Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Allairé vypadala v bublině velmi rozzlobeně a já si úplně nebyl jsitý, jestli jí už neubližuji. Je naštvaná, poněvadž nemůže dýchat? Téměř zkoumavě jsem na ni koukal, a koukal bych ještě déle, kdyby se neobjevilo to záludné světlo. Rychle jsem znovu odvrátil pohled kamsi do země a zavřel oči, ale ani tentokrát se mi nepovedlo pořádně světlu vyhnout. Opatrně jsem je otevíral a pokoušel se zorientovat, ale všude kolem mne byly jen světelné šmouhy a já si ani nebyl úplně jistý, jestli tu Allairé ještě byla. "Allairé?" zeptal jsem se, zatímco jsem se rozhlížel a všude kolem mne byly jen šmouhy. Nechal jsem bublinu, aby se rozpadla zpátky na kaluž, pro případ, že bych neviděl Allairé, která v mé bublině křičí o pomoc. Přibližně v tu chvíli jsem ale cítil, že moje tlapka by mne nejradši neposlouchala. Jenže mě jsi neposlechla už předtím! Takže teď mě poslouchat budeš, poněvadž jsi Newlin, stejně jako já. Ne Allairé! Tohle je moje tlapka a- přimhouřil jsem oči, jak jsem se soustředil, aby tlapka zůstala na svém místě. Ještě několik momentů poté jsem čekal, jak se moje tlapka rozhodne a jestli si vybere mne, takže vlastně sebe, a nebo Allairé. Vyber si mě! Vyber si mě! pokoušel jsem se ji přesvědčit a asi proto, že na mě byla zvyklá, si mě nakonec vybrala a nikam se nepohla. Šťastně jsem se na ni usmál, aby věděla, že se mnou, totiž vlastně se sebou, bude spokojená. Poněvadž jsem zjistil, že svou tlapku už vidím, chtěl jsem se usmát taky na Allairé a zkontrolovat, jestli se pořád zlobí, ale začalo mne něco pálit u ocasu. Překvapeně jsem se ohlédl a byl jsem ještě překvapenější, když jsem zjistil, že Allairé mne chce upálit. Vyděšeně jsem použil zbývající vodu ze své kalužičky, abych oheň uhasil, a z posledních sil pod sebou nechal vyrůst strom, který by mne alespoň trošku mohl ochránit před (určitě ještě rozzlobenou) Allairé. Můj stromochránce! téměř radostně, ale hlavně vystrašeně jsem koukal pod vlastní tlapky, kde celkem rychle začal růst strom a ochránce v jednom. Teda, on to nebyl úplně strom, spíš několik silných kořenů dohromady, ale moc se mi líbily a řekl jsem si, že jim by se zase líbilo, kdybych jim říkal stromochránce. Když už jsem byl v bezpečné výšce (teda, ona je výška vlastně nebezpečná, poněvadž z ní jde lehce spadnout a to je nebezpečné), nechal jsem několik kořenů také malinko spoutat Allairé. Jenom ji rychle kolem tlapek připevnit k zemi. "Já už nechci, prosím," prohlásil jsem, zatímco jsem se na ni pokusil přátelsky usmát.

