Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 2

Celkem spokojeně jsem slintal na hadovy sliny a všechno bylo skvěluper. Morf dokonce dal dovnitř hadovy tlamy – vlastně ne úplně dovnitř, spíš někam na hranici tlamy a tlamovitého okolí – kámen, takže jsem věděl, že mi had nic neudělá. Teda, že mne alespoň nespolkne. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli třeba nemá nějaké hady, kteří žijí uvnitř něj a kteří ho poslouchají na slovo, takže kdyby chtěl, tak by se pro mě ti hadi připlazili a vyplivli by mě z Arrthela. Rozhodl jsem se, že nejlépe se zachráním před vnitřními hady, když se budu ještě křečovitěji držet jazyka, ale než jsem to vůbec stihl udělat, objevila se Gangwolfie. "Gangwolfi!" zmateně jsem se na ni usmál. "Ahoj! Vítej v hadí tlamě! Ono... ono to tu není moc... hezké," přiznal jsem jí, zatímco jsem byl celý od vlastních a hadových slin. Už už jsem se nadechoval, abych se jí zeptal, co tu dělá, ale, vzhledem k tomu, že Gangwolfie byla geniální, odpověděla mi na otázku bez mé otázky. "Sjedeme až... dolů?" tázavě jsem se na ni podíval. Vypadala, že je to dobrý nápad. Tázavěji jsem se podíval na své tlapy, které se zarývaly do cizího jazyka. "Tak dobře! Sjedeme dolů a- a- tak jo!" nadšeně jsem se pustil jazyka a začal – celkem velkou rychlostí, možná díky té slinové vrstvě – klouzat dolů. Bylo to jako... jako pohodlná cesta dolů z kopce, až na to, že ten kopec byl had a já neklouzal po něm, ale v něm. "Takwe two wlastnwě mwoc jwakwo kwopwew nwenwí," oznámil jsem zamyšleně své kamarádce, zatímco jsem se snažil slintat na krk hada zevnitř. "Own hwatw jw wlastnwě cwelwý tkowý welkwý kwk!" vykřikl jsem další objev a začal se hihňat, poněvadž jsem si uvědomil, že lezeme hadovi krkem. Jako že mu doopravdy lezeme krkem. Radostně jsem se ohlédl na Gangwolfii, abych zkontroloval, jak leze hadovi krkem ona. To jsem ale neměl dělat, poněvadž hned, jakmile jsem se na ni obrátil, jsem narazil do měkké růžové věci. To byl moc příjemný náraz! šťastně jsem obrátil svůj pohled zase dopředu a nenápadně, aby si Gangwolfie nemyslela, že se tulím s vnitřkem hada, jsem se k tomu růžovému polštářku přitulil. Moc hezky by se na něm spalo! Ještě pár chvil jsem si užíval pohodlí vnitřku hada, ale pak jsem si uvědomil, jaké je naše poslání. Začal jsem na tu růžovou věc slintat tak moc, že byla rázem poslintanější než já, a doufal, že to třeba hada otráví. Nebo alespoň přiotráví! Potom by se musel odplazit léčit někam mimo náš hvozd.

// Aaaaah, moc děkuji! :D :3

Edit: mňa ale presvedčila väčšina, na mňa ten kocúr nezaberá ~Sav

// Ten koucour je jen takový estetický detail c: Nemá to být hlavní strategický tah :D

Edit 19:50: No neviem, tie oči sú väčšie ako polovica textu :D ~S

// ah, super c: V tom případě se... musím omluvit :c Napíšu až zítra večer, na poslední chvíli do sebe cpu věci na zkoušku ^^' Pardon :C

// Jen pro jistotu... jsem na řadě? o.o Nebo mám čekat na Sigyho?

Klidně piš 8)
~Sky.

