Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aaah, výtečně, velikonoční vybika >>:D

Zlaté vajíčko letí na Athame a naprosto skandálně se jí rozmazává po zadku ˘^˘
Stříbrné vajíčko letí střemhlav na Noktisiela, přistává mu přímo na čele a perfektně splývá s barvou jeho kožíšku
Oranžové vajíčko trefí Amnesii, a to tak, že jen jemně škrtne o její čumák, ale rozhodně se to počítá jako zásah ˘^˘
Modré vajíčko poznamenává Wolfganii, a to přímo na čumák
Zelené letí na Maple a nevkusně znečišťuje její přední tlapky!
Žluté pak zasahuje Darkii na špičku jejího ocasu c:<

Když vyhraju, ulovíme zajíce! Derian uloví zajíce. A jinak já lovím vydru, když vyhraje ona. A když vyhrajeme oba, tak- tak si to ulovíme navzájem! Ale! Co když já vyhraju, že mi Derian chytne zajíce, a Derian vyhraje, že ho chytat nemusí? Potom bychom to museli udělat napůl! A to by- vlastně! nadšeně jsem se uculil, Vlastně by to bylo moc skvěluper, poněvadž jsme půlky! A půlky dělají věci polovičatě! Hihňal jsem se štěstím a ani si příliš nevšiml, jak moc jsem se od své polovičky vzdálil. Rozhodně za mé nepovšimnutí ale nemohly pouze mé myšlenky. Paprsky se leskly a třpytily na ledě, takže jsem musel mhouřit oči, aby mne příliš nebolely. Zároveň se mi tlama kroutila do zvláštního úšklebku, který jsem vůbec nebyl schopný ovládat. A když je něco šklebeného, tak to moc soustředěné být nemůže. Nejspíš právě proto jsem se i se svou nesoustředěností objevil v křoví vítězství, které nechala Derian vyrůst. „Deriaaan!“ radostně jsem vykřikl, zatímco jsem hrabal přední polovinu svého těla z křoví. „Vyhrál jsem! Vyhrál jsem! A celý!“ chichotal jsem se a máchal zadníma a ocasem ve vzduchu, abych se vítězoslavně vysvobodil, abych se mohl vítězoslavně zatvářit. „Derian!“ vysoukal jsem se konečně z keříku a postavil se hrdě na všechny čtyři, „Vyzávodil jsem to! Vyzávodil jsem zajíce! A- a celý! Nejsem jen půlka, koukej!“ šťastně jsem se na ni zazubil a skočil na ni tak šikovně, že mohla ocenit celou mou horní půlku, která málem nevyhrála. Tlapami jsem objal její krk a snažil se jí co nejvíc svého obličeje nacpat do toho jejího. „Nejsem jen půlka! Vyhrál jsem celý! Ale jsem tvoje půlka. To zase jo. Takže jsem vlastně vyhrál i půlka! Takže jeden a půlka! Takže jsem vlastně vyhrál dvakrát!“ občas jsem ji olízl obličej, aby si byla jistá, že jsem doopravdy rád, a co víc, že mám rád ji. „Derian? Derian! Poběžíme ještě domů? Dáme si závod domů? Prosím!“ žadonivě jsem na ni valil oči a snažil se vypadat co nejroztomileji. „Víš, když poběžíme ještě domů, a ty vyhraješ, tak já vyhraju dvakrát! Poněvadž ty jsi moje půlka! A ty vyhraješ taky dvakrát, poněvadž jsi půlka! Takže už máš jednu půlku ode mě, poněvadž já jsem tvoje půlka! Ale zároveň je to moje půlka. Naše půlka! A potom, teda, když už půlku máš, a potom vyhraješ, tak vyhraješ jako jedna a jako další půlka, takže taky budeš dvě! A já budu dvě! A budeme mít stejně!“ rychle jsem přikyvoval a ještě rychleji se narovnal zpět na nohy, do startovní pozice. „Dvě! Tři!“ vypískl jsem jakési poloviční odpočítání a rozeběhl se směrem domů.

