Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kaskády

Allairé řekla, že z budoucnosti není, ale hned na to řekla, že budoucnost může být za chvíli, ale třeba i za věčnost. "Takže... takže vlastně jsi z budoucnosti! A já taky!" radostně jsem se na ni pousmál. "Poněvadž když jsem se tě zeptal, co si myslíš o budoucnosti, tak jsi řekla, že to může být za chvíli a- a když jsem se tě zeptal, jestli jsi z budoucnosti, tak jsi řekla, že ne, ale řekla jsi to až potom, co jsem se já zeptal, a to byla budoucnost! Viď! Takže teď... ne, TEĎ! Jsem vlastně v budoucnosti! A ty taky, Allairé! Jsme v budoucnosti! Já jsem budoucí Newlin a dneska jsem potkal fialovou veverku, která měla dvě hlavy! Myslíš, že v budoucnosti všichni budeme mít dvě hlavy? Já bych řekl, že bychom všichni mohli mít dvě hlavy, poněvadž... totiž... v budoucnosti nebude zima! A když nebude zima, tak bude muset být místo toho něco jiného a... a... a v zimě- totiž v tom, co bude místo zimy, to bude... popodzim! Tak na podzim bude padat listí, to bude stejné jako teď, a potom! Potom, potom, co spadne listí, tak... tak vlkům naroste druhá hlava! Víš, jako... jako větve!" Rázně jsem přikývl, aby Allairé věděla, že v budoucnosti to tak bude, a pak jsem rázně přikývl ještě jednou, to kvůli tomu, že jsem zatím měl jen jednu hlavu a ta druhá, kterou jsem neměl, nemohla přikývnout. Potom jsem se ještě začal rozhlížet kolem nás, abych našel nějaký strom, u kterého bych mohl Allairé ukázat větve. Větve, větve, vět... ve, mhouřil jsem oči, abych toho více viděl, ale nenašel jsem nic. "Až budeme doma, tak ti to ukážu! Stromy mají větve a... vlci mají hlavy! A... páni! Stromy určitě původně měli jen jednu větev, ale pak jim někdo zrušil Zazimu! Zazima byla ještě před zimou, kdysi dávno, někdy... někdy dávno v minulosti! A potom někdo přišel a řekl, že to není Zazima, ale Zima! A stromy s tím nemohly nic dělat a začalo jim růst víc větví! A nebo původně měly jednu, pak jim začala růst druhá... a potom! Potom jich rostlo ještě víc!" pokusil jsem se za chůze dramaticky rozpřáhnout tlapy, aby bylo dobře vidět, o kolik víc stromům narostlo větví, jenže se to nějak nepovedlo a skončil jsem na vlastním čumáku. "Takže jednou taky budeme mít víc hlav! Nejen dvě, ale... ale tolik, jako mají stromy větví! Třeba- třeba pět! Možná, že bychom potom mohli každou hlavu jinak pojmenovat! Takže tvoje hlavní hlava- hih, hlavní hlava! Jakože hlava, která je hlavní! Tvoje hlavní hlava by byla Allairé, ale třeba tvoje druhá hlava by byla Pabullairé! A potom byste si všechny hlavy mohly povídat! Ale Allairé by byla hlavní, takže by rozhodovala, kam všechny hlavy půjdou. Pokud! Pokud by teda neměl každý vlk taky víc nohou, víš, na každou hlavu třeba... třeba tři tlapy! A ta hlavní, poněvadž je hlavní, by měla čtyři!" Mezitím, co jsem vymýšlel, jak to bude s těmi hlavami fungovat, jsem se stihl zase dostat na všechny čtyři a vesele si to dál kráčel k našemu hvozdu, kde jsme měli hodně stromů s větvemi.

