Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dlouhá řeka (přes Ostružinovou louku)

Prošli jsme společně s Blátem další loukou, na které znovu nebyly k nalezení žádné stromovité, ani srdcovité kameny, až jsme se dostali do listnatého lesa. "Páni!" vydechl jsem a udiveně zdvihl hlavu vzhůru k barvícím se korunám. "Tohle je ten nejpodzimovitější list, jaký jsem kdy viděl! Všechno je tu tak- podzimní!" oznámil jsem Blátu, o kterém jsem si stále nebyl jistý, jestli něco vidí, i když nyní jsem docela tušil, že ne, poněvadž spalo. "Je tu moc hezky!" pochválil jsem les a začal šťastně poskakovat, kdykoliv se mi naskytla příležitost dopadnout do hromady naspořádaného listí, nebo když jsem měl šanci chytit některý ze zrovna padajích listů na svou hlavu, což se většinou nepovedlo. "Koukej! Koukej, koukej! Mohl bych tu být strom!" pokusil jsem se hrdě upoutat pozornost Bláta, když se mi to konečně povedlo, a ztuhle upíral zrak vzhůru, na svůj jediný stromovitý list, který mi docela rychle z hlavy zase sklouzl. "Tenhle lísteček taky vezmu Amny! Je tak velký a placatý! A barevný!" kochavě jsem si ho na pár okamžiků prohlížel, než jsem ho popadl do tlamy a opatrně nesl dál.
Jenže to jsem možná neměl dělat, poněvadž se lesem, který působil tak hezky, najednou začal linout podivný zápach, který způsobil, že i listy se snad bály spadnout. "Fuuuj! Cítíš to taky, Bláto?" zeptal jsem se svého věrného a ospalého společníka, a nakrčil čumák. Ten zápach byl doopravdy nepříjemný. "Možná, že bychom to měli vzít jinu-" hodlal jsem mu navrhnout, abychom se vydali jinam, někam, kde by to nesmrdělo, ale neměl jsem šanci větu dokončit. Alespoň ne běžně. "-Dyyyy!" vypadlo ze mě, společně s listem, který jsem měl pro Amny, a překvapeně pozoroval stvoření, co se náhle objevilo před námi. Nejdříve to vypadalo, jako že se jedná o zeleného vlka, což by bylo asi v pořádku, kdyby... ona se úplně rozpadá! Zalapal jsem po dechu a cítil, jak se mi borůvky a brusinky, co jsme s Mistrem Nafoukánkem nedávno posvačili, vzbouřejí v žaludku. "A-ahoj! Mohl bych- mohl bych ti pomoct? Já jsem-" chtěl jsem se představit, ale vlčice se jen usmála, jako kdyby se jí nic nedělo, a zavrtěla hlavou. "Já vím, kdo jsi, Newline. Znám všechny a na všechny čekám. Takový je život a taková je smrt," řekla tichým, trpělivým hlasem, a já se snažil ji poslouchat, aniž bych koukal do prázdného oka v její lebce. "A- a ty- ty-" nevěděl jsem, na co se pohotově zeptat, a zmateně se posadil. "Ty jsi mrt- to... ne- neživá? Nebo ne? Vypadají- vypadají takhle ti, co- co jdou pryč?" dostal jsem ze sebe a cítil, jak se mi žaludeční šťávy dostávají do krku. Má společnice se pobaveně usmála. "Copak nevíš, že smrt má mnoho forem? Některé formy vypadají, jako kdybys odpočíval, a jiné, jako kdybys byl rozdrásaný. Některé spí, některé chodí a čekají ve stínech," vysvětlila mi s klidem, jako kdyby zrovna nemluvila o životech vlků, kteří už nebyli, a já prudce zavrtěl hlavou. "Čekám na všechny, Newline. Někteří mě zdraví jako starou známou, jiní se brání. Jiní nevědí a dostanou šanci se rozhodnout. Jsem Mrtvá, ale neberu vlkům život. Smrt sama o sobě špatná není. Co je špatné je to, co k ní vede. Ošklivý pád z útesu. Rozsápání medvědem. Zabití vlka vlkem, čistě pro radost. Já tady nejsem zrůda." "Já vím, že ne! Ne- nemyslím si, že jsi zrůda! Om- omlouvám se! Nechtěl jsem tě urazit! Já- já si nic špatného nemyslím, jen- je- je mi špatně, pardon," vykoktal jsem a bázlivě se zadíval do světle zeleného oka vlčice. "Nebudu tě trápit. Prozatím. Nevidíš mne ale naposledy," zamumlala a během okamžiku se otočila a zmizela kdesi daleko, v podzimním lese.
S ostudou jsem se opřel o strom a vyzvracel barevnou kombinaci bobulí. "Pardon, to ode mě- není hezké," špitl jsem a provinile si otřel tlapou tlamu. Mohl jsem- mohl jsem být hodnější a nějak hezky si popovídat. Určitě vždy musí vysvětlovat, kdo je, a nikdy si pořádně nepopovídá! se staženýma ušima jsem ještě chvíli koukal do dáli, pro případ, že by se mrtvá vlčice vrátila, a teprve až tehdy, když slunce bylo skoro nad našimi hlavami, se odhodlal jít pryč.

// Dlouhá řeka (přes Ostružinku)

// Severní Galtavar (přes Ageron)

Nějaký dárek, nějaký dárek... nějaký dárek! soustředěně jsem si prohlížel okoli a hledal cokoliv, co by Amny mohlo udělat radost, což zrovna momentálně bylo docela těžké, poněvadž jsme procházeli kolem řeky. "Určitě jí nemůžeme dát vodu! To asi ne! Ale... nějaký kamínek? Možná by byl nějaký kamínek hezký! Nějaký, co by měl třeba uprostřed... něco speciálního! Nebo by byl jinak speciální! Mohl by být ve tvaru srdíčka! Nebo- nebo stromu! Stromovitý kámen jsem ještě nikdy neviděl! A- Amny určitě taky ne! Ale Amny viděla spoustu věcí. Ale třeba ještě neviděla stromovitý kámen! Nebo i kamínek! Jen maličký, aby nebyl moc těžký! Ale- ale nevím, kam by ho dala. Možná, že bychom ho mohli někde vystavit! Nebo- nebo bych mohl nasbírat všechny stromovité kameny! A! Vyrobit pro Amny les z kamínků!" nadšeně jsem se zahihňal a zadíval se rychle na Bláto, jestli i ve spánku souhlasí. Rozhodně to nepůsobilo dojmem, že by bylo proti, a já byl rád, že jsme se zase dohodli. "Tak to půjdeme dolů, tam k moři! Tam je kamínků hrozně moc, určitě tam bude někde schovaný nějaký, co vypadá jako strom!" navrhl jsem náš další plán a opatrně, tak, aby se Blátu nic nestalo, pokračoval dál podél řeky.

