Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní úkryt
Hranice - Řeka Kiërb

Přemýšlel jsem, jaké další území znám, co se ho všichni bojí. "Ještě to bahnivé místo bylo děsivé!" vypískl jsem a zkontroloval mistra Nafoukánka, jestli ho můj příběh o místě, kde bahno padá z nebes, zajímá. Na to, jak byl můj kamarád průhledný, se mi z něj četlo hodně špatně, ale to vůbec nevadilo. Je nepředvídatelný! uculil jsem se na něj a nahnal do plic co nejvíce vzduchu, abych mohl převyprávět celou událost bez jediného zastavení. "Tehdy jsme si řekli!" začal jsem, ale hned mi došlo, že se mi to nepovedlo, poněvadž mistr Nafoukánek netušil, kdo se za námi vlastně skrývá. Znovu jsem nabral pořádnou porci vzduchu a znovu se pokusil o dokonalé vyprávění. "Tehdy, bylo to tak těsně po ulovení dacanů a naučení se chození po předních, taky potom, co Styx napadla Marion a my ji odnesli zpátky do smečky! Tak tehdy jsme si s Duncanem, nebo taky Dunčím, tak mu mohu říkat, řekli, že se vydáme na slepou výpravu! Měli jsme zavřené oči a šli jsme vpřed! I vstříc nepřízni osudu! Dokázali jsme projít hvozdem, vyhnout se většině stromů... přeliš jsme i černou řeku! A pak!" nahnul jsem se dopředu, jako kdybych chtěl bublovi bublovitému říct to největší tajemství, ale neřekl jsem vůbec nic. Jsem napínavý! Nejnapínavější! Na tváři se mi pomalu začínal zjevovat široký úsměv, ale já se snažil ho udržet pryč, poněvadž jsem stále ještě potřeboval vypadat tajemně. "Pak!" zvolal jsem znovu, ale k mému vlastnímu překvapení to nemělo takový efekt, jako mělo první zvolání. "Pak jsme došli na území. Bylo to tajemné území. Zavalené mlhou! Celé zlovětsně černobílé! A šedé! A stromy tam nerostly! Nic tam nerostlo! Ani tráva, květiny! A my nic neviděli! A pršelo! A naše tlapy se bortily do bahna. Topili jsme se v bahně! A pak!" zavrtěl jsem hlavou. Ta vzpomínka byla stále poněkud matoucí. "Pak Duncan prohlásil, že je bahenní král! A potom pršelo bahno! Bylo úplně všude! Padalo mi na hlavu! Na srst! Stal jsem se bahnem!" Poulil jsem oči a doufal, že se mistr Nafoukánek alespoň trochu bojí. Ale možná jsem v něco takového doufat ani nemusel, poněvadž když jsem se na bublinu podíval, byla strachy bez sebe. "Mistře Nafoukánku! Neboj se! Nebooj!" vyhrkl jsem ze sebe a usmál se na něj. "Je to v pořádku! Vidíš? Jsem tady! A zdravý! A Dunčí taky! To bahno bylo jen bahno! A bahno je přece legrační hlína! A čvachtá!" nadšeně jsem se zazubil a ani nijak zvlášť nepostřehl, že se nám povedlo suchou nohou přejít řeku.

// Les pod horizontem

// Neprobádaný les
Hranice - Východní úkryt

Míjeli jsme poslední stromy z podivného lesa a na obzoru se objevila další zajímavost, tentokrát docela veliká skála. "Páni!" vydechl jsem, abych mne i mistra Nafoukánka dostal z té podivné nálady, co v nás les zanechal. "Ta je větší, než je naše Skalisko! Měla by se jmenovat... jmenovat... ultraskalisko! Obrovskoskalisko! Obroskalisko!" Nadšeně jsem se usmíval a se zvědavostí přiběhl až ke vstupu do jedné z jeskyněk. "Myslíš, že tu bydlí obři?" zeptal jsem se bubliny, i když jsem si nebyl jistý, jestli je s obry obeznámena, poněvadž ani já vlastně nebyl. Ale tušil jsem, že vypadají jako opravdu obří vlci. "Obři jsou obří vlci! Když je něco obřího, tak je to větší než největší!" vysvětlil jsem a nakukoval dovnitř jeskyně. Skalní stěny tu byly podobné jako u nás, jen o dost větší a možná méně voňavé. "Podle mě by se sem pár obrů vešlo!" zaradoval jsem se a začal se rozhlížet, jestli náhodou nějakého nenajdeme. "Obři! Obřiii! Oooobřiiii!" volal jsem do jeskyně, ale jediný, kdo mi odpověděl, byla ozvěna. Ta mi také udělala moc velkou radost a vypadalo to, že zmátla mistra Nafoukánka. "Tomