já jí ublížil! Bude moc smutná! Nesmí mě vidět! Nemůže mě vidět, ublížil jsem jí! Moc jsem jí ublížil! Ale já jí nechtěl ublížit, já jen- já chtěl jen pozdravit Amny! Neviděl jsem ji tak dlouho, a- a- a když jsem ji konečně viděl, tak jsem ji musel hodně moc pozdravit! Ale přehnal jsem to. "Neměl jsem to přehánět," oznámil jsem nejbližšímu Stromisku a nenápadně se u něj skrčil. Chtěl jsem moc vidět, co dělá Derian, ale nechtěl jsem, aby viděla mě, poněvadž pak by byla ještě smutnější a já bych byl ještě smutnější a ona by byla smutnější a já bych byl- prostě takové ty půlkové věci.
Zamyšleně jsem se posadil vedle stromu a pečlivě si ho prohlížel. "Já jí nechtěl ublížit," řekl jsem, aby věděl, že jsem jí doopravdy nechtěl ublížit. Ale co když jsem chtěl? Co když jsem si tajně řekl něco jako 'Tak, teď půjdu a ublížím Derian, poněvadž jí chci hrozně strašně moc ublížit!'? To jsem určitě někdy tajně řekl! Určitě! Jak jsem měl ten dlouhý sen, tak- "Jsem zlý! Nepřibližuj se!" vykřikl jsem na strom a začal od něj zbrkle couvat. "Všem jenom ubližuju," vykníkl jsem a chtěl se schovat, aby nikdo neviděl, že jsem tak zlý. "Ale musím se omluvit!" uvědomil jsem si, třikrát přikývl, aby bylo jisté, že se doopravdy musím omluvit, a rozeběhl se směrem k Derian.
"Deriannn!" křičel jsem na mou modrofialovou půlku, která možná už nechtěla být mojí půlkou. Určitě nechce. Moc jsem jí ublížil. "Derian," špitl jsem, když jsem ji spatřil takhle zuboženou na zemi, obklopenou jen vlastními slzami. A Morfem! Já- nejdřív Derian! "Derian," znovu jsem potichu zopakoval její jméno a lehl si nedaleko od ní. "Moc mě to mrzí, Derian, omlouvám se," zašeptal jsem tak potichu, že to pravděpodobně nikdo neslyšel.

// Skalisko

Běžel jsem zběsile přes celý náš hvozd, jen abych našel svoji polovinu. Doopravdy jsem jí moc ublížil a já nechtěl, aby jí někdo ubližoval, a už vůbec ne já. Měl jsem jí říct, že ji moc rád vidím! Jakože úplně nejradši! Ale já tak dlouho neviděl Amny! Ale Derian je moje polovička! Když je smutná polovička, tak jsem smutný já, to je pravidlo poloviček! A já nechci být smutný! A jsem ještě smutnější, když vím, že je smutná Derian, ale když je Derian smutná a já jsem smutnější, tak je smutnější i Derian! A když je Derian smutnější, tak já jsem ještě smutnější, takže nejsmutnější, jenže to je pak Derian taky nejsmutnější a já jsem zase o něco smutnější! Ale pak je Derian taky ještě smutnější a pak já- moje přemýšlení bylo narušeno náhodou, že do mne narazilo Stromisko. "Teď se to nehodí, já, já- ahoj! Rád tě vidím, měl bych to říkat všem, poněvadž jsem to neřekl a ublížil Derian! A já nesmím ubližovat Derian! Nikdo nesmí ubližovat Derian, víš?" zkoumavě jsem se na něj podíval, abych se ujistil, že doopravdy ví o tom, že nesmí ubližovat Derian. Jenže tohle Stromisko nebylo v pořádku, mělo na sobě krev a- "Ty krvácíš! Já- já ti musím sehnat pomoc! Já ti seženu takovou pomoc, že budeš pomohnutý a všechno bude v pořádku! Derian ti pomůže, Derian umí dělat nové křoví, takže umí i léčit stromy! A Stromiska! Derian ti pomůže, jen ji musím najít a až ji najdu, tak-" rychle jsem se začal rozhlížet kolem, pro případ, že by byla doopravdy blízko. Nikde nikdo, všude jen Stromiska. A potom... "Derian! Derian, počkej! Já- Deriaaaan!" křičel jsem na fialovomoudrou tečku (takovou borůvkovou, kterou jsem měl moc rád, ale taky jsem jí moc ublížil), která nepřestávala běžet. Ona neběží, ona utíká! lekl jsem se a bezmyšlenkovitě se rozběhl za ní.

