Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nevypadala nějak takhle!" pečlivě jsem si prohlížel vločku, na kterou ukázal Morf. "Ta moje byla víc bílá, závodní a speciální! A taky byla trošku tišší. Tyhle vločky jsou moc hlasité. Ale moc děkuji za pomoc, teď už vím, že tahle to není!" s úsměvem jsem se koukal na všechny strany po dalších vločkách. "Tamty vločky jsou nějaké tmavé! Určitě budou taky nějaké speciální! Pojmenuju je- Darkie! A Gangwolf!" nadšeně jsem vykřikl, když se ukázalo, že vločky jsou vlastně vlčice. "Ahoj, Darkie, a ahoj, Gangwolfu! Moc rád vás vidím! Myslel jsem si, že jste vločky, jenže vy vločky nejste. Ale byly byste pěkné vločky! Možná, až tu zase bude Lady Mlhahule, Lady nebo Mlhahule, tak z nás udělá vločky a potom-" překvapeně jsem otevřel tlamu. "Socha?" teprve nyní jsem si všiml, jak nešťastně Darkie vypadá. A Gangwolf taky! Zavrtěl jsem hlavou. "Ale- ale já byl u Života a on říkal, že je Ney v pořádku. Že je v úkrytu! Určitě se jen schovává a předstírá, že-" zakoukal jsem se do země. Nemůžu být smutný. Nemůžu být smutný. Já nejsem smutný. Já... já pomůžu ostatním! A Ney nějak vyléčíme! Půjdeme znovu za Životem a on něco vymyslí! Nebo se zeptáme... Morfa! Morf něco taky vymyslí! A nebo- vzdal jsem se. Ney je pryč. Ney se nevrátí. Zavřel jsem oči. Ney uměla vykouzlit ty nejhezčí květiny! A taky měla všechny ráda. A proč by- jedna malá slza mne začala studit na srsti na krku. Nemůžu být smutný. Rychle jsem se opět narovnal a pokusil se o zoufalý úsměv.

Patulína předstírala, jako že se vůbec nic nestalo. "Prosím vás, to bude dobré, žížalo!" prohlásila, až se jí ze zobáku kouřilo. Proč žížalo, pomyslel jsem si a oko mé se mhouřilo. "Protože jsi žížala, ty- ty žížalo jedna!" Pravila Patulína a můj sen překročil pravidlo všedna. Pozorně jsem se prohlížel. "Připomínám snad bez ulity hlemýždě?" Překvapeně jsem koukal na své tlapy. "Proč mi na nich mizí všecky chlupy? Páni, já snad holý jistojistě jsem! Po mých chlupech slehla se zem! Pokud ale o chlupy jsem přišel-" "Přišel jsi o chlupy, dostaneš kašel!" Přerušila mne Patulína, jako kdyby nic. "Přeci jsi žížala, co bys chtěl víc?!" Podezřele jsem na tu volavku koukal. "Pokud jsem žížala-" paveverák z žaludku Patulíny houkal. "Prků, prků," poslouchal jsem zvuk. "Prků, prků, půjčíte mi luk?" Podíval jsem se na Patulínu. Patulína však jen popohnala slinu. "Párkrát jsem ho už snědla," přiznala se. "Popravdě, nejradši, snědla bych ho zase!" Pokoušel jsem se vymyslet, jak pana Paveveráka zachránit. Pravdou bylo, že žížala, tedy já, není zvyklá ani na slunce svit. "Pravděpodobně oslepnu!" polekaně jsem zakřičel. "Pfí, pfí!" prohlásil jsem a hlínou jsem zafičel. Podfičel jsem Patulínu a do hlíny se schoval. "Pěkně do hlíny, žížala... působím jak ovál?" Paveverák mezitím z Patulíny se ozval: "Panečku, Povál, takhle bych se nazval!" Paveverák se chtěl přejmenovat, prostě jen tak. Patulína byla fakt zákeřný pták.

