Gallirea - Příspěvky uživatele

1/5

"Přesně tak, jsem keř a drbátko! Jsem... keřbátko! Drbakeř! Drbakeř zní lépe, takže přesně to jsem. Přišel jsem ti říct, že tě miluji! A taky tě požádat, jestli by ses o mě nechtěla podrbat," zahihňal jsem se a užíval si, jak se ke mně Derian tiskne. Bylo moc příjemné znovu cítit její teplo. Ale ono to nebylo jen teplo! Teda bylo, ale bylo to teplo i proto, že byla hodná a laskavá. A milá. A krásná. A přívětivá. A přátelská. A z toho všeho se podle mě to teplo skládalo. Nechal jsem svou hlavu, aby se odviditelnila, aby Derian mohla perfektně vidět, že se na ni usmívám od ucha k uchu, která mi už teda nyní byla taky vidět. "Nejúžasnějinejmilejší!" nadšeně jsem po ni zopakoval a znovu ji začal něžně, ale velmi rychle, olizovat, "nejúžasnějinejmilejší! To je přesně to slovo! Taková budou! Nejúžasnějinejmilejší! Nejúžasnějinejmilejší vlčata! Zní to moc hezky! Derian! Ty jsi moje hlavička!" Šťastně jsem se k ní přitiskl. "Totiž. Ne že bys byla moje hlavička! Víš, ty jsi moje, ale nejsi hlavička! Jakože už jednu hlavičku mám. Ale ty jsi moje druhá hlavička! Vlastně první, poněvadž tě mám radši, než tu svoji! Ale- ale jsi moje hlavička, poněvadž jsi moc chytrá a- a- a miluji tě!" radostně jsem od ní odskočil a pozoroval ji. Hlavička hlavičkovitá, zasněně jsem si povzdechl a nejspíš na chvilku nedával pozor, poněvadž když jsem ho dávat začal, byla Derian celá od květin. "Jeeee!" šťastně jsem si ji prohlížel od hlavy až k patě, "ty jsi opravdická louka!" Udiveně jsem si ji sledoval a měl jsem hroznou radost z toho, jak se přede mnou předváděla. "Moc ti to takhle sluší! Jsi- jsi opravdická louka! Rozkvetlá! Rozkvetlá louka. To já rád. A tebe mám rád! Takže teď- teď- jsi úžasná! A já myslel, že jsi jen moje kopretinka! Mohl bych si k tobě přivonět, prosím? Prosím!" s očekáváním jsem kolem ní poskakoval a doufal, že mne nechá. "Určitě budeš vonět jako jaro! A jako slunce! A jako májový déšť!"

// Osamělý strom

Spokojeně jsem běžel s Derianovským kamínkem a občas se rozhlédl, jestli někde neuvidím Amny. Možná se šla projít ještě dál! Určitě! Potřebovala hodně procvičit nohy, když jí občas nebyly ani vidět! drobně jsem se zachichotal nad vším, co se týkalo mizení noh, Vlastně bych s tím mohl přepadnout Derian už nyní! Radostně jsem poskočil a dal se do díla. Nejprve jsem nechal své tělo obmotat liánami. "Tw jw pwsnw ono! Takwe jwm sw two pwedstawowawl," spokojeně jsem si žvatlal a rovnou pomocí tlamy mezi liány zabodával větve a větvičky, které se válely na zemi, abych vypadal jako prvotřídní liánovitý keř. "Tw bw zwtwím stwčwilo!" zhodnotil jsem profesionálně své profesionální dílo a vydal se za pachem Derian. Překvapilo mne, že už není s Maple a Darkií, ale nevadilo to. O to víc si užije můj keř! To bude koukat! zahihňal jsem se a nechal zmizet své nohy a hlavu. "Dwriwááán!" vykřikl jsem dle mého názoru naprosto nenewlinovským hlasem, zatímco jsem se řítil ke své milované půlce. I když teď to vlastně má milovaná půlka nebyla, poněvadž jsem byl keř a keře půlky nemají. "Dwriwán! Zdrwím tw Dwrian!" snažil jsem se nechichotat se příliš nahlas, "Dwrian, jwá jwem mwocnwý kwewř wšwch kwřwů a pwinwášwím twi dwar!" Slavnostně jsem před ni položil kamínek, který měl stejnou barvu, jako ona sama. "A taky umím létat, koukej!" nadšeně jsem ještě dodal a oběhl několik koleček kolem své nepůlky, ale jinak půlky. "To my stromy- totiž keře! Keře nad keře! Nadkeř, tak se jmenuji, přesně tak! Tak to my děláme, poněvadž jsme nejlepší a nad všemi ostatními, a když jsme nad všemi ostatními, tak můžeme létat! A taky tě mám moc rád, Derian. Jsem křoví a mám tě rád! Mám tě rád, poněvadž jsi ta nejsladší a nejmodřejší vlčice, kterou jsem kdy potkal. A taky- taky chci být navždy s tebou a mít s tebou vlčátka! A taky je budeme mít a budou hodná a krásná po tobě a- a-" ani jsem nepostřehl, že jsem trošku vypadl ze své role, a nenápadně se k Derian přiblížil. Ne moc, jen natolik, abych ji já, nekřovíkovský Newlin, mohl olíznout tvář. Vesele jsem přitom mával ocasem, který mi tak nějak trčel z mého keřovského kostýmu a který jsem zapomněl zneviditelnit. I tak jsem se ale hihňal radostí z toho, že mne Derian určitě nepozná.

Z tržiště mám 14 lístků. K nim bych ráda ještě prosím přidala 4 lístky výměnou za 4* z rychlosti.
Všech 18 lístků bych pak ráda investovala do...

