Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Omlouvám se, nejsem na tom nejlíp, tak... mě přeskočte / opusťte. Nemám vůbec ponětí, kdy se znovu dostanu ke hře.

Naštěstí tu byly ty borůvky! Fascinovaně jsem pozoroval ledový útes, ze kterého se rozhodly skákat do vody. Vždycky na okraji stála jen jedna a rozhodně nevypadala jako ten druh borůvky, co se pustí do nějakého nebezpečného podniku, a přesně proto byl její čin pokaždé o něco překvapující. Viděl jsem, jak letí vzduchem a dělá několik uměleckých otáček. Já teda nebyl žádný borůvkoumělecký profesionál, ale tyhle borůvky byly opravdu velmi talentované. Navíc se všechen ten led změnil ve vodu, které koukal jazyk. Úplně jsem ho neviděl, poněvadž jsem nedokázal najít ani její tlamu, ale to nijak nevadilo, poněvadž jsem o něm s jistotou věděl. "Ale my si nemyslíme, že by tě mělo být osm, Newline! To je docela velké udávení!" prohlásilo sborově sedm brusinek a dříve, než jsem se stihl divit, že se z mokrých borůvek stalo jiné ovoce, se z nich stali já. Všem začala narůstat má hlava a chlupy po celém plodovitém těle. "Newlouši! Ty musíš být Newlouš!" šokovaně jsem zíral na největší jako já vypadající brusinku a ta zase zírala na mě. "Ne, to ty jsi Newlouš!" zazubila se na mě a já cítil, jak se proměnuji v borůvku, která chce skákat z ledu. Jenže ten led se začal propadat, vlastně ještě před chvilkou tu nebyl, ale... nyní se začal propadat. Rozeběhl jsem se společně se svými brusinkovitými já, ale nedokázal jsem nikam utéct. Led se dělil na malililinkaté kry a já nemohl utéct ledové vodě. Jedna z brusinek, snad Lin, se na mě otočila a něco zakřičela, ale dříve, než- trhl jsem sebou a ihned ucítil teplo, které se linulo ze Cynty. Rozespale jsem zamrkal směrem k již ne tak rozmazané dvojici stromů, a protáhl se. Kdyby se Cynty nepřitiskla na má záda, celý svět by byl o dost chladnější. Nemotorně jsem se obrátil tak, abychom leželi stejně, a opatrně na ni položil tlapu. Takhle nám bude ještě tepleji! uculil jsem se a sledoval spící vlčici. Co se jí asi zdá? Taky něco o borůvkách? A nebo o... o... o ptáčcích! A o zimě! Zimě, otřásl jsem se a šťouchl do své společnice čumákem. "Cynty? Spíš?" zašeptal jsem a panicky se rozhlédl. "Cynty? On je už večer a- a v noci bude ještě větší zima! Měli bychom... měli bychom si najít pořádný teplý úkryt, co si o tom myslíš? Cynty?" pokoušel jsem se usmívat, ale to, jak vlčice vypadala, mne děsilo. Mrznula. Hladověla. A já ji nenechal se ani vyspat. "Cynty?" zkusil jsem to znovu a opatrně s ní zatřásl. "Cynty!" vyplašeně jsem vypískl a vyskočil na všechny čtyři. "Cynty! Cynty! Cynty! Cyntyyyy!" hodlal jsem křičet, dokud se má kamarádka neprobudí.

// To má za to, že nechtěl do akce! ˘^˘ :D Ne, já jen... no... nevím. Může být rád, že na tom Litai není stejně :D :D

Svět se točil o něco méně, ale zároveň se Cynty nějak rozmazala. Kdybych nevěděl, že je přímo přede mnou zrovna ona, asi bych si myslel, že se bavím jen s černou šmouhou. A nebo je Cynty za mnou a nerozmazaná! A tohle je pak opravdu jen šmouha šmouhička! Šmou... žička? Šmoužička! zahihňal jsem se a nenápadně k šmoužičce přiblížil jednu svou tlapu, abych do ní mohl nepostřehnutelně šťouchnout. "Jistý?" omámeně jsem se jí zeptal a spokojeně se na ni uculil. "Jistýýý. Já jsem si jistojistý, že... že jsem v pohodě. Já bych chtěl... chtěl bych... já toho moc nechci! Ty ses na to neptala a já jsem v pohodě a v pořádku a naprosto, ale... chtěl bych... já bych vlastně chtěl jen spát, ty... šmoužičko Cyntičko," zazubil jsem se a drkl do své společnice. "Ty nejsi šmoužička!" vypískl jsem a fascinovaně zopakoval svůj průzkumnický pokus. Potom, co se ukázalo, že Cynty je opravdu Cynty, jen se neukazuje zrovna zaostřeně, i když ostrá nebyla, jsem položil svou tlapu zpátky na zem, tam, kam patří, abych neztrácel rovnováhu. "To nevadí, že nejsi smoužička! Já tě mám stejně rád. Jsi moc fajn, Cynty! A nemusíš kvůli tomu být šmouha! Já tě tak teda vidím, ale... ale každý máme něco. Já třeba mám žmouhličkovou- žmuličkovou- šmouhičkovou-" přivřel jsem oči a natáhl se na studenou zem. "Vidění," šťastně jsem zívl a položil hlavu na své náhle překřížené tlapy. "To jsou mi věci," zašeptal jsem jim a naposledy se ohlédl na Cynty, která říkala něco sprostého o velkém problému, ale mně to asi moc nemohlo vadit, poněvadž jsem ji nedokázal zastavit. S velkou námahou jsem nepatrně přikývl na její slova a usnul.

