Gallirea - Příspěvky uživatele

// Přímořské pláně
Hranice - Ostrůvky

"Podívej!" vykřikl jsem a samým ohromením se zastavil na místě. Stále pršelo a moře bylo na těchto místech docela rozbouřené, ale přímo z něj vykukovaly dva velké kopce. "Myslíš, že by Morf mohl být tam? Třeba- třeba chtěl být sám! Ale- jak by se tam dostal?" zkoumavě jsem začal skenovat krajinu, ale nikde nebyl ani náznak, jak se na ostrovy dostat. "Tam jistojistě není! Ale víš ty co?" zazubil jsem se na Nafoukánka a měl radost, že ho to zajímá, poněvadž mi svým poskakováním hnedka naznačoval, co by teda měl vědět. "Přesně tak! Někdy se tam podíváme my dva! Přijdeme na to! Musí to tam být moc hezké! Rostou tam určitě květiny! A stromy! A tráva! Ale taková, co neroste nikde jinde tady! Tady na Gal-iulrei! Určitě to tam musí být moc hezké! A pak! Až to prozkoumáme! Tak tam vezmeme ještě někoho! A bude to takové naše smečkovské místo! Budeme tam mít další smečkové území!" zasněně jsem se uculil a představoval si, jak hezké by bylo, kdybychom měli celou smečku na ostrově. Náš hvozd se mi taky moc líbil, ale co teprve, kdyby byl na ostrově! "Myslíš, že jde nějak přesunout hvozd? Mně by se totiž bydlení na ostrově moc líbilo! Mohli bychom tam mít nové Skalisko! Skalisko je vlastně náš úkryt, to jsem ještě neříkal! On je ve SKÁ-LE, což jsme určitě už říkali! Skála je jako kopec nebo hora a... a má kameny! A právě naše skála je Skalisko! To se mi moc líbí," spokojeně jsem se uculil a poněkud náhodně se začal protahovat.
"Začínají mě trošku bolet tlapky, toho putování je totiž strašně moc!" oznámil jsem Nafoukánkovi a zatímco jsem kroutil nechápavě hlavou, zároveň jsem s ní pořádně hýbal do stran, aby mi nezakrněla. "A nerad bych měl zakrnělou hlavu! Umíš si to představit? Měl bych takhle pidiminimalililililililililinkatou hlavilililililililinku!" zahihňal jsem se a pokusil se to pomocí svých tlapek ukázat, ale ta hlavililililililililinka byla tak pidimalililililililililinkatá, že to vůbec nešlo. "A víš!" nadšeně jsem vypískl, poněvadž jsem měl opravdu radost, že se mi povedlo přijít na další téma našeho putovného rozhovoru, "Víš, že hlavě se taky říká KE-BU-LE? Kebule! Je to legrační slovo! Ale nesmíš si to plést s cibulí, to jsou dvě různé věci," rádoby znalecky jsem přikývl a po důkladném protažení nohou se znovu rozešel.

// Mušličková pláž

// Zrádcův remízek
11. území z 25

"Moře," zašeptal jsem, ale opět jsem neměl nikoho, koho by tato informace zajímala. "Původně jsem sem měl vzít Duncana, i ještě předtím, než jsme... než jsme měli ty bobule. Ale teď..." sledoval jsem příliv, jak rychle šplhá nahoru po písku, a okamžitě zase sklouzává dolů. "Jsem tu sám!" vypískl jsem a skrčil se, abych si připadal alespoň trochu v bezpečí. Bylo mi líto, že už jsem při sobě neměl bublinu, na jejíž společnost jsem si rychle zvykl, a ještě více mne mrzelo, že jsem stále nemohl nalézt Morfa. "Měl jsem to vyřešit sám? Měl jsem... měl jsem tam zůstat a udělat všechnu vodu pryč?" zoufale jsem pozoroval moře, jako kdyby mi mohlo poradit. "Ale- ale já potřebuji, aby u toho byl Morf! Morf ví všechno! A jestli se ztratil, tak..." zalapal jsem po dechu a trochu sebou cukl. "Určtě se mu nic špatného nestalo. Nemohlo, on... on je silný! Nemohlo se mu stát..." Neměl jsem nikoho, před kým se usmívat, a tak se všechny mé veselé myšlenky nechaly lehce odplavit. Posadil jsem se. Pozoroval jsem vlnu za vlnou, nehnutě. Vždy přišla. A odešla. Přišla blíže, odešla dál. Přišla blíže. "Kdysi bychom si zahráli na honěnou," oznámil jsem jí, konečně se špetkou úsměvu. Kéž kdyby tady byla bublinka.
Pozorováním přílivu jsem se málem ukolébal až do spánku. Morf, vzpomněl jsem si a nepříliš odhodlaně, ale stále se špetkou vůle, se znovu postavil. Přímo vedle mne ale nyní stála znovu i bublina. "Bubli! Ahoj! Kde jsi byla? Jsi ta stejná? Co se ti stalo? Já- viděl jsem, jak ses rozpadla! Jsi v pořádku?" okamžitě jsem ji celou oběhl, abych se ujistil, že na sobě nemá ani škrábanec. "Ty jsi v pořádku!" zaradoval jsem se a přitiskl k ní svou hlavu. Byla trošku studená, ale jinak to rozhodně byla má bublina. "Já... už jsem vymyslel jméno! Chceš říct své jméno? Budeš... budeš mistr! Ne pán, ne paní, ale mistr! Mistr Nafoukánek! Co ty na to?" nadšeně jsem ho pozoroval a nemohl věřit vlastním očím. "Ale tím to nekončí, mistře!" prohlásil jsem a pokusil se o vážný výraz, což opravdu moc nešlo, poněvadž jsem ze znovuobjevení své bubliny měl ohromnou radost, "Musíme najít Morfa!" Zavelel jsem a s novou energií se rozeběhl po pláži, s mistrem Nafoukánkem v zádech.