Allairé z budoucnosti, která vlastně byla, jak sama řekla, z přítomnosti, mi na mé vyprávění moc neřekla. Málem jsem byl z toho, že se nikdo nezajímá o mou vločku, zklamaný, jenže pak jsem si uvědomil jednu zásadní věc. Allairé nemá slov! šťastně jsem se na ni usmál. "Byla to pěkná bílá vločka," zopakoval jsem, zatímco Allairé bezeslovně koukala na mou přeměněnou řeku. Teprve potom, co jsem jí zopakoval to nejdůležitější o své vločce, se mne zeptala, jestli bych ji nechtěl hledat. "Já bych ji moc rád našel, ale možná se mi schovala naschvál. A nebo na mě zapomněla! Vločky jsou malinké, tak se do nich nevejde moc paměti. Víš? Takže ona asi se mnou doopravdy závodila, ale pak si řekla: 'Cože, proč bych já, taková pěkná bílá vločka, závodila? S kým závodím? Žádného Newlina tu nevidím.'! A ona by mě neviděla, poněvadž jsem byl za ní a... a nebo před ní! A tak by na mě zapomněla. Ale já se na ni nezlobím! To teda ne, vločky jsou malinké, tak si toho malinko pamatují. A nebo si třeba řekla: 'Závodění? Já měla závodit, ale zapomněla jsem, jak se to dělá!' a já nebyl poblíž, abych jí vysvětlil, jak se závoďuje, takže se potom rozhodla, že půjde bydlet na větvičku. To bylo dobré rozhodnutí, taky bych rád bydlel na větvičku a-" přerušil jsem se, když Allairé navrhla, abychom šli zpět domů. "To je dobrý nápad! A třeba ji tam najdem a budeme jí moct navštívit!" spokojeně jsem se usmál, poněvadž Allairé byla taky odborník na dobré nápady, a rozešel se směrem k domovu. "A ty teda doopravdy nejsi z budoucnosti? A jak myslíš, že budoucnost bude vypadat?" zeptal jsem se ještě pro jistotu.

// Středozemka

// Východní Galvatar

Vesele jsem běžel tím směrem, kudy měla být řeka. "Řekooo! Řeko?" volal jsem na ni, aby se ukázala, ale ona pořád nic. Ledaže bych použil příliš velký kus své obrovské energie a už ji dávno přehlédl! Nebo přelétl! Předběhl! zastavil jsem se a zmateně se začal rozhlížet všude kolem. "Řeko!" vykřikl jsem překvapením, když jsem si všiml vody, která tekla nedaleko mne. "Allairé z budoucnosti?" otočil jsem se na svou kamarádku, která mne právě doběhla (//doufám, že trochu manipulace nevadí c:0) a zapomněl, na co jsem se jí chtěl zeptat. Cestování v čase! vzpomněl jsem si. "Allairé z budoucnosti, my jsme... v budoucnosti? Je tohle budoucnost? Jak daleko? Teda, jsme zítra, nebo jsme třeba za... za... pět zim! Máte v budoucnosti zimy? To je takové to období, kdy je všude zima. Určitě kvůli tomu se tomu taky zima říká! A zima znamená studeno. A- a taky to bílé! Všude je bílo! A taky padají vločky a... Allairé, já ti v přítomnosti, totiž v minulosti, jestli jsme v budoucnosti, neřekl o svojí vločce!" Zhluboka jsem se nadechl, abych jí to celé mohl říct, i když už to asi bylo dávno, co se mi to stalo. Hrozně dávno! zahihňal jsem se nad tím, jak je budoucnost, takže vlastně nová přítomnost, legrační, a pustil se do vyprávění. "V dávných dobách, ještě před touhle poutí a procházkou a vycházkou a předtím, než zima zmizela, byla zima! Byla to moc hezká zima, já mám zimu docela rád. On ten bílý poprašek vypadá hezky a je úplně všude, ale jednou se do něj schoval můj kamarád Křovisko a já mám- ne! Já měl strach, v těch dávných dobách, že nastydne. Nevíš, jestli nenastydl? On nesmí nastydnout, to není zdravé! A potkal jsem vločku. Já teda potkal hodně vloček, a jednou, ještě před těmi dávnými dobami, takže vlastně před dávnými dobami před dávnými dobami! Jsem potkal i vlčici Vločku! Ale tentokrát to byla jen vločka. A byla taková... taková speciální! A já si s ní chtěl povídat, jenže byla potichu, a pak se mi ztratila! Ostatní vločky byly strašně hlasité. A já si řekl, že tu svou speciální vločku najdu! Ona byla úplně neobyčejná! Byla... byla tichounká a hezká a bílá a krásná a- a pak jsme závodili. Teda, nejsem si jistý, jestli jsme závodili. Já si to myslel, jenže nevím, jestli jsou vločky, teda, jen ta moje vločka, jestli je rychlejší než já a... a nebo! Nebo ještě nedoběhla ten závod! Morf mi ji zkoušel pomoct najít! A taky Maple a Aset! Všichni jsme ji hledali, ale myslím, že... že... se zabydlela na nějaké větvičce!" šťastně jsem se na ni uculil a netrpělivě očekával, jak se bude budoucí Allairé mé vyprávění líbit.

