Gallirea - Příspěvky uživatele

// Kopretinová louka

Litai jistojistě plánuje něco velkolepého! Možná, že se Života zeptá ještě jednou! Ujišťování je moc důležité! Takhle to budeme vědět oba! A- a pak se taky vydá za Smrtí, tam se potkáme, zeptáme se jí, jestli o našich vlčatech něco neví, a... a! Budeme kamarádi! Jen tak! On- on si stejně určitě nemyslí, že jsem- hloupý. To slovo neznal a... a někdo mu mohl říct, že to znamená něco jiného, než to doopravdy znamená! A pak si myslel, že by to mohl naučit i Marion, ale- ale naučil ji to špatně! Málem! Ale nemyslel to. On jen nevěděl! Nevěděl! Uculil jsem se pro sebe a představoval si, že s Litaiem budeme kamarádi. A co teprve, až mu řeknu, že jsou dva! Že je ještě jedna Litai! A dokonce v naší smečce! To bude koukat! A Litai bude taky koukat! Budou koukat spolu! Zahihňal jsem se té představě, jak oba mí litaiovití spolusmečkovníci koukají a nevědí, co dělat jiného, poněvadž prostě musí koukat. A pak! uvědomil jsem si a už hledal někoho, komu bych to mohl říct. Jenže tu nikdo moc nebyl. Ani pořádné křovisko, které by rádo dělalo poklony. „Ale to nevadí!“ oznámil jsem vzduchoprázdnu a rozeběhl se hledat někoho, komu bych mohl můj nápad předat.

// Řeka Mahtaë (sever)

// Vrchol Narrských kopců

Nadšeně jsem běžel od Života s tím, že mám konečně další zásadní stopu v pátrání po našem zloději našejších vlčat. Jistojistě za to může Smrt! A nebo bude něco vědět! Ale jestli víc neví Život, tak... tak snad Smrt ano. Ale! Ale jak to, že to Život nevěděl? Rozhlédl jsem se po naší louce kopretin a zjistil, že někteří spolusmečkovníci ještě neběželi za Ladákem. „Litai! Litai!“ vypískl jsem na vlka, který byl sice docela zlý, ale nechtěl jsem si to o něm myslet, „Litai!“ Přiskočil jsem k němu, i když se ani neobtěžoval zastavit. „Litai! Jestli běžíš za Životem, tak ten říkal, že nic neví! Teda, on ta vlčata nejspíš nemá! Naše vlčata, víš? A- a prý je možná má Smrt! Nebo o nich něco ví! To říkal Život! Takže k němu nemusíš chodit! Víš, víš vůbec, že je Smrt? Je to sestra Života! Vypadají každý úplně jinak! A taky se jinak chovají a- a- proč utíkáš?“ překvapeně jsem sledoval, jak se hnědý vlk nezastavitelně řítí dál. „Litai! Litai, doopravdy!“ křičel jsem a snažil se ho na poslední chvíli přemluvit velmi nahlas. „Život-“ zavrtěl jsem nad ním s úsměvem hlavou. „Tak ty to ujistíš a já budu pokračovat v hledání!“ zazubil jsem se na něj, i když mne už nemohl ani vidět, a vydal se spokojeně ke Smrti.

// Náhorní plošina (přes Středozemku)