// ... já. nevím. T-T

// 2. úkol za Newlina zde

"To je pravda!" zaradoval jsem se nad nápadem Maple, že bude moje vločka a Asetiina Set u sebe. "Možná, že moje vločka věděla, že Aseti hledá Set, tak se ji vydala hledat místo našeho závodu! Nebo naopak! Možná tvoje Set věděla, že hledám svou vločku, tak se ji vydala hledat! Takže když najdeme jednu, najdeme i druhou! A potom by všechno bylo fajn a- lovit?" překvapeně jsem se zadíval na Maple. Maple je maplná nápadů! Odborník na nápady! Spokojeně jsem se uculil. "Lovit je dobrý nápad! A nebo můžeme lovit a toho, co ulovíme, se můžeme zeptat, jestli neviděli Set, vločku a nebo Set a vločku! Snad z toho nebudou jeleni!" nadějně jsem se usmál, zatímco jsem si představoval, jak až ulovíme srnku, tak si s ní popovídám, kterým směrem viděla odcházet mou vločku. "Třeba i ukáže kopýtkem směr! Nebo parůžkem! Parohem by to bylo lepší, to by bylo lépe vidět. Jeleni mají parohy! A nebudou z toho jeleni, poněvadž oni vědí věci. Možná by z toho srnky byly větší jeleni, protože by nemohly ukázat parohem, poněvadž žádné parohy nemají! Ale kdyby srnky byly větší jeleni, tak by přece parohy mít měly," přimhouřil jsem oči a pokoušel se vymyslet řešení téhle zapeklité situace.
Vtom ale přišel Morf, který – jako kdyby nám četl myšlenky! – navrhl, jestli bychom s ním nechtěli na lov. "Morfe! Ahoj! Moc rád tě vidím," šťastně jsem ho pozdravil, "my- s náma je to dobrodobré! Ale jsme na tom trošku hledačsky. Aseti hledá Set a já svou vločku. Neviděl's je? Třeba Set? Já ji neviděl dlouho! A naposledy s Neightem. A toho jsem taky neviděl dlouho! A moje vločka... moje vločka je speciální." Přikyvoval jsem téměř za každým slovem, aby si byl Morf jistý, že říkám pravdu. "A zrovna jsme se o lovu bavili! Moc rádi bychom s tebou šli," podíval jsem se s úsměvem ještě pro jistotu na své kamarádky. "Moc moc rádi!"
radostně jsem vyskočil na všechny čtyři a byl připraven na naši výpravu.

// Nejspíš odpovím až zítra c: Tak jako tak, moc zatím děkuji za hru, je moc fajn >:3

Nikde tu není, probodával jsem ještě nějakou chvíli všechny ty vločky, které se snášely k zemi. Vůbec nikde! zmateně jsem se podíval na Maple s Aseti. Maple říkala samé zajímavé věci, takže místo zmatenosti jsem začal rozumně přikyvovat. Líbilo se mi, že řekla, že veverky to mají skvěluper. "Viď! Být veverka, tak skáčeš ze stromu na strom a- a jíš oříšky! Já bych rád jedl oříšky. Nebo šišky!" nadšeně jsem se chichotal z toho, jak byla Maple nadšená. To jsme určitě příbuzní, když je Maple taky nadšená! A řekla skvěluper! radostně jsem se na ni zazubil. Navíc rozuměla mé chuti na vločky a taky mojí vločce. "Mohli bychom jim říkat vlobrkůvky! Nebo brčky. Bročky! Borločky! Borůvločky! Vločkorůvky!" Vločkorůvky by byly asi nejlepší, jsou takové... vločky a borůvky, přesně tak to má být! "Ta má chtěla závodit! Určitě! Vím, že jsem se podíval jinam, a ona mezitím vyběhla. Ani jsem neslyšel, že by zakřičela: 'Závod, Newline!'. Asi je taky pěkně tichá. Ale bylo tam hodně vloček, tak ji možná překřičely a ona nebyla slyšet. To je taky možné! Ale určitě jistojistě přiběhne! Každou chvílí!" celou natěšeností jsem se opět vrátil k hihňání.
Jenže pak Aseti řekla, že je moje vločka pěkná. To mi udělalo radost, ale když jsem se na ni podíval, vypadala, že ji zajímá jen Set a že... se zlobí? Vyděšeně jsem se skrčil. "Já- já nevím, já Set dlouho neviděl! Naposledy jsem ji viděl... viděl... dvě léta zpátky! A vůbec nevím, kam se vydala. Ona byla hodně s Neightem. S Neightem jim to slušelo! Potkaly jste Neighta? Neight je vydreight, poněvadž zná vydry. On je náš vydrodborník!" šťastně jsem se uculil, zatímco jsem si vzpomněl na Neighta a jeho schopnost rozpoznávat vydry. On prostě šel, nebo přiběhl, a poznal vydru. To nikdo z nás tehdy neuměl! "Neighta mám moc rád, ale taky jsem ho dlouho neviděl," přiznal jsem Aseti. Doufal jsem, že jí takhle alespoň nějak pomůžu. I když se na mě zlobila. "Ale určitě je někde poblíž! On vždycky!" pokusil jsem se ji ještě povzbudit.