// Javorový les (přes Ostružinku)

// Sněžné hory (přes Sopku)

Prošli jsme zpátky kolem sopky až na louku. "Já si nejsem jistý, jestli jsme se neztratili, Bláto!" oznámil jsem svému jedinému společníkovi své pocity z naší cesty, ale Blátu to asi ani nevadilo. "Máš pravdu, že to vůbec nevadí! Stejně nespěcháme domů! Ty ses ještě pořádně neprobudilo, takže tě dobrodružství teprve čeká! A- a já hledám Amny! A ta může být úplně kdekoliv! Poněvadž doma předtím nebyla! Takže- takže je... třeba tady!" vykníkl jsem a nadšeně se začal rozhlížet po louce. Uměl jsem si představit, jak pěkné by bylo, kdyby tu Amny čekala, jak bychom si vyběhli naproti a jenom maličko se přivítali. Možná bychom se i čumáčkovali! A- a povídali bychom si! A mohli bychom být spolu! A všechno bychom už podnikali spolu! Teda, kdyby Amny chtěla! A kdyby chtěla, tak- tak bychom už nikdy nebyli sami! Ale- ale ani takhle nejsme sami! Poněvadž já jsem s Amny a Amny je se mnou! Jen- jen ne úplně! Ale doopravdy moc jsme spolu, poněvadž se máme moc rádi! Zasněně jsem se uculil a cítil se od setkání s Darkií pro jednou zase lépe. Jen samotné uvědomění si, že nejsem sám, poněvadž Amny je vždycky se mnou, mi zlepšilo náladu. "A taky pro Amny vymyslím nějaký dárek!" vykřikl jsem ještě rázně a okamžitě začal přemýšlet, co za dárek by to mohlo být.

// Dlouhá řeka (přes Ageron)

// Tajga (přes řeku Kiërb)

"Ona se určitě vrátí," špitl jsem a snažil se sám sebe přesvědčit, že tomu tak bude. "Třeba- třeba ani není vůbec pryč! Možná- možná jsem unavený a celé se mi to jen zdálo! Nebo! Nebo... nebo to bylo z toho- z toho jedu! A to by znamenalo, že neumřu! Ale- ale možná pořád porodím pavoučky a pak umřu, jak říkala Styx. Ale! Ale- ale třeba ne! Třeba neumřu! A- A Darkie! Darkie taky... taky ne- neto. Pořád je tady! A já to jen úplně popletl! Třeba- třeba tohle byla úplná náhoda!" vysvětlil jsem Blátu, kterého to příliš nezajímalo, zatímco jsme se společnými silami — i když vlastně hlavně mými, ale Bláto by se taky snažilo, kdyby bylo vzhůru — škrábali do další hory. "Ona Darkie! Jestli tě to zajímá! Je moc hodná! A- a když byla malá! Tak jsem se o ni staral! A o Ranna, jejího bratra! A- a jednou jsem nedával pozor a Darkii skoro utopil! Ale- ale taky jsme jí s Larrym vyprávěli pohádky! O veverkách! A- a viděl jsem ji růst! Teď už je to velká vlčice! A- a je to naše alfa! A já bych nikdy nechtěl jinou alfu, poněvadž Darkie je nejlepší! A Maple taky! Maple je naše druhá alfa! Ale- ale tu jsem nevychovával! Ale taky jsme spolu zažili spousty dobrodružství! Hlavně, když se něco stalo v našem hvozdu!" dodal jsem jen pár informací, aby Bláto bylo plně obeznámené se situací, a s ufuněným úsměvem, který mi v rámci nostaligie vznikl, jsem překonal náš výšlap přes hory.

// Severní Galtavar (přes Sopku)

Soustředěně jsem se snažil, abych zaslechl jakoukoliv Darkiinu myšlenku, ale vůbec to nešlo. Zoufale jsem oči zase otevřel a zamžoural do mlhy, abych se ujistil, že tu Darkie vůbec ještě je. "Musíš na něco myslet, Darkie! Já- já to nedokážu! Nemůžu vůbec slyšet tvé myšlenky! Ale doopravdy se snažím! Možná- možná zkus myslet ještě více nahlas?" zeptal jsem se a zadíval se na siluetu těsně v dosahu před sebou, která jen potichu zavrtěla hlavou. "Ne? Jako že nemůžeš víc nahlas?" dozeptal jsem se zmateně a cítil, že mi po zádech přejíždí chlad. Darkie neodpovídala, ale měl jsem pocit, jako že mě slyší, jen... ona tady asi úplně není, zalapal jsem po dechu a nevěděl, co dál říct. Najednou jsem spadl do stejného ticha, jako je ona. Jestli neslyším její myšlenky, i když se soustředím, tak... tak je možná nějak nemocná! Nebo jsem hodně unavený a nejde to! Nebo... "Darkie? Tobě... tobě se něco stalo?" špitl jsem skoro neslyšně a nejistě přešlápl na místě. Možná jsem ani už nechtěl znát odpověď. Jenže Darkie tentokrát přikývla docela rychle. "To- to mě mrzí, Darkie! A- a lepší se to? Moc bych ti přál, aby se to lepšilo!" pokusil jsem ji povzbudit a alespoň se na moment snažil předstírat, že jsem neviděl, jak vrtí hlavou, že se to nelepší. "A- a nechtěla bys! Nechtěla bys někdy- nechtěla bys přijít! Do Sarumenu? Mohli bychom- mohli bychom se potkat ve hvozdě! A jít na procházku! Ani to nemusí být dbrodružství a výprava! Můžeme- můžeme se jen poklidně projít a... a odpočívat! A povídat si! A být spolu, jako kamarádi!" nabídl jsem jí a skoro mi připadalo, jako kdyby se v rámci všeho toho třpytu pousmála. "Tak... tak se tak domluvíme? Že! Že půjdeme pryč z téhle mlhy a- a uvidíme se jinde! A jindy! Ale- ale projdeme se a bude- bude všechno zase v pořádku? Jistojistě bude všechno v pořádku, Darkie!" slíbil jsem jí s horlivým pokýváváním, které bylo rozklepanější, než kdy dřív, a radši už se namísto na Darkii díval na zem. Styx říkala, že nikdo moc dlouho nevydrží mr- pryč. A Darkie se vrátí! Všichni budeme zase spolu! přinutil jsem se v hlavě se na ni usmát, i když jsem netušil, jestli mě může vidět. "Mám tě rád, Darkie! A- a rád jsem tě viděl! A- a těším se, až! Až se uvidíme úplně! To bude moc pěkné a- a budeme se mít všichni dobře!" slíbil jsem jí a křečovitě se pokoušel dál usmívat, i když jsem cítil, jak mi po líci teče slza. Darkie jednou přikývla, začala se, stále jako silueta, i s mlhou přibližovat, prošla mnou a...
Je pryč, stáhl jsem smutně uši k hlavě a zavrtěl nepatrně hlavou. Byla mi zima na srdce. "Zatím ahoj, Darkie," zašeptal jsem a pomalým, pajdavým krokem se vydal vstříc pokračování naší výpravy.

// Sněžné hory (přes řeku Kiërb)

Doopravdy jsem chtěl Styx povědět, jak jsem jednou letěl, poněvadž jsme se ve smečce vystřelili z obrovského praku z lián, ale ona vypadala mnohem spokojeněji, když jsem si to nechal pro sebe, takže jsem se dál snažil, aby se o tom vůbec nedozvěděla. "Oh, to mě nenapadlo! Ale- ale třeba ještě dorostou? Určitě ještě dorostou!" povzbudil jsem ji a párkrát na to i přesvědčivě přikývl, ale asi jsem to nedělal dostatečně, poněvadž Styx řekla, že by už měla jít domů. "Já bych tě mohl doprovodit! Ještě chvíli! Taky půjdu na jih! Jen musím-" zalapal jsem po dechu a naposledy ještě pro přátelství šedé vlčice přestal uprostřed povídání. "Tak zatím ahoj! Moc rád jsem s tebou zažil dobrodružství!" rozloučil jsem se s ní s přátelským culením se a poté, co byla už v dáli, se znaveně zadíval na své tlapy. "Ty pořád ještě spíš, Bláto? To je neuvěřitelné! Potom, až se vzbudíš, tak se musíme vystřídat! Já teda- ještě nejsem- nejsem úplně ospalý! Ale trošičku ano!" oznámil jsem mu a byl rád, že jsme se takhle lehce domluvili. "Teď můžeme pokračovat v naší výpravě! A- a najdeme Amny! A mohli bychom prozkoumat tu hvězdu! Ale- ale nyní ji teda vůbec nevidím," zavrtěl jsem nepatrně hlavou a rychle se rozhlédl po lese. V lese toho moc vidět nebylo, a už vůbec ne v mlze, která se v jedné jeho části utvořila.
Nebo... zmateně jsem zamžoural a snažil se zjistit, co je to za siluetu. "Myslíš, že je to ten obří Pavouk? Bláto, já ti to nepověděl, ale mám kamaráda z Pavouka! I když nevím, jestli ten Pavouk chtěl, to má Styx pravdu. Ale! Ale byl na mě hodný a můžeme ho vzít na výlet! Ale- ale to asi není Pavouk! Nebo..." Zmateně jsem sledoval mlhu, a asi bych ji sledoval ještě dlouho, kdyby se neozval tichý hlásek. Okamžitě jsem nastražil uši a cítil jsem, jak mi poskočilo srdce. "Darkie!" vykníkl jsem a nadšeně se rozeběhl za hlasem, do mlhy, "Bláto, to je Darkie!" Šťastně jsem se culil od ucha k uchu, rád, že vidím po tak dlouhé době Darkii, a naprosto připraven ji informovat, jak si udělat kamaráda z Pavouka, a že by možná tím směrem ani neměla jít, jestli se bojí pavouků.
Jenže Darkie se úplně schovala do mlhy a já sotva viděl její tvář, která se moc pěkně třpytila. "Darkie! Ahoj, Darkie! Rád tě vidím! Co tady děláš? Rád tě vidím! Dlouho jsme se neviděli! Já- je mi líto, že jsme se víc neviděli! Já usnul! Na dlouho! A- a tak! Ale teď se vidíme! A to je moc dobře! Můžeme si všechno vynahradit, Darkie!" vděčně jsem mával ocasem a rovnou se pokusil i tlapou rozehnat mlhu mezi námi. Moc to nešlo, a Darkie se asi soustředěně snažila o to samé, poněvadž mi vůbec neodpovídala. "To je jako mlha v Sarumenu, viď! Jen- jen nejde moc ovládat! Ale- ale to nevadí! I takhle tě rád vidím! I když tě moc nevidím! Ale trochu se vidíme! Vidíš ty mě?" zvědavě jsem na ni mžoural, na to, jak se třpytí, a skoro poskočil nadšením, když přikývla. "To jsem moc rád!" zaradoval jsem se a přál jsem si, abych taky viděl, jak se Darkie usmívá, ale nevadilo mi to, dokud jsem věděl, že tam je. "A- a ty nemůžeš mluvit, Darkie? Stalo se ti něco? Ne, počkej! Něco- něco si mysli! A já se budu soustředit a- a dozvím se to! A můžeme si povídat takhle! Teda- teda já ti budu povídat! A ty si se mnou můžeš povídat takhle! Tobě- tobě se něco stalo s krkem? Bolí tě krk?" zvědavě jsem se vyptával a hned, jakmile jsem dopoložil poslední otázku, jsem přivřel oči a vnímal Darkiinu mysl.