// Narrské kopce

Bylo zvláštní znovu navštívit místo, které jsem měl celou dobu v paměti. Tady je ten velký proužek zlaté! A tamhle zase ten velký oblouk! Pískovitá pruha! Pískovná huha? Muha... přimhouřil jsem oči a všechnu svou pozornost věnoval oranžovému oblouku, který se tyčil daleko nade mnou. „Jakpak se vlastně jen jmenuješ? Jsi... jsi... jsi...“ pokaždé jsem toto sloveso zopakoval ještě o něco pomaleji, dokud se v mé hlavě nezrodil nápad. „Pískáček pískovitý!“ vypískl jsem radostně a rovnou i několikrát přikývl. „Pískáček pískovitý, jak jsem jen mohl zapomenout! Vždyť to říkal i sám Život! Pískáček!“ zazubil jsem se na útvar nad sebou. Pískáček. Poněvadž je z písku. To přece dává smysl! „Jsi si tím jistý?“ zeptal se náhle kdesi milý hlas. Rychle jsem narovnal hlavu, jen abych mohl jeho původce vidět co nejdříve. „Živote! Ahoj, Živote! Moc rád tě vidím! Opravdu jsme se straaaašně dlouho neviděli! Co je u tebe nového? Mám tě rád! Víš, že tě rád vidím? Já-“ chvilku jsem ho v rozpacích pozoroval, poněvadž jsem samým nadšením ani nevěděl, co mu říct, ale po chvilce jsem přeci jen vynalezl správnou reakci, vyskočil po něm a povalil ho na zem. „Nuwlin-uh,“ zamumlal pode mnou přidušeně Život, ale já ještě neskončil. „Živote! Živote, já tě doopravdy moc rád vidím! Víš, co je všechno nového? Jsem s Derian! Tou fialovou vlčicí, víš, tou borůvkovou! Je moc hodná a mám ji ještě víc moc rád! A pak taky jednou budeme mít vlčata! Kdy nám pošleš čápa, abychom mohli mít vlčata? Derian říká, že se to dá zařídit i jinak, ale tomu jsem moc neporozuměl. Ale to nevadí! Ty to zařídíš, viď? A! A Nosiel s Gangwolfi už vlčata mají! A jsou tři! Vlastně jako kdyby čtyři, ale to čtvrté se jmenuje Kasius a nějak se k nám dostalo! A prý patří Maple! Taky bych Maple jedno své vlče dal, poněvadž je taky moc hodná! Nechceš za ní taky poslat čápa? Mohl by to vzít všechno najednou a- a-“ „Nuwl-uh-uh,“ přerušilo mne další Životovo zamumlání. Potom se pode mnou vzedmula obří síla a já musel uskočit, poněvadž jsem si byl téměř perfektně jistý, že kdybych neuhnul, Život by mě jednoduše odhodil stranou. Ale jemně, vzhledem k tomu, že je Život moc hodný. „To už je lepší,“ zazubil se Život a elegantně se naproti mně posadil. „Nepamatuji si, kdy mne naposledy někdo takhle povalil. Snad...“ Život se odmlčel a na malý okamžik na něm bylo vidět, že přemýšlí nad něčím smutným. „Ale na tom nezáleží,“ ukončil nakonec své uvažování a usmál se, ale já ten jeho úsměv prokouknul a odhalil. „Živote! Nemusíš z toho být smutný! Já tě sem budu chodit povalovat klidně pořád! Doopravdy! Sice nemám moc rád ten tvůj kopec, ale- ale jinak ho moc rád mám! Je opravdu moc pěkně oranžový! A taky hezky červený! Ale je to kopec. Ale- ale já to nějak zvládnu! Jen už nebuď smutný, prosím! Představ si, že tě mám ještě pozdravovat od jednoho křoví po cestě! Je takové menší a strašně rádo – totiž, ne strašně jako strašně, ale strašně jako moc – se klaní! Možná- možná by sis ho mohl přinést sem? Ono je tam taky tak samo a-“ zavrtěl jsem několikrát hlavou, „To byste ani jeden být neměl!“ Povzbudivě jsem se na něj uculil a téměř znovu vyskočil, abych Životovi dopřál ještě nějaké poválení, jenže vtom se jeho tlama otevřela a já se rozhodl, že bude moudřejší poslouchat. „Děkuji ti,“ zašeptal a jedním pomalým přikývnutím potvrdil, že mě má moc rád, „Ale to není ten důvod, proč jsi přišel, že?“
Podiveně jsem na něj vypoulil oči. Přišel jsem mu udělat radost! To přeci dává smysl! Měl jsem to v plánu celou dobu! Udělat Životovi radost a ujistit se, že se má hezky! A taky si s ním popovídat a možná tu zůstat. Určitě tu zůstat! Až dojde Derian, tak bychom tu mohli všichni tři zůstat. A budeme tu i s vlčaty! Život je tu přeci už má a- „Já zapomněl!“ vykřikl jsem a poněkud stydlivě se na moment zadíval do země. „Víš, já- já se přišel zeptat, jestli... nepotkal jsi naše vlčata? Jakože, ne moje a Derian, my ještě vlčata nemáme, ale- ale naše smečková vlčata? Marion a tak? A Kasia! I když ten je Maple a nevím, jestli bude i náš. Ale určitě ano? Nepotkal jsi je? Poněvadž- poněvadž my tě slyšeli, jak si je bereš,“ snažil jsem se mu všechno opatrně vysvětlit, bez toho, abych ho označil za zloděje vlčat, poněvadž to Život být jednoduše nemohl. „Byla čtyři! A jen Kasius je hnědý. Ostatní jsou spíš takoví- takoví jako Nosiel a Gangwolfi! A všechna jsou moc hezká! Jen- jen nám moc chybí a... chtěli bychom je zpátky,“ podíval jsem se mu do očí, které byly plné štěstí a klidu. „Vím, že jste o svá vlčata přišli. I o Kasia,“ prohlásil Život a já se na malililinkatý okamžik i bál, že víc neřekne, „Ale u mne nejsou. Opravdu ne.“ Překvapeně jsem přikývl a už se nadechoval, abych se ho zeptal, jestli neví ještě o něco víc, poněvadž je taky moc chytrý, jenže toho nebylo potřeba. „Zkus mou sestru. Nerad to přiznávám, ale v takových... jak bych to řekl, skopičinách? Je pokaždé nějak zatáhnutá,“ domluvil a pomalu začal vstávat. „Je ještě něco, co bych pro tebe mohl udělat?“ zeptal se, ale bylo vidět, že mé povalení ho trochu znavilo. I když byl stále samý úsměv a milý hlas, věděl jsem, že bych ho měl nechat si odpočinout. „To je všechno, Živote, moc ti děkuji!“ radostně jsem se po těchto slovech zahihňal a také vstal, abych se mohl vydat za jeho sestrou. „A nechtěl bys tu zůstat? Se mnou?“ vyhrkl ještě můj společník s jistou dávkou zoufalosti, ve které pořád bylo cítit štěstí a láska. „Já- já musím najít ta vlčata, Živote! Ale opravdu ti slibuji, že se vrátím! Brzy! Opravdu! A i s vlčaty!“ To budou všichni koukat! A taky nás teda půjde docela hodně! Ale to nevadí, to se Životu bude líbit! Párkrát jsem pokýval hlavou a naposledy se zazubil. „Měj se moc skvěluper, Živote! Ahoj!“ rozloučil jsem se a vydal se na cestu za Smrtí.