Kola ŠTĚSTÍ - 3 lístky
Kola NÁHODY - 7 lístků
Kola OSUDU - 8 lístků

Děkuji

// Loterie 32
// Kopretinová louka

"Ke Křovisku? Křovisko by to taky nečekalo! Já u něj byl celkem nedávno, teda, myslím. A o to méně by čekalo, kdybych se vrátil jako křoví! A ještě s tebou!" radostně jsem se na ni zazubil, "ale to až pak! Nejprve by ses měla uzdravit, Amny! Musíš si odpočinout a pořádně se najíst! A odpočinout si musíš taky pořádně, takže dokud nebude hodně teplo, neměla bys nikam chodit. Víš, možná jen na malinké procházičičky, jako je tahle, poněvadž takhle krátké procházičičky ti nemůžou ublížičičkovat! A navíc je to blízko hvozdu, takže se vždycky můžeš vrátit domů a-" přestal jsem pozorovat slunce na obloze a znovu se pohledem chtěl věnovat své kamarádce, jenže ta byla pryč. Místo ní jen... mlha? Zmateně jsem se rozhlížel, ale byla naprosto všude. "Amny, ty jsi mlha? Proměnila ses v mlhu, viď?" koukal jsem do bílého nekonečna a doufal, že někde třeba zahlédnu její ouško nebo ocas, ale všude bylo jen bílo. "Amny? Amny, jsi mlha?" strčil jsem do oblaku hlavu, abych ho lépe prozkoumal. "Amny, Amny, proč pořád jen Amny? Uvědomuješ si, že jsem tu taky?" Derianiny krásné modré oči mne vyčítavě pozorovaly z mlhy a v nich nebylo nic z lásky, kterou ke mně kdy cítila. "De- Derian?" opatrně jsem se zeptal modrých teček, ve kterých se skrývalo tolik nenávisti. Zdá se mi to, určitě se nezlobí! "Derian! Derian, já si myslel, že tu budeš! Víš, necítil jsem tě ve hvozdu, myslel jsem si, že se jdete projít s Darkií a Maple, a potom jsme se šli projít s Amny a já doufal, že tě potkáme a- a moc rád tě vidím!" chtěl jsem ji radostí povalit na zem, ale nemohl jsem, poněvadž vše, co z mé půlky bylo, byly oči. "Darkie a Maple? Opustil jsi mě! Znovu. Kolikrát mne ještě opustíš, než ti dojde, že ti na mně nezáleží? Nikdy ti na mně nezáleželo, tak proč mě prostě nenecháš jít? Proč mi místo toho ubližuješ? Proč si myslíš, že je to lepší? Opustil jsi mě!" Vyděšeně jsem se skrčil. "Ale- ale já ti tehdy nechtěl ublížit, opravdu ne! Jen- jen já myslel, že už Amny nikdy neuvidím a-" "Řekni to jméno znovu. Ublížil jsi mi! Pochop to, pitomče!" Měl jsem strach. Nechtěl jsem Derian ublížit. Nikdy. Jenže tohle nebyla Derian. Derian mě má ráda, i když jsem jí ublížil. Nikdy by na mě nebyla takhle zlá. Musím najít pravou Derian! Zamračil jsem se na nenávistný pohled, který předstíral, že je jediná vlčice, kterou jsem kdy miloval. "Ty nejsi Derian! A nikdy nebudeš!" oznámil jsem mu rázně a rozeběhl se vpřed. Pryč. K Derian.
Mlha se rozplynula a s ní i hlas, který nenáležel mé skutečné partnerce. "Jaro?" překvapeně jsem sledoval, jak nad květinami poletují barevní motýlci. "Už je jaro!" uculil jsem se a vydal se až ke stromu, který obsadil prostředek kopce. "To ti nevadí, že přes tu mlhu nic nevidíš?" posadil jsem se vedle něj a koukal udiveně na všechnu tu mlhu. "Ale je pravda, že můžeš koukat na motýlky! A na květiny! A na včelky! Máš to tu moc pěkné! Tam dole je ještě zima. A ty tu máš motýlky!" vesele jsem mezi ně skočil, čistě proto, že jsem si nevzpomínal na to, kdy jsem to udělal naposledy. "A ty jsi taky zelený!" obrátil jsem pozornost zpět na svého dřevěného kamaráda. "Dole pod kopcem nikdo zelený není! Ostatním by ses mohl chlubit!" udiveně jsem pozoroval každý jeho lísteček, zatímco jsem ho obcházel. "A ze všech stran! Páni! Dole není ani jeden jediný lí-" obdiv jeho listů musel na chvíli počkat, poněvadž jsem zakopl o jeden z jeho kořenů. "Ty máš taky pěkné! Pardon," omluvně jsem se zahihňal a opatrně, abych znovu nezavadil o jeho nohy, jsem vstával zpět na ty své. Pro jistotu jsem ještě kontroloval, jestli jsem svému společníkovi nějak neublížil. Kaminky? "Copak to máš?" zvědavě jsem nahlédl do dutiny, která byla těsně vedle mé tlapky. Něco se tam třpytilo. "Ten kamínek vypadá jak má půlka!" nadšeně jsem mu vysvětlil a přisunul ho tlapou blíž k sobě. "Ona je taky taková modrofialová! A krásná! Myslíš- myslíš, že bych si ho mohl vzít?" prosebně a přesvědčivě v jednom jsem se na něj usmál, ale vypadalo to, že strom neměl nic proti. "Moc děkuji! Já- já ti to někdy vrátím! Až najdu kamínek, který vypadá jako ty, tak ti ho přinesu, aby sis ho mohl nechat!" rychle jsem několikrát přikývl, aby si byl strom jistý, že to doopravdy udělám, a rovnou se rozeběhl dolů z kopce, zpět domů. Snad tam někde bude i Amny! Ona... nějak se vypařila. Určitě zase zmizela! zavrtěl jsem pobaveně hlavou a řítil se za Derian.

