Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Aaah, všechny návrhy jsou strašně moc pěkné! :3 Nejradši bych dala 0,4 hlasu každému z nich T-T Ale... prostě... nakonec dávám hlasy číslu 1 a 4. Dobrá práce, všichni!

// To mi vůbec nevadí, taky nejspíš zmizím :D

// Tmavé smrčiny

"Maleo!" radostně jsem po něm zopakoval a několikrát vedle něj poskočil. "Takže jsem to uhodl? Doopravdy jsi Maleo? Vypadáš jako Maleo! Ale jsi Maleo? Já- já nevěděl, že to jde uhodnout! Ale z tebe doopravdy září maleovitost, Maleo! A moc ti sluší!" uculil jsem se na pravděpodobného Malea a hned nato se začal rozhlížet po okolí. Vypadalo to tu hodně skaliskovitě. Skaliskovitě! Skaliskovitě jako u nás! Ale u nás to je Skalisko, tady... tady jsou to skaliska! A naše Skalisko je mnohem menší, i když je taky moc pěkné! A třeba je s těmihle skalisky příbuzný! I když tady jsou ta skaliska cizokrajná! A možná, že se někdy chodí navštěvovat. Možná, že si občas zamávají a- uvědomil jsem, si jak daleko od svého společníka náhle jsem. "Následuji tě!" vypískl jsem opožděně a rozeběhl se za ním. Sice jsem se úplně netrefoval do jeho stop, ale on to stejně určitě nemyslel doslovně. Hlavní bylo, že jsem ho následoval, nemusel jsem šlapat i na jeho stopy. I když to by bylo moc legrační! Zahihňal jsem se té představě. Máme podobně velké tlapky! Takže kdybych chtěl a dával pozor, tak bych možná mohl- zpomalil jsem a trochu se předklonil, abych na Maleovy stopy lépe viděl. Tohle by mohla být ona! Opatrně jsem na něco na zemi, co trošku připomínalo tvarem tlapku, položil tu svou. Je to ona! Takže někde tu musí být další. Někde... někde... "Ha!" vítězoslavně jsem udělal další krok a ihned se soustředil na další. Nevědomky jsem přikousl vlastní jazyk, aby se mi soustředilo ještě lépe, a užuž se chystal znovu pohnout, když vtom se ozvalo zásadní oznámení. "Kde? Kde je? Kde?" ukvapeně jsem doběhl k svému kamarádovi a začal zírat do vody. "Pod vodou? Ona se umí potápět! Tak- tak já si s ní promluvím! Promluvíme si s ní! Určitě nás nijak nepodvede! Poněvadž je sice pod vodou, ale není to žádná podvodnice! Ona je jen doopravdy hodně cizokrajná," párkrát jsem přikývl a věnoval ještě jeden zkoumavý pohled vodě a rybám v ní. "Myslíš, že je to mořská veverka? Možná- možná! Já se jí zeptám! Tak- tak já teda jdu!" nadšeně jsem se na Malea zazubil a skočil do vody mezi ryby.

// Moc se omlouvám, dneska na post už nemám energii :c Zkusím odepsat do konce víkendu T-T Snad nevadí

Vběhnutelnou vodu jsem nikde nemohl najít, ale to nevadilo, poněvadž můj společník už začal všechno vysvětlovat. Takže ta veverka chtěla jít plavat? Běžet plavat! A- proč to neřekl rovnou? To bychom teda už jistojistě měli běžet! "Ty s ní chceš taky plavat!" zvolal jsem nadšeně a ještě nadšeněji se na vlka zazubil. "To je od tebe moc hezké! Chci říct, ty tu veverku znáš? Ona je taková... taková cizokrajná! Ale pořád je celkem veverkovitá. A určitě ráda plave, to máš pravdu! Ona nejprve plavala u nás, ale asi jsme ji vyrušili, když jsme hledali ten oříšek, víš, takže se rozhodla, že půjde plavat jinam! To dává smysl! Měli bychom se jít proplavat s ní, abychom s ní byli kamarádi. A ten oříšek jsme hledali proto, abychom našli veverku, se kterou si popovídat. Moje půlka je totiž Derian! A Derian umí mluvit i se šneky. A taky je fialová! Ale ta cizokrajná veverka jistojistě ráda plave! My si získáme její důvěru a přátelství, a pak- Jsi geniální-" přerušil jsem se a na moment zamyšleně přimhouřil oči. Přál jsem si mu říct jménem, aby bylo jasné, že to právě on je ten geniální, ale nešlo to. "Pořád ses mi nepředstavil! Ale to nevadí, jsi moc geniální!" pozbudivě jsem se na něj uculil a užuž se vydával za ním. "A to, že mi říkáš Newe, je od tebe taky moc hezké! Ty musíš být celkově na všechny moc hezký! A-" náhle jsem se nedokázal přestat hihňat, "to je od tebe taky moc hezké!" Je moc hezký a geniální! Až najdeme tu veverku, jistě jí bude rozumět! A pak mi bude překládat, o čem si povídají. A já se té veverky zeptám, proč vlastně utíkala! Mohla bydlet u nás! Taky by se tam mohla koupat a- "Mně občas říkají Newline, občas Newe a! Dokonce občas, ale jen malililinkato, jakože čas od času, jednou za nějakou dobu, mi říkají i Line!" hrdě jsem přikývl a trochu vypjal hruď, čistě proto, aby si byl můj společník jistý, kolik možností v pojmenovávání mě má. "A jakpak se tedy jmenuješ ty? Je to..." natočil jsem pomalu hlavu na stranu a pečlivě si ho prohlížel. "Je to... M... Ma... Maleo!" vesele jsem k němu poposkočil blíže, jako kdyby mé přiskočení symbolizovalo i naše sblížení po odhalení jeho jména. "Je to Maleo, viď? Vypadáš jako Maleo!" ještě jednou jsem rázně přikývl, abych potvrdil vlastní domněnku, a následoval svého kamaráda k té uběhané vodě.

// Kaňon řeky

I když jsem se na něj usmíval tak, jak jsem jen dokázal, můj společník se zdál nějaký... zaražený. Snad se nestydí! Je dost možné, že se stydí, ono se to vlkům občas stává. Ale když si budeme povídat dost dlouho, určitě se odstydí a všechno bude v pořádku. Odstydí se a budeme kamarádi! Ještě chvilku počkám, jestli něco neřekne, a- Tichounce jsem se zahihňal, když právě v tomto momentě začal můj protějšek mluvit. Šťastně jsem se na něj culil, i když jeho slova byla matoucí. Nejsem v pořádku? To je teda zvláštní důvod, jak se zeptat, jak se mám! S chichotem jsem zavrtěl hlavou a nadechl se, abych na všechno pečlivě a plnohodnotně odpověděl. "Já jsem v pořádku! Totiž, jsem více než v pořádku, takže nevím, jestli jsem v nepořádku! Já- myslel jsem, že když je vlk víc než v pořádku, tak je pořád v pořádku. On- on vlastně není v pořádku, jen když není v pořádku. A já jsem v pořádku a víc! Mám se moc hezky, děkuji! A-" na chvilku jsem se odmlčel, abych sebe i svého společníka připravil na to, že použiji jeho slovo, "zaprvé, jak se máš ty?" Radostně jsem se na něj zazubil a snažil se si vzpomenout, o čem jsme se ještě bavili. Jídlo! Ptal se na jídlo! "A na praštění!" doplnil jsem sám svou mysl a rázně přikývl. "Snědl jsem... jedl jsem... v zimě jsme měli smečkový lov! A potom- a taky si nevzpomínám, kdy jsem se naposledy praštil. Možná, že když u nás byl ten dvouhlavý had! Byl obří! Chtěl nám zničit hvozd, ne les, oni si to ostatní hodně pletou, ale je to hvozd! A- chtěl ho zničit a nás všechny zabít! Ale nestalo se to, poněvadž jsme ho se smečkou porazili. A já ho zevnitř poslintal! Ale to je vedlejší. Ale myslím, že jestli jsem se někdy praštil, tak určitě tam! Jistojistě! Alespoň malinko," otočil jsem se směrem k našemu hvozdu, jako kdyby se mohl ten had se složitým jménem objevit a potvrdit mi mé tvrzení. Ještě několik okamžiků jsem zíral domů, ale nic se nestalo, takže mi nezbývalo nic jiného, že jsem se musel vrátit ke svému stydlivému kamarádovi.
"Zajíce," zopakoval jsem po něm chápavě a nyní, když jsem se na jeho jídlo podíval, to dávalo smysl. "Tak to pak ano, to pardon! Ona ta veverka byla opravdu cizokrajná, ale takhle moc asi ne. Pořád to byla celkem veverkovitá veverka! Tak- tak já ti tedy dovoluji pokračovat v jídle," povzbudivě jsem se na něj uculil. To je teda stydlivec stydlivcovitý! Proč bych mu měl dovolovat jíst jeho zajíce? "A příště to můžeš udělat bez dovolení," dodal jsem a zahihňal se celé naší situaci. "A!" zvolal jsem, "Proč bych měl běžet do vody?" Dal by si i rybu? Nebo želvu! Nebo kraba! Raka! Vydru? Vydra je taky určitě někdy ve vodě. Překvapeně jsem na něj vypoulil oči a hned nato se započal rozhlížet po nějaké vodě, do které by se dalo běžet.

// Sarumen

Byl jsem si celkem jistý, že poskakuji tím správným směrem. Ta veverka musí bydlet někde tady! Nebo tamhle! Pečlivě jsem pozoroval větve, přičemž většina z nich byla polámaná, a občas na některou z nich přikývl, abych jí naznačil, že je jedna z hlavních podezřelých. Je to tady už dost cizokrajné? Rozhodně nejsem v Sarumenu, poněvadž- zhluboka jsem se nadechl, tohle není Sarumen. Sarumen má hezčí stromiska a- "Pardon!" vypískl jsem na nejbližší kmen, poněvadž mi připadalo, že jsem ho svou myšlenkou urazil. "My zase nemáme tolik zlámaných větví! A taky je u nás o malililinkato světleji! Ale tady je zase o malililinkato tmavěji a to taky není špatné! Tohle místo není špatné! Prosím, bydlí tu taková... veverka?" Mohl bych jim říct, že je cizokrajná, ale jestli je místní, tak není cizokrajná! Možná bych měl spíš- Rozhodl jsem se, že je zbytečné pokračovat v přemýšlení, posadil se na místo a čekal, až mi strom odpoví. Kůra stromu se ale tak nějak kroutila a po nějaké době jsem pochopil, že mi nic neřekne. "To nevadí! Najdu někoho nekroutivého. Nejnekroutijovitějšího nejkroutivce! Ale moc děkuji!" zazubil jsem se na rozloučenou a ihned začal poskakovat dál.
"Ooh!" překvapeně jsem vypískl a ještě zrychlil své hopsání, když jsem si všiml šedivého vlka. "Zdravím!" zakřičel jsem, když jsem byl daleko od něj, abych měl jistotu, že ví, že ho zdravím i na dálku. "Na dálku!" dodal jsem ještě ve stejné hlasitosti, aby byl pozdrav na dálku kompletní. Když jsem už byl dost blízko, spokojeně jsem se vedle něj posadil a dál nenápadně koukal do větví, jestli tam náhodou není má veverka. "Zdravím! Já- já tě pozdravil i na dálku, ale teď tě zdravím zblízka! Ahoj! Jmenuji se Newlin, jdu zrovna ze Sarumenského hvozdu, ne lesa, oni si to hodně vlci pletou, ale je to hvozd, i když úplně nevím proč. Ale není to les! A- a jdu sem proto, že k nám přišla taková zvláštní veverka, která mluvila cizojazyčně a- a- a taky určitě bydlí někde tady! Je cizokrajná, ale ne úplně z dálky. To dělá jen ta její řeč, že je z dálky. Jinak je úplně docela blizoučko. Byla zrzavá a-" s panikou jsem vypoulil oči na svého společníka, u kterého jsem si až nyní uvědomil, že něco jí. "Neulovil jsi ji, viď že ne?" zmateně jsem přecházel pohledem mezi vlkem a tím červeným cosi, co bylo pod jeho tlapkami a částečně v jeho tlamě. "Kdybys ji ulovil, tak- tak- já si s ní chtěl ještě popovídat a-" pokoušel jsem se zoufale skrýt své rozpaky. "A jak se jmenuješ?" šťastně jsem se na něj nakonec usmál a snažil se vyhýbat se té pravděpodobné veverce, co svačil.

Snažil jsem se cizokrajnou veverku dohnat, ale nějak se rozhodla, že se dohnat nenechá. "Vewko! Mwm prw twb wětz!" křičel jsem na ni, ale nepomáhalo to. Ona tu věc nechce? Je to její věc! Možná- možná ji tam nechala pro Morfa? celý zmatený jsem se okamžitě zastavil a zůstal tupě zírat do větví stromů, kam bych, kdybych byl veverka, utekl. Položil jsem veverky majetek opatrně na zem před své tlapky a přimhouřil oči, abych si ho lépe a zamyšleněji prohlédl. "Ta veverka ho jistojistě musela ztratit!" vypískl jsem a otočil se za sebe, abych viděl, kde je zbytek smečky. "Haló? Vy jste se mnou neběželi?" překvapeně jsem se zahihňal a představil si, jak se mí kamarádi dál spokojeně koupají v tůňce. "Ale i tak ho jistojistě ztratila!" rázně jsem přikývl na nejbližší Stromisko, které mi momentálně dělalo průzkumnodetektivního kolegu. "Nikdy neměla v plánu o něj přijít. Poněvadž! Když se podíváš blíž," začal jsem vysvětlovat a rovnou se i blíž podíval, abych názorně ukázal, jak se detektivuje, "je téměř nedotčený! Ty sliny jsou moje! Ale jinak? Jinak nic! Určitě nechtěla, aby se mu něco stalo! Ale nyní? Nyní je, můj milý kolego, statý. Stalo se to! Něco se mu stalo! Ale nic špatného. A to ta veverka určitě ví!" Uculil jsem se strategicky do větví Stromiska. Strategicky proto, že jsem si nebyl jistý, jestli se usmívám na mé Stromisko, nebo na veverku, která se na něm pravděpodobně skrývala. Ale určitě tam nebydlí, poněvadž nezněla sarumensky. Ona to bude nějaká nesarumenská cizinka. Možná to popletla a bydlí někde nedaleko! A nebo taky daleko, poněvadž mluvila tak cize. "Nebo tak mluví všechny veverky!" udiveně jsem vydechl a začal se znovu rozhlížet všude kolem. Mluví si takhle cizokrajně, abychom jim nerozuměli! Třeba ta veverka bydlí někde poblíž a- "Ale to by jim pak Derian nerozuměla tak dobře," zavrhl jsem nakonec profesionálně možnost, že by všechny veverky mluvily jako ta cizí. "Takže musí být ze vzdáleného nedaleka!" nadšeně jsem několikrát přikývl, abych sám sebe ujistil, že mám pravdu, a přestal se rozhlížet. Můj pohled teď směřoval k tůňce, kde zůstávali Morf, Derian a Aset. Mohli by se mnou na výpravu! Všichni bychom mohli jít najít veverku! Totiž, vlastně bychom našli veverku, aby ona našla svůj přívěšek! A potom bychom mohli jít ještě k řece a koukat se, jak teče. A chytit rybu! A potom bychom všichni šli k Neyteri, pověděli, jak se máme, a- V hlavě se mi vytvářel obrázek toho, jak jsme všichni spokojení, a dokonce! Jak je spokojená i ta cizokrajná veverka. Podle mé představy si s ní dokonce Morf podával tlapku a ona mu gratulovala za to, že je takový dobrý alfák, který dokáže udělat výpravu za veverkou. Jenže oni se koupou! uvědomil jsem si a popadl s úsměvem náhrdelník do tlamy. A se stejným úsměvem ho ihned položil, poněvadž jsem si uvědomil další zásadní věc. Zavyl jsem a doufal, že to všem dá jasně najevo, že se vydávám hledat veverku. Brzy se vrátím! slíbil jsem vduchu, naposledy se zazubil a rozhopkal se tím nejveverkovitějším směrem, jaký byl k dispozici.

// Tmavé smrčiny

// Aseti :(

// Máte to mít, šéfe! (tohle mě doopravdy zahřálo u srdce, děkuji )

"Spadl tam oříšek?!" překvapeně jsem vypískl a naklonil se k hladině tůňky ještě víc, abych zahlédl alespoň nějaký plavecký kousek mého budoucího kamaráda. "Možná, že se potápí! To oříšky určitě rádi dělají, potápí se! Umí strašně dlouho zadržet dech! Vlastně nedýchají. Takže ho ani nemusí držet! A tak se jim dobře potápí. A taky plave! Ale pod vodou!" uculil jsem se na vodu, ve které se nacházel veverkolákač, a pak podobný úsměv věnoval i Morfovi, poněvadž se zeptal, jak se nám daří. "Máme se moc hezky, Morfe! Zrovna před chvilililinkou jsme si povídali se šneky! Měl jsi být u toho! Říkali, že viděli oříšek, a že se jim líbím! Teda, to říkala Derian, já jim moc nerozuměl. Šnečtina je dost složitá! Ani nejde moc slyšet. Umíš šnečsky? Já bych moc rád uměl šnečsky, ti šneci, se kterými jsme se potkali, vypadali hodně sympaticky! A pak bych si s nimi mohl povídat o věcech a-" Hladina tůňky se zavlnila a vyšel z ní oříšek, o kterém Morf povídal. "Oříšek! Pane Oříšku! Vy-" chtěl jsem mu povědět, že obdivuji jeho potápěcí schopnosti, ale on začal mluvit nějakým zvláštním ořechonářečím. "Péné... Éřéšké!" kroutil jsem u toho různě tlamou, aby to vypadalo, že se v ořečštině vyznám, "Vé jsté šekevné petépěč, te vém tede pevém! Jé jsem Newlen e-" On je můj kamarád! Radostně jsem se na něj zazubil. Sice mi asi moc nerozuměl, i když jsem se doopravdy snažil, ale to nevadilo. Z jeho řeči jsem pochopil, že jsme přátelé, a to bylo tak nějak všechno, na čem záleželo. Když jsme přátelé, tak ho ale nemůžu dát veverce! Teda, mohli bychom být přátelé i s tou veverkou! Možná už nějakou veverku má! A představí nás! A on to bude překládat do ořečštiny a Derian do veverčiny a takhle budeme moct být všichni přátelé a- "Pro mě? Totiž! Pré mě? Méc děkejé! Hrézné méc! Všéchné dékejémé!" hihňal jsem se a prohlížel si kamínky, které pan Oříšek přinesl. To potápění mu doopravdy jde! Je to profesionál! "Ale jak to, že Morfovi ne? Morf si zaslouží kamínky, fakt! On je moc hodný!" snažil jsem se utíkajícího pana Oříška přesvědčit, ale vypadalo to, že si vůbec o Morfovi nechce povídat. Jenže Derian našla lepší řešení. "Ode mě si vem taky, prosím! Třeba tyhle! Nebo tenhle! Líbí se ti víc tenhle!" pečlivě jsem si začal prohlížet všechny ořechovité dárky, až jsem nakonec naprosto náhodné nabral do tlamy a opatrně je položil před Morfa. "Tenhle se obzvlášť třpytí! Budu mu říkat Třpytka! Teda, měl bys mu tak říkat, je tvůj! A třpytí se!" zazubil jsem se naposledy na Morfův kamínek a ihned přesměroval svou pozornost na svou půlku, která se rozpovídala o své fialovosti. "Jistojistě to není stářím! Podle mě jsi pořád mladomladovitá mladice z mlaďákova, která-" zůstal jsem s tlamou otevřenou, když Morf strčil Derian do tůňky. "Derfe!" zmateně jsem vykřikl a nevěděl, na koho se koukat dřív, jestli na Derian, která nyní byla legračně mokrá, nebo na Morfa, profesionálního schazovače. "Pořád jsi stejně fialová!" zahihňal jsem se a se skokem se přidal do tůňky ke své polovičce. "Nenechám tě v tom!" šťastně jsem na moment ponořil hlavu pod vodu, abych Derian dokonce v mokrovitosti překonal, "Tadá!" Spokojeně jsem nechal všechny mokré chlupy ve svém obličeji a věnoval všem rozzářený úsměv. Možná se přidá i Morf! Stejně je vedro! Můžeme se všichni vykoupat! I když je to tu už docela malé a- Neznámý hlas mě přinutil, abych svůj novomokrý účes vrátil do podoby, skrz kterou se dá vidět. "Kdo to je?" překvapeně jsem se rozhlížel, až jsem si všiml veverky, která mluvila tak nějak... zvláštně. "Veverka!" udiveně jsem povzdechl a nechal ji dál mluvit. Rozhodně mluvila komplikovaněji, než se vyjadřoval pan Oříšek. Pochopil jsem přibližně to, že se zná s Morfem, protože prý spolu prošli nějakou krizí, a pak prohlásila, že se diví nějakému sežrání. Zmateně jsem pomalu přikyvoval a snažil se příliš nechichotat, i když způsob, jakým veverka mluvila, byl moc legrační. "Ale ona utíká pryč!" zděšeně jsem sledoval, jak se rozeběhla a nechala na zemi náhrdelník, který ještě před chvilkou tak hrdě a jazykovo-nepochopitelně nosila. "Musíme jí ho přinést! Úplně na něj zapomněla!" vykřikl jsem a akčně (teda, alespoň jsem doufal, že akčně a možná trošku hrdinsky) jsem popadl veverčin náhrdelník do tlamy. "Pwbwžme z ní a- Aswet!" S veverčiným majetkem v tlamě jsem se nešikovně usmál na vlčici, která se přidala k naší skupince. "Aswet, my- bylw tw wwka a-" ohlédl jsem se na Morfa s Derian, kteří toho Aset mohli vysvětlit mnohem více. "A twď bžíme z ní!" dodal jsem nakonec a vydal se za tou prapodivnou zrzkou.

// Prosím, prosím, budeme dál osudovat? :3 Je to super! T-T

// Ohoho, všem gratuluji k povýšení!
A vlčata? Vítejte ve smečce! ^^ Tohle bude super >:3 (jen teda doufám, že zrovna Newlin o svou funkci nepřijde :c Ne teď, moc pěkně prosím! T-T)

// Děk, kéme
Ale ten oříšek asi fakt budeme muset najít jinde T-T

// Aaah, v takových vedrech má hlava nezvládá takhle dlouhé posty T-T Proč. mi. to. děláš! T-T
// Jinak... Morfe, vítej mezi námi c:<

„Byl mi souzený?“ překvapeně jsem zopakoval po Derian, když jsem si uvědomil, že jsme se ještě před hledáním veverky bavili o přívěsku, který jí nyní visel na krku. „Ale neee, on mi určitě souzený nebyl! Podle mě jsem ho prostě našel! Možná ho někdo ztratil? Někdo, komu byl souzený! Derian, měli bychom toho někoho najít! Možná- možná je smutný! Mě to tehdy vůbec nenapadlo! Ne. Napadlo! Ne. Já nevím! Ale- ale jestli byl někomu souzený, tak- tak ho přece nemůžu mít! A už vůbec ne navždy! Poněvadž to je skutečně dlouho. Ale! Možná ten někdo chtěl, abych ho našel! Možná ho tam schoval pro mne! A já ho zas dávám tobě! Zasloužíš si ho!“ nadšeně jsem se na ni culil, poněvadž jestli já byl její slušivý slušivec, tak ona byla moje slušivá slušivkyně. Nejslušivější slušivkyně! zazubil jsem se nad představou toho, že by Derian nosila můj přívěsek navždy. Je to dlouho, ale je to slušivé dlouho! Takže bude hrozně strašně příšerně dlouho nejslušivější slušivkyně! A tak to má být! A já- já budu holokrk! Ale to nevadí! Holokrkáctví bude taky jistojistě zdravé! Určitě! Rozhodně! Můj krk je nyní tak prázdný, že... Chvilka nepozornosti byla pryč. „Šneci!“ nadšeně jsem vypískl a rozeběhl se za Derian, která během oné chvilky stihla urazit docela obdivuhodnou vzdálenost. „Jsou to šneci!“ oznámil jsem spíš sobě, když jsem k ní dorazil. „A taky světlušky!“ zahihňal jsem se nad těmi broučky, kteří poletovali kolem Derian. „Pozdravíš je? Prosím! Já bych je moc rád pozdravil! Ahoj, šneci! Řekneš jim, že říkám ahoj, prosím? Pěkně prosím! A-H-O-J!“ předklonil jsem se k nim, abych viděl, jak se jejich nechlupatlamy pohybují, když určitě zdraví oni mě, ale moc to nedávalo smysl. „Oni nemají uši! Slyší mě? Nemám- nemám víc nahlas? AHOJ ŠNECI! AHOJ, JÁ JSEM NEWLIN! NEW- LIN! New-“ zadrhl jsem se, když mi Derian začala překládat, co šneci v té své snečtině právě řekli. „Nedaleký oříšek! Tak jo!“ rázně jsem vykročil vpřed jako každý správný profesionál ve hledání oříšků, díky kterým se pak stane profesionálem na hledání veverek. „Bude blízko! Totiž! Nedaleko! Bude to nedaleké nedaleko!“ radostně jsem se chichotal a rozhlížel se po okolí, když vtom jsem si uvědomil zásadní věc.
„Morf!“ zazubil jsem se na svou půlku a rozeběhl se k mému nejoblíbenějšímu alfákovi. „Morfe! Moc rád tě vidím! Hrozně strašně moc, ale jakože rád, ne jakože jsi hrozný, poněvadž ty jsi úžasný a mám tě rád! A taky tě rád vidím! Ahoj!“ vesele jsem si lehl poblíž něj a snažil se vysledovat, co Morf sleduje. „Copak to děláš? My- my s Derian hledáme oříšek! Nespadl tam náhodou oříšek? Měl by být takový... nedaleký! Šneci nám to říkali! Teda, neříkali, že spadl do tůňky, ale to si ten oříšek určitě mohl říct sám! Mohl se rozhodnout: „Tak já se teda vykoupu!“ Možná! Možná je na něj teplo. Nevíš, jakou teplotu oříšky nemají rádi? Ale jestli se všechny oříšky koupou... myslíš, myslíš, že veverky umí plavat? Já myslel, že umí jen skákat! Ale co by dělaly bez oříšků? Vždyť-“ zmateně jsem zavrtěl hlavou a pokračoval v zírání do tůňky, jako kdyby se z ní každou chvílí měl vynořit ten nejperfektnější nedaleký oříšek. „A copak to děláš?“ zeptal jsem se znovu a věnoval mu zvědavý úsměv.

To oslintané cosi vypadalo mnohem lépe na krku mé půlky. „Moc ti to sluší! Strašně hrozně moc! Ale jakože hezky strašně! A hrozně! Ne hrozně hrozně. Jen hezky! Ty jsi hezká!“ nadšeně jsem se na ni culil a občas ji oběhnul, abych se na ni mohl podívat i z jiných úhlů. „Tady ti to sluší nejvíc!“ vypískl jsem, když jsem byl pod ní a nepřirozeným způsobem k ní vzhlížel. „Můžeš si ho nechat! Navždy! Necháš si ho navždy, prosím? Ono by ti to pak navždy slušelo! Ale tobě to vlastně navždy bude slušet i tak! Ale... ale! Takhle ti to sluší naprosto absolutně!“ rázně jsem přikývl, aby bylo jasné, že se sebou naprosto absolutně souhlasím, a vyskočil zpátky na všechny čtyři. Pořád jsem si ji šťastně prohlížel. Byla krásná. Trošku oslintaná, ale za to vůbec nemohla. Mám tě rád. Mám tě rád tak moc, že- „Veverka!“ uvědomil jsem si a začal se rychle rozhlížet všude kolem. „Najdeme tu veverku!“ kroutil jsem hlavou na všechny směry, po větvích, po stromiskách, občas jsem se podíval i na zem, kdyby se náhodou nějaká veverka rozhodla, že půjde na procházku. „Ony se schovávají!“ pokusil jsem se zašeptat, abych žádnou z nich nevyděsil. „Schovávají se. Myslíš, že si nechtějí povídat?“ natočil jsem nechápavě hlavu do strany a věnoval Derian zmatený pohled. Proč by si nechtěly povídat? Možná! Možná je bolí tlamy. Měli bychom sehnat lék na tlamy!