Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 11

Zeptal jsem se Derian, jak se vlčata dostanou do jejího břicha, a dostaly se mi hned dvě odpovědi. Ta první byla hezká. Takový čáp! Ten prostě přiletí a je to! Možná, že Derian jen přibere, poněvadž její břicho vycítít čápa, a potom najednou přiletí čáp a ona zase zhubne! Ale proč zrovna čáp? Čápa jsem naposledy viděl... viděl jsem ho někdy? Tady snad nikdy! Kdyby ho radši přinesl nějaký jelen, těch je tady více! A nebo třeba ten had a- jenže pak mi Derian zašeptala tu druhou odpověď, ze které jsem dostal strach. "Takže já bych měl..." snažil jsem se pochopit, zatímco mi to tiše vysvětlovala, "ne ne!" Zděšeně jsem na ni koukal, zatímco mi to dál vysvětlovala. Ono to bylo vlastně docela dost složité a komplikované. "A jsi si tím jistá? Nebude to bolet? Tebe to bude určitě bolet! Mě to bude taky bolet? Co kdyby radši přiletěl ten čáp a-" zavrtěl jsem mírně hlavou, jako kdybych odhodil všechny své otázky stranou, poněvadž Derian prohlásila, že to zvládnu. "Zvládnu to!" radostně jsem to zopakoval po ní, abych se sám ujistil, že je to pravda. "A teď? Nemáme se někoho zeptat? Nebo to radši nikomu říkat nebudeme! Ale ono by to asi nebylo moc dlouho tajemství, kdybys potom byla obří! Ale podle mě teda rozhodně tlustá nebudeš, i když jsi říkala, že jo. Ty budeš tak akorát! Teda, na to, že v tobě budou vlčátka," pomalu jsem přikyvoval za každým svým slovem. "A možná i čáp!" šokovaně jsem dodal a přitulil se k ní ještě víc. "Bude to pro tebe hrozně moc těžké! Já se ti budu snažit pomáhat, jakože hodně moc pomáhat! Budu tě krmit a budu tě chránit! A taky ty malé budu chránit! Ale... ale i tak to na tebe bude moc těžké," s politováním v hlase jsem se podíval na Derian. Byla tak krásná a zmatená. "Ale budeme na to dva," zašeptal jsem a olízl jí několikrát čenich. "Samotnou tě v tom přece nenechám!" radostně jsem do ní šťouchl ještě packou a svalil se vedle ní. "A doopravdy myslíš, že budou krásní a hodní a milí a nehloupí? Jakože nehloupí, i když by... byli po mně? Já jsem přece Sarumen nikdy sám nezachránil!" zamyšleně jsem koukal do stropu jeskyně a snažil se vymyslet, jak by takový Linson s Merlin mohli sami porazit obřího hada.