// Sarumenský hvozd

// Loterie 31

Myslel jsem si, že mám o všem přehled. Věděl jsem třeba, že Amny má nohy. A že tudíž žádné nohy nevyhraje. Jenže potom je neměla. "Amny!" vykřikl jsem překvapeně, když se jí odobjevily nohy. Chtěl jsem jí toho říct mnohem více, ale její nohy to asi slyšely a hnedka se vrátily. "Právě jsem viděl, že jsi neměla nohy!" udiveně jsem jí chvílemi zíral do očí a chvílemi na její, nyní přítomné, končetiny. "Jak to, že jsi neměla nohy? Já vím, že jsem to viděl! Ty jsi doopravdy neměla nohy, jako kdyby zmizely! A pak se znovu-" zarazil jsem se nad náhlým uvědoměním. "Ty umíš neviditelnost!" radostně jsem se na ni zazubil a ani mě nenapadlo jí sdělit, že ji umím taky. "To je skvěluper! S tím můžeš dělat spoustu věcí! Třeba... třeba si na sebe nandat keř a nechat si zmizet nohy a.... bude to vypadat, jako kdyby ten keř létal! Amny, to bychom mohli zkusit! Já kolem tebe nechám obrůst rostlinky a ty začneš neviditelnit! A potom budeš létající rostlinky! Prosím, prosím, uděláme to?" Ten nápad se mi opravdu moc líbil. Hodně vlkům by se u nás ve hvozdě určitě líbilo, kdyby do nich narazil létající keř. Třeba Derian! Derian by koukala! A potom by na ní ten keř ještě začal mluvit! A řekl by jí, že ji má moc rád! Já bych jí to řekl. Aby věděla, že ji ostatní mají rádi. I keře! Spokojeně jsem se ještě několik okamžiků hihňal, než mě napadla další věc, co dělat s neviditelností. "Nebo!" začal jsem oznamovat svůj vynález, "Nebo bys mohla být létající hlava! Amny! To by bylo skvěluper! Mohli bychom- mohli bychom udělat Amwlina! Víš, ty by sis nechala zmizet celé tělo! Měla bys jen hlavu! A potom by sis s tou hlavou stoupla na moji hlavu! Jakože bychom měli mé tělo a tvojí hlavu! A nebo! Nebo bych mohl mít dvě hlavy! A jedna by byla tvoje!" Představoval jsem si, jak úžasné by bylo, kdyby to někdo viděl. Mohli bychom přijít za Morfem a usmát se na něj! A nejlepší by na tom bylo, že by to nečekal!
Jenže potom jsme se začali bavit o Neightovi, Set a Aset, a taky o hrabání mušličky, a všechno bylo takové najednou. "Aset je ta s bílým ouškem, přesně tak! Ona moc nevypadá jako Set. Ale má ji ráda! To vím, to bylo poznat," znalecky jsem přikývl a snažil se nemyslet na to, že Aset na mne nebyla zrovna nejmilejší. "Vy jste si hrály jako vlčata, poněvadž vás přeměnila vydra?" zvědavě jsem naklonil hlavu do strany a doufal, že mi o tom Amny poví víc. Taky jsem rovnou přestal v kopání a hrabání, abych se mohl více věnovat procházkování s Amny. Ale najdu tě! slíbil jsem mušličce, o které jsem si byl jistý, že někde pod tím sněhem je.

// Osamělý strom

// Loterie 30

Stromisko. Stromisko je dobrá výhra, ale úplně se nemůže dát. A ještě hůř se bere! Ale kdyby vyhrála Stromisko, tak by za ním mohla chodit a bylo by její a- "Nohy?" zahihňal jsem se její odpovědi, "Ale ne, nohy máš už nyní! To nemůže být výhra, když už jsi je měla předtím." Vrtěl jsem hlavou, aby bylo jasné, že nohy vyhrát nemůže. "A já si nemyslím, že bys je mít neměla! Já jen- víš, byla jsi hrozně potichu," udiveně jsem si prohlížel její nohy a nechápal, jak mohly nevydávat zvuk, "Myslel jsem, že žádné nemáš! Nebo že jich máš méně! Poněvadž- poněvadž to bylo hrozně strašně potichu." Hrozně strašně moc! dodal jsem v duchu a nepřestával se usmívat. "Takže bys mohla vyhrát něco jiného! Něco hezčího! Teda. Ne, že by nohy nebyly hezké, rozhodně je hezké mít nohy, ale... ale! Vymyslíme něco hezečího, abys mohla mít nohy a k tomu něco navíc!" šťastně jsem se na ni zazubil a už už se chystal nabídnout jí, že by mohla vyhrát Stromisko, když Amny napadlo něco geniálního. "Tu mušličku!" zvolal jsem nadšeně a nemohl se ubránit uculení. "Je to už dávno, viď? To jsme- my jsme- ani jsme nebyli ve smečce! Ani jsme neznali Morfa, ani Ney, ani Neighta- neviděla jsi dlouho Neighta? Já ho dlouho neviděl! A ani Set. Ale představ si, že teď je ve hvozdě Aset. A zná Set! A bylo to dávno! Ta mušlička byla opravdu moc pěkná! Takže by z ní jistojisťovitě byla i pěkná výhra! Předtím jsme si hráli na schovávanou a- a-" snažil jsem se si rozpomenout. "A potom jsme najednou poznali Morfa s Ney! A byli jsme ve smečce!" přikývl jsem rázně, poněvadž přesně tak to bylo. "Celé to bylo moc pěkné," spokojeně jsem si povzdechl a zadíval se na Amny. "Takže! Takže bychom ji mohli najít! Najdeme ji? Kde bys začala hledat?" rozhlížel jsem se, abych našel perfektní místo pro hledání mušličkového pohledu, ale žádné se nezdálo dostatečně poklad ukrývající. Tam to určitě nikde nebude. Ani tamhle. Tam taky ne. Ale tady... "Já budu hledat tady!" radostně jsem vykřikl a přiskočil k náhodné hroudě sněhu poblíž onoho Stromiska, které měla Amny vyhrát. "Určitě to tam někde bude," oznamoval jsem jí, zatímco jsem se pustil do vykopávání sněhu a hlíny, "A poněvadž to bude hezké, tak bude hezky. A pak spolu budeme moct trénovat!" A s Derian taky! Derian taky běhá strašně rychle. Takže když se budu učit jak od Amny, tak od Derian, tak je nakonec obě předběhnu! zazubil jsem se pro sebe, jako kdybych ten závod už skoro vyhrál, a pokračoval v hrabačském hledání mušličky.