// Sarumen

Všechno bylo tak nějak legrační. Třeba to, že bylo jaro. Všude už začínalo být zeleno, ale my s Derian jsme se klouzali na ledu. Příště musíme ten led udělat zelený! Kdyby byl zelený, tak... tak! Tak hezky vypadá s okolím! Určitě někde bude jarní led! Jarní zelený led! Možná, že v každém období je led! Akorát ho nevidíme, poněvadž je barevný podle toho období! Takže v zimě je modrý, to víme. Ale potom na jaře! Na jaře zezelená! A v létě... v létě zežlutá! A na podzim je hnědý, až zase zmodrá. Znalecky jsem si občas přikývl, abych potvrdil svá slova, a už chystal Derian navrhnout, abychom se vydali na výpravu za zeleným sněhem, jenže moje půlka měla lepší nápad. „Další závod?“ překvapeně jsem na ni vypoulil oči a občas se podíval až na vzdálený keřík. „My budeme profesionální závodníci! Ale- ale když jsem tě vyhrál už nyní, a ty mě, tak- tak co bude cena? Led! Kdo prohraje, tak musí olíznout led! Ale ne. Led je voda a voda je olizovatelná,“ přimhouřil jsem zamyšleně oči. Možná bychom se mohli vyhrát podruhé! Ale- ale dvě Derian! Dvě Derian je hodně Derian! Mně přece stačí ta jedna, moje. Moje je nejlepší! zasněně jsem se na ni usmíval, zatímco se Derian snažila vyškrábat na všechny čtyři. I když z ní momentálně zářila oslepující nemotornost, měl jsem ji strašně příšerně hrozně moc rád. Jedna Derian je nejlepší Derian! Ale! Mohli bychom... mohli bychom vyhrát... „Kdo prohraje, uloví tomu druhému vydru!“ zazubil jsem se natěšeně a ohlédl se směrem k nám domů. „Víš, vyder je v našem hvozdě hodně! Neight po nich i dostal přezdívku, Vydreight, poněvadž jsme nevěděli, že jsou to vydry, a on to věděl, poněvadž byl vydroznalec, takže- Takže se pojmenoval Vydreight! My ho tak pojmenovali! Určitě se někdy vrátí a pak... pak si ulovíme vydru!“ uzavřel jsem a začal se protahovat po jejím vzoru. „Teda, tu, co vyhraješ, tu ulovím já, a ne Vydreight! A ani na něj nebudeme čekat, to neee,“ tichounce jsem se zahihňal, „Ale já ti ji ulovím!“ Rázně jsem přikývl, aby to brala jako slavnostní slib. „Pokud tvá tlapka první ke keři vítězství dopadne, pak věz, že já- já! Já, Newlin z hvozdu Sarumenského, šlechetného rodu... šlechetného... vydrolapků! Jsem vydrolapka, Derian! Pak věz, že já jednu lapím ti, bys netrpěla o hladu svém!“ pokoušel jsem se mluvit slavnostně a občas za nějakým slovem udělal i pukrle, aby Derian věděla, jak moc načechraný pro ni hodlám být.
„Jsem připravený! Nejpřipravenější! Teda, možná po tobě. Takže druhý nejpřipravenější! Ale to je pořád připravený, takže- takže jsem připravený!“ zazubil jsem se a udělal poslední závodnické protažení. Derian odpočítávala náš start podezřele pomalu, takže jsem občas natěšeně poposkočil a nebo napjatě přešlápl. Už! Skoro! Dva! omylem jsem přešlápl a málem vyběhl dříve, než se mělo. „Je,“ špitl jsem nešikovně a couvl o krůček zpět, aby naše odstartování bylo vyrovnané. Kdyby to nebylo vyrovnané, tak bych mohl vyhrát! A Derian by mi pak lovila vydru! Jenže já jí chci ulovit vydru. Takže když mi uloví vydru, ulovím jí já dvě, abych jí ulovil vydru navíc! A nebo tři, aby měla dvě navíc! A nebo- mou hlavou zaznělo „Teď“ a nohy se daly do pohybu. „Počkeej!“ vykřikl jsem radši, poněvadž jsem tušil, že každou chvílí se Derian vyřítí daleko přede mne.