I když jsem byl moc rád, že si mě Styx začíná oblibovat tak moc, že mě projednou nemlátí, ale jen poplácává, nebyl jsem schopný být úplně veselý. Moc jsem se snažil, abychom se bavili už o něčem jiném, abychom si nepovídali o Amny. Měl jsem o ni strach a čím dál tím více se mi nelíbilo, že si o ní povídám, namísto toho, abych byl s ní. A staral se o ní. A ujistil se, že se nic neděje. Jednou jsem krátce zavrtěl hlavou, i když už jsem měl dovoleno mluvit. Nechtěl jsem říkat, kam odešla. A když se Styx zeptala na to, jak... odešla, zavrtěl jsem hlavou o něco prudčeji. Křup, křup, křup. "Já- já asi nechci, nemůžu, nejde- promiň!" trhl jsem sebou a pokusil se na Styx omluvně usmát, i přesto, že obrázek v hlavě neodcházel. Ona tam stála a smála se. A skákala po Amny, jako... jako kdyby byla jen věcí! Kořist, se kterou si může hrát! A smála se tomu! A Amny- cukl jsem sebou znovu, když Styx nějakým záhadným způsobem vyčetla, co se stalo. Tasa, nebyl jsem si jistý, jestli je to to jméno, ale i tak jsem přikývl. Styx nejspíš něco tušila celou dobu, a doopravdy jsem věděl, že rozumí věcem více. Nechtěl jsem k tomu říkat nic dalšího, a tak jsem se spíš zaměřil na další otázku. "Amny se vrátila!" oznámil jsem rychle a rozhodl se, že tentokrát trochu mimo k věci mluvit budu, abych měl šanci se uklidnit a být zase hodný a veselý, "Vrátila se stejně jako Dunčí! Přišla zpátky! Nějak- někde u Života se vlci znovu vrací! Ale ne všichni. Ale Amny s Dunčím se vrátili! A oba byli hodně slabí! Ale dali se do pořádku. A jsou v pořádku! A já jsem za to moc rád! Jen- jen bych byl radši, kdyby... kdyby nemuseli... to," uzavřel jsem nakonec a zadíval se na své tlapy. Jediné, co na téhle chvíli bylo hezké, bylo, že Bláto na mých tlapách pořád ještě spalo, a tak úplně přišlo o všechny mé starosti a taky o přizabití pavoukem.
Když se naše konverzace konečně dostala jinam, se zvědavostí jsem si prohlížel Styxiina křídla. Nevypadalo to, totiž, že by si zatím byla jistá, jak to s její smečkou je, ale křídla... zazubil jsem se na ni, když s hrdostí prohlásila, že jsou super na mlácení ostatních. "To rozhodně! A- a umí i létat? Je těžké létat? Já jednou jen-" K věci! napomenul jsem se a trochu se narovnal, jak jsem se snažil spolknout slova, co podle všeho byla pro Styx už zbytečná. "Jaké to je létat?" zkrátil jsem svou otázku s omluvným chichotem a nespouštěl ze Styx a jejích křídel oči.

Styx vypadala mnohem spokojeněji, když jsem nemluvil, a já byl rád, že jí pro jednou dělám radost, takže jsem se co nejurputněji snažil v tom pokračovat. Asi bych ji měl hledat! Já ji hledám! pokýval jsem několikrát na její slova, i když jsem trochu zaváhal. Není to- není to proto, že by mě chtěla sledovat a Amny ublížit, že ne? To... to by Styx určitě neudělala! Tamto- to předtím- to nebyla Styx! A Styx ani- zamyšleně jsem se na ni podíval, když se zeptala, co se jí stalo. Styx ani neví, co se stalo! Ony jsou opravdu jen kamarádky a dlouho se neviděly! Rozzářil jsem se na moment s úlevou, že Styx není tak zlá, jak to na jeden velmi hloupý a kraťoulilinký okamžik v mém životě vypadalo, a vzápětí se zase zatvářil spíše neutrálně, když mi došlo, co se s Amny stalo. Nepatrně jsem se při té vzpomínce otřásl. Amny leží u řeky. Vlčice se směje nad ní. Amny křupou žebra. Zavrtěl jsem maličko hlavou a zoufale se snažil, abych se soustředil na cokoliv jiného. Budu pavoučí mamka! A možná umřu. Ale budu pavoučí mamka! To- to je pěkné! Je pěkné, když je někdo pavoučí mamka! Já jsem pavoučí mamk- Amny, stáhl jsem uši k hlavě a ze všech sil se pokoušel dál se usmívat.
Navíc mi i Styx dovolila, abych mluvil, když to bude k věci! Mně připadalo, že všechno, co jsem kdy řekl, bylo nakonec nějakým svým způsobem k věci, ale nechtěl jsem ji znovu rozzlobit, takže jsem se ani nepokoušel jí tenhle pohled na věc vysvětlit. "Díky!" zaradoval jsem se krátce a nadšeně se na ni zazubil. "Ona Amny-" zkusil jsem jí to vysvětlit co nejlépe, tak, aby to zárovenň nikoho nebolelo, "Ona Amny... odešla. Ale pak se vrátila! A- a- je moc hodná a mám ji rád a půjdeme spolu na nějakou dobrodružnou výpravu, až se najdeme! A taky-" Zadrhl jsem se a zavrtěl nepatrně hlavou. "A to je všechno k věci!" uzavřel jsem a jednou rázně přikývl. Nejistě jsem zalapal po dechu, jak jsem se rychle snažil přijít na něco, na co bych se zeptal, abychom si nemuseli dál povídat o Amny. Nelíbilo se mi, že jsem si nemohl mít jistotu, že je v pořádku. A začínalo se mi stýskat. "Jaké to je vést smečku, Styx? A jaké to je mít křídla!" zeptal jsem se rovnou na dvě otázky, aby si má polokamarádka mohla vybrat, a mile se pousmál. "Máš je moc pěkná!" pochválil jsem jí je, i když jsem si dobře pamatoval obě dvě chvíle, kdy jsem je viděl až příliš zblízka.

Nevypadalo to, že by Styx měla moc radost, že budeme mít pavoučata. Hlavně rozhodně neměla radost ze mě, což jsem jí nemohl zazlívat, ale určitě v tom hrálo roli i to, že umřeme. "Myslíš, že se s tím dá něco dělat? Nebo umřeme každou chvílí? Ale určitě to nějakou dobu musí trvat, než se z nás narodí ti pavoučci! Nebo umřeme jinak? Ale ten pavouk nevypadal, že by chtěl, abychom umřeli! Pak určitě ne! Ale- ale možná nás zabil omylem? A teď umřeme! Já asi ještě nemůžu, hrozně moc jsem toho nestihl! Musím ještě najít Dunčímu kamarádky! A- a taky být trochu ve smečce! A taky ukázat někomu hnědoušky! Víš, co jsou to hnědoušci? Jsou na jedné pláni a pasou se tam! A jsou hnědí! A moc vlků o nich neví. Co když to nikomu nestihnu říct! Styx, musíš jít a najít je! A postarat se o ně! Oni se teda hodně dokáží postarat sami o sebe. Ale i tak! Někdo by to měl vědět! Ale- ale ty taky umřeš. Umřeme tu spolu! Co když jsme poslední vlci, co se před smrtí vidí! Musíme najít někoho, komu bychom pověděli svá poslední slo-" hodlal jsem v rámci jednoho proslovu dát dohromady i to, co bych řekl těsně před smrtí, a třeba bych to stihl Styx i všechno nadiktovat, aby si to pamatovala slovo od slova, ale takhle mi nezbývalo nic jiného, než polekaně cuknout a zmlknout. Promiň, stáhl jsem uši a z vlčice, která podle všeho stále ještě nebyla má kamarádka, sklouzl pohledem do země. Jenže já nesmím být smutný! napomenul jsem se a pokusil se o úsměv, i když ten nejtišší, jaký jsem v životě provedl.
S polovičatým úsměvem jsem zavrtěl hlavou, když se mě zeptala, jestli jsem Amny našel, a byl upřímně zmatený, jak to myslí. A- a ona ví, že ji někdo jako její sestra- nebo- nebo to neví a- a má Amny ráda! Třeba má celou tu dobu Amny ráda! překvapeně jsem na ni vypoulil oči a hlavu naklonil znovu o kousek víc do strany. Možná, že jsou kamarádky, a já o tom vůbec nevím! Musím se pak Amny zeptat, jak to dokázala! S námahou jsem zavrtěl ještě jednou hlavou, aby Styx věděla, že se s ní snažím povídat potichu, a mile se usmál. Rozhodně jsem nikoho za nic trestat nechtěl.