Radostně jsem se zazubil na své nové kamarádky. "Aseti a Maple! Aseti a! To zní jako Set, neviděli jste Set? Já Set dlouho neviděl. Ale jsem rád, že vidím vás! Jak dlouho tu jste? Já bych vás přišel přivítat dříve, ale koukal jsem na strom," nevědomky jsem přikyvoval, zatímco jsem vzpomínal na ten kouzelný strom. Určitě tady někde bude. Ale my se mu vyhneme, poněvadž koukat na stromy není tak zábavné jako... jako... jako si s nima povídat! Šokovaně jsem na vlčice vypoulil oči. "Vy znáte Lady Mlhahuli? Tak to jsme skoro příbuzní!" nadšeně jsem se na ně uculil a poslouchal, co všechnou s Lady Mlhahulí zažily ony. "Pršely borůvky! A borůvková zmrzlina? To je moc skvěluper! Jakože skvělé a super! To mi připomíná, že tu možná začneme pěstovat jahody. Ale že by pršely! To by bylo ještě lepší, protože by se pak nemusely zalévat! Ale kdyby nějakému ptáčkovi spadly na hlavu, tak by to nemuselo být tak pěkné," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. "Nebo veverce!" dodal jsem, "já chtěl být už hodněkrát veverkou." Usmíval jsem se a nenápadně si je snažil zapamatovat. Aseti má bílé ouško! A Maple je hnědo hnědo bílo hnědá! "Vy jste se proměnily ve vlčata!" překvapeně jsem po Maple zopakoval o mnoho dob později od chvíle, kdy to řekla ona. "To muselo být legrační!" začal jsem se hihňat. Maple s Aseti by mi byly po tlapy! Byly by malinké a vlčatoidní! "A proč by vlastně borůvky nemohly sněžit?" zeptal jsem se se zaujetím a ihned se podíval vzhůru. Otevřel jsem tlamu a jednu z vloček spolkl. Olízl jsem se a zatvářil se zkoumavě, aby vlčice věděly, že jsem odobrný průzkumník sněžných borůvek. "Možná to je trošku borůvka!" zaradoval jsem se a doufal, že to přinutí i mé kamarádky, aby ty borůvky ochutnaly. Jenže všechny ty borůvky z nebes mi připomněly mojí vločku. Aseti ani Maple moji vločku neviděly, ale řekly, že jich tu je dost, ať se podívám. "Ale nee," pousmál jsem se, "moje vločka je speciální! Je taková sněhová, bílá, hodně ráda se točí a... a je bělobílá!" Ještě jsem se jednou rozhlédl, jestli není někde poblíž. "My jsme závodili, tak asi teprve doběhne. Každou chvílí!" natěšeně jsem se posadil vedle Maple a Aseti a koukal do davu vloček.

// Narrské všky

Závodil jsem se svou vločkou, jak jen to šlo, jenže ono to moc nešlo, poněvadž jsem ji vůbec neviděl. Že bych ji předhonil? Vločky přece nejsou tak pomalé! Ty padají rychle! Takže je jistojistě ještě přede mnou! Radostně jsem poskočil a ještě víc se pokusil zrychlit. Jenže moje vločka se musela schovat. Místo ní jsem ale málem narazil do dvou vlčic, které jsem vůbec neznal. Možná taky hledají mou vločku! Všichni přece vědí, že šla do našeho hvozdu. A když šla do našeho hvozdu, tak v něm je, to je jasné. A- zastavil jsem se. Překvapeně jsem koukal na obě vlčice, které byly v našem hvozdu. Prostě tu byly. A já je nepřivítal! šokovaně jsem zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl. "Ahoj! Ahoj, ahoj, ahoj! Já jsem Newlin. Vítejte v Sarumenské smečce! Já vím, že asi už naši smečku znáte, když v ní jste, ale- jste v naší smečce? Já v naší smečce jsem! Víte, že máme hvozd? Tohle je totiž hvozd a je naší smečky a- jednou jsme tu měli vydru. Víte o naší vydře? Jmenovala se Lady Mlhahule! Nebo taky jen Mlhahule a nebo taky jen Lady. A taky nám tu jednou tancovala Smrt, ale to jsme opustili naše těla a cestovali v čase, takže se to asi nepočítá. A taky tu máme úkrytisko Skályt. Totiž skatisko ú- skalisko! Úkryt Skalisko! Mezi mé oblíbené barvy patří modrá a celkem taky oranžová. Původně jsem se vydal na hledání vyliján, to jsou lijány, které se nelijí, protože je už někdo vylil a- a taky mám podezření, že tu máme kouzelný strom, poněvadž se na něj hrozně strašně, ale to se jen tak říká, ne že by byl hrozný a strašný, tak se na něj kouká. Neviděly jste moji vločku?" šťastně jsem se na ně uculil a začal se nenápadně rozhlížet po okolí, jestli tu přece jen moje vločka není.

// Tak... tu jsem ^^' Snad vás nebudu příliš otravovat :c :D

// Narrské vršky

Natěšeně jsem běžel a padal z kopce, abych byl co nejrychleji u ostatních. Ney je v úkrytu! Určitě se tam ukrývá! A nebo skaliskuje, když je náš úkryt Skalisko! Ale spíš se ukrývá, to asi jo, přikývl jsem, abych si byl jistý, že sám se sebou souhlasím, a chtěl pokračovat ve svém řítění, když mi došlo, že se něco řítí z oblohy. Fascinovaně jsem se posadil a koukal nahoru. "Ten bílý prášek!" nadšeně jsem vykřikl a čekal, až mi první vločka dopadne na čumák. Teda, chtěl jsem čekat. Jenže jsem byl příliš rád, že ten bíloprach vidím, takže jsem po něm začal skákat a snažil se ho chytit. "Trochu tě přinesu do lesa! Totiž hvozdu! U nás ve hvozdu se ti bude líbit! A nepřinesu tě tam trochu, ale úplně. Ale přinesu tě tam trochu, poněvadž tě nebude hodně! Ale kdyby tě chtělo být hodně, tak-" pracně jsem vyskočil po jedné vločce, která vypadala, že nechce spadnout. Ta vločka se mi naprosto vyhnula a rozhodla se, že bude padat jiným směrem. "Přesně tím směrem je náš hvozd!" zazubil jsem se na ni, i když jsem si nebyl úplně jistý, že je to pravda. Na druhou stranu jsem si byl jistý, že ta vločka ví, kde náš hvozd je, takže padala určitě správným směrem. Nenápadně jsem se plížil za ní, aby si nevšimla, že kontroluji její trasu. Chvíli se vesele třepotala ve vzduchu, jenže pak se otočila na mne. Já se lekl, že si všimne, že ji sleduji, a tak jsem se nenápadně obrátil a předstíral, že jsem si to jakože rozmyslel a že jdu do kopce. "Já jdu za Životem, vločky!" oznámil jsem jim, aby to všechny věděly. Udělal jsem pár kroků do svého přítele kopce, a pak se zase rozeběhl zpátky za svou vločkou. Kde je? Tahle! Ne, ta to není. Tahle! Ta... ta taky ne! Takže- "Vločko!" zběsile jsem se začal rozhlížet a doufal, že ji někde najdu. Všude ale byly ostatní vločky a ta moje nikde. Že by se mi schovávala? přimhouřil jsem oči a snažil se ji naposledy najít v davu. Tahle je příliš bílá, tamta jsou tři v jedné! Moje vločka byla taková... taková moje, zmateně jsem natočil hlavu do strany. Že by utekla? "Ona závodí!" vykřikl jsem překvapeně, když jsem si uvědomil, co měla moje vločka celou dobu v plánu. "Závod!" zvolal jsem ještě směrem k ostatním vločkám, aby si nemyslely, že mi na nich nezáleží, a rozeběhl se směrem za svou vločkou. Zima byla tady.

// Sarumenský hvozd

// OBJEDNÁVKA (black friday)
Směnárna:
30 → 100 drahokamů
A jde se utrácet c:<
Vlastně... ještě před tím bych chtěla využít Newlinovy superschopnosti bytí gammou a navýšit mu jeho vrozené vlastnosti o 2*. Jestli bych tedy mohla poprosit o zvýšení vrozených vlastností u síly na 50 % a u rycholsti na 40 %... prosím :c

V01/síla/1* → 2 květiny
V01/rycholst/1* → 2 květiny

V02/síla/4* → 75 drahokamů + 5 květin
V02/vytrvalost/2* → 40 drahokamů
V02/obratnost/4,6* → 92 drahokamů
V02/taktika lovu/5,9* → 98 drahokamů + 20 květin

Celkem: 29 květin, 305 drahokamů
Takže v inventáři zbyde:
4 , 1 - pokud ji Život neche na památku c:
všechny , 5 & všechny

Snad bylo všechno dobře spočítáno a... předem děkuji >:3
UPDEJT: Skylieth mě odměnila, musím přepočítat věc c: Pardon ^^'
UPDEJT UPDEJTU: upraveno c:

// Narrské kopco-vršky

Pokoušel jsem se co nejvíce běžet do kopce, abych mu dokázal, že jsme přátelé. I když je to takové podezřelé, poněvadž přátelé po sobě přece neběhají. To vůbec nesedí! Totiž neběží! překvapením jsem se chtěl až zastavit, ale řekl jsem si (teda neřekl, ale ono se to tak říká), že budu běžet dál. "Někdy- bychom- měli- běžet- spolu," ztěžka jsem vydechoval a dál pokračoval ve svém běhu za lepším přátelstvím s kopcem. I když kopec nic neříkal, tak jsem věděl, že by kvůli mně taky rád běžel. A že by se mnou byl moc rád kamarád, jenže nemohl běžet, takže já musel běžet za nás za oba. Polo- ne, čtvrto! Čtvrtovyčerpaně jsem přikývl na to, co jsem si myslel, že si kopec myslel, a začal běžet za nás za oba. To se ale dělalo docela špatně, když mě během toho běhu rozesmávala představa, že abych běžel za nás za oba, tak musím mít dvakrát tolik tlapek. Mohl bych mít čtyři přední a čtyři zadní! Nebo dvě přední, dvě zadní, a... a dvě prostřední! A nebo jednu na hlavě a jednu na zádech! To kdybych upadl. Vlastně bych ani neupadl! Kdybych běžel a upadl na záda, tak by za mě běžela záda! Teda. Kdyby tam byla jedna noha, tak by asi moc neběžely, to by spíš skákaly, a- radostně jsem se chichotal a aby se mi běželo ještě lépe, tak jsem místo běhání začal do kopce poskakovat. Vždycky jsem skočil na levou přední a pravou zadní, zatímco ty zbývající tlapky jsem hodil do vzduchu, jakože jsem je v té chvíli zrovna nepotřeboval. A potom, když už těm tlapkám, které jsem hodil do vzduchu, bylo smutno, tak jsem je zase vyměnil. Jenže jsem si byl jistý, že mé tlapky jsou smutné docela rychle, takže jsem je taky rychle střídal. "Newline?" ozvalo se odněkud z kopcovita.
"Kopče! Kopci? Kopče! Jsi to ty!" nadšeně jsem vykřikl zpátky. "Ty umíš mluvit! Já jsem nevěděl, že kopce mluví! Bylo to kvůli tomu skákání? Hop a skok a ty mluvíš! To- já nevěděl, že znáš mé jméno! Ale ano! Já jsem Newlin a ty jsi kopec a společně můžeme být přátelé! Takže když umíš mluvit, musíme si promluvit o tom, jaké to je být kopcem, poněvadž... poněvadž páni! Já bych nemohl být kopec, kopec je takový valdovitý a-" kopec mne přerušil uprostřed povídání. "Newline, já nejsem kopec..." zněl hlas dál a já už věděl, že to doopravdy není kopec. Zběsile jsem se rozhlédl, abych se jistojistě ujistil, že jsem tam, kde si myslím, že jsem. Vtom mne obklopil takový ten hezký pocit, který jsem tu už jednou zažil. Život! Je to Život! nadšeně jsem se uculil na sněhobílého vlka, který se přede mnou objevil.
"Vítej, Newline," přikývl Život na pozdrav a posadil se přímo přede mne. "S čím ti mohu pomoci?" naklonil tázavě hlavu do strany a já vůbec netušil, co bych měl říct. "Já jsem- Kopec! A taky- já jsem nechtěl- teda, chtěl, moc rád tě- já nevím, co- víš, Živote- já- totiž- měl jsem- já šel- spal jsem a pak- koukal jsem- já-" začal jsem koukat kolem sebe, viděl jsem spoustu písku a křoví a písku, ale pořád mne nenapadala ta správná slova. "Máš tu dnes hezký písek!" musel jsem mu hnedka oznámit, jak se ohledně jeho písku cítím. Život měl hezký písek, vlastně ten nejhezčí! Ale taky jsem nikdy žádný jiný neviděl. "Moc rád tě vidím, Živote! Moc! Dlouho jsme se neviděli! A já tě rád vidím! A taky slyším! A taky špalkuji. To jsme nedávno vymysleli. Že špalkuješ! A taky tě cítím! Víš, že voníš? Je to taková příjemná vůně, která- voní a- Jak- jak se máš?" pousmál jsem se na něj a sklonil se k zemi a zkoumavě si