Příspěvky uživatele

// Narrské kopce

Běžel jsem nadšeně za svými spolusmečkovnicemi, a občas si i poskočil. Máme je! Každou chvilkou tu budou, potkáme vlčata a bude nám dobře! A- a jestli s námi nechce být ve smečce mýval, tak- tak bychom možná mohli poprosit Života! Tomu by se u nás jistojistě líbilo! A má to blízko, tak... Rychle jsem zavrtěl hlavou, když jsem si všimnul, že jsou všechny tři vlčice daleko přede mnou. To domyslím potom! slíbil jsem si a vyřítil se ze všech sil do snad posledního kopce.
"Páni," vydechl jsem a široce se uculil na místo, na kterém jsme se všichni objevili. "Páni," zašeptal jsem ještě jednou a zavrtěl obdivujícně hlavou. "Tady jsem nikdy v životě nebyl, Živote!" Zahihňal jsem se nad krásou všeho kolem. Je tu tak plno! Tolik různých křovisek! A stromisek! A zvířat! Je to tu tak plné! Je tu jistojistě úplně všechno! A potůčky! Potůčky taky! A taky- "Marion!" nadšeně jsem vypískl a rozeběhl se za svou malou kamarádkou. "A Kassi! A taky- taky malý od Gangwolfi!" zubil jsem se na ně a pobíhal radostně mezi nimi, stále nezvykle malý. "Živote!" přiskočil jsem k vlkovi, kterého jsem viděl celkem nedávno, "Živote! Živote, jakpak se tu máš? My- my víme, že jsi nechtěl udělat nic špatného! To bys ty nikdy jak tě živ neudělal! A to my moc dobře víme! Jen- jen- můžeme si vzít naše vlčata? Pěkně prosíme! Víš- mě- mě napadlo, když jsem k tobě běžel, tak mě napadlo, že- co takhle! Co takhle, kdybys u nás bydlel?" posadil jsem se rázně na zadek a začal se znovu rozhlížet po celém tom prostoru. Nic takhle hezkého už neuvidím!

Podle Ladákova výrazu jsem celkem rychle přišel na to, že to první pampeliška nebyla. Ale mohla by být! Rozhodně to nebylo špatně, jen... to nebylo dobře. Pochválil jsem se alespoň částečně, poněvadž tu nebyla žádná Derian, která by to udělala mnohem lépe za mě. Ona je Derian celkově ve všem mnohem lepší! Pousmál jsem se a představil si ji, jak moudře zůstala u našeho hvozdu, aby ho ochránila před všemožnými nepřáteli. A stejně tak i hodně jiných vlků! Třeba Nosiel! Nosiel tam nyní stojí společně s Derian a oba brání hvozd! Jsou to chytrolíni! A my- rozhlédl jsem se po naší malé skupince, my jsme zase- Čauky mňauky! Myšelnka, která se tak plynule navázala na ty mé, mne překvapila. Život! uculil jsem se na vlka, který mluvil v mé hlavě, a pečlivě se soustředil na každé jeho slovo. Celou dobu jsem naprosto vždycky věděl, že je hodný a že to nijak zle nemyslí a ani nemyslel a nemohl myslet, poněvadž takový už Život byl, ale stejně mě na jeho řeči něco překvapilo. "Mýval?" řekl jsem pomalu a tak nějak to slovo převaloval v tlamě, abych se ujistil, jak chutná. "Mý... val..." zopakoval jsem si to pro sebe ještě jednou a nenápadně se otočil na našeho vydráka, který teda vůbec vydrákem nebyl. "Mývale!" vypískl jsem, když jsem si uvědomil, že mizí, "Mývale, počkej! Počkej, my tě máme i tak rádi, vždyť-" chtěl jsem mu říct všechny ty důvody, proč by s námi měl zůstat. Třeba ten, že by s námi mohl být ve smečce a mít vlčata s Lady Mlhahulí. A nebo ten, že by mohl sedět na pařezu i u nás, poněvadž máme pařezy velmi pěkné. Jenže on i tak odešel a... my čtyři se vydali úplně opačným směrem.

// Zapadlý kout

Děkuji za akci ^^

Prosím pěkně o:
24 drahokamů (15 bodů) a 24 oblázků (3 body)