Toho, že Allairé nechytly všechny mé kořínky, jsem si ani nemohl moc všimnout, poněvadž mezitím Allairé začala hořet. Ono to nejprve vypadalo, že hoří jen moje kořínky. Pečlivě jsem přimhouřil oči, ale než jsem to stihl udělat, musel jsem je zase vypoulit překvapením. Ona hoří! A ještě se tomu usmívá! "Zachráním tě! Neboj!" vykřikl jsem a byl moc rád, že jsem u toho jezírka, takže jsem mohl rychle zakročit a zase ji uhasit. "Zadrž dech, prosím!" poprosil jsem ji, zatímco ji do sebe vcucnula obrovská vodovitá bublina. Doufal jsem, že jí to pomůže a že neuhoří. Uhoři! napadlo mě radostně, když jsem pozoroval svoji bublinu a v ní hořící Allairé. "UHOŘI NEHOŘÍ! KOUKEJ!" nadšeně jsem křičel hodně nahlas a otevíral u toho co nejvíce tlamu, aby mne Allairé pod vodou (i když ona ta voda nebyla nad ní, takže pod vodou asi nebylo úplně správné vyjádření) slyšela. Mezitím se kolem ní v bublině objevily dvě ryby, které jsem myslel, že jsou nehořlaví uhoři. Byly to takové běžné ryby, jen... to vypadalo, jako kdyby měly ještě krk. Byly dlouhé a... svým způsobem vousaté. Nadšeně jsem je pozoroval, jak si spokojeně plavou kolem Allairé a přemýšlel, jestli si s Allairé náhodou nepovídají. "POZDRAVUJ JE!" naznačil jsem jí znovu hlasitě a s otevřenou tlamou. Byl jsem rád, že mí vodnatí uhoři byli opravdu nehořlaví a mohli se tak s Allairé kamarádit, i když zrovna hořela.

// Gratuluji všem, kteří se dočkali povýšení a funkce c: Všichni to máte moc zasloužené >:3 Na Allairé jako spolugammovnici se obzvlášť těším. Muhahah c:<< A co se Wolfi s Noktem týče... beta pár! :3 Kjůt! ^^ (Upřímně se těším, že budete mít vlčata >.> Máte v plánu vlčata? Prosím! T-T Newlin chce být pečovatel :c)
A samozřejmě, šťastné a veselé! C:

// Neopovažuj se být smutná, Maple! >:C Až Allairé finálně rozdrtí Newlina, jsme u tebe jak na koni :c

Naposledy jsem viděl uhasený plamínek a šplouchnutí svého kalužojezírka. Pak se Allairé o trošku přiblížila a pak už jsem nic neviděl. Všude bylo příliš světlo a mne z toho příliš bolely oči na to, abych je mohl správně používat. Rychle jsem obrátil svůj pohled kamsi do země ke svým tlapkám, ale nepomohlo to. Všude, kam jsem se podíval, byly nepříjemné šmouhy od světla. Teprve po několika dlouhých chvílích, kdy jsem se rozkoukával, jsem se znovu opovážil zvednout hlavu a podívat se na Allairé. Ta mě ale mezitím stihla obklopit dvěmi svítícími koulemi. Překvapeně jsem na ni vypoulil oči a snažil se vymyslet, co bych měl udělat. Mohl bych je uhasit! napadlo mne jako první, takže se za zády mé kamarádky opět začalo formovat další kalužoidní jezírko. Nebo bych mohl... radostně jsem se usmál. Je to jen světlo! Nehoří! Jen svítí! Pousmál jsem se na Allairé, poněvadž její kouzlení se mi moc líbilo a začal se soustředit na jeden ze stromů, který stál poblíž. Kořeny stromu koukaly ze země a já se doopravdy soustředil, takže se začaly nenápadně vlnit a blížit k Allairé. "Jednou, asi tak před třemi zimami, jsem sem přišel a potkal jsem Amny! Znáš Amny, Allairé? A s ní jsme potkali Křovisko a-" pokoušel jsem se odvést její pozornost, zatímco se k jejím tlapkám blížilo několik kořenů. "A potom jsme založili Potulnou smečku! Byli jsme v ní jen dva, ono se totiž Křovisko nemohlo úplně toulat. Víš? Ono... ono to bylo vlastně křoví, a..." Jeden z opovážlivých kořínků zaklepal Allairé na rameno, snad aby požádal o dovolení pro své kamarády. Ti se totiž hned na to rozhodli Allairé pevně obmotat kolem všech tlapek a pověsit ji hlavou dolu. Radostně jsem se zahihňal a utekl o kousek dál, hezky blíž ke svému jezírku.