// Kopretinová louka

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA (BLACK FRIDAY CENY)
Převést: 58

>> 29

V01/ rychlost / 4* >> 12 (6

+ 6

)

V02/ rychlost / 6* >> 180 (43

+ 3

+ 134

)
V02/ síla / 1* >> 30

V03/ Maple / vytrvalost / 2*
V03/ Morfeus / síla / 2*
V03/ Wolfganie / taktika lovu / 2*
V03/ Darkie / rychlost / 2*
V03/ Noktisiel / obratnost / 2*
>> 10 * 9 >> 90

M05/ Myšlenky >> 12

+ 120

M05/ Oheň >> 12

+ 120

M05/ Předměty >> 12

+ 120

Utraceno: 0

, 0

, 224

, 156

, 243

, 20

, 0

a 94

Zbyde: 4

, 35

, 591

, 0

, 754

, 66

a 0

Všechno by snad mělo sedět ^^ Předem děkuji

// Kopretinová louka

„Jistojistě ho přepovídáme, Derian! Totiž, přemluvíme!“ radostně jsem poskočil a ani se příliš nezdržoval stěžováním si o tom, že musíme jít do kopce. „On je pořád moc hodný, takže to tak nemyslel. Možná, že je jen sám! A my bychom mu mohli slíbit, že s ním budeme, a- a on by pak třeba dovolil, abychom si mohli vzít zpátky naše vlčata! Teda, nejsou úplně naše, ale rozhodně naše jsou. I když já pořádně znám jen Marion. Ale! Ale poznám je všechny! Už brzy! Zachráníme je a budu si s nima hrát! Chtěla by sis s nima taky-“ překvapeně jsem vypoulil oči na prázdné místo, na kterém měla stát má polovička, „Derian?“ Rozhlédl jsem se i kolem sebe, ale všude byla jen oranžová skála. „Derian? Deriaaaaan!“ volal jsem přes celé kopce, aby mě uslyšela, jenže jestli mne slyšela, nevolala zpátky, takže jsem nemohl vědět, jestli mne vůbec slyšela. „Derian,“ smutně jsem vydechl a už už se otáčel, abych mohl sejít ten obrovitánský kopec, o kterém jsem si ani jednou nestěžoval.
Ale ona je chytrá! uvědomil jsem si a zahihňal se jejímu nápadu. „Bude to moment překvapení! Ona půjde z jedné strany kopce, z té, na které mě neuslyší volat, a já půjdu z té druhé! A potom dojdeme k Životu a on se bude naráz cítit oblíbenější, poněvadž s ním budeme dva! To bychom teda byli, i kdybychom šli jen jednou cestou, ale takhle je to lepší, poněvadž bude mít společnost ze všech stran! Víš?“ vysvětlil jsem celý plán křovíčku, které se na téměř každé mé slovo legračně předklonilo, jako že hluboce souhlasí. „Ona je doopravdy báječná! Pfů, a to mi říká, že jsem chytrý! Já! Když ona je chodící myslivna!“ nevěřícně jsem zavrtěl hlavou a usmál se tak silně, abych se usmál skrz kopec a dostalo se to tak až k Derian. „Je čas jít! Derian tam nesmí být se Životem sama, když to takhle vymyslela,“ vysvětlil jsem svému křovitému společníkovi a znovu se rozešel. „Tak zatím ahoj!“ rozloučil jsem se a rychle ještě ke křoví přiskočil, abych ho mohl pohladit tlapkou. „Ahoj!“ zopakoval jsem vysokým hlasem a rozeběhl se za Životem.

// Vrchol Narrských kopců

Šťastně jsem se culil na Maple, druhou Litai a Gangwolfi. A taky na toho malého vlčátkáče, který se představil jako Kasius. „Derian! Derian, koukej!“ zubil jsem se na ni a hned na to zase na Kasia. „Takže už bude tvůj? To je skvěluper! Ale jak to, že tomu tak bude? Takže tomu tak nyní není? Já- já jsem zmatený. A k tomu-“ chtěl jsem se jí zeptat na docela velké množství záležitostí, jenže vtom se Kasius začal vznášet v bublině. Vypoulil jsem oči a chtěl narychlo něco Kasiovi poradit, jenže jsem vůbec nevěděl, jak se řeší bublinovité problémy. Už je moc vysoko! Nemůže vyskočit! Takže jsem se radši obrátil na Maple, která se na Života rozzlobila. „Neboj, Maple! Bude tvůj! My- najdeme ho! A dobře to dopadne! Najdeme je všechny, zachráníme je, a pak- pak budeme všichni spolu a všechno bude v pořádku! A nemusíš se zlobit, on- on to Život takhle jistojistě nemyslí, víš? Musíme mu to jen vysvětlit a bude to v pořádku! Slibuji! Tady Ladák nám s tím pomůže! Říkal to přece, no ne? A sliby se plní!“ uculil jsem se povzbudivě na Maple a otočil se i na Ladáka Mlhahuláka, abych se ujistil o jeho slibovitosti, jenže právě v tu chvíli se Ladák rozhodl zakouřit celou naši louku s kopretinami a zmizet. Hlasitě jsem se rozkašlal a přivřel oči, poněvadž ten kouř docela pálil. Nechal jsem pod sebou vyrůst velmi vypracovaný a namakaný list. Takový, který by mě vyzvedl, a já tak mohl mít alespoň hlavu nad hladinou kouře.