// To je dobrá otázka! :D Možná bychom to pořadí měli celkově trošku přeházet
Skupinka Plošina: Aseti, Starling, Azola
Skupinka Kameny: Rorrey, Zakar, Awarak, Athame - updejt: PIŠTE, JAK UZNÁTE ZA VHODNÉ T-T
Vyhovuje to takhle? ^^ Asi bude nejlepší, když ti nejvíce nabalovaní budou poslední :D

// V pohodě, počkáme c: Jen kdyby měl Rorrey dneska čas, tak může napsat c:

// Na Theriona s lovem prosím nečekejte :c

// Sarumen

„Deriaaan! Deriaaan, po- počke- j p- pře-ce!“ vyčerpaně jsem funěl za svou půlkou, která byla kdesi přede mnou. Chtěl jsem jí říct spoustu věcí, třeba, že mi za chvilku upadnou nohy, ale neměl jsem na to dost síly. Kdybych jí to řekl, tak bych spotřeboval ještě více energie a ty nohy by mi pak upadly ještě rychleji! uvědomil jsem si naprosto děsivý fakt a nejspíš zrychlil, poněvadž náhle jsem mohl dohonit mou milovanou nedohonitelnou fialovou tečku. „Derian!“ vykřikl jsem radostí, jako kdybych ji neviděl celé věky, a povalil ji na zem. „Derian! Asi jsem doopravdy nabral rychlost! Vidíš? Nakonec budu rychláč rychlovlkovský, stejně jako ty! Dohnal jsem tě! Takhle můžeme- my- vyhráli jsme spolu, viď?“ zahihňal jsem se dvakrát tak vítězoslavně, poněvadž jsme podle mě vyhráli oba, a ještě víc se k ní přitulil. „Vyhráli jsme! Oba! A já budu tvoje cena! A ty! Ty budeš zase moje! A já si tě nechám! A budu tě nosit všude s sebou! A taky se s tebou budu chlubit! Ale ne moc, aby to nikomu neublížilo. Ale budu! A všichni budou koukat! A ty mě taky můžeš nosit všude s sebou! Budeš mě nosit všude s sebou, prosím? Pěkně prosím! Já jen, že já tě všude nosit budu, takže kdybys mě nenosila, tak bych tě taky nemohl nosit. Já bych tě moc rád nosil!“ žadonivě jsem na ni koulel očima a doufal, že se mi ji tak podaří přesvědčit. Jistojistě mě bude chtít všude nosit. Je to všudynosička! pochvalně jsem na ni přikývl a vyskočil na všechny čtyři.
„K jezeru! A já tě tam donesu!“ zavelel jsem nadšeně a omylem vyběhl k jezeru bez Derian. „Je!“ vypískl jsem a zmateně se za ní ohlédl, jenže Derian zase použila svou rychlostní nadnedostižitelnost a byla u mě. „Našel jsem to jezero! Je červené! Myslíš, že bude mít červený led? Může být led červený? Určitě to umí! Možná umí hodně barev, ale každý led si pak vybere stejnou bílou, poněvadž ji má nejradši! Kdybych byl led já, tak bych byl modrý! Modrý led! To by bylo skvěluper. Jenže! Jenže to by bylo asi taky hrozně matoucí, poněvadž by si všichni mysleli, že jsem voda! Ale led nejde pít! Ani v něm plavat!“ udiveně jsem zavrtěl hlavou a prohlížel si hladinu červeného jezera. „Kdysi jsem tu byl s Amny a Polluxem! Měli jsme potulnou smečku! Teda. Ona to nebyla úplně smečka, ale my jsme říkali, že je! A nyní jsem v nepotulné smečce. Myslíš, že kdybychom se Morfa zeptali, mohl by z naší smečky udělat potulnou? To by bylo moc hezké! Bylo by to jako chodit na smečkové procházky a výpravy, akorát že bychom na těch procházkách a výpravách i bydleli! Když jsme tu byli s Polluxem a Amny, tak to jezero bylo zářivě červené! Totiž. Ono nesvítilo, ale- ale bylo barevnější! Chvilku jsme se v něm i čvachtali! To jsem dlouho nedělal. A taky jsem dlouho neviděl Polluxe! Určitě se někde toulá! Byl moc hodný,“ vysvětlil jsem své půlce, zatímco jsem stíhal ještě obdivovat, jak z vody dělá led. „Páni! Ty jsi úplná vodnice! Nadvodnice! Lednice! Ledotvorka! Ale nejsi tvor z ledu, to ne! Já vím, že moc hezky hřeješ, takže z ledu nejsi. Ale jsi ledotvorka, poněvadž tvoříš led! A moc ti to děkuje! Teda jde!“ vesele jsem kolem Derian poskakoval, abych viděl její umění ze všech různých směrů. Ze všech navíc vypadalo skvěluper, takže jsem se ani nemusel nijak bránit chichotu. „Jde ti to moc hezky! I když led nechodí. Ale opravdu jde!“ popoběhl jsem k okraji jezera a začal do něj šťouchat tlapkou, abych ho lépe prozkoumal. Nejprve bylo naprosto přirozeně jezerovité a vodovité, ale pak se jeho ledovitost dostala až na břeh ke mně. „To jezero už je led! Můžeme-“ chtěl jsem Derian oznámit, co všechno bychom mohli se zamrznutým jezerem dělat, jenže Derian to oznámit nepotřebovala a prostě se pustila do díla. „Švanda?“ zopakoval jsem po ní a rozeběhl se na zamrzlou hladinu. „Švandaaa!“ křičel jsem, zatímco mi podklouzly nohy. Všechno najednou bylo tak nějak vyšší. „Derian! Koukej! Koukej! Já ležím a běžím zároveň!“ zubil jsem se, a zubil jsem se ještě víc, když můj plackovitý lehoběh nezastavoval a narazil do Derianiných tlapek. „Budu tomu říkat lehoběh. Běhleh! Běžoleh! Žůžo běžoleh? Žůžo ležo běžo!“ hihňal jsem se Derian u nohou a připadalo mi, že nic nemůže být hezčího.

