Gallirea - Příspěvky uživatele

Jenže vlk toho, že jsem ho nechal mluvit, moc nevyužil. Tak nějak mi jen řekl, že jestli udělám krok, zakousne mi tlamu. Teda, neřekl to přímo takhle, ale takhle se mi to rozhodně líbilo více. "Dobře! Už se ani nehnu!" ujistil jsem ho a v klidu pokračoval ve svém sezení. Možná má špatný den. Teda, možná si ani nehraje, že má tři nohy, možná... možná po těch nohách musí chodit, poněvadž ta čtvrtá zlobí! Ale to by přece řekl. Určitě si jen hraje a... chce přitom vypadat drsně. Měl bych mu znovu ukázat chození po předních? Kdybych ho porazil v chození, třeba by byl hodnější! Ale stejně je mi nějaký povědomý... vrátil jsem se ke zkoumavému prohlížení vlka. Bylo mi trošku líto, že se nepředstavil, ale taky jsem byl rád, poněvadž to mohlo znamenat, že si chystá celé představení, až dochodí po třech. "Víš, já- já se nemohu zbavit takového... pocitu! Znáš takový ten pocit? Takový ten, když se na někoho podíváš, a říkáš si, že ho znáš? Poněvadž přesně tak se cítím! Jako kdybys- jako kdybychom se znali! Ale jen maličko! Jen tě cítím podobně, jako někoho, koho jsem potkal. Styx! Nepotkal jsi někdy náhodou Styx? Nejste partneři? Nejste- nejste... nejsi její otec?" zvědavě jsem na něj vypoulil oči a ihned se rozhodl vlkovi vysvětlit, proč by bylo zajímavé, kdyby jejím otcem opravdu byl. "Ona totiž před nedávnem přišla k nám do smečky! Přivedla tam Marion, vlče Gangwolfi, víš? Přivedla Marion a řekla, že ji vede za její mámou, jako za mámou Marion, takže Gangwolfi, jenže ona to Marion pochopila tak, že ji Styx vede za její mámou, jako za mámou Styx! A jestli ty jsi otec Styx, tak- tak je to skoro to samé!" nadšeně jsem se na něj zubil a doufal, že mi mou teorii potvrdí. A třeba pak začne chodit po čtyřech a představí se! A nebo ne. Mohl by se představit i po třech! A já bych se pak taky mohl představit po třech! A pak by se on představil po dvou, já bych se představil po dvou... a pak po jedné! Už už jsem se chystal postavit se taky jen na tři, aby vlk věděl, že přicházím v míru, ale řekl jsem si, že počkám, co mi řekne na jeho otcovství.

// Sarumen (přes Kopretinku)

Běžel jsem tak rychle, jak jen jsem dokázal. Ani jsem se příliš nestíhal zaobírat tím, že běhání nemám rád, poněvadž tentokrát se opravdu hodilo. Nemohl jsem zůstat ve hvozdu, poněvadž pak by tam zůstalo i to, co chtělo ven z mého krku. A louku s kopretinami, která tentokrát kopretiny neměla, jsem měl příliš rád na to, abych ji takhle zničil. Ještě chvililinku! Prosím! Chviličku! Chvililili- prudce jsem se zastavil nad okrajem jezera a pootevřel tlamu. "Kchkchkrchr," ozvalo se ze mne a já doufal, že to je oznámení krkověci o tom, že navždy odchází. Jenže jí se asi líbila všechna ta pozornost, co se jí dostala, poněvadž svůj odchod začala pořádně prodlužovat. Prosím, škemravě jsem pozoroval v odraze na hladině jezera svůj obličej, jenže ten se nehodlal slitovat. Bolelo to. Špatně se mi dýchalo. "Kchkr." Ta krkověc sice stoupala, ale jinak se jí vůbec pohybovat nechtělo. Asi taky nerada běhá, chápavě jsem přikývl a dál se snažit krkověc vyzvrátit. "Kch-ano!" vypískl jsem s úlevou, zatímco přede mnou přistála oslintaná kůstka dacana. Radostně jsem vyplázl jazyk a nadechl se pořádně tlamou. "Ano! Kůstka! Byla to kůstka. Já si myslel, že to bude kůstka! Ale páni, ta teda nadělala problémů! A taky, taky bych se měl hned vrátit, abych-" přerušil jsem své vysvětlování a nadechl se pro změnu i čumákem. Do čumáku se mi dostal cizí pach, podobný tomu, jaký měla Marionina Styx.
Nadšeně jsem se rozhlédl a netrvalo dlouho, než jsem objevil šedého vlka, jak se snaží pít na třech nohách. "Ahoj!" radostně jsem na něj zavolal a rozeběhl se k němu. "Ahoj!" zopakoval jsem znovu a doufal, že vlk má ze setkání podobnou radost, jako já, "Ahoj!" Vesele jsem se vedle něj posadil a začal si ho zkoumavě prohlížet. "Ahoj, já- já už to ahoj říkal. Jmenuji se Newlin! Jen- jen jsem ti chtěl říct, že je strašně legrační, totiž ne strašně, poněvadž to by to bylo špatné, ale strašně, poněvadž je to hodně! Je hodně legrační, že stojíš na třech nohách! Já totiž nedávno chodil po dvou! Nepovedlo se mi to, ale Duncan říkal, že na to budeme balit vlčice. To je taky legrační, poněvadž já vlčici mám. A ty znáš Duncana? Já jsem Newlin! A jak se jmenuješ ty?" přátelsky jsem se na něj culil a pro případ, že by se ho mé zírání na jeho trojnohost dotklo, se začal věnovat vodní hladině. "Taky jsem se málem udusil," oznámil jsem mu jako zajímavost, a od té chvíle byl už pevně přesvědčený, že nechám mluvit taky jeho.

Vypadalo to, že mi Morf nakonec dokáže pomoct. Byl jsem za to strašně moc rád, obzvlášť proto, že už si nemyslel, že sežeru Marion. Děkuji ti, Morfe! Culil jsem se na něj, abych ho mohl ještě víc povzbudit v mém zachraňování, ale asi to úplně nefungovalo. Totiž, na chviličku ano, poněvadž mi Morf začal páčit tlamu a strkat se do ní, jenže jakmile se z ní vystrčil, oznámil mi, že nemám spolknutý jazyk. To já vím! Cítím ho v sobě. Jazyk mám nespolknutý! Chápavě jsem přikývl a přemýšlel, co by to teda mohlo být. Možná, že kdybych ještě víc chrčel... zoufale jsem zavrtěl hlavou. Chrčení nechce fungovat. Začínal jsem být zoufalý.
Co by teda mohlo fungovat? Ani jsem nebyl příliš schopný všímat si svého okolí. Všechno, na čem mi nyní záleželo, byla má nefungující tlama. Proč nemůže fung- "Chr," ozvalo se ze mě a já sebou trošičku cukl. Jednak proto, že jsem se lekl, a jednak proto, že to trošičku bolelo. Něco se mi v krku dělo, ale já netušil, jestli to něco spolknout, nebo to nechat vylézt. "K-ch-kchr." Vyděšeně jsem vypoulil oči a začal se koukat na ostatní vlky. Mám něco v krku! Zaradoval jsem se, poněvadž bylo hezké vědět, že s mojí tlamou vlastně nic není, jenže tím ta šťastná část končila, poněvadž to, co v mém krku bylo, si přálo vyjít ven. Ale já nemůžu! Prosím, zůstaň tam. Teď, teď se to nehodí! Prosím! Snaživě jsem přemlouval krkověc, aby zůstala ještě tam, kde je, ale ona si vůbec nedala říct. Stále bolela a cítil jsem, že leze. Ale já opravdu- já opravdu nemůžu! Teď nemůžu! Je tu Marion! A Morf! A- a- Nuceně jsem se usmál na Kase a Maple, kteří se zrovna nyní rozhodli přijít. "Ch-chkchkkkkchkr." Vyplašeně jsem zavrtěl hlavou a omluvně se na všechny podíval. Já, já asi budu muset jít, Morfe! Přikývl jsem na rozloučenou a zběsile se rozeběhl pryč.

// Ohnivé jezero (přes Kopretinku)

3. ze 3 nemluvných postů

Ano! Prosím! Ještě kousek a vytáhneš to! Prosebně jsem zíral na Marion a její tlapku, která se blížila do mého krku. Ještě kousilililínek a- vyděšeně jsem nadskočil, když Morf prohlásil, že Marion nemusím žrát. Žrát? Ale to já přece vůbec nechci! Začal jsem rychle vrtět hlavou a otevřel pořádně tlamu, aby můj problém pochopil i Morf. MÁM - TAM - VĚC, snažil jsem se mu naznačit, ale vyslovit jsem nedokázal nic. Morfe! Morfe, musíš mi pomoct, prosím! Mám! Tam! Věc!
Zoufale jsem sledoval, jak na tom mému alfákovi nikterak nezáleží, a radši odchází k Marion, o které si poněkud mylně myslel, že ji chci sníst. Ale já potřebuji pomoc! Přál jsem si to vykřiknout, aby mě slyšeli úplně všichni. Aby mi někdo pomohl. Kdokoliv. Smutně jsem se posadil a nechal Marion s Morfem, aby si se navzájem připomenuli. Rozhodně jsem měl radost, že se kamarádí, ale nevěděl jsem, jak ji kromě culení dát najevo. Chtěl bych jim to všechno říct, posteskl jsem si a lehl si na zem.
Během rozhovoru Mari a Morfa jsem jen párkrát pootevřel tlamu, čistě pro případ, že by se to samo nějak napravilo, ale vypadalo to, že už to takhle bude navždy. A nikdy nikoho nenapadne podívat se mi do tlamy. Budu navždy chodit potichu! A ani zachrčet nemůžu! Kdybych tak mohl chrčet! Možná, že kdybych se opravdu snažil, tak- ano! Dokáži to! Dokáži to a- a uslyší mě! A pak mě zachrání! Vyskočil jsem rázně na všechny čtyři, o něco méně rázněji, abych si neublížil, jsem zkroutil krk, a doufal, že se ze mne každou chvílí ozve alespoň to nejmalililinkatější zachrčení. Chrrrč! Chhhhchchchchrč! Představoval jsem si, jak by bylo hezké, kdyby mě uslyšeli. Chrč! Chrčichrč! Nehodlal jsem své chrčení vzdávat bez boje. Navíc, na moment to vypadalo, že se mi to opravdu povedlo. Otevřel jsem tlamu a ozval se zvuk! Ano! Slyší mě! Slyšíte mě? Radostně jsem poposkočil, jenže pak na zem dopadl sníh, který byl strůjcem onoho zvuku.
Vyčerpaně jsem se znovu posadil. Odhodlání bylo pryč a nejspíš přišel čas, kdy jsem se měl naprosto smířit se svým osudem. Už nikdy nic neřeknu. Nikdy mě nikdo neuslyší! A- a někomu to určitě udělá i dobře. Ale na jak dlouho? Jistojistě ne na moc dlouho! Vždyť- vždyť říkám hezké věci, tak- tak-
Mé úvahy byly přerušeny novou nadějí. Nadšeně jsem nastražil uši, když jsem zaslechl otázku, kterou mi Morf věnoval. Morfe! Znovu jsem vyskočil, aby bylo jasné, že má mou plnou pozornost, Morfe! Abych mu plně odpověděl na otázku, začal jsem znovu vrtět hlavou. Nejsem vůbec v pořádku! Já vím, že nemluvím, ale chtěl bych! Opravdu moc! Ale nejde mi ani chrčet! Nejde vůbec nic! Není to v pořádku, Morfe! Kdybych si mohl v tu chvíli alespoň zakňučet, skákal bych z toho radostí. Morfe, nešťastně jsem na alfáka upíral oči. Pomoz mi, prosím.

2. ze 3 nemluvných postíků

Všechno mé prosení bylo úplně k ničemu, poněvadž Styx odešla na prohlídku s Duncanem. Ale to nevadí! On ji stejně provede moc hezky. A snad jí to všechno řekne! Pak se ho budu muset zeptat, jestli to všechno řekl správně! Teda, zeptám se ho, až... Znovu jsem pootevřel tlamu a pokusil se z ní cokoliv vydat, klidně i zachrčení, ale neúspěšně. Třeba kdybych to nějak vyšťoural.. Napadl mě další skvělý nápad. Tlamu jsem už otebřel úplně, ještě více, než se mi kdy předtím povedlo. A teď... teeeeď... Zvedl jsem tlapu, která ještě nedávno byla označena za silnější, a už už jsem si ji vecpal do krku, dokud Marion nezačala vyvádět.
Vyplašeně jsem se na ni ohlédl, poněvadž to znělo, jako že někoho vyhání, a opravdu. Morf! Radostně jsem se zazubil a položil svou téměř krční tlapu na zem. Problémem bylo, že Marion nebyla nejspíš úplně obeznámena s tím, že někdo jako Morf je. Rychle jsem před ni přeskočil a začal ji od Morfa šťouchat čumákem. Mari, to je přece Morf! Náš Morf! Náš alfák Morf! Zběsile jsem vrtěl hlavou, aby pochopila, že to, co dělá, dělat nemusí, ale nepřipadalo mi, že by to mělo jakékoliv výsledky. Omluvně jsem se podíval na Morfa, který zatím dál s nadhledem žral. Ten by mi ale mohl pomoct! Morf není alfák jen tak! A s tímhle už má jistojistě zkušebnosti! Mohl by- mohl by mi tam dát tlapu on! Ne! Marion! Marionina tlapka je menší, mohla by- mohla by!
Z omluvného výrazu se rychle stal zase nadšený, zatímco jsem se svalil přímo před mou malou kamarádku. Opatrně jsem do ní šťouchl packou, aby si mě všimla, a přestala konečně řešit hodujícího Morfa. Mari! Podívej se! Rázně jsem přikývl, aby se mi věnovala. Mari! Já teď takhle otevřu tlamu... V mé mysli to všechno dávalo perfektní smysl, a tak jsem přímo před vlčetem znovu rozevřel tlamu tak, jak to jen šlo. Takhle otevřu tlamu a ty... při všem tom vysvětlování jsem na ni pro jistotu ukázal, aby se v tom neztrácela, ty mi tam strčíš tlapičku! Netušil jsem, jak jí přesně vysvětlit, že potřebuji její tlapku ve své tlamě. Měl bych ukázat na její tlapky? Měl bych si tam strčit vlastní? Nakonec jsem udělal obojí, ale jen rychle, aby si nemyslela, že chci, aby udělala to samé po mně. Pěkně prosím! To zvládneš! Povzbudivě jsem se na ni usmál a doufal, že mé přání pochopí správně.

1. ze 3 nemluvných postíků

Vzhledem k tomu, že se toho dělo hodně, a že to hodně mohlo spotřebovat hodně energie, a vzhledem k tomu, že se kromě Duncana nikdo k našemu dacanovi neměl, rozhodl jsem se udělat zase rázné dva kroky zpátky a ještě se rychle trochu nažrat. Snažil jsem se během toho poslouchat i dění okolo, ale poněvadž to dění spočívalo hlavně v tom, že Duncan říkal občas ošklivé a občas hezké věci Styxí, nemusel jsem se nijak zvlášť soustředit. A ten dacan je opravdu čerstvý! Uculil jsem se od něj ještě jednou na Marion a začal se tvářit, jako že mi strašně moc chutná. To nakonec ani nebylo tak těžké, poněvadž to byla pravda. Pomalu jsem přikyvoval a čas od času obrátil oči vzhůru, jako že mi to chutná tak moc, že z toho málem omdlím, ale nikdy jsem to nepřehnal, aby o mě vlče nemělo starosti. Hodlal jsem i nějak hezky zaklonit hlavu, poněvadž mi připadalo, že tak bych mohl vypadat ještě víc užívajícně. Je to vynikající, naznačil jsem Mari a hlavu opravdu začal zakloňovat, jen... se cosi zadrhlo.
Překvapeně jsem vypoulil oči a pootevřel tlamu, ale to bylo tak nějak vše, co se s tím dalo dělat. Marion! Marion! Snažil jsem se na vlče vykřiknout, aby si mě všimla a nějak mi pomohla, jenže ona se nyní plně věnovala podporování Styx před Duncanem. Duncane! Popoběhl jsem s pootevřenou tlamou k němu a doufal, že je mu má nepříjemnost dojde. Duncane! Já mám něco v krku! Mám něco krkovitého v krku! Panicky jsem začal dupat na místě, abych přilákal pozornost ostatních. No tak, Marion! Duncane! Nebo Styx! Styx, ty budeš taky jistojistě chytrá, Styx? Pomožte mii! Dupal jsem, jak jen jsem mohl, ale mí spolusmečkovníci a Styx byli rozvášněni debatou o matkách a tak vůbec.
A navíc Styx začala chválit Duncana a říkat mu, že je jistojsitě gamma. Zamrazilo mě uvědomění si toho, co všechno by se mohlo stát. Já jsem gamma! Přiskočil jsem přímo před ni a párkrát vyskočil. Ale já jsem gamma! Provedu tě, opravdu! Prosím, Styx! Všímej si mě! Provedu tě tak moc, že tu zůstaneš! Bude se ti tu náramně líbit! Nadnáramně! Já jsem gamma, opravdu! Morf říkal, že jsem gamma! Zalapal jsem po dechu. Sice jsem nemohl mluvit, ale svou gammovitost jsem mohl dokázat tím, že jsem nechal povolat mlhu. Ani jsem nevěděl, kdy jsme se my dva zkamarádili, ale muselo to být už před nějakou dobou, poněvadž dnes jsem mlhu ovládal jako profesionál. Mlha se vynořila jen tak, nenápadně, aby nás zakryla jen do půlky nohou. To teda znamenalo, že Marion bude koukat pouze hlavička, ale věřil jsem, že jí to nevadí. Radostně jsem se zazubil a znovu poskočil. Copak to nevidíš, Styx? Jsem gamma! Provedu tě tu! Prosím! Prosebně jsem se otočil i na Duncana, který byl stále zaměstnaný maminkami. Prosím!

Vlastně jsem ani nečekal, že by Duncan mou nabídku přijal. Jenže když on není tatínek, tak ani nemusí nic dělat! A ještě se naučí chodit po předních! On je opravdu chytrý. Zahihňal jsem se jeho genialitě a rázně se postavil na všechny čtyři. "Naučím tě to! Budeš v tom nejlepší! Nejlepšejší ze všech!" vykřikl jsem stručně a znovu se posadil. Nyní, když jsme si začínali s Duncanem rozumět, a já věděl, jak se jmenuje, jsem nechtěl všechno ztratit odhalením, že něco jako předonohochození nedokážu. "Tak tedy..." začal jsem a aniž bych to jakkoli promýšlel, natáhl jednu z tlap před sebe. "Zásadní! Zásadní je, abys věděl, jakou tlapku máš silnější! Víš, ono se o tom celkově moc neví, ale pravdou je, že každý máme jednu tlapu silnější. Má pravá je tahle. Totiž. Tahle je ta pravá na dělání silnějších věcí, ale jinak je-" nejistě jsem se ohlédl během své řeči na druhou tlapu, aby mi napověděla, o jaké straně chci mluvit, "levá!" Se zazubením jsem se podíval na jeho tlapy. Bezpochyby měl taky jednu silnější, jen nebylo úplně snadné ji od pohledu poznat. A jak jsem to vůbec poznal u sebe? Přirozeně! A Duncan to taky pozná přirozeně! Možná bych mu neměl říkat Duncan, je to strašně dlouhé. Ale to nevadí! Zazubil jsem se a nadšeně se rozeběhl k nejbližšímu stromu. "A teď! Jestli už víš, která je tvá silotlapa, tak- tak musíš najít strom, jako já tady," s významným přikývnutím jsem se otočil na strom za mnou, i když nevypadal zrovna potěšeně tím, co jsem měl v plánu udělat, "A pak- pak musíš do něj jako když nacouvat..." Pomalu a s co možná nejvíce profesionálním výrazem jsem ustoupil od několik kroků, až jsem narazil zadkem do stromu. "Couvat! Dokud teda nebudeš úplně úplně na stromu! A potom- potom musíš zvednout jednu zadní! Já bych na tvém místě zvedl pravou! Ne. Levou! Pravou? Zvedlu bych tu, co není vůbec silná! To je u mě..." nemohl jsem učinit takové rozhodnutí bez dostatečných podkladů. Naklonil jsem se, abych prozkoumal své zadní končetiny, a i když obě vypadaly dost obstojně, jedna z nich nátlak nevydržela a začala lézt na strom jako první. "Tahle!" oznámil jsem radostně, a když byla má slabší zadní dostatečně vysoko na stromě, rozhodl jsem se pokračovat ve své instruktáži. "A když ji máš dostatečně vysoko, že si říkáš, že ta druhá už nemůže vydržet na zemi, tak- tak ji prostě pusť! Takhle!" Názorně jsem nechal druhou nohu, ať vycouvá na úroveň té první, a tak nějak se mi začalo dělat divně v hlavě, poněvadž jsem náhle měl docela velkou potřebu funět. "Téhle části se jinak říká stromová, poněvadž jsi na stromě! A kdybys to- uf, hodně trénoval, tak- tak můžeš chodit po stromech! Ale my chceme chodit po předních, tak... tak..." Nejistě jsem zavrávoral. Přední vůbec nebyly spokojené s množstvím práce, kterou náhle měly, a zadním se zase nelíbilo takhle vysoko. "Tak půjdeme! Tři... dva..." zoufale jsem se podíval na Duncana, jak se daří jemu. Ale my to zvládneme! A bude to legrační! Takhle se to jistojistě dělá! Povzbuzení, které jsem si dopřál, mi vrátilo úsměv. "Teď!" vypískl jsem a odrazil se od stromu. Ušel jsem dobré čtyři kroky, skoro pět, ale pak se celé mé tělo zřítilo k zemi. "Tadá!" radostně jsem vykřikl a rozeběhl se zpátky ke svému kamarádovi. "Viděl jsi to? Viděl jsi to? Ušel jsem skoro- skoro- páni! Ono to chce teda trénink, ale viděl jsi to?" Nadšeně jsem začal kolem Duncana poskakovat a doufal, že je z toho zaplaven stejně velkým množstvím radosti, jako jsem já.