// Ostrůvky

// Údolí morény
10. území z 25

Bublina se nijak neměla k dokončení mého rýmu, ale to vůbec nevadilo. "Liška!" radostně jsem vypískl místo ní a šťastně se na ni uculil. "Je to docela zábavná věc, tohle rýmování! Rým je... šprým!" zaradoval jsem se nad dalším úspěšným rýmem a vesele si do chůze mával ocasem, s pocitem, že bublina by taky mávala ocasem, kdyby nějaký měla.
Problémem bylo, že jsme se dostali na území, které se ani jednomu z nás nelíbilo. Stromy tu vypadaly smutně, půda byla popraskaná. Kameny byly mrtvé. "Taky se mi tu nelíbí," zašeptal jsem, "Ale musíme najít Morfa, vzpomínáš? Musíme ho najít a... on by klidně mohl být i tady! Musíme se ujistit. Ujistíme se a... vrátíme se na tu hezkou louku, ano?" Povzbudivě jsem se na bublinu usmál a pokusil se tvářit statečně. Neměl bys jí věřit, zašeptalo cosi vedle mne a já se vyplašeně ohlédl za zvukem. Stál tam vykotlaný strom. Měl zohýbané větve a na chvililinku to vypadalo, že se po mně přímo sápá. "Neměl věřit? Jak- jak to myslíš, strome?" ustoupil jsem od něj o krok a znepokojeně si ho prohlížel. Myslí tím bublinu? Proč bych neměl věřit bublině? Zatím byla moc hodná! Strašně strašně moc! Ale tenhle strom... "Copak se ti stalo, strome? Vypadáš... vypadáš smutně! Já se tě nebojím, opravdu, ale- ale vypadáš moc smutně! Mohl bych... mohl bych ti nějak pomoct?" zvědavě a stále trochu vyděšen jsem si ho prohlížel. Nevěř jí, zašeptalo mi cosi do ucha znovu, ale tentokrát jsem se ani nehnul. "Tady- tady Morf určitě nebude, bublino, měli bychom jít... jít pryč, co ty na to?" pokusil jsem se věnovat své společnici úsměv, avšak do mého čumáku se dostal známý pach. "To je Morf! Takhle voní Morf! Musel tu nedávno být! Jsme mu na stopě!" šťastně jsem povyskočil a strach mne konečně přešel. "Najdeme Morfa a vyřešíme celou potopu! Teda, ona to ještě není potopa, ale musíme jí zabránit! A Morf si bude vědět rady!" pokračoval jsem do vysvětlování celého plánu a rozhlížel se po okolí, dokud můj zrak neupotala vlčice, trochu podobná Setii. "Podívej se! Vlčice! Můžeme k ní jít a zeptat se, jestli Morfa neviděla! A kam šel! Mohli bychom se všechno dozvědět! Půjdeme k ní a-" bublina se během okamžiku rozpadla. "Bublinko!" vykřikl jsem a vyděšeně pozoroval vodu, jak se vsakuje do bahna. "Bublinko!" zmateně jsem zopakoval jediné slovo, které mne napadlo. Ale byl jsem sám. Vlčice spala a bublina zmizela. "Musím najít Morfa. Morf... mi poradí i s bublinkou," rozhodl jsem se a znovu se rozešel, byť se mi bez bublinky šlo mnohem pomaleji a smutněji.

// Přímořské pláně

// Magický palouk
9. území z 25

Soustředěně jsem kráčel, tak soustředěně, jak to jen šlo, a snažil se vymyslet vhodné jméno pro mého společníka, o kterém jsem ani netušil, jestli je ten, nebo ta bublina. Bubla se mu moc nelíbil... Bublivka? "Co Bublivka?" navrhl jsem nadšeně, ale bublina s naprostým nezaujetím šla dál. "To je škoda, Bublivka by se líbilo i mně! Já bych se rád jmenoval Bublivka! Škoda, že jsem Newlin. Škoda přeškoda! To se občas říká. Občas před něco můžeš přidat pře a zní to hezky! Přehezky! Vidíš? Mohla bys to zkusit!" povzbudil jsem ji, ale pokud to bublina zkusila, nedokázal jsem to pořádně ocenit, poněvadž stále vypadala jako poletující koule vody. "Jsi moc šikovná, Bublivko!" uculil jsem se na ni, ale možná jsem to neměl dělat, poněvadž se začala podivně třást. "Pardon! Pardon! Moc mě to mrzí, nechtěl jsem- nechtěl jsem tě urazit! Ale mně se to jméno opravdu líbí! Ale hlavní je, že se nelíbí tobě! Najdu ti lepší, uvidíš!" Trochu jsem se narovnal, aby z mé vytasené hrudi mohla má společnost vyčíst mou odhodlanost, a ještě k tomu rovnou přikývl – jako důkaz, že držím slovo. Což bylo vlastně docela legrační, poněvadž slova držet nešla. Totiž, já je držel, ale jinak se nedržela.
Došli jsme až na další louku, tentokrát zase hojnou na pampelišky. Jenže nikde nebyla žádná kopretina, kterou bych mohl bublině ukázat. Ale ty pampelišky byly opravdu hezké. "Co takhle!" nadšeně jsem zvolal, "Co takhle..." Co takhle... co takhle... zamyšleně jsem zíral přímo na nejbližší pampelišku a snažil se přijít na to, co vlastně takhle. "Víš, co je to rýmování? To je, když se nějaké věci podobají a znějí podobně! Nějak takhle to funguje! Takže třeba řeknu: "Newlin" a ty... ty řekneš... "Mewlin"! To teda nebyl moc dobrý příklad! Ale když já řeknu... řeknu... "Pampeliška"! Pampeliška je dobrá! Tak ty řekneš..." pootevřel jsem tlamu a trochu s ní kývnul, aby tušila, že je na řadě. "Pampeliškaaa..." zkusil jsem to trpělivě znovu, zatímco jsme pokračovali v naší cestě.

// Zrádcův remízek

// Vrbový lesík
Hranice - Magický palouk

Ani jsem si nevšiml, že naše cesta se pomalu ubírá do kopce, a že stromy, které ještě před nedávnem byly rozhodně všude, nyní téměř vymizely. Ale za to tu byla hezká tráva. "A taky mi dala elektřinu! Víš, co je elektřina?" zkontroloval jsem pohledem bublinu, která nemohla mít vůbec tušení. "Je to... je to bouřka! Blesky! Takové... jako kdyby rány, ale bez tlapek!" Spokojen se svým vysvětlením jsem se posadil a zívl. Cesta, kterou jsme pro Morfa podnikli, byla dlouhá, možná až nekonečná. Ale rozhodně mě ještě bavila, i když už jsem se moc necítil na pobíhání. A navíc, Duncan říkal, že dobrodružství není pro žádné lenochy. A taky se mi pořád ještě nechtělo spát někde u cesty, což říkal taky. "Já už- já už asi jen půjdu," prohlásil jsem a omluvně se zadíval do země. Věděl jsem, že bublina by mi každou chvílí mohla vrátit to, jak mne nemohla během závodu dohonit. Jí by se to dělalo opravdu snadno, poněvadž by ji nikdy nemohly bolet nohy. "Jak to, že nemáš nohy? změnil jsem tedy téma a ještě chvilku si užíval drahocenného odpočinku. Určitě je to proto, že je nepotřebuje. Ale třeba je proto ještě nějaký zajímavější důvod! Totiž, i tenhle je zajímavý, to rozhodně, ale třeba... třeba je ztratila! Bojovala s lítou šelmou a- to by mě mrzelo. A viděl jsem její narozeniny! Takže se musela narodit bez nich. Možná- možná i její maminka nemá žádné nohy! A je to dědičné! Ale- ale její maminka tam nebyla, tak... "Uh, bublinko? Bubliňáku? Kamaráde?" zkusil jsem pár oslovení, než mi připadalo, že jsem zachytil bublininu pozornost, "Viděl jsem vůbec tvé narození? A nebo ty bydlíš v řece? A proč ses vynořila? Chceš, abychom byli kamarádi? Víš, co jsou to KA-MA-RÁ-DI? To... to bychom byli my dva! Jsme to my dva! To je, když se mají vlci- ne! Když se má kdokoliv rád, je mu s tím druhým dobře, chce se o něj starat... a tak! Ale není to zase tak, že bys ho měla úplně nejvíc ráda! Nebo rád! To by pak byli partneři. Těm se taky říká polovičky, drahoušci, milenci, pár nebo..." přimhouřil jsem oči, jak jsem se snažil vymyslet další takové slovo. "Ale mně naprosto stačí, když budeme kamarádi! Můžeme být nejlepší kamarádi! Já jich teda mám víc, ale to snad nevadí! Můžeš, můžeš být jedním z nich!" uculil jsem se na polétávající vodu, která mne zatím nechávala bez reakce. Začínal jsem mít podezření, že má ráda napjetí. "Ale opravdu bych ti nějak rád říkal," posteskl jsem si a s námahou se znovu postavil. "Opravdu," dodal jsem a zamyšleně se rozešel vstříc Morfovi.

// Údolí morény

// Hrušňový sad
Hranice - Vrbový lesík

Bublina mne nikdy nebyla schopná plně dohonit. Vždycky tak nějak vzdušně plandala za mnou, občas popoběhla, ale jinak se věčně držela pozadu. "Poběžžž! Musíš mě dohonit! Jinak ti nic neřeknu!" zazubil jsem se a doufal, že to bublinu namotivuje. I když ale překypovala nadšením pro nové vědění, ani trochu se nesnažila. To je od ní hodně chytré! Ona už mě asi prokoukla! Asi tuší, že jí to řeknu i tak, uculil jsem se na bublinu a s respektem přikývl. "Tak teda, ten Život!" prohlásil jsem bez dalšího otálení, "Život je taky vlk! Jen umí úplně všechno! Je magický, víš? Já jsem vlastně taky magický vlk. Všichni jsme magičtí! Ale on úplně nejvíc! Naprosto! A dává magie i ostatním vlkům! Když o to teda poprosí! Ale jinak, u Života se cítí všichni hezky! A nikdy odtamtud nechceš odejít! Poněvadž on je opravdu strašně moc hodný! A takový... vlastně nejlepší kamarád! Ale to on je přirozeně, takže se to nesmí! Nesmí počítat, totiž. A jinak je bílý, má takovou heboučkou srst a... fialové tlapičky! A my teda byli i u něj v podzemí, to proto, že nám ukradl vlčata! On je teda úplně neukradl, poněvadž je moc hodný, ale byl sám. Víš, on si často stěžuje na to, že je sám! Je z toho moc smutný, tak si vzal naše vlčata. Ale my je máme rádi, víš, tak jsme si je museli vzít, a on je ukryl do své jeskyňky, kde má snad úplně všechno! A od všeho! Má tam úplně všechny květiny, úplně všechny stromy, úplně všechna zvířata... a taky má sestru! Tu tam teda nemá, oni se asi nemají moc rádi. Oni... jsou celkově takoví hodně rozdílní. On je Život a ona... ona je Smrt. A je černá! A má takové jedovaté děsivé oči, ale stejně si myslím, že není úplně špatná! Vypadá, že je zlá, ale není, opravdu!" Zavrtěl jsem prudce hlavou, abych i bublinu, která se nyní trošku klepala strachy, uklidnil. "Víš, ona nemůže být úplně špatná! Vždycky od ní dostanu nějakou magii! A teda, možná tyhle magie nemá ani Život! Ale ona ano! Třeba... třeba neviditelnost! To je, když někdo nejde vidět. Proto ne viditelnost," znalecky jsem přikývl a chtěl se i zneviditelnit, pěkně jako názornou ukázku, ale říkal jsem si, že mou bublinu by to nejspíše jen zmátlo.

// Magický palouk

// Ronherská skála
8. území z 25

"A tady taky ne!" podivil jsem se znovu, tentokrát ještě s o něco pootevřenější tlamou, zatímco jsme vstoupili na území porostlé rozkvetlými stromy, které byly podezřele pravidelně od sebe. Jako kdyby stály v řadách, připravené na to, kdo dostane od alfy povýší. "A tohle jsou pampelišky!" radostně jsem přiskočil k prvnímu žlutému kvítku, co se mi dostal do cesty. "Pampeliška je květina, víš? Květina taky potřebuje pít, ale nic nejí! Ale pít... to ona ano, to potřebuje! A květin je strašně moc! Jsou to takové malé stromy! Tyhle žluté jsou pampelišky! Ale ty jsou teda záhadné, poněvadž sice jsou žluté, ale ne celou dobu! Když začne léto, tak se ta žlutá změní v bílou a... je to takové... chlupaté! Chmýřiovité! Říká se tomu chmýří! Ale neznám jiné květiny, co by tohle dělaly! Ale je to legrační! Poněvadž když pak proběhneš pampeliškami, tak to chmýří začne létat úplně všude! Ale jiné květiny to opravdu nedělají. Ale mám rád kopretiny! Ty tu..." rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že nelžu, "Nejsou! Jsou žluté uprostřed, a pak mají okvětní lístky, které jsou bílé! Ale okvětní lístky nejsou lístky od listů od stromů." Připomněl jsem bublině a důrazně zavrtěl hlavou. "Ale vlastně to jsou listy květin! A pak jsem viděl ještě spoustu světle modrých květin! A světle fialových! A červených! Květiny jsou skvěluper barevné!" prohlásil jsem a spokojeně se usmál. "Vidíš? Dokonce je mám na hlavě!" vypískl jsem a začal máchat hlavou, aby si bublina všimla mého věnečku. "Mám ho od- jé! Já ti to pořád neřekl!" Stydlivě jsem se znovu zachichotal a zhluboka se nadechl. Život? Co bych o něm všechno mohl říct? Že je moc hodný! A že bydlí v písku! "Co myslíš, že tady roste?" zeptal jsem se namísto vyprávění a přemýšlivě přimhouřil oči. "Mimochodem! To jsem neříkal, ale na nějakých stromech roste ovoce! Ovoce se dá jíst! A občas roste i na zemi, jen tak! Třeba jahody! Nebo borůvky! Nikdy nejez červené borůvky. Borůvky mají být fialové! A jahody zase červené. Fialové jahody bych taky nejedl. Ale! Dříve, než někde naroste ovoce, jsou tam takovéhle kvítky! A tyhle kvítky nejsou květiny! Ale! Mají okvětní lístky! Možná se jim říká okvítkovní lístky, ale to jsem nikdy neslyšel. Takže vlastně- na stromech! Na stromech jsou právě teď lupínečky a okvětní lístky! Ne, okvětní lístečky a- a lupínky!" zazubil jsem se a rozeběhl se dál. "A jestli chceš vědět něco o Životovi, musíš si mě chytit!" vypískl jsem a běžel, co mi jen síly stačily.

// Vrbový lesík

// Zlatavý les
7. území z 25

"Jooo, Morf je opravdu profík!" odsouhlasil jsem bublince, která se vůbec neptala, a rozhodl se, že náš hledací čas zkrátím básněním o něm. "Je to ten nejlepší alfák, jakého jsem kdy měl! Byl jsem teda ještě v jedné smečce! Když jsem byl malý! A ta- ta- to nic. Ale Morf je skvěluper! Skvěluper je, když je něco super a skvělé zároveň! A to je právě Morf. Teda, on se jmenuje Morfeus, ale jsme kamarádi, takže mu mohu říkat Morfe! Teda, my jsme kamarádi už celou věčnost! Přidal jsem se do Sarumenu, tak se jmenuje ta naše smečka, tak... tak před pěti lety! Ale to je hodně, to ano. A Morf je celou dobu můj kamarád! Proto se známe věčnost, víš? A my dva!" prohlásil jsem uprostřed svého monologu, "My dva budeme taky kamarádi na věčnost! Jen mi teda musíš říct své jméno. Ale ne hned! Je to naprosto v pořádku! Zatím bych ti mohl nějaké vymyslet! Co ty na to?" Radostně jsem zamával ocasem a v mé hlavě okamžitě započal myšlenkový proces, o který jsem se samozřejmě hodlal podělit nahlas. "Co takhle... Bubla? Bubliňák? Alžbětín! Alžbětín ne. Ale- ale Bubla?" zeptal jsem se a ani trochu se mne nedotklo, že se tohle jméno mému společníkovi nelíbí. "To je v pořádku! Ale... ale!" vypoulil jsem oči v dalším náhlém uvědomění, "ale já ti nedopověděl ještě to o Životu!"
"Pardon," zašeptal jsem a omluvně se zachichotal. "Život... on je..." pokoušel jsem se mluvit, zatímco jsem zkoumal naše okolí, ale příliš efektivní to nebylo, takže jsem téměř okamžitě přešel k dalšímu tématu. "Tady to vůbec neznám! Ale je tu zase ten potok, vidíš? A skála! Skála, skála je jako hora, ale jen kousíček! Jsou na ní totiž kameny a... páni! Tady jsem opravdu snad nikdy nebyl," udiveně jsem zavrtěl hlavou, chvilku postával, abych si skálu důkladně prohlédl, a vydal se dál.

// Hrušňový sad

// Jižní hornatina
6. území z 25

Připadalo mi, že je bublina v mé přítomnosti stále jistější. Sice pořád ani trochu nepromluvila, ale už se nebála přede mnou poskakovat a celkově na mne působila mnohem spokojenějším dojmem. Navíc jsme naší "Tady" došli až do lesa. "Vidíš? Tohle je les! Les není hvozd! A tyhle stromy!" zdvihl jsem hlavu, aby bublina tušila, o jakých stromech mluvíme, jenže bublina to věděla moc dobře, poněvadž jednoduše vylétla až ke korunám a zase se vrátila, "Tyhle stromy jsou listnaté! Tomu se říká listy! Nejprve, takhle na jaře, jsou zelené! A úplně maličké! Říká se tomu snad lupínky, ale nevím to jistě. Lupénky. Lupenka? Lupínek! Jsou to lupínky, které pak vyrostou v lístečky, které pak vyrostou v listy! A ty listy jsou pak takhle zelené celé léto! Víš, v létě svítí hodně slunce! A je teplo! A můžeš se koupat ve vodě... a tyhle stromy jsou stále zelené! Poněvadž jejich listy- jejich listy jsou zelené! Ale na podzim, páni! Na podzim jde zelená pryč! Listy se pak barví do žluté, oranžové, červené! Pak zhnědnou a opadají! Občas opadají ještě barevné! Mohli bychom spolu na podzim posbírat nějaké hezké listy a někomu je dát!" Šťastně jsem se uculil a konečně přestal zírat na listy. "A teda, tohle je les, a..." zkoumavě jsem se na moment rozhlédl, "není tu Morf."
Tohle prohlášení pomalu začínalo být unavující. Jenže Morf tu někde musí být! Už jsme docela daleko! Tak kampak šel? Šel za Smrtí? Nebo za Životem! Určitě tam šel! I když, u Života jsme nedávno byli! Ale on to vlastně neví. Ale- ale proč by to- "Víš, že tu máme Života?" zvědavě jsem se zeptal svého společníka, aby se necítil příliš opomíjený. Věděl jsem, že Morf bude v pořádku, a to bylo to hlavní.

// Ronherská skála

// Pahorkatina dlouhých uší
Hranice - Jižní hornatina

Odhodlaně jsem běžel dál, i když mi pomalu docházely síly. "Když najdeme Morfa, tak ten něco vymyslí! Ale hlavně, že Mari s Gangwolfi jsou v bezpečí! Ale Kas! Ten vůbec nevím, kde je! A- a taky Nosielova vlčata! Víš, co jsou vlčata? VL-ČA-TA? To jsou- to jsou malí vlci! Dacani mají dacaňčata, ptáci, ti umějí létat, ti mají ptáčata, ryby mají rybčata..." soustředěně jsem přikousl jazyk, aby se mi lépe vzpomínalo na další mláďata. "A tomu všemu se říká, že jsou to mláďata! A třeba medvěd má medvíďata, ale! Ale nemá medvíčata! A ty..." pokusil jsem se zapojit do rozhovoru o něco více i bublinu, "ty bys měla zase bubliňata!" Zazubil jsem se a vrátil se k plnému hledání Morfa. "Víš, Morf je černý! A trošku bílý! Ale spíš je černý! A když je zima! To je, když je všude led a mráz! A rampouchy! Rampouchy jsou špičatý led! Tak když je zima, tak Morf, náš alfák, nosí takovou korunku! Ledovou! A ta se nikdy nerozteče, ale na jaře, to je nyní, zmizí, a pak se zase objeví až v zimě! A kromě jara a zimy je ještě léto a podzim! Na podzim padají listy! Ty padají ze stromů, víš, ale ne listnatých, jen těch ostnatých! Totiž. On padá z listnatých, proto listy, a pak jsou ještě jehličnaté, ty mají hodně hodně špičaté listy, co nepadají. Tomu se říká jehličí. JEH-LI-ČÍ," přikyvoval jsem a rozhlížel se po okolí. "A tohle jsou hory! HO-RY! Hory jsou vlastně kopce, to je, jakože jsou vysoko. Takže když řekneš, že jdeš do kopce, tak jdeš vysoko! A hory, hory jsou vyšší kopce! Stejně jako je řeka větší potok, tak hora je vyšší kopec! Já kopce moc nemusím, nerad chodím do kopce, ale nevadí mi, opravdu! A tady! Tadytomu!" ukázal jsem před sebe, kde se mezi horami nacházelo takové klidné prostředíčko, které jsem vůbec netušil, jak se jmenuje. "Tady..." nejistě jsem přešlápl, jak bych to vysvětlil? Jak bych... to vysvětlil? "A tady! Tady půjdeme!" zaradoval jsem se a slavnostně vykročil vpřed.

// Zlatavý les

// Tajemná louka
5. území z 25

"Utečeme! Vezmi nohy na ramena, sluníčko! Já- já se dokulím a-" prudce jsem se zastavil. "Vidíš to taky?" zašeptal jsem a zkoumavě tu věc pozoroval. "Tamhle ta díra! Víš, co je to díra? Díra je, když se propadneš le- lekoledem! Ledem! A pak..." zamžoural jsem. Barvy moc nedávaly smysl, ale zbytek byl téměř v pořádku. "To... není tráva," konstatoval jsem a sledoval ty podivné výhonky čehosi. "A ani strom," zašeptal jsem a potichu se k věci začal plížit. Byla vysoká, ale ne moc, a připadalo mi, že se hýbe. Soustředěně jsem sledoval věc. Čím blíže jsem se dostal, tím víc chloupků jsem si všiml. "Zajíc!" fascinovaně jsem vykřikl, čímž jsem samozřejmě zvíře vyplašil. "Počkej!" vykřikl jsem a rozeběhl se za ním, ale dříve, než jsem po něm vůbec stihl natáhnout tlapu, skočil do díry. "Vidíš, díra! Já- já to to už vysvětloval, viď?" zeptal jsem se a stydlivě se zahleděl na své tlapky. "Tak já ti vysvětlím zajíce! Nebo králíka! Myslíš, že to byl králík? To jsou- to jsou taková! Taková zvířátka! Jako já! A jako- jako Morf. Ale ty ne. Ale takový králík a zajíc! Jsou maličcí a- a mají uši! Ne trávu. U-ŠI," názorně jsem položil jednu tlapu na svou hlavu a ukázal si na ucho. "Já mám třeba uši dvě! A králíci, králíci taky!" vysvětlil jsem a pozoroval díru pro případ, že z náš ukázkový králíkozajíc vyskočí. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych jednoho ulovil. Od té doby, co jsem měl borůvky, jsem se ale trochu jíst bál. "Asi počkám ještě na dacany! Nějaké tam jistojistě ještě máme! A ty- ty musíš ochutnat taky!" uculil jsem se a konečně svou pozornost odvrátil od všech králíkozaječích nor. "Čas jít dál!" povzbudil jsem nás a z plížení se vrátil zpět k běžné chůzi. Ach jo, Morfe, kdepak se touláš?