// Loterie 29
// Sarumen

Snažil jsem se utíkat, co nejrychleji jsem dokázal, ale asi to nebylo úplně nejlepší, poněvadž jsem měl podezření, že mne Amny dohání. Nebo to je jen veverka! Nebo vydra! Snažil jsem se identifikovat zvláštní zvuk, který se za mnou ozýval. Amnyiny tlapky? Není nějak potichu? Jen takové šustění! Ona... co když nemá jednu nohu? Nebo má jen jednu nohu! vyděšeně jsem se za sebe ohlédl, abych při nejhorším mohl své kamarádce nějakou z noh půjčit, ale ukázalo se, že Amny je naprosto v celku a kompletní. "To- jhe- mhoc dhobře!" oznámil jsem jí, zatímco jsem nemohl přestat funět, "jshem rhád, žhe-" Hodlal jsem jí rovnou i vysvětlit, že má všechny nohy, že je to moc dobře a že jsem za to rád, jenže můj osvětlující proslov byl přerušen nepříliš šikovným uklouznutím po zmrzlém sněhu.
"Máš nohy," zazubil jsem se, když jsem vyhrabal svůj čumák z hroudy vloček. "Ta hromada byla cíl!" dodal jsem ještě zásadní pravidlo, zatímco jsem prudce vyskočil na nohy, které jsem měl i já. "Ale já mám asi pokutu za to, že jsem si namlel, poněvadž správní závodníci by padat neměli, ti by měli jen závodit, takže- takže jsi vyhrála ty! Už zase! Taky chci jednou vyhrát," zasněně jsem se podíval na nás pocílovitě domluvený cíl a představoval si, jaké by to bylo, kdyby se mi povedlo být první. "Jednou se mi to povede! Jednou budu běžet tak moc a tak bezpádně a bezvadně, že budu první s tebou!" radostně jsem se zahihňal nad slovem "Bezpádně", které jsem nejspíš vynalezl, a zkoumavě se zadíval na Amny. Amny bezpádně vyhrála! A já pádně! A když Amny vyhrála, tak... taak... "Copak jsi vyhrála?" zvědavě jsem se pousmát a znovu se začal rozhlížet, abych našel Amnyinu závodní cenu.

// Taky tam jdeme :c Počkalo by to seřvání na to, až se vrátíme s obětí k usmíření hněvu všemocné Skyl? T-T Prosím T-T :D

// Loterie 28

Moc se mi ulevilo, když se i na Amny objevily známky toho, že se cítí lépe. Není smutná! Není... příliš smutná. "Artel! Artel je přeci haaad, Amny," snažil jsem se jí co nejlépe vysvětlit, "Ten se dvěma hlavami! Ten, ve kterém jsem byl a on nás chtěl zotročit. Teda, jen dva, ostatní by zabil. A ten se jmenoval Artel! A Ney- Ney nám proti němu pomohla, jsem si jistý, že to byla ona! Ona totiž... někdo... někdo, ale Ney! Nám všem dal na chvíli superschopnosti! Víš, já měl jedovaté sliny, ale Gangwolfie se uměla teleportovat a někdo, myslím, že Litai, ale tu neznám moc dobře, jen jménem, tak ta uměla létat! A to všechno bylo od Ney, doopravdy!" Vděčně jsem se pousmál na chomáček mlhy, který se proháněl naším hvozdem. Děkuji, špitl jsem jeho směrem a hned na to se opět vrátil ke své kamarádce. I když se nyní usmívala, stále nebyla v pořádku. Jenže do úkrytu... do úkrytu nemůžeme. A borůvky taky ne! Nemůžu nás zahřát, ale- "Mohl bych ti něco ulovit!" radostně jsem vyhrkl, přibližně v momentě, kdy Amny navrhla, abychom se prošli. "Pardon," zahihňal jsem se a pečlivě zvážil Amnyin nápad. Mohli bychom se jít projít! Zjistili bychom, jestli jsou ještě na louce kopretiny! A kdybychom běželi, mohli bychom se zahřát ještě více! Dali bychom si závod? předem jsem se začal protahovat, jen tak, nenápadně, aby Amny nepojala podezření. Vždycky byla rychlejší, takže takovou výhodu, jako je protažení, nepotřebovala. Ale co Der? Šla se seznámit a... prostě odešla, znovu jsem si prohlédl celé okolí, jako kdybych svou fialovou půlku mohl mezi všemi těmi stromisky najít. Že by se s Maple a Darkií šla taky projít? zvědavě jsem naklonil hlavu do strany a, i když mi to nikdy moc nešlo, se pokusil vnímat její pach. Totiž vlastně vůni. Asi se doopravdy šly všechny tři projít! Takže... takže... "Mohli bychom se projít! A když se projdeme, tak třeba narazíme na Derian! A na Maple s Darkií! Maple bys měla poznat, Amny, určitě ji budeš mít ráda! A Derian taky! A Darkii- Darkii už znáš!" zazubil jsem se, zatímco jsem prováděl poslední protahovací cviky, a snažil se tvářit, jako že vůbec nemám v plánu vyhrát závod. "A! Napadla mne ještě jedna věc!" zatvářil jsem se malinko napínavě, malinko, poněvadž jsem se hned na to chtěl tvářit závodně. "Závod!" vykřikl jsem odhodlaně a vyběhl.