~ Část jen pro Derian ~

„Derian!“ vypískl jsem a snažil se najít jakýkoliv kousíček zakouřené borůvky. „Deriaaaan! Derian, kdepak jsi?“ Mhouřil jsem oči, aby se mi lépe vidělo, a opravdu se tak stalo. Kouř totiž ustoupil a nedaleko ode mne se zjevila má partnerka. „Derian!“ nadšeně jsem se k ní rozeběhl a olízl ji. „Derian?“ vyzývavě jsem řekl její jméno ještě jednou a poskočil si před ni. „Derian! Derian, já mám nápad! Víš? Všichni běželi za Ladákem Mlhahulákem! Ale my! My bychom to mohli vzít oklikou a- a- teda, vlastně jakoby rovnou, poněvadž to Ladák Mlhahulák to podle mě bere oklikou! Ale to nevadí, on asi ví, co dělá. Ale my! My bychom mohliiiii... mohli bychom! Mohli bychom spolu vyrazit rovnou za Životem, co ty na to? Já vím, že neudělal hezkou věc, ale on to tak určitě nemyslel! Podle mě je moc hodný a- a- když si s ním popovídáme, tak to všechno vyřešíme! A Ladák Mlhahulák najde Lady Mlhahuli! A my najdeme vlčátka Gangwolfi a Maple! Teda, ne že by Gangwolfi a Maple byly vlčátka, to ne. Ale my je najdeme!“ Poposkočil jsem ještě jednou a k tomu rovnou i párkrát přikývl, aby můj plán zněl dostatečně přesvědčivě. I když jsem si byl tak nějak jistý, že mě Derian podpoří, poněvadž to byla báječná partnerka. „Ano? Najdeme je! Naše duo je najde! Nebo najdeme Života! Já- myslím, že si pamatuji tu cestu! Ukazovala jsi mi ji tehdy, viď? Tak- tak tentokrát tě povedu já!“ olízl jsem ji ještě jednou a otřel se jí rovnou i o krk. Bylo hezké milovat vlčici, která kdysi byla pouze má kamarádka. „Miluji tě,“ špitl jsem a nasměroval se tak, abych hlavou mířil přímo na domov Života. „Za mnou, kapitánko Derian!“ zavelel jsem a co nejrychleji (// s rychlostí 0 %) se rozeběhl vstříc Životu.

// Narrské vršky

// Sarumen

Chtěl jsem toho Derian říct strašně moc, ale vzhledem k tomu, že jsme museli utíkat zachránit vlčata, moc na to nebyl čas. Což samozřejmě neznamenalo, že jsem své partnerce neřekl nic, spíš... jsem všechno nasoukal do jedné věty. „Ale on to není parch- to on není, určitě to tak nemyslel, ale asi se s ním doopravdy nebudu moc kamarádit, jestli si to myslí i Morf a ty, že nemá dobrou povahu, ale asi bys mu neměla ubližovat, nezaslouží si to a mohl by ti ublížit zpátky a-“ zhluboka jsem se nadechl, „já tě mám moc rád a nechci, aby se ti něco stalo!“ Byl jsem rád, že můj proslov skončil zrovna tehdy, když jsme společně s Derian doběhli na louku kopretin. „Gangwolfi!“ vypískl jsem a nadšeně se na Derian zazubil. „Derian, koukej! My jsme úplná výprava! Je tu Gangwolfi, Aset, Maple, my dva a-“ zastavil jsem jmenování členů naší smečky, když jsem si uvědomil, že jich tu je pár navíc. „Ahoj! Já jsem Newlin! Jmenuji se Newlin, ale vlci mi říkají i New, Lin, Newlin a- ty jsi Litai?“ překvapeně jsem vypoulil oči na červenou vlčici, která se zrovna představila. „Derian, ona je Litai! Litai, to je legrační! Představ si, že znám ještě jednoho Litaie! Možná jste dvojčata!“ uculil jsem se na ni a představoval si, jak asi bude koukat ten Litai, kterého znám déle, až zjistí, že je tu Litai, kterou tak dlouho neznám. Bude pěkně koukat! A Litai bude taky koukat! Oba Litai a Litai budou koukat! Hihňal jsem se a zároveň se obrátil k dalšímu novému vlkovi. „A ty jsi malý!“ oznámil jsem mu překvapeně a přihnul se k němu, abych si ho lépe prohlédl. „Ahoj, maličký! Ty nám taky pomáháš se zachraňováním vlčat? To je od tebe moc hezké! Podle mě budete super kamarádi! Nebo dokonce skvěluper! Víš, skvěluper je, když dáš dohromady skvělé a super! Jistojistě spolu zažijete spoustu zábavy, až je všechny zachráníme!“ několikrát jsem ještě přikývl, abych zněl dost přesvědčivě i pro mého nového malého kamaráda. Takže Nosiel s Gangwolfi měli nakonec vlčata čtyři! Tohohle jsem si vůbec nevšiml! Trošku tázavě jsem se zadíval na Gangwolfi, abych vystopoval, jestli je opravdu její, ale vypadalo to, že se s ním víc baví Maple. „Maple! Maple, to vlčátko je tvoj-“ chtěl jsem se jí zeptat na jistou zásadní otázku, jenže právě tehdy začal mluvit třetí nový člen, ke kterému jsem se ještě nestihl dostat. Mluvil podivně a vypadal ještě podivněji. A není to vlk! přimhouřil jsem oči, abych prokoukl, co na nás chystá. Vypadá trošku jako kamarád Lady Mlhahule! „Jsi kamarád Lady Mlhahule? Možná ji znáš jako Lady! Nebo Mlhahuli! Proč tu není s tebou? Prosím, prosím, pověz nám, proč není s tebou?“ koukal jsem kamsi za něj, jako kdyby se tam každou chvílí měla Lady Mlhahule objevit, ale vůbec to nepomohlo. Místo toho si mě Ladák Mlhahulák vůbec nevšímal a říkal své věci, které zněly docela cizokrajně. Zda to má vůbec cenu? Má to cenu! Jistojistě to má cenu! Pokoušel jsem se mu perfektně porozumět, ale asi v polovině jeho proslovu se všechno nějak zamotalo a já si nebyl příliš jistý, co se děje. A to Derian říkala, že jsem chytrý! Teď se za mě musí stydět! zoufale jsem se na ni podíval a hned na to se vrátil k nechápavému pozorování Ladáka. Vypadalo to, že všechny mé spolusmečkovnice mu dokonale rozuměly. Ale já jsem chytrý! Derian to říkala! Dával jsem pečlivě pozor, dokud se neozvalo mé slovo. Mataso! Mataso je... co by to mohlo být? Satoma! Smatoa! Motasa! Somata... so... sa... „Samota! Moje slovo je samota!“ vypískl jsem a usmál se na svou partnerku, poněvadž kdyby neřekla, že jsem chytrý, nejspíš bych se tolik nesnažil.

