Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už jsem téměř vyhloubil celou díru o velikosti Duncana, jenže ten prohlásil, že by to bylo teplé. "Ale teplá se v zimě hodí, Dunčí! Zahřejeme se! Nebude nám zima! A- a slyšel jsem, že v pouštích dokážou být pořádné větry! Takové ty, co- co přinesou chládek! Teplý úkryt je dobrý úkryt," zazubil jsem se na něj, ale s hloubením jsem již nepokračoval. Připadalo mi, že díra je pro mě více než akorát velká, a jestli se Duncanovi, kterému jsem jako správnému kamarádovi hodlal od nynějška říkat Dunčí, chtělo bydlet na povrchu, měl jsem hotovo. Poněvadž Dunčí už v jednom Slunisku bydlel, tak nemusí do dalšího! A jestli ta Slunečná smečka byla nejlepší, tak... tak to dává naprostý smysl! "Páni," vydechl jsem s obdivem, byť poněkud opožděně. "Takže ty jsi syn alfy! To je super! Já jsem- já asi nejsem alfovitý, to bys poznal, viď? Totiž, kdybych byl! Ale nejsem. A to nevadí! Ale ty jsi! Páni! Kolmé slunce," zavrtěl jsem fascionvaně hlavou a pozdvihl hlavu, abych to porovnal s naším sluncem, které tak kolmé rozhodně nebylo. Vlastně nebylo vůbec, poněvadž byla deštivá noc. "Páni," zašeptal jsem ještě jednou a následoval svého kamaráda, který mi oznámil, že to tu zná. "Opravdu? Ty znáš snad všechno! Já tu nikdy nebyl! Vlastně nikde tady jsem asi nikdy nebyl! Nikdy nikdouc! Ty jsi opravdový profesionál," nechápavě jsem zavrtěl hlavou a počkal, až Dunčí dopije, abych místní vodu taky mohl ochutnat. Byla moc dobrá, jen trochu chutnala jako zatoulaná zrnka písku. "Vynikající!" vyprskl jsem a znovu vyskočil na všechny čtyři. Byl jsem nadšený z toho, že poznávám úplně nová území, a ještě takhle téměř podobná slunci. "Půjdeme dál? Prosím! Poznáme úplně všechno! Teda, ty ne, ty už to znáš, ale... ale! Já ne! Nauč mě všechno, prosím! Co je tamtím směrem?" zeptal jsem se ho a ukázal přímo vedle sebe. Krajina působila dojmem, že v ní bude jen více písku, nekonečně nekonečně mnoho písku, ale i to znělo dostatečně zajímavě na to, abych se tím směrem ihned rozešel. "A Dunčí? Mohl bych ti říkat Dunčí, prosím? Nebo Dunčo! Dunko! Dun... Dune? Mohl bych ti nějak říkat, prosím?" prosebně jsem se na něj zadíval, než jsem si uvědomil, že to nebylo to, na co jsem se chtěl zeptat. "A proč už nejsi ve Slunečné smečce?" dodal jsem a zvědavě si ho za naší písečné chůze prohlížel.

// Tekutý písek (přes Poušť Ararat)

Slepá výprava

Jenže jsem přestat musel, poněvadž během chvíle se dostavilo zděšení z Duncanova zděšení, že podvádím. "To teda ne! Já- já nekoukám! A ani si nemyslím, že koukáš ty! To bych si nedovolil, opravdu! Podle mě jsi čestný čestmír! Nejčestnější!" pokoušel jsem se svého blátivého kamaráda přesvědčit, ale aktivní přikyvování mi k tomu vůbec nepomohlo. "Opravdu!" zopakoval jsem a omluvně strčil hlavu do své díry, abych otestoval, jak moc slunisková už je. Slunisko a Slunečná smečka! "Takže- takže budeš bydlet se mnou?" zeptal jsem se spíše písečné díry. "Poněvadž jestli chceš bydlet se mnou, tak to tu musím ještě víc- víc to... to..." Soustředěně jsem zkousl dolní ret. "Rozšířím to! Ale! Páni," povzdechl jsem a znovu zatoužil vypoulit oči. "Takže ty už jsi ve Slunisku bydlel? A jaké to bylo? A! Jaká byla tvá smečka? Já se tě vlastně nikdy nezeptal! Líbila se ti, jako ta naše, nebo byla horší? A nebo byla lepší? A nechybí ti? Proč jsi z ní odešel? A proč se vůbec jmenovala Slunečná? Bydleli jste taky na slunci? Bydleli jste... bydleli jste ve slunci? Povídej, prosím!" zanaléhal jsem a nevím přesně, v jakém okamžiku se to stalo, ale otevřel jsem oči.
"Je," zklamaně jsem zašeptal a mžouravě pozoroval okolí. Písek byl sice hřejivý, ale rozhodně ne sluneční. "Přesně sem jsem chtěl dojít! Naše výprava je úspěšně u konce, Duncane! Můžeš otevřít oči! Naše ne viditelná výprava končí tady! Na slunci! Já vím, že to není doopravdy slunce, ale mohlo by! Trošku!" Nadšeně jsem se na něj zazubil a doufal, že je stejně plný radosti, jako jsem já. "Je to tu pěkně pěknoucí! A na slunci!" Zaradoval jsem se a vrátil se ke kopání Sluniska.

// Starý ostrov
Slepá výprava

"Duncane, dokázali jsme to!" zahulákal jsem, když mi přišlo, že se mé nohy už neboří do bahna. Vlastně ani nepršelo, takže všechno vypadalo o dost hezčeji, než před pár chvílemi, kdy jsme bojovali o přežití v bahně, jehož králem Duncan rozhodně nebyl. Ale to jsem mu nemohl zazlívat, poněvadž já bahno taky nijak neovládal. "Duncane, zvládli jsme to! Přežili jsme! Už- už se musíme zbavit jen bláta, které se na nás přlilepilo, a-" nastražil jsem uši. "Slyšíš vodu? A- a není tu... vedro?" Připadalo mi, že během okamžiku se celá má srst vyztužila, jak na ní všechno bláto uschlo. "Je tu... je tu teplo! Příjemné teploooo," spokojeně jsem se uculil a lehl si na zem, která taky tak nějak podivně hřála. "Jsme na slunci! Došli jsme na slunce! Je tu teplo! A- a nevidíme ho, takže- takže to klidně být slunce může! Jsme na slunci! První sluneční vlci, Duncane!" vykřikl jsem a nadšeně se začal povalovat po zemi, totiž po sluneční zemi, a ani se příliš neobtěžoval přemýšlet nad tím, že to, v čem ležím a co se lepí na vrstvu bláta, je písek. "Jestli ale otevřeme oči teď, tak oslepneme! Teď už je to jistojisté!" prohlásil jsem a docela zoufale si přál vypoulit oči, aby bylo jasné, jakému nebezpečí čelíme.
Vyskočil jsem znovu na všechny čtyři a začal se slunečním pískem brodit. "Koukej, Duncane! Já plavu! Plavu sluncem!" Radostně jsem vyplázl jazyk a nechal tlapy, ať se ve vodní sluneční aktivitě činí. "Myslíš, že se dá do slunce prohrabat? Uděláme si tu úkryt! Bude to náš sluneční úkryt! Spolu! Ne! Budeme mít každý svůj! A budeme se chodit navštěvovat! Ten můj..." popoběhl jsem, dokud o spodek mé tlapky nezavadila nějaká zabloudilá větev, která sem musela zabloudit z našeho hvozdu, "Bude tady!" Rázně jsem se postavil a okamžitě začal hrabat. "Ono to možná vypadá trochu jako díra v zemi, ale nemůže to být díra v zemi, když jsme na slunci! A ó, bude hluboká! A prostorná! A nebude mít nízké stropy! A bude dost velká na to, abychom se tu vešli spolu! Teda, až přijdeš na návštěvu! A- a jak si to postavíš ty?" Na moment jsem přestal s kopáním, abych se na svého blátivého kamaráda mohl ohlédnout, a když jsem tak naprosto náhodně zvoleným směrem učinil, vrátil jsem se ke hloubení. "Bude to pěkný úkryt. A budu mu... budu mu říkat Slunisko!" Zazubil jsem se a nehodlal s tvorbou slunečního úkrytu přestat.

Slepá výprava

Vlastně jsem ani nečekal, že se Duncan přidá. Jenže on se prohlásil za krále všech bahen, což na něj vlastně sedělo, a během okamžiku se vyválel v bahně vedle mne. "Ó, bahenní králi všech bahen!" zasténal jsem a zabořil do bahna i obličej, jen tak, poněvadž jsem to s jistotou strašně dlouho nedělal, "Zastav své poskoky, prosím! Požírají mě! Já- stávám se bahnem! Bahno ale nedokáže jít na výpravu! Já- nesmím- nesmím být bahno!" Kroutil jsem se a občas zakňučel, jako že mě to bahno, co jako že padá z nebe, bolí. Překvapující bylo, že po chvíli opravdu padat začalo. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o další agresivní kapky, jenže ty se pak tak nějak začaly měnit v cucky, které chutnaly jako hlína. "Jinak oslepnu?" vyděšeně jsem vypískl a začal vrtět hlavou. Duncan měl pravdu. Opravdu padalo bahno a... to se mi rozhodně nikdy nestalo. "Duncane, to je pfr-" vyprskl jsem uprostřed své promluvy, poněvadž se mi trocha bláta dostala do tlamy, "To je průšvih! Já nesmím doopravdy oslepnout! Opravdu ne! Já- já v tom nejsem moc dobrý! Musíme pryč, Duncane! Schovat se před bahnem!" Vyděšeně jsem vyskočil na všechny čtyři, a poslepu se začal rozhlížet, což, stejně jako kdykoliv předtím, nebylo moc účinné. "Musíme utéct! Tudy! Sleduj můj hlas! Totiž, nesleduj, mohl bys oslepnout! Neotevírej oči, to bahno tě dostane! Ale sleduj můj hlas jako že následuj můj hlas! Budu mluvit a ty pojď za mnou! Naše výprava vede do bezpečí!" Rozeběhl jsem se náhodným směrem. Byl to běh poněkud těžkopádný, vzhledem k tomu, že víc než já jsem byl spíš bahno, ale to vůbec nevadilo. "Tady je můj hlas! Můj hlas! Sleduj můj hlas! Totiž nesleduj, ale- ale ty víš! Hlaaaas!" volal jsem a řítil se vpřed, strom nestrom, bahno nebahno. "Hlaaas! Hlaaas!" Doufal jsem, že nás bahno nebude následovat. "Myslíš, že se bahno něčeho bojí? Vody! Bojí se vody, Duncane! Najdeme vodu! Ale ne tu černou! Černou řeku ne!" Zavrtěl jsem hlavou, pro případ, že by to Duncanovi i přes naši slepotu dokázalo naznačit můj nesouhlas. "Hlaaas!" zopakoval jsem ještě a pokračoval v běhu. Najdeme řeku! Tohle bahno přežijeme a- a- bude to!

// Pouštní oáza

// Sarumen
Slepá výprava

Snažil jsem se během své nejisté chůze tvářit co nejsebejistěji. Ta slepá výprava byl skvělý nápad, byli jsme na to dva, připravení a odhodlaní se vypravovat, plní energie... jen těm stromiskům to nějak nedocházelo, poněvadž se neustále pletla do cesty. "Musíme setrvat! Jak jen to půjde, tak musíme setrvat, Duncane!" povzbudil jsem ho a rovnou před sebou tlapou zamával, abych detekoval další překážky."A rozhodně ti mohu sehnat pár vlčic! Ale- ale já myslel, že je máš i tak! Ale rád ti s nimi pomůžu, jestli tě některé nechtějí. Rozhodně nechci, aby ti nějaká zlomila srdce! Ale to snad ne. Já snad nikdy zlou vlčici nepotkal! Ale teda-" udělal jsem dalších pár kroků. "Kde myslíš, že jsme?" cítil jsem, jak se čvachtavé bahno lepí na mé tlapy. "Neměla tu někde být řeka? Přešli jsme řeku! Duncane, ta řeka je černá! A neměl bys z ní pít. Já z ní taky nepiju! Kdyby ses z ní napil, tak je to docela průšvih, poněvadž- no, vlastně nevím. Ale jednou nám tam spadla Darkie! To byla teda ještě malá, ne takhle dospělá. Ale hlídal jsem ji a spadla tam! Ale- ale vlastně ne. Spadla do kaluže. Ale- ale i ta řeka je nebezpečná! A jestli jsme se přes ni dostali, tak... tak musíme být..." pokoušel jsem se znít nenápadně a začal se rozhlížet, i když to nemělo žádný účinek. Vůbec jsem netušil, kde jsme.
"Tady!" šťastně jsem vypískl a mírně se rozkročil. "Tady, na první zastávce naší výpravy! Teda, první zastávka měla být ta řeka, to jsem měl naplánované, ale- ale jestli jsme řeku prostě přešli, tak- tak! Jsme tady! Ano!" Zazubil jsem se a dál si naše prostředí rádoby prohlížel. "Je tady- je tu... cítíš to?" Zdvihl jsem hlavu, abych se pořádně nadechl, ale tak nějak se během tohoto procesu stalo, že jsem vdechl kapku. "Kchr," vyprskl jsem a prudce zavrtěl hlavou, aby ta kapka vypršela zpátky ven. "Bahno! Zlomyslné bahno! Na tomhle území prší bahno!" Vyděšeně jsem začal pobíhat a předstíral, že opravdu prší. "Duncane! Duncane, nemůžeš tam tak stát! To bahno je smrtelné! Nechceš přeci umřít! Utíkej, Duncane, utíkej!" Dělal jsem kolečka a věděl, že je jen otázkou času, než do něčeho narazím. Podle toho, že se tak nestalo celkem dlouho, jsem usoudil, že už jsme opravdu opustili hvozd, ale... stále. Během mého třetího kolečka hulákání a útěku před bahnem jsem zakopl o něco větvovitého na zemi. Letěl jsem. Na malilililinkatou chvilku jsem letěl. A pak přistál. V bahně. "Dostalo mě, Duncane! Musíš ho porazit, prosím! Jinak nemůžeme jít dál!" Svíjel jsem se ve hnědé hmotě, která až na to, že byla poněkud studená, byla vlastně dost příjemná. "Musíme- pokračovat- ve výpravě!" šeptal jsem, jako kdyby to měla být má poslední slova.

začátek slepé výpravy

I přes tu agresivní vůni jahod jsem spokojeně pozoroval své veledílo. Litai a Maleo se k sobě začali naklánět, takže to začalo vypadat opravdu opravdu slibně. Věděl jsem to! Určitě- určitě jsou už nějakou dobu své polovičky! Jistojistě ano! A nebo- nebo spolu budou odteď! Párkrát jsem si přikývl, i když to nikdo nemohl vidět, a ani nijak neřešil, že prší. Je to jen romantický deštíček, uculil jsem se pro sebe a pokračoval ve své sledovací akci. "Pusu... pusu..." šeptal jsem a doufal, že se každou chvílí stane. Nechal jsem alespoň květy v jejich okolí rozkvést ještě růžověji. A cosi v jejich břichách! Taky tam něco kvetlo. Byl to takový ten pocit, když vlk sní motýly a oni pak chtějí ulítnout, ale nemůžou, poněvadž jim brání stěna žaludku. Stěna, zahihňal jsem se, poněvadž představa, že můj žaludek je vlastně takové menší Skalisko naplněné jídlem, mi připadala opravdu legrační. A legrační připadala situace i Litai a Maleovi. Jak se mohli tak dlouho nevnímat? Jako kdyby se znali celý svůj život. Je to osud. Měli se potkat a... mít se rádi. Jsou tu jeden pro druhého a vždy budou. A ten hmyz v břiše... ten to dokazuje! Culil jsem se, dokud jsem nezaslechl své jméno. "Duncane!" vypískl jsem nadšeně a rozeběhl se k vlkovi. "Duncane!" zopakoval jsem znovu, potišeji. Pobíhal jsem kolem něj, ale nepřipadalo mi, že by mne jakkoli postřehl. "Já jsem vlastně neviditelný!" vysvětlil jsem mu a okamžitě se znovuobjevil. "Ahoj, Duncane! Co jsi stihl dělat? Taky jsi pozoroval Litai s Maleem? Dal jsem je dohromady, koukej!" Hrdě jsem se ohlédl na scenérii rozkvetlých květů a zpívajících ptáků. "Mohl jsem kolem nich ještě udělat z těch květin srdíčko, ale- ale to už by bylo asi moc. Ale mají se rádi! Měl jsi pravdu!" Obdivně jsem na něj s úsměvem zíral, poněvadž Duncan byl doopravdy věštec. "Ty víš snad všechno! Jsi skvěluper!" povzbudil jsem ho a konečně nechal Litai s Maleem být. Někdy se potkáme a popovídáme si o tom, jak se máte. A budete mít vlčata! Ale- ale teď... zamyšleně jsem se zadíval na Duncana.
"Překvapil jsem tě tím neviditelnenstvím? Překvapil, viď?" zeptal jsem se a ještě šťastně poposkočil, aby řeč nestála. "Mám nápad!" vykřikl jsem hned nato, aniž by se Duncan mohl nějak velkolepě vyjádřit, "Mám nápad! Víš, já... byl neviditelný! A teď- teď budu NE viditelný! Chápeš? Jakože- jakože-" Zavřel jsem oči, tak rázně, jak to jen šlo, aby bylo naprosto zřejmé, jak ta ne viditelnost má fungovat. "Jakože ne vidím! A teď! Teď půjdeme na výpravu! Pro... pro zázračné kameny!" Udělal jsem první krok vpřed, který byl o něco nejistější, než jsem plánoval. "Potká nás spousta nebezpečí, můj věrný příteli! Ale my vše zvládneme! Vypravíme se klidně až na konec světa, abychom ty kameny našli! Pravda, možná se z té výpravy nevrátíme!" Přál jsem si, aby právě nyní začal foukat vítr, který by rozevlál mou srst a přidal momentu na důležitosti. Jenže místo toho dál jen pršelo. "Ale vrátíme se silnější!" uzavřel jsem svůj proslov a udělal pár dalších nejistých krůčků. "Půjdeš taky, viď? Můžeme nevidět spolu! Když budeme oba ne viditelní, tak to půjde jistojistě lépe! A půjdeme... půjdeme třeba... třeba tudy!" Ukázal jsem před sebe, aby alespoň Duncan věděl, kam jdeme, a rozešel se tím směrem. Nejistě. A velmi, velmi pomalu.

// Starý ostrov

testování jarní magie

Opravdu to vypadalo, že se oba jen stydí, poněvadž nevědí, že jsme jejich lásce otevření. Plně otevření! pokusil jsem se je ještě přesvědčit ve své mysli, ale Duncan mému přesvědčování se svým oficiálním prohlašováním moc nepomohl. Jistojistě to myslel dobře, ale připadalo mi, že takhle otevřenost novým vztahům nevypadá. "To ne, opravdu!" vypískl jsem, když začal Malea s Litai prohlašovat za milence, drahoušky a pár, a začal rychle vrtět hlavou. Maleo teda tvrdil, že je Zakar, ale já mu moc nevěřil, poněvadž to celé vypadalo, že se snaží jen odvést mou pozornost. Ale možná je opravdu Zakar! Ale proč by mi pak lhal? Možná- možná nechtěl, abych věděl, jak se jmenuje? Ale... vždyť jsme kamarádi, ne? Na moment jsem pocítil nejistotu. Nedokázal jsem uvěřit, že by mě šedohnědý vlk neměl rád natolik, aby mi řekl jeho pravé jméno. Takže si ho vymyslel! uzavřel jsem se spokojeným úsměvem a nehodlal se tímto tématem nadále zabývat, poněvadž mi zbývalo ještě jedno důležitější. Už už jsem se chystal říct svou další teorii, proč by měl být Maleo s Litai, jenže ani jednomu z nich se to nelíbilo, soudě podle toho, že nás Maleo okřikl. "Omlouvám se," špitl jsem a nepatrně si poposedl. Ale stejně! Jim by to moc slušelo! Mohli by spolu chodit na procházky! A povídat si! A ani jeden z nich by nebyl osamělý! A- a taky by tu takhle Maleo zůstal! A mohli bychom tu být všichni! A moc by teda nemluvili, když by byl někdo nablízku, ale jinak! Jinak by si moudře povídali do noci a... a určitě mají oba rádi pláž! Byl jsem připravený vysnít Litai a Maleovi celou jejich krásnou budoucnost, jenže Litai oznámila, že jsou na odchodu. "Ne! Prosím!" vykřikl jsem a vyskočil, abych jí zabránil cestu. "My už toho necháme, opravdu! Už jsme toho nechali! Já- já ani nic neříkám, vážně! Jen- jen jsme to nemysleli špatně, prostě- prostě by vám to slušelo a- a- byli byste šťastnější! A my pro vás opravdu chceme to nejlepší! Podle mě k sobě patříte, opravdu! Cítím to v kostech! To se teda jen říká, ale i tak to doopravdy cítím! Podle mě byste byli takhle moc moc spokojení! A- já si představoval, že byste- že byste si mohli povídat! Oba jste- jste strašně moc sami, a já nechci, abyste byli sami. Litai- Litai je tu tak sama a- a k Duncanovi se nehodí. A Duncan, Duncan má hodně vlčic, on je na ně odborník! Ale Litai je úplně úplně sama! A to je smutné, poněvadž by to tak být nemuselo," smutně jsem se na ni podíval. Opravdu mě mrzelo, že zatímco ostatní jsou v párech, ona tu chodí takhle opuštěná. "A Maleo!" pokračoval jsem okamžitě v přesvědčování, poněvadž jsem byl omeznámen s tím, že jakmile jednou skončím, nebudu smět pokračovat, "Maleo! Ty- ty se taky touláš sám! A takhle, kdybys byl s Litai, tak bys- tak bys tu mohl zůstat! Mít domov! A taky nebýt sám! Podle mě jsi jinak hodně opuštěný, ale- ale! Takhle bys nebyl! Byl bys spokojený! A- byli byste spolu hezcí! A jestli už spolu jste, tak- tak se nemusíte stydět, poněvadž je to opravdu moc hezké!" Párkrát jsem přesvědčivě přikývl a znovu se posadil, tentokrát do Litainy cesty. "Nechoďte," zopakoval jsem a zadíval se kamsi do korun stromů, aby Litaino a Maleovo soukromí bylo zachováno.
Možná, že potřebují jen popostrčit! Potřebují jen drcnout a- a budou zamilovaní! uvědomil jsem si a nepatrně pootevřel tlamu, fascinován tm objevem. Kdyby- kdyby byl způsob, jak... jak je dát dohromady! Ale na to potřebují soukromí! Potřebují klid, potřebují... potřebují soukromí! "To my už půjdeme!" vykřikl jsem s novým nadšením a významně se ohlédl na Duncana. "Půjdeme, abyste věděli, že- že si zasloužíte klid! A že bude všechno v pořádku! A máme vás rádi! A- a- tak! Tak- tak ahoj! Mějte se hezky! Někdy se zase uvidíme, až bude zase hezky! A nyní bude hezky pořád, poněvadž je skoro léto! Takže se skoro pořád uvidíme!" zazubil jsme se a rychlostně se rozeběhl pryč.
Tak. Když jsem se cítil dostatečně nepozorovaně, skočil jsem za jeden stromů v okolí, s perfektním výhledem na Malea a Litai, ale jinak velmi nenápadným. Duncana jsem tam již neviděl, takže nejspíš zvolil stejnou taktiku, jako já, jen byl o dost neviditelnější. Já vlastně můžu být neviditelný! uvědomil jsem si a ihned se dal do práce. Dlouho jsem se sice nezneviditelnil, ale nyní se to hodilo naprosto perfektně a... stejně jsem potřeboval trénovat. Zmizel jsem. Byl jsem vzduch! Průhledný a opravdu nenápadný. Hrdě jsem vystoupil zpoza svého úkrytu, poněvadž nyní jsem byl své vlastní skrytí. A teď k tomu drcnutíčku drcnutí! Nějaké- nějaké šťouchnutí, aby- aby si řekli, jak se cítí! Kdyby jen... Byl jsem si jistý, že se nejednalo o magii země, když se kolem Litai a Malea objevily všemožné růžové květy. Ptáci začali švitořit o dost více nahlas, vzduchem začaly vonět jahody. Jahody? Proč zrovna jahody? Zavrtěl jsem překvapeně hlavou, ale jinak jsem pokračoval v tom, co... se dělo. I když jsem si nebyl jistý, že to opravdu způsobuji já. Jahody voněly až ke mně, a to jsem neviditelně stál docela daleko. Jenže u jahod to neskončilo. Byl to jakýsi... pocit. Takové zvláštní hřání v těle, které nutilo vlka, aby se na jiného díval obdivně. Příjemné teplo, které nutilo vlky, aby byli příjemní i oni. Aby jednali s... láskou. Litai s Maleem byli přece sami, v klidu... a všechno kolem nich bylo plné romantiky a jahod. "Dejte si pusu..." zašeptal jsem, plný soustředění, a nespouštěl oči ze scény před sebou.

Nadšeně jsem sledoval své spolusmečkovníky a Malea, který by taky mohl být spolusmečkovník, kydbychom mu poskytli ty správné informace. "Ahaa," fascinovaně jsem vydechl a začal znalecky přikyvovat. "Podle mě ti dá Litai ty nejlepší informace! A já taky, kdybys chtěl! A měla k vám namířeno ještě Gangwolfi, já jí říkal, že jsi to ty, a že se nemusí strachovat, poněvadž jsi moc hodný, ale ona sem stejně šla! Ale nevím, jestli sem došla, když tu-" pro jistotu jsem se rozhlédl, aby mé tvrzení bylo naprosto pravdopravdoucí, "není." Hodlal jsem se posadit, ale pak do mě Maleo šťouchl, takže jsem byl místo toho zaměstnán chichotáním a hihňáním, které pokračovalo i v té chvíli, kdy se mne zeptal na veverku. "O tom už jsem přemýšlel! A říkal jsem si, že je to možné. Byla přeci jen cizokrajná! Úplně dočista cizí! Ale- ale nevím. Rozhodně umí plavat! Ale- ale nepotkal jsem ji. Už hodně dlouho. Ale! Nedávno jsme potkali dacany. Jsou hodně podobní srnkám, takže jsme je lovili, ale teda, já přišel pozdě, takže ti to říkám tak, jak mi to řekl tady Duncan, ale ti dacani byli mrtví! Totiž, to je normální, ale pak! Pak ožili a- my je museli zabít znovu!" překvapeně jsem zakroutil hlavou a byl plně odhodlaný podat Maleovi ještě další novinky, třeba tu, jak jsem málem vyhladověl, poněvadž jsem jedl celou zimu jen borůvky, nebo tu, jak mi Život dal květovou korunku, kterou mi teda Maleo doposud nepochválil. A taky jsem mu mohl ještě říct, že mě Smrt proměnila na vlče. Nebo, že jsem mluvil nijik tikhli. Jenže dříve, než jsem vůbec stihl otevřít tlamu, dodal nám novou informaci Duncan.
Překvapeně jsem na něj zíral. On to byl takový náš smečkový profesionál na vztahy, vždycky dokázal odhadnout nějakou spojitost předtím, než se vůbec stala. "Ale!" vypískl jsem, abych zaprotestoval a zastal se jednoho ze svých kamarádů, "Ale Maleo může, Duncane! On- on je opravdu moc milý! A chytrý!" Uculil jsem se na něj, aby věděl, že to, co myslím, myslím doopravdy, a pak své culení přesměroval na ně oba. "Rozhodně můžeš chodit na návštěvy, Maleo! A- a slušelo by vám to!" povzbudil jsem je a rázně přikývl. "Moc! Totiž, ne, že byste spolu museli být, to jako ne, ale kdybyste chtěli, bylo by to hezké a- a možná byste to měli zkusit! Totiž, já vás oba znám, takže takže vím a- a myslím, že byste mohli být spolu! Poněvadž Litai- Litai je tichá, strašně moc přemýšlivá... a legrační! A to jsi ty taky, Maleo! A oba jste hodní na mě! Takže jste hodní určitě i na všechny ostatní, poněvadž mám docela zkušenosti, že to takhle funguje! Vypozoroval jsem to, opravdu! Takže- takže možná-" zhluboka jsem se nadechl, poněvadž od posledního nahnání vzduchu do mých plic uběhla drobná věčnost, "Možná byste spolu měli být!" Uzavřel jsem a konečně se posadil. Nebo už spolu jsou, ale stydí se!

// SarumenSKÉ SKALISKO

Šel jsem tak, jak se jít dalo, když vlk nenesl téměř dospělé vlče. Velmi uvolněně. A natěšeně. Uvidíme Malea! Ještě tu je! To bude fajn, uculil jsem se a téměř si představoval, jak bude Maleo rád, že mě vidí. Jak mi poví, že vlastně potkal mnohem hloupější vlky, a že našel i tu cizokrajnou veverku. Možná pak plaval za ní! Možná, že se naučil mluvit jako ona! A možná, že si našel nějakou Maleičici! Usmíval jsem se, ale ne moc dlouho, poněvadž pak Duncan začal říkat, že bych měl odkošovat Derian. "Proč bych jí měl dát košem? Nikdy jsem žádný koš neměl," přiznal jsem s mírným zmatením a trošku se i rozmáchl ocasem, aby bylo jasné, že jsem na koše a košíky velmi chudý. "Ale- já jí nemiluji kvůli barvě, víš? Já- já ji mám prostě rád. A fialovou taky! Proč bych jí měl dát košem a... jak? Je to hezký dárek?" zvědavě jsem se na svého spolusmečkovníka podíval. "Možná by jí koš udělal radost! Nějaký... nějaký pěkný koš! Ale dát jí košem, to zní jako... jako ubližování. Nemyslel jsi, abych jí dal koš? Ale podle mě by Derian ráda dostala i něco jiného! Třeba... třeba květiny! Nebo strom! Nikdy jsem nikomu nedal strom, ale musí to být více, než je jen taková květina. Je to obří! Květina! Co se dá s takovým košem dělat? Mohla by- mohla by do něj dát věci! Třeba květiny! A kamení! A- a vodu? Vodu asi ne. Ale to nevadí! Ale! Mohlo by se jí to líbit, viď? On je to vlastně geniální dárek!" Fascinovaně jsem začal zírat kolem sebe, jen abych nějaký darovatelný koš našel. Nějaký pěkný! Dám Derian koš! Ten nejhezčí koš, co kdy dostala! Šťastně jsem se usmíval a párkrát si pro sebe přikývl, poněvadž Duncanův nápad byl naprosto skvělý.
Další skvělý nápad jsem zase vymyslel já: "Duncane, půjdeme za Maleem? Je v lese! Totiž, ve hvozdě! Určitě se ti bude líbit! Rozhodně ano!" Ani jsem nečekal na jeho názor a rozeběhl se za pachem svého starého dobrého kamaráda. "Maleo!" šťastně jsem vypískl, když byl šedohnědý vlk na dohled. "Maleo! Ahoj, Maleo! Rád tě vidím! Pročpak jsi k nám přišel? Chceš být u nás? Prosím! To by bylo skvěluper! Víš, co jsem ti říkal o skvěluper, viď? Skvělé a super! A- dlouho jsem tě neviděl! Jak se máš! Ty-" ufuněně jsem doběhl a věnoval pořádný úsměv i své spolusmečkovnici, "Ahoj, Litai! Litai, tebe taky moc rád vidím! Víš, zjistil jsem, že tady Duncan opravdu Litai není, tvé jméno opravdu je jedinečné! A-" Posadil jsem se a několikrát vydechl. Měl jsem opravdu radost, že jsme se tu všichni takhle hezky sešli. "Ahoj," spokojeně jsem zašeptal a ohlédl se na Duncana, jestli by taky nechtěl něco říct.

// Sarumen

"Žralok," zopakoval jsem co nejvzdělaněji po Duncanovi, aniž bych tušil, co to má znamenat. "A... žralok není vzácná ryba," prohlásil jsem, aby bylo zcela jasné, že jsem jeho slova pochopil. Bylo to tedy trochu matoucí, poněvadž podle Duncana vlčice dávaly košíkem, musely se lovit a rozpracovávat.
Byl jsem tedy velmi rád, když jsme se dostali k tématu barev, které tak matoucí nebylo. Neví? zvědavě jsem si ho prohlížel a doufal, že z něj vykoukám trošku větší odpověď. Třeba tak velkou, jako jeho řeč o vlčicích. "Takže máš rád hodně barev!" vypískl jsem nakonec s nadšením a začal rychle přikyvovat. "Já mám taky rád hodně barev! Ty máš možná i rád všechny! Jsi spravedlivec spravedlivý, Duncane! Já- já mám asi nejraději... modrou! A zelenou! A... asi i oranžovou, ale tu vlk moc nevidí. Je na kopcích! Na těch, na kterých bydlí Život. Tak takovou zele- oranžovou!" zubil jsem se o sto šest, ať už to číslo znamenalo cokoliv, a byl rád, že jsme konečně našli pořádně společnou řeč. "A taky fialovou! A poslední dobou i žlutou! A tmavě modrou! Není zvláštní, že není tmavě žlutá? Viděl jsi ji někdy? A ještě červenou! Červená je podobná oranžové, tak ji mám taky moc rád! A hnědou, hnědá je pěkná," uculil jsem se a vydal se opatrně do části jeskyně, která podle pachu patřila jen Gangwolfi a Nosielovi. Vypadala podobně, jako ta naše, akorát byla trošku menší a nižší. Skrčil jsem se, abych nedrhnul zády, tedy vlastně Marion, o strop. "Je to tu trochu nizoučké! Já teda tu nikdy nebyl, ale je to docela nízko," oznámil jsem ještě svému kamarádovi, aby i on zůstal informovaný, a Marion opatrně položil do rohu místnůstky. "Mari, za chvilku přijde maminka, ano? My... půjdeme. Ale jsi v úkrytu. Ve Skalisku. Jsi v bezpečí," usmál jsem se rozlučně na dřímající vlče a možná až přehnaně potichu se pokusil vytratit z úkrytu.

// Sarumen

// Ohnivé jezero

Opatrně jsem nakračoval, abych ze sebe Marion náhodou neshodil. Naštěstí Gangwolfi šla podobně pomalu a Duncan, Duncan se přizpůsobil, zatímco povídal, jak to bylo ještě se Styx. Takže ona by... ona by Marion snědla? Vyplašeně jsem vypoulil oči a začal vrtět hlavou. "To by přece neudělala! Vždyť- vždyť proč by to dělala? Byla sice zima, ale... ale to neznamená, že by ji snědla! Třeba to bylo opravdu jen nějaké nedorozumění. Ona... ona nemohla být přeci špatná. Nemohla být špatná, Gangwolfi. Možná, možná se stalo něco jiného, jen-" Gangwolfi považovala Duncanovu informaci za hodně důležitou, poněvadž se na Styx dost rozzlobila. A má právo. Jen- neměli bychom ubližovat někomu dalšímu. Ale- Marion- Cítil jsem, jak se mi slabě nadechuje na zádech. Slyšel jsem, jak občas vykníkne bolestí, kterou se mi nepovedlo utlumit. "Jestli někdy Styx potkáme, tak... tak... pomohu ti s ní," dopověděl jsem s nejistotou a jednou přikývl. Nemohl jsem se na Gangwolfi usmát, poněvadž na něco takového se usmívat nesmělo. "Ale hlavně Marion bude lépe, opravdu!" povzbudil jsem ji a pokračoval dál naším hvozdem.
Avšak Gangwolfi se musela oddělit. Cizinci? Ale- já ten pach znám! "Já ten pach znám, Gangwolfi!" vypískl jsem a natěšeně se začal rozhlížet po šedohnědém vlkovi. "Jmenuje se Maleo a jsme kamarádi! On je teda pořádně chytrý, ale jinak je moc hodný! Jednou mi řekl, že jsem... že nejsem chytrý, ale pak vlastně řekl, že jsem řekl něco chytrého, a bylo to v pořádku! Ale jmenuje se Maleo! Hledali jsme spolu cizokrajnou veverku! Půjdu s teb-" přerušil jsem se, když jsem si uvědomil, že mám jiný úkol. Marion. Postarám se o Marion. Musí si odpočinout. "Pozdravuj ho, prosím!" zazubil jsem se na ni a poslušně se společně s Duncanem vydal směrem k úkrytu. Ale zbývala nám ještě docela dlouhá cesta. Rázně jsem se obrátil na Duncana, který se se mnou musel trošku nudit. "Duncane?" zvědavě jsem vypískl a začal si ho prohlížet. Byl až legračně tmavý, ale to jsem mu nemohl říct, poněvadž by to mohlo vést k ukončení našeho přátelství. "Jak- jak je to teda s tebou a vlčicemi? Jak... můžeš mít víc vlčic? A znám nějakou? Jistojistě ano! Třeba- třeba..." přimhouřil jsem oči soustředěním a pokusil se si vybavit jedinou vlčici, kterou znám, a kterou by zároveň mohl nějak mít Duncan. "A jaká je tvá oblíbená barva?" uculil jsem se na něj nakonec s další otázkou, poněvadž má zásoba známých vlčic moc velká nebyla.

// Skalisko

Gangwolfi, stejně jako Duncan, sice říkala, že nemám plácat blbosti, ale stejně to vypadalo, jako že se každou chvílí rozpláče. Ublížili jsme Marion. A ublížili jsme Gangwolfi. Smutně jsem přikyvoval na její slova, ale na více jsem se již nezmohl. Pokazil jsem to. Mari si tohle bude navždy pamatovat. Navždy bude vědět, že jsem ji nehlídal. A že jsem to takhle zničil. Byli jsme kamarádi, jenže... jenže nyní... prudce jsem se postavil na všechny čtyři. "Ty jsi taky pořád moje kamarádka, Gangwolfi! Totiž, vždycky jsi byla. A- a! Jsem rád, že pořád kamarádi jsme!" odsouhlasil jsem její slova a pokusil se i o nefalšovaný úsměv. Bolel, ale na mém obličeji se nakonec úspěšně objevil. Bude to v pořádku. Mari bude v pořádku. Ty- ty bublinky jí pomohou! A... bude mě mít ráda. Pořád. Budeme dál kamarádi. A zůstane u nás ve smečce. A- nepřítomně jsem sledoval, jak se Gangwolfi snaží položit Marion na vlastní záda. Teprve když vstávala ze země s výrazem, který skrýval bolest, jsem se vrátil do skutečnosti. Duncan už tou chvílí nabízel nějakého garde, kterému jsem vůbec nerozuměl, ale to nevadilo. "My vás doprovodíme! Opravdu! Pomůžeme- pomůžeme ti odnést Marion! Ty musíš být unavená, Gangwolfi! Ještě před chvilkou jsi přeci lovila! To- to přeci nemůžeš nosit Marion! Už je velká a- a těžká! Já ji vezmu, prosím!" nabídl jsem se a přiskočil z boku ke své spolusmečkovnici. Snažil jsem se být co nejopatrnější, zatímco jsem pomocí čumáku něžně strkal do Marion, abych ji překulil na svůj hřbet, ale stále to muselo působit dosti nemotorným dojmem. "Vezmeme ji do skaliska! Tam si odpočine! A potom, to budeš koukat, Gangwolfi, potom ji naučím chodit popředu! Teda, po předních. Popředu po předních! A klidně i pozadu, ale to jsme nezkoušeli! Víš, já s Duncanem jsme profesionálové na chození! A Mari to taky půjde, tím jsem si naprosto jistý! Jistojistý! Bude tak v pořádku, že nás v tom všechny předežene. Už jsem říkal, že uděláme i závod? Poněvadž v něm nás všechny Mari předežene!" Nyní jsem se již upřímně zubil, poněvadž představa takového závodu se mi opravdu líbila. Zatím to sice vypadalo, že bych ho vyhrál já, nebo možná Duncan, kdyby hodně trénoval, ale rozhodně by to byl závod zajímavý. "Bude to v pořádku," zašeptal jsem Gangwolfi a pořádně se na ni usmál.
"Duncane, půjdeš taky? Prosím! Já- já bych chtěl Mari jen odnést a- a pak bychom mohli na objevovací cestu spolu, jestli nějakou plánuješ! Nějaké pěkné dobrodružství!" udělal jsem na něj prosebný pohled a doufal, že se přidá k našemu gerdovi, poněvadž bez něj by to nebylo ono.

// Sarumen

Poprosila bych za svůj 1 bod o 10 oblázků ^^

Jinak, akce jako taková mi přišla super :D Líbilo se mi, že se opravdu snažila mířit na hráče a... dát všem těm dnům alespoň nějakou smysluplnější náplň ^^ Pro mě bylo teda dost těžké naskočit, tak... jsem to neudělala, ale... jinak jsem pečlivě sledovala úkoly a musím říct, že třeba ten úkol, ve kterém se měl napsat seznam věcí, co bychom do konce dubna každý den chtěli udělat, mě hodně zaujal. Sice jsem se neopovážila jeho splnění poslat, protože jsem si říkala, že některé aktivity, co mám v plánu, jsou docela trapné, ale... ale! :D Pořád, ten úkol mě přinutil se zamyslet nad tím, jak trávím čas, a... prostě to bylo fajn c: Rozhodně oceňuji, že se do takhle náročné neherní akce vedení pustilo ^^ Vlčíšek dvakrát v roce, yay!

Provinile jsem pozoroval své tlapky. Pokazil jsem to. Mari možná nyní bylo lépe, ale to nic neměnilo na tom, že jí tak nemuselo být vůbec. Pokazil jsem to úplně celé. Měl jsem- "Můžu," zašeptal jsem smutně, když Duncan prohlásil, že to není má vina. Když se mi pak Gangwolfi sundala tlapky z obličeje, posadil jsem se. Viděl jsem, jak velké starosti má v očích, jak moc by si přála vědět, co se stalo. "Já vlastně úplně nevím, co se stalo, Gangwolfi," přiznal jsem a mírně zavrtěl hlavou. "Já- já byl ve hvozdu a- a pak přišla Mari s její kamarádkou, která- která asi nebyla kamarádka. Přišla s... hnusnou Styx. Duncan a já jsme ji zastavili s tím, že si Mari převezmeme a že děkujeme a tak, ale ona trvala na tom, že musí vidět tebe! A- a pak vlastně chtěla vidět i smečku, takže jí Duncan ukázal smečku, byla úplně pod kontrolou! A mezitím- mezitím se u nás objevil Morf! A Kasius! A Maple! A páni, bylo tam opravdu hodně vlků! A Marion se seznámila pořádně s Morfem, to bylo hezké! Jenže! Jenže mně zaskočilo, taková divná kůstka z jednoho z dacanů, co jsme ulovili, a nemohl jsem mluvit! A pak- pak ta kůstka chtěla ven a já nechtěl, aby to někdo viděl, tak jsem utekl sem, jenže mezitím-" pohlédl jsem na zraněnou Mari, která se nyní bolestivě usmívala. "Moc mě to mrzí. Měl jsem- měl jsem na Mari dávat pozor. A nedával. Ale... ale až dojdeme do smečky, tak poprosím Morfa, aby... aby udělal pečovatele z někoho jiného," slíbil jsem a zadíval se na vlastní tlapky. Zlobí se na mě? Nebudeme s Gangwolfi kamarádi? A co s Mari? Po očku jsem se podíval na Duncana, o kterém jsem jako o jediném věděl, že s jeho kamarádstvím mohu počítat. "Omlouvám se," zopakoval jsem a pak už radši jen mlčel.

"Bratr!" zopakoval jsem zaujatě a ihned několikrát přikývl. Vlastně to dávalo docela smysl, vzhledem k tomu, že vlk vypadal asi stejně starý, jako právě Styx. "Ona- ona přišla k nám do smečky! Ale netuším, jestli zůstala. Ale přišla! Pak ji tam provedl Duncan, to je ten, na kterého jsem se tě už ptal, poněvadž spolu chodíme po dvou a- tamhle je!" Nadšeně jsem ukázal tlapkou na vlka, který přiběhl jako na zavolanou. "Duncane! Duncane, ahoj!" vypískl jsem, jenže on mi pozdrav opětoval spíš rozzlobeným křičením. "Pardon," špitl jsem omluvně k cizinci a okamžitě se rozběhl za svým kamarádem.
Ukázalo se, že Duncan má důvod, proč na mne křičet. Jakmile jsem spatřil následky svých činů, stydlivě jsem se přikrčil. "Omlouvám se, já- Mari!" Věděl jsem, že bych se měl omluvit, že bych měl prosit o odpuštění, ale nebylo to to, čím bych měl začít. "Kdo jí to udělal? Který- který- který zlý vlk! Jí to udělal?" Styx? Byla to Styx? Nešťastně jsem pozoroval, jak krev z vlčete končí v jezeře. Náhle se tu objevila i Gangwolfi, kterou asi přivolal mateřský pud, poněvadž se hnedka začala o Mari starat a mýt ji ještě více. "Mari?" zašeptal jsem a zoufale seděl, abych nepřekážel ostatním. Je to všechno má vina. Měl jsem- měl jsem ji hlídat. Ale musel jsem- musel jsem se zbavit té věci v krku. A pak- pak jsem se měl hned vrátit. Ale- byl jsem pryč jen chvíli, jen chvilililinku! Měl bych- měl bych Morfovi říct, že nejsem dobrý pečovatel. Neměl bych- neměl bych- "Mari!" vykřikl jsem znovu, když vlče s těžkostí promluvilo. "Mari, Maričko, neboj, všechno bude v pořádku!" několikrát jsem zběsile přikývl a usmál se, i když mi bylo téměř jasné, že to Mari neuvidí. "Bolí tě to, viď? Moc nás to všechny mrzí, Mari. Ale!" naklonil jsem se k ní a začal šeptat, "Ale jsi strašně moc statečná! Jsi naše bojovnice! Nikdy jsem neviděl takhle statečnou vlčí slečnu! Teda, tebe nic neporazí, viď?" Uculil jsem se na ni a znovu se narovnal, poněvadž mi připadalo důležité, aby o této části věděli všichni. "Bude to v pořádku, Mari! Můžeš mi- můžeš nám věřit! Postaráme se o tebe! Koukej!" Tušil jsem, že Mari se moc koukat nebude, ale na tom nezáleželo. Kolem mne se začaly objevovat bubliny, které chvilinku líně poletovaly ve vzduchu, a pak se opatrně a jemně přibližovaly k Marioniným zraněním. "My tu... my vezmeme takové záchranné bublinky, ano? Koukej, tuhle zrovna nese maminka! Ta ji ale nese opatrně, páni! Ještě štěstí, že je jako první, ta první bublinka je totiž úplně nejdůležitější!" znalecky jsem komentoval dění, které se vlastně vůbec nedělo, ale jistojistě mohlo Mari pomoci. Hlavní bylo, že na její hlavě přistála první bublina, která začala klidnit její bolest. "A už jde další bublinka! Kdo nese tuhle? No ano! Strejda Duncan! Nebo- mne snad šálí zrak! Nese dvě bublinky! Je to vůbec možné? Duncane, ty jsi teda namakanec!" fascinovaně jsem zavrtěl hlavou a nechal dvě další bublinky, aby nahradily tu první, co stihla prasknout. "Bude to v pořádku, Mari! Mám tu ještě jednu bublinku, kterou vezmu sám!" odhodlaně jsem prohlásil a začal předstírat, že bublinu před sebou nesu. "Ale teda, to ti musím povědět, ta je pořádně těžká! Nechápu, jak ji unesla tvoje maminka! Nebo Duncan! To je teda- je! Já asi budu potřebovat pomoct," rádoby zmateně jsem se podíval na ostatní vlky. "Ještě štěstí, že mi oba pomůžou! Tak, Mari! Už se nese poslední bublina, opatrně... opatrně... a je tam!" Bublina dopadla na hlavu Marion, jejíž bolest se musela již o dost zmírnit. "Bude to v pořádku! Jsme tu s tebou!" ujistil jsem ji a opatrně od těla vlčete odstoupil. "Omlouvám se," zašeptal jsem k Duncanovi a Gangwolfi, které jsem musel svým chováním zklamat. "Mrzí mne to. Měl jsem... měl jsem dávat pozor," provinile jsem si lehl a schoval hlavu mezi vlastní tlapy. Celé jsem to pokazil.