// Mýtina

"Opravdu musím jít za Derian," opakoval jsem pomalu po Amny a snažil se to pochopit. Derian pro mne znamenala hrozně strašně příšerně moc, ale taky jsem měl strach, že znovu neuvidím Amny, kterou jsem už předtím hodně dlouho neuviděl. Takže kdybych odešel od Amny, taky bych ji nemusel vidět už nikdy a- "Nikam nepůjdeš," znovu jsem zopakoval po ní a pokoušel se ta slova pochopit. Najednou všechno bylo naprosto složité a já ničemu nerozuměl. Derian... Derian! Dlouho jsem neviděl Derian, měl bych vidět Derian! "Amny, já ublížil Derian, viď? Derian je moje partnerka! Měl jsem ti to říct, ona je moje polovina a já jsem její polovina, takže už nejsem celý, ale jen z poloviny, a ona říkala, že když je jedna polovina smutná, tak je i ta druhá, takže já jsem teď smutný, poněvadž jsem Derian ublížil! Ale já jí nechtěl ublížit, doopravdy ne! Já nemám rád ubližování, ubližování je mnohem horší než běhání! Ale Derian je moc milá a hodná a má moc hezký kožich! Všimla sis toho kožichu? Je takový borůvkový a- a- a já jí ublížil! Já nechtěl, aby plakala, já jen- já jen chtěl, abys věděla, že tě rád vidím, poněvadž jsem tě doopravdy hrozně strašně příšerně moc dlouho neviděl a- a já nechci, abych tě znovu takhle neviděl a neuviděl, Amny, jsi moje nejlepší kamarádka! Ale já ublížil Derian a- a-" zavrtěl jsem zbrkle hlavou. "Amny, budeš tady? Někde? Já tě musím najít! A musíme si spolu popovídat a- a- a popovídáme si i s Derian, bude se ti líbit! Mně se moc líbí! A Derian musím taky najít, protože Derian-" rozeběhl jsem se k východu. "Já jí doopravdy nechtěl ublížit!" ujišťoval jsem Amny a vyběhl z naší části úkrytu. Nechtěl jsem jí ublížit, já jí nechtěl ublížit, já- ještě jsem se rychle vrátil a znovu se podíval na Amny. "Moc děkuji, že mi radíš, já- děkuji ti, Amny, mám tě rád!" vyhrkl jsem a rozeběhl se směrem, kudy utíkala i má polovina.

// Sarumenský hvozd

Naštěstí mi Amny řekla, že to ona byla ta, která se omlouvá. "Ale- ale já ti nemám co odpouštět! Já neumím upouštět, vypouštět, ani odpouštět! Ale kdybych ti měl co odpustit, tak bych ti to odpustil, doopravdy!" přesvědčivě jsem přikyvoval, aby si Amny vzpomněla, že jsem vlastně profi odpouštěč, který nemusí využívat svých schopností, poněvadž nemá co odpouštět, takže je to spíš takový odpouštěč v profi záloze. Nebo profi odpouštěč v záloze! "Já- kam ses poděla? Já- já jsem mezitím-" přimhouřil jsem oči a snažil se zamyslet nad tím, co všechno jsem zatím prožil. "Křovisko vyrostlo!" uvědomil jsem si a vesele přikyvoval. "A taky tu byla Lady Mlhahule! Říkal jsem ti někdy o Lady Mlhahuli? Nebo Mlhahuli? Nebo Lady? Byla to taková vydra a byla z mlhy a opalovala se a pak tu byla mladá Smrt a tancovala a my cestovali v čase, jenže pak ta Smrt mladá a tancující nebyla a byla zlá a všechny květiny začaly vadnout a- a-! A pak jsme letěli vzduchem pomocí liány a vrátili jsme se zpátky! A pak jsem taky... taky! Taky jsem potkal Nokta! Nokta jsi viděla, že jo? A taky jsem byl za Životem! A za Smrtí! A u Života je to hezké! Slíbil mi, že mi udělá před naším úkrytem sochu! A taky- taky-" zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem jí říkat o Derian. Derian zapomněla na všechno, zapomněla, jak jsme se poznali a- "Derian?" zmateně jsem se začal ohlížet na všechny strany. Byla pryč. "Měl bych- ale já-" Měl bych běžet za Derian! Ale Derian- já- Amny! Amny je tady! Amny nezapomíná a- "Amny?" schoulil jsem se nedaleko své nejlepší kamarádky a pečlivě si ji prohlížel. "Já... jak ses měla ty? A pamatuješ si na Křovisko? A ten zvláštní potok! A- a taky- pamatuješ si to?" zvědavě jsem na ni koukal. "Moc rád tě vidím!" dodal jsem rádoby vesele, aby nepoznala, že nevím, co mám vlastně dělat.