// Temný les

Pajdavě jsem se propletl mezi stromy s dalšími pavouky a byl upřímně rád, že na mě Styx čekala. "Ahoj, Styx! Rád tě vidím!" uculil jsem se na ni a nenápadně si ji prohlížel, jestli je v pořádku. Vypadala, že ji taky pokousal. "Nebolí tě to? Mě taky pokousal! Myslíš, že umřeme? Koukej, mám jeho jed na kožichu!" dostal jsem ze sebe hned několik věcí, co jsem potřeboval zmínit, než jsem co nejenergetičtěji přiskočil ke Styx a nastavoval jí svůj kožich, aby si prohlédla, jak je od jedu mokrý. Nebylo na něm kdo ví co vidět, alespoň z mého úhlu ne, ale třeba to působilo zajímavě. "Asi máš pravdu," špitl jsem a zadíval se ostudně do země, když mi řekla, že by mým kamarádem Pavouk sám od sebe nebyl. "Ale... ale je to lepší, než kdyby nám dál ublížil? Určitě je to lepší! Nebo kdybychom my ublížili jemu! To- to bych asi nerad. Rozhodně bych to nerad! Takhle- takhle měl třeba možnost se na chívli nezlobit a- a zjistit! Že! Že by se rád kamarádil, třeba?" zkusil jsem navrhnout řešení a tázavě naklonil hlavu do strany. Připadalo mi, že Styx se v tom vyznala o dost lépe než já. "Myslíš, že nabobtnáme? Možná jsou v nás malí pavoučci! A ti z nás pak vylezou a budeme pavoučí mámy!" odvedl jsem její pozornost raději jinam a zasněně se nad tou představou pousmál. "Mohli bychom mít své vlastní pavoučíky! Všechny bychom je pojmenovali! A hráli by si mezi sebou! Já nevím, jestli bych poznal, jestli je ten pidipavouček kluk, nebo holka. Ale to nevadí! Já bych jim dával taková jména, že by si nemuseli dělat starosti! Jak bys ty své pojmenovala ty? A myslíš! Myslíš, že je musíme naučit, jak se dělají pavučiny? To nevím, jestli bych zvládl! Jak bys to udělala ty? A! Kdybys to udělala! Mohla bys to- mohla bys prosím! Naučit dělat pavučiny i ty mé? To by bylo skvěluper!" nadšeně jsem při té představě mával ocasem a cítil, jak mě každý pohyb bolí. Ale takové už potenicální pavoučí těhotenství asi bylo.

Styx snad ještě moc pokousaná nebyla, poněvadž mě dokázala rozpoznat, a já skoro měl v rámci budování našeho přátelství chuť ji pozdravit, ale... nějak to úplně nešlo. Zoufale jsem se kroutil všemi směry, jen abych se vyhnul dalšímu kousnutí, což nijak efektivní nebylo. A pak se venku ozvali ptáci, kolem nás se objevila krásně rozkvetlá pidilouka a pavouk... ono to funguje? Opatrně jsem se opovážil uvolnit své co nejbezpečnější skrčení, a překvapeně si prohlížel pavouka. "Ono to funguje, Styx!" vykníkl jsem a nadšeně se zazubil jak na vlčici, tak na pavouka vedle nás. Styx sice řekla, že mám poběžet, a stihla mě ne tak po dlouhé době znovu přetáhnout jejím křídlem, ale já stejně zůstal ještě chvíli stát. Hlavně proto, že mě celé tělo trochu bolelo. A pak jsem byl taky unavený z používání tolika magie a hodně zvědavý, jaké to je, když se vlk kamarádí s obřím pavoukem. "Ahoj, ehm, Pavouku!" vykníkl jsem a vesele se na pavouka zazubil. Ten si mě zvědavě prohlížel svýma očima a namísto kousání se ke mně začal jemně lísat. "Ahoooj!" zopakoval jsem a pokusil se ho přátelsky poplácat po jeho macatých kusadlech, aby věděl, že mám rád i já jeho. "Ty jsi se jen chtěl pomazlit, že jo! Jsi tady tak sám! A ostatní pavouci se nechtějí mazlit? To je mi hrozně líto! To víš, že já tě pomazlím! Pomazlím tě moc rád, to jo!" chlácholivě jsem na něj žbleptal a tiskl se, pořád ještě s trochou opatrnosti, k jeho kusadlům. Rozhodně z nich tekla divná tekutina, co trochu dopadla i na můj kožich, ale tím, že podobná tekutina nejspíš kolovala i ve mně, jsem už moc neměl, co řešit. Možná až na to, že... možná umřu, polkl jsem a tázavě se zadíval na pavouka přítulu. "Můžeme být kamarádi! Mohl bych tě sem chodit navštěvovat! Nebo- nebo můžeš jít s námi na dobrodružství! Viděl- viděl jsi to taky? Letěla tu obří hvězda! Ještě větší, než jsi ty! A to je, co říct! A- a svítila! Fialovomodře! Viděl- viděl jsi ji?" s upřímnou zvědavostí jsem zíral do jeho červených, lesklých očí, která s upřímným nepochopením zíraly zpátky. "To nevadí, že jsi to neviděl! Ale doopravdy můžeme jít spolu! Nemusíš se kamarádit jen s pavouky! Můžeš- můžeš se toulat! A vidět svět! Můžeš poznat nové vlky! Zabydlet se ve smečce! Nebo jít sbírat mušle! Nebo koukat na hvězdy! Víš, co jsou to hvězdy? To jsou takové! Tečky na obloze! A svítí! Jako slunce! Víš- víš, co je to slunce? To- to je taky hvězda! Myslím," přimhouřil jsem oči a zamyšleně na moment našpulil rty. Na to, jak moc jsem si přál vědět, odkud se vzala ta fialovomodrá hvězda, jsem měl ve znalosti vesmíru trochu mezery. "Každopádně to vypadá moc hezky! Tak- kdybys chtěl, mohl bys jít s námi! Nebo za námi přijít! Nejen za mnou a za Styx, úplně za všemi! Vypadáš- vypadáš trochu děsivě! A- asi se občas rozzlobíš, když ti někdo vleze do úkrytu bez pozvání. Za to moc promiň! Mě- honili pavouci! Já nechtěl přijít sem, ale- ale! Chtěl jsem říct, že! Že jsi moc hodný, když chceš, a to mají vlci moc rádi!" uculil jsem se na něj povzbudivě a velmi pomalu, celý zmožený, se konečně začal soukat zpátky na nohy. Pavouk mi s tím dokonce i pomohl. Něžně mě podepřel jednou ze svých dlouhých, chlupatých noh, a já tak lépe udržel rovnováhu. "Děkuji moc! Takže- takže ty nepůjdeš?" naklonil jsem hlavu do strany a s očekáváním sledoval pavouka, který pomalu začal couvat ještě hlouběji do temna. "To nevadí, že se bojíš! Já tomu rozumím! Až- až se bát nebudeš, tak mi dej vědět! Určitě mě najdeš! Nebo! Nebo to můžeme udělat tak, že se občas budu já snažit najít tebe! A pak se někdy najdeme a půjdeme spolu na výpravu!" slíbil jsem a párkrát na to i přikývl, aby si byl megapavouk jistý mým slovem. Nebo spíše slovy. "Tak- tak zatím ahoj! Rád jsem tě poznal! Ahoj!" rozloučil jsem se ještě s přátelským uculením, i když z pavouka zbývalo jen několikatero rudých očí ve tmě. Vyčerpaně jsem naposledy radostně mávl ocasem, stále trochu rád, že jsem vůbec přežil, a ještě o něco radši, že se dá udělat kamarád z pavouka, a velmi trhaným tempem vyběhl ven, pryč z lesa pavučin.