Překvapeně jsem stál na hadově hlavě a jen koukal, jak za mnou ostatní nejdou. Osedlali bychom ho! Proč nikdo nechce osedlat hada? trochu ublíženě jsem hledal všechny, co se nechtěli zapojit do mého plánu. Ale nebyl jsem ublížený příliš dlouho, poněvadž mi nikdo neublížil (zatím) a taky proto, že Nokt s Aseti uměli jiné věci. "Morfe!" radostně jsem přivítal Morfa, který nějak vyrostl. Vyrostl! Vyrostl už předtím, a nebo roste, když někdo ubližuje hvozdu? Možná- možná že roste, když roste nebezpečí! Chvíli jsem na něj zasněně zíral a představoval si, co všechno ještě umí. Narostou mu další tlapy a ty budou tak velké, že toho hada sváže jako uzel! Plný očekávání jsem čekal, co Morf udělá. Žádné tlapy navíc mu nevyrostly, ale pustil do mých stoupján elektřinu. "Dobrá práce, Morfe! Elektřina byl dob-" chtěl jsem pochválit svého kamaráda, ale had si všiml, že je elektřino-lijánován a začal svou hlavou házet z jedné strany na druhou.
Možná kvůli tomu, že házel z jedné strany na druhou, jsem skončil na jeho druhém ocasu. "Má dva ocasy!" oznámil jsem ostatním, ale nikoho jsem moc neviděl a netušil, jestli je taková věc zajímá. Nikdy předtím jsem dvojhadového hada neviděl! "Co když jsou to ve skutečnosti dva hadi! Jeden má hlavu a ocas a druhý jen ocas! Možná ten druhý má hlavu v tom prvním! Někde uprostřed toho prvního! Jeslti jsou dva, tak... tak-" mé myšlenky byly přerušeny lady Mlhahulí. Teda. Byl jsem si jistojistý, že to byla lady Mlhahule. Objevila se jen v mé hlavě, ale řekla, že jsem jedovitý, takže umím jed, a zároveň protijedovitý, takže odolám jedu. A pak zmizela. "Sliny," zamyšleně jsem prohlásil a rozhlížel se všude kolem sebe, "sliny." Přimhouřil jsem oči. "Sliny!" nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři. Sliny a sliny. Sliny do slin! Potom je spolkne a- radostně jsem vyběhl znovu do toho hadovitého kopce. Jenže tentokrát, pro případ, že by se had zase házel, jsem si vytvořil vlastní amatérské jištění. Obmotal jsem se lijánou, která potom ještě několikrát obkroužila jeden z hadích zubů. Když jsem konečně doběhl na vrchol hada, nestíhal jsem se ani moc rozhlédnout po tom, co dělají ostatní, a nešikovně začal vrchol hada zase slézat. Šlo to dost špatně, poněvadž jsem nešel, ale šplhal. Zaryl jsem do jeho hlavy drápy a nešikovně se pokoušel dostat k tlamě. Právě v tom momentě Darkie poslala do hadova žaludku otrávené bobule. To bude teda otrávený! malinko jsem se zahihňal a zadní tlapa mi sklouzla přímo do hadího oka. Vlastně do toho oka, kde oko nebylo. "Jsem skoro tam!" zakřičel jsem na Darkii, jako kdybychom odteď byli tým spoluotraváků jedováků. Já ho otrávím nahoře a- a Darkie v žaludku! šťastně jsem se konečně dostal k tlamě a nešikovným skokem v ní zmizel. Ihned jsem musel pokračovat ve svém zarývání, tentokrát do jeho zvláštního jazyka. Pracně jsem se k němu přitiskl a ihned na něj začal slintat. Naše sliny se nějak promíchaly a já jen čekal, kdy bude muset polknout. Když mne spolkne tak... tak... vyděšeně jsem se zaryl do jeho jazyka ještě zarývavěji a doufal, že nespadnu do jeho žaludku.

Pro začátek, už tradičně:

Sice už mě jednou zklamal, ale jednou to vyšlo, takže mám pořád šanci 50:50! T-T
I já bych chtěla konkurzovat o třetí charakter.
Chtěla bych ho hlavně kvůli tomu, že mě baví hrát za odlišné charaktery. :'D Chci říct, chtěla bych znovu vytvořit něco jiného, než jsou Therion s Newlinem. A hlavně si tentokrát vyzkoušet hrát za vlčici ._. Samozřejmě, další důvod je ten, že občas se stane, že je nálada, ale vlci jsou seknutí c: To se ale poslední dobou naštěstí neděje ^^ (Mimochodem, moc děkuji svým fretkoidním spoluhráčům :3)
A to je asi tak vše c: Ještě bych dodala, že nevím, jestli si ten char zasloužím, vzhledem k tomu, že jsem minulý rok měla docela dlouhou pauzu :/ Strach z nové školy, brigáda. Ale na druhou stranu... snažila jsem se to svým decentním fretkováním vynahradit u obou charakterů a jsem si jistá, že už se to nestane c:

Takže... teď je to vše. ^^ Děkuji za zvážení c:

Zmateně jsem koukal, jak had vylézá z vody a je opravdu velký. Obří, překvapeně jsem zíral na jeho ocas a hned pak zase na jeho hlavu, která byla legračně větší než zbytek jeho žížalkovitého (sice žížalkovitého, ale žížalkovitého obřího) těla. Naše kořeny moc nezabraly a had se choval, jako kdyby tam vůbec nebyly. Zoufale jsem se ohlédl na ostatní. "Neumím toho dost na to, abych pomohl! Mohl bych- mohl bych vodu, ale- ale on je z vody! To říkal Nokt, on je z vody! A já neumím oheň," pokračoval jsem v bytí zmateným a ohlížel se na Morfa, Nokta a Maple. "Páni," udiveně jsem přikývl na Maple, která vytvořila takové zvláštní hořící klacíky, které na hada létaly. Jenže jinak nikdo z nás nemohl udělat vůbec nic, poněvadž nikdo nebyl dost ohňovitý. Nebo máte jiný nápad? ozvala se mi v hlavě slova Gangwolfie. "Jiný nápad!" vykřikl jsem radostí a hned se do něj pustil. "Darkie? Možná bys mi mohla pomoct! A ty, Aseti, ty bys mohla taky! Můžeme udělat věc! A když- když nám pomůžeš ještě ty, Morfe, tak by to mělo jít!" nadšeně jsem povyskočil a naposledy se na hada podíval zkoumavým pohledem. Had měl právě jeden z těch ohnivých klacíků v oku, tak jsem doufal, že by třeba mohl nedávat moc pozor na to, co se děje nad ním. Navíc, Litai odváděla jeho pozornost a celkem jí to šlo. "Mohli bychom-" chtěl jsem jim říct celý plán, ale pak mi to připadalo jako špatný nápad, poněvadž by to mohl slyšet i had (i když jsem netušil, kde mají uši) a celý plán by nevyšel. "Ale ono to vyjde!" ujistil jsem ještě sám sebe a pustil se do uskutečňování tajného plánu. Do hadovi tlamy najednou začaly rychle stoupat lijány (až na to, že tyhle nelily, ale stoupaly, takže to byly spíš stoupjány). Když se k jeho tlamě dostaly, začaly se kolem ní obvazovat. Rychle jsem se rozeběhl k hadovu ocasi a vyskočil na něj. Je slizský! odolal jsem pokušení zkoušet, jestli se mi budou lepit tlapky, když na něm budu stát dostatečně dlouho, a pokračoval v běhu až k jeho hlavě. "Morfee! Asetiii! Noktee!" zavolal jsem na ně, když jsem se dořítil k jeho hlavě. Bylo to ještě o něco horší než běhání do kopce, spíš jako běhání do kopce, který klouže, je slizák, rád jí stromy z našeho hvozdu, je nebezpečný a ještě ke všemu jsem měl podezření, že mu smrdí z tlamy. Ale my tvoji sluhové nebudeme, Athulale! Ty budeš náš! radostně jsem se zakousl do stouplijány, která mezitím stihla obkroužit jeho tlamu a začal za ni tahat. Kdybychom měli v našem hvozdě hodného velkého hada, mohli bychom cestovat! A taky by mohl fungovat jako most přes řeku! nadějně jsem se otočil na Morfa. Byl z nás všech nejsilňovatější a já doufal, že mi pomůže.

// Měla jsem předběhnout Morfa c:

// Středozemka
// Díky, že jste počkali c: Těžký den ._.

"Jsem zdráv, Allairé! Zdráv zdravotinký zdravící zdravák! Uzdravený!" radostně jsem vykřikoval na všechny strany a s velkou (naprosto nestarou a neumírající) energií jsem běžel přes louku a přes řeku, až jsem se konečně dostal k nám do hvozdu. "Allairé? Já už nejsem starý! Allairé?" zmateně jsem se rozhlížel, ale Allairé se mi nějak ztratila. Říkala něco o ledních medvědech! Možná- možná nějaké viděla? Zrovna, když jsem se pohřbíval! A potom- potom před nimi utíkala a oni- "Dostali Allairé! Mrznoucí medvědi dostali Allairé!" vyděšeně jsem se rozeběhl za nejbližším vlkem.

"Morfe! Maple! Darkie! Aset? Gangwolfu! Nosieli! Ty... ty... Litai!" vzpomněl jsem si na jméno nové členky, o které mi kdysi Gangwolfie říkala. "Oni- mrznoucí medvědi, vzali Allairé! Určitě ji vzali a-" chvíli jsem překvapením zůstal stát na místě. Ten had právě snědl strom! A- a všichni tu kouzlí! "To je náš strom!" přidal jsem se k Morfovi a k hájení našich stromů. "Proč radši nejíš stromy jinde? Mohl bys-" všiml jsem si, jak se Darkie snaží hada, který se plazil po našem hvozdu, jako kdybychom ho přijali do smečky, zadržet pomocí kořenů. "Já- pomůžu ti!" radostně (ne příliš radostně, poněvadž mohutný had, který žral stromy, zrovna radostný nebyl) jsem přiskočil vedle ní a začal se soustředit na kořeny. Darkiiny mohutné kořeny tedy začaly doprovázet ještě kořeny ode mě, které byly hubenější a pružnější. Ještě nedávno byla vlče! nenápadně jsem hrdě pozoroval, jak se z ní stala odvážná odbornice na uzemňování hadů.

// Náhorní plošina

"Ale-" pokusil jsem se Allairé pomocí očí naznačit, že pravděpodobně brzy zestárne, stejně jako já. Allairé! Zestárneš! posílal jsem jí do hlavy myšlenky, aby mi porozuměla. Potom jsem ještě otevřel doširoka tlamu a vyplázl ven jazyk, aby bylo vidět, jak stará má tlama je. To už určitě nepůjde spravit! Budu mít starou tlamu už navždy! Dokonce jsem k ní přiskočil a téměř do obličeje jí strčil své šedé tlapky. Jsou šedější než kdy dříve! Jsou starší než kdy dříve! Vyplašeně jsem pozoroval Allairé, zatímco jsem cítil, jak jí stárnu před očima. Co mrknutí, to pro mne jedno léto! Dramaticky jsem se před ní rozplácl a začal předními tlapkami kopat díru. Zde ulehnu a budu tu odpočívat už navždy! Můj čas nastal! Jsem. Starý! Tvářil jsem se všelijak na Allairé a když byla díra už dostatečně velká na to, abych do ní strčil ocas a půl, dal jsem do ní hlavu. Sbohem, Allairé! vystrčil jsem hlavu ze studené hlíny, abych se s ní naposledy rozloučil, a zase ji tam schoval. Teď jsem mrtvý stářím! oznámil jsem jí ještě v duchu a jen čekal, jestli po mně nezačnou lézt červíci. Neměl jsem červy rád. Žížaly ještě ano, ale červi, o kterých jsem věděl, že prolézávají třeba ulovenýma srnkama, když se o ně vlk nestaral, se mi nelíbili. Jak jsem tam tak starý a mrtvý ležel, začal jsem jakoby cítit, jak mne něco šimrá u ucha. Celkem rychle jsem se rozhodl, že teda ještě mrtvý a starý nejsem, a šťastně vyskočil zase na všechny čtyři. "Jsem zdráv!" vykřikl jsem uzdraveně a vyběhl za Allairé domů.

// Sarumen

// Křišťálový lesík

Snažil jsem se tvářit děsivě a tajuplně co nejvíce to šlo, jenže ono to moc nešlo, poněvadž zároveň jsem se musel soustředit na vlastní tlapky a na to, aby můj běh vypadal jako běh. Přibližně uprostřed mého soustředění se na dělání věcí Allairé prohlásila, že medvěd by nebyl velmi dobrý. "To by doopravdy nebylo!" souhlasně jsem začal přikyvovat, aby Allairé věděla, že mám stejně medvědovitý názor. "Ale možná by to dobré bylo! Možná, že medvědi hodní jsou, jen... jen jsme se to ještě nedozvěděli! Já teda medvěda asi nikdy neviděl. Jen jednou! Možná. Ona to byla asi Neightova kamarádka, ale v té chvíli to doopravdy vypadalo, jako že ho krade medvěd! Jsou medvědi bílí?" zeptal jsem se pro jistotu Allairé, kdyby náhodou byla expert na medvědy. Allairé je jistojistě expertice na medvědy! radostně jsem se zazubil nad její expertovitostí. "Jenže pokud jsou medvědi bílí, tak se teď můžou všude procházet a nikdo je nevidí, poněvadž je všude bílo! Tamhle je určitě medvěd! Nebo tamhle! Nebo-" vyčerpaně jsem vydechl. "Já moc..." zachraptil jsem a sotva popadal dech. "Nemůžu mluvit!" dořekl jsem, stále plný překvapení, takovým legračně vysokým sotva slyšitelným hlasem. Určitě je to tím, že naše pouť trvala tak dlouho, že už jsem starý! Zanedlouho to potká Allairé! vyděšeně jsem na ni koukal a pokoušel se ji pohybem očí varovat.