// Ježčí mýtina

Překvapeně jsem vypoulil oči, když jsme se pomocí Ladáka Mlhahuláka zjevili na kopci k Životu. „Páni! Jak jsi to udělal? Vždyť- vždyť jsme nemuseli chodit,“ zbytek věty už jsem jen obdivně zašeptal, jako kdyby se jednalo o tajemství. A možná to i tajemství je! Kdybych tak věděl, jak to dělá! To bych už nikdy nemusel do kopce! Vůbec nikdonikdy! Uculil jsem se nad tou představou. Nikdy by mne nebolely tlapky, nikdy bych nemusel dýchat nahlas, nikdy bych nemusel odpočívat! Jen bych se najednou objevil nahoře a- Všechny představy ustaly, jakmile začal Mlhahulák znovu mluvit. „Hádanku?“ zeptal jsem se a natěšeně se předklonil, abych ji slyšel co nejlépe a taky ji mohl pomoct dobře vyluštit. Něco hebkého, zářivého a osamoceného! Párkrát jsem přikývl a dokonce se i na moment snažil přemýšlet, ale když jsem viděl bezradné výrazy Gangwolfi a Litai, taky mě to přinutilo trochu znejistit. Opatrně jsem přešlápl a posadil se, abych měl na přemýšlení a uvažování lepší pozici. Hebké a zářivé. Hebké... zářivé... Sledoval jsem písek pod sebou a doufal, že mi nějak pomůže vyřešit tuhle zapeklitost. „Pampeliška!“ radostně jsem se zazubil a hrdě se k tomu i narovnal, poněvadž Derian by byla jistojistě hrdá, že jsem na něco přišel. „Pampeliška je heboučká a září takovou tou zářivějící velkou žlutou! Ale- ale nevím, jestli je osamocená. První pampeliška! První pampeliška je osamocená, i když je moc hodná,“ párkrát jsem přikývl a zvědavě se podíval na své kamarádky, abych vyzkoumal, co si o mém nápadu myslí. Nebo to možná první pampeliška není! Ale co by to mohlo být pak? Naklonil jsem hlavu zoufale do strany. Ale Derian si myslí, že jsem chytrý! Pokoušel jsem si připomenout jediný důvod, proč nad hádankou dál přemýšlet. Jsem chytrý. Jsem chytrý! Usmíval jsem se a cítil se naprosto hloupě. Hebké! A září! Ale samo. A není to sluníčko... Ať už jsem mhouřil oči jakkoliv, na nic lepšího jsem nepřišel. „Je to první pampeliška?“ zeptal jsem se Mlhahuláka a tak nějak už byl připravený na to, že mi neodpoví, poněvadž to bylo přesně to, co dělal. Mohla by to být první pampeliška! ujistil jsem sám sebe a intenzivně Ladáka pozoroval.

„Týmová spolupráce je skvěluper!“ nadšeně jsem se zazubil na Maple a rovnou i na Ladáka, i když mluvil opravdu zvláštně a ještě ke všemu celkem ošklivé věci. „Podle mě stejně není pozdě! A možná to ani neudělal Život! To už jsem říkal? Já- já tam byl a vypadalo to, jako že to Život neudělal, doopravdy! A ani Smrt! Ale- ale Život to nebyl jistojistě! Podle mě je to převlečený Život! Teda, ne, že by to byl Život v převleku, ale někdo, kdo se převlékl za Života! A jistojistojistojistě není pozdě!“ rázně jsem přikývl a ještě se u toho povzbudivě usmál. „Nemůže být pozdě, poněvadž jsou ta vlčata naše! A jestli jsou naše, tak nemůžou být toho, kdo nám je vzal!“ vypískl jsem radostně a vyřítil se společně se svými spolusmečkovnicemi k Ladákovi. „To přeci dává smysl,“ zavrtěl jsem hlavou a jakmile jsem k Mlhahulákovi přiběhl, rovnou jsem si ho i pořádně prohlédl. Nevypadá zase tak moc jako Lady Mlhahule! Je jen podobně malilinkatý, ale jinak- zkoumavě jsem na něj mhouřil oči, i když byl vlastně přibližně stejně velký, jako mé nové já. Ale jistojistě se s Lady Mlhahulí zná! Jen- jen je škoda, že ji nevzal s sebou! Kdyby tu byli dva, určitě by se jim lépe pomáhalo a Ladák by se s námi lépe dorozumíval, jen- vypoulil jsem oči v náhlém prozření. „Co když je tam i Lady Mlhahule?“ vykřikl jsem vyděšeně a téměř skočil po tlapce Ladáka. „Musíme je zachránit! Úplně úplně všechny!“ dodal jsem, i když tohle oznámení vůbec nebylo potřeba, a křečovitě svíral Mlhahulákovu tlapku.

// Narrské kopce

// Východní hvozd
// Omlouvám se! T-T Oh, a... Newlin je vlče (je to spešl magie od Smrti, která je schválená, ale nepřipsaná T-T)