// Tajga

// Tajga

Les, ve kterém jsme se objevili, rozhodně vypadal jako pokračování toho, do kterého jsme u řeky vešli, jen... děsivější. Na stromech a mezi nimi vlály pavučinky, které se rychle začaly s postupem lesem zvětšovat, až jsem se jim musel začít vyhýbat. "Nemám moc rád, když se na mě pavučinky nalepí! Není to zlé, ale nemám to moc rád," vysvětlil jsem Mistrovi Nafoukánkovi, kterému na tom asi příliš nezáleželo, poněvadž bezstarostně prolétával každou bílou nitkou, která se mu naskytla při cestě, a nechával je, aby se mu zapletly do jeho vodní bublinatosti. "Sluší ti to!" zahihňal jsem se a skoro měl chuť se přidat, abychom vypadali podobně zapavoučinkovatěle, ale poté, co jsem se k některé z větších pavučin statečně přiblížil, mě přepadl chlad. "Nebo možná ne," špitl jsem, když jsem si všiml, jak přesně na to vyčkává v horní části pavučiny hned několik pavouků, připravených si mě postupně dát k jídlu místo mouchy. "Možná- možná bys neměl do těch pavučin chodit, radši," špitl jsem směrem k Mistrovi Nafoukánkovi a očima mu nenápadně ukázal na nedočkavé pavouky, "Možná mají hlad! A- a asi nechtějí brusinky a borůvky." V tomhle lese se mi rozhodně moc nelíbilo. Čím dál jsme šli, tím víc jsem se musel soustředit na to, abych do některé z pavučin nenarazil. A na zemi navíc chodili další pavouci, kterým jsem se musel vyhýbat, abych je nezašlápl. Nebo nerozzlobil přišlápnutím.
Ale třeba jsou to kamarádi! snažil jsem se uklidnit, když mi začalo připadat, že se pavouci na naší cestě nějak zvyšují. "T-řeba se chtějí kamarádit!" pokusil jsem se co nejméně vyděšeně vysvětlit svým společníkům, a na jednoho z pavouků se mile usmál. "Ahoj! Já jsem Newlin! Tohle je Mistr Nafoukánek! A tohle je Bláto! Ono spí, tak si nechce moc povídat! Ale- ale jsme na dobrodružství za-" chtěl jsem mu všechno vysvětlit, patřičně představit naši situaci a ještě si z pavouka udělat skutečného kamaráda, jenže jemu se to asi nějak nelíbilo, poněvadž mi skočil na čumák. Chvíli jsem na něj zmateně koukal, než mi došlo, že se toho štítím. "Aaa!" vypískl jsem a rychle sebou začal cukat, abych se pavouka v obličeji zbavil, a začal si zbrkle otírat čumák předními tlapami, s čímž mi Bláto ochotně pomohlo.
Jenže celý tenhle divoký tanec asi jen přilákal pozornost ostatních pavouků, kteří se nejspíš nechtěli kamarádit se mnou, ale rozhodně měli za kamaráda toho pavoučka, který zahájil útok. "Pardon, pardon!" vykníkl jsem urychleně na pavouka, který konečně z mého čumáku přistál zpátky na zemi, kde se znepokojeně otřásl. "Pardon, my- my už půjdeme!" oznámil jsem jim a téměř okamžitě se rozeběhl pryč.

