Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Chudák Ilenie! :D :D :D Táhni na Náhorní plošinu! T-T :D :D

// Nemůžu se koukat na to, jak pořád nejste spolu >:C *rozzlobeně čte každé slovo*

„Ty to zvládáš!“ nadšeně jsem vypískl a pozoroval Marion, jak ke křoví kráčí s takovým profesionálstvím, že by jí mohli někteří závidět. „Marion! Koukej na svoje nožky! Koukej, jak chodí! Ty- ty už umíš chodit! Já ti říkal, že to ty nožky zvládnou, když budou takhle hezky venku! A víš ty co?“ Zazubil jsem se a trošku přimhouřil oči, aby se mi lépe soustředilo. Kolem Marion začala náhle růst zelená tráva a v ní různě barevné kopretiny. Bílé, modré, žluté, oranžové, červené a dokonce i jedna zelená. „Koukej, jak šikovné ty tvoje nožky jsou! To jsi udělala ty! Nechala jsi vyrůst trávu a kopretiny, poněvadž jsi zkušená chodkyně!“ Vyskočil jsem na všechny čtyři a začal kolem ní poskakovat, poněvadž vzhledem k Marioniným zkušenostem ani nebylo potřeba, abych ji tolik hlídal. „Jsi skvěluper, Marion! Jakože skvělá a super, ale dohromady! A ještě jsi moc moc šikovná! Jsi květinová šikulka Marion!“ radostně jsem ji jemně šťouchl čumákem a nemohl přestat se svým hihňáním.
Marion umí chodit! Teď spolu můžeme na kopec! Ale to asi až potom, měla by mít ráda chození a... a kopce by ráda mít nemusela, tak... půjdeme jinam! Půjdeme jinam a... až tam dojdeme! To budou všichni koukat! Pak se vrátíme k Nosielovi a Gangwolfi a ti budou taky koukat, že Mali už chodí! A dneska je hezky, takže bychom mohli- Když jsem nevědomky zkoumal oblohu, uvědomil jsem si jednu zásadní věc. „A to je sluníčko!“ vykřikl jsem, zatímco jsem ho stále pozoroval. „Ono je ve skutečnosti strašně daleko, takže k němu nemůžeme dojít. Ani já tam nikdy nedošel! A to už chodím nějakou dobu! Myslím, že tam dojít nejde. Ale to nevadí! Můžeme- můžeme se někdy zkusit vydat na výpravu a zjistit, jestli je to pravda! A třeba to pravda nebude! Třeba se tam dá dojít a my dva budeme první vlci na sluníčku! Ale jinak... jinak ti mohu ještě říct, že je žlutooranžové a... a... a občas je teplejší, než je jindy! Taky to občas vypadá, že nesvítí vůbec, ale to se jen schovává za mraky, které...“ chvilku jsem brouzdal pohledem po nebi a ani se příliš nestaral o to, že jsem poloslepý ze sledování sluníčka, „Jsou tady! Vidíš ty šedé chomáčky? Jsou jako srst, ale rozmazané! Tak to jsou mraky! A mraky jsou většinou šedé, takže jako já! A občas bílé, jako je tvoje zadní tlapka! A tyhle mraky jsou takové náladové. Já si s nimi teda nikdy nepovídal, takže ani nevím, jak se mají, ale- ale podle mě náladové jsou, doopravdy! Občas z nich prší a občas... občas jen takhle proplujou,“ uzavřel jsem své vysvětlování a uculil se na Marion, pro případ, že by si myslela, že říkám ošklivé věci. „Chtěla by ses vydat za sluníčkem, Marion?“ vytasil jsem svou hruď, abych vypadal o něco dobrodružněji, a nechal naši dobrodružnou velitelku, aby rozhodnula.

// Děkuji ti T-T Takže... počítám s tvým třetím charem

// Edit Morf: Pouze v případě, že by se jednalo o tvé osobně zplozené vlče :D

// ._. Jsi šílená ;-; :D

// Morf - o nic méně než ty

// Skalisko

„Tadá!“ nadšeně jsem se rozkročil a nechal Marion, která se křečovitě držela mé srsti, aby konečně poznala „Venku“. Teď nesmím mluvit, aby se mohla soustředit na to, jak to tu vypadá! A užít si to! A nesmím jí nic prozradit! Ona bude koukat a... já jí nic nesmím říkat. Nic jí neřeknu! Nesmím jí nic říkat, poněvadž pak bych to zkazil. A já to nechci zkazit! Usmál jsem se na ni a sledoval, jestli přijdu na to, že má v očích nadšení. Zhluboka jsem se nadechl, abych se jí zeptal, jak se jí tu líbí, ale pak jsem si uvědomil, že nesmím, takže mé nadechnutí bylo úplně zbytečné. Budu potichu. Budu potichu, Marion se bude kochat a... „Tohle je strom!“ upozornil jsem ji a tlapkou jí ukázal na nejbližší stromisko. „Já mu říkám Stromisko, poněvadž je to mnohem legračnější! A tohle-“ obrátil jsem se i s Marion na zádech a kývl na úkryt, ze kterého jsme zrovna vyšli, „Tohle je zase Skalisko! Ale to už jsem nevymyslel já, ale Neyteri! Neyteri byla moc hodná a- a- pořád je tu s námi! Občas je jako vánek! Nebo jako koruny stromů! Stromy mají korunu, víš? A tenhle! Tenhle má jehličí!“ Radostně jsem se na ni zazubil a opatrně ji vzal do tlamy. „Twď sw zkwuw pwojwít,“ něžně jsem ji položil na venkovitě studenou zem a povzbudivě se na ni usmál. „Podle mě ti to půjde mnohem lépe, když jsi takhle venku! Tvoje tlapičky jsou na to určitě a jistojistě o dost připravenější! Zkus... zkus... dojít k tomuhle křovíčku!“ Přiskočil jsem k našemu pomocníkovi a lehl si vedle něj, opět připravený chytat Marion v případě, že se její nožka rozhodne nespolupracovat. „Budu tě chytat! Doopravdy nespadneš, slibuji na absolutno! To znamená, že slibuji doopravdy moc,“ párkrát jsem přikývl, abych mou malou kamarádku přesvědčil, a pak už se jen nepřestával usmívat.

// Moc děkuji za akci! ^^
Všechny výtvory jsou strašně super :3 Ale... asi nejvíc obdivuji Sionna, protože ta malba musela dát strašně dlouho zabrat T-T (A je nádherná! )

Opatrně jsem Marion držel a snažil se na ni hodně usmívat, abych ji přesvědčil, že chození je legrační. „Ale jdi ty! Vidíš? Jdi ty! Určitě půjdeš! Uděláš jen krok a- a- půjde to! Tu nožičku dáš dopředu a- a pak se posuneš o krok! A potom- pročpak si ji koušeš?“ Konec věty jsem vypískl a rychle k Marion přiskočil a začal zkoumat, co dělá. Určitě je to proto, že ta tlapička zlobila! Ale jen proto, že zlobila, tak- „A to ji to nebolí?“ zeptal jsem se opatrně a něžně se pokoušel dostat svůj čumák mezi tlapu a zbytek Marion, aby se ty dvě usmířily. „Ona to určitě nedělá schválně, Marion! Musíš- musíš jí dát čas, víš? Pro ni je to taky všechno nové a... a všelijaké! Ale jednou si ve všem bude jistá a pak tě donese, kam jen budeš chtít! A dokonce i do kopce! Já třeba kopce rád nemám, poněvadž jsou hodně do kopce, ale... někdo je určitě rád má! Měl jsem kamarádku- mám kamarádku! Amny, určitě ji někdy potkáme! A ta má kopce moc ráda. Teda, ne úplně moc, ale je profík v chození do nich! Ta je taky s námi ve smečce, víš? Teda, ne kopec, ale Amny. Mohli bychom ji najít! Už jsem ji moc dlouho neviděl. Ale snad nebude na žádném kopci! Já kopce doopravdy nemám moc rád, ale nedávno jsem se s nimi usmířil. Totiž, ono to už docela dávno je, ale... ale na tom nesejde! Nejsem starý!“ zazubil jsem se na Marion a opatrně ji pohladil po hlavě svou tlapou, která oproti jejímu tělu byla legračně obrovitánská.
„Podle mě ses už nachodila dneska dost!“ povzbudivě jsem se na ni usmál a tlamou ji chytil za volnou kůži za hlavičkou. „Two kwibychwom šwi wen?“ nadšeně jsem se usmál a umístil svou kamarádku na vlastní záda. „Hezky se drž, Marion! A na všechno koukej, ano? Všechno to musíš vidět! A taky to všechno uvidíme!“ radostně jsem se zahihňal a pomalu se, i se svým malým nákladem, vydal ke vstupu do Skaliska. Právě tehdy, když jsem cítil, jak slábne vůně jehličí, jsem se zastavil. Tohle jí jistojistě udělá radost! Bude koukat! „Marion? Teď zavři oči! Zavři oči a... až řeknu teď, tak je otevřeš, ano?“ Naklonil jsem trošku hlavu, abych se ujistil, že mi kamarádka rozuměla, a jakmile zavřela oči, pomalu udělal první marionovitý krok z úkrytu. „Tři... dva... jedna... teď!“

// Sarumen

Jsem připravená dojet kamkoliv a téměř kdykoliv (ale čím dřív, tím líp ) :D Praha by mohla být pěkná, jen... bych se možná radši nevydávala do davů na trzích :D Komfy posezení v cukrárně nebo tak by bylo moc fajn ^^

Radostně jsem se na Marion uculil, když se vydala za mnou na své první dobrodružství. „To je ono! Jdeš na to správně! Vidíš? Jdeš na to správně! Teď musíš jen-“ snažil jsem se Marion dát návod na to, jak pokračovat v chůzi, ale vypadala příliš nestabilně na to, aby mě poslouchala. Opatrně jsem k ní natáhl tlapu a přiložil ji k jejímu boku, abych jí udělal oporu. „Neboj, Marion! Žádné bum! Slíbil jsem ti to přeci! A sliby se mají plnit! Vždycky! Vždycky vždycinky,“ pousmál jsem se a doufal, že slzy, co se mé kamarádce hnaly do očí, brzy zmizí. „Zvládneme to spolu, ano? Teď vezmi tu vzdušnou tlapku, tu, co jsi ještě nepoložila na zem, a... polož ji na zem! A teď jsi vlastně udělala krok! A když uděláš těch kroků hodně, tak- tak- tak chodíš!“ párkrát jsem přikývl a svou tlapu vzdálil od Marionina tělíčka. Stále jsem ji ale nechával poblíž, aby případně vlče spadlo do měkkého. Mohl bych tam dát svůj ocas! Určitě je mnohem pohodlnější! Ale to by pak Marion mohla padat naschvál, poněvadž by ji to bylo pohodlné! Takže tlapky jsou vlastně nejlepší! Spokojeně jsem přikývl i na svou tlapku, abych ji pochválil za tak skvělý nápad, jako bylo být tlapkou připravenou na decentní pohodlnost. „Už jsi skoro u mě! A jakmile dojdeš ke mně, tak už muset chodit nebudeš, slibuji! Ale třeba se ti to zalíbí! A budeš moct říct svým kamarádům, že už chodíš! Můžeš jim to dokonce přijít říct! Můžeš to říct mamince a tatínkovi! A taky Morfovi! Řekneme to úplně všem! Půjdeme a řekneme jim to! A potom by se z tebe mohla stát chodkyně! Smečková chodkyně! Jen si představ, jak dojdeš, kamkoliv jen chceš!“ zasněně jsem povzdechl a představil si, jak by asi chodkovitá Marion vypadala. V mé představě měla o něco větší nohy, které by jí pomohly zdolat jakýkoliv povrch, a zároveň chodila legračně pomalu, poněvadž dělala příliš dlouhé a dlouho trvající kroky. „Jistojistě se z tebe strane chodkyně! Budeme jen chvilililililinku trénovat a- a- všichni budou koukat, uvidíš!“ povzbudil jsem ji a napjatě sledoval budoucí chodkyni Marion, jestli jí náhodou každým okamžikem nenarostou velenohy.

Nadšeně jsem na Marion přikyvoval, když se pokoušela vyslovit mé jméno. „Přesně tak se jmenuji! Jsem Newlin! Néééé-F-lin! A ty jsi Marion! Marijooon!“ šťastně jsem se na ni zazubil. Pff, tohle jen tak někdo neumí! Marion je jistojistě geniální přes jména! Možná to bude hlavní jmenovkyně naší smečky! Ale na to je asi ještě brzy. Ale rozhodně bychom si pak měli promluvit s Morfem! Mohla by mít na starost to, aby všichni členi měli jména a... aby jim tak všichni říkali! A možná by mohla dávat jména i stromiskům a křoviskům! Pojmenovala by úplně všechno! „Jsi moc šikovná, Marion!“ opatrně jsem na její hlavičku položil tlapu a pohladil ji, aby si Marion byla naprosto jistá, že ji chválím a že je moc šikovná.
A šikovná Marion se šikovně nevzdávala v povídání si se mnou. Překvapeně jsem na ni vypoulil oči, když mi věnovala další oznámení. „Takže bys chtěla? To jsem moc rád! Hodně moc rád! Půjdeme ven, ono- ono se to špatně popisuje, když jsi to ještě neviděla, víš? Jsou tam stromy! A keře! A tráva a... a... ale to všechno uvidíme, neboj! Za chvilku se to dozvíš!“ natěšeně jsem poposkočil a rovnou si během poskoku připravil jednu nohu, kterou jsem hodlal svátečně vyrazit. Nakonec jsem tak ale nemohl učinit, poněvadž Marion zahájila nový proslov. Tentokrát o tom, že... Bum? Tlaplamatla? „Jeee! Tak to mě mrzí,“ soucitně jsem párkrát přikývl hlavou a něžně se na Marion usmál. „To bude v pořádku! Nemusíš se toho bát! Koukej!“ Konečně jsem využil svou slavnostní nohu a velmi důrazně udělal několik kroků vpřed. „Vidíš? Žádné bum! Je to jednoduché! Musíš jenom...“ zadíval jsem se na vlastní nohy a zopakoval pohyb, zatímco jsem soustředěním přikousl vlastní jazyk. „Stwačwí jen dwát nwhu dwpřwdu a... krok! A twa zwadní taky krok!“ Chtěl jsem nechat svou zadní nohu ve vzduchu, abych zdůraznil, kterou zadní mám na mysli, ale nevydrželo mi to příliš dlouho. Nešikovně jsem zavrávoral, až mi na zem dopadly obě tlapy. Ohlédl jsem se na Marion, jestli mi rozumí. „A když máš obě nohy na zemi, tak- tak můžeš natáhnout ty druhé a...“ dlouze jsem natáhl přední vpřed, „krok!“ Posadil jsem se naproti Marion a povzbudivě se na ni usmál. Už žádné bum, Marion! Společně to vymyslíme! „To zvládneš! Věřím ti, Marion! Slibuji ti, že už žádná tlaplamatla nebudeš! A před bum tě zachráním, doopravdy!“ Trochu jsem se předklonil, abych byl připravený zachytit mou malou kamarádku v pádu. „Pojď ke mně, prosím!“ usmál jsem se na ni a čekal, jestli se Marion vydá na bezbumovitou cestu.

Kdybych byl strejda, mohli bychom spolu dělat spoustu věcí! Třeba- třeba bych ji mohl naučit, jak používat magii! Na to je asi brzy. Ale jednou ji spolu objevíme! U toho musím být! Třeba- třeba bude ovládat zemi! Nebo nebo vodu! Neight ovládal vodu a byl skvělý strejda! šťastně jsem se culil na všechny v místnosti, hlavně ale na Gangwolfi a Nokta, aby mi mé strejdovství povolili. A přesně to taky Gangowlfi udělala. Nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři a začal poskakovat, aby i Gangwolfi věděla, jak velkou radost mi způsobila. „Moc děkuji! Nezklamu tě! Budu ten nejlepšijovitější ze všech nejlepšijovitějších strejdů! Ten nejstrejdovitější! Mé packy jsou velmi schopně hlídací! Doopravdy! Teda, tu veverku neuhlídaly, ale ta je malililinkatá a rychlá, takže se to nepočítá. Jinak uhlídají všechno, hlavně- hlavně-“ přerušil jsem se a s vytasenou hrudí se hrdě posadil vedle nahnědlého vlčete, „Marion!“ Několikrát jsem ještě přikývl, poněvadž jsem se sebou nedokázal nesouhlasit, a natěšeně se na Marion zazubil. „Prožijeme spousty dobrodružství! A- a taky ji něco naučím! Hodně ji toho naučím! Povím jí o Stromiskách a o vločkách a o listech a o jezírkách a o trávě a o křoviskách a o veverkách a- a o Lejdy Mlhahuli! A taky- taky se vydáme na záhadnou výpravu! Bude tak záhadná, že... že... to je tajné. Je to tajná záhadná výprava! Ale rozhodně nebude úplně tajná, poněvadž kdybychom se ztratili, tak byste nás nenašli! Ale my se neztratíme. Jistojistě ne!“ Mohli bychom se vydat k té černé řece, o které Set říká, že by se neměla pít!
„Uvidíme se později! Ale brzy! Rád vás vidím brzy! Moc rád!“ rozloučil jsem se s velkou většinou spolusmečkovníků, a hned nato si začal svou malou společnici pečlivě prohlížet. „Ahoj, Marion! Marion je moc hezké jméno! Rozhodně se k tobě hodí! Ke mně by se asi tolik nehodilo, tak... se jmenuji Newlin! Ale můžeš mi říkat New. Nebo Lin! Ale to se moc nestává, že by mi tak někdo říkal. Ale ty určitě můžeš! Oni- oni můžou všichni, ale většinou mi říkají nelinovitě,“ vysvětlil jsem jí všechno potřebné a znovu se postavil. „Chtěla bys jít na výpravu, Marion? Do velkého světa venku? Ten svět je obří! Ale nic se ti nestane, poněvadž budu s tebou!“ povzbudivě jsem se na ni usmál a čekal, jak se malá slečna rozhodne.

// Kaňon řeky

Mé slavnostní tempo fungovalo tak, že jsem běžel, ale občas nečekaně zatočil, nebo použil špatnou nohu. Ale všechny nohy jsou dobré! ujistil jsem je, aby nebyly smutné z toho, že jsem je nazval špatnými. Jste dobré a slavnostní! pousmál jsem se na ně, zatímco ony samou radostí vběhly až k nám do Skaliska.
A mohly by běžet dál, kdyby všude nebyly kamenné stěny a spousta našich kamarádů. Slavnostně jsem se zastavil, abych všechno pečlivě prozkoumal. Je tu Gangwolfi! A Nosiel! A- Darkie! Maple a... a? Ještě chvilku jsem postával ve vchodu Skaliska. Jsou to... „Jsou!“ natěšeně jsem se rozeběhl za pachem, který se linul z místnosti, ve které jsem snad nikdy nebyl. „Gangwolfi!“ nadšeně jsem vykřikl, zatímco jsem dobíhal ke svým kamarádům. „A Nosieli!“ věnoval jsem mu obrovský úsměv, aby si byl jistý, že ho mám obrovsky rád. „Ahoj! Ahoj, Maple! A ahoj, Darkie! Všechny vás tak moc vidím! Totiž, moc rád! Já- já byl na průzkumu, hledal jsem veverku, která byla nějaká cizí, taky tu něco ztratila, pak jsem potkal vlka, který byl moc moudrý! Jako ty, Gangwolfi, taky byl jistojistě geniální! A nejmenoval se Maleo, ale mohl jsem mu tak říkat. A ta veverka-“ Přerušil jsem se a radši se začal věnovat důležitějším věcem.
„Vy máte vlčátka!“ oznámil jsem jim radostně a začal si je prohlížet. „Máte moc hezká vlčátka! Jsou nádherná! Já- ta veverka není důležitá, vy máte vlčátka!“ Uculil jsem se nejprve na Nosiela s Gangwolfi, a hned na to se zase vrátil pozorností k malým. „Ahoj, vlčátko! A ahoj, vlčátko! A ahoj, vlč- tohle je jiné! Jak to, že je jiné?“ Vypoulil jsem oči na vlčátko, které na sobě nemělo jen Nosielskogangwolfijské barvy. „A všechna jsou moc hezká! Jste moc hezká! Kdo je moc hezký? No vy! Vy!“ Zubil jsem se na ně a doufal, že se každou chvilku rozesmějí. „Moc rád vás vidím! Vidím vás poprvé! A moc moc moc rád! Mega ultra super moc rád vás vidím. Jste ta nejhezčí vlčátka, co jsem kdy viděl!“ Nedokázal jsem se na ně přestat usmívat. Byla tak malá a... „Nádherná!“ Zahihňal jsem se a vrátil se zpátky do velikosti nevlčecích vlků, aby mi rozuměli mí kamarádi lépe. „A ty s Rannem, Darkie! Vy jste byli taky takhle maličcí! A krásní! A já- já vám mohl vyprávět pohádky! A ty ses po mně procházela a- a-“ Úsměv z mého obličeje byl pravděpodobně nesundatelný. „Mohl bych jim vyprávět, prosííím? Nebo se s nimi projít? Prosím! Moc prosím! Já- já jim nic neudělám! Mohl bych- mohl bych jim ukázat pár Stromisek? Prosím!“ Škemravě jsem se zakoukal na Nosiela s Gangwolfi. „Moc prosím! Oni by určitě chtěli se strejdou Newlinem ven! Můžu být strejda? Prosím!“ Budu ten nejlepší strejda! Prosím! S chichotem jsem se obrátil zpátky na vlčata. „Kdo chce jít ven se strejdou Newlinem? Pokud budeme moct. Ale kdo by chtěl?“ Snažil jsem se je příliš neškemrat, aby si nebyly jisté, zda nade mnou mají autoritu, ale doopravdy moc jsem si přál, abych mohl alespoň jednomu z nich ukázat náš domov.

//Byť to vĺča tak mám z teba dosť a asi utečiem :D ~Sav

Zmateně jsem zkoumal vodní hladinu, čistě proto, že jsem si nebyl jistý, zda se v ní ještě ukrývá veverka. „Maleo! Maleo, jsi si jistý, že jsi ji viděl? Ona ta voda je taková... neveverkoidní. Neveverkovitá! Bezveverkovitá? Ta voda- ale ta veverka byla cizokrajná, takže vůbec netuším, jak se takové cizokrajné veverky mohou chovat! Ale i tak, to přece nedává smysl, aby ta voda-“ přimhouřil jsem oči a k hladině si nenápadně přičichl. „Takhle veverky nevoní, Maleo! Moje veverka – teda, nebyla moje, byla cizí, ale nikomu nepatřila, prostě byla cizí – veverka! Chtěl jsem jí jen přinést věc a-“ V náhlém uvědomění jsem přestal se svým veverkovitým průzkumem a narovnal se. „Já pro ní nemám tu věc! Třpytila se a... a někde tu byla! Já-“ ohlédl jsem se na svého společníka, který už dávno nebyl na svém místě. „Maleo?“ zvědavě jsem se rozhlédl na všechny strany, pro případ, že by se můj kamarád přemístil. „Maleo!“ vypískl jsem a vyděšeně se začal drápat na břeh. Možná tu ta veverka taky byla! Byla tu, ve vodě! A pak zmizela. Zmizela, poněvadž ji něco uneslo! Uneslo ji to a- a dostalo to i Malea! Nebo se oba šli někam projít. Do cizích krajů! Strach se ihned změnil v nadšení. Jistojistě se spolu prochází! A plavou! Ne, ta veverka plave, a Maleo jí zatím odpočívá na zádech! I Maleo byl určitě cizokrajný! A teď jsou cizokrajní spolu! A jestli jsou spolu, tak ta veverka není sama, takže... Vesele jsem se usmál. „Takže ten náhrdelník nepotřebuje!“ Radostně jsem se ještě jednou zahihňal a slavnostním tempem se rozeběhl zpátky domů.

// Sarumenské skalisko

Ryborka! Klidně by to mohla být i ryborka. Ryborka je to ve vodě a... a na suchu je to veveryba! A možná má pod ocasem ploutve! Už jsem se chystal nadechnout, abych Maleovi všechno vysvětlil, jenže to už začal něco vysvětlovat on. Takže se necítí dobře? trošku zmateně jsem si ho prohlížel, když si stěžoval na to, že mu lezu na mozek. Ale to není dobře, jestli se nemá dobře! O krůček jsem ucouvl. Je naštvaný? Zlobí se! Maleo se na mě zlobí? Proč by se zlobil, když- "Vlče by bylo chytřejší?" zopakoval jsem po něm a začal si prohlížet hladinu. Jsem hloupý. Já Derian říkal, že jsem hloupý! A Maleo si to myslí taky. A Maleo je jistojistě geniální, takže má pravdu. Ale to, že jsem hloupý, neznamená přece- "Já jsem jakoby vlče vlastně docela rád!" radostně jsem se na svého kamaráda po chvíli přemýšlení uculil. "Víš? Já- já bych neřekl, že jsem nějak moc hloupý! Jenom malililinkato. A malilililinkato nikdy nikomu neublížilo! A já taky nikomu neubížil! Takže možná jsem hloupý, ale- ale mám tě rád, Maleo! A to, že tě mám rád, přece není hloupé, ne?" zkoumavě jsem se na něj podíval a snažil se si příliš nebrat k srdci, jak rozzlobeně vypadá. Ale ono ho to přejde! Vždyť jsme kamarádi! Tak proč by se zlobil? "A neboj! Nikde jsem neupadl! Ani jsem se nepraštil. Jsem úplně zdravý! Až na tuhle jizvu. Ale tu jsem si taky neudělal já! Takže- takže mi nic není! Ale je hezké, že se staráš! Jsi moc hodný, Maleo! Ale mně doopravdy niconic není. Absolutně niconic! Tohle- tohle jsem prostě já!" nejprve jsem se k němu natočil trochu ze strany, aby zahlédl jizvu přes oko, a hned na to se nadšeně zazubil a hrdě se narovnal, aby si mou hloupost mohl Maleo prohlédnout. "A je to tak v pořádku! Ty jsi chytrý, tak- tak já můžu být zase hloupý! Kdybychom byli všichni chytří, tak to nemá cenu. Ale takhle to cenu má! A moc! A to je skvěluper! Jakože skvělé a super zároveň! Vidíš? A to jsem zase vymyslel já, takže taky nejsem hloupý. Nebo jsem, ale to nevadí. Mně to nevadí! Já jsem rád za to, že- že jsem já. A někdo má to skvěluper rád! Takže jsem tím zase nikomu neublížil a neudělal nic špatného a- a- A já jsem doopravdy moc rád za to, jaký jsem!" rázně jsem přikývl a ještě o něco rázněji se posadil, aby bylo jasné, že si za svým názorem stojím. "Proč by ses ty chtěl chovat vždycky dospěle? A! A jaká je tvá oblíbená barva?" zahihňal jsem se radostí z toho, že znovu mohu položit svou oblíbenou barevnou otázku. Neight měl rád béžovou! A Morf černou! A Amny taky fialovou a šedou a- a Maleo... Maleo bude mít určitě rád zelenou! Nebo modrou! Spíš zelenou! Vypoulil jsem na něj oči, abych nepřišel o jeho jedinou odpověď.

// Pardddoooon T-T Snad už to bude jen lepší c:

"Tw w-d- j- l- os-v-" zoufale jsem pozoroval bublinky, které vycházely z mé tlamy, když jsem se pod vodou snažil svému kamarádovi oznámit, jak moc je místní cizokrajná voda osvěžující. Navíc jsem měl takový zvláštní pocit v sobě. Kromě osvěžení tu bylo ještě něco, něco, co tak pohodlného nebylo. Jako kdyby mi něco začalo hrozně moc chybět a já to potřeboval k životu. Všude bylo mokro a příjemně, jen ne úplně. Mokro teda úplně bylo, ale příjemně? Jen celkem. Zmateně jsem vynořil hlavu, abych se Malea zeptal, co to má znamenat. Možná to dělá ta cizokrajnost! Možná je ta voda tak cizí, že v ní nepřežijeme! I když jistojistě přežijeme, jen- jen asi ne moc dlouho! "Mal-w-ah-eo!" vykašlal jsem ze sebe jméno mého společníka a trošku se zastyděl, že jsem ho takhle zničil. "Maleo! Maleo!" zopakoval jsem znovu, tentokrát o dost lépe a bez studu. "Maleo!" radostně jsem se na něj zazubil, teda, hlavně na jeho hlavu, která se náhle objevila nad hladinou. "Maleo, ta voda je ale osvěžující, viď? Ale pořád je nějaká cizokrajná. Ale je moc osvěžující! A osvěžující je po našem, jako kdyby byla jen krajná! Možná, že protéká někudy, kde to známe, a tam je ještě místní, ale tady už je cizí a tak má v sobě něco takového- takového-" zamyšleně jsem přimhouřil oči. "Zvláštního! Zajímavého! Je zázračná? Třeba je zázračná!" šťastně jsem se uculil nad představou, že bychom po ní začali létat. Nebo bychom se změnili na veverku, jako ta veverka, co byla u nás. Ale jestli se změnila na veverku, tak předtím veverka nebyla! Překvapeně jsem na Malea vypoulil oči a chtěl mu sdělit svou nejnovější teorii, jenže zatímco jsem se nadechoval, stihl jsem dostat milou otázku. "Cítím se moc hezky, Maleo! Doopravdy, moc! Děkuji, že ses mě zeptal! Já mám rád, když se mě někdo na něco ptá. A taky se na něco rád ptám! Takže mi bude ještě víc moc hezky, když se zeptám já tebe! Jakpak se cítíš, Mali?" zazubil jsem se na něj a chvilku nenápadně zkoumal hladinu, pod kterou se ukrývala spousta ryb, ale žádná veverka. Možná, že se ta veverka přeměnila zpátky na rybu! Možná, že když ryba vyleze ven, tak se z ní stane veverka! A potom, když si jde zaplavat, je z ní zase ryba! Veveryba! Natěšeně jsem se podíval na svého kamaráda, abych zjistil, co na to všechno, co jsem mu ještě neřekl, říká on.

// Moc se omlouvám za zpoždění :c Úplně nevím, jak to bude dál, ale... teď jedeme na týden s rodinou pryč, tak... snad bude wifi a posty ^^'