Zavrtěl jsem mírně hlavou. „Neměl bych ti to takhle říkat, Derian! Ale doopravdy jsem asi hloupý,“ pozoroval jsem fascinovaně své tlapky, které se během několika okamžiků opravdu zdály poněkud hloupé. Já jsem hloupý. Jsem i. „On to tak určitě Litai nemyslel, víš? Já- já myslím, že on možná neví, co to slovo znamená. Víš, byli jsme s tadyhle s Marion hledat cvrčky a přiběhl Litai, tak jsme si povídali o létajících vlčicích a on najednou začal Marion učit a říkal jí, aby řekla, že jsem id-“ prudce jsem trhl hlavou a schoval se do srsti své partnerky. „Že jsem to ošklivé slovo. Že jsem hloupý, Derian,“ provinile jsem se na ni podíval a doufal, že mne bude mít ráda i tak. I přes to, že jsem ten nejhloupější vlk na světě. „Ale Marion to neřekla, vzal jsem ji totiž na záda a-“ přerušil jsem se, abych se usmál na svou malou kamarádku. Nebyla před chvilkou tady? začal jsem se zmateně rozhlížet. „Mar-“ přál jsem si na ni zavolat, ale v mé hlavě se ozval známý hlas. Živote? „Derian!“ vypískl jsem a přestal se věnovat Marion, poněvadž jsem nyní s jistotou věděl, kde ji hledat. „Derian, co budeme dělat! Slyšela jsi to taky, viď? Ale Život by neměl mít naše vlčata, ta patří přece Nosielovi a Gangwolfi! Derian, musíme se je vydat zachránit!“ párkrát jsem rázně přikývl, ale připadalo mi, že je to zbytečné zdržování, takže jsem s tím v přijatelné rychlosti přestal. „Poběžíme?“ povzbudil jsem ji a už už se vydával na cestu, když k nám přiběhl Litai. Jakmile mi věnoval pohled, zastavil jsem se a ze všech sil se snažil neucouvnout. Pomalu jsem se na něj usmál, i když začal říkat další nepěkná slova. „Napravím to, neboj, Litai! Všechno bude v pořádku, zařídím to! S Derian to zařídíme!“ věnoval jsem jí velký úsměv a olíznutí, ještě jednou rázně přikývl, a vydal se vpřed k Životovi domů.

// Kopretinová louka

„Přesně tak, vuu vuu, Mari!“ téměř spokojeně jsem Marion všechno odsouhlasil a ani si příliš nevšímal, že vlče už není na mých zádech. „Jistojistě bychom se tam mohli vydat! Půjdeme za tím... vuu... vuu a...“ nebyl jsem schopný větu dokončit. Nejsem. Proč si to myslel? Křečovitě jsem se na svou malou kamarádku usmál a doufal, že mou ještě o něco menší lež neprokoukne. „Já vlastně moc nevím, co to vuu vuu je, Mari. Ale to nevadí! Půjdeme a zjistíme to. Jen...“ všimnul jsem si fialové tečky, která se k nám poměrně rychle přibližovala. Derian? „Derian! Deriaaan! Derian!“ radostně jsem se zazubil a zakřičel na tečku stejně šťastně, jako ona zakřičela na mne. „Derian!“ vypískl jsem ještě jednou, přitulil se k jejímu krku a rovnou ji ještě jemně kousl do tváře. „Derian! Já tě tak moc moc rád vidím! Šíleně strašně moc rád! Ale jakože hezky strašně! Nejhezčeji strašně, poněvadž ty jsi nejhezčí! Jsi nádherná! Nejnádhernější!“ S mou půlkou bylo vše okamžitě lepší. „Derian!“ hodlal jsem neotálet v dalším zásadnám oznamování různých informací mé partnerce, ale musel jsem se přerušit, poněvadž nyní byla na řadě ona. Jen místo oznamování spíše pokládala otázky. „Marion!“ odpověděl jsem na první otázku, poněvadž to vypadalo, že má vlčecí kamarádka nestihne kvůli velké výpravě do neznáma na Derianiny otázky odpovědět. „Jmenuje se Marion! A- a nenašel jsem ji. Teda, našel! Ale ne tak úplně. Spíš jsem ji potkal! Potkal jsem ji ve Skalisku, víš? A- a je Nokta a Gangwolfi! Takže si ji asi nebudeme moct nechat. Ale to nevadí! Doopravdy!“ ujistil jsem ji a rozhodl se, že Derian začnu a nepřestanu olizovat. Marion se sice rozeběhla docela daleko ode mne a já si byl vědom toho, že ji mám na starost, ale na tom nezáleželo. Je to velká vlčice! Všechno si to jistojistě vyčmuchá! Usmál jsem se na vlče a hned na to na svou partnerku. „Já můžu být tvé vlče!“ pozvbudivě jsem se zahihňal a svalil se k jejím tlapkám. „Jsem malý Newlin! Necháš si mě? Budu hodný! Jsem vždycky hodný, víš? A nejvíc na tebe, poněvadž tě mám nejradši! A- a- jsem vlče! To jsem ti ještě neříkal,“ začal jsem se na zemi ještě více převalovat a snažil se tvářit co nejroztomileji. Proto si to myslí. Protože se chovám jako... Ztuhl jsem. Měl pravdu. Jsem... Potichu jsem si povzdechl a s ne příliš uvěřitelným úsměvem se opět vyškrábal na nohy. Opravdu jsem se snažil, aby mi Derian věřila, že je všechno hezké, jenže ona byla profesionál, takže mne ihned prokoukla. „Já...“ zavrtěl jsem hlavou. O tomhle se nechci bavit. Neměli bychom se o tom bavit. Je špatné se o tom bavit. „Jsem...“ I. Id. Bojoval jsem se slovem, které jsem nikdy nechtěl vyslovit. „Hodně hloupý, Derian?“ smutně jsem se jí podíval do očí a radši už mlčel.