prohlížel, jestli ta semínka písku, co tu Život má, za tu dobu, co jsem tu nebyl, nevyrostla. "Newline, já..." Život zněl trošku unaveně, takže jsem čekal, že mi řekne, že je unavený. "Děkuji za optání. Mám se velmi dobře, taktéž tě rád vidím a..." Všiml jsem si, jak Život mhouří oči a snaží se přijít na to, co dělám. "Zkoumám, jestli ti ta semínka písku vyrostla! Víš, jsou to semínka, měla by růst! Už ti nějaký písek vyrostl?" zvědavě jsem na něj vypoulil oči. Určitě vyrostl! Vždyť- vždyť potom je tam ta duha! Ta je z písku! Z písku může vyrůst úplně cokoliv! Tahle semínka jsou určitě čerstvá, z těch, co jsem viděl naposledy, něco určitě vyrostlo! Třeba- třeba strom pískovník! Pískáčkovník! Pískovec, písk- "Ano, ano, písek roste," zasmál se Život pobaveně a já se zasmál s ním, poněvadž jeho smích byl legrační.
Chvíli jsme v tichu zkoumali písek a mně připadalo, že bych si v tom písku měl vykopat díru a bydlet v ní s Životem. Nebo si z toho písku díru nechat vyrůst! A nebo bydlet na tom pískáčovníku! zasněně jsem povzdechl. Už už jsem se nadechl, že se Života zeptám, jak by se mu líbilo, kdyby tu nebyl sám, ale pak jsem si vzpomněl. Neyteri. "Víš, Živote?" opatrně jsem se ho zeptal. "Já jsem sem běžel a udělal si kamaráda z tvého kopce, ještě předtím jsem koukal hodně dlouhou dobou na strom, který je určitě kouzelný, ale... neviděl jsem dlouho..." nejistě jsem se rozhlédl, jestli by náhodou Ney nemohla být tady. "Neyteri," doplnil za mne Život. Chvíli jsem nadšeně přikyvoval, protože mi udělalo radost, že ji zná, ale pak jsem si uvědomil, jak smutně se tváří. "Neyteri..." začal Život šetřně, ale vypadalo to, že ani on neví, jak mi to říct. "Stalo se jí něco, viď? Někdo jí ublížil! Co když jí někdo ublížil? Kde ji najdu? Můžu jí pomoct? Já bych-" zlomil se mi hlas. "Neyteri najdeš ve vašem úkrytu. Nikdo jí už neublíží," odpověděl Život a zadíval se do dálky. "Doopravdy jí nikdo neublíží? Má se dobře? Živote, Ney je moc hodná, ostatní na ni taky musí být hodní! Já jsem na Ney byl snad vždycky hodný. Určitě! Určourčitě! A ostatní ve smečce ji mají taky rádi, tak proč by se schovávala v úkrytu? Všichni ji máme moc rádi, takže... takže půjdeme všichni do úkrytu za ní a řekneme jí to! To je dobrý nápad, Živote! Půjdeme tam a uděláme jí radost! A potom se bude mít dobře rozhodně! Nebo lépe, bude se mít skvěluper! Jakože skvěle a super dohromady! A my se tak budeme mít taky, poněvadž už o ní nebudeme mít strach a- a- a ona je teda celou dobu v úkrytu! Já myslel, že se vydala hledat vylijány! Takhle můžu jít za Morfem.... ne, já poběžím za Morfem! A společně pak můžeme za Neyteri a bude to dobrý! A taky-" štěstím bez sebe jsem poposkočil. Ney je celou dobu v úkrytu! "Tak to já už musím, Živote! Já- já u tebe jednou budu bydlet, ale teď musím za Ney a za ostatními a-" rázně jsem se otočil a vydal zase zpět z kopce. "Určitě se brzy vrátím, budu ji od tebe pozdravovat! Děkuji moc, Živote!" snažil jsem se co nejrychleji seběhnout kopec, abych byl co nejdřív u Morfa, ale nějak se mi to nepovedlo. Při všem tom spěchu jsem zakopl o jakousi povyrostlou hromádku písku a skončil na zemi jako placka. Možná bych měl přeci jen zůstat a- ohlédl jsem se na místo, kde jsme předtím s Životem stáli. Bylo tam prázdno. Neměl jsem ho opouštět. Měl bych tu s ním zůstat. Měl bych tu bydlet a- "Ney!" připomněl jsem si odhodlaně, vyskočil na všechny čtyři, a dál se řítil zpátky domů.