„Maple! Gangwolfi! Litai!“ pištěl jsem, zatímco jsem k nim ze všech sil dobíhal. „Maple! Gangwolfi a Litai!“ vydýchaně jsem se k nim posadil. „Já- já byl za Smrtí, abych se jí zeptal, co se stalo s vlčaty! Teda, ještě předtím jsem byl za Životem, ale ten říkal, že nic neudělal a že mám jít za Smrtí, jenže když jsem šel za Smrtí, tak-“ zoufale jsem se na sebe podíval a hned na to vypoulil oči na neobvyklé množství Ladáků Mlhahuláků. „Není jich tu nějak moc? Totiž- kde je ten náš?“ zvědavě jsem se ohlédl nejprve na vlčice, ale když ani ty si nebyly příliš jisté, začal jsem veškerou svou pozornost věnovat Ladákům. „Motá se mi hlava,“ zakroutil jsem hlavou a snažil si je pečlivě prohlédnout. „Jsou všichni úplně stejní! Úplně naprosto absolutně stejní! Všichni- všichni jsou takoví- takoví Ladákovití! Ale-“ zamyšleně jsem přimhouřil oči a soustředil se jen na jediného z nich, „tenhle!“ Vypískl jsem, aniž bych si byl jakkoliv jistý, čím by mohla být Ladákova odlišnost způsobena. „Jistojistě je to tenhle, poněvadž- poněvadž to cítím! Musí to být on, mám... mám takové tušení, že to bude on! Já- já bych ho přeci-“ chtěl jsem spolusmečkovnice dál přemluvit, že to byl on, jenže Maple přišla na něco geniálnějšího, i když nikam zrovna nechodila. „Tenhle?!“ přiskočil jsem akčně k ní a pozoroval jejího Ladáka. Vypadal úplně stejně, jako ten můj, takže jsem vlastně nevybral úplně špatně, ale bylo pravdou, že na tom Maple něco vůbec nesedělo. „Máš pravdu, Maple!“ zaradoval jsem a nespouštěl Ladáka z očí pro případ, že by nám celou situaci chtěl ještě více komplikovat. „Tohle je on! Dělá si z nás legraci! Legráckuje! A nemůže se tomu nehihňat! To opravdu bude on!“ nadšeně jsem se uculil na svou kamarádku. „Jste všechny strašně moc chytré"“ obdivně jsem zakroutil hlavou a vrátil se zpět k Mlhahulákovi. „Musí to být on!“ rázně jsem naposledy přikývl a spokojeně se pozadil na zem.

// Západní Galvatar

„Nedává to smysl,“ fascinovaně jsem pozoroval své malé tlapky a občas si k tomu i přikývl svou podobně malou hlavou. „Derian se bude divit! Bude jistojistě koukat! Překvapím ji tak moc, že- že z toho zčervená! A bude jako ta druhá Litai. Ale hezčí! Derian je vždycky hezčí. A taky bude pěkně připravená! Teda, překvapená! Co když-“ uvědomil jsem si během svého proslovu další zásadní informaci a opět se šokovaně zastavil. „Pff, ale ne,“ uklidnil jsem Stromisko, které se zděšeně zatřáslo hned vedle mne. „To se rozhodně nestane, nemusíš se bát! Derian by mě v tom takhle nenechala, víš? Ona- ona mě zachrání! Teda, nevím, jestli je potřeba mě zachraňovat! Jen- jen jsem trošku pomalý. Ale zase jsem malý! A to se hodí, když... když... když chceš na něco dosáhnout, ale dole! Mohl bych být hlavní podávač! Hlavní spodní podávač, dokonce! A budu Derian podávat věci a ona mě bude mít dál ráda! To bude v pořádku, neboj,“ uculil jsem se na Starostlivmisko, teda na starostlivé Stromisko, a ještě jednou několikrát přikývl, poněvadž jsem si byl jistojistý, že to podporuje mou přesvědčivost. „Neboj,“ zopakoval jsem znovu, jen aby se Starostlivmisko už doopravdy nebálo. „Já- já už budu muset jít, poněvadž zrovna hledáme naše- nevíš, kde by mohla být naše vlčata?“ vyhrkl jsem a zkoumavě si Starostlivmisko prohlížel. Jenže Starostlivmisko se stále jen třáslo a tak nějak jsem z toho odtušil, že neví. „To nevadí! My to nikdo nevíme. Ale brzy to zjistíme! Cítím to v kostičkách! Víš, jako v malých kostech. Já normálně nejsem takhle malý. Ale i tak! Cítím to! A- a-“ zběsile jsem se rozhlédl, jak šok opadl a já byl připravený vyběhnout dál, „Už musím! Zatím ahoj!“
Mávnul jsem párkrát ocasem na rozloučenou a rozeběhl se zpátky tam, kde skončil Ladák Mlhahulák.

// Ježčí mýtina

// Taky bych se moc ráda ještě jednou zapojila do osudovky c: Mrzí mě, že se to takhle přerušilo a... tak nějak jsem uvíznutá na druhé straně mapy :( Vím, že už nějakou dobu slibuji, že přiběhnu, ale momentálně musím sepisovat docela dost věcí do školy a chuť k hraní se úplně nedostavuje T-T Ale jestli bude osudovka pokračovat, jsem tu jak na koni! (zítra :c)

// A TADY JSOU VAŠE PŘÍSPĚVKY!
Moc děkuji Maple, Darkii a Wolfi, že se zúčastnily :3 Nemám pro vás žádné pořadí a (zatím?) ani odměnu, ale... chm. Nebo že by ano? Možná bych něco... mohla... najít... *soustředěně hledá ve své kapse*
Vskutku! Koukejte, co pro vás mám!



Myslím, že tohle je ta nejhezčí odměna, jaké se vám mohlo dostat ^^ A i mě jste udělaly všechny tři strašně velkou radost! :3 Jsem ráda za to, jaké spolusmečkovníky tu máme

A samozřejmě vás i nechám pokochat se, co si pro Morfa připravili ostatní! :D

Jako první tu je dopis od Darkie...

Zdravím Santo, nebo kdo vlastně jsi.