Nechal jsem Marion, aby se pode mnou skryla. „Neboj, Mari! Litai to tak nemyslel, doopravdy!“ řekl jsem, zatímco jsem se pokoušel strčit část své hlavy pod své tělo za vlčetem, abychom si lépe rozuměli. „On občas neví, co říká, ale je moc hodný! Víš? Vlastně, já taky úplně nevím, jestli je hodný, ale když na něj budeme hodní, tak taky bude hodný! A když je s námi ve smečce, tak přece zlý být nemůže! Viď?“ Jistojistě ne! Párkrát jsem ještě sám pod sebou přikývl, byť to byl velmi vyzývavý pohyb, a poté svou pozornost společně s hlavou vrátil k Litaiovi. Co jsem mu chtěl vlastně říct? Byl jsem trošku zmatený. To, jak se Marion rozplakala, plně odvedlo mou pozornost, ale teď jí bylo zase lépe a ode mne bylo očekáváno, že se připojím do rozhovoru. „Ano!“ vypískl jsem, aby se neřeklo, že jsem nic neřekl, a nadšeně se na Litaie usmál. Vlčice! Bavili jsme se o vlčicích! „Počkej! Ty jsi říkal, že na tebe letí? Ty jsi potkal létající vlčice? Páni! To na mě nikdo nikdy neletěl. A Derian taky neumí létat! Ale to vůbec nevadí, já ji moc miluji. Neviděl jsi ji někde? A není stará! Je moc mladá a hodná! Víš? Víš, že se bavíme o Derian? Derian není stará a rozhodně ne otravná, Litai. Mám ji moc rád,“ nejistě jsem skončil svůj proslov a chtěl se ukrýt společně s Marion. Ten Litai je nějaký zvláštní. A je zlý? Není zlý! Proč by to dělal? Ale říkal nehezké věci o Derian! Ale třeba je tak nemyslel, poněvadž- ztuhl jsem, když jsem uslyšel, co mou malou kamarádku Duncan učí. „Neříkej to, Marion!“ rychle jsem vyhrkl a opatrně ji přikryl svým tělem, aby to slovo neslyšela. „To bys neměl říkat, Litai! To se přeci nedělá. Proč bys to říkal? A proč bys to říkal Marion? To... to...“ Se nesmí! Nahnul jsem se k němu a pošeptal svou myšlenku: „Se nesmí!“ Ten Litai je nějaký zlý! Co když je doopravdy zlý? Stále jsem ještě držel Marion pod sebou, aby se na ni Litaiova slova nedostala. „Taky tě mám rád, Litai, ale víš, co to znamená? Teda, to slovo? To- to na i. To bys přece neměl říkat! Vůbec to neznamená dobrý kamarád. Víš o tom? Znamená to- znamená-“ něco na něm mi napovídalo, že si perfektně uvědomoval význam onoho slova. V jeho očích byla zlost. On si myslí, že jsem... Zklamaně jsem zavrtěl hlavou. „Nejsem...“ špitl jsem a pomalu vstal na všechny čtyři. Proč si myslí, že jsem? Vždyť... nejsem... „My s Marion půjdeme jinam, ono...“ hledal jsem narychlo přijatelnou výmluvu, „je jedno skvělé místo, kde hledat cvrčky!“ Pokusil jsem se zazubit na svou malou kamarádku, jako kdyby bylo všechno v pořádku. „Co ty na to, Mari? Vyrazíme na další výpravu? Něco si vyčmucháme!“ poskočil jsem a ze všech sil se soustředil na to, abych se netvářil smutně. Nejsem. Proč bych měl být? Nic... jsem neudělal. Proč by si o mně něco takového myslel? Já... nejsem... Jemně jsem vzal Marion za kůži na krku a vyzdvihl ji zpátky na má záda. „Tak kam to bude, madam?“ zahihňal jsem se a i když Marion ještě nevybrala směr, radši jsem se rovnou rozešel, abychom byli od Litaie co nejdál. Nejsem.