// Samozřejmě! Starling přeci nesmí chybět ˘^˘

// Nováčky mezi námi rádi uvítáme I když... snad z toho Reyovi nevznikne trauma ._.

„Meetingpoint?“ zmateně jsem zopakoval a ještě o něco zmateněji se rozhlížel, poněvadž Derian řekla, že bude tady. Meetingpoint je nejspíš jen jméno. Dlouhé jméno! A bude se tak jmenovat... naše vlče! Poněvadž naše vlče bude tady! A když bude tady, tak bude meetingpoint! Nadšeně jsem se na ni zazubil, aby věděla, že už jsem to celé pochopil. Meetingpoint, který bude náš, bude tady! Šťastně jsem se na ni usmíval, jenže pak se vrátil zmatek. Pozoroval jsem, jak Derian nechala ze země vyrůst moc hezký květnatý keřík. Takže to on je Meetingpoint? Naše vlče je keř! překvapeně jsem si ho prohlížel a naklonil se k němu, abych k němu mohl nenápadně přičuchnout. Máme voňavé vlče Meetingpointa! Radostně jsem poskočil a připravil se na dobrodružství s Dobrodružderian, které právě schválila. „Tak jo! Takže půjdeme k jezeru a zjistíme, jestli tam je led, a když tam nebude, tak... tak! Si ho uděláme! Uděláme ho tak, že... počkáme! Počkáme, až zase zamrzne? Ale to by mohlo trvat! Možná- uděláme si ho! Vyrobíme led! Hezky to jezero poledujem! A pak se po tom budeme klouzat a- a- závod?“ vyprskl jsem poslední slovo a cítil se přepadeně. Derian vyhlásila závod, aniž by se zajímala o to, jestli máme stejné startovní pozice. „Teda! Že se nestydíš, takhle vyhrávat!“ zahihňal jsem se jejímu podlému plánu a rozeběhl se za svou půlkou. „Deriaaaan, počkeeej!“ křičel jsem, zatímco fialová tečka byla téměř v nedohlednu. „To přece není fér! Mohli- bychom- radši- začít- znovu a- fér,“ udýchaně jsem za ní funěl a snažil se dál běžet, jenže to nešlo. Zpomalil jsem. To byl podvod! Za to by vyhrát neměla, když takhle podváděla. Může vyhrát v podvádění! A já bych pak mohl vyhrát ten náš závod, poněvadž ji bychom duskvalifikovali. Ona by nejprve vyhrála, ale pak bych přišel já a vyhrál taky, poněvadž ona podváděla a podvodníci nezávodí! spokojeně jsem se ušklebil na svou partnerku, která podváděla kdesi přede mnou. „Jen počkej! To budeš koukat! Doženu tě!“ nadšeně jsem se zachichotal, naposledy se pořádně nadechl, a pokračoval v závodu.