Nemám zkušenosti s psáním dopisů, kde bych si měla něco přát. Víš, já mám v životě všechno a nic mi nechybí. Teda... moje maminka, ale to každému dítěti, když mu odejde rodič. Každopádně jsem nikdy nebyla taková, abych si něco přála bez toho, aniž bych měla něco udělat. U tebe to tak prý funguje. Ale proč vlastně píšu letos. Potřebovala bych tvou pomoc udělat mého tatínka šťastnějším. Chtěla bych ho někam vzít. Někde, kde by měl klid a byl šťastný. Mohla bych to udělat sama, ale nemyslím si, že by mě poslechl. Svěřit mi na delší dobu smečku by asi zvládl, ale... on sám by si to nedovolil. Proto tě žádám o pomoc. Jak by to místo mělo vypadat? Hmm, říkala jsem si, že bych ho vzala k moři. Tam je přeci klid, ne? Alespoň tak se to říká. Nevím, ale jak je daleko. Nikdy jsem tam nebyla. Pořád jsme v lese nebo v úkrytu. Zejména taťka nemůže úplně vytáhnout tlapy. Já bych mohla, ale ještě se docela bojím. A nebo bychom mohli jít spolu a nechat smečku na starosti betám. Určitě by mu udělalo radost být někde na menším dobrodružství s dcerkou. Já bych mu určitě klid dala. Potřeboval by vyčistit myšlenky stejně jako já. A to moře... jo, jsem čím dál tim více přesvědčená, že moře je ideální místo, kam bychom měli jít. Třeba jen na tři dny, to by stačilo. A Wolfi s Noktem smečku určitě zvládnou pohlídat, jenže jak mého taťku přemluvit? To bohužel nevím, takže Santo, pomůžeš mi? Byla by to totiž perfektní dovolená.

Pak velká dávka relaxace od Wolfi...

Milý Morfe, vedeš naši smečku vážně dobře a vážně dlouho. Jsem moc ráda, že jsem její součástí… Ne prosím, nemusíš mi říkat, že je potěšení na tvé straně. Jen mě pěkně vyslechni.
Rozhodla jsem se, že ti věnuji krásný výlet, na který tě samozřejmě doprovodím, když už jsem si to vymyslela. Budeme pryč jen den, takže se o smečku nemusíš bát, Nokt to zvládne. Vyrazíme brzy ráno do jedněch močálů tady za rohem, kde nám udělají bahenní zábal, pěkně až po špičku čumáčku. Nemusíš se bát o svůj krásný kožíšek, pak si nás vezmou do parády vlci s vodní magií, kteří z nás bláto vodními proudíky zase smyjí. Ale až po řádném zaschnutí.
Další procedurou bude péče o drápy. Možná chceš namítnout, že je to záležitost pro vlčice, ale uvidíš, jak se ti to bude líbit. No a jelikož se určitě těšíš na nějaké jídlo, tak jsem nám na odpoledne zajednala ochutnávku jídel od A až po Ž. Sice nevím, kde seženou žirafu, ale nejvíce se těším na různé druhy sýrů. No a pak se vrátíme zpátky do smečky… Morfe! Morfe stůj! To je až po vánocích ne teď!


A nakonec! Dovolená na míru od Maple!

Deník Maple:
Morfeus se mi zdál poslední dobou nějaký… smutný. Přešlý. Unavený. Přišel totiž o Neyteri. Neumím si představit, jak těžké to pro něj musí být. Proto jsem se rozhodla mu udělat překvapení! Výlet! To přeci rozveselí každého, no ne? Mě by to radost rozhodně udělalo. Už jsem se nemohla dočkat, až své plány zrealizuji. Dovedla jsem si živě představit, jak široký bude mít úsměv. Oči plné jiskřiček. Úplně nový Morfeus!
Rozhodla jsem se to ale uskutečnit trochu originálním způsobem. A trochu na tajňačku, hehe. Vše jsem zařídila předem, všechny ze Sarumenu vyhnala, aby tam zůstal sám a připravila mu stezku květinek, kterou by mohl následovat. Na konci této stezky květin ho čekala cedule, na kterou jsem drápy vyškrábala jeho pidi portrét a vypálila skrz na skrz svou tlapku. Geniální! Morf ale nebyl tak nadšený, jak jsem původně doufala, že bude. Byl vlastně spíš zmatený. „Vypadal jsi unaveně, tak jsem ti vymyslela super-akční den! Jen se neboj, vše půjde skvěle. Tak honem, ať to všechno stihneme!“ vysvětlila jsem vše se širokým úsměvem a už ho hnala na první místo. Během dne jsme stihli let horkovzdušným balónem, lyžování, koupání u vodopádu, sjezd na kmenu z hor, no prostě den plný dobrodružství!
Bylo to skvělý, klidně bych si to zopakovala. To se ale úplně nedalo říct o Morfovi. Celou dobu se neuměl pořádně uvolnit, neustále vypadal napjatě a vystresovaně. Ještě víc, než byl doposud! Nerozuměla jsem, kde je problém. Když jsme se dostali zpět do Sarumenu, celý znavený padl na mechový kobereček a unaveně funěl. „Už nikdy víc,“ vzdychl si. Brzy se všichni vrátili zpět domů, spolu s Darkií, která svého otce šla ihned pozdravit. V ten moment Morf ožil a vypadal znovu daleko šťastněji. Celou dobu jsem se snažila Morfovi udělat radost tím, co by udělalo radost mě, přitom jediné, co doopravdy ke štěstí potřeboval, byla chvilka se svou rodinou. A tak jsem se na ně naposledy usmála a nechala je být, aby si užili zbytek dne, jak sami chtějí.