// Loterie 10

Nejdříve to vypadalo jako strašný nápad. Snažil jsem se vyslechnout Derian, ale vlastně jsem vůbec nevěděl, co jí říct, tak jsem ji radši mazlil jak o život a čekal, až mě napadne něco zázračného. Derian, napadlo mě, a to rozhodně zázračné bylo, ale Derian by to, že bych jí řekl její jméno, asi moc nepomohlo. Co když nepřežijí? Ony... ony nemusí přežít? Derian by nemusela přežít? křečovitě jsem ji objímal a nadšení ze mne pomalu začalo opadávat. Že by Derian... nebyla? Nemusela by... přežít? Derian to přece musí přežít! Přece- přece musí! zoufale jsem si ji prohlížel, jako kdyby snad mohla jevit známky nepřežívání už nyní. Jenže Derian se místo toho začala usmívat. Takže přežije! radostně jsem se na ni uculil a i když to už nebylo možné, snažil jsem se k ní přitulit ještě více.
"Holčičku? Jakože malou Derian? Merlin! To zní moc hezky! A určitě by byla hezká po tobě a byla by hodná po tobě a- asi by byla upovídaná, viď? Připadá ti, že mluvíme hodně? Mně připadá, že vždycky řekneme to nejnutnější. Ono je toho asi nutného celkem hodně!" začal jsem přikyvovat, aby bylo všem jasné (i když Derian to už jasné bylo a nikdo jiný tu nebyl), že doopravdy říkáme jen samé nutnosti. "A pak Linsonaa! Linson by byl i po mně! A byl by- Derian!" vypískl jsem leknutím. Bude po mně. Co když... "Co když budou hloupí?" smutně jsem se od Derian odklonil. "Já nechci, abych naše vlčata zkazil," podíval jsem se na sochu Ney, co by tomu asi řekla ona. Jsem hloupý! Já přece mít vlčata nemůžu, byla by hloupá a- a- a někdo by na ně byl alergický! Představoval jsem si, jak bychom chtěli jít ven s vlčaty, která by byla po mně, a pořád by narážela do stromů a padala do kaluží. Znovu jsem pohlédl na svou partnerku, abych v ní našel odpovědi na své otázky. Na své otázky o hloupých, Newlinovských vlčatech. Jenže na ní byl vidět jen trošku zmatený, ale velmi vřelý úsměv.
Derian mne zavalila spoustou otázek, kterým jsem vůbec nerozuměl. "Ty je vlastně budeš mít v břiše!" s údivem jsem nakonec vydechl a sklonil hlavu trochu níže, abych mohl být blíž jejímu bříšku. "Já nejsem zrovna moc odborník na stravu, když máš už někoho v břiše. To se mi asi nikdy nestalo," přimhouřil jsem oči, aby i Derian věděla, že nad tím usilovně přemýšlím. "Ale! Podle mě bys měla jíst to, co máš ráda, poněvadž ta vlčata máš taky ráda a ony budou to, co jíš, poněvadž je budeš mít v břiše!" spokojeně jsem se na ni a na její bříško usmál. Budu jí nosit bobulky! A maso! Ale jen trošku, poněvadž Derian má radši bobulky! Když jsem se v myšlenkách dostal i k otázce, kdy bychom je měli mít, došla mi jedna zásadní věc. "A jak se ti tam ta vlčata dostanou?" zeptal jsem se zvědavě a přitiskl k jejímu břichu ucho, pro případ, že bych tam Merlin a Linsona mohl slyšet už teď.

// Loterie 9
// Ale jdi ty >:3 Z tvého facebooku mám podezření, že takovýhle vztah máš se svým autem :D :D :D

Radostně jsem se k ní přitulil ještě více. "Budeme spolu navždy! Jakože navždy navždy! A potom, až jednou budeme staří a mrtví, tak taky budeme spolu! Já z toho nemám strach, poněvadž vím, že ty budeš vedle mě a- a- já nevím! Mohli bychom být duchové a létat spolu kolem a povídat si s někým, kdo na duchy nevěří! Potom bychom je mohli přinutit věřit, poněvadž bychom je společně přemluvili! A my bychom je rozhodně přemluvili, my jsme dobří přemlouvači! A taky bychom se milovali a- už jsem říkal, že bychom spolu létali?! Možná, že bys mi mohla létat na zádech a já bych tě všude vozil! Totiž. Vlastně bych tě všude létal. Ale bylo by to moc skvěluper! Ale to neznamená, že se těším, až umřeme, to teda ne, já se těším na život s tebou. Úplně celý!" spokojeně jsem vydechl a užíval si její vůni. Každé její slůvko. Každý její nádech. A právě někdy tehdy jsem si uvědomil, co ještě patří k životu.
Vlčata, rozpačitě jsem se na ni usmíval a nevěděl, co si myslet. Derian to taky moc nevěděla, vypadala zmateně. Jsem pěkně nečekaný! zazubil jsem se a olízl jí jemně ouško, aby se jí lépe přemýšlelo. "Já jsem připravený!" vykřikl jsem rozhodně a neležet zrovna u Derian, té nejpohodlnější vlčice na světě, tak bych rázně vyskočil na všechny čtyři. "Víš! Mohli bychom jim povídat pohádky! Já dlouho nikomu nepovídal pohádky. Naposledy Darkii! A ta je teď tak..." zastavil jsem se. Stárneme. Ještě nedávno po mně tancovala a chtěla slyšet o veverkách. Ještě nedávno jsem na ni musel dohlížet, ať už se vydala kamkoliv. Nyní jsem... k ničemu? "Dospělá," dopověděl jsem smutněji než obvykle. "Já... myslím, že bych chtěl znovu zažít ten pocit, že musím chránit něco, co se o sebe nepostará," zašeptal jsem. Bylo zvláštní, když myšlenky, které byly kdesi v hloubi mne, se dostaly na povrch. A přesto jsem se necítil jako někdo jiný. Pořád jsem to já, Newlin! Jen... bych byl rád... otcem. Překvapený sám ze sebe jsem se na Derian upřímně usmíval. "A ty bys byla skvělá maminka!" vypískl jsem nadšením a nehodlal se jí pustit. "Umíš si to představit? Ty jsi tak hodná, Derian! Umíš si představit, jak bys na ně byla hodňoučká? A naučila bys je mluvit s ježky! A taky bychom všichni společně chodili spát! A taky bychom chodili po hvozdu a potom i někam ven! A taky- a taky- podle mě to zvládneš na jedničku! Ty jsi jednička!" šťastně jsem ji ještě několikrát olízl, aby věděla, jak moc jedničkovitá je. "Ale jinak... jinak nevím," přiznal jsem nakonec trochu bezradně. "Co takhle!" vykřikl jsem, i když mě ještě nic nenapadlo. "Co takhle... co takhle, aby se jmenovali skoro jako my, ale trošku jinak? Co takhle... Derison! Nebo Linson! Nebo Derlin! Derlin je hezké jméno!" s očekáváním jsem na ni koukal a stále nemohl příliš uvěřit, že je někdo tak krásný. "Co si myslíš ty?" zeptal jsem se ještě a nepřestával se culit.