Borůvek ubývalo a já měl stále hlad, ale to vůbec nevadilo. Hltal jsem je, jak nejrychleji jsem dokázal, jen abych jich do sebe dal co nejvíc. "Nwmwžu se u- dávit! Jswm přwce jwn jedwn!" Na moment jsem přestal žrát a mírně zavrtěl hlavou, aby byo jasné, že to opravdu nepůjde, "Ale bylo by to legrační! Kdybych se udávil, tak... tak bychom tu byli tři! Třeba. Nebo pět! Pět už rozhodně dav je. Nebo ne? Potřebovali bychom víc Newlinů! Ale pak by se pletli a tyhle borůvky by nestačily. Ale! Mohli bychom každého Newlina pojmenovat trošku jinak! Já bych byl "Newlin", druhý by byl "New", třetí by byl "Lin", čtvrtý by byl "Newlináč", pátý by byl "Newlouš", šestý by byl "Lináč", sedmý "Linouš", osmý..." Osmý... osmý... Zamyšleně jsem přimhouřil oči a naklonil se ke svému keříku. "Alw hlwně bw si kawdoý udwělwl wlstnwí bwwky!" zazubil jsem se na Cynty svými fialovými zuby a ustoupil trošku od borůvek, aby si je mohla dát k snědku i ona.
Je všechno v pořádku? zvědavě jsem si ji prohlížel a pokoušel se nějak přijít na to, na co myslí. Vypadala, jako že je na pokraji svých sil. A hned, jakmile se mne zeptala, zda nejsem unavený, jsem se cítil naprosto stejně. "Nejsem! Nemusíš mít strach! Já... já si spousty en... eneg... enegrie! Spoustu egnergrie si šetřím na zimu, abych- abych dělal věci!" přesvědčivě jsem se na vlčici usmál a nehodlal jí ani náhodou dát příležitost pro další starosti. "Jsem opravdu naprosto v pořádku! Je mi skvěluper a... a! Ty borůvky! Ty za to stály," spokojeně jsem se postavil na všechny čtyři a začal kolem mé kamarádky chodit, aby viděla, že má slova byla pravdivá, i když vlastně nebyla. Motala se mi hlava a celé mé tělo se nijak zbytečně procházet nechtělo, ale to taky nevadilo. Nepřítomně jsem zíral na sníh pod sebou a zachichotal se pokaždé, když jsem během svého bloudění v kruzích narazil na novou borůvku. "Dlouho?" zopakoval jsem Cyntyinu otázku a prudce se zastavil. Svět se točil ještě pár momentů potom, takže jsem ani pořádně nedokázal najít její obličej, ale tuto problematiku jsem vyřešil koukáním do země. "Jsem tu docela dlouho! Vlastně jsem..." zamrkal jsem, aby točení konečně přestalo, "Vlastně jsem starý! Ale to nevadí. Já jen..." Jen... usmál jsem se tomu, jak nejsem schopný pořádně mluvit. "Ne, zima... zima je většinou hodná!" uzavřel jsem svůj stařecký proslov a pro pocit bezpečí se opět posadil.