Ještě jednou vám všem moc děkuji A kdyby chtěl někdo na tajňačku nadělit Morfovi opožděně, mé vzkazy jsou stále prázdné >:D

// Stará zřícenina

Běžel jsem tak rychle, jak jsem jen mohl, jenže to moc rychle zrovna nebylo. Mé nohy najednou byly příliš malé na to, aby uběhly velkou vzdálenost, a celkově jsem se nějak nepříjemně zadýchával. Nakonec mne všechno bolelo tak moc, že už jsem nemohl dál. „Uff,“ vyčerpaně jsem si oddechl a rázně se posadil, aby všichni kolem věděli, že jsem vyřízený. „Jsem naprosto absolutně totálně vyřízený!“ vykřikl jsem ještě zásadní oznámení, jenže jakmile jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že tu není vůbec nikdo, kdo by mě mohl slyšet. Vyděšeně jsem se přikrčil. Jsem malý. Sám. Vyčerpaný. A není tu vůbec nikdo. Nikdo, kdo by mě- než jsem sklouznul do smutných myšlenek, rychle jsem si uvědomil ještě jednu věc. „Ale není tu Smrt!“ zazubil jsem se a se zbytkem energie se znovu postavil. „Ale nevím, jestli to byla ona. Totiž, jestli nám vzala vlčata. Jenže kdyby nám vzala vlčata, tak proč by mě měnila a nechala odejít? To by jistojistě neudělala! Takže to nebyla ani Smrt! Teď stačí jen jít tu dlouhou cestu domů a...“ znovu jsem si hlasitě oddechl. Už jen mluvení o té dlouhé cestě bylo vyčerpávající. „Tak zatím ahoj!“ rozloučil jsem se s prázdnou krajinou kolem a vydal se na další cestu.

// Východní hvozd

// Fale? :c Úplně... nemám připsané hvězdičky a magie :c

//Pracuju na tom, odpověď se mi odeslala dřív. :D Pardooon.

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
// Ještě se s tím prosím vůbec nepočítej :D Nejprve mi musí u Života projít Ilenia, Therion a Newlin ^^'

OBJEDNÁVKA (BLACK FRIDAY CENY)
M01/ Emoce >> Nevím, jestli bych s tím měla psát nějak zvlášť, jen... jsem sem kdysi dotáhla Athameho a napsal mě v registracích, a... měla bych mít nárok na slot magie? T-T Jestli je to takhle v pořádku ;-; Ale když na to teď koukám, tak se smí požádat o "mírné vylepšení" :c Co... to znamená? T-T
M01/ Elektřina >> 12 + 120

M02/ Jarní magie / 4* >> 48
M02/ Elektřina / 4* >> 48
M02/ Oheň / 4* >> 48
M02/ Předměty / 4* >> 48
M02/ Myšlenky / 4* >> 48

M03/ Jarní magie / 5* >> 120
M03/ Elektřina / 5* >> 120
M03/ Neviditelnost / 4* >> 96
M03/ Země / 2* >> 48 (35 + 4 + 9

M04/ Derian / 1* >> 4

M05/ Pan >> (40 + 480 ) >> 16 + 192
Newlin nikdy doopravdy nevyrostl, nedospěl. Jeho duše je stále velmi podobná té vlčecí. Avšak aby byl schopen přiblížit se k vlčatům ještě více, pomáhá mu právě tato magie. Tato prostá magie totiž dovoluje Newlinovi fyzicky omládnout do jeho vlčecích dob, aniž by přicházel o jakoukoliv duševní část sebe. Zůstávají mu tedy všechny vzpomínky, zkušenosti a povahové rysy, avšak jeho tělo je o dost mladší.
Samozřejmě, jeho tělo mládne, ale žádné změny na něm provedené nemizí. To znamená, že vlčecí Newlin bude mít přes oko stále jizvu, kterou mu způsobil jeho bratr až v dospělosti.
Tato magie nemá žádné obranné či bojové využití, jedná se opravdu pouze o způsob, jak být blíže vlčatům a jak být lepším pečovatelem. A právě proto není příliš energeticky náročná.
Jediná problematická část je přeměna z jednoho stádia do druhého. Toto omládnutí totiž stojí poměrně velké množství energie, tudíž když se vlk dostane do jím chtěného stádia, musí v něm zůstat do té doby, než nasbírá dostatek energie na zpátečné zestárnutí. Vzhledem k Newlinově věku tedy toto čekání na opětné zestárnutí může trvat i několik dní.