Moje kalužojezerní vlna dosáhla svého a z Allairé teď byla Mokrairé. Bránil jsem se chichotu, co to jen šlo, ale ono to moc nešlo. Allairé totiž měla spoustu mokrých chlupů, které jí všechny vysely směrem k zemi jak lijány, a mokré chlupy jsou vtipné chlupy. Nejprve jsem se hihňal potichounku, ale dlouho mi to nevydrželo a já se začal chichotat na celé kolo. Jenže potom jsem cítil něco divného v tlapách. "Allairé, moje tlapky!" zmateně jsem se na ně podíval, jenže jsem je neviděl, poněvadž byly pořád neviditelné. "Allairé, mám něco s tlapkami! Není jim dobře! Měli bychom toho nechat, asi nemají rády, když dělám vlny!" zmateně jsem na ně dál koukal, dokud se neobjevily. "Necítím je! Allairé, já asi budu nemocný! Jsem nakažený nějakou-" ani jsem nemohl doříct, čím jsem nakažený, a mé zadní tlapy už si dělaly své. Rozhodly se, že si jen tak vyskočí z mého pohodlného stromoúkrytu, a já ještě k tomu spadnu na čumák. "Allairé! Mé tlapy mne právě neposlouch-" teprve nyní jsem si všiml výrazu své kamarádky a uvědomil si, že za to mohla ona. Allairé ovládá mé tlapy? To se může? Jak se to může? Pokusil jsem se vyskočit na všechny čtyři a byl moc rád, že jsem to mohl udělat a že moje tlapy už byly zase moje. I když jsem jim teda úplně nevěřil, když mne takhle lehce zradily. Udělal jsem několik krůčků vzad, protože mne stále pronásledoval plamínek, pak už jen pár krůčků a pak- jsem nemohl dále couvat. Za mnou byl můj stromoúkryt, jenže tentokrát mi jenom překážel, poněvadž to byl prozrazený stromoúkryt a já se do něj nemohl schovat. Vystrašeně jsem zavřel oči a čekal, až mne ten plamínek upálí. Jenže pak se mé kalužero rozhodlo přestěhovat. Chvilku bylo ve vzduchu, jako kdyby úplně nevědělo, jakým se vydat směrem, a pak dopadlo přímo na plamínek Allairé.

Allairé mi neodpověděla na mou otázku, ale mně to moc nevadilo. Určitě strategizuje a taktizuje! Kdyby mi řekla, že to čekala, tak by mi prozradila část jejího plánu! A to ona nemůže! A já taky ne. Já mám přece taky plán! A ten plán je, že, zmateně jsem se rozhlédl všude kolem, abych našel něco, co by mohlo připomínat můj plán, ale nic jsem nenašel. Co jsem ale našel, byl takový plamínek, o kterém jsem věděl, že ho udělala Allairé. Byl nejprve vedle ní, ale to netrvalo moc dlouho a plamínek se začal docela rychle přibližovat ke mně. Překvapeně jsem ho pozoroval, a i když jsem věděl, že bych to neměl říkat Allairé, tak jsem to nečekal. Allairé umí věci! přestal jsem přecházet sem a tam a rozhodl se, že bude lepší, když mne ten plamínek, který po mně šel, neuvidí. A tak jsem se zase soustředil. A když jsem se dosoustředil, zmizely mi tlapy. Vesele jsem se zahihňal, poněvadž to byla další věc, kterou jsem nečekal, a využil momentu překvapení (jak vlastního, tak určitě i překvapení Allairé, která mi to strategicky nechtěla říct), abych se schoval do celkem velké díry ve stromu. I když to Allairé nevěděla a neviděla, tak jsem se tam schoval jen tak napůl, tělo vevnitř a tlapy venku. Nebyl jsem si jistý, jestli se to počítalo jako můj plán, ale poněvadž jsem si připadal jako schovaný před plamínkem, tak jsem se zase začal věnovat svému kalužovému jezírku. V něm se najednou začaly dělat vlny, která byly vyšší než já, a jedna z nich se rozhodla, že Allairé namočí.

Jehličnan! Nejehličnan! Jehličnan! Nejehličnan, nejehlčinan...Moje připravování vlastně vypadalo spíš tak, že jsem pohodlně seděl, občas kouknul na Allairé, a jinak si představoval, jak by to bylo hezké, kdyby tu bylo nějaké křoví, do kterého bych se mohl schovat a Allairé tím přepadnout ze zálohy. Teprve po několika okamžicích strávených prohlížením stromů jsem si uvědomil, že Allairé tak nějak chodí sem a tam. Rychle jsem vstal a začal to po ní napodobovat. Pět kroků na tuhle stranu, tři kroky na druhou. Dva na tamtu, tři na tamtu, pečlivě jsem se soustředil, abych se soustředil, abych vypadal soustředěně, poněvadž jsem si byl téměř jistojistý, že se mi taková soustředěnost bude hodit. Jenže Allairé nic jiného kromě chození nedělala, takže mne asi nechala začít. A nebo mne nenechává začít, ale nečeká, že něco udělám! Radostně jsem se zahihňal a pustil se do vymýšlení, co bych mohl udělat. "Ha!" zvolal jsem vítězoslavně, zatímco se ještě vůbec nic nedělo a doufal, že tím Allairé trošku přátelsky zmatu. Mezitím jsem se soustředil na soustředění a ještě k tomu jsem si představoval řeku, která byla poblíž, jak sem přiběhne a začne bojovat se mnou, poněvadž mám modré oči. Po několika okamžicích se mezi námi objevilo takové... skorojezírko. Bylo velké jako pět kaluží pohromadě a vlk by se v něm nevykoupal, ale byl jsem na něj moc hrdý. "To jsi nečekala! Viď?" nadšeně jsem se na ni usmál a pak se znovu začal věnovat tomu chození sem a tam.

// Úzká rokle
// Přátelské utkání Allairé a Newlina
// Čas máme tak... do konce roku? c:< Třeba ˘^˘
// Sázka: aby se neřeklo, tak 5 mušliček ^^

Šťastně jsem občas běžel či kráčil před Allairé, a občas zase za ní, dokud jsme nedošli do takového lesa, který vypadal skoro jako náš hvozd, jen se tu objevilo taky pár nejehličnanů. A taky ty stromy nebyly tolik vedle sebe jako u nás, každý si nechával trošku odstup, takže se tu utvořil takový hezký plácek. Tady by možná občas mohli vyrůst i rampouchy jako Poucháček! Prudce jsem se otočil na Allairé, zatvářil se, jakože jsem důležitý, a uklonil se. "Madam Allairé z hvozdu Sarumenského, tímto," máchl jsem dvakrát ocasem, aby byl můj proslov o něco zajímavější, "vás vyzývám na souboj!" Zahihňal jsem se štěstím z toho, jak se mi to povedlo říct důležitě a napnutě, a odcupital od Allairé trošku dál, abychom oba měli prostor. "A- ale jen přátelský!" vyhrkl jsem ještě, aby věděla, že jí nechci ublížit a taky že nechci, aby ona ublížila mně. "Jen přátelsky. Takže to bude takový... takový poloboj! Ale to zní, jako kdyby bojovaly jen naše poloviny. A já neumím bojovat jen s dvěmi tlapami, koukej!" pokusil jsem se zvednout na zadní a předstírat, že bojuji, zatímco jsem ty přední vůbec nepoužíval, takže to vypadalo jen jako takové ne úplně efektivní máchání hlavou. Po chvíli jsem nemotorně dopadl na zem a zazubil se na svou černou kamarádku. "Takže si neublížíme!" ujistil jsem se ještě a už se připravoval na to naše polonepolobojování.

// Křišťálový lesík

Byl jsem rád, že Allairé mé šplouchání rozesmálo. Kdyby to rozesmálo i řeku, asi bych na to nepřišel! Nebo by ji to ani nerozesmálo, spíš by byla zmatená, že se ji někdo jako já ptá na... na... na to, kolik dneska viděla mraků! Spokojeně jsem dál běžel a kráčel a kráčel a běžel (tak nějak jsem to střídal, abych byl vyvážený) a těšil se na to, až to vodnatění budeme s Allairé trénovat. "Mám modré oči!" šťastně a opožděně jsem zareagoval na její oznámení o tom, jaké mám oči. "Ale neviděl jsem je! Není zvláštní, že nevidíme vlastní oči? Já bych rád koukal na svoje oči!" pokoušel jsem se různě otáčet své oči, abych se na ně mohl podívat, ale nějak mi to nešlo. "Allairé! Já bych vlastně docela koukal, kdybych mohl koukat na svoje oči! Víš, jakože bych byl překvapený! Znáš někoho, kdo se umí koukat na svoje oči? Já ty svoje vlastně viděl jen párkrát! A ještě v odrazu, takže byly takové... takové... rozmazané! A možná ani nebyly moje! Doopravdy mám modré oči?" vypoulil jsem je, zastavil se a pokusil se je celé vecpat Allairé do obličeje. Ještě pár okamžiků jsem na ni zíral, ale pak jsem se rozhodl, že je určitě modré mám, poposkočil, a popoběhl zase dál.

// Zakrvácený les >:3

// řeka Midiam

Tak nějak jsem dělal jen dvě věci: běžel jsem a byl jsem překvapený. Běžel jsem proto, poněvadž jsem potřeboval co nejrychleji najít nového Poucháčka a taky ho zachránit, a překvapený jsem byl proto, poněvadž Allairé tvrdila, že nerozumí vodě. "Ale vždyť víš věci o rampouchých! Rampouších! Rampouchách? A říkala jsi, že rampouch je voda a voda je led a to jsi říkala, takže tomu rozumíš! Určitě rozumíš voděě," nejdradši bych do ni podpůrně šťouchl, ale nějak to nešlo, poněvadž jsme běželi. "Já bych měl rozumět vodě!" zopakoval jsem nadšeně po ní, i když to, že jsem jí měl rozumět, neznamenalo, že jsem jí rozuměl. "Ale já jí úplně nerozumím. Víš, ona vždycky šplouchá a- a já neumím šplouchat zpátky! A taky voda umí dělat spoustu věcí, takže já bych chtěl taky dělat spoustu věcí, jenže!" dramaticky jsem se zastavil uprostřed věty, aby Allairé věděla, jak dramatická celá ta záložitost je, "jenže já nevím!" Zavrtěl jsem hlavou. Vlastně jsem vrtěl docela dlouho, než mě napadl dobrý nápad, takový, který by mohla vymyslet třeba geniální Gangwolfie. "Myslíš, že bychom se mohli naučit rozumět vodě?" prosebně jsem se na ni usmál, potom vykřikl: "Šplouch!", aby Allairé věděla, že neumím moc vodnatě, a rozeběhl se zase dál.

// Úzká rokle

// Medvědí jezero

"Allairééé! Poucháčku! Jezerní rampouchu Poucháčku a Allairéé!" volal jsem na ně na oba, i když jsem tak nějak tušil, že i kdyby na mě Rampouch Poucháček chtěl počkat, tak by počkat nemohl, poněvadž ho má Allairé v tlamě a tlama se nedá ovládat zevnitř. "Allairé a-" zarazil jsem se, když jsem konečně doběhl svou černou kamarádku. "Allairé, kde je Poucháček?" zvědavě jsem ji obešel. "Rampouch Poucháček, myslím, že byl z jezera! Nebo z řeky! A taky jsem ho chtěl naučit chodit, poněvadž kdyby vyrostl, tak by udělal krok a všichni bychom po něm mohli cestovat k Životu a zpátky, aniž bychom museli chodit! A nemuseli bychom ani chodit do kopce! A nebo byl taky řeka, říkal jsem to? Možná, že byl voda! Allairé, ty rozumíš vodě! Já myslel, že ohni, ale rozumíš vodě!" natěšeně jsem si ji prohlížel, jako kdyby na ní její vodo-rozumovitost a vodo-chápavost byla vidět. "Taky bych chtěl rozumět vodě! A-" rozhlédl jsem se. Stáli jsme u řeky. "Allairé! Poucháček se roztál! Roztál se do řeky! Myslíš, že je teď šťastnější? Já tušil, že není jezero, ale řeka!" zvědavě jsem se nakláněl nad řekovitého Poucháčka a vzpomínal na ty časy, kdy byl ještě rampouchem. "Byl to moc dobrý rampouch!" šťastně jsem se uculil na řeku, totiž vlastě Poucháčka, a pak na Allairé. "Můžeme najít nového Poucháčka!" navrhl jsem a hned se do toho hledání pustil tím, že jsem vyběhl zase dál, někam, kde by to bylo dostatečně Poucháčkovité.

// Křišťálový lesík

Zasněně jsem pozoroval Poucháčka. Možná, že kdyby vyrostl víc a potom roztál, tak by byl jezero! Jezero Poucháčka! Nebo možná byl jezero, ale zmrznul! "Byl jsi jezero? Jezero je voda a ty jsi vlastně taky voda a- Já koupu jezero v jezeru! Nebo koupu v jezeru jezero! Nebo jsi byl řeka? Ale jak ses dostal na tu pláň? Ty jsi- nejsi moje řeka? Moje řeka někam zmizela! Nebo jsi doopravdy jezero? Já- Omlouvám se, to je- to je- je to dobře?" zeptal jsem se rampoucha Poucháčka s úsměvem, jenže to už sem přiběhla i Allairé. Ani nic neřekla, popadla Poucháčka do tlamy a utekla. Radostně jsem vyskočil na všechny čtyři a ještě chvilku zamyšleně zkoumal jezero, ve kterém jsem ještě před momentem koupal jiné jezero. Allairé je záchranářka! Možná ví, jak léčit rampouchy! A nebo jezera. A přitom umí jen oheň! A rozumí takhle vodě! Ale kam ho nese? Domů! Ne. Domů je jinudy. Tak- "Allairé, počkej na mě!" nadšeně jsem se rozeběhl za svou kamarádkou, která rozuměla rampouchům.

