Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Řeka Tenebrae
2. území z 25

To, jak se všechno semlelo, bylo poněkud zvláštní. "Možná jsem ty bobule neměl žrát," zašeptal jsem k nejbližšímu kamenisku a s politováním zavrtěl hlavou. To na mě taky tak nějak jen vrtělo hlavou, což mne dost zamrzelo, poněvadž to vůbec nebylo spravedlivé. "Ale ony vypadaly doopravdicky dobře! Dokonce se trošku leskly! Možná se i třpytily! Já- já vlastně už moc nevím. Ale chutnaly dobře! Jinak bych jich nesnědl tolik. Dunčí- Duncan! Duncan jich tolik nesnědl, a proto neměl dědu! Já- já vlastně ani nechtěl pít tu vodu, co tam byla! Ale ty borůvky! Ty borůvky..." Kámen mne napjatě pozoroval a čekal, co asi ještě řeknu, ale já už vůbec netušil, co mu dál ještě vyprávět. "Byly červené," zašeptal jsem znovu, jako kdyby se jednalo o nějaké tajmeství, a nadšeně se na svého posluchače uculil. "A jak se máš ty? Co je u tebe nového?" zeptal jsem se, aby řeč nestála, a začal se rozhlížet po okolí. Byli jsme na louce s kopretinami, mé oblíbené, a pomalu to tu všechno začínalo kvést. Teda, jen té vody tu bylo nějak více, než jsem si pamatoval. "Není ti v té vodě zima?" podíval jsem se na něj starostlivě a snažil se prokouknout, jestli se náhodou můj společník samou zimou netřese. Ta voda se mi vlastně nijak nelíbila. Totiž, měl jsem ji rád, to rozhodně, ale tady už trochu ubližovala kopretinám.
"Měla bys jít domů," poradil jsem jí a přátelsky se na ni usmál. "Víš? Tady- tady bydlí kopretiny! My- my za tebou budeme chodit k řece, nemusíš, nemusíš chodit k nám!" povzbudil jsem ji a už už se chystal vejít do hvozdu, když se vedle mne ze vší té vody vynořila jedna obrovská bublina, která se rozhodla kolem mne poletovat. "Páni!" překvapeně jsem vypískl a uskočil o kousek stranou, aby měla svůj prostor. "Ahoj, bublino! Jak ti říkají?" fascinovaně jsem ji pozoroval a doufal, že mi odpoví, jenže ona se k tomu nijak neměla. "A copak tu děláš?" Ticho. "Aha! Ty se stydíš! To- to se vůbec nemusíš! Já- já jsem Newlin! Ahoj! A- a ty nemusíš říkat vůbec nic! Určitě jsi tu nová! Viděl jsem, jak ses narodila! Chtěla bys tu provést?" Bublina se sice jen vznášela, ale i tak se jí jaksi podařilo naznačit, že ano. "Tak dobře! Následuj mě!" Zazubil jsem se a radostně vykročil domů. Mohl bych se Morfa zeptat, jestli s námi bude moct zůstat!

// Sarumen

1. území z 25

Vše se dávalo pomalu dokupy, včetně mě. Já teda žádná kupa nebyl nikdy, ale to vůbec nevadilo. Co vadilo, bylo, že jsem musel ublížit vlčici. "Pardon!" vypískl jsem a stydlivě ucouvl. "Já jsem- říkal jsem o bobulích? Já- měl jsem takové neškodné lahodné bobule a- a pak... vím, že nejsi můj děda! Opravdu ne! Já... ani svého dědu nepoznal. Ale to nevadí! Ale- ale ty to nejsi a to je v pořádku! A- moc mě mrzí, že jsem tě nazval dědou," omluvně jsem zavrtěl hlavou a trochu se přikrčil, abych se schoval sám do sebe. "Ale můžeme být kamarádi!" povzbudil jsem ji a přátelsky se usmál. "Já jsem... já jsem Newlin! A opravdu doopravdicky se jinak chovám hezky! Vždycky se snažím chovat hezky! Občas se mi to nepovede, ale to asi každému a- a jaká je tvá oblíbená barva? Má je modrá. A zelená! A oranžová! A taky fialová, poněvadž mám fialovou partnerku! A vlastně-" zastavil jsem se a prohlížel si obličej mé budoucí kamarádky. Rozhodně jako budoucí kamarádka nevypadala. Byla tak nějak... naštvaná a rozzlobená. Ale někdy bychom mohli být kamarádi! Jen asi ne teď, když... ještě před chvilkou chtěla být můj děda! Totiž, nechtěla být můj děda, ale... ale měla být děda. A byla děda! Ale- ale kamarádi můžeme být, jednou, jen... to chce čas. A já jí ten čas dám! A sobě taky! A Duncanovi... sklouzl jsem pohledem ke svému spolusmečkovníkovi, který se pokoušel vlčici, o které vlastně někdo mluvil jako o Lucy, tak nějak do sebe zamilovat. Nadšeně jsem se narovnal. "Já ti vlastně slíbil, že tě zamiluji do první vlčice! Je tohle ona?" radostně jsem zavrtěl ocasem, poněvadž jsem doufal, že tím udělám veselého i Duncana a dál budeme kamarádi. Hned jak jsem to ale řekl, došlo mi, že Lucy už jsem ublížil dost. "Protože podle mě to zvládnete sami!" prohlásil jsem a nervózně se začal chichotat. "Totiž, ne že byste museli být spolu! Já- já bych nerad někoho nutil. Už. Už ne! Určitě můžete být kamarádi, a i to je moc pěkné! Já- já vás nechám o samotě, aby nikdo nebyl můj děda a... a tak! A vy si povídejte a buďte kamarádi a..." z koryta řeky, které se postupně naplňovalo, jsem pracně vylezl na břeh. Kámen, kterého jsem ještě nedávno měl za nepřítele, se na mne mile usmíval. "Moc se omlouvám," zopakoval jsem upřímně svá slova a tentokrát je mířil i na kámen, který by mohl být z mých předešlých slov a myšlenek moc smutný. "Já už... já už půjdu! Tak... tak! Ahoj!" vyhrkl jsem ze sebe a rozeběhl se domů.

// Kopretinová louka

Bobule - děda a ex 4/4

Duncan na odhalení toho, že není má partnerka, reagoval vlastně úplně v pořádku, což bylo moc hezké. Co bylo ještě hezké bylo, že si začínal rozumět s mým dědou. Všichni jsme si rozuměli s mým dědou. Až na tu podlou hanebnici. O té naštěstí děda prohlásil, že s ní taky nechce být, takže jsem na jeho slova mohl začít spokojeně přikyvovat. "Tak to jsem moc rád! Víš, já bych nechtěl, aby ti ublížila! Taková- taková trpaslice!" zamračil jsem se na ni, aniž by si toho teda má zakrslá bývalá jakkoli všimla, poněvadž se zrovna oddávala poskakování a poletování a... já ji vlastně vůbec nehodlal sledovat.
Když pak ale uprostřed tohohle duhového kolotoče Dunč- Duncan prohlásil, že mě nemá můj děda poslouchat, poněvadž jsem magor, trošku se mne to dotklo. Ale asi to bylo v pořádku, poněvadž o mně vždycky všechno myslel hezky, obzvlášť v poslední době, a já mu naprosto bezmezně věřil. Takže jediné, co jsem musel udělat, bylo zastat se vynikajících borůvek. "Byly to červené borůvky, dědo!" zvolal jsem a postavil se do obranného postoje, poněvadž za mnou ty borůvky byly a všude se kutálely a já měl strach, že by je rozzlobený děda mohl rozdupat. "Byly červené... úplně rudé! Rudě rudoucí! Přesně jako tyhle! Ale leskly se! A trošku se i třpytily! A říkaly, abych je snědl. Totiž, ne že by snad mluvily, ale rozhodně si o to říkaly! Chtěly to a já to chtěl! A Duncan si dal taky! Ale jen proto, že mě v tom nechal nechtět! Nechtěl nechat! On si dal už studánkovou vodu, a ta prý byla moc dobrá, ale tyhle borůvky- tyhle borůvky! Byly vynikající, opravdu! Ale motal se mi svět. Ještě nyní je takový..." rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil o tom, že je v pořádku. Všechno bylo takové motavé a barevné, ale jedna věc mi vůbec neseděla. "Až na tenhle kámen!" zamračil jsem se na podfukáře podfukovitého, který si stál přede mnou, jako kdyby se nic nedělo, ale já věděl, že se toho děje hodně, poněvadž tohle byl náznak halucinace, který mne chtěl obrat o mé borůvky. "Ale jinak je všechno v pořádku!" zdvihl jsem hlavu od falešníka a upoutal svou pozornost na dědu. "Ale tebe moc rád vidím, dědulo! Teda, nevadí ti, když ti tak říkám? Ale dědula je hezký, jako ty! Totiž, jsi můj děda, ale..." popostoupil jsem do strany, pravděpodobně temným působením toho rádoby kamene, který rozhodně kamenem nebyl a pouze se tak tvářil, "Mám tě rád." Culil jsem se kolem sebe, teda alespoň do té doby, než moře začalo ustupovat. "Ale ne!" zvolal jsem a zděšeně skočil do posledních zbytků vody, která odtékala pryč. Rychle jsem nějakou nabral do tlamy, ale byla opravdu hodně hodně slaná, takže jsem ji takto nedokázal příliš dlouho zachovat. Vyprskl jsem ji a zoufale se podíval na dědu, který byl taky vševěda. Ani jsem se nedivil, že má bývalá přítelkyně z toho má velkolepou radost. Nedupej! Nedupej po ní! napomenul jsem ji, ale jí to bylo naprosto ukradené a doplazila se jako slizký had pryč. "Dědo! Téměř všude je pláž! Co budeme dělat! Co si počnem-" jak jsem se tak na dědu koukal a všechny barvy kolem něj začaly ustupovat, připadalo mi, že můj děda se vlastně hodně podobá vlčici, kterou jsem nikdy v životě nepotkal. "E," hlesl jsem a šokovaně se podíval na Duncana. "Tak proto sis s mým dědou domlouval procházku!" chápavě jsem vykřikl a spokojeně se usmál.

// Ještě si přidám extra úkoly 5, 6 a 7, prosím

// Určitě můžeš jít s Rayem c:

Bobule - děda a ex 3/4

Můj děda se pomalu dával zase dohromady. Totiž, stále ještě nemluvil rozumně, ale minimálně už jsem dokázal rozpoznat, kde přibližně končí a kolik má hlav. "Dědoooo!" vykřikl jsem a otočil se na druhou stranu, poněvadž na jejich zmatená tancující těla se mi už nechtělo koukat, "Dědo, to jsou přece nesmysly!" Napomenul jsem ho, ale jen malinko, poněvadž jsem nechtěl, aby byl jakkoli smutný. Byl to můj děda a já ho měl moc rád. "My chceme být s tebou! Tady tvá- má- je tvá?" Udivěně jsem se vrátil pohledem jejich směrem a vypoulil na tu směsici barev oči. "Ty- ty jsi s mou bývalou přítelkyní, dědo? Ale- ale ona mi ublížila, dědo! Jak- jak můžeš? Nebojíš se, že ublíží tobě?" Vrtěl jsem prudce hlavou. "Takhle- takhle nesmíš se sebou nechat zacházet jednat jak hadr," dostal jsem ze sebe slova v poněkud zmateném pořadí a přestal vrtět hlavou, poněvadž do směsice barev spadla i má přítelkyně. "Dunčí," zašeptal jsem na hnědou skvrnu, která nenávratně mizela v moři. "Neutop se! Ne, nesmíš se utopit! Nesmíš! Já- zachráním tě! Nadýchám vzduch za tebe! A ty pak budeš v pořádku! Postarám se o tebe! Opravdu! Já jen-" zamžoural jsem do vody a přihlouple se zakřenil. "Heheh, Dunčí!" vykřikl jsem, zatímco má drahá polovička plavala. Dělala rybovité přemety! A taky občas našpulila tlamu, ale to ryby dělaly běžně, takže bylo všechno naprosto v pořádku. Problémem bylo, že jakmile se všechna voda vsákla do země a tráva vyrostla o několik mých dědů, svou přítelkyni jsem ztratil. Hodlal jsem křičet. Hodlal jsem se zeptat dědy na cestu. Možná i své bývalé partnerky, pokud by to bylo potřeba. Jenže to naštěstí vůbec potřeba nebylo. "Dunčí!" nadšeně jsem se usmál na vlčici, která... se postupně... měnila zpátky... ve vlka.
"Duncane!" vypískl jsem a uskočil, jenže se celý ten pohyb nějak pomotal, takže jsem s nejvyšší pravděpodobností skončil kdesi na zemi. "Duncane, Duncane, ty- ty jsi neviděl mou partnerku? Byla krásná a- to jsi byl ty?" Zmateně jsem si ho prohlížel. Vlastně vypadal, jako kdyby to byla Dunčí, ale... ale byl to Duncan, můj kamarád. "Dědo!" obrátil jsem se na dědu, který tu naštěstí stále byl a alespoň on byl skutenčý, "Dědo! Omlouvám se za zmatky! Já- já nevím, co to do mě vjelo, ale- ale tohle není má partnerka! Ale i tak ti ho představím, chceš?" Nadšeně jsem se na něj zazubil a hned nato se zamračil na svou bývalou partnerku vedle něj, aby snad nenabyla dojmu, že jsem jí to zlomené srdce odpustil. "Tohle je Duncan! Je to můj kamarád a-" škytl jsem a udělal krok vpřed a vzad, "A je z naší smečky, víš? Víš, že jsem ve smečce? Jsme dědo Sarumenská smečka jsme hvozd, víš, já tomu vlastně nero... nerozum," podíval jsem se na vlastní tlapy, které se pomalu měnily v dědovy stužky. Tohle bylo opravdu divné, poněvadž měly být modré. "Ím," dokončil jsem a dupl pravou zadní nohou. "Ale dědo! Proč- proč ty a... ona? Má... má bývalá láska? Nejsi... nejsi na to starý? Chci říct, já... chci, abys byl šťastný! Ale... proč..." přimhouřil jsem oči, abych se ujistil, že jsem si tu vlčici nevymyslel. Dunčí tvrdila, totiž Duncan tvrdil, že je trpaslík, ale podle mě to byl spíš přerostlý skřet. "Ona?" zhnuseně jsem nakrčil nos a trošku si odfrkl. Bylo to ale dostatečně na to, aby se kapky z mého čumáku proměnily v ptáky, kteří se mé bývalé partnerce pořádně vysmáli.

// Gratuluji ostatním! ^^ A... taky moc děkuji! ._. Vzhledem k tomu, jaký jsem ale flákač, tak... nevím, jestli tohle postavení dokážu přijmout, Skyl :c S vlčaty se Therion viděl teprve týden a... hlavně mi nepřipadá, že by si něco takového zasloužil :c Moc si toho cením, jen... nechtěla bys s tím prosím ještě počkat? :c Cítím se vůči Lothovi a Astě provinile T-T Moc moc prosím :c Vím, že je to pro tebe práce navíc, ale... je mi to fakt pitomý T-T

A... na lov si najdu čas vždycky c:< Polovina května bude naprosto fajn :3

Bobule - děda a ex 2/4

Smutně jsem pozoroval svého dědu. Věděl jsem, že mám ve své partnerce oporu, ale děda... děda nám již nikdy nemohl popřát spokojený život. "Dědo! Dědo, to jsem já, Newlin! Tvá vnučka- tak to taky nevím, to chápu, že jsi zmatený! Ale já! Já jsem tvůj vnuk a- a chceme požádat o svolení, abys nám dovolil se mít rádi! Poněvadž jestli to neuděláš, tak my to pořád uděláme! My se máme rádi, dědečku! Řekni, že alespoň tomu rozumíš!" vyhrkl jsem a vlnivého dědu pozoroval. Byl opravdu starý, asi tak jako nějaký mohutný strom. Vlastně byl i hnědý jako mohutný strom. Byl to strom! "Dědoooo, pamatuj si měěě! To jsem- to jsem já! A tohle je Dunčí, má partnerka! A tohle-" sklouzl jsem pohledem zpět ke své zakrnělé bývalé, která se jen ošklivě šklebila a její tlama létala nad celým mořem jak racek, "Tohle je ta, o které jsem ti určitě už někdy říkal! Jdi od ní pryč, dědo! Ublíží ti! Ublíží-" avšak dříve, než jsem stihl svou větu dokončit, zasáhla svou dokonalost má partnerka. Byla silná a neohrožená. Zastala se mne. "Děkuji ti, miláčku," uculil jsem se na ni a znovu bojoval s touhou olíznout její krásný obličej. Její krásný bojovný obličej.
V tom se ale zase ozvala má bývalá láska, nyní největší sokyně. Byla odporná. Žárlivost zní sálala na sto honů, ať už to znamenalo cokoliv. Začala mluvit o pindících a kdo ví čem ještě. Znovu jsem se vrátil k vrčení. "Co ti je do toho! Ty- ty tomu nerozumíš! Už- už jsi nám ublížila dost! Nech mého dědu být! A- a tu Lucy taky! Kdo je Lucy? Já- dědo!" obrátil jsem se zpátky k vlkovi vedle bývalé partnerky, který se s jejím tělem tak nějak částečně spojil, takže vypadali jako jedna velká šmouha. "Dědo, běž od ní pryč! Vcucne tě! Já- já nechci, aby tě vcucla! Mohli bychom být rodina! Je mi líto, že jsi toho tolik zapomněl! Ale postarám se o tebe, opravdu! Skoč do moře a já pro tebe doplavu! Budeme žít spolu! My tři! Na ni zapomeň, ona- ona! Snaží se tě jen využít!" Vrtěl jsem zběsile hlavou a nebyl to jen můj děda a má bývalá partnerka, kdo se změnil ve šmouhu. "Dunčí!" vypískl jsem vyděšeně a začal chmatat kolem sebe, dokud jsem nenarazil na něco chlupatého. "Dunčí, musíš vědět, že tě miluji! Nezáleží na tom, co si děda myslí! Děda mluví z cesty! Ale má na to svůj věk, tak se na něj vůbec nezlobím! Ale- nenech se- nenech se vyvést z míry tou... tou ošklivou vlčicí. Ona není jako ty. Ty jsi dokonalá, ona-" ohlédl jsem se přes své rozmazané rameno na rozmazanou scenérii, abych nalezl svou bývalou a případně i vyzkoumal, jestli mě slyší, "Ona je naprosto trapná! A myslí jen na pindíky, vždyť jsi to slyšela!" Upřel jsem na svou dokonalou polovičku zrak. "Zachráníme dědu a utečeme jí," zašeptal jsem a doufal, že mne má drahá podpoří.

// Říční eso (přes Ježčí mýtinu)
Bobule - děda a ex 1/4

Užíval jsem si to pouto, které jsme mezi námi měli. Opečovávali jsme ho. Starali se o něj. Možná bychom se mohli starat i o něco jiného, zahihňal jsem se a začal přikyvovat úplně stejně, jako má milovaná Dunčí. Všechno se motalo a létalo, jen ona jediná, středobod mého vesmíru, zůstávala stejná, jen s minimálními změnami jako úbytek očí nebo příbytek hlav. "Vezmi si je všechny, lásko! Vezmi si všechny moje hlavy, pokud to je to, co si přeješ!" vykřikl jsem a nastavil jedinou svou hlavu, o které jsem věděl, přímo pod její tlamu. "Ještě mě napadlo, miláčku! Co takhle! Co takhle, kdybychom..." zahihňal jsem se a zabořil svou hlavu, která takhle ve vzduchu neudržela rovnováhu, přímo do srsti vlčice, "mít vlčata. Byli bychom skvělí rodiče! A jestli by byla ta vlčata dokonalá po tobě! Páni! To by- to by byla nádhera, lásko," vypoulil jsem na ni oči, aby věděla, že to myslím naprosto vážně, a přitiskl svou hlavu tam, kde měla být ta její. "Vím, že asi nechceš mít závazky, ale... jsme to my dva. Ty a já. Spolu!" zašeptal jsem a rozešel se zase dál. Moře nepočká. Nešli jsme už mořem? "Hele, moře!" vydechl jsem udiveně a pozoroval kroutící se vodu, jak teče všude kolem. Tekla ze vzduchu a tekla po zemi. "My jsme vlastně, my jsme taky moře," uvědomil jsem si a ani se nehnul, poněvadž kromě moře tu bylo ještě něco.
Je to... on? Nevěřícně jsem mrkal na takového hnědého vlka, obvázaného nějakou stužičkou. "Miláčku?" oslovil jsem Dunčí a nejistou tlapou, snad třetí přední, ukázal na onoho vlka. "Víš, co jsem říkal o rodině? Tak tohle je výjimka! A úplná náhodička! To je mi teda... náhodička," zazubil jsem se a radostně zamával svým ocasem, který už dávno nebyl samý písek a bahno. "Dědo! Ahoj, dědo! To jsem- to jsem jááá," zvolal jsem a celé mé tělo se zhouplo dopředu a zpět. "Dědo! To jsem já, Newlin! A tohle!" ustoupil jsem jakýmsi zapleteným způsobem stranou, aby byl výhled na mou dokonalou partnerku, "Tohle je Dunčí, má vyvolená! Jsme zamilovaní, dědo! Řekni, přeješ naší lásce? Jsi starý a moudrý! Musíš... musíš poznat lásku, když ji..." přísahal bych, že jeho stužčičky na tlapách začaly tancovat a vlnit se. "Vidíš!" zahihňal jsem se a posadil, aby se můj pohled na svět alespoň trochu ustálil. Jenže to jsem možná neměl dělat, poněvadž hned vedle dědy seděla ta proradná zmije, co mi zlomila srdce. Moc dobře jsem si jí pamatoval. Netušil jsem, jak se jmenuje, ale věděl jsem, co mi udělala. "Ty!" zavrčel jsem na černobílou vlčici a ochranářsky se znovu postavil. "Jak se- jak se opovažuješ! Zlomila jsi mi srdce! Ty... ty... už si ani nepamatuji, jak se jmenuješ! Zapomněl jsem na tebe! Já- já jsem s někým lepším, než jsi ty! Jsem s Dunčí! Proč- proč si nenajdeš někoho jiného? Proč musíš-" všechen ten vztek mne během okamžiku opustil a začal jsem být smutný. Velmi smutný. Chtělo se mi z toho všeho plakat. "Proč musíš ubližovat mému dědovi?" zeptal jsem se a čekal na odpověď jejích proradných a krutých očí. Od každých měla jeden pár a pak měla ještě páté, které podle mě mrkalo na dědu, což se mi vůbec nelíbilo. "Chudák děda," zašeptal jsem a podíval se na Dunčí, co na mou rodinu a bývalou partnerku říká.

// Studánky (přes Houštiny)
Bobule - Duncan je partnerka #2

Hihňal jsem se, když mi má partnerka řekla, že jsem kotě. "Ne, to ty jsi kotě!" uculil jsem se na ni a nemohl se vynadívat její krásy. Byla ladná, byla... dokonalá. A taky trochu rozmazaná a točící se, ale na tom nezáleželo. "Vezmu tě tam, miláčku! Ty moje nejdražší polovičko! Vezmu tě k moři a... a budeme tam spolu! Postavím ti klidně úkryt v písku! Žádnou díru! Pořádnou velkolepou stavbu, ve které budeš šťastná! Udělám pro tebe cokoliv!" usmíval jsem se a doufal, že u studánek to nebylo naposledy, co jsme se takhle hezky dotkli. Kdybych jí neslíbil moře, okamžitě bych se zastavil a povalil ji na zem, jen abych jí dal více najevo svou lásku. "A rád bych poznal tvé rodiče! Určitě jsou krásní, stejně jako ty! A dokonalí. Musíte- musíte být dokonalá rodina," přikývl jsem, takže stromy a hory v okolí poskočily na moment do vzduchu a já s nimi létal, než jsme zase přistáli přímo v řece. Stál jsem v ní, mokré a studené, a nikdy mi nebylo lépe. "Mohl bych... mohl bych být také tvá rodina?" zeptal jsem se a trochu zapotácel, jak mě fialový proud chtěl odnést pryč od mé milé. To jsem ale nemohl dopustit, takže jsem jen zavrčel na bláto, aby šlo pryč, a když tak učinilo s podivným chichotem, začal jsem se sápat po druhém břehu řeky. "Já tě své rodině nepředstavím, jestli to nevadí! Totiž, mliuji tě! Ale- ale oni mě ne a- já nechci, aby o tobě říkali ošklivé věci! Určitě by ti řekli, že jsi hloupá, že jsi se mnou, a- a já nechci, aby sis myslela, že jsi hloupá!" Počkal jsem, až mě má polovička dojde, a přitiskl se k jejímu hřejivému boku. Byla hnědá, jako obvykle, ale byla poněkud hrubá a šuměla jako listí. "Strooom," chápavě jsem vydechl a začal se potácet trochu více směrem ke své opravdové polovičce. "Jsi to nejdůležitější, co v životě mám, opravdu! Jsi mé štěstí! Má spása! Bez tebe- bez tebe už by nic nebylo takové.... takové..." prudce jsem se zastavil a zašilhal dopředu. Má mysl poskakovala a létala, občas zavřela oči a možná se potřebovala napít, ale rozhodně se jí nechtělo přemýšlet. "Hehe," zazubil jsem se místo dokončení předešlé věty a znovu svou partnerku olízl. Tentokrát ale asi trochu jinde, než na tváři, poněvadž tam jsem se za boha nedokázal trefit. "Jsi okouzlující!" zašeptal jsem a laškovně ji zatahal za ucho. "Úplně nejokouzlivější! Dostaneš celé moře! Patří ti úplně stejně, jako ti patří mé srdce! A mé tělo! Já ti patřím!" oddaně jsem jí pohlédl do jedněch z párů jejích očí a usmál se. "Pojď! Ať stihneme západ slunce," povzbudil jsem ji a začal si do valivé chůze broukat. Svět byl nádherný, když jsem měl při sobě vlčici tak dokonalou, jako byla Dunčí.

// Řeka Tenebrae (přes Ježčí mýtinu)

// Tekutý písek (přes Kaňon řeky)
Bobule

Dunčí mi kvůli mému spánku dával docela velké kázání, ale rozhodně bylo oprávněné, poněvadž kdybych spal, žádný dobrodruh bych nebyl. "Nechci přijít o žádnou srandu!" vykřikl jsem a začal vrtět hlavou. "Mám srandu rád! A legraci! A nevidím mezi nimi žádný rozdíl, ale- ale legraci mám raději! A o tu nechci přijít, Dunčí!" Po docela dlouhém odmítavém vrtění se mi ale všechno začalo točit a motat. Všude tu bylo tak nějak bílo a mokro. "Mlha! Jako u nás doma!" zaradoval jsem se a otevřel tlamu, abych do ní nalákal alespoň malý vzorek zdejší mlhy. Ta ale byla poněkud... "Bleh," vyprskl jsem a radši se rozeběhl za Dunčím, který se mezitím vydal napít. Já bych se taky napil! Ale teda, když tu mají takhle ošklivou mlhu, takovou... ne moc dobrou, tak ta voda... "Jsi si jistý, že to chceš pít? Ta mlha tady... taky není dobrá," posmutněle jsem se podíval přímo do bílého obláčku, abych mu dal najevo, že se mohl snažit lépe.
Dunčí se mezitím začal zase vyptávat na tuhle zemi, Garlireu, a já se trošku narovnal, abych vypadal jako naprostý místní. "Je tu moře! Rád tě tam vezmu! Je to vlastně skoro hnedle vedle Sarumenu! Kdysi jsem tam pro svou kamarádku, Amny, našel strašně pěknou mušli! Ale ona se moře bála. A taky jsem tam teda našel tohle!" vesele jsem zacinkal přívěskem a na moment se zamyslel, co bych o místním moři ještě mohl říct, "A je pěkné! Moc!" Uzavřel jsem a posadil se vedle svého stále pijícího kamaráda. "Chtěl bys vzít k moři? Prosím! Půjdeme na dobrodružství k moři!" propíjel jsem Dunčího pohledem a doufal, že každou chvílí prohlásí, že můžeme vyrazit. Jenže on stále pil a můj pohled pomalu sjel kousek za něj. Byly tam takové hezky kulaťounké červené... "Borůvky!" vypískl jsem a přiskočil k rostlince. "Dunčí, koukej, rostou tu červené borůvky! Vypadají naprosto úplně šťavnatě! To musí být tou vodou! Jsou jí napuštěné, tak jsou takhle velké! Ty musí být dobré!" Obdivně jsem je pozoroval, avšak pouze okamžik, poněvadž jsem dlouho neodolal a téměř okamžitě je začal cpát do své tlamy a rozkousávat. Byly slaďounké. A vynikající. "Dej si taky, Dunčí, jsou moc-" hodlal jsem svého kamaráda povzbudit, jenže on se tak nějak začal zase rozmazávat, jako kdybych se zrovna vzbudil. "Dunčí," zašeptal jsem, abych nenarušil všechno to točivé, co se kolem nás náhle objevilo, a trochu se naklonil dopředu. Vypadal tak atraktivně, když mluvil o házení šišek na jiné vlky. Jeho tlama měla takové přitažlivé linie. A to, jak jeho zlatá očka zářila, jako kdyby to byly hvězdy ve dne. A jeho srst, sice pobahněná, ale já věděl, jak nádherná je. Spokojeně jsem na jeho slova přikyvoval. Proč se mi líbí Dunčí? To nedává smysl, zadíval jsem se zmateně na své tlapky, kterých bylo chvílemi moc a chvílemi málo. Ano! Už si vzpomínám! Poposadil jsem si a položil hlavu na Dunčího pobahněnou srst na krku. Má partnerka! "Miluji tě," zašeptal jsem a olízl jí tvář. Dunčí byla krásná. Dlouho jsem se k ní choval jako ke kamarádce, ale to muselo skončit. Byli jsme partneři a já se k ní musel začít chovat jako ke správné polovičce. "Zbožňuji tě! Jsi překrásná! Mohl bych- mohl bych házet šišky s tebou? Rád bych ti vykouzlil na tvé krásné tváři úsměv! Ten největší a nejkrásnější, jako ty! Ale nejsi největší, to zase ne, jen..." pozoroval jsem její ladnost. "Zasloužíš si celé moře," uzavřel jsem své vychvalování a postavil se opatrně na všechny čtyři, pět, nebo dvě. "Pojď, vezmu tě k moři," zašeptal jsem jí do ucha a vydal se vpřed, vzad, vbok, zkrátka tam, kde jsem myslel, že by mohlo moře být.

// Říční eso (přes Houštiny)

Ale třeba by mě Derian měla ráda, i kdybych byl vlče! Byl bych malý a roztomilý! A... hnědý! Asi bych chtěl být hnědý. Nebo šedý! Šedá je hezká. Ale co kdybych se narodil Derian? Ale- ale nemohl bych se narodit Derian, kdybych umřel, poněvadž... chm... spokojeně jsem si zamlaskal. V mém vlčecím těle jsem se culil od ucha k uchu a pobíhal po hvozdu, dokud jsem nenarazil na Derian. "Derian, Derian, to jsem já, znovu narozený!" vykřikl jsem a ona se ke mně hned naklonila a začala mi očuchávat čumák. "Nech... toho... Derian, já nemám modrý... čumák," zašeptal jsem a trochu změnil spací formaci. Jenže Derian v mém snu nepřestávala a tak nějak se částečně změnila na Dunčího. "Ano!" vypískl jsem a vypoulil na svého kamaráda oči. "Cože?" zeptal jsem se, ale okamžitě začal přikyvovat, aby si byl Dunčí jistý mou podporou. Můj kamarád sice vypadal dost odhodlaně a ta tlapa, kterou mi švihal před čumákem, taky, ale jinak byl taky dost rozmazaný a ukřičený. Mírně jsem se přikrčil, abych se vyhnul takové hlasitosti hned po probuzení. Ale já bych chtěl spát, prosebně jsem ho pozoroval, jak se nade mnou v plné síle tyčí, a nedokázal se nezahiňat, poněvadž nyní opravdu působil jako že je můj bahenní král. "Dobře!" vykřikl jsem nakonec a rychle vyskočil na všechny čtyři. "Máš pravdu! Dobrodružství nepočká! A jesti nechceš spát, tak- tak já taky ne! Nikdy! Nebudeme spát, dokud se ti nebude chtít! A budeme dobrodružstvovat! A pak, až budeš chtít spát, tak budeme dobrodružstvovat taky, poněvadž už se to naučíme ve spánku!" zazubil jsem se a touha zívnout si, kterou jsem měl před chvílí, mne naprosto přešla. Jakmile se Dunčí vydal na cestu, začal jsem kolem něj radostně poskakovat. "A jaké dobrodružství nás čeká teď? Víš, kam teď jdeme? Půjdeme do nějakého lesa! Ne. Další poušť! Kopec! Já už ten písek moc nemusím, asi. Ale to nevadí! Jestli ten písek bude trošičku jiný, tak to vůbec nevadí! A nebo! Nebo můžeme na nějakou louku..." zasněně jsem se usmál a slavnostně si to vedle Duncana pochodoval dál.

// Studánky (přes Kaňon řeky)

Nechat se zachránit

Panikařil jsem, i když můj kamarád prohlásil, že mám myslet na to, jak se znovu narodím. "Já se ještě nechci znovu narodit! Ještě ne, prosím! Já- já bych chtěl být ještě nějakou dobu takhle! A pak bych se narodil znovu! Ale teď ne, teď se to nehodí! A copak by Derian chodila s vlčetem?" byl jsem naprosto zoufalý. Derian by s mým vlčecím já jistojistě nepartneřila, tím jsem si byl naprosto jistý. "Dunčí, Dunčí, musíš utéct!" vykřikl jsem na něj, zatímco na mě vystrkoval zadek. Nerozuměl jsem tomu, jak se může se stresem vyrovnávat zrovna takhle. "Dunčí, já- nejsem si jistý, že-" pozoroval jsem, jak mi jeho ocas čím dál, tím víc narušuje osobní prostor. Leda! Ledaže... ledaže by s ním měl v plánu mě zachránit! Nadšeně jsem se zaradoval a natáhl po ocasu tlapy. Možná jsem se měl nejprve zeptat, poněvadž mi připadalo, že kdybych tohle udělal svému ocasu, úplně radostný bych z toho nebyl, ale to nyní nevadilo. "Ty mě zachraňuješ!" nadšeně jsem vypískl a pomocí tlap a Dunčího ocasu se přitahoval blíž k písku, na kterém stál on. Na rozdíl od toho mého ten jeho působil světleji a... bezpečněji.
Držel jsem se jeho ocasu a zároveň se natahoval po onom písku. Každou chvilkou! Každou chvilililililinkou tam budu! Už jen takový kousililililililililínek a- vyčerpaně jsem vydechl. "Je to strašně daleko!" zavrtěl jsem udiveně hlavou a vypoulil na spolusmečkovníka oči. I když to on asi se vším tím zadkem přede mnou nemohl vědět. "Ale neboj! Nevzdáme se! Zvládneme to! Jsem skoro- jsem skoro venku! Začínám cítit nohy!" povzbudil jsem ho a sevřel jeho ocas ještě pevněji. Zadní část mého těla se opravdu pomalu začala uvolňovat a já cítil, jak alespoň první chlupy, nyní zabalené v bahně, písku a mokrém písku, znovu ochutnávají čerstvý povrchový vzduch. "Funguje to! Ono to funguje!" vesele jsem se uculil na své chlupy, abych je uvítal zpátky mezi živými, a pak už to šlo samo. Během několika delších okamžiků jsem se konečně dotkl suchého písku a začal se na něj škrábat. "Dokázali jsme to!" vykřikl jsem vítězoslavně, a hned nato se svalil na zem. Dýchalo se mi nějak podivně a celé mé tělo bylo tak nějak... vyčerpané. "Budeme tu spát?" zeptal jsem se a aniž bych nějak zvlášť čekal na odpověď, zavřel jsem oči. "Kdyby ne... tak... vstaanu," zívl jsem a spokojeně se uculiil. Bylo hezké zase nebojovat o život.