// Pardon, ale odpovím až zítra c:

// Pardon, ale odpovím až zítra c:

// Loterie 8

Jsem pro ni všechno! radostně jsem se uculil, jako kdyby to byla nějaká skvěluper novinka. Ona je pro mne taky všechno! Víc než všechno! Všechno všechno! Všechno všechno všechno? Teda! Vlastně není všechno všechno, poněvadž to by znamenalo, že je i moje... alergie. Proč by byla moje alergie! Nebo! Nebo moje zranění. Nebo moje blecha. A to Derian rozhodně není! Derian nemá s blechami a alergiemi a zraněními nic společného! Ona je... všechno skvělé všechno! šťastně jsem se usmíval v jejím kožíšku a doufal, že se nikdy neopustíme. A pak jsem se jí zeptal. "Myslíš, že..." vyhrabal jsem se z tepla její srsti a podíval se jí do očí, "bychom spolu mohli být navždy?" Jakože úplně úplně navždy! Tak moc navždy, že budu mít jen tři tlapy a jedno oko! A Derian bude mít jen jeden zub! A oba budeme šedí a patřit do starého železa. A tak budeme taky rezaví, poněvadž staré železo je rezavé. A třeba bychom mohli mít i- překvapeně jsem se nadechl. "Vlčata," vypoulil jsem na Derian oči a tak nějak očekával, že mi poví její názor na mé slovo. Nebyli bychom pak už příliš hodně staří?

// Loterie 7

Ležel jsem na zemi a nevěděl, co dělat dál. Neměl jsem Ney ukazovat. Ublížil jsem Derian, schoulil jsem se ještě víc a jen slyšel, jak začíná Derian svá první slova. Derian říkala, že takhle jí je lépe, ale já si neuměl moc představit, jak by někomu mohlo být lépe, když je socha z mechu. Ale na tom nezáleželo, poněvadž hned na to si ke mně lehla a já se do ní mohl schovat. "Já-" začal jsem docela fňukavým hlasem. "Nechtěl jsem, abys ji viděla, poněvadž je to smutné, ale- ale musela jsi ji vidět, poněvadž- poněvadž jinak bys to neviděla a nevěděla a pak- já bych nevěděl, co ti mám říct a- a- Moc se omlouvám!" přitulil jsem se k ní ještě více, snad aby Derian zahnala všechny mé problémy. Naše problémy. Smečkové problémy. "Mrzí mne to." Chvíli jsem vedle ní tiše ležel a poslouchal, jak jí bije srdce. Cítil jsem, jak se jí zvedá hruď při každém nádechu. Cítil jsem její teplo. "Miluji tě," zašeptal jsem téměř udiveně a nehodlal Derian za žádnou cenu pustit. "Derian?" oslovil jsem svou milovanou půlku a čekal na její odpověď.