Rozeběhnutí pryč se zdálo původně jako dobrý nápad, poněvadž už na nás nepřistávali další pavouci. Ale pak jsme najednou pokračovali v naší cestě ve tmě, všude se ozývalo cvakání. "Myslíš, že jsme v jeskyni, kde- kde kape hodně vody nahlas? V jeskyních občas kape voda ze stropu!" pokusil jsem se navrhnout řešení, které by nás více neděsilo, a nejistými kroky pokračoval hlouběji do jeskyně. "Určitě by to mohla být voda. Možná- možná je tu zvláštní ozvěna, a ta dělá, že to zní spíš jako cvakot než kapot! To- to by mohlo být on-" hodlal jsem nás plně uklidnit svým zcela logickým přírodním vysvětlením založeným na mé znalosti jeskyní, jenže to nešlo. Ozvěnou jeskyně se totiž ozvalo vlčí zasténání. Někdo tu je! nastražil jsem uši a cítil, jak se mi do čumáku dostává poměrně známý pach. "Styx!" vykníkl jsem a ufuněně se rozeběhl ještě o něco rychleji, než při útěku od útočících pidipavouků, do spárů něčeho mnohem většího. "Styx!" zopakoval jsem znovu, jako kdyby má samotná přítomnost mohla pomoct, a snažil se příliš nevyšilovat, když jsem viděl, jak mou okřídlenou kamarádku, co se mnou nechtěla být kamarádka, drží největší pavouk, jakého jsem kdy viděl. "To je obrovský pavouk! Ale- ale neboj, já! Já ti pomůžu!" oznámil jsem jí a nervózně přešlapoval na místě, zatímco pavouk vypadal, že Styx každou chvílí vysaje. "Nějak ti pomůžu!" dodal jsem, aby neztrácela na naději, a zmateným krokem přiskočil k pavoukovi blíž.
Pavouk, na kterého Styx narazila, byl doopravdy obrovský. Tak obrovský, že by se možná ani nevešel do našeho smečkového Skaliska. Co teď, co teď, co teď! zbrkle jsem po něm skákal očima a vrtěl u toho hlavou. Já nevím, já nevím, já nevím! Tázavě jsem se na moment ohlédl za sebe, abych se zeptal Mistra Nafoukánka, co dělat dál, jenže ten už stihl kvůli své stydlivosti před ostatními vlky zmizet. "Já tě zachráním, Styx!" vykníkl jsem a vyřítil se rovnou ke Styx, která byla přidržována mohutným pavoukem u země. Chtěl jsem se nějak vejít mezi ji a pavouka, aby ji už dál nekousal, a to se i tak nějak povedlo, jen... Au, sykl jsem bolestí a prohnul se, když jsem ucítil kusanec na svých zádech. Co teď, co teď, co teď! Z docela vědomé zoufalosti situace jsem nevědomky zkusil zařídit, aby nás měl pavouk rád. Kolem nás, uprostřed temné jeskyně, začalo vše kvést, a ve vzduchu bylo cítit jaro. Kdesi v dáli dokonce začali romanticky zpívat ptáci.

// Řeka Kiërb

"Tady někde to už muselo být! Viděli jsme to někde tady! Možná... tam?" zadíval jsem se tázavě jedním směrem a vyčkával, jestli se Bláto neprobudí a neodsouhlasí mi, že přesně tam jsme to světlo viděli. Jenže ono doopravdy spalo tvrdě. "Asi ano! Určitě ano!" odsouhlasil jsem si tedy sám a spokojeně na to jednou přikývl, než jsme pokračovali v cestě, do docela hluboce vypadajícího lesa. "Ani nevím, co by to mohlo být! Víš, byla to doopravdy hvězda? Hvězdy svítí bíle! A tahle- tahle byla fialová a modrá! Možná! Že je to... cizí hvězda? Z jiného vesmíru! Nebo to je třeba vesmírné zvíře! A nám připadá, že je to hvězda! I když mě vůbec nenapadá ani zvíře, co by bylo fialovomodré, a ani zvíře, co by bylo takhle kulaté! Možná! Možná hnědoušci jsou takhle kulatí! Trochu! To- to jsou velká zvířata, co se ráda pasou, a já je objevil! Myslím. Nikdo jiný je moc nezná! A já taky ne. Pak bychom za nimi měli zajít a navštívit je!" pokračoval jsem v naší konverzaci s Mistrem Nafoukánkem, tentokrát už dávno bez šepotu, poněvadž to vypadalo, že Blátu to vůbec nevadí. "Ó, a co je to tamhle!" vykníkl jsem po pár momentech, kdy jsme jen soustředěně a dobrodružnicky šli, a rychle přiskočil ke keříku, který zdobila spousta rudých bobulí. "Brusinky!" zvolal jsem s upřímnou nadšeností a okamžitě se do keříku pustil. "Newdal bwy sis thaky?" nabídl jsem Mistrovi Nafoukánkovi, zatímco jsem přežvykoval jejich třetí dávku, "Jwou mots dobwý!" Mistr Nafoukánek se ke keříku nejprve nesměle přiblížil, než se začal vznášet přímo v něm. To je asi jeho způsob, jak jíst brusinky! pochválil jsem ho v hlavě a přívětivě se na něj zazubil. "A! Koukej! Nejsou to jen brusinky! Tady dole!" poukázal jsem mu tlapou na spodní část keříku, kde se schovávalo borůvčí. "To jsou borůvky! To, co teď máme, jsou brusinky! A dole jsou bo-rův-ky!" vysvětlil jsem mu s odhodláním, než jsem začal oboje bobulčí kombinovat. "Anwi newím, cwo mwi chutnwá wíts!" dodal jsem ještě tuto podstatnou informaci a s červenofialovými zuby se na Mistra Nafoukánka rozzářeně usmál. Až po nějaké době, co mi připadalo, že mám doplněný žaludek, a že Mistr Nafoukánek se také dostatečně osvěžil, jsme pokračovali v cestě, hlouběji do lesa, který začal být čím dál stromovitější a temnější.