A odtud to může číst Marion se Styx. :D

A to množství radosti se ještě zvětšilo, když se ke mně přiblížil známý pach a s ním ještě známější vlče. "Mari!" vypískl jsem a nohami, které ještě před chvílí létaly, jsem nyní ubíhal rozjařenému vlčeti. "Ahoj, Mari! Moc moc rád tě vidím!" Snažil jsem se promluvit na tu svištící kuličku pode mnou, ale bylo to takřka nemožné, takže mi nakonec nezbylo nic jiného, než poslouchat její novinky.
Teprve když zmínila svou kamarádku, podíval jsem se zvědavě na šedou vlčici. "Ahoj, Styx! Jmenuji se Newlin! Vítám tě u nás. Teda, to je trošku zvláštní věta, poněvadž ty víš, že tě vítám. A u nás, to taky víš! Legrační. Určitě jste promrzlé! Připadá mi, že venku je strašná zima. Kdybyste chtěly, tak- tak-" udělal jsem velký krok od jelena, který byl vlastně dacan, "tak si musíte dát! Je čerstvý! Prý dvakrát umřel, ale jinak je opravdu čerstvý!" Připadalo mi, že bychom měli Styx poděkovat nějak více, že se o Mari hezky starala, a tak jsem udělal ještě jeden rázný krok, který naznačoval, že je námi přitažený dacan zcela přístupný. "A jak jste se vůbec-" dříve, než jsem dokončil svou otázku, se do řeči znovu pustila Marion. S chichotem jsem ji poslouchal a když ukázala na květinu, co přinesla Gangwolfi, dramaticky jsem k ní přiskočil a začal ji prozkoumávat. "To je mi teda ale ta nehezčí květina, jakou jsem kdy viděl! Doopravdy! Ta se bude mamince hodně líbit! Páni! Ta bude koukat! A pak se bude hodně usmívat, uvidíš!" ujistil jsem ji a posadil se, poněvadž mi došlo, že po chození ve vzduchu jsou mé končetiny nějaké méně schopné.
Když se Marion zeptala Styx, jestli by u nás nechtěla zůstat, neubránil jsem se uculení. "Ano, Styx! Nechtěla bys u nás zůstat? Vždycky jsme rádi, když se k nám někdo přidá! A ty bys sem jistojistě zapadla! Teda, ne že by se tu padalo, ale- ale zapadla bys! Mezi nás!" Párkrát jsem přikývl, abych vlčici přesvědčil, a obrátil se na Duncana, aby se přidal k našemu jistě již brzy úspěšnému přemlouvání.

Připadalo mi, že v jeden moment se mezi mnou a mým spolusmečkovníkem objevilo nějak moc informací. Možná pořád ještě spím! Celou tu dobu! Zahihňal jsem se a zhluboka se nadechl. "Počkat, takže... ty nejsi Litai, ale Duncan, létající vlčice nejsou, rozhodně nelétají! Jen tě uhání, poněvadž jsi pro ně hezký. Teda, já si taky myslím, že jsi hezký! Ale neuháněl bych tě. Ale to ti nevadí, že ne? Nevadí! A tamto nebyli jeleni, ale... d... ďanci? Ďanci! Ďaňci? Dacani! Opravdu to slyším poprvé! Ale- ale pak to ještě nebyli normální dacani, ale- ale nebyli to ani duchové, takže- zamotávám se v tom! Ale to nevadí! Jsem rád, že je toho tolik nového! A taky- taky teda... jsi si jistý, že Kasius..." Není? Tázavě jsem naklonil hlavu a pokoušel se z Duncana prokouknout, jestli opravdu nemá vlče. Ale vypadá z toho nějak vyděšeně! "Poněvadž on opravdu vypadá jako ty! Jen malinký! A taky na něj teda asi uhoní vlčice. Když je po tobě! Ale jestli není tvůj, tak- tak asi není! Ale to nevadí! Možná jste nějací vzdálení příbuzní? On je totiž Maple! Totiž, on není Maple, ale patří Maple! Víš?" Párkrát jsem přikývl, abych ho uklidnil, poněvadž Duncan vypadal, že se každou chvílí zhroutí. "Nemusíš se vůbec strachovat," chlácholivě jsem zašeptal a věnoval mu úsměv, aby se opravdu cítil dobře. "A podle mě bys byl i dobrý tatínek! Víš, já taky jednou budu, ale... ale připadá mi! Připadá mi, že ty bys byl asi lepší. A kdybys byl tatínek už teď, mohl bych se od tebe něco přiučit!" Zasněně jsem se uculil a dokonce na moment přestal se žraním. Duncan by mě naučil, jak na vlčata! Mohl by mi dělat nějaké malé lekce! A pak by mě teda ještě Morf naučil, jak chytat ty lilky, to máme taky dlouho v plánu. A pak bych byl supertáta! Skvělupertáta! A má vlčata by mě měla moc ráda! Tiše jsem se zachichotal, ale jen krátce, poněvadž hned nato jsem si uvědomil, že je nespravedlivé, aby mě Duncan učil a já pro něj nic neudělal. "A já!" vypískl jsem rychle, aby můj hnědý společník věděl, že naše dohoda není u konce, "A já tě naučím... naučím tě..." Rychle jsem se rozhlédl pro případ, že by mě něco v okolí inspirovalo. Naučím ho strom! To asi ne. Naučím ho... přejel jsem pohledem po všem tom sněhu, ale žádný nápad stále nepřicházel. Ne dokud jsem neskončil s prohlížením okolí u svých nohou. Ano! "Naučím tě chodit jen po předních!" rozzářeně jsem se na něj zazubil a čekal, co na takovou neodolatelnou nabídku řekne.