// Ohnivé jezero

Tichoulince jsem poslouchal její proslov a s každým slovem, u kterého se projevila její bolest, jsem ji k sobě přitiskl ještě blíž. Neuměl jsem si představit, jak bych se zachoval, kdybych ji viděl s někým jiným, ale asi by to bylo v pořádku. Kdyby Derian našla nějaké staré přátele a ráda je znovu viděla, tak bych byl taky rád! Nejlepší kamarádi jsou důležití! A Derian by nějakého měla mít! málem jsem rázně přikývl, ale bál jsem se, že by to Derian mohlo vyrušit, takže jsem jen dál pokračoval v tisknutí. Mrzelo mne, že ji její první partner nahradil. Ale proč? Proč by něco takového dělal? Možná, že si řekl, že se mnou Derian bude lépe! Třeba... třeba si řekl: „Chm, tahle Derian, tu bude chtít určitě Newlin, kterého sice neznám, ale je mi jasné, že by ji měl moc rád!“ a potom to nějak špatně vysvětlil Derian. Třeba byl její první partner věštec! Možná to všechno věděl a rozhodl se, že to tak bude lepší, i když měl Derian rád! Děkuji ti, partnere! pousmál jsem se na mou představu věštecky nadané půlky Derian. Totiž. Nyní jsem byl půlkou já, tudíž on musel být prepůlkou. Věštecky nadaný prepůlka určitě vypadá jako Derian! Jenže má větší hlavu! Větší hlavu, aby se mu lépe věštilo. A taky má hnědé fleky na ocasu! A na pravém uchu! Ty mu ale s věštěním nechtějí pomoct, takže je chce prepůlka vyměnit za nějaké, které věštit umí. Nebo! Které s věštěním chtějí pomoct. Třeba i ty hnědé umí věštit, ale nechtějí věštit s prepůlkou! A když zrovna potká vlka s fleky, tak ten vlk je vůbec nechce odměnit! Takže musí věštit bez fleků! A taky má zelený čumák a jedno oko! A taky- přestal jsem v přemýšlení, když mi došlo, že jsem polovinu slov své partnerky příliš nevnímal. Ostudovitě jsem sklopil uši a snažil se poslouchat alespoň nyní. Ale to nevadí, to nejdůležitější jsem slyšel! uculil jsem se šťastně a nechal ji, aby se pro změnu schovala ona. „Nebooj, Derian, já tě nedám! Jsi moje jediná! A taky druhá! A čtvrtá! Jsi moje úplně všechná! Všecičká! Doopravdy! Ale život neobětovávej, prosím, to není dobrý nápad. Co kdybychom! Co kdybychom ten život radši měli spolu?“ šťastně jsem přiložil svou hlavu na tu její, „A taky se ti nikdy neztratím! Já se všeobecně ztrácím celkem malinko! Víš, jen občas, ale to je proto, že se občas nevyznám, kam mám jít. A taky si nepamatuji, kudy jsem šel. Teda, jen trošku! Já se snažím pořád chodit někudy, kudy to neznám, ale když se ztratím, tak hledám, co znám, takže když nebudu ztracený a pak se ztratím, tak budeš vědět, že mě máš hledat někde, kde už jsem byl! Třeba u Křoviska! Tam chodím často, když se ztratím. Nebo na louce s kopretinami! A taky u jezer! A taky... tak. Vidíš? Nikdy se ti neztratím! Nikdoulince nikterak nikdy! Doopravdy! A navíc, půlky mají všude chodit spolu! To jsi mi říkala! Takže se ti ztratit nemůžu! Teda, jen kdybychom se ztratili spolu. Ale pak se ztratíme, ale neztratíme se tomu druhému! Jenom kdybychom se ztratili opravdu hodně. Ale to se nestane!“ Radostně jsem Derian převalil na záda a přitulil se k ní. „Vždycky tu pro tebe budu! Slibuju! A slíbím to znovu, koukej! Vždycky tu pro tebe budu! Totiž, ne přímo tady, já budu všude, kde mě budeš potřebovat! Třeba i támhle! A tadyhle! A tam taky! A tam? Tam taky!“ názorně jsem se rozhlížel různými směry, aby Derian věděla, že když to bude třeba, budu naprosto absolutně všudypřítomný. „Takže...“ vyskočil jsem natěšeně na všechny čtyři, „chtěla by ses někam ztratit? Vyrazit na nějaké dobrodružství? Mohli bychom se klouzat na ledě! Myslíš, že bude ještě led?“ poskakoval jsem vedle ní a jednou za dva až tři poskoky ji vždy jemně olízl ouško. „Prosím!“ vypískl jsem nadšeně a rázně se posadil vedle ní. „Jsem připraven, má nejdražší velitelko výpravy, Dobrodružderian! Váš asistent Newlinápomocný je vám k nápomoci!“ oznámil jsem rádoby dobrodružným tónem a snažil se nehihňat se příliš nahlas, poněvadž jsem byl jen asistent a asistenti se nahlas nehihňají.