// :'(
~ Derian

// Vítám Maple ve smečce a gratuluji k funkcím! ^^ (a taky se rovnou oficiálně hlásím do služby ˘^˘ :D)

// Sarumen

Mířit! Mířit je zvláštní slovo. Zaměřit se! Mířit! Jakože mír, ale dělat mír! Když někdo běží a má směr, tak ten směr musí být mír, aby se mířilo správně, a potom- už předtím jsem šel pomalu, ale teď jsem musel zastavit a posadit se. Já věděl, že jsem doma, ale nevěděl jsem, že to budu i cítit. Teda, já to vždycky cítil, ale ne čumákem. Je to...? nadšeně jsem vběhl do našeho úkrytu. Překvapeně jsem zíral na všechny tři vlky, kteří si mezi sebou povídali, jako kdybychom před chvílí všichni ještě nešpízovali. Byl jsem si jistý, že ten mech jsem hledal s Noktem, určitě jsem ho hledal s Noktem! Co jsem věděl, tak Nokt byl vždycky dobrý hledač a v blatouchu se taky vyznal. Ale hlavně... "Ahoj, Derian, ahoj, Nokte, ahoj- A-Amny?!" šokovaně jsem si prohlížel svou kamarádku, o které jsem si myslel, že už ji nikdy neuvidím. "Amny?" položil jsem zvědavě otázku a nenápadně se k ní blížil. Tečky! A černá! A bílá! A jizvy! A fialkové oči! A- a- "Amny!" zakřičel jsem přes celý úkryt tak nejradostnějšovitějovitě, jako snad nikdy předtím. Povalil jsem svou kamarádku na zem a ještě nejradostnějšovitějovitěji se po ní válel. "Amny, Amny, Amny! To jsi ty, Amny! Amny! Ty jsi Amny! Já jsem Newlin, pamatuješ si mě? Pamatuješ si mě, Amny! Amny, Amny! Newlin!" chrlil jsem ze sebe slova a snažil se jí připomenout, že já jsem Newlin. "Hledal jsem tě! A ztratil jsem tě! A ty jsi celou dobu tady? Ty se umíš schovávat! Ale my nehráli na schovávanou, Amny! Teda, hráli, ale- ale to bylo dávno předtím!" naoko jsem se zatvářil vyčítavě, poněvadž od té doby, co jsme naposledy hráli schovávanou a dostali se sem, se toho stalo ještě hodně a navíc jsem ji našel, takže ta hra pokračovat prostě nemohla. "Ale Amny! Amny!" vykřikoval jsem dál a málem se ztratil v tom, kolikrát už jsem řekl její jméno, "moc rád tě vidím." Šťastně jsem se uculil a položil jí mírumilovně (což bylo určitě díky tomu míření!) hlavu na kožich. Teprve pak jsem si uvědomil, že se vlastně jedná o Amny. Amny neměla ráda doteky. Vylekaně jsem hned zase vyskočil a udělal od ní alespoň pár kroků, abych jí neublížil. "Moc promiň, Amny," zašeptal jsem provinile a zakoukal se ostudně do země.

"Špízujeme, špízujeme!" vesele jsem přikyvoval a byl doopravdy veselý, že tak vesele špízujeme. "Špízujeme..." zarazil jsem se. Před chvílí jsem ještě moc dobře věděl, že někoho špízujeme, poněvadž bychom ho špízovat měli, ale najednou to nedávalo smysl a já věděl, já si byl naprosto superjistý (což znamená, že jsem si byl jistý, ale jako že suprově), že musím vyrazit a natrhat mech pro Života, protože začal pelichat. Teda, já si byl taky superjistý, že vůbec nepelichal, ale tak nějak bylo rozumné sehnat pro něj mech, aby nepelichal ještě víc. Na druhou stranu jsem se s ním dlouho neviděl! Ale taky jsem si byl jistojistý, že jsem ho viděl a že mi říkal, že mech velmi moc potřebuje. "Nebo to byl taky blatouch!" vykřikl jsem a najednou jsem se válel v bahně. Bahnisku! Bahnisko se na mě mračilo, což mi připadalo zvláštní, protože na mě se většinou Bahniska jen usmívají. A když jsem se pořádně rozhlédl, došlo mi, že je to proto, že už nešpízuju, takže jsem musel zpátky k Životu, ale on se z těch vysokých kopců přestěhoval k vodě, k takovému tomu červenému jezeru, a já to věděl, takže jsem se tam vydal, ale potom jsem se zastavil vedle jedné květiny, která se jmenovala Zikmund a- vyskočil jsem na všechny čtyři. Zmateně jsem mrkal a rozhlížel se na všechny strany, poněvadž takhle to u červeného jezera rozhodně nevypadalo. "Jsem doma!" překvapeně jsem vykřikl a podíval se na nejbližší strom, jestli se mnou náhodou nesouhlasí. Kdyby řekl něco jako "Nesouhlasím s tebou, Newline", bylo by to velmi matoucí, takže jsem byl velmi rád, že mě ten strom jen s úsměvem pozdravil a jinak se nevyjadřoval. "Já..." ospale jsem přivíral oči a tvářil se, jakože přemýšlím, i když jsem na to byl příliš unavenwlin. Unavený, jsem unavený! Unavený! "Jdu spát! Jsem tak unavený, že bych běžel spát, ale jsem příliš unavený na to, abych běžel! Ale na druhou stranu jsem unavený, takže bych měl spát běžet a- mířím spát!" nadšeně jsem oznámil stromisku a vyběhl směrem k našemu úkrytu.