Se širokým úsměvem jsem hltal maso a ani mi příliš nezáleželo na tom, jestli ho vůbec stíhám přežvykovat. Hlavní bylo, že v mém žaludku už nebyly jen zbytky borůvek. I když borůvky taky nejsou špatné! Pokusil jsem se je uchlácholit, aby mi v břichu neudělaly nějakou neplechu. "Vždyť to- ty jsi mi- mi říkal, že na te-be vlčice letí! Myslel jsem, že-" chtěl jsem s plnou pusou celou tu letovou situaci s vlčicemi svému kamarádovi vysvětlit, jenže zvuk, který se z něj ozval, mě vystrašil. Automaticky jsem se zastavil a oddálil se od kořisti. Zlobí se? Měl jsem... měl jsem mu nechat? Ale já mu nechávám! A on to ví. Jen-
"Ahaaaa," chápavě jsem přikývl na jeho vysvětlení. "Taky musíš mít strašný hlad, viď? Co jsi naposledy jedl? A- a nevíš, proč jsou vlastně ti jeleni takhle zvláštní? Možná je to tou zimou! Teda, to mě nyní napadlo, ale... ale! Mohlo by to být zimou, ne? Nebo nevím. Já zvířatům moc nerozumím. Víš, že tu jsou vydry? Já původně nevěděl, co je taková vydra zač, ale pak přišel Neight a- vůbec netuším, kde je mu konec! Ale vydry, vydry už poznám. Ale tihle jeleni! Z toho jsem teda jelen," zachichotal jsem se svému oblíbenému žertíku a zavrtěl nepatrně hlavou, aby byla má zmatenost naprosto zřejmá i hladovějícímu Duncanovi.
Ten se zrovna rozmluvil o fakanech. Fakani? Nejistě jsem přešlápl, poněvadž jsem si nebyl úplně jistý, jestli je to hezké. "Myslíš vlčata?" vesele jsem se ujistil a začal se rozhlížet, jako kdyby se za některým ze stromisek mělo každou chvílí nějaké objevit. "Je jich hodně, viď? Kdysi tu byla jen Darkie a Rann! A Rann se ještě držel daleko od smečky, hodně se toulal! A teď je tu Marion! A její bráškové! A Kasius! Kasius je vlastně stejně hnědý jako ty, klidně by mohl být tvůj s-" Přes všechno to šokované poulení očí jsem nedokázal dokončit svou úvahu.

// Zlatavý les (přes Ohnivé jezero)

Trochu vyčerpaně, ale jinak nadmíru spokojeně, jsem kráčel vedle svého hnědého kamaráda. Jak jsem přirozeně a správně očekával, zažil toho dost na to, aby strávil celou cestu vyprávěním. "Páni," vydechl jsem udiveně, když jsme pokládali jelena, ale Litaiovo, vlastně Duncanovo, vyprávění, vůbec nebralo konce. "Jsem rád, že jsi tady, i když jsi umřel! Stýskalo by se nám po tobě! Opravdu!" ujistil jsem ho a začal si představovat, jak by můj spolusmečkovník jako duch vypadal. Uměl by létat! A taky by byl... taky by nebyl vidět. Ale jestli by nebyl vidět, pak by byl vlastně všude, takže by nemusel umět létat. Ale jestli uměl létat i tak, tak- páni. Obdivně jsem na Duncana zíral a čas od času přikývl, aby bylo jasné, že jsme stále v kontaktu. "A nešly po tobě pak alespoň více ty létající? Totiž, nelétaly? Poněvadž mi připadá zvláštní, že když létají, tak- tak by je přeci měli zajímat létající vlci! Leda, že by jim nohy připadaly zajímavější. Ale létající vlčice mají nohy, ne? Nikdy jsem žádnou nepotkal! Ale jistojistě nohy mají, jen- jen! Možná nejsou tak zajímavé a..." zamyšleně jsem přimhouřil oči a posadil se, aby mé myšlenky nabyly stability. "Podle mě je vlčic dost! Potkal jsem jich taky hodně! Třeba Gangwolfi! Nebo teď se narodila Marion! Ale tu už jsi viděl. A taky De-" přerušil jsem svůj proslov, jakmile jsem si uvědomil, že se mě na mou partnerku Duncan vyptával už před pár okamžiky. "Derian chodí rovně! Ona celkově je taková vyrovnaná, takže ji srovnávat nemusím! Rozhodně není nakřivo," obeznámil jsem ho úsměvně se situací a nenápadně se předklonil k masu. "A jinak!" vypískl jsem, aby se neřeklo, že toho Duncan řekl více, "Jinak jsem taky málem umřel! Teda, asi ne tak moc, jako ty, poněvadž ty jsi doopravdy umřel, ale jinak jsem taky docela umřel! Byl jsem totiž uprostřed zimy venku, v rokli! Všude jen sníh a zima a- a potkal jsem vlčici, která se jmenovala Cynty a říkala, že má hlad. A já jí řekl, že mám taky docela hlad, ale! Představ si, že nikde nic k jídlu nebylo! Vůbec! A tak- tak jsme měli borůvky," uzavřel jsem svůj nejčerstvější zážitek a koukal na náš ještě nejčerstvětovitější úlovek. Určitě si můžu dát! I když jsem ho teda neulovil. Ale... ale někdy něco ulovím! Takže to nikdo nepozná a... Ještě dříve, než jsem svůj plán zcela domyslel, byla v mé tlamě pořádná porce jelena.

Moc jsem nezvládal stíhat, co se děje, ale nebylo to zas tak špatné. V jednu chvíli tu bylo hodně podivných jelenů a... To jsem z toho jelen, zahihňal jsem se pro sebe a malátně zíral na Morfa, který tak nějak všude poskakoval. "Ne-ptám seee, Morfeee," zavrněl jsem a přivřel oči. Třeba se mi to opravdu jen zdá! Ale takhle zvláštní jeleny bych si nevymyslel. Možná! Možná jsem je někde viděl a- zdají se mi! A Morf se mi taky zdá! A všechno tohle se mi zdá. A nebo se mi to nezdá, ale rozhodně bych chtěl spát. Kdybych si jen na moment zdříml... Spokojeně jsem se usmíval a cítil, jak se všechno zpomaluje. Z nepříliš pochopitelného důvodu jsem si nyní potřeboval dělat přestávky mezi nádechem a výdechem. Všude kolem mne možná byla zima, ale já se nikdy necítil tepleji.
A možná bych se cítil ještě tepleji, kdyby Morf nepotřeboval, abych pomohl Duncanovi. "Já?" vypískl jsem překvapeně a začal se škrábat na nohy. "Rád pomůžu Duncanovi, spolehni se, Morfe!" Ještě jsem párkrát přikývl, abych našeho alfáka ujistil o své spolehlivosti, a hned nato se začal rozhlížet po okolí, poněvadž něco mi na té prosbě přišlo stejně zvláštní, jako byli naši jeleni.
"Duncanovi," přimhouřil jsem oči a doufal, že ho takhle lépe vyhledám. Takže máme ještě nového člena! Musel jsem prospat strašně dlouhou dobu! A nebo že by tam byl Duncan celou dobu? Ale to bych o něm věděl! Zmateně jsem koukal na Litaie, co zrovna procházel kolem nás, a už už se nadechoval, abych se zeptal, jak je obeznámen s jistým Litaiem on. "Ahoj, Litai! Moc rád tě vidím! Dlouho jsme se neviděli. Já sháním-" přerušil jsem se, když mi Litai řekl, ať necivím. "Pardon! Hned přestanu, já jen- já-" naposledy jsem se neuspěšně poohlédnul po Duncanovi, "já ti pomůžu! Co ty na to? Vezmeme toho jelena spolu! Jako kamarádi!" Uculil jsem se na něj a rovnou i na Morfa, aby věděl, že když už nemohu pomoct Duncanovi, usnadním práci alespoň Litaiovi.
Zakousl jsem se do podivnojelena téměř vedle Litaie, a začal s ním táhnout. "A jwk sws wbc mwěl? Stwlw sw twi nwětso zwjimwho? Pwtkal jsw tw lwtwjicw wlčwitse? Pwdj, pwsim!" Určitě potkal alespoň tři létající vlčice! Spokojeně jsem šel poblíž svého spolusmečkovníka a i když jsem měl plnou tlamu jelena, nehodlal jsem se přestat povzbudivě zubit.

// Sarumen (přes Ohnivé jezero)

Úkoly od OSUDU
1. - Běž ke Studánce (Vedle Kaňonu), sněz tam bobule a vrať se zpátky do lesa. Cestou domů, nebo na smečkovém území musíš potkat alespoň 3 vlky, tvé vztahy s nimi však budou pomotané a budeš malátný. Tvou partnerkou se na dva posty stane první samec, na kterého narazíš. Dalšího vlka budeš na dva posty považovat za dědu. Třetí vlk kterého potkáš bude tvá bývalá velká láska (ex). ✔
2. - Vyhledej úplně cizí vlče a snaž se mu namluvit, že to není vlk ale žába a že se má jako správná žába chovat.
3. Vyhledej společnost minimálně dvou vlků (tak aby jste byli ve hře dohromady tři) a minimálně tři posty nesmíš promluvit, broukat, pískat, zkrátka nesmíš vydat ani zvuk, či hlásku. Prdět můžeš. Třeba vymyslíš novy způsob mluvy zadečkem :) ✔
4. Najdi vlka a zkus ho přemluvit a naučit chodit po předních nohách ✔