Moje řeka nějak nepřicházela. Ale to mi moc nevadilo, poněvadž jsem nad ní vyhrál a ona asi byla tak hodná, že běžela naschával ještě víc pomalu, abych si pocit vítězství víc užil. Ale nakonec přeci jen někdo přiběhl. "Allairé! Ahoj, Allairé! Rád tě tu vidím!" radostně jsem se zazubil na svou kamarádku, i když jsem úplně nevěděl, jak je možné, že ji tu vidím. "Jsi Allairé z minulosti? Ta, která podnikla procházku a vycházku a pouť?" natočil jsem zvědavě hlavu do strany a pečlivě si Minullairé prohlížel. "Vypadáš úplně stejně jako Allairé, kterou znám já! Jste úplně stejné! Takže jste obě Allairé, a ty jsi Allairé, která se vydala na pouť, aby získala svůj- svůj- ty už ho máš! Páni! To byla rychlost! Ty jsi získala svůj přívěsek, takže musíš být Allairé-" vypoulil jsem překvapením oči, "z budoucnosti?" Určitě je z budoucnosti! Vypadá jako někdo, kdo přišel ze zítřka! Nebo z pozítřka! Možná, že tam, odkud pochází, už není sníh! A nebo tam není louka. Ale louka tam bude! Určitě! A potom Allairé z budoucnosti promluvila. Přikyvoval jsem na každé její slovo, poněvadž jsem věděl, že ona to ví, poněvadž tam, odkdy je ona (ne odkud, ale odkdy, poněvadž čas), tak tam už vlci ví, co se teď, kdy jsem já, stalo a stane. "To je skvěluper proroctví, Allairé z budoucnosti!" povzbudivě jsem zareagoval na její slova o mé superschopnosti. "V budoucnosti budu mít super magii, která mi dovolí létat a přelétávat a... a hodně daleko! Polovina Galurei je velká vzdálenost! Viď? Je? A mít tak obrovský kus energie! To je taky moc pěkné, to by se mi líbilo. Mít tak kus energie... ne! Obrovský kus energie! Tak... tak doopravdy přelétávám přes půlku Gali... Galu... přelétávám!" nadšeně jsem přikyvoval, abych budoucí Allairé ujistil, že si jejího proroctví moc cením. "A nebo! Nebo to není proroctví!" vyskočil jsem na všechny čtyři, to kvůli tomu, jak překvapivý můj nápad byl. "Možná je to... teď! Přišla jsi mi z budoucnosti říct, že mám obrovský kus energie? Moc děkuji, Allairé! A... můžu to vyzkoušet? Mohl bych... můžu?" natěšeně jsem se na ni podíval a vypadalo to, že se každou chvílí chystá budoucí Allairé přikývnout, takže jsem ani nečekal, jeslti doopravdy přikývne a vyběhl směrem k řece, abych zkusil to své přelétávání.