// Kopretinová louka

// Loterie 27

Ney... nedokázal jsem větu dokončit ani v hlavě a zoufale se podíval na svou kamarádku. Neměl jsem to říkat? Ale to by to nevěděla! A to by- bylo by to ještě horší? Potom by zjistila, že jsem jí lhal, že Ney- viděl jsem, jak se Amny trápí. Ale Amny nesmí být smutná! vyděšeně jsem se ještě chvilku rozhlížel po stromiskách, jako kdyby mi mohly poradit, co mám dělat, a potom konečně znovu otevřel tlamu. "Ona... Ney je v úkrytu. Ale- ale není. Ona- je socha. Mechová," ohlédl jsem se směrem, kde stálo Skalisko. "Já- ukázal bych ti ji, ale- ale já- tam nechci, prosím," zavrtěl jsem prudce hlavou, abych rovnou vytřásl nepříjemné myšlenky z hlavy. "Ale!" vykřikl jsem co nejrychleji, abych zachránil situaci, kterou jsem zkazil, "Ale Ney tu pořád je!" Vrátil jsem se k spokojenému usmívání, jako kdyby Ney stála hned vedle nás. "Ona je totiž úplně všude, Amny! Víš, je tu s námi! A usmívá se! A je tamten strom! A tamten! A mlha! A vzduch! A země! Ale nevadí jí, že na ni šlapeme, to určitě ne. Nebo! My na ni nešlapeme, to ona nás nese! Páni, Ney je docela svalovkyně," zahihňal jsem se představě drobounké Ney, která má všude svaly na svalech na svalech a když chce, zvedne uchem kámen o velikosti tří mých hlav, "A taky je voda! A když prší, tak je podle mě taky voda! A taky nás chrání! Jsem si jistý, že nás chrání. Ona- ona nás má moc ráda, Amny! A sice je socha, ale... ale je všude! Takže je pořád s námi! I když jen tady. A na Mýtině určitě taky! Tam je určitě ten javor. Každý lísteček toho javoru! A taky je trává! A kmeny! A- a- prostě všechno!" Radostně jsem se culil a doufal, že Amny se takhle bude cítit lépe. "Je to pravda! Víš, ono- ono to není tak špatné! Já- nejsem rád, to ne. Nejsem rád za to, co se stalo," na moment jsem byl znovu smutnější než obvykle, "Ale! Ale je hezké, že s námi Ney zůstala! Ona- ona nás má moc ráda, Amny. A taky je květiny! Já bych chtěl být taky jednou květina. To by mohlo být- to by- skvěluper! A byl bych kopretina, poněvadž ty já mám rád. Na jaře, až budou kopretiny na louce, tak tam půjdeme i s vlčátky! Víš, ona nesmí propásnout kopretiny!" Pro změnu jsem nyní za každým druhým slovem přikyvoval, čistě proto, že jsem souhlasil s tím, aby naše vlčátka šla na louku a poznávala kopretiny. "A taky! Taky nám Ney určitě dala ty schopnosti, které nám pomohly porazit toho Artela," přikývl jsem naposledy a rázně, aby byla má nejlepší informace dobře poznat. Možná bychom do toho úkrytu mohli! Já- mohl bych Ney pozdravit! To... to by nebylo nic smutného! pousmál jsem se a s očekáváním, že rozhodne, jestli půjdeme do úkrytu, jsem pohlédl na Amny.