Radostně jsem se na Marion zazubil. „Chceš je vyčmuchat? Jistojistě půjdou vyčmuchat! Ti cvrčci tak znějí. Čmuchčci!“ povzbudivě jsem se na ni usmál a po jejím vzoru začal čmuchat taky. „Čmuch, čmuch, čmuch! Čm...“ soustředěně jsem přikousl svůj jazyk, snad aby mi pomohl v hledání. Oh, tady je cvrček! narovnal jsem se a už už se nadechnul, abych to Marion natěšeně oznámil, ale když jsem viděl, jak profesionálně čmuchá po cvrčcích, nemohl jsem jí zkazit její první průzkumné dobrodružství. „Nemůžu žádné najít, Marion! Co si počneme? Nemůžu je vyčmuchat! Myslel jsem si, že budou vyčmuchatelní, ale oni- oni vůbec nejsou čmuchčci! Můj čmuch už není tak skvěluper, jak býval! Ti cvrčci jsou nepolapitelní! Čuchem nepolapitelní! Necvrčci čmuchčci jedni,“ nevěřícně jsem zavrtěl hlavou a začal se s ní rovnou i rychle rozhlížet, abych Marion ujistil, že doopravdy žádného cvrčka čmuchčka nevidím. A tamhle je další! Jsou tu jistojistě dva! Začal jsem se potichu hihňat nad svým cvrčkovitým talentem. Našel jsem je! A toho druhého bez čmuchu! Zoufale jsem se chtěl Marion prozradit a dostat od ní takovou pochvalu, jako ona dostává ode mne, ale perfektně jsem si uvědomoval, že tohle je hlavně její cvrčkovitá výprava. „Co budeme dělat? Ó, Marion, co si počneme?“ vykřikl jsem rádoby vyděšeně a svalil se na zem tak, abych ani jednoho z těch dvou viditelných cvrčků nezalehl, a natáhl k mé malé kamarádce tlapu. „Marion! Prosím, zachraň nás! Musíme najít cvrčka čmuchčka!“ dramaticky jsem se ještě chvilku povaloval a nenápadně jednu z tlap natáhl přímo k jednomu ze cvrčků čmuchčků. Zvládne to! To bude koukat, jak blízko jsem u jednoho z těch cvrčků čmuchčků byl, ale nenašel ho! Teda, já ho našel! Ale to se nedozví! Bude to naše tajemství. Moje tajemství! Zachichotal jsem se ještě jednou a nemohl se na Marion přestat usmívat.
Zbystřil jsem, když se k nám přiblížil jeden z našich spolusmečkovníků. „Litai!“ radostně jsem vydechl směrem k vlkovi, který mezitím stihl doběhnout až k nám. „Ahoj, Litai! Moc rád tě vidím! A dlouho jsem tě neviděl. Teda! Naposledy snad tehdy, když jsi šel za vlčicemi! Našel jsi nějakou? My teď hledáme cvrčky čmuchčky! Pomůžeš nám, prosím? Pěkně prosíme!“ prosebně jsem na něj vypoulil oči a hned na to vytasil hruď a tvářit se co nejhrději jsem dovedl. „Je moc hezká, viď? Taky bych nečekal, že bude takhle hnědá! Ale pořád je to Gangwolfi a Nokt! Úplně skvěluper!“ znovu jsem se zazubil a na moment tlapu položil na hlavu Marion. Ale proč je hnědá, to je doopravdy záhada! Gangwolfi ani Nokt hnědí nejsou! Já taky nejsem hnědý. Asi nebudeme příbuzní. Ale pořád jsme kamarádi! Uculil jsem se a nepřestával v hrdosti, když Litai prohlásil, že jsem skvělá volba. „Děkuji ti, Litai! Oni- oni si mě vybrali Nokt s Gangwolfi! Teda, já je poprosil! A tak jsme na dobrodružství! Ale už předtím jsem hlídal Darkii a Ranna, víš? A ještě předtím- ještě- to už je dávno! Ale to nevadí. Jsem skvělá volba, doopravdy!“ rázně jsem přikývl a nechal zbytek vysvětlování na mé záhadně hnědé parťačce.

Se mnou můžeš počítat! ^^ A... taky bych ráda, kdyby byl sraz třeba až v jedenáct :D Stejně jako Skyl moc ráda spím. T-T A... čajovna, jak navrhovala Nym, zní fajn ^^ Jsem pro cokoliv komfy, kde se nebudeme cpát s... negallidmi >.>
Oh, a... Meinere, Athame, očekávám, že si uděláme drobnou DC výpravu

Omg, Savo, prosím, přesuň si tu směnuuu :D Uděláme sraz s nejvyšší účastí za posledních pět let! >:D