// Kaskády

// Řeka Mahtaë (sever)

Běžel jsem podél té řeky tak rychle, až jsem ji nějak ztratil a běžel už zase jen po té bílé věci. Takže jsem vyhrál závod? Vyhrál jsem! s vítězoslavným úsměvem jsem se obrátil směrem, odkud jsem běžel, a doufal, že tam třeba zahlédnu moji řeku, jak se unaveně plahočí za mnou a vůbec mě nestíhá. Jenže jsem byl tak rychlý, že tam ta řeka vůbec nebyla. "Páni," špitl jsem, poněvadž jsem byl tak udivený, že jsem nemohl křičet, a taky proto, že mi z toho pouťování už celkem došel dech. "Jsem závodník..." pokusil jsem se to vykřiknout, aby to slyšela i ta řeka, která ještě dobíhala náš závod, ale ona se ta má slova jen nějak vytratila a já sotva dýchal. Vyřízeně jsem si lehl na zem a předstíral, že ohleduplně vyhlížím řeku, abych jí pogratuloval k druhému místu. Doopravdy to ale bylo tak, že už jsem nemohl jít – ani běžet – dál, poněvadž mne bolely tlapy a byla mi zima a byl jsem udýchaný a vyřízený. "A objevitel..." vykřikl jsem tiše a bolotlapkovitě a zimovitě a udýchaně a vyřízeně. Doběhl jsem tak daleko, že už to byly minimálně dvě poutě a jedna procházka k tomu. Spokojeně a unaveně jsem si uvelebil hlavu na vlastních tlapkách a jen koukal kamsi dopředu, jestli už se náhodou neobjeví moje řeka.

// Mně to nějak nefunguje :c

// Kamenná pláž

Spokojeně jsem běžel podél řeky a říkal si, že už asi doopravdy budu docela objev, možná i objevi, když jsem se dostal někam, kde jsem nikdy nebyl a kde jsou kameny. To Allairé bude koukat, kam jsem to dopouťoval! celkem hrdě jsem se narovnal a snažil se běžet hrději, takže jsem měl tak nějak rovná záda a vytasenou hruď. Ono to nešlo, ale to mi vůbec nevadilo. Navíc, vytasená hruď, to znělo taky tak nějak podivně. Vždyť se tasí drápy, a ne hruď! zahihňal jsem se tomu, jak někdo mohl vymyslet tasení hrudi. Jenže pak jsem si představil to, jak někdo tasí hruď jak drápky, a nemohl jsem v onom hihňání přestat. Já tedy spokojeně běžel podél řeky a řeka zase spokojeně šplouchala, takže jsme byli oba velmi spokojení. Mohl bych běžet v ní, takže bychom byli dvojitě spokojení! napadlo mne a už jsem se chystal, že do ní skočím, abychom společně vytvořili nějakou nadspokojenost. Nebo spokojenou spokojenost! radostně – a spokojeně! – jsem se rozeběhl, že do ní skočím. Rozeběžel jsem a rozeběžel a pak... nebude studená? Určitě je nastydnutá a proto tak šplouchá! jsem si to rozmyslel a začal zase běžet podél ní.