// Řeka Midiam

// Středozemka

Rychle a zmateně jsem běžel, takže o to rychlejší a zmatenější byla má teorie o Rampoucháčku Poucháčku. "Pwišwl zw zwměw! Uwčitwě vywstl! Vywstl zw zwmě, ponwědž jw vwelkw ziwma!" unaveně jsem se snažil vysvětlit Allairé, i když jsem si úplně nebyl jistý, jestli je se mnou. A taky jsem nevěděl, jestli to náhodou nevysvětluji Poucháčkovi, který to ví nejlépe. Jenže Poucháček se mi roztával v tlamě a já věděl, že to pro něj vůbec není zdravé. "Hwlwá!" pokusil jsem se zavolat o někoho na pomoc, ale bylo tu jen jezero. Možná by mu pomohla koupel! Vykoupeme ho a on se bude cítit zase lépe! Když ho dám do vody, a potom ho z vody vyndám a on znovu zmrzne, tak mu bude lépe! Přikývl jsem a rázně se přiřítil k jezírku, které bylo poblíž. Vypadalo přesně jako jezírko, ve kterém by si rampouch, přesně jako Rampouch Poucháček, mohl hezky odpočinout a dobrat své síly. "Ahwj, jwzwrw! Nwdí, kdwyž-" nešikovně jsem se snažil odlepit rampouch ze své tlamy, "kdwyžw sw twu Pouchwwáwčáwk wykwoupw?" Konečně se mi Rampouch Poucháček dostal z tlamy a já ho opatrně posunul na kraj jezírka. "Lepší, viď, Poucháčku?" radostně jsem se na něj usmíval, ale on se pořád jen koupal a nic neříkal. Určitě mu zamrzl jazyk! Je to přece rampouch, jistojistě má zamrznutý jazyk! "Promiň, Poucháčku! Já tě nechtěl roztát! Nikdo by tě nechtěl roztát! Doopravdy ne! To bylo omylem! Ale teď se koupeš, takže- takže to bude zase všechno skvěluper! Jakože skvělé a super dohromady! Možná, že rampouch je od pouť a rambajz! Ty ses vydal na pouť! Určitě! Já byl taky na pouti a na vycházce k tomu, potkal jsem Křovisko a kameny, a-" zarazil jsem se, když jsem si všiml nepřítomného pohledu Rampoucha Poucháčka. "Poucháčku! Nemusíš mít strach! Vykoupeš se a bude ti dobře! Ty jsi vyrostl ze země, viď? Není ti zima? Ono většinou v zimě nic ze země neroste, víš. Ale jsi speciální! Jsi- třeba jsi jediný svého druhu! Všechny ostatní rampouchy rostou z vody, ale tebe vlk musí zalévat, abys vyrostl ze země! Takže když se teď koupeš, tak- tak tě vlastně zaléváme! Takže vyrosteš ještě více! A jestli vyrosteš ještě více, tak-" zadíval jsem se kamsi nahoru, jako kdyby tam Rampouch Poucháček už vyrostl. "Páni!" s údivem jsem povzdechl a ještě chvilku zíral do oblohy, i když mi do očí padaly vločky. Šťastně jsem se na svého zmraženého společníka usmál a představoval si, jak by bylo skvěluper, kdyby byl obrovitánštější než nyní. Potom, kdyby se naučil chodit, mohl by udělat jeden krok a dostat se přes půlku Gulirei! Spokojeně jsem se ještě zahihňal a pak už na svého kamaráda jen zvědavě koukal a čekal, kdy vyroste.

// MUHAHAAHAH

Chtěl jsem už dojít domů, abych ukázal Allairé ty větve, jenže pak se přede mnou objevila taková zmrznutá velká věc a já ji musel několikrát obejít. "Allairé! Našli jsme rampouch!" radostně jsem se na ni zazubil a popadl ho do tlamy, i když byl doopravdy velký. "Jwe obwovský! Nechwáme swi ho?" šťastně jsem se na Allairé usmál a doufal, že mi to dovolí, jenže pak jsem ucítil, že v mé tlamě se rampouch roztává. "Mwsimwe hwo zachwánit! On swe roztáwá! Jmwenwuje swe Rwampouch Pouchwáčwek a mwusímwe hwo zachwánwit!" zběsile jsem vypoulil oči a rozeběhl se s ním na druhou stranu, pryč od našeho domova. "Mwusíme hwo vzwít dw chlwdwu!" rychle jsem několikrát přikývnul a snažil se vymyslet, kde by se takový Rampouch Poucháček mohl ubytovat. "Twbwa w zimwe! A zimwa jw všwudu, alu myw hwo mwosuímwe zachwánit!" vyčerpaně jsem s ním běžel dál, i když mne strašně studil v tlamě a jeho to zase hřálo, takže jsme z toho byli oba trošku špatní. "Jwk sws tdy objwil, Pouchwáčkwu? Vždwyť jsw rwmpouch!" udiveně jsem zavrtěl hlavou, poněvadž Rampouch Poucháček neměl slov. Ale zatímco jsem běžel na nějaké studenější místo, začal jsem vymýšlet teorii o tom, že asi vyrostl ze země.

// Medvědí jezero