// Whoah, máme tu takové menší stěhování národů :D Gratuluji Litai a Maple :D Duncanovi... chci říct... hráčka je super. Ale... jsem fakt zvědavá, jak ho povýšíš herně :D :D :D Je to trošku šílené T-T
Co se vlčat a celkové neaktivity týče... je to škoda :c Ale je fakt, že... každým rokem se těch požadavků v reálném životě kupí více a... je pochopitelné, že si nenajdou tolik času na hraní T-T Ale pravdou taky je, že u těch vlčat mě to doopravdy trápí, protože... ach jo. ._. Chtěla jsem ho mít jako třetí char (kdyby ještě fungovaly výjimky pro "jedna smečka, víc charakterů), a... doteď mě to bolí ;-;
Ale věřím, že se to brzy napraví :D A taky se těším na ten náš zoufalý smečkový lov >:D


// EDIT MORF: hele to je těžký, ale s Neyteri jsme nedělaly výjimky. I když vlk byl fakt blázen (viz ty) :D odměňovaly jsme aktivitu a nadšení. V tomhle meze nekladu :) A ten lov... díky za připomenutí :D

Tak já taky poděkuji ještě sem :3 :D Moc děkuji za šerpu! ^^ Všem třem nám moc sluší, jen... whoah. Ani nemůžu úplně tvrdit, že je to zasloužené, protože... bych ji opravdu ráda viděla na všech T-T I když to by se asi nelíbilo Launee a Severce :D Každopádně je to super odměna, která mi udělala fakt obří radost :D A zlepšila mi den c:<
A ještě si musím trošku postěžovat: to. bylo. děsný. ._. Být tím, kdo hlasuje, bylo... opravdu traumatizující T-T Je mi strašně líto, že jsem nemohla hlasovat pro více vlků :( Ale jsem ráda, že třeba i Nym, které jsem (omlouvám se! T-T) nedala hlas ve druhém kole, dosáhla na šerpu! :3 Ale opravdu všichni byli úžasní a... ach jo T-T Ale bylo to lepší, než kdybychom měli vlky řadit od nejlepších po nejhorší, to... by mě asi fakt zabilo ._.

Ukázalo se, že jsem svou otázku směroval na špatné křoví, ale to vůbec nevadilo, poněvadž ji Cynty slyšela dobře i z toho sousedního. "Fialová!" zopakoval jsem po ní spokojeně a dál zíral na zasněžený kámen. "Moje nejoblíbenější je modrá! A zelená! A trochu oranžové, ale ne moc! Já vlastně nikdy neviděl moc oranžové. Páni, kdyby byl sníh oranžový, tak- co jsi našla?" Otázku na konci jsem spíše vypískl. Ale já nic nemám, stydlivě jsem poodstoupil a začal se ještě intenzivněji rozhlížet po okolí. Sníh jí dát nemůžu. I když je to voda! Ale to není dost, voda nás nenasnědkuje. Možná, že tady... soustředěně jsem začal hrabat kolem jednoho z kamenů, jenže všechno, co se pod obrovskou vrstvou sněhu nabízelo, byl další sníh. Něco tu být musí! Určitě tam něco bude a... "Hlína," překvapeně jsem vydechl a posadil se vedle svého jediného úlovku, který byl oproti tomu Cynty velmi nejedlý. Je to... "Páni! Já věděl, že jsi profesionální pátračka! Můžeš si ji celou dát! Já- já ti chtěl jen dát něco k snědku, tak... tak si ji dej, prosím! Mě bys ji mohla dát, jen pokud bys chtěla, abych ti ji dal já. Já bych ti ji dal moc rád, ale nemám ji, takže bych ti ji nemohl dát, i když bych moc rád," zavrtěl jsem mírně hlavou a i když Cynty seděla velmi blízko, stále jsem se částečně vyhýbal očnímu kontaktu a hledal něco, co bych mohl najít. Tady je opravdu ale jen sníh a hlína. A té hlíny je málo! Škoda, že ji nejíme. Možná... "Já!" vykřikl jsem, aniž bych tušil, co řeknu dál, "Já nic nenašel. Kromě hlíny! Ale ta není dobrá. Ale..." Ale... ale... Na moment jsem se odmlčel, aby se mi lépe přemýšlelo. "Ale... mohl bych... mohl bych... ano! Mohl bych něco udělat s tou hlínou!" S očekáváním jsem se na hlínu podíval, jestli sdílí můj nápad, nebo jestli ho dokonce nedovedla až do jeho finální verze. "S hlínou se dá dělat spousta věcí, třeba..." Chybí mi Derian. Derian je chytrá a nějak by se o nás postarala. O všechny by se postarala! Jenže je v úkrytu. Kdyby tu byla Derian, tak- "Borůvky!" uvědomil jsem si a nenápadně na hlínu mrkl, abych jí poděkoval za řešení našeho problému. "Borůvky! Borůvky jsou k snědku! Nenašel jsem je, ale... ale! Koukej!" Nadšeně jsem se rozkročil nad hlínou, i když to nebylo příliš zapotřebí, a nechal z ní vyrůst docela velký borůvkový keřík i s plody. "Tadá! Borůvky!" radostně jsem oznámil Cynty a rovnou se do nich pustil. "Nwni tw mwsw, wl jw t mc dbrý!" shrnul jsem situaci, zatímco mi pár z nich vypadlo z tlamy na sníh, a aniž bych dojedl, natahoval jsem se pro další.