// Východní Galvatar

// Středozemka

Už jsem byl trošku vyčerpaný z toho, jak jsem pořád utíkal a běhal, poněvadž to doopravdy nebyl vůbec můj styl. To se říkalo, že něco není vlkův styl, i když jsem úplně nerozuměl, co to znamená. A hlavně jsem nerozuměl tomu, co by teda můj styl měl být, když se vždycky jen říkalo, co můj styl není. "Styl," zamyšleně jsem řekl do větru, zatímco jsem stále ještě přemýšlel nad tím, jak bych to měl udělat, aby třeba můj styl bylo neříkat, že něco není můj styl. Nebo naopak říkat! radostně jsem se pousmál a rovnou se i rozhlédl, abych třeba narazil na někoho, koho bych se mohl zeptat, co není jejich styl. Jenže tu nikdo nebyl. "Až na kameny!" šťastně jsem začal kličkovat mezi maličkými a většími kamínky a kameny, a předstíral, že je tímhle způsobem jakože všechny zdravím. "Abyste byli zdraví!" vysvětlil jsem jim s docela velkým chichotem za každým slovem. "Tady jsem nikdy nebyl," oznámil jsem jim překvapeně a posadil se vedle jednoho kamene, který vypadal, jakože je místní. "Bedřichu!" oslovil jsem s úsměvem místní kámen, "vy tu máte pláž, viď? Pláž pro kameny! Já- já jsem z místa, kde máme zase louku pro kopretiny. Takže- možná byste někdy mohli vyrazit někam spolu! Třeba já jsem teď velkolepý obj, možná už objev, a chodím po místech na vycházku a pouť! A taky hledám akutního lékaře!" Akutní lékař, musím ho najít! uvědomil jsem si a zbrkle zase vyskočil na všechny čtyři, až jsem málem uklouzl a spadl do řeky. "Musím zase pouťovat! Ale bylo mi moc ctí! A čest! A taková ta slova, která používáme a zní hezky. Tak ta mi všechna byla! Tak... tak zatím ahoj!" ještě jsem se nešikovně uklonil, aby kameny věděly, že si jich vážím, a pokračoval ve své cestě.

// Řeka Mahtaë (Sever)

// Kopretinová louka

Teď už jsem si připadal jako objevitel trochu více, ale pořád to nebylo ono. Ještě jsem nebyl ani obj, natož objevitel. Pořád jsem moc dobře věděl, kde jsem. "Skaliskooo!" zakřičel jsem, aby mě můj starý dobrý kamarád slyšel. Kdysi jsme tu s Amny a tohohle našeho kamaráda objevili, to tehdy jsme byli objevitelé! Teď jsme... teď jsem jen obj, zavrtěl jsem trošku zklamaně hlavou. Ale ne zase moc zklamaně, poněvadž jsem věděl, že až skončím s touhle poutí a vycházkou a hledáním lékaře, tak už budu mít i to evitel. "Skal- Křovisko!" radostně jsem se usmál na křovíčko, které bylo přikryté docela velkou vrstvou vloček. "Křovisko! Já se předtím přeřekl," přiznal jsem se hned na začátek, "ale moc rád tě vidím! Moc moc! Proč máš na sobě vločky?" Zvědavě jsem ho několikrát obešel. "Ty se skrýváš! Ale- ale proč by ses schovávalo? Jsi Křovisko! Křoviska se nikdo nebojí!" nadšeně jsem se na něj usmíval a doufal, že ho to namotivuje se neschovávat. "A navíc nastydneš! A nastydnutí, to chce lékaře! Já už pro jednoho jdu, až ho najdu, tak ho přinesu louce! Ale ty... ty chceš taky! Viď? Ale to bys nemělo! Vždyť budeš nastydnuté!" mírně jsem do něj přátelsky šťouchl a trochu toho bílého prášku z něj obíloprášil. "Takhle určitě nenastydneš!" vesele jsem na něj přikývl na rozloučenou a zase běžel dál, poněvadž jsem měl takový pocit, že stav naší louky, která neměla kopretiny, ale jinak byla kopretinová, by se mohl hrozně rychle zhoršovat.

// Kamenná pláž (přes Náhorní plošinu a... možná i Louku vlčích máků? Úplně si nejsem jistá, kde končí středozemka :c)