// Sarumen
// Loterie 6

Neobvykle tiše jsem vedl svou polovičku k našemu úkrytu. "Věděla jsi, že to Ney tenhle úkryt pojmenovala Skalisko? Ten název se mi moc líbí. Ale..." odmlčel jsem se. Možná bych jí to neměl říkat. Ani ukazovat. Když se to Derian nedozví, tak bude veselá. A šťastná! Derian si zaslouží být šťastná! ohlédl jsem se na svou partnerku. Byla moc hezká, jenže... smutná? Derian je smutná už teď. A potom... znovu jsem si povzdechl. "Asi se ti to nebude líbit. Teda. Nebude se ti to líbit. Já- omlouvám se, že ti to ukazuji," dlouze jsem se podíval do jejích očí. Promiňte, omluvil jsem se i jim a vkročil do jedné z místností úkrytů.
Ney tady už není? Celé se mi to jen zdálo! Není tu! s nadějí v očích jsem se málem rozesmál, když vtom můj pohled zaujala silueta. Je tu, zklamaně jsem si lehl na zem. Nebylo spravedlivé, že Ney nemohla být s námi a bojovat s velkým hadem. Nebo být s námi a povídat si. Nebo být s námi a... být alespoň s námi. "Ona..." snažil jsem se Derian vysvětlit, co se stalo, ale místo toho jsem se jen schoval pod vlastní tlapky, abych nemusel čelit mechové soše, která stála před námi. Derian bude smutná. Kéž kdyby Derian nebyla smutná. "Ney," špitl jsem a schoulil se do svého kožichu ještě více. Připadalo mi, že to nikdy nepřestane bolet.

Žížalka už jsem doopravdy nebyl. "ZdÁ sE mI tO sNaD?" zeptal se zmateně Žandalf, když jsem stoupal k nebesům. "Žabička! Zelíovitá žabička!" zaradoval jsem se a ani mi nepřipadalo zvláštní, že jsem zelíovitá žabička, která umí létat. "Zelíovitá žabička, která umí létat," zopakovala Patulína a podívala se na svého Žandalfa. "Že jo?!" zeptal se ještě pan Paveverák, aby nezůstal pozadu. Zůstával ale v žaludku Patulíny, takže na tom moc nezáleželo. "ZeLíWlInE, pOčKeJ nA mĚ!" zařval výhružně žabák Žandalf, ale já ho neposlechl a vznesl se k nebesům. "Zatím se tu mějte! Zdárek!" zásadně zelíovitě jsem se se svými přáteli rozloučil a letěl dál. Zelí určitě říká zdárek, poněvadž je zdravé, zahihňal jsem se nenápadně svému malému pozdravu. Zelí je ale zelené, a já- zadíval jsem se na své chlupy, které mi stihly dorůst, když jsem přestal být žížalou. "Zářivá zelená! Zářím zelenou! Zářivé zelí!" z části vyděšeně, ale hlavně nadšeně, jsem se rozletěl ještě více po obloze. "Zakoupím si u Života šedou a budu šedé zelí! Život má určitě šedou. Zelí přece nemusí být jen zelené, mohl bych taky-" zamyšleně jsem si pro sebe povídal, když vtom: "Zahrada, tam patříš!" zvolal někdo pode mnou. "Zelí? Zelí nejsem, já jsem Newli-" zkusil jsem to tomu hlasu vysvětlit, ale náhle mi spadla křídla a já taky padal. "Zelí patří do zahrady!" zakřičel znovu ten hlas, ale já ho moc dobře neslyšel, poněvadž jsem momentálně padal velmi vysokou rychlostí. Zrovna, když jsem si myslel, že spadnu, obmotalo mne cosi žlutého.
"Žlutá?" zeptal jsem se té zvláštní věci. "ZACHRÁNÍM TĚ!" zařval žluťák opožděně. Zdálo se mi to dost zvláštní, vzhledem k tomu, že to žluté, co mne obmotávalo, nemělo nikde tlamu. "Zdravím!" zadíval jsem se radostně na nejbližší hnědou tečku, o které jsem se domníval, že by mohla být tlama. "Zdárek, já jsem zelí!" zopakoval jsem ještě jednou, když jsem si uvědomil, že vlastně musím zdravit zelíovitě. "Zdravé zelí!" zdůraznil jsem ještě. "Zdárek?" zaznělo kdesi nade mnou a stále to znělo žlutě. "Zdárek i tobě, zelí!" zašvitořil hlas o něco blíže. "Znáš mě? Zahlédli jsme se někde? Zelí! Zewlin. Znáš mě, viď?" zasněně jsem hleděl kamsi vzhůru a doufal, že se žluťák ještě rozpovídá. "ZAHRADA!" zařval ten hlas ještě jednou a oba jsme začali padat.