// Loterie 26

Po tom všem napínání Amny jsem byl nyní napnutý já. Co asi řekne? Řekne, že to nečekala! Bude koukat! Bude překvapená a- a- s plným očekáváním jsem pozoroval její tlamu, která se otevřela, ale nějak z ní ještě nic nevycházelo. Nemá slov! zahihňal jsem se tichounce a doufal, že by to udělalo radost i Derian. Všichni jsou z toho jeleni a na větvi! To musím říct Derian, omylem jsem se rozhihňal ještě hlasitěji, to proto, že jsem si představoval Amny, která by byla z části jelen, a ještě by byla na větvi. Ale kdyby byla na větvi, tak bych z toho byl jelen já! A kdybych byl jelen, tak bych mohl být na větvi! A kdybych byl na větvi já, tak je z toho jelen Derian! A kdyby byla Derian jelen, pak- vypoulil jsem oči z toho náhlého uvědomění. Když bude jelen na větvi jeden z nás, budeme tam za chvíli všichni! vyděšeně jsem sledoval Amny, která vypadala, že se během několika okamžiků na tu větev opravdu dostane. Jenže pak naštěstí promluvila. "Děkuji! Já- já nevím, jestli budu skvělý táta. Ale Derian říká, že jo! I když z toho mám strach. Ale Derian to bude mít ještě horší, takže z toho strach mít nesmím," zavrtěl jsem odmítavě hlavou, jakože opravdu nesmím. "A budou to šikovná vlčátka! Budou milá a hodná po Derian! A taky asi budou upovídaná. Ale to nevadí! Oni je ostatní určitě budou mít rádi! Jistojistě! A ty!" radostně jsem zvolal a předskočil před ni, "ty bys mohla být teta! Teta Amny! Určitě by měli rádi tetu Amny!" Spokojený nad tím, jak jsem to vymyslel, jsem se znovu posadil. "Třeba budou fialová! Ta vlčátka. Fialová vlčátka! A občas budou šedivá, aby se neřeklo! Ale ale hlavně fialová, poněvadž fialová je pěkná!" uculil jsem se nad představou těch malých fialových bobečků, "Budou fialová a pěkná! A možná taky hloupá po mně. Ale Derian říká, že ne! I když já bych řekl, že jo. Ale hlavně, když budou hodná. Budou moc hodná! Budu je mít moc rád a ony budou mít ráda mne a... a tak." Zasněně jsem koukal kamsi za Amny, jako kdyby se tam už Derian a Newlinové junioři proháněli. Stále ještě v zasnění jsem si k tomu uzmul jednu jahodu. Ta by jim určitě chutnala! Budeme jim dělat hodně jahod! A taky borůvek, aby byla ještě fialovější! A nebudou jíst moc masa, poněvadž Derian nechce ubližovat zvířatům a- jahody! Překvapeně jsem si uvědomil, že mi za ně Amny předtím, než jsem se rozpovídal o vlčátkách, poděkovala. "Nemáš zač! Jsou- jsou pro tebe! Za takové věci nemusíš děkovat! A- a byly dobré? Já nevím, jestli umím dělat dobré jahody. Totiž! Já- já mám magii země, ale- ale neumím ji. Teda, moc ji neumím," pousmál jsem se na pár posledních namodralých jahod, které na velekeříku zbývaly. A Amny ještě navrhla, že v létě a na jaře by ty jahody nezmrzly, ne? Takže- takže kdyby byly na jaře, mohly by tu být a vylepšit to tu, poněvadž se sem hodí! Ale na to už jsme se Morfa ptali. A Ney- pocítil jsem známou bolest. Kolikrát to ještě budu muset někomu říct? podíval jsem se na Amny a snažil se skrýt smutek, který se ke mně tak náhle vrátil. "Víš, Amny, ona Ney..." rozhlížel jsem se kolem, snad abych našel lepší způsob, jak onu věc sdělit, "Ney..." Zavrtěl jsem hlavou.

"Zdechne mi noha! Zdechne, a je to jen tvoje vina!" zařval Žluťák hlasem, který naznačoval, že ta noha už zdechává. "Zaplatíš mi alespoň?" zeptal se po nějaké době, co předstíral, že řve v bolestech. "Zaplatit? Za co? Za nohu? Za nohu ti přece platit nemůžu, když mi ji nedáš! Žádný obchod takhle nefunguje! Za zadarmo ti přece platit nemůžu," zmateně jsem vrtěl hlavou, poněvadž nic z toho nedávalo smysl. Žádný smysl to nedává! zavrtěl jsem ještě jednou hlavou, aby bylo jasné, že to nechápu. "Zřejmě jsme se nepochopili, ty ptačí mozečku," zanadával Žluťák a nehodlal mne pustit ke slovu, "zřejmě jsme se nepochopili. Za mojí nohu mi zaplatíš, poněvadž jsi mi ji poškodil. Zničil! Zničil jsi mi nohu!" Zadíval jsem se na jeho nohy, které všechny vypadaly v pořádku. "Zdají se ti v pohodě, hm? Zdá se ti, že jsi nic neudělal?! ŽE SNAD ZA NIC NEMŮŽEŠ?!" zvolal, opět velmi rozzlobeně, můj společník Žluťák. "ZA NIC?! ZNÁŠ VŮBEC POJEM „PRESUMPCE NEVINY“? Žádná presumpce pro tebe totiž neplatí!" "Žádní sumci?" zeptal jsem se, poněvadž jsem nerozuměl, co že pro mě vlastně neplatí. "Žádní sumci?! Zdá se ti snad- ZDÁ SE TI, ŽE JSEM SUMEC?! ŽÁDNÝ SUMEC, JSEM ŽÍRAFA! ŽIRAFA ŽIRAFÁK! ŽIRAFA ZLATÍČKO!" zamračil se na mě uraženě, i když jsem měl být uražený já, poněvadž urážel sumce. Že bych byl sumec? Že bych byl uražený sumec? zaraženě jsem se podíval na své tělo, které se změnilo ze zelí v zeleného sumce. "Zelený uražený sumec!" zahihňal jsem se nad svou sumcovitostí, ale Žirafákovi Zlatíčkovi, který byl žlutý, i když byl Zlatíčko, to moc radosti neudělalo. "ZASE SUMEC?! ŽEBRAL SE O TO NĚKDO? ŽEBRAL NĚKDO O SUMCE?! ŽEBRA! ŽEBRA MÁM TAKY ZLOMENÁ, ABYS VĚDĚL! ZNOVU KVŮLI TOBĚ! ZAPATLANÝ SUMČE!" "Zelený sumče, Zlatíčko," zašeptal jsem ho, abych ho trošku poopravil. "Zelený sumče, vždyť je to jedno! ZPĚT K MÝM ŽEBRŮM!" zakřičel bolestí, abych pochopil, že ho bolí i žebra a ne jen noha. "Zpět k mým žebrům," zabručel ještě jednou, i když tentokrát o něco přátelštěji, "zaměnil bys svá žebra za má, prosím?" Zněl, jakože si vezme moje žebra a svá si nechá, a to se mi vůbec nelíbilo. "Zzzz, zzzz," zachrápal jsem a předstíral, že jsem usnul.