M05/ Mistr Nafoukánek (40 + 530 ) >> 16 + 212
Možná poněkud hloupý název pro prastarou magii, kterou ovládá pouze pár vlků s magií vody. Tato magie spočívá v ovládnutí magie vody na takové úrovni, že voda doprovází vlka na každém kroku. Nejen, když je jí zrovna nablízku, ale také v poušti, v horách, v lese. Newlina voda doprovází v podobě vznášející se bubliny, kterou pokřtil na „Mistra Nafoukánka“.
Tato bublina slouží převážně jako nekonečný zdroj vody. Newlin díky ní nemusí přivolávat vodu přes několik území a plýtvat tak zbytečně energii.
Avšak, tato bublina není pouhý zdroj. Je také skvělým společníkem. Samozřejmě, jako voda toho Mistr Nafoukánek mnoho nenamluví, ale Newlinovi, který nesnáší samotu moc dobře, stačí, že ho někdo na jeho toulkách doprovází. Avšak, bubliny bývají velmi stydlivé a Mistr Nafoukánek není žádnou výjimkou. Jakmile se k Newlinovi příblíží cizí vlk, bublina se rozpadne a vrátí se pouze tehdy, kdy ji Newlin vyvolá.
Ono vyvolání je také jediná část celé magie, která stojí větší množství energie. Avšak pokud Newlin zvládne vyvolání, samotná existence Mistra Nafoukánka mu již žádnou energii neubírá.

M05/ Vypůjčení (40 + 570 ) >> 16 + 228
Tato magie, byť fungující na jednoduchém principu, je velmi mocná. Umožňuje jejímu nositeli za určitou cenu propůjčovat své magie jiným, a stejně tak i magie jiných přijímat.
Newlin si tak může vypůjčit jakoukoliv magii, kterou sám nevlastní, nebo i magii, kterou ovládá, avšak na úrovni, které ještě nedosáhl. To samé platí i s Newlinovou vůlí pro vlky, kteří by si chtěli na moment zapůjčit některou z Newlinových magií.
Avšak vše má svou cenu.
Pokud si magii půjčuje Newlin, stojí ho vždy dvojnásobek energie, než kolik by stála jejího původního majitele. Všechny činy se tedy s vypůjčenou magií dají uskutečnit, avšak jsou mnohem více vyčerpávající.
Co se pak týče zapůjčování magie, Newlin musí zaplatit stejnou cenu. Avšak vlk, kterému byla magie propůjčena, taktéž strádá energii, a to takové množství, jaké by odpovídalo tomu, kdyby magii využíval Newlin sám.
Tato magie tedy není zrovna energeticky výhodná, avšak umožňuje tak Newlinovi použít jakoukoliv magii (kromě magií speciálních), bude-li mít dosti energie na její vypůjčení.

Utraceno: 4, 35, 585, 752, 64
Zbyde: 0, 0, 6, 2, 2

A jsem zase na mizině. :D :D Doufám, že je všechno spočítané správně :3
Děkuji za velmi akční black friday >:D