// Narrské vško-kopce

// Sarumen

Najít Ney a vylijány! Najív Ney a zeptat se jí na vylijány. A potom ji vzít domů! A všichni budeme rádi! Určitě se vydala na vylijány! Nadšeně a odhodlaně jsem běžel tím směrem, který jsem tak promyšlěně vybral ještě u nás ve hvozdu. "Náš hvozd je všeobecně plný směrů! Je takový... směrovitý!" rozhodl jsem se říct nahlas, i když jsem úplně nevěděl komu. Když jsem si uvědomil, že vlastně nevím, komu jsem to říkal, zastavil jsem se. Ani Stromisko, jen... "Kopce!" šokovaně jsem se podíval na kopce, které byly přímo přede mnou. "Já kopce... totiž vás, nemám moc rád," přiznal jsem se jim, i když ony nevypadaly, že by jim to nějak vadilo. A právě poněvadž jim to nevadilo, tak mi začaly taky nevadit. "Neměl jsem vás rád! Ale teď už jo! Mám vás... docela rád! Docela hodně! Přiměřeně!" nadšeně jsem si poskočil, aby kopce věděly, že je mám doopravdy docela hodně přiměřeně rád.
"A teď," pokusil jsem se o ten nejpřesvědčivější a nejsmlouvovitější výraz, jaký jsem uměl, "byste nemusely být tak kopcovité! Jsme kamarádi, kamarádi přece nejsou kopce!" Radostně jsem se posadil a pozoroval svého nejbližšího přítele kopce. Byl takový hnědý a oranžový a vůbec se mu nechtělo hýbat. Trochu jsem přimhouřil oči, abych vypozoroval, jestli se můj nejbližší kopec doopravdy nehýbe. Určitě se hýbe, určitě... "Ha!" vykřikl jsem štěstím bez sebe, když mi přišlo, že se kopec přeci jen o nějaký pidikousililíneček pohnul. "Moc děkuji! Já věděl, že přátelé nejsou tak kopcovití! A taky se mi mnohem lépe půjde! Už nepůjdu do takového kopce, ale jen do o něco menšího kopce, to je moc pěkné!" vděčně jsem se zazubil. "Doopravdy moc děkuju! Určitě se ti někdy povede nebýt kopcovitý kopec, kopče! Třeba jednou budeš placka! Placky jsou skvěluper! Jakože skvělé a super, víš? Já rád říkám 'Skvěluper'! A taky to moc rád vysvětluji! Takže jestli mi rozumíš, tak bych se tě mohl ještě zeptat na jednu věc! Je to důležitá věc a-" zasekl jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli mi kopec rozumí a jestli na mě náhodou nekouká zmateně. Vlastně jsem ani netušil, jestli se na mne kouká. "Já ti to vlastně nemůžu říct, já už... já už musím běžet!" omluvně jsem zase vstal a vyběhl kopec až nahoru. To kvůli tomu, že z kopce se hledá Ney lépe než do kopce.

// Vrchol Narrských kopců

Zkoumavě jsem zkoumal, proč je Morf smutný. Neviděl Ney. Nikdo neviděl Ney! Kdyby někdo viděl Ney, tak by přece řekl, že ji viděl. Možná by měl někdo zjistit, kde Ney je! Nenápadně jsem se rozhlédl po Amny a Morfovi. Morf musí být tady, poněvadž on je hlavní hlavák, a kdyby sem někdo přiběhl a Morf by tu taky nebyl, tak to by bylo špatné. A mohla by to být Ney! Ney by přišla a- a nebyl by tu Morf! A kdyby tu nebyl Morf a byla by tu Ney, tak by se Morf, který by Ney hledal, Ney nenašel! "To by byla patlálie!" zvolal jsem, aby to věděli i mí kamarádi. "Jakože by to bylo úplně zpatlané! A ono se tomu tak nějak říká. Patalie? Patalia! Pátálíe? Lije! Lijána? Lijány, které někdo leje. Nebo je někdo vylil, ale to by to byly vylijány. A vylijány to nejsou," zavrtěl jsem hlavou, poněvadž vylijány jsem nikdy neviděl. Takže vlastně musím najít Ney a k tomu ještě vylijány! Možná se Ney pustila do hledání vyliján! Ney má ráda květiny, takže určitě i lijány a vylijány. A taky- "Morfe!" vykřikl jsem rázně a vyskočil na všechny čtyři. "Já najdu vylijány a Ney! A hlavně Ney! Vylijány by byly skvěluper, ale najít Ney je důležitější! Takže já najdu Ney a... a vrátíme se! Budu se všech ptát! A vyhnu se tomu kouzelnému stromu, poněvadž ten vůbec nemluví. Takže se zeptám někoho, kdo může odpovídat, a on mi odpoví a dozvím se věc! A potom se vrátím a budeš veselý a všechno bude v pořádku a- a- a musím už jít!" několikrát jsem přikývl, aby všichni věděli, že už musím jít, a rozeběhl se náhodným směrem, který vypadal nejvíc Neyovitě.