// Kamenná pláž (přes Náhorní plošinu)
//

Doufám, že tedy nevadí, když se přidám T-T

Vydat se přes les, který jsem si sotva pamatoval, mi připadalo jako moudré řešení. Poněvadž takhle bych doma mohl být mnohem dřív! Vždycky chodím kolem Křoviska a- "Křovisko!" provinile jsem se za sebe ohlédl a zvažoval, jestli bych se přeci jen neměl vrátit. Neměl jsem jediný důvod, proč tam takhle nechávat svého planinovského kamaráda, tedy alespoň do té chvíle, než jsem si všimnul požáru, co se znenadání objevil pod obřím (a trochu zvláštním) jelenem, co se tu vlastně taky objevil znenadání. A znenadání tu vlastně byl i Morf, Gangwolfi a... více vlků a daňků. "Ahoj Morfe! Ahoj Gangwolfi! Rád jsem vás- vypadáte, že-" zadrhnul jsem se a snažil se stíhat vše, co se kolem mne dělo. Gangwolfi společně s dvojicí dalších vlků vypadala, že je hodně ve spěchu, jenže to byli tak nějak i ti jeleni za nimi. "Morfe! Morfe, rád tě vidím! Nemáš ponětí, co-" přerušil jsem svou snahu o orientaci a radši si začal všímat místního velejelena. Kromě toho, že byl zvláštní a velký, působil taky dost nebezpečně. A Morf se ho snaží... Morf ho chce opálit! Určitě bych mohl- vyčerpaně jsem si lehnul a fascinovaně pozoroval, co se děje. Možná je tohle náš hvozd a já vůbec nepopletl cestu! Možná, že- Motala se mi hlava. Chtěl jsem nějak pomoct, ale neměl jsem tušení, jak vůbec vstát na všechny čtyři.

// Úzká rokle

Tvářil jsem se tak spokojeně, jak jsem jen po pravděpodobně několikanásobném promrznutí a zasněžení dokázal, což... se ukázalo jako docela spokojeně. První, co udělám, až doběhnu- až dojdu! Až dojdu do hvozdu... bude! Bude, že si lehnu do našeho Skaliska, Skalisička nejmilejšího! A... a rozmrznu! Budu spát! Hodně! A pak, až se vyspím, tak půjdu prozkoumat, co se vlastně stalo. A možná najdu i tu Cynty! Poněvadž existuje. Jistojistě jsem si ji nemohl vymyslet, poněvadž- ale až budu doma! Dával jsem jednu nohu před druhou, občas soustředěně, občas jen tak, aby řeč a má chůze nestála. "A pak... pak najdu Derian! A Marion! A asi i ty ostatní, toho... Kase! Kase. Ten se tam objevil docela najednou a..." vypoulil jsem oči a, kdyby to nestálo příliš mnoho námahy, možná bych se i zastavil. Stále jsem totiž netušil, jak se Maple dostala k vlčeti, a hodlal jsem tuhle záhadu rozlousknout. "Taky by mě zajímalo, jestli jsou další Nosátka a Gangwolfičátka už takhle vysoká!" oznámil jsem kameni, který se jen málo lišil od těch v rokli, a ani mne příliš netrápilo, že jsem nenaznačil, jak vysokou výšku mám vlastně na mysli.

// Zlatavý les

"Cynty..." mumlal jsem a cítil, jak mi něco leze do tlamy. "Cyn..." během oslovování své nové trpící kamarádky jsem si ještě zamlaskal, jako kdybych to cosi lezoucí už už ochutnával. "Ty!" vypískl jsem a vyskočil na všechny čtyři. Jako první jsem si uvědomil palčivou bolest, která se naprosto nečekaně objevila snad všude po mém těle. Všechno, co se mě týkalo, bylo nějaké ztuhlé. "Cynty?" zopakoval jsem pomalu a ještě o něco pomaleji se začal rozhlížet. Nebyla tu náhodou... se... "Se mnou!" vykřikl jsem, jen abych se ujistil, že mi má tlama funguje. Sice taky nějak tuhla, ale rozhodně byla ve větším pořádku než třeba taková pravá zadní. Ale jinak jsem v pořádku. A ona určitě taky. Jistojistě taky! Určitě se šla podívat po něčem k snědku! Poněvadž já... udělal... povzdechl jsem si a pokoušel se na všech těch zasněžených kamenech najít jediný důkaz pro tvrzení, že jsme tu kdysi s černou vlčicí jedli borůvky. Sníh. Borůvky tu nejsou! A jestli tu nejsou borůvky, tak tu nemusela být ani Cynty. Ale ta tu byla! Pamatuji si ji! A- a můj žaludek si pamatuje borůvky! Nešikovně jsem se naklonil tak, abych mohl vidět na vlastní břicho. Kromě toho, že tam bylo, tak nějak nic nedělalo. A už vůbec nebylo plné borůvek. "V tom případě," snažil jsem se vykřiknout si sám pro sebe, abych se dostatečně podpořil uprostřed bílé prázdnoty, v tom případě bych měl... domů. Spokojeně jsem přikývl a vydal se ztuhláckým tempem na pochod domů.

// Kamenná pláž