// V pořádku c: V klidu se vylež, počkám c: |

// Loterie 5

Ležel jsem na zemi, aby Derian poznala, že jsem doopravdy mrtvý. Když to ale trvalo příliš dlouho, tak jsem radši zase vyskočil, aby se nelekla a nebo abych náhodou nezemřel doopravdy na nachlazení. Šťastně jsem přikyvoval a užíval si každé slovo, které Derian řekla. "Co kdybychom!" nadšeně jsem vykřikl, když Derian přestala mluvit, "co kdybychom šli jíst k jezeru! A budeme blbnout, zatímco budeme lovit a jíst! Já teda hlad nemám, ale blbnutí na jezeře zní moc hezky! A- a- potom, až na něm přestaneme blbnout, bychom z něj mohli udělat pití pro tebe, abys neměla žízeň! A potom! Potom bychom mohli jít spát, tentokrát spolu! Víš, aby se ti spalo ještě lépe! A já taky dlouho nespal. On- on byl smečkový lov! A potom jsem ještě běžel s All- s Temnou! Allairé je Temná, viď? Tak my se vydali na výpravu! Chvilku jsme spolu i bojovali! A našli jsme rampoucha Poucháčka! Ale rozhodně jsem s ní neblbnul na jezeře. To teda ne. To já bych moc moc rád s tebou!" Spokojeně jsem se na ni zubil. "A potom! Potom se ještě můžeme seznámit s ostatními! Já ti to přece slíbil! Seznámím tě s Maple! A s Nosielem! A Neightem! Neighta jsem dlouho neviděl. A je tu Aseti! Víš, že je příbuzná Set? Té Set, která tady taky je? Ale prý se tu dlouho neukázala. Takže tu asi není. Ale ona na mě byla alergická. Snad se jí něco nestalo!" vyplašeně jsem pozoroval Derian. Možná, že Set na mě měla takovou alergii, že už to nemohla vydržet! "Ale to nevadí! Taky ti představím Gangwolfii! A- a- Derian," uvědomil jsem si, že Derian mluvila o alfách, ne jen o Morfovi. Nikdy jsem nechtěl být smutný před někým jiným, ale Derian byla Derian. Můj výraz už příliš neodpovídal úsměvu. "Derian?" mírně jsem se k ní naklonil. "Měl bych ti... něco ukázat," pošeptal jsem jí tak, aby to nikdo jiný (i když tu nikdo poblíž nebyl) neslyšel. "Ale souhlasím, že hadi jsou jen přeceňované žížaly! A tenhle byl podle mě dvě v jednom, jen to nechtěl přiznat," podpořil jsem se svoji půlku v proti-hadovském postoji a snažil se na ni usmívat. Derian bude smutná. Za chvilku budeme oba smutní, tiše jsem si povzdechl a vydal se směrem k úkrytu, kde byla socha Ney.

// Skalisko

// Jo! >:3 (jestli se teda mohu zapojit do diskuze ^^)