Cynty mě naštěstí nenechala pochybovat moc dlouho, poněvadž hned po mém dotazu vyprskla odpověď. "Tak jo!" šťastně jsem schválil její souhlas a ani jsem nepostřehl, že hned nato projevila další pochyby. "Tak to budeme teda dál chodit křovím- ne! Probojovávat se křovím! Jako hrdinové a pátrači! Hrdinní pátrači! A-" uhnul jsem větvičce, která se hodlala vejít do mého oka, jak by to koneckonců udělal každý hrdinný pátrač, "a nikdy to nevzdáme!" Nevzdáme to, poněvadž... Nepatrně jsem naklonil hlavu do strany. Poněvadž... přimhouřil jsem oči a opravdu se pokoušel působit dostatečně zamyšleně na to, abych něco vymyslel. Poněvadž je to dobrý nápad! Uzavřel jsem a sám pro sebe se uculil. Je dobrý nápad se nevzdávat. Kdybychom to vzdali, tak... nehodlal jsem si všímat kručení, které se ozývalo už i z mého břicha, Tak by bylo pořád všechno v pořádku, ale takhle je to nejpořádnější! Takhle se budeme soustředit na hledání něčeho k snědku, pak budeme mít něco k snědku, pak už ne, ale budeme najedení a... Ze zasnění mě vytrhl hlas mé kamarádky. "Mezi tamhletím kamením? Dobře! Můžeš se na mě spolehnout!" odhodlaně jsem vyskočil zpět k řece, přímo skrz křoví, a hned si začal vybírat nějaké snědkovyhlížející kamení. "Nezklamu tě! Najdu nám něco k snědku! A ty toho najdeš ještě více! Nebudeme teda soutěžit, ale jsi lepší!" povzbudivě jsem se na ni zazubil a krokem, který jsem považoval za hledačský, se vydal svou vlastní cestou.
Má cesta byla sice samý kámen, ale žádný z nich nenaznačoval, že by vůbec něco k snědku potkal. Oni by to asi ani nepoznali, když jsou kameny. Kameny snědkovat nepotřebují. A jestli ano, tak něco, co nemůžeme snědkovat my. Kdybychom ale byli kameny! Kdybychom byli kameny, mohli bychom se jich zeptat a... určitě už nyní nám chtějí pomoct! Usmál jsem se na nejbližší kámen a nenápadně mu zašeptal, že je moc hodný a že si toho moc cením. Škoda,
že máme pořád hlad. Ale kdybychom byli kameny... zahihňal jsem se představě toho, jak bychom asi jako kameny vypadali. Já bych byl takový šedý oblázek! A Cynty, Cynty by byla takový ten ostrý kámen, na který se špatně šlape. A byla by pořád tmavá! Radostně jsem se porozhlédl, aby vlčice viděla, že ani kvůli svému myšlenkovému nasazení jsem nepřestal pátrat, a vrátil se zpět k představám. Morf by byl vlastně taky takový kamínek! A Darkie by vypadala taky hodně podobně. A nebo! Nebo bychom mohli být balvany! Ty toho ale nejspíš potřebují sníst víc. Nebo! Nebo naopak malililinkato, poněvadž už jsou velcí a nechtějí růst ještě víc. A nebo..."A Cynty?" zeptal jsem se směrem ke křoví, které nejvíc vypadalo jako to, ve kterém by Cynty zrovna mohla být, "Jaká je vůbec tvá oblíbená barva? A... a jak se máš?" Pousmál jsem se a s velkým zaujetím se naklonil k jednomu kameni, pro případ, že by mě má snědková kolegyně chtěla kontrolovat.