// Temný les

// Safírové jezero

Naše skupina vypadala velmi dobrodružně i po ránu, i přes to, že Bláto pořád spalo na mých předních velmi tvrdým spánkem, a nevypadalo, jako že by někdy chtělo přestat. "Podle mě je to jeho první dobrodružství, tak je hodně unavené! My totiž začínali s dobrodružstvím večer, a to je asi špatně, poněvadž jsme se hodně ztratili! Já myslel, že vím, kam jdu, ale než jsme se stihli vrátit do močálů, tak jsme byli úplně jinde! A potom začaly padat hvězdy! A pak spadla strašně velká hvězda! Něco jako Slunce, ale do fialova! Viděl jsi to? Svítilo to po celé obloze!" s údivem jsem zakroutil hlavou, než jsem se na Mistra Nafoukánka spokojeně uculil, "Takže tohle je náš plán! My jsme vylezli na další horu, abychom se rozhlédli, kde to světlo přistálo! A teď tam jdeme, abychom prozkoumali, že je všechno v pořádku! Mělo by to být snad v pořádku. Určitě! Určitě je to v pořádku!"
Mistr Nafoukánek se mnou souhlasil, že to určitě v pořádku bude, a já byl rád, že tady je, poněvadž se v těhle situacích vyznal mnohem lépe než já. Navíc, když jsem ho měl po boku, cítil jsem se mnohem sebevědoměji! Ani jsem se nesnažil tentokrát se plně vyhnout řece, poněvadž to vypadalo, že se přes ni opravdu nějak budeme muset dostat, a místo toho začal rovnou vymýšlet řešení. "Asi přes ni nepřeskočíme, na to už je hodně veliká!" prohlásil jsem znalecky a podíval se na Mistra Nafoukánka, který stejně nemohl moc skákat, jestli ho něco napadá. Ten se jednoduše přesunul, přeletěl na druhý břeh, jako kdyby nic. "Páni! Kdybych tohle uměl!" vykníkl jsem nadšeně a zamával na Mistra Nafoukánka s obdivem z jeho původního břehu. Přivřel jsem soustředěně oči a zadíval se na řeku. Po nějaké době urputného přemýšlení se část břehu začala prodlužovat a protahovat směrem nad řeku, dokud nám nevytvořila docela dlouhý stupínek. "Tohle už jistojistě přeskočíme!" oznámil jsem svému společníkovi, co na nás trpělivě čekal, a velmi opatrným krokem se začal pohybovat po stupínku vpřed. Nesmím spadnout, nesmím spadnout, opakoval jsem si pro sebe, zatímco jsem tlapy i s Blátem křečovitě držel u země. Nakonec přišla chvíle, kdy jsme oba museli skočit, kterou jsem se ze všech sil snažil oddálit. Nepřipadalo mi, že by to bylo nějak zvlášť blízko, a měl jsem doopravdy strach, že se Blátu něco stane. Ale s podporou, kterou jsem od obou svých společníků měl, se to nakonec nedalo nepovést. "Tadá! Jsme tady!" informoval jsem Mistra Nafoukánka se zazubením a s veselým pokývnutím nám ukázal, kudy dál pokračovat v cestě.

// Tajga

"Moc pěkně prosím, jestli tam jsi, mohl bys k nám přijít?" zkusil jsem to znovu a soustředěním už křečovitě tlačil oční víčka k sobě. "Nefunguje to," prohlásil jsem po chvíli urputného krčení se a zadíval se na vodu. "Možná, že ho musíme pochválit! A- a být přitom ve vodě! A víc prosit!" navrhl jsem a skoro se už ponořil po břicho do vody, když jsem si uvědomil, co hrozného by to způsobilo. "Promiň, omlouvám se!" vykníkl jsem a soucitně přitiskl jednu z tlap k sobě, abych ochránil Bláto před svými špatnými nápady. "Nic se ti nestane! Určitě Mistr Nafoukánek nechce, aby se ti něco stalo! On se objeví i bez toho, aby ti někdo ublížil! Je moc hodný! Já- já to zkusím jinak!" Nejistě jsem začal obcházet jezero, dost daleko od vody, abych nevyděsil Bláto, a soustředěně u toho občas přikývl. Tentokrát to nepůsobilo dojmem, že by se Mistr Nafoukánek zjevil jen tak, a doopravdy jsme pro to museli něco udělat. A já ho doopravdy chtěl chválit a být ve vodě, ale s Blátem to nešlo. Leda že! zazubil jsem se a nadšeně se otočil zády k vodě, "Leda že bychom tam byli jen napůl!" Radostně jsem začal nacouvávat do vody, dokud jsem neměl celý zadek mokrý. Nebylo to úplně příjemné, poněvadž mě všechno studilo, a tak jsem alespoň předstíral, že je to má oběť pro vyvolání Mistra Nafoukánka. Když jsem byl ve vodě dost, opřel jsem si přední nohy o břeh, aby zůstaly vždy v suchu a v bezpečí pro Bláto, a zhluboka se nadechl. "Já ho zkusím zavolat pod vodou!" vysvětlil jsem Blátu s úsměvem a během okamžiku, dřív, než se stihlo probudit a položit mi dodatečné dotazy, jsem ponořil celou hlavu do vody. Chtěl jsem pootevřít tlamu a volat, ale moc to nešlo, takže se místo vyvolávání jména Mistra Nafoukánka staly jen bubliny, a já se pomalu začal topit.
Prudce jsem se vynořil a snažil se vychrchlat vodu. "A-asi tam není!" oznámil jsem Blátu, a zklamaně se sápal na břeh, kde jsem se v zápětí oklepal. Jenže ne všechny kapky ze mě dopadly na zem. Pár kapek se zastavilo ve vzduchu, načež utvořilo jednu společnou velkokapku, bublinu. "To je on! Mistře Nafoukánku!" zaradoval jsem se a skoro se vyřítil, abych se k němu přitulil, ale tím, že jsem se musel starat o Bláto, to nešlo tak lehce, až jsem to, během nejistého pošlapování na místě, vzdal úplně. "Mistře Nafoukánku, ty jsi přišel! My- my tě tu vyvolávali! Snažil jsem se tě zavolat, potom jsme přemýšleli, jestli nemusíme něco dát jezero, aby tě nechalo jít a- a pak jsem se hodně namočil! Ty jsi nás slyšel? Tak rád tě vidím! Chyběl jsi mi! Tohle- tohle je Bláto! Jsme na dobrodružství! Chtěl bys s námi na dobrodružství? Mohli bychom se střídat v odpočívání a dobrodružstvovat navždycky!" Vysypal jsem na něj jen to nejdůležitější a nadšeně u toho máchal oháňkou. Mistr Nafoukánek se poměrně veselým způsobem zatočil ve vzduchu, z čehož jsem usoudil, že mě rád vidí, Bláta rád poznává, a že by se na dobrodružství rád přidal. "On Bláto spí, ale! Ale až se vzbudí, tak si popovídáme o tom, kdo půjde spát další! My jsme teď na stopě spadlé hvězdě! Jdeme se podívat, jestli je všechno v pořádku! A- a bylo to někde tamtudy!" vysvětlil jsem svému dalšímu nejlepšímu kamarádovi a, i když jsem ukázal směr, kam míříme, nemohl jsem z něj spustit oči. "Já jsem tak rád, že jsme spolu, Mistře Nafoukánku!" zopakoval jsem ještě, než jsem se, společně s naší celou skupinou, vydal dál na jih.

// Řeka Kiërb