// Středozemka

// Takže jestli Morf už napsal a uzavřel kolo, není šance se k vám ještě vecpat, že? :c

// Úzká rokle

"Sníh?" nechápavě jsem zopakoval po Allairé a zkoušel, jak to slovo chutná. "Sníh. Sníh! Snííííh? Snüch. Sníhhh. SSSSSníh. sNÍÍÍÍH!" zatvářil jsem se na ni co nejodborněji jsem mohl, aby věděla, že jsem profesionální ochutnavač slov. "Co je sníh?" s úsměvem jsem se jí zeptal, ale přibližně v té chvíli jsem si uvědomil správnou odpověď. "Sníh jsou vločky! Na zemi! Já vííím. Já to vlastně věděl celou dobu... jen... jen jsem nás zkoušel! A sebe taky! Ale vyzkoušel jsem, že to vím. Samozřejmě! Sníh se roztál. A ty jsi nedělala magii země. Jen jsi roztála sníh. Ale! Ale takhle jsi vlastně ovládla ještě vodu! Poněvadž sníh je voda, stejně jako rampouchy a... a led! A vločky! A taky jsi tím ovládla zemi, poněvadž pod sněhem je země. Vždycky. Nebo taky větvčiky stromů! Ale to je taky země. A nebo jsou pod sněhem třeba... třeba!" pokusil jsem se o napětí, aby Allairé nemohla vydržet, co řeknu dál a aby byla zvědavá tak moc, až by byla stará. "Meeeddvědii," dořekl jsem svým nejstrašidelnějším hlasem, který možná zněl trošku legračně, ale mně rozhodně stále připadal dost hrůzu nahánějící. Jakmile jsem onu hrůzostrašnou věc dořekl, rozeběhl jsem se vesele dál.

// Náhorní plošina

// Zakrvácený les

Vesele jsem šel vedle Allairé a připadalo mi legrační, že mne tlapky sotva poslouchají. Občas se jedna pletla přes druhou a občas druhá přes první a občas třetí přes první a čtvrtá přes třetí a mně se to pak pletlo dohromady. Unaveně jsem se rozhlížel a doufal, že už budeme doma, ale ono to místo, kde jsme byli, moc hvozdovitě nevypadalo. Ale jsou tu stormy! Sice nejsou naše, ale jsou to stromy... a když kolem nás bude hodně stromů, tak budeme doma! S úsměvem jsem se obrátil na Allairé, která zrovna rozmrzávala. To, že se zahřívá, to už mi zvláštní nepřipadalo, poněvadž Allairé byla s ohněm kamarádka, ale překvapilo mne, když se pod tím bílým popraškem, na kterém jsme stáli, objevila země. S otevřenou tlamou jsem zvědavě pozoroval hnědou trávu. "Země! Ty jsi vykouzlila zemi! Ty umíš i kouzlit se zemí! Allairé, ty umíš všechno!" Spokojeně jsem se hihňal a nechal na zemi, kterou Allairé vykouzlila, ještě vyrůst malé kvítky. "Tadá!" pousmál jsem se a vyčerpaně se zkácel vedle svých květinek. "Já už nemůžu, doopravdy," zívl jsem a postavil se zase na všechny čtyři. Tlapy se mi pořád pletly a tak i to vstávání trvalo docela dlouho. "Takže to nejsou lumíci?" ujišťoval jsem se, když Allairé řekla, že to pískání je z vyčerpání.

// Křišťálový lesík

Byl jsem moc rád, když Allairé souhlasila, že to stačilo. "Umíš hodně magie! Hodně hodně! Moc ti jde, Allairé!" radostně jsem zhodnotil její schopnosti, zatímco onen polostrom, na kterém jsem stál, začal zase zarůstat do země. "A už doopravdy půjdeme domů! Moc se těším. Třeba- třeba uvidíš! Třeba tam bude rampouch Poucháček! Víš, že by věděl, kde bydlíme, a přišel by tam po svých! A nebo třeba Lady Mlhahule. Kdy jsi ji naposledy viděla? Já před dávnem a dávnem! A taky- třeba! Třeba už venku nebude ten bílý prášek a-" překvapeně jsem se na ni podíval, "nebude ti takhle zima?" Když jsem se konečně dostal na všechny čtyři, uvědomil jsem si, jak moc jsme spolu soubojovali. Motala se mi hlava a bolely mne tlapky. Ale to, že mne bolely, tomu jsem rozuměl, poněvadž ony to měly dneska těžké. Pořád se musely rozhodnout, jestli jsou moje, a nebo jestli patří Allairé. Muselo to pro ně být matoucí, poněvadž se nikdy předtím takhle rozhodovat nemusely. "Taky slyšíš to pískání?" nadšeně, ale trošku unaveně, jsem se své kamarádky zeptal. "Mohl by to být třeba... třeba lumík!" radostně jsem se na ni zazubil a následoval ji do našeho hvozdu.

// Úzká rokle

// Taky bych se ráda zapojila, ale netuším, kdy doběhnu :c Jsme s Allairé seknuté v aréně, čekáme na rozsudek T-T