Z loukovité Derian sice slezly všechny květiny na zem, ale stále voněla hezky jarně a kalužovitě. Na druhou stranu jsem na ni – konečně – mohl beztrestně slintat. "Ty jsi taky čumáček!" zazubil jsem se nad jejím pojmenováním, a rovnou ten její olízl. "Ten nejčumáčkovitější čumáček! A taky nejmodřejší! Já ti nikdy neřekl, že máš hezký čumáček!" zděšeně jsem na ni chvíli koukal. Nikdy! Vůbec nikdy! Úplně jsem na to zapomněl! S něžným úsměvem jsem se jí hlavou přiblížil k oušku. "Máš nádherný čumáček, čumáčku," zašeptal jsem jí a přemýšlel nad tím, co mi řekla o Maple a Darkii. Má kamarádky! Derian má kamarádky! Škoda, že tu zná jen Maple s Darkií. A Allairé! Našel jsem ji s Allairé, takže ji určitě zná! A potom bych ji mohl představit i Amny! I když ony se vlastně viděly. Viděly se, když jsem... provinile jsem sklouzl celou hlavou k Derian na krk a hodlal se schovat před vlastní chybou. "Derian?" Derian v mlze říkala, že se zlobí. Ublížil jsem jí. Ublížil. Ale nechtěně! Já doopravdy jen chtěl- zavrtěl jsem hlavou a zahrabal se ještě hlouběji do tepla své půlky. Cítil jsem se špatně. Věděl jsem, že jsem Derian ublížil, a moc, ale zároveň jsem se stále snažil bránit. Jen jsem pozdravil svou nejlepší kamarádku. Myslel jsem, že už ji nikdy neuvidím! A ona tam byla! A já ji doopravdy jen rád viděl. Nic víc. Jsme jen nejlepší kamarádi. Derian... zhluboka jsem se nadechl její vůně. Měl bych se omluvit. Měl. Jenže já- já nevím, jestli bych to myslel doopravdy. Poněvadž jsem Amny jen přivítal. Mohla být mrt- znovu jsem udělal ten vrtivý pohyb. "Derian? Zlobíš se? Bolí tě to ještě? To, jak jsem ti ublížil?" zeptal jsem se smutněji než obvykle a neopovažoval se na ni podívat. Určitě se zlobí. A bolí ji to. A za všechno můžu já. Ale já doopravdy chtěl jen- můžu za to já. Konečně jsem narovnal hlavu a zoufale se na ni usmál. Možná, že Derian z mlhy měla pravdu.