Dunčímu naštěstí celá ta sitauce připadala stejně legrační jako mně, takže jsme se spokojeně zasmáli a pak bychom byli bývali mohli vyjít dál, kdybych teda nebyl zaseknutý v písku už téměř po ocas a kdyby mého bahnitého kamaráda smích už nepřešel. "Sežere mě to?!" vyděšeně jsem zopakoval jeho slova a začal sebou prudce mávat. Bylo již příliš pozdě na to, abych se jen pokusil o oddělení tlapy od bahna, teď šlo o celou mou zadní polovinu. Bezmocně jsem se na Dunčího podíval. Vypadal hodně vyděšeně, z čehož jsem usoudil, že ten písek mne opravdu může sežrat. "Ale já- já nechci! Totiž, chtěl bych vylézt ven! Ale nemohu! Nejde to!" Začal jsem předníma máchat na všechny strany, ale nijak zvlášť to nepomáhalo, spíše mi připadalo, že to ještě víc posílilo mizení mého zadku. "Necítím nohy! Necítím nohy! Přišel jsem o nohy! Ten písek mi sežral nohy, Dunčí!" Rychle jsem se nadechoval a občas zapomněl vydechovat, takže z mého dýchání se téměř okamžitě stala jakási podivná hekavá melodie. "Co když už nemám nohy? Já potřebuji nohy! Trénovali jsme sice chození po předních, ale- ale to nepůjde věčně! Já ještě- ještě nemohu! Bez nohou- bez nohou nedojdu domů! A když nedojdu, tak- sežere mě písek! Všude je jen písek, nemůže- nemůže mě sežrat písek, Dunčí! Musím pryč! Musím se dostat pryč!" vyděšeně jsem na něj upíral pohled a cítil, jak mi písek a jeho nekonečná tlama šplhají na záda. "Co budu dělat? Co budu dělat? Co budu dělat?" zmateně jsem těkal pohledem ze svého neviditelného písečného zadku na Dunčího.
"Musíš mě tu nechat a zachránit se!" vypískl jsem a pokusil se o úsměv. "Tohle je můj konec! Umřu v písku! Já- já nechtěl umřít!" křičel jsem na svého spolusmečkovníka náhodné informace, poněvadž jsem vůbec netušil, kolik času mi zbývá. "Měl jsem- měl jsem tě rád, Dunčí! Jsi moc fajn a- a já nechci! Spas se! Musíš- musíš to říct ostatním, že je tu vlkožravý písek! Musíš je varovat a- a říct jim, že jsem je měl taky rád! A kdybych je neznal, tak bych je měl rád, kdybych je znal a- CO mám dělat?!" Nedokázal jsem přestat vyšilovat. Všechno se dělo až příliš rychle. "Utíkej! Uteč a řekni to Morfovi! Morf bude vědět! Ne! Řekni to Gangwolfi! Ta je chytrá! A nebo- nebo Maleovi! Nebo Zakarovi. Já si stejně nikdy nemyslel, že je to Zakar! Dunčí, Dunčí, co mám dělat?! Na co mám myslet? Já- já nechci- nemohu-" zběsile jsem vrtěl hlavou, ale měl jsem strach, že vlastní smrt už nedokážu nadále odkládat.

// Starý ostrov (přes Poušť Ararat)

"Kde jsem se tu vzal?" zopakoval jsem Duncanovu (vlastně Dunčího a ne Litaiovu) otázku a zamyšleně se zahleděl do závějí písku, které můj kamarád moudře předpověděl. "Já se tu vzal... jako tady? Tady jsem se vzal tak... tak před pěti zimami! Ale moc si nepamatuji, jak. Totiž... oni..." Neměli mě rádi? Nechtěli mě? Proč jsem tady a ne se svou rodinou? Se svou původní rodinou. Jak se mají? Chybím jim? Mohl... mohl bych jim chybět? "Mě vyhodili ze smečky, poněvadž jsem příliš..." zavrtěl jsem hlavou. Dunčí stejně věděl, jaký jsem, takže nebylo třeba to rozvíjet. "Id-iot," zašeptal jsem a nechal vítr, ať slovo z mé tlamy odnese pryč. Nechtěli mě. Další prudké zavrtění. "Ale jsem tu a jsem moc šťastný! Nejšťastnější! Mám tu- mám tu kamarády! A přátele! A smečku! A- a nechají mě se starat o vlčata! A mohu lovit! A- a hlídat hranice! A taky se tu děje spousta zajímavých věcí! Třeba ten dvouhlavý had! A nebo dacani! A je tu toho tolik, co se dá ještě objevit! A mají mě tu rádi. A- a připadá mi, že- že jsem tu vítaný!" uzavřel jsem s trochu nejistým zazubením. Nehodlal jsem být upřímný sám k sobě, ale tušil jsem, že ne všichni jsou mí kamarádi a ne všichni mne chtějí ve smečce. Třeba Setie. A nebo Nosiel. Nosiel mě moc rád asi nemá. Smutně jsem pozoroval své tlapy, jak jdou neslunečním pískem, a občas si přikývl, abych potvrdil to, co jsem mít potvrzené nechtěl.
A ještě ten přívěsek! Ptal se na přívěsek! "A tohle jsem taky našel tady!" oznámil jsem mu a s poněkud hraným úsměvem zatřepal s přívěskem. "Našel jsem ho společně s takovým vlkem, Lothielem, který nebyl můj otec! Totiž, on se tak představil! Já vlastně byl jeho otec. Už si to moc nepamatuji! Ale jeho oblíbená barva je zlatá! A- a byli jsme na pláži! Kopali jsme, už úplně nevím, proč, a já našel tohle!" uculil jsem se a hodlal pokračovat dál v téměř bezstarostné chůzi, jenže to jaksi nešlo.
Prudce jsem sebou trhl, ale nijak to nepomohlo. Písek, který kvůli dešti taky připomínal bláto, mne nechtěl pustit. Udiveně jsem pozoroval, jak se do něj zabořují zadní tlapy, jako kdyby se jednalo o čerstvě napadanou vrstvu sněhu. "To je zvláštní!" vykřikl jsem a celý ten jev mizení vlastních tlap zaujatě pozoroval. "Dunčí? Dunčí, koukej, žere mě písek!" zazubil jsem se a nechal písek, ať se klidně nají. Bylo to legrační, poněvadž žádný písek, který by sežral vlka, ve skutečnosti neexistoval, takže jsem se jen spokojeně hihňal a stál na místě, jako kdyby se nechumelilo, poněvadž opravdu nechumelilo.