Sledoval jsem kameny na dně řeky a snažil se usmívat, i když to tak úplně nešlo. Budeme mít hlad! Není tu nic k snědku! A... a to rybčátko zemřelo úplně samo! Během několika okamžiků se snaha se usmívat změnila ve snahu nebrečet. Nesehnal jsem Cynty nic ke snědku, musí vědět, že nejsem profesionál! A navíc- Unaveně jsem se podíval na náhle odhodlanou vlčici. "Vstávám!" vypískl jsem a co nejrychleji vstal, aby mé sdělení bylo co nejpravdivější. "Ale ne vzdávám. Totiž, nevzdávám! Nikdy se nesmíme vzdávat, v tom máš naprostou pravdu! Ale vstávat můžeme. Teda, nyní už nemusíme, poněvadž jsem vstal a ty jsi stála, ale- ale jinak můžeme! A nevzdáme se v tom!" hrdě jsem stál na všech čtyřech a trošku vytasil hruď. Jestli totiž někdo kdy měl pravdu, tak to byla Cynty, když řekla, že se nevzdáme. Usmál jsem se na ni a dokonce i párkrát přikývl. Ona je opravdu moc chytrá! Já věděl, že je profesionálka, ale- ale až takováhle! Páni! Obdivně jsem ji sledoval, jak vymýšlí náš další plán. Dokonce to znělo i jako hezká pátrací hra, takže jsem se během momentu s nadšením přidal. "V řece to opravdu nepůjde, má drahá kolegyně," řekl jsem co nejhlubším hlasem a přičichl si k řece, abych Cynty naznačil, že se ujišťuji o svém tvrzení, "Avšak! Půjde to jinde. A my na to přijdeme, poněvadž jestli tamto půjde, tak my přijdeme!" Zubil jsem se a spokojeně mával ocasem. Alespoň do té chvíle, než jsem si uvědomil, že jsem vlastně v roli vážného pátrače. "Chtěl jsem tím pravit, že... že jsme vám na stopě!" pohrozil jsem širokému okolí pro případ, že by se poblíž nacházela nějaká kořist, a vlezl do křoví za Cynty. To bude asi nějaký pátračský trik na vysoké úrovni pátrání! Poněvadž je to tu trochu... maličké. Na jelena určitě! Nechával jsem drobné větvičky, ať mě drápou po těle a mlátí do obličeje. "Cynty?" zvědavě jsem jí koukal přes rameno, abych se přesvědčil, jestli si nechává líbit to samé, co já, nebo jestli jí její pátračské umění poskytlo štít, "Jsi si jistá, že takhle něco najdeme?"

Cynty se rozhodla naprosto absolutně a bezpochyby správně. Sice si myslela, že ji přivedu do hrobu, což jsem celkově nijak neprovozoval, ale jinak dělala samé správné věci. "Voda!" zopakoval jsem ještě jednou a o něco nadšeněji, aby bylo jasné, že mám opravdu radost, a přiběhl opatrně ke své společnici. "To je skvěluper nápad! Jako že... jako že skvělý a super zároveň, víš? Skvěluper práce, Cynty!" povzbudil jsem vlčici a popadl do tlamy taky jeden z malých ledovců. Rozhodně bude ledová! Vždyť je tu led! Zahihňal jsem se vtipu, který Cynty nevědomky udělala, a přidal do diskuze ještě trochu svého všeobecného vědění. "Pwdlw m tw bwdw w pwdku! Rwbw přci vzdwch nwpwtřbjí, jwnwk b nwbydwlely pwd wdou! Pwni, bwlw bw swpr- n! Skwlper!" odhodlaně jsem odhodil kus ledu na břeh a vydal se pro další, "Bylo by skvěluper, kdyby ryby potřebovaly vzduch! Představ si, že bys třeba potkala rybu na louce! Já bych ji asi snědl. A možná by i uměly mluvit! Já vím, že jinak nemluví, ale třeba my mluvíme díky vzduchu! A kdyby ten vzduch měly třeba i ryby..." To by teda bylo něco! Zasněně jsem se zadíval na vodu a posadil se u okraje naší díry. Cynty sice dál pokračovala v ledovém stěhování a já se k ní jistojistě chtěl každou chvílí připojit, ale nejprve jsem chtěl dokončit představu vzdušných ryb. "Možná by se s nimi i hezky povídalo! A třeba by taky uměly kouzlit vodu! Já totiž mám taky magii vody. Takže bych si mohl s rybami třeba i rozumět! A pak bychom je snědli, poněvadž takhle už to chodí. Myslíš, že by ryby mohly chodit? Nebo utíkat! Páni. Nebo! Nebo by plavaly ve vzduchu! A bydlely by u veverek! A ty by na nich jezdily!" Zazubil jsem se na vlčici, která právě odnášela jeden z posledních kousků ledu. Není to... přimhouřil jsem oči a snažil se prokouknout drobnou věc, co z ledu koukala. "Našla jsi něco? Copak jsi našla!" dychtivě jsem se přiřítil k poslední z ker, na kterou ne zrovna radostně koukala i má kamarádka, a během okamžiku jsem její smutek pochopil. "Oh," špitl jsem a nebyl si jistý, jak zareagovat. "To... je malilililinkaté rybčátko. Asi mu byla zima a chtělo se schovat do ledu, ale... to bylo hloupé a..." Nebudu smutný. Nebudu smutný! Bude to v pořádku! Najdeme si k snědku něco jiného! Jistojistě tu někde něco bude! Veverky! Najdeme si ty veverky, ke kterým se ty ryby odstěhovaly! Já... nebudu smutný. Rozpačitě jsem se zadíval na své tlapky. Mám hlad. A Cynty ještě větší! A jestli je všude jen zima, tak... "To nevadí!" vypískl jsem zoufale a rozeběhl se zpátky k našemu ledovému lovišti. "To nevadí, poněvadž jestli je tu rybčátko, tak tu stejně bude i jejich mamkoryba! A tu sníme! A bude tu i víc rybčátek a..." snažil jsem se znít vesele, ale pravdou bylo, že naše situace nevypadala zrovna dobře. Voda, co jsme se Cynty objevili, sotva zakrývala dno řeky. Ryby... ryby... prosím! Budou tu ryby! Musí tu být nějaké ryby! Rozhlížel jsem se po řece, jak jsem jen mohl, ale bylo to k ničemu. Vyčerpaně jsem si lehl na ledový povrch. Nejsou tu. A nebudou tu. Nikde nic není. A jestli tu nic není, tak... Nepřítomně jsem na slova své kamarádky zavrtěl hlavou. "Ne, to ne..." zašeptal jsem svůj malý protest, ale neměl jsem ani tušení, co si počneme dál. Čekají nás zlé časy.