// Sarumen

Připadal jsem si jako velký velkolepý objevitel, když jsem poprvé vyšel z našeho hvozdu a objevil se na záhadném místě (od toho taky ten objevitel). Problém byl v tom, že to záhadné místo bylo taky mé oblíbené místo, takže mi moc záhadné nebylo. "Ahoj, louko kopretin!" radostně jsem ji pozdravil a věděl, že to nemůže být dlouhý pozdrav, poněvadž jsem zase musel běžet, abych našel tu pouť a vycházku, o které Allairé mluvila. "Ahoj, louko!" opravil jsem se, když jsem si uvědomil, že to bílé, co je všude kolem mě, už nejsou kopretiny, ale ten bílý poprašek. "Snad se... snad se tvým kopretinám nic nestalo!" zděšeně jsem vykřikl a trochu vystrašeně poskočil na místě, to abych se toho bílého prachu moc nedotýkal tlapkami. Určitě je nakažlivý! Kopretiny se všechny nakazily a teď tu nejsou! A- a kdo ví, jak dlouho tu bude louka! "Drž se, louko! Já tě zachráním před zmizením a pobělováním a tak vůbec!" vykřikl jsem rázně a začal ihned kopat díru přímo před sebou, dokud jsem neuviděl takovou ošklivou smíchaninu hnědé a světle bažinově zelené. Co když je to louky krev! zděšeně jsem opět uskočil. "Já- já najdu lékaře!" vykřikl jsem o něco méně rázněji a vydal se pro lékaře a pro pouť.

// Středozemka (přes řeku)

Zvědavě jsem napřáhl tlapku k té třpytivé věci, co měla Allairé na ocasu. A když mi to dovolila, tak jsem do té věci šťouchl. "Doopravdy je to lehoučké! To jsem nečekal! Já myslel, že to bude těžké a hodněvážející! Ale ono je to lehoučké a- a- aby ti to neulítlo!" zahihňal jsem se představě toho, jak to cinkrlátko prostě odlétá a všechny veverky kolem se tomu diví úplně stejně, jako my na zemi. A veverky na zemi by se tomu taky divily! Hihňal jsem se tak dlouho, že jsem úplně zapomněl odpovídat Allairé na otázky. Allairé by totiž mohla létat! Kdyby použila ten svůj přívěsek, tak by se mohla nad všemi znášet jako... jako netopýr! A nebo jako jelen z kupy netopýrů! A nebo jako kouzelný jelen, kterého bolí nohy, tak se rozhodl létat! Ale nepotřebuje vlk- totiž jelen! Nepotřebuje jelen taky nohy, aby létal? Musí přece... musí jimi nějak mávat, jinak by zůstal ve vzduchu na místě! A to by bylo nic moc, přimhouřil jsem zamyšleně oči a hleděl na oblohu, jako kdyby se tam už jeden nebo dva jeleni – třeba zrovna můj Julián a jeho nejlepší kamarád – , vznášeli. "Kde jsi... byla..." zopakoval jsem po Allairé trochu nepřítomně a s očima stále v oblacích. "Pouť a vycházka! Tam jsi byla? Já- já- já tam poběžím a- a- a pak se tě zeptám, jestli jsi tam byla! Ano? Ne! Ale ano, je to dobrý nápad! Já na vycházce dlouho nebyl a- a-" zmateně jsem se rozhlédl všude kolem sebe, "musím běžet! Zatím ahoj, Allairé!" Šťastně jsem se na ni usmál a rozeběhl se náhodným směrem, kudy určitě musela poutničit i Allairé.

// Kopretinová louka

"Jelen se proměnil na kupu netopýrů?" překvapeně jsem zopakoval po Allairé a dál zíral na její přívěsek, kterého ten jelen, nebo vlastně ta kupa netopýrů přinesla. "Ale jak to! Jak to, že ten jelen bylo více netopýrů? Proč- kdyby to byl jelen, který se umí přeměnit v netopýry, tak by se stejně přece uměl přeměnit jen v jednoho netopýra! Vždyť kupa netopýrů, to je hodně netopýrů! A jelen je jen jeden! Leda, že by se nejprve proměnil v netopýra a byl by z toho jelen, a ten jelen, kterým by byl, i když by byl zrovna netopýr, by se taky změnil v netopýra, a pak by ten netopýr, který byl z něčeho jelen, i když to byl už netopýr, ve kterého se přeměnil jelen, byl z něčeho jelen! A z toho jelena, kterým by byl ten netopýr by byl netopýr a jelen a- a tak! To přece- to by musel být jelen tak překvapený, aby z něj byla kupa jelenů! A- a- víš, jak se jmenoval? Kdybys byla jelen, který se umí přeměnit v netopýra, jak by ses jmenovala? Já bych se asi chtěl jmenovat Jelepýr! Nebo... nebo Julián! To je takové dobré jméno pro jelena. Jelen Julián. Jelen Julián netopýří pán! Nebo- nebo- páni!" kroutil jsem hlavou a nepřestával se divit. "Opravdu se divím!" dodal jsem ještě, aby to, že se divím, věděla i Allairé. Samozřejmě, i když jsem se divil, tak jsem se na ni nepřestával usmívat, poněvadž jsem byl opravdu rád, že jsem ji viděl a navíc! Navíc Allairé hezky vyprávěla.
"Totiž, já šel po pláži a..." přimhouřel jsem oči, jak jsem se pokoušel si na všechno vzpomenout. "A byl tam takový zrzavý vlk! A říkal něco o tom, že... // dalo mi docela práci si to dohledat mezi příspěvky ._. Bylo to v roce 2015! Ten čas ale letí T-T že... on vlastně tak nějak řekl, že "Hloupý táto!". Ale já věděl moc dobře, že nejsem hloupý, tak jsem mu to přišel říct. Já nevím, myslíš, že by to mohl být můj syn? On řekl, že snad na čtyřicet procent. A já si říkal, že to tak asi nebude a pak se ukázalo, že jsme vlastně bratři! A pak jsme kopali v zemi a... já našel věc! Bylo to... bylo to zmatené, Allairé," znovu jsem zavrtěl hlavou, poněvadž téhle rodinné věci jsem ještě nyní nerozuměl. A to to bylo tak dávno! Pousmál jsem se na svou kamarádku a byl zvědavý, jaký je její názor na jeleny a mého bratra.

// Skalisko

Nadšeně jsem vyběhl ze Skaliska, a doufal, že budu tak rychlý, že přinesu Ney nejen jednu srnku, ale rovnou srnkovici. Srnkovice, totiž, a to jsem vymyslel tak nějak za chůze (vlastně za běhu!), byla rychlejší verze srnky. Šťastně jsem koukal na ten bílý poprašek, který se válel úplně všude. Že ho to nestudí! Válet se v zimě je přece studená činnost! A ten prášek je naprosto studivovzdorný! pousmál jsem se na větev, která byla tou bělostí téměř přetížena, někde tam určitě bude i moje vločka! Ona běžela tak dlouho, že si musela odpočinout. A nebo! Nebo běžela až... až si našla kamarády! Ale přitom jsem byl její kamarád já a- a- "Allairé!" radostně jsem vykřikl na vlčici, která se nějakým záhadným způsobem objevila přímo přede mnou. Párkrát jsem kolem ní poskočil a ještě radostněji než jsem vykřikl, jsem ji pozoroval. "Allairé!" zopakoval jsem nadšením a usmíval se na ni od ucha k uchu. "Ahoj, Allairé! Allairé, moc rád tě vidím! Já tě dlouho neviděl. A já tě nerad dlouho nevidím! Kdepak jsi byla? Copak jsi dělala? My před chvílí ulovili srnky! Já, Morf, Maple, Aset... znáš Maple a Aset? Já je potkal teprve nedávno! Já teda celkově potkal všechny nedávno! Víš, já dlouho koukal na strom a... byl kouzelný! A pak nám Morf řekl, že tady můžeme pěstovat jahody! Ale zpátky k těm srnkám! Ulovili jsme dvě srnky a já jednu odnesl do úkrytu, poněvadž jsem srnkonosič! Odborný srnkonosič! A- a- a zpátky k tobě! Rád tě vidím, Allairé, moc!" vesele jsem kolem ní ještě jednou poposkočil. Právě tehdy jsem si teprve všiml, co je na mé černé kamarádce nového. "Co to je?" pečlivě jsem zkoumal třpytivou věc, kterou měla na svém ocase. "Nebolí to? Jak ses k ní dostala! Teda, našla! Já svou třpytivou věc vykopal! A to bylo s mým otcem. I když pak se ukázalo, že je to můj bratr a syn a... já si myslel, že nikoho takového nemám, ale on byl oranžový a... mně se tvá věc moc líbí! Je taková ocasovitá! Nebolí to?" zvědavě jsem naklonil hlavu do strany a tajně doufal, že mne Allairé nechá šťouchnout do té věci tlapkou.