// Jedlový pás

Řítil jsem se, abych všechno vyřídil, jenže jakmile jsem dorazil do bezprostřední blízkosti místa, kde Smrt bydlela, řítit se k vyřizování se mi moc nechtělo. Zastavil jsem se přímo před kamennými zdmi a pečlivě je sledoval. Věděl jsem, že jsou chladné, ale ještě více jsem věděl, že Smrt bude mnohem horší.
Jistojistě bude zase zlá. Bude se zlobit. Cítil jsem, jak se začínám bát a jak se mé tělo pomalu hrbí. Bude křičet a řvát! Nepatrně jsem se přikrčil o další kousek. A co když mi ublíží? Nyní jsem byl až u země, připravený se odplížit pryč. Možná bych mohl pryč! Mohl bych odejít a... a zeptat se Života, jako to udělal Litai. Třeba by se Život dozvěděl něco nového a... zavrtěl jsem na svůj myšlenkový pochod hlavou, ale jen tak, abych stále zůstal v ukrytí. Musím dovnitř! Musím dovnitř, abych zachránil naše vlčata! Musím tam jít a zeptat se jí! Půjdu tam! Půjdu tam... pomalu jsem se přinutil se znovu narovnat, Půjdu tam a! Vyděšeně jsem odskočil od vstupu do obydlí Smrti, když jsem si uvědomil, že by mne mohla vidět. Půjdu tam. Půjdu tam a... a nějak to půjde.
Mé kroky byly doprovázeny ozvěnou a slyšel jsem, jak ze stěn kape voda. A- a třeba se úplně změnila. Nebylo by hezké, kdyby se úplně změnila? Mohla by- mohla by z ní být Životka! Taková- taková milá vlčice, která- která- „Kdo to sem zas leze?!“ vyhrkla Smrt a já si byl téměř jistý, že se z ní Životka nestala. „To- to jsem já, Životko!“ zkusil jsem jí oznámit s co nejpřívětivějším hlasem, jako kdybychom byli staří kamarádi. „Jen jsem přišel, abych se-“ přerušil jsem se a vykřikl nespecifikovatelný zvuk, když se Smrtin obličej zjevil přímo přede mnou. Měla stále ten děsivý výraz a zelené oči, které na mne koukaly. Jenže koukaly ne zrovna tak, jak jsem si představoval, že by koukali Litai s Litai. Spíš... opačně. Nenávistně. „Životko?! Děláš si ze mě- to- tohle- srandu?! Neber si do huby to hnusný jméno, už takhle jsi hnusný dost. To ti to nestačí?! Nebo jsi přišel, abych tě udělala ještě hnusnějším?! Hochu, tomu říkám výzva, ale hned se do toho pustím, stačí jen-“ Smrt už se téměř rozbásnila o tom, jak by mne udělala ošklivým, ale to jsem vůbec nechtěl, takže jsem musel celkem rychle nalézt způsob, jak ji, pokud možno mile, přerušit. „Já- já úplně nechci být... ošklivý. Přišel jsem, abych-“ „CO MI skáčeš do řeči, tajtrlíku?! Prosil se tě o to někdo?! A vůbec, prosila jsem se tě, abys mi sem lezl? Ne! Tak drž klapačku a poslouchej, co s tebou provedu, ty idiote!“ přeřvala mne vlčice a já se ochromeně posadil.
„Idiote?“ zopakoval jsem po ní smutně a nebyl si jistý, jestli bych měl dál pokračovat o vlčatech. Jsem hloupý. Smrt si taky myslí, že jsem hloupý. Litai si to myslí. Možná- možná si to nemyslí jen Derian. Nebo si to myslí, ale neřekne mi to, poněvadž mě má moc ráda. „Idiote! Jo, idiote, na tebe mluvím! Chytrolíne. Myslíš si snad, že jseš nějakej borec v přemýšlení? Ty? Takový vypatlanec! Jsi ťulpas! Přišel jsi, abych ti pomohla se zvýšením mozkové aktivity? V tom ti pomůžu asi jen těžko, když ani netušíš, co to je inteligence. Jsi tupej! Idiot!“ zařvala a přidala k tomu ještě nepřející smích, jenže já jí na to nemohl nic říct. „Co čumíš? Uletěly ti včely? Nejsi dost chytrý na to, abys odpověděl?“ Smrt kolem mě začala škodolibě kráčet, Neumíš si to spočítat? Spadl jsi snad z větve? Ještě zpracováváš? To ti stejně nedojde, chytrolíne! Blbečku. Má tě vůbec někdo rád?“ Jenže já jí nemohl odpovědět. Nedokázal jsem to. Co když si i Derian myslí, že jsem hloupý? Co když to ví? Co když... co když mě má ráda, ale... ale ví, že jsem hloupý? Co když mě za to mít ráda nebude?
Smrti již došly nadávky a se značně znuděným povzdechnutím se posadila naproti mně. „Tak koukej, pako. Jestli jsi přišel jen kvůli tomu, abys mi tu civěl po úkrytu, tak- tak se koukej spakovat!“ zamračila se a přidala výhružné vrčení. Derian. Vlčata! Musím se zeptat na vlčata. „Já... nepřišel ani kvůli tomu, že jsem hloupý,“ zašeptal jsem svou poslední námitku. „Tak buď od té lásky a vysvětli mi, proč sem lezeš! Šmarja! Je to tak těžký?! I génius tvého formátu by takovou prkotinu snad zvládnul, ne? To je zas den. Co jsem komu udělala?!“ Smrt mne ještě několik okamžiků probodávala pohledem, ale bylo na ní vidět, že si uvědomuje, že to nejhorší na mne už použila. „Víš, já- my- ve smečce máme takovou divnou událost. Zmizela nám vlčata! A- a- vypadalo to, že je sebral Život. Pak jsme byli na louce s kopretinami- věděla jsi, že máme vlčata? Jsou čtyři! Teda, já žádná nemám, ale ve smečce je máme. A na té louce se objevil příbuzný Lady Mlhahule, takže Ladák Mlhahulák a tvrdil, že ví, kde vlčata jsou, a chtěl nás zavést k Životu, ale já šel za Životem rovnou a ten říkal, že žádná vlčata nevzal, takže ten Život, který nám je vzal, Život není a- a tak jsem šel za tebou, jestli-“ „Zkrať to, proboha!“ „Nevíš něco o našich vlčatech?“ zvědavě jsem se jí zeptal a i když jsem se trošku bál, pořád jsem doufal, že je Smrt natolik hodná, aby mi mohla poradit. „O vašich vlčatech, jo?“ ušklebila se a znovu si mě začala prohlížet. „Hele a nejsi náhodou jedno z nich? Jsi takový přerostlý vlče, nepřipadá ti? Přijdeš sem, naivní blbeček, a doufáš, že ti snad pomůžu?“ uchechtla se a já si právě v ten moment uvědomil, že se něco velmi pokazí, ale bylo příliš pozdě. Cítil jsem, jak se náhle zmenšuji.
„A víš ty co? Fakt ti pomůžu!“ Smrt náhle byla o hlavu vyšší a stále narůstala, „Už nejsi přerostlý vlče! Hodně štěstí s hledáním!“ Naposledy se zazubila a já si jí přál zastavit. Jenže se zastavuje celkem špatně, když pořádně nikdo neví, co se děje. „Prosím! Já- potřeboval bych- co to je z mým hlasem?“ překvapeně jsem vypoulil oči a panicky se začal rozhlížet, jako kdyby snad za mne mluvil někdo jiný. „Já-“ přerušil jsem se, když jsem ho znovu slyšel. „Přesně tak, chytrolíne. Už nejsi přerostlý. Spokojenej? A teď...“ vlčice se ke mně s rádoby líbezným úsměvem nadklonila a několik chvil čekala. „Padej!“ zařvala a její hlas zněl ještě výhružněji, než kdy dříve.
Zmateně jsem se postavil na své malé tlapky a rozeběhl se zpátky domů. Do bezpečí. Ani jsem se neopovažoval vracet přes Unaveného, poněvadž mi něco naznačovalo, že bych vypadal jako další z jeho vlčat. Jako... vlče.