// Loterie 4

Radostně jsem se na Derian usmíval a pokoušel jsem se na ni koukat, i když mi zrovna oblizovala obličej. "Moc ti to sluší! Hrozně moc ti to sluší! Jsi ještě slušivější, než když jsme se viděli naposled!" ještě jednou jsem se k ní přitulil. Derian! Našel jsem Derian! Jsem s Derian! A jsme půlky! "A vyspala ses dobře? Já bych byl moc rád, kdyby ses vyspala dobře! Vlastně ne dobře. Nejlépe! Vyspala ses nejlépe?" zvědavě jsem si ji prohlížel. Její oči měly pořád tu stejnou zvláštní modrou, ale tím, jak dlouho jsem je neviděl, nyní byly ještě krásnější. "Jsi moc krásná, takže ses určitě vyspala nejlépe!" oznámil jsem jí s radostí a znovu se k ní přitiskl. Když se k ní budu tulit dostatečně často – a to já budu! –, mohl bych být stejně krásný! Nebo alespoň trošku! A kdybych byl krásnější, tak by se ke mně zase tulila Derian a ona by byla krásnější, a já bych se k ní tak tulil a byl bych krásnější, pak by se ke mně tulila ona a- a- když budeme krásní, budeme se tulit! A když se budeme tulit, budeme- "Vyprávět?" zeptal jsem se a tvářil se, jako že bych jí mohl povědět jeden velmi napínavý příběh, který se mi zrovna stal. "Vyprávět!" nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři a trošku se od Derian vzdálil, aby bylo na napínavé vyprávění dostatek místa. "Byla zima a bylo to v zimě, den jako každý jiný! To tenhle den, tenhle den je speciální, poněvadž tě vidím, Derian! A vidím tě moc rád! Sluší ti to! Mám tě moc rád!" zasněně jsem se na ni zakoukal a prohlížel si, jak se ve větru, který zuřil mimo náš hvozd a který se u nás měnil jen na nenápadný vánek, téměř vznáší její kožíšek. Zavrtěl jsem hlavou. Vyprávět! "Byl to běžný den. Ještě předtím jsme byli s Allairé na výpravě! A já našel rampoucha Poucháčka! Ale- ale potom jsem vběhl sem," snažil jsem se co nejnapínavěji chodit, což znamenalo, že jsem chodil pomalu a přikrčeně a u toho ještě mluvil co nejtemnějším hlasem, jaký jsem zvládl. "Když vtom!" zastavil jsem se a narovnal se. "Obří had na A!" vypískl jsem, vyskočil a rozplácl se na zemi. "Byl v řece! A byl obří! Jen takhle mávl ocasem-" moc mi nešlo se na zemi plazit, takže se mi opravdu těžko názorně mávlo ocasem. "Takhle mávl ocasem!" zkusil jsem takhle mávnout ocasem ještě jednou, tentokrát úspěšně, "a zničil pět stromů! Ne, deset! A my jsme se na něj rozzlobili! A on povídá- on povídá: "Já vás všechny zabiju a dva si nechám jako sluhy!" A my jsme mu všichni řekli, že ne, že to by teda nešlo a- a- a on potom ničil další stromy! Pak měl najednou druhý ocas! Potom Maple- znáš Maple? Maple je tu nová! Teda, ne moc nová, ale já ji viděl nedávno poprvé! Maple zapálila klacíky a ty klacíky na toho hada létaly, potom jeden klacík ho zasáhl do oka a- a-" Zhluboka jsem se nadechl. "A on AAaaAAaAaAah!" převrátil jsem se na záda a překrýval si tlapkou oko. A pak jsem náhle dramaticky přestal. "Jenže to nestačilo! Bylo to jen oko! A já s Darkií jsme mu zavázali tlamu, ale to bylo taky k ničemu! Ten had byl obří! Obrovitananánský had! Víš, jak jsem říkal, že mávl ocasem a bylo po stromech? On měl totiž nakonec ty ocasy dva! A ještě když měl klacík v oku, tak mu z něj tekl takový jed, který všechny květiny kolem ničil! A- a ostatní toho nemohli moc dělat! Poněvadž to je vodní tvor, to řekl, myslím, Nosiel! A když to je vodní tvor, tak na něj nemůžeš s vodou! A my všichni měli vodu! Nebo- nebo jsme neměli oheň. Ale Morf! Morf to zachránil, Derian, on- on zapálil stromy kolem hada a- a- a pak jsem na toho hada vylezl a snažil se ho osedlat! A pak jsem z něj spadl. A potom! Potom se objevila Lady Mlhahule a vysvětlila mi, že mám jedovatý a proti jedu. Takže jsem měl jedovaté sliny a zároveň odolný proti jedu! Tak jsem vlezl do hada a začal mu slintat na jazyk. Asi nějak takhle!" rychle jsem přestal v plazení a vrátil se k Derian co nejblíže, abych ji názorno-ukázkovitě oslintal a olízal. "A taky jsem se ho musel pevně držet, aby mě nespolkl!" zavěsil jsem se jí na krk a nehodlal se pouštět. "Jenže pak! Pak se objevila Gangwolfie, která uměla létat a vlétla do hada taky! A řekla, ať ho zevnitř otrávíme! A tak- a tak-" pustil jsem se a spadl na zem. "A tak jsem byl v téměř celém hadovi! A slintal jsem mu úplně všude! Had je vlastně takový dlouhý krk! A slintal jsem všude a pak tam byl takový růžový polštářek, na ten jsem taky slintal a... najednou!" vykřikl jsem poslední slovo, aby to pořád ještě znělo napínavě, "najednou se ten had roztekl a odtekl do řeky!" Rozhodl jsem se, že nemůžu napodobit roztékání hada a odtékání do řeky, takže jsem jen ležel a vyplázl jazyk a vydal takový zvuk, který si myslím, že by vydal někdo, kdo zrovna umřel.