// Já jsem spíš tým po Vlčíškovi c: Líbilo se mi, kdybychom se měli na co těšit i po Vánocích

// Sarumen

Spokojeně jsem dokráčel až do našeho Skaliska. "Ahwoj, vkalivko! Nevu vwnku!" pozdravil jsem náš tajemný a tajný úkryt a pečlivě se nadechl vůně jehličí. S úsměvem jsem srnku opatrně položil na zem. Chvíli jsem pokračoval v usmívání se na ní, než jsem si uvědomil, že ona se na mne nikdy neusměje. Provinile jsem se rozhlédl, jestli na mne nikdo nekouká. Nikdo, zhluboka jsem se nadechl a po dlouhé době se netvářil šťastně. Lehl jsem si naproti srnce a pozoroval její oči, které mne nemohly pozorovat zpátky. Cítil jsem, že nejsem veselý. Morf taky nebyl veselý. Ani Darkie nebyla veselá. Nikdo nemohl být veselý. Ney, uvědomil jsem si, proč všichni byli smutní. Jsme vrazi a Ney je pryč, nešťastně jsem se zahleděl na své packy, které k vraždě srnky přispěly. "Omlouvám se," pošeptal jsem srnce a vstal na všechny čtyři. "Já... nechtěl jsem," zavrtěl jsem hlavou, aby srnka věděla, že jsem to doopravdy nemyslel, a vydal se na cestu směrem, kterým jsem jít neměl. Vešel jsem do místnůstky, která byla jen pro Morfa s Ney. "Ney?" zašeptal jsem do šera a doufal, že mi třeba má kamarádka a alfa odpoví. Že třeba řekne 'Ahoj, Newline! Žádné strachy, jsem jen v úkrytu, protože ráda spím!' nebo 'Já vím, jsem tu už dlouho, viď! Pojďme radši na vzduch, ještě jsem neviděla sníh!'. "Ney?" zopakoval jsem, tentokrát už s menší nadějí v hlase. Už to ticho neznamenalo nic dobrého. A potom jsem ji uviděl. "Ney," smutně jsem řekl naposledy a rozeběhl se k její soše. Tiše jsem ji pozoroval. Byla to Ney, a přesto jsem věděl, že nebyla se mnou. Že je to jen socha, která... mě ani nevidí. "Ahoj," pokusil jsem se o úsměv, "rád tě..." Zavrtěl jsem nešťastně hlavou. "Ney, já tě vlastně nevidím! Povídali jsme si o tom, že jsi všude, ale nejdeš vidět! Chybíš nám, víš? Mohla- mohla bys někdy přijít? Jen se ukázat? Nějak na návštěvu! Třeba s Lady Mlhahulí! Nebo s Mlhahulí! Nebo s Lady! Já- počkej!" jako kdybych znovu získal energii, rozeběhl jsem se zpátky k srnce. Popadl jsem ji a odtáhl až před Ney. "Tuhle srnku jsme dneska ulovili! Možná, kdyby sis trošku dala, tak by ti to pomohlo!" sledoval jsem, jestli se nezačíná usmívat, ale ono nic. "Vlastně! Kdyby ti to nestačilo, tak můžu dojít ještě pro jednu! Ulovili jsme totiž dvě! A tak- já! Já dojdu pro tu druhou! To je dobrý nápad, zatím ahoj, Ney!" uculil jsem se na ní, trošku do ní šťouchl packou na rozloučenou, a běžel (tentokrát doopravdy běžel) zase zpátky k ostatním.

// Sarumen