// Západní Galvatar

// Řeka Mahtaë (sever)

Jistě by jim to spolu moc slušelo! A třeba by se pak Litai naučila létat! Létající Litai! To zní moc hezky! Létající Litai a Litai! Chtěl jsem se rozhihňat nad celou tou záležitostí, ale příliš to nešlo, poněvadž jsem byl už příliš blízko. Ale to nevadí, poněvadž... poněvadž... zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Jakmile jsem tak ale učinil, do čumáku se mi dostal jeden dosti povědomý pach. Starý, ale povědomý. Kdopak by to mohl... teta M! Ne. Réto! Fey? „Unavený!“ radostně jsem vypískl a s novou dávkou energie se rozeběhl po lese. „Unavený!“ vykřikl jsem ještě jednou, dokud jsem alespoň v dálce nezahlédl napůl rozdělenou tečku. „Unavený!“ oznámil jsem mu ještě jednou, když už byl dostatečně blízko. „Ahoj, Unavený! Vzpomínáš si na mě? Já- já jsem Newlin! Nebo Lin. Nebo New. Vlastně nevím, jestli jsem se ti tehdy představil, ale- ale pamatuješ si mě, viď? Já- já už vím, že nejsi Unavený, ale že jsi byl unavený! A to doufám, že nyní nejsi, ale- ale! Ty máš syna?“ překvapeně jsem se obrátil na jeho malého společníka. „Ahoj, maličký! Já jsem Newlin! Nebo taky Lin. A nebo Newlin. To jsem říkal! Nebo New! Ale určitě se nejvíc říká Newlin, proto jsem to taky řekl dvakrát! Vlastně třikrát, ale- ale to nevadí! Používá se to, vidíš?“ přátelsky jsem se na něj usmál a vrátil veškerou svou pozoronost zpátky k Unavenému, aniž bych ho příliš nechal se rozpovídat. „Nevěděl jsem, že máš vlče! Já- já teď čtyři vlčata hledám! Víš, byl jsem u Života, o kterém jsme si všichni mysleli, že je vzal, poněvadž je strašně moc sám, ale ukázalo se, že je nevzal a že ten, kdo je vzal, se nejspíš za Života jen přestrojil. Ale opravdový Život, ten, co bydlí na oranžových kopcích, ne ten, co nám ukradl vlčata a co vlastně není Život, tak ten říkal, že máme jít za jeho sestrou, teda, za sestrou pravého Života, takže pravou Smrtí, ne za nějakou vlčicí, co se převléká za sestru falešného Života a-“ přerušil jsem se a prudce se narovnal, když jsem si uvědomil, že mluvím zbytečně moc dlouho. „Tak!“ vykřikl jsem a zběsile se rozeběhl. „Pak ti to někdy dopovídám, ale teď- teď už opravdu musím!“ hulákal jsem za ním, zatímco jsem se řítil vstříc Smrti.

// Stará zřícenina

// Náhorní plošina

„A pak!“ začal jsem znovu mluvit, jako kdybych byl celou dobu jen pozastavený, „pak se do sebe zamilují!“ Zahihňal jsem se a doufal, že se zasměje i řeka, která kolem mne spokojeně proudila. Sice nic neříkala, ale mně bylo jasné, že jí to taky připadá moc hezké. Poněvadž to je moc hezké! několikrát jsem si pro sebe přikývl, abych ujistil i zdrženlivou, ale rychle proudící řeku. „A pak by Litaiové byli častěji ve smečce! Připadá mi, že se Litai pořád někde toulá! Třeba za létajícími vlčicemi! Prý na něj létají, řeko!“ vypoulil jsem na ni oči, abych dal perfektně najevo své překvapení, a stejně tak to udělala i řeka, i když bez očí. „Ale když se jmenují stejně, tak se k sobě musí hodit! My s Derian se k sobě taky hodíme! DeriaN! A! NewliN! A- a zní to hezky. Derian a Newlin! A Litai a Litai je taky moc hezké! Viď?“ uculil jsem se na ni a rozpochodoval se podél ní dál. Výhodou v konverzaci s řekou bylo, že se v ní dalo pokračovat i za chůze. To třeba takové křovisko nezvládalo. „Moc rád si s tebou povídám!“ ujistil jsem ji, aby ani na moment nemusela pochybovat. „Ale tady!“ prudce jsem se zastavil na místě a tlapkou jí ukázal na druhý břeh, „Tady bych už měl jít!“ Pomocí magie jsem nechal řeku trochu vylézt z koryta a ztuhnout. „Děkuji ti! Moc rád jsem se s tebou viděl a- a- zařídím to tak, abychom se viděli znou! A pořádně!“ Opatrně, abych ji příliš nepošlapal, jsem ji přešel, mávnul ocasem na rozloučenou a běžel dál. A stejně by to Litai a Litai moc slušelo!

// Jedlový pás (přes Západní Galvatar)