//Loterie 3
// Taky přeskočím ^^ I když upřímně doufám, že už na pořadí nehrajeme :'D

Společně s ostatními jsme hada porazili. Dokonce jsme ho porazili tak moc, že z něj ani nezbyl had. Prostě se roztekl. Což se lehce řekne, ale když je vlk v někom, kdo se roztéká, je to o něco horší. Nejdříve to působilo, jako kdyby padal strom, poněvadž se had celý třásl a klesal. Pak se najednou zastavil a... začal téct. Všude. Naštěstí to nebylo tak, že by se rozprskl, jako když někdo skočí do kaluže, takže se nikdo z ostatních moc nezahadoval. Jen já s Gangwolfií jsme byli od hada úplně celí, ale to moc nevadilo. Hlavně, když už tu není, spokojeně jsem se usmál na řeku, do které had odtekl. Snad ho někdo nevypije! Co když ho někdo vypije! Vždyť je jedovatý! zmateně jsem se podíval na ostatní. "Co když toho hada někdo vypije? On se jen roztekl! Co když- co když je jako led! Led, který se rozteče na vodu, je taky led! Teda. Voda. Ale je naživu! I když voda nežije. Ale had by mohl!" koukal jsem se po svých spolumečkovnících a kamarádech. Nosiel se mazlil s Gangwolfií a... Nosiel se mazlí s Gangwolfií! Nosiel a Gangwolfie- oni- oni- s otevřenou pusou jsem je zkoumavě pozoroval. "Jsem rád, že jste rádi! Máte se rádi! To je dobře, že se máte rádi! Měli byste se mít rádi. Máte se rádi! Říkal jsem, že jsem rád, že se máte rádi? Moc vám to spolu sluší! Jste taky polovičky! Jako já a D-" přestal jsem se na ně zasněně usmívat a vyskočil na všechny čtyři. "Derian! Viděl někdo Derian? Já bych chtěl vidět Derian!" zhluboka jsem se nadechl, abych všem vysvětlil, proč mám Derian rád a proč bych ji ještě radši viděl, ale právě tehdy se mi do čumáku dostala její vůně. "Jdu vidět Derian!" radostně jsem všem oznámil a rozeběhl se za svou půlkou.
Netrvalo to dlouho a svou fialovomodrou půlku jsem našel. "Deriaaaaaan! Deriaaaan!" štěstím bez sebe jsem se rozeběhl ještě rychleji a povalil ji na zem. "Ahoj, Derian! Rád tě vidím! Já tě strašně dlouho neviděl, Derian. Nejprve jsem koukal na strom a našel vločku a potom- jak ses měla ty? Moc rád tě vidím! Mám tě moc moc rád!" přitulil jsem se k jejímu hřejivému kožíšku a jen se pokoušel vdechovat jeji vůni, která mi tak dlouho chyběla. "Mám tě moc rád," špitl jsem ještě, jako kdyby to bylo nějaké tajemství (a ono to bylo tajemství, a jen naše!) a doufal, že se k ní takhle budu moci tulit navždy. Byl jsem s Derian moc rád. A navíc jsem tušil, že jí nevadí, že jsem od slin vlastních a hadových a ještě od hada, totiž vlastně od černého slizu.

Taky moc děkuji za akci ^^ Kdy jindy by se Newlinovi poštěstilo být v hadovi, pff.