// Loterie 25

"Doopravdy? Chutnají ti! Chutnají, že jo? To jsem moc rád!" radostně jsem začal přikyvovat a občas hrdě přikývl i na velekeřík, který dokázal být tak neškodlivý a dobrý. "Dej si ještě! Je pro tebe, Amny. Sněz ho celého!" podpořil jsem ji, když jsem si všiml, jak nesměle si bere další. Hodí se sem? překvapeně jsem se porozhlédl po našem hvozdě, který byl momentálně celý od sněhu, "Určitě se sem hodí! Jistojistě! Teda, kdyby to byly naprosto jahodové jahody, hodí se sem více. Ale takhle jsou ještě barevnější! Totiž, než by byly jahody! Teď je tu modrá, červená, světle červená a- a tak! To se hodí víc. Měl bych jich nechat vyrůst více! Ale- ale ony by zmrzly. Já nechci, aby zmrzly," šokovaně jsem zavrtěl hlavou a nehodlal si představovat, jak tu zamrzávají jahody. Ono je všechno zamrzávání pěkně špatné! Nic by nemělo zamrzávat. Až na rampouchy! A vločky! A jezerům to asi taky nevadí. Kdyby jim to vadilo, tak- tak bychom je mohli začít osvobozovat! Derian umí oheň a... a Maple taky! Mohli bychom chodit k jezerům a podpalovat je, aby jim bylo lépe! Ale nebyla by jim potom zima? Ten led je určitě zevnitř hřeje, a kdybychom ho dali pryč, tak nastydnou a- mé myšlenky byly přerušeny důležitou otázkou. "Měl jsem se moc hezky!" vyhrkl jsem, ale ani jsem toho nestihl říct více, a Amny se začala omlouvat. Ta špatná věc, zmlkl jsem. Derian se hrozně zlobila. Horzně moc. Ale zlobila se proto, že jí to bylo líto, ne proto, že by se jen zlobila. Ublížil jsem jí. Ale- ale když jsem to dělal, tak jsem to nevěděl. Provinile jsem se podíval na své tlapky. Měl jsem nejprve uvítat ji. Ale- ale teď už to změnit nemůžu. Ale znovu už to neudělám! Poněvadž ji mám rád a vím, že by jí to mohlo ublížit. A já jí nechci ublížit! vzhlédl jsem od svých tlapek a znovu věnoval svou pozornost své kamarádce. A Amny na to navíc nemůže! uvědomil jsem si a pořádně se usmál. "Amnyyyy, neomlouvej se! Ty za to nemůžeš! Ono-" připadalo mi hloupé, že jsem šťastný, když ode mne všichni očekávají, že budu smutný, ale nemohl jsem se přetvařovat, "ono to bylo moje vina! Já... já to všechno zkazil! Ale- ale už je to v pořádku, doopravdy! Derian bych už nikdy takhle neublížil. A taky jí nikdy neublížím! A podle mě budete ještě dobré kamarádky! Právě nyní se Derian baví s Maple a Darkií a snaží se si dělat kamarádky! To jsem moc rád, poněvadž předtím tu měla jen mě a byla z toho smutná a- a mohla by mít kamarádku i z tebe! Mohli bychom všichni tři jít zachraňovat jezero od ledu!" Poněvadž ta jezera potřebují zachránit! A my je zachráníme! Pokud teda nenastydnou. Potom bychom je museli hřát celou zimu. "A ještě předtím, než se bavila Der s Darkií a Maple- víš, že je tu Maple? Maple je nová členka a je moc hodná! Chtěla mi pomoct s hledáním mé vločky, víš, poněvadž já nedávno ztratil vločku, která byla speciální a chtěla se mnou závodit a- tak přesně s tou mi Maple pomohla! Nenašli jsme ji, ale to nevadí. A potom jsem potkal Allairé, která řekla, že byla na pouti, takže jsem šel taky na pouť, jenže ona šla najednou se mnou a potom jsme spolu bojovali! Ale jen jako, bylo to přátelské utkání! I když mi Allairé málem zapálila ocas," ohlédl jsem se zvědavě na svůj ocas, jestli to na něm nejde náhodou vidět, ale nebylo. Možná, že jsem se už uzdravil! Bylo to příšerné zranění, určitě! "A potom..." pokračoval jsem, i když jsem si úplně nebyl jistý, jak bych chtěl pokračovat, "a potom! Potom jsme našli Rampoucha Poucháčka! To ti byl takový obrovitanananananánský rampouch! A já ho vzal do tlamy a on se málem roztekl, ale zachránili jsme ho! A potom tu byl obří had. Jakože ještě obrovitananananananananánštější než ten rampouch! A měl dvě hlavy! A chtěl nás všechny zabít, ale dva si chtěl nechat a- a ten se potom taky roztekl. Víš, že jsem byl uvnitř hada? Gangwolfie tam byla se mnou! Já jsem totiž najednou měl jedovaté sliny a tak jsem si řekl, že toho hada poslintám zevnitř!" A pořád mi chybí ten růžový polštářek! "A pak!" vydechl jsem celkem vyčerpaně, poněvadž už mi docházel vzduch, "a pak!" Snažil jsem se znít jako někdo velmi napínavý: "Pak... pak..." Naklonil jsem se k Amny, aby to vypadalo, že je to hodně napínavé. A je to napínavé! Napínavě napínavé! "Budeme mít s Derian vlčátka! Morf nám to dovolil!" nadšeně jsem se uculil a čekal, co na to Amny poví.