Fascinovaně jsem pozoroval tyčící se Stromisko a připadal si jako největší kouzelník v celém okolí. Strom! Celý strom! Ještě nedávno jsem udělal jen květiny! A teď? Teď je tu strom! A ani nejsem unavený! Vůbec! Hrdě jsem se kolem stromu chvilku procházel, občas se podíval na praskliny, občas a hlavně na můj dokonalý strom. "Viď? Velmi působivé! Ještě nedávno jsem způsobil jen květiny a- a nyní můžu způsobovat stromy! To je tak způsobivé, jak jen to jde!" přidal jsem se k mé chvále od Cynty. Teď by se mnou určitě chtěla být dvojče! Ale předtím říkala, že dvojčata nejsme, tak... to nevadí! Určitě by to nyní chtěla! A když to řekne, tak- tak z ní udělám dvojče a budeme sourozenci! A pak! Pak ji vezmeme k nám do hvozdu, tam určitě něco k snědku je! Jenže my! My teď máme snědkování tady, jen... "Jak je vůbec dostaneme ven," zopakoval jsem otupěle Cyntynu otázku. Ryby! Dostaneme ven ryby, přeci! "Jak je dostaneme ven!" vypískl jsem a šťouchl tlapkou do ledu u kmenu. Jen zavrzal, ale nepohnul se ani o kousek. "Já myslel, že to bude trošku jinak. Totiž, myslel jsem si, že vyroste strom, ale- ale nečekal jsem, že... ten led..." posadil jsem se a zíral přímo před sebe. "Mohli bychom udělat další strom! Myslíš, že by další strom mohl pomoct? Určitě jo! Ono se říká, že ve dvou se to lépe táhne! A! Tyhle stromy, ty to utáhnou, stačí jen..." Soustředěně jsem se zadíval na místo hned vedle našeho prvostromu. Zasloužil si taky dvojče a já mu ho musel vytvořit a vypůsobit, jak by řekla Cynty. Jenže nastal čas věnovat sei něčemu jinému. "Je," hlesl jsem a vyděšeně se podíval na Cynty. Stejně jako já, stála docela nebezpečně. "Možná bychom měli trošku popopo-" chtěl jsem ji nějak nenápadně nasměrovat ke břehu, jenže nám opravdu docházel čas. "Jít!" vypískl jsem a strhnul vlčici na stranu. "Ono to totiž každou chviličku bude!" vysvětlil jsem rychle vlčici na zemi a sledoval led. Druhý strom sice nebyl tak vysoký, jako ten první, ale rozhodně to byl pořádný tlustokmenec. Prasklinky se s úpěním a vrzáním změnily v celkem velké kry a konečně jsme ji mohli vidět. "Voda! Cynty, koukej! Voda!" natěšeně jsem slezl z vlčice a přiskočil až k úplnému kraji řeky. "Myslíš, že tam budou ryby? Dala by sis rybu? Mohli bychom si k snědku dát rybu!" Radostně jsem se zachichotal a nechal pro jednou svou kamarádku rozhodnout, co si dál počneme.