// Sarumenské skalisko

// Konečně se hlásím do služby ^^'

"Špízujeme," zopakoval jsem po Neyteri a snažil se přitom znít co nejtiššeji, poněvadž jsem si byl jistý, že kdo chce být špízovitý, musí být i tichý. "Rád špízuju!" vykřikl jsem, aby věděla, že špízování znám a že to umím. "Já špízuju pořád! Jsem v tom opravdu dobrý! Teda. Ne zas tak dobrý, ale nejsem v tom špatný! Jsem průměrný špízovatel! Špízovač! Špíz! Ono totiž záleží na tom, jak dobrý v tom vlk je! Nejdříve jsme špízové, poněvadž to je takové krátké a nešpízovité! Ale potom! Potom se vlk může stát špízovačem! Nebo špízovatelem! A nebo! Nebo se může stát špízovatelem! A myslím, že jsem slyšel i o někom, kdo byl profišpízovatovitý špízovatelotovač! Ale nikdo ho nikdy nepostřehl, tak dobrý je ve špízování!" nadšeně jsem přikyvoval a tvářil se přitom přesvědčivě, aby si Neyteri myslela, že o špízování vím úplně všechno. "A Neight to rozhodně dělá dobře! Velmi velkodobře!" šťastně jsem se uculil a přikrčil se k zemi, abych vypadal více jako špízovač.
A kdybych byl špízovač, mohl bych špízovat ve smečce! A mohl bych vyšpízovat, kde všichni- oooh, na Mýtině! Ney říkala, že jsou na Mýtině! chápavě jsem přikyvoval. Možná to neříkala a já to z ní vyšpízoval! Nebo! Nebo jsem se ani neptal, kde všichni jsou, a ona vyšpízovala, že se chci zeptat, a tak rovnou odpověděla! Nebo vyšpízovala, že se chci zeptat, a já pak vyšpízoval to, co mi odpověděla! Možná, že Neyteri je ta legendární profišpízovatovitá špízovateltova- "Co co se stalo?" překvapeně jsem nadzvihl hlavu a zkazil tak svou pozici špízovače. "Tohle?" zeptal jsem se trochu méně překvapeně, ale pořád jsem nevěděl, co Neyteri myslí. Pečlivě jsem Alfu pozoroval. Ona na nás ukazuje! Proč na nás- "Tohle!" radostně jsem se zazubil, už jen kvůli tomu, že jsem konečně pochopil, co měla na mysli. "Totiž- my- my-" trochu méně jistě jsem se pousmál, poněvadž jsem sám netušil, jak se to stalo. "Byli jsme v úkrytu! A- a- já nevím! Líbí se mi! A potom u toho červeného jezera- Prostě... jsme- půlky! Polovičky! Polovinky? Ale- byli jsme v úkrytu, Derian!" s novým překvapením jsem se natočil ke své půlce. Teprve teď jsem si uvědomil, že ani neví, jestli jsme v úkrytu byli. Přitom jsme tam strávili tolik času a- "Ty si to nepamatuješ?" zkoumavě jsem si ji prohlížel a pokoušel se přitom o úsměv. Doufal jsem, že mě nikdo zrovna nešpízuje, protože by mohl vyšpízovat, že to vlastně bolí.

// Moc se omlouvám, měla jsem v plánu napsat ještě dneska, ale hahah. hah. hahah. jsem slabý jedinec a zničila mne bolest hlavy. :c Pokud spěcháte, klidně mě přeskočte. ^^