// Loterie 24

"Uškodí?" zopakoval jsem překvapeně po Amny a rozhodl se svůj borůvkový velekeřík přezkoumat. "Ale on je jako jiné borůvky, doopravdy! Ne, ještě lepší!" naklonil jsem se tak, aby má hlava byla přibližně ve výšce velekeříku, "koukej na něěěj!" Škemravě jsem koukal na Amny a doufal, že tak kouká i ten keřík, abychom ji úspěšně přesvědčili o jeho neškodlivosti. "On není škodlivý! Naopak! Je výživný a milý a určitě ti pomůže! A nebo- nebo tobě nechutnají borůvky?" narovnal jsem se a naklonil hlavu do strany. "Já mám borůvky rád, ale zase nemám rád běhání. Ale běhací borůvky! Nevím, jak bych se ohledně nich cítil. Nic takového jsem ještě neviděl. Teda! Vlastně Derian, když běží, tak je taková běžící borůvka, ale tu mám rád, takže to je v pořádku. A vlastně by mi ani nevadily běhací borůvky, ale- ale co borůvky, které by po mně chtěly, abych běhal?" šokovaně jsem vypoulil oči a sledoval střídavě Amny a keřík. Co jsem to chtěl říct? "Totiž!" vykřikl jsem ještě, "ono, ono vůbec nevadí, jestli ti borůvky nechutnají, poněvadž to se prostě stává a- a já to hned napravím!" Radostně jsem znovu přiskočil ke svému borůvkovitému kamarádovi, a soustředěně ho pozoroval. "Stačí, když..." přimhouřil jsem oči a přikousl svůj jazyk, aby se mi soustředilo ještě lépe, "statwí, kdwyžw..." Borůvky se pomalu začaly zakulacovat a růst, až ztratily i svou borůvkovitost. Snažil jsem se, aby byly mé jahody co nejméně borůvkovité, ale ta fialová z nich opadala jen trošku, takže některé byly polomodré, jiné vybledle růžové... a jen pár z nich bylo opravdu jahodovitě červených. "Tadá!" zvolal jsem znovu, tentokrát snad ještě hrději. "Už to nejsou borůvky, takže ti neuškodí! A neuškodí ti tak moc, že... že ti pomůžou!" rázně jsem přikývl, aby bylo jasné, že mé jahody jsou neškodlivé a rovnou si jednu slavnostně dal do tlamy a ještě slavnostněji ji polkl. "Naprosto nezávadné, neškodlivé a neubližitelné, doopravdy!" usmíval jsem se co nejpřesvědčivěji, aby si i Amny trošku dala. "A potom můžeme do úkrytu!" dodal jsem ještě, aby se necítila moc neposlouchaně.

// Loterie 23

Vlčice se mi příliš nelíbila. Přece nemůže přijít k nám, zakoukat se a- ani se nepředstavila! A jakou nabídku? Děkovala, to je milé, ale- ale za co? zmateně jsem se ohlížel za vlčicí, která se tak rychle rozeběhla pryč z našeho hvozdu. Nabídl jsem jí něco? Já- řekl jsem něco špatně? Možná- "Amny!" vykřikl jsem radši znovu na svou nejlepší kamarádku. "Amny, moc rád tě vidím! Hrozně moc rád!" nadšeně jsem se na ní zazubil, "Ale ne jakože hrozně, já tě vidím rád! Ale hrozně rád, jakože doopravdy moc!" Začal jsem se hihňat radostí. "Naposledy jsme se bavili o jahodách! To už bylo tak dávno, Amny! Zase jsem tě dlouho neviděl a- a-" právě tehdy jsem si uvědomil, jak křehounce vypadá. Když na ní budu hodně mluvit, možná se rozpadne! Kdyby se ale Amny rozpadla, tak- tak- "Co se ti stalo?" přeskočil (ale jen jako) jsem prozatím její otázku o tom, jak jsem se měl a mám, a radši si ji pečlivě prohlížel. "Vypadáš zmrzle! Jak dlouho jsi byla venku? Nemáš hlad? Není ti zima? Půjdeme do úkrytu! Totiž, můžeme do úkrytu," rychle jsem přikyvoval za každým slovem, abych ji přesvědčil, že máme spoustu možností. "Určitě nejsi moc zdravá! A jestli nejsi zdravá, tak nebudeš moct nikoho zdravit! A nezdravit někoho, to je špatné, to- to se nesmí stát," zoufale jsem jí koukal do očí, jako kdyby mne nezdravily a nebyly zdravé. "Ale já ti pomůžu!" radostně jsem vykřikl a obrátil svůj pohled do kousku půdy před Amny. Najednou se na něm objevil takový malý zelený červík, který o pár chvil později vyrostl ve velký keřík – ale rozhodně ne malý keř – borůvek. "Tadá!" radostšeně, totiž nadšeně a radostně, jsem zvolal a hrdě se na Amny uculil. "Dej si! Jsou," přimhouřil jsem oči, snad aby se mi lépe vymýšlelo, co ty borůvky jsou, "jsou borůvkové! Ale moc chutně borůvkové!" Spokojeně jsem pokračoval v culení a doufal, že to – jak culení, tak borůvky – Amny pomůže.