// Narrské vršky

Podíval jsem na vlašský ořech, který po mně někdo hodil. Pročpak by někdo něco takového dělal, házet po mně vlašské ořechy? Překvapeně jsem se zadíval pod sebe. Přiletěl ten ořech odtud, ne? "Pakoveverky!" prozradil jsem volavce, která letěla vedle mne. "Pakoveverky to musely být! Poněvadž veverky by něco takového neudělaly. Pakoveverky, na druhou stranu, jsou veverky, které jsou záludné a udělat by to mohly," přikývl jsem, abych volavce naznačil, že si to doopravdy myslím. Protože to byly pakoverky a ne veverky, neměl jsem je rád. "Pakoveverky nejsou veverky! Prostě nejsou, vždyť veverky nelétají," prohlásil jsem, poněvadž jsem chtěl, aby má volavčí přítelkyně věděla zásadní rozdíl mezi veverkami a pakoveverkami. "Promiňte, pane Newline," promluvila náhle elegantním hlasem ona volavka. "Patulína jméno mé. Prosím vás, pane Newline," poněkud nervózně se zakoukala dolů. Pod námi se totiž začala tvořit armáda pakoveverek, které spolupracovaly s armádou vlašských ořechů. "Prostě Newline, žádný pane," pousmál jsem se povzbudivě na volavku. Patulína ale pořád vypadala velmi nesvá. Pořád se tvářila, jako že něco není vůbec v pořádku. "Prosím vás, Newline," pokoušela se mi říct něco důležitého, jenže to nestihla. Proč? Protože právě v tu chvíli se ozval bojový pokřik pakoveverek. "PaaaaaaaaAAAAA! PaAaAaAAA!" pokřikovaly pakoveverky pod námi. "Přestaňte, vy pakoveverky jedny! Patulína se snaží mluvit. Přece ji necháte domluvit, ne?" překvapeně jsem koukal, jak mne pakoveverky ignorují a dál si pokřikují to svoje "Paaaa! PaaaaAAA!". "Páni! Přece nemůžete být tak zlé! Patulína chce jen něco říct, tak-" přál jsem si je přemluvit, ale nešlo mi to. Před ten dav pakoveverek si teď stoupl hlavní pakoveverák a odkašlal si. "PaaaAAA! PaAAaAA!" promluvil na dav a všechny ty pakoveverky to po něm zopakovaly. Poslouchal jsem, jestli řekne ještě něco. "Páni a dámové!" prohlásil náhle ten hlavní pakoveverák. "Přišli jsme, abychom bojovali za to, co nám náleží. Přišli jsme, abychom bojovali za lepší postavení! Postavení na vrcholu potravinového řetězce. Přišli jsme pro potravinový řetězec. Potravinový řetězec, kterému vládnou paveverky!" Potom všichni zase zvolali ten jejich pokřik "PaAAA a tak dále", ale já jen šokovaně koukal. Překvapilo mne, že to nejsou pakoveverky, ale paveverky. "Pravděpodobně je to úplně jiný druh!" prohlásil jsem s nadšením a rozhodl se udělat jednu velmi riskantní věc. Přiletěl jsem blíže k tomu hlavnímu pako- paveverákovi. "Pane paveveráku?" položil jsem opatrně otázku. "Povídejte, co potřebujete. Potřebujete autogram? Psát já neumím, pane. Potravinový řetězec je to, co chci, ne nějaký podpis. Přece to dává smysl, ne? Půjdeme si za svým a někdo jako vy nás nezastaví. Prosím vás, čas jsou šišky, co teda chcete?" Právě jsem se nadechl, že mu řeknu, co tak potřebuju, jenže vtom: "POZOOOR, PROSÍM VÁS!" Patulína se na nás střemhlav vrhla a snědla toho hlavního paveveráka. "Patulíno? Proč? Proč!" položil jsem zdevastován hlavu do trávy a plakal pro paveveráka. "Protože nemám ráda vlašské ořechy," prohlásila Patulína a já už věděl, že ve skutečnosti ho po mně hodila ona. Proradná zrádkyně to byla, žádná volavka.

// nechci nějak kopat, ale... ráda bych stihla ještě výprodej u Života :C