Svůj skok jsem si užíval až do momentu, kdy skončil. Očekával jsem, že svým dopadem udělám obří díru do ledu, ponořím se do řeky, vyzvednu pro Cynty nějakou hezkou rybu, a ještě ke všemu přijdu na to, jestli má řeka jazyk. Jenže má očekávání byla velmi nepřiměřená, poněvadž místo velkého zkoumání a hrdinského činu jsem se jen rozplácl na studeném povrchu. "Nezabil jsem se! Nemusí- už nejsem nastydnutý, Cynty!" nadšeně jsem se zazubil na vlčici, která o mne projevila velkou starost, a začal se znovu stavit na nohy. Připadalo mi, že to bylo poněkud bolestivější, než tomu bylo nedávno, ale to nevadilo. "Víš, já měl v plánu se nezabít! Celou tu dobu! Vlastně neznám nikoho, kdo by to v plánu měl. A já už vůbec ne! Můj plán je takový, že..." zkontroloval jsem povrch pod sebou. Není ani prasknutý? Páni! To musí být úplný tlustoled! A s tlustoledem... s tlustoledem se nedá bojovat! Ani povídat, poněvadž je tlustý. Takže... takže... "Jsem moc rád, že už jsem zdravý! Je to zázrak! A jmenuji se Newlin. A ta má kamarádka, Litai! Ta bude taky jistojistě zdravá, takže- takže tu můžu být a pomoct ti se snědkováním! Oslovila jsi na to správného vlka, slibuji!" Rázně jsem jedinkrát přikývl a trochu si od místa, kde jsem očekával prasklinu, poodstoupil. "Co se vůbec stalo tobě? Taky jsi mlivili tikhli? To by bylo legrační! Byli bychom jako dvojčata!" Byli bychom dvojčata! Procházeli bychom se spolu a všude říkali i! A pak by nás to přešlo. A pak bychom spolu měli další blechy, které by teda určitě nebyly nastydnuté a ne na jazyku. A taky bychom- "K snědku!" připomněl jsem si a postavil se na zasněžený břeh. "Máš ráda ryby? Podle mě tam určitě nějaké budou! Jistojistě ano! A můj plán je takový, že..." To půjde! Půjde to! Být tak teplejší a tlustší, už máme něco na snědkování! Ale půjde to i jinak! Půjde to tak, že... "Strom!" zaradoval jsem se a otočil se s očekáváním na vlčici. "Můj plán je strom! Víš, stromy vlastně řeší strašně moc věcí! Ale ne že by je řešil strašně, ale řeší jich strašně moc! A ne strašně! Takže- takže to uděláme tak, že..." přikousl jsem soustředěně jazyk a dokonce na moment přestal mluvit. Soustředil jsem se na dno řeky, nezávisle na tom, jestli v ní byl i jazyk, a nechal tam rychle vyrůst semínko stromu. "Každou chvilkou to bude! Každou chvilkouuuuu... za okamžíček... to... bude!" Probodával jsem led pohledem. "To zvládneš, Stromisko!" povzbudivě jsem vykřikl, jak jen nahlas to šlo, aby se to povzbuzení dostalo i pod led. A Stromisko mě muselo slyšet, poněvadž během chvilky vyrostlo v plné své obrovitanánskosti skrze led. "Tadá!" zazubil jsem se a nadšeně doběhl k silnému kmenu a pozoroval praskliny, které se kolem jeho obvodu utvořily.

Černá vlčice byla docela dost sympatická. Během chvilky, co jsem mlčel, mi stihla sdělit velké množství informací. Ukázalo se, že nebyla jen profesionálkou v řekách, ale i v nemocích jazyků, které podle jejího názoru byly blechy. "Mim blichi ni jiziki? Ci s tim mim dilit? Nispilkni ji? Jik ti, ži jsim ji nispilknil?" vypoulil jsem na svou společnicic šokovaně oči, které se ihned upřely pohledem na mém jazyku. "Nivipidi ti ni blichi! Jizikivi blichi ti nijsii!" Pokračoval jsem ve vyplazování, dokud jsem si neuvědomil další věc. Niwlin? Jsem přeci Newlin! Zavrtěl jsem rychle hlavou a zhluboka se nadechl: "N I wlin, jsim N I wlin, ni Niwlin. Nimi tim bit i, ili i!" zmateně jsem se usmál a pokoušel se nějak říct "E", ale nešlo to. Nezávisle na tom, jak jsem vytvaroval tlamu, vždy to bylo i. "Ili mižiš mi řikit Lin! Lin ji sprivni!" povzbudivě jsem se na ni usmál a uzavřel tak jmenovitou komplikaci. "Cin! Ji ti bidi řikit Cin, ibi ti bili tiki sprivni! Nibi Cinti! Cin ji ili tiki mic pikni," zamyšleně jsem se zadíval na vlčici, která už nyní byla skvělou kandidátkou pro mou novou kamarádku. Asi by se k ní víc hodilo Cyn! Podle očí je to Cyn! Ale mohla by to být Cynty! Úplně klidně! Snad nebude matoucí, když to budu střídat! Ale určitě ne... uculil jsem se na Cyn a jen tak, pro rozptýlení situace, jsem přikývl.
Navíc to vypadalo, jako že si Cyn myslí, že jsem taky na něco profesionál. "K snidki?" zopakoval jsem a trochu se narovnal, abych vypadal jako hrdý snědkoprofesionál, "K snidki..." Neviděl! Neviděl, jen u Života! Ale kdo by něco jedl u Života? Tam bylo tak hezky, že se tam nejí! Život určitě nejí! Ale jinak? Jinak... podíval jsem se na vlčici a nebyl si jistý, jestli jsem ji chtěl zklamat. Sklouznul jsem nenápadně pohledem k řece. "Vlistni ini! Tidi, jišti jsim ti nividil, ili..." udělal jsem ve svém proslovu malou pauzu, takovou, jakou si profesionálové mohou dovolit úplně kdekoliv, "Ili vim, jik ni ti!" Nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři a opatrně, po zasněžených možná kamenech, jsem se vydal dolu k řece. "Viš, jik jsi mlivili i tim, ži řiki nijdi rizmrizit? Ji ji chtil tidi jin rizimit, ili rizmrzit bichim ji mihli i- i pik! Pik si tim irčiti nici k snidki nijdi!" vítězoslavně jsem se zazubil a učinil elegantní skok z posledního kamene rovnou na tlustý led.

Hodlal jsem zůstat a pozorovat řeku, jak dlouho to jen šlo. Neměl jsem zrovna moc času, poněvadž jsem se snažil zároveň vyléčit Litai, ale pokud byla nemocná i řeka, musel jsem to prozkoumat a případně ji i vyléčit. "Prisiiiiim! Pikni prisim! Niibližim ti! Jin ti višitřim i zisi pijdi! Nibi si bidimi dil pividit, ili jin kdiž bidiš chtit!" Prosím! Pákrát jsem do svého přesvědčování i přikývl, aby bylo naprosto jasné, že to myslím tak, jak to myslím. Navíc to byl docela příjemný pohyb, který způsoboval alespoň drobné ohřání krku. Pokračoval jsem v přikyvování ještě pár momentů po ukončení mého neúspěšného přesvědčování, čistě pro případ, že by si to řeka rozmyslela, jenže mezitím za ni stihl odpovědět jiný hlas to, že neodpoví. Překvapeně jsem se ohlédl na vlčici, které hlas patřil. Byla černá, takže na sněhu docela legračně zářila, a vypadala, že je docela velký profesionál na řeky. Nebo jsem si alespoň nějak takhle profesionála na řeky představoval. "Ihij!" vypískl jsem nadšeně a poodsadil si, abych vedle sebe uvolnil místo pro dalšího pozorovače řeky. "Ihij! Jminiji si Niwlin. Ji zimi, ži? Mni tidi zimi ji. Ili jinik mi mižiš řikit i Niw! Nibi Lin. Ili ji zimi. Nistidl mi jizik i tidi řici isi tiki! Tiď jsim ni viprivi pri lik pri mii kimiridki Litii. Ji čirvini i mi jišti nistidlijši jizik! Jin bizmicni plipili i ji vilmi inivini," vysvětlil jsem jí ve zkratce události posledních dní a nepřestával se na ni usmívat. "I jik si jminijiš ti? Nini ti zimi? Ji hidni vilki zimi! Ji mim zimi cilkim rid, jinži tihli ji mižni triški hidni. Ci si misliš i zimi? Jsi prifisiinil ni řiki? Rizimiš ji? Ji bich ji chtil rizimit!" obdivně jsem zavrtěl hlavou a znovu vrátil svou pozornost k řece. Třeba si povídá s tou vlčicí! Celou tu dobu odpovídala jí, poněvadž si nás popletla. A nebo! Nebo si může povídat jen s jedním vlkem, tak... tak mluvila s vlčicí! A až si dopopovídají, bude řada na mně! A pak se jí zeptám na léčení jazyků a na to, jestli je její v pořádku. A pak zachráním Litai! Pak zachráním sebe a pak zajdu za Derian! Nebo! Nejdříve zajdu za Derian a ona mě vyléčí. Tak moc je chytrá! Culil jsem se a nevědomky se vrátil k hřejivému přikyvování.