A ještě poprosím, prosím, o...
- odebrání magie elektřiny
- odebrání hvězdičky z magie země
- pouze T-T 9x nic

- 20 křišťálů
- 50 drahokamů ametystů
- 40 mušliček
- 80 květin pomněnek

- 2 hvězdičky k darování (což je asi nejtěžší rozhodnutí T-T) pro... Starlinga a Noktisiela c:

// Ach jo :c Nestihla bys alespoň dneska ještě post? :c *skanduje* my chceme Whiskeyho! T-T

2/5

"Prosííím! Ó, louko jarní nejkrásnější, mohl bych si přivonět? Jenom trošku! Trošilililinku! To ani nepoznáš! Prosííím!" žadonil jsem, když Derian prohlásila, že se nad tím mým přivoněním musí zamyslet. Pokračoval jsem také ve svém přesvědčivém poskakování, jen k tomu přidal ještě roztomilý kukuč pokaždé, když jsem ze skoku dopadl na zem. Bude vonět jako jaro! Bude vonět jako všechno pěkné! A hezké! Pěkné a hezké dohromady! Teda. Jestli si to rozmyslí správně! Ale to jistojistě ano, ona... ona to jen předstírá! Nadšený ze svého objevu jsem se na ni zazubil. "Ty jsi mi teda napínavá louka! Mohla bys být liána!" zahihňal jsem se a přiřítil se k boku, který mi nastavila. Přejížděl jsem jí opatrně čumákem od přední nohy k zadní a dával ten největší pozor, aby se ani jedna květina samovolně neutrhla. "Tady je mé oblíbené místo!" vykřikl jsem ono závazné oznámení a zabořil jí celou tlamu mezi květiny na jejím krku. "Tady budu bydlet, Derian! Udělám si tam úkryt! A budou mi říkat květinový Newlin, poněvadž budu žít v květinách! A můj úkryt bude Květinisko! A nebo víš ty co? Budou mi říkat Kvítko! To je hezké jméno, Kvítko! Mohli bychom- mohli bychom tak pojmenovat naše vlčata, prosím? Teda, jen jedno, kdyby všechna byla Kvítka, tak by v tom byl problém! A všichni bychom potom bydleli tady!" šťastně jsem se zhluboka nadechl a užíval si každý doušek vůně a každý okvětní lístek, který mne šimral v čumáku. "A víš, jakpak voníš? Voníš jako... já říkal, že jako jaro! Jenže ty voníš jako to nejhezčí jaro! Voníš jako jaro, kdy jsem s tebou! A taky jako... jako kaluž! Ale moc hezká kaluž, já mám kaluže moc rád. Ale nejsi špinavá! Ale- ale kaluže doopravdy voní hezky! Jsi kaluž, do které spadl kvítek kopretiny! Takže tě mám rád ještě víc, poněvadž já kopretiny moc rád. A ty jsi moje nejhezčonejkrásnějinejmilejší kopretinka!" olízl jsem ji po líci a až příliš pozdě si uvědomil, že olizuji spíše květiny. "Jé!" udiveně jsem vyplázl jazyk, který mi nyní připadal, jako kdyby na něj někdo dal hlínu, "Moc se omlouvám! Tohle se nepočítá jako ochutnání, viď že ne? Ono to bylo omylem, doopravdy! Já- já jen chtěl-" Nemohl jsem se štěstím přestat hihňat. Bylo nádherné být znovu s Derian. "Miluji tě!" vypískl jsem a povalil svou milovanou půlku na zem, květina nekvětina. Chvíli jsem měl jen spokojeně svou hlavu přiloženou na její hrudi a poslouchal, jak se nadechuje. A vydechuje! Vydechování je také důležité! "A jakpak ses měla? Jaká byla Maple s Darkií? Jste kamarádky? Já bych byl moc rád, kdybyste byly kamarádky!" přitulil jsem se k ní ještě více. "Drahoušku," špitl jsem ještě, aby věděla, že ji doopravdy hrozně strašně příšerně moc zbožňuji.