// Jižní hornatina

// Ronherský potok
Hranice - Tajemná louka

Nejistě jsem pokračoval vpřed, ale stále to bylo o dost lepší, než jaký účinek na mne měly červené borůvky. Jen se tu mihotaly barvy a pronásledovala mne koule. "Hehe, kuličko kyš, pojď ke mně blíž!" zarýmoval jsem a pokusil se dojít blíž k záhadné kouli sám, jenže to moc nešlo. "Ale to nevadí! To vůbec nevadí, abys věděla," ujistil jsem ji a usmál se. "Ty jsi takové... takové moje sluníčko," prohlásil jsem a náhle se válel obličejem v jemné trávě. "Travička! Travičkaaa," spokojeně jsem mumlal pro sebe a užíval si každé stéblo, které se mi zrovna nezapíchlo do oka. "Tohle- tohle je tráva. Je- zele- žlutá? Tady je žlutá tráva?" fascinovaně jsem na ni vypoulil oči. Odpřísahal bych, že normálně je tráva zelená, ale tady byla opravdu nějaká žlutější a usměvavější.
"Ajéje. Tady je to takové- takové záhadné!" hihňal jsem se společně s trávou. Možná se hihňalo i mé sluníčko, ale asi ne moc nahlas, poněvadž jsem ho vůbec neslyšel. Jenže smích trávy se pomalu měnil v cosi zlověstného. "Bojím se!" vypískl jsem a obrátil se na sluníčko. "Ochráníš mě? Oni- to- ta tráva!" zvolal jsem a ohlédl se na stébla nejblíže ke mně, která se po mně natahovala a chtěla mi ublížit, "Ta tráva!" Zděšeně jsem se postavil na všechny čtyři, než mne stihla polapit. "Utečeme jí! Společně jí utečeme! Ty- ty půjdeš dopředu a-" rozhlédl jsem se, aby byl náš plán dokonalý, ale všechno se tak nějak motalo, takže jsem dopředu musel taky. "Taky!" vypískl jsem a okamžitě se rozkutálel tím směrem, zatímco sluníčko vedle mne naprosto profesionálně beznožně pochodovalo.

// Pahorkatina dlouhých uší

// Osamělý strom
4. území z 25

Místo, kam nás hledání Morfa zavedlo tentokrát, mi bylo matně povědomé. "Tady jsem už někdy byl!" oznámil jsem proto svému bublinovému společníkovi a nadšeně se usmál. "Muselo to být už dávno! Ale- ale nevzpomenu si," zamyšleně jsem se posadil a rozhlížel se po okolí. Vlastně zde nebylo nic zvláštního. "Tomuhle se říká potok! PO-TOK! Je to malá řeka! ŘE-KA! A ŘE-KA je velký potok! Páni, teď musí být určitě ještě větší!" Roztáhl jsem tlapy, aby si bublina mohla alespoň přibližně představit ohromnost vodních toků v okolí, ale ona nijak nereagovala. "Ty vlastně vodě musíš rozumět úplně nejvíc!" uvědomil jsem si a zavrtěl hlavou, aby bylo jasné, že jsem trošku hloupý, že mi to nedošlo dříve. "Tak tedy, my vlci, to jsem třeba já, nebo taky Morf! Tak my vlci vodu pijeme! Té vodě to neubližuje, opravdu! Prostě se napijeme a... a pak! Pak nemáme žízeň! Žízeň je, když se potřebuješ napít! A hlad! Hlad je, když potřebuješ něco sníst. Já třeba nejradši jím... všechno! Nedávno jsem měl moc dobrého dacana," zasněně jsem se uculil a nevědomky přešel přímo k okraji potoka. Jakmile jsem spatřil vodní hladinu, nahnul jsem se. "Naposledy se mi Duncan, to je další vlk, smál, že se bojím se napít! Ale já jen nepotřeboval, opravdu," přesvědčil jsem bublinu a vodu si nadále prohlížel. "Ale já se napiju, opravdu! Alespoň uvidíš, že si nedělám legraci a že neustále pijeme, když máme žízeň! Někdo říká žížu, ale to není tak hezké," zavrtěl jsem hlavou a velmi názorně se napil. Voda byla po zimě velmi osvěžující a studená, jenže... v ní muselo být ještě něco, poněvadž svět se začal znovu motat. "Ale ne," zašeptal jsem. "Víš, já asi budu plácat pěkné," škytl jsem si, "blbovinky. Tak mě teď moc neposlouchej, ano?" Poprosil jsem společnici a motavou chůzí potok překročil. Nezávisle na tom, jak mimo jsem byl, jsem byl stále odhodlaný najít Morfa a varovat ho před vodou.

// Tajemná louka

// Sarumen
3. území z 25

"Morf si ví rady úplně s každým nebezpečím, víš?" vysvětlil jsem jí, proč hledáme zrovna jeho, poněvadž ve hvozdu byla taky Maple a Darkie. "Ony teda taky, ale Morf nejvíc! A taky- taky- víš, co je to nebezpečí? To je, když ti hrozí, že se ti něco stane! Jakože ti někdo ublíží! Nebo že si uděláš zranění! Jedno takové nebezpečí byl u nás, totiž v Sarumenu, i obří had! Měl dvě hlavy! Víš, co je to had? To je takový-" rychle jsem se přitiskl k zemi a začal se povalovat, "plazič!" Nadšeně jsem se zazubil, poněvadž bublina začínala působit čím dál chápavěji.
Ty se chceš oddělit? projelo mou myslí a já se zmateně podíval na bublinu, která dál poletovala, jako kdyby se nic nedělo. "Říkala jsi něco?" zvědavě jsem si ji prohlížel, ale něco mi naznačovala, že tu nikdo, kdo by mluvil, není. Všechno bylo v mé hlavě. A to všechno byl hlas Derian. Takhle ty to chceš? O to ti šlo? To si mohl udělat i jinou, než takhle bolestivou cestou. Skrčil jsem se. Blížila se k nám mlha, ale na tom nezáleželo. Ve své hlavě jsem stál na mýtině, u krvácejícího stromu. Vše bylo ohořelé. A Derian... Derian byla ublížená a rozzlobená. "Derian," zašeptal jsem, ale ona se ani neobrátila. Neohlédla se na mne. Nepřála si mne vidět. Necháváš mě jít? "Nenechávám tě jít, Derian! Opravdu ne!" vykřikl jsem, ale ona odcházela dál. Pryč ode mne. Proč si to udělal? Já myslela, že jsme polovičky... měla jsem tě moc ráda, udělala bych pro tebe všechno! Tak moc si mi chyběl, tolik jsem se na tebe těšila... a ty přiběhneš a začneš se tam mazlíčkovat s jinou? HROZNĚ TO BOLÍ! Nechal jsem její hlas, ať na mne křičí. Ať mi ubližuje. Vše bylo zasloužené. "Omlouvám se, Derian, já..."
Otevřel jsem oči. Bílo. Mlha, která se ke mně kdysi blížila, mě pohltila. "Musím najít Morfa! Musíme najít Morfa!" připomněl jsem sobě a své společnici a vyskočil na všechny čtyři. Stále jsem slyšel Derian. Musel jsem jí utéct. "Najdeme Morfa!" vykřikl jsem a rozeběhl se pryč z mlhy.

// Ronherský potok

// Kopretinová louka
Hranice - Sarumenský hvozd

Vesele jsem kolem bubliny poskakoval a připadalo mi, že když jsem se zrovna nekoukal, poskakovala se mnou. "Tohle je strom! Totiž, stromisko! My tu máme samá stromiska! A když máš hodně stromisek dohromady, je to les! Ale u nás je to hvozd! Už si moc nepamatuji, jaký je v tom rozdíl, ale hvozd je lepší," uculil jsem se a do jednoho stromu rychle narazil hlavou. "Tohle bys neměla zkoušet, poněvadž to bolí! Mohla by sis ublížit! Ublížení je, když tě něco bolí. A říká se tomu 'Zranění'. ZRA. NĚ. NÍ," pokoušel jsem se to vysvětlit co nejlépe, takže jsem u toho co nejdůkladněji vyslovoval slova, která mi připadala, že mohou být pro bublinku cizí. Byla to sice ta největší bublina, jakou jsem kdy viděl, ale taky to byla jediná bublina. A navíc jsem viděl i její zrození, takže mi bylo jasné, že se na ni musí pomalu. "Stromy rostou! Do výšky a trochu i do šířky! Do výšky je, když-" vyskočil jsem co nejvýš to šlo, "když jdeš nahoru, k obloze! Obloha je to modré! A stromy jsou zelené! A na obloze je slunce, to je zase žluté, a! A taky jsou tam mraky! Ty mohou být bílé, šedé... někdy jsem viděl i takové docela růžové a fialové! A černé! Černé jsou vlastně-" Teď, uvědomil jsem si, když jsem pohlédl na nebe, ze kterého nepřestávaly padat kapky. "A do šířky, do šířky je, když... když..." zamyšleně jsem přimhouřil oči. Bublina stále pozorně poslouchala, jistojistě se toho toužila naučit co nejvíce, ale já si opravdu nebyl jistý, jestli je to, co dělám, vůbec vysvětlitelné. "Koukej na mou tlamu! To je to, čím mluvím!" upozornil jsme ji a do tlamy nabral vzduch tak, že se nafoukla téměř do velikosti bubliny. To se samozřejmě nedalo ale vydržet věčně, takže jsem hned zase vydechl. "Tak! Před chvikou byla širší!" oznámil jsem jí a doufal, že to celé dává smysl.
Jenže jsem si uvědomil, že bublina není jediný důvod, proč jdu do hvozdu. "Nyní musíme sehnat Morfa! MOR-FA! To je náš alfák, víš, ten nejvýš postavený! On většinou neopouští hvozd, ale-" znovu jsem se zhluboka nadechl a nasál pachy v okolí. "Ale teď tu není!" Udiveně jsem vypoulil oči a začal se rozhlížet, byť jsem tušil, že to k ničemu nebude. "Morfeee!" zvolal jsem a čekal na odpověď, která nepřicházela. "Musíme to říct Morfovi! Jistojistě bude někde v okolí! Najdeme ho spolu!" rozhodl jsem a vydal se za dalším dobrodružstvím.

// Osamělý strom