// Hlásím se! ^^ Prosím

Několikrát jsem ještě rázně přikývl a zaposlouchal se do všech těch otázek, co Marion měla. Teprve když domluvila, rozhodl jsem se, že jí to všechno shrnu, aby měla všechno hezky pohromadě. „Kamarádství?“ nadšeně jsem vypískl a usmál se na ni. „Kamarádství.... kamarádství je, když máš někoho ráda! Víš, můžeš mu věřit a povídáte si! A zažíváte spolu dobrodružství! A nebo spolu odpočíváte, ale i to je svým způsobem dobrodružství! S kamarádem se cítíš dobře, nebo dokonce skvěluper! Když se s někým cítíš skvěluper, tak už je to doopravdy moc moc dobře! A je to nejlepší kamarád! Třeba já se cítím skvěluper s tebou, Marion! Budeš má kamarádka, prosím?“ ještě jednou jsem se usmál a hned na to jsem jí věnoval smutný pohled, aby věděla, že mi na našem kamarádství velmi záleží. „Když budeme kamarádi, můžu ti toho ukázat strašně moc! A- a jdeme na výpravu, vidíš? Já myslím, že nám to kamarádování moc jde,“ oznámil jsem jí hrdě a pomalými kroky se vydal vstříc našemu dobrodružství, které měla Marion vést.
Ta. Kde je sluníčko? Ta. Přimhouřil jsem oči a chvilku se snažil přijít na to, co to všechno znamená. „Sluníčko zapadlo, víš? Ale to se jen tak říká! Nemusíš o něj mít strach! Ono... ono je vysoko nad námi a... když jde odpočívat, tak zmizí za kopcem! Asi nemá rádo, když se koukáme, jak spí. Třeba se mu zdají hezké sny a chce si je nechat pro sebe! Ale to je naprosto pochopitelné. A! Když sluníčko takhle zapadne, aniž by spadlo, tak... je tma! A noc. Tohle je noc, víš?“ vzhlédl jsem k obloze a doufal, že se tam podívá i má malá spolusmečkovnice. „Tohle je noční obloha! Noční obloha je moc hezká, viď? Těm bílým a žlutým tečkám, co ji zdobí, se říká hvězdy! Některé jsou velké, jiné jsou malé... a vlastně je to jako sluníčko! Jsou to malililinkatá sluníčka, co se starají o to, aby nikdo nezabloudil, když jde sluníčko spát. A tamta velká věc,“ popadl jsem Marion do zubů a vyhoupl ji zpátky na svá záda, aby měla lepší rozhled, „To je měsíc! Měsíc je asi největší skoro-sluníčko, co tu máme. Nikdy jsem větší neviděl!“ Doopravdy nikdy! Měsíc je největší. Hned po sluníčku, teda! Zahihňal jsem se a ohlédl se na Marion, abych se ujistil, že všechno zvládá, ale ta už měla další otázku. Ta má teda otázek! Uděláme ji smečkovou otáznicí! Bude se ptát na otázky a... a ještě k ní jmenujeme někoho jako odpovědníka! Musím to říct Morfovi, až se vrátí. Kampak vůbec šel? Marion by se ho jistojistě zeptala, kdyby na to měla čas! Chichotal jsem se ještě nějakou chvilku, ale pak jsem se zaposlouchal do ticha, abych konečně přišel na odpověď na Marioninu otázku. Ale byla tma a ticho. Teda až na cvrlikání. „Cvrčci! To jsou cvrčci, Marion! Jsou to takoví malí brouci, víš, zvířátka, která jsou opravdu malililinkatá! Tak malilinkatá, že je můžeš zašlápnout! Ale neboj, kdybys na ně šlápla, tak se jim nic nestane, jsou to tajní svalouši! A- a cvček je teda brouk, který dělá tenhle zvuk! Ten zvuk je cvrlikání! Ne. Cvrčkování! Cvr... proto se mu říká cvrček!“ Vysvětlil jsem nakonec a začal se rozhlížet, jestli nějakého neuvidíme. Kdepak jsou? Jsou doopravdy naprosto malililinkatí! Zazubil jsem se a položil Marion zpátky na zem. Došli jsme až k černé řece, o které mi Set říkala, že není vhodné do ní padat. „Jistojistě se tu nějaký cvrček schovává! Najdeme ho!“ povzbudil jsem Marion a sám téměř zabořil čumák do země, aby se mi lépe zkoumal náš travnatý a ne zrovna zacvrčkovaný terén.

Kýťu? Jakou kýťu? zvědavě jsem si Marion prohlížel a snažil se rozlušit, co se mi snaží sdělit. Ještě před pár momenty jsem ji ukazoval květiny a nyní... „Samozřejmě!“ radostně jsem vypískl. „Copak by to bylo za květinovou Marion, kdyby neměla žádnou kýťu, viď? Hned to napravíme!“ zazubil jsem se na ni a popadl květinu, kterou si vybrala, mezi zuby. „Ó, naše květinová Marion, nechť tě tato kýťa navždy doprovází po hvozdě Sarumenském i po okolí nejbližším a vzdáleném! Nechť- nechť znamená ať, víš? Takže ti přeji, abys byla vždycky vždycinečky se svou kýťou! Úplně všude, Marion! Bude tě doprovázet a budete nejlepší kamarádky!“ pousmál jsem se na ni a se slavnostností, kterou jsem tak náročně vytvořil ve svém proslovu, jsem umístil květinu tam, kam si přála. „Nádhera! Moc ti to takhle sluší,“ pochválil jsem ji a už se připravoval na to, jakou výpravu nám naše dobrodružná květinová Marion vybere.
„Chtěla bys na dobrodružství tam?“ zeptal jsem se s úsměvem a chvilku si místo, které vybrala, prohlížel. Naše cesta měla začínat dvěma Stromiskama, ale nikdo netušil, kde bude končit. Možná u Slunce! Opravdu bychom tam mohli dojít! To se jistojistě ještě nikomu nepovedlo, poněvadž nikdo nikdy nevyrazil mezi dvěma stromy! „Tam je to perfektní, Marion! Opravdu! Nejdobrodružnější místo, které tě mohlo napadnout! Vidíš? Máš vrozený talent na dobrodružení! To budou maminka s tatínkem koukat, až jim to všechno povíme! Jsi na takovou velkou dávku dobrodružství připravena? Určitě ano! Tak tedy...“ podíval jsem se na ni rádoby vážně a snažil se ten výraz na sobě udržet co nejdéle, aby se mu doopravdy dalo alespoň trošku uvěřit, „půjdeme!“ Vesele jsem poskočil a vydal se pomalým tempem vpřed, aby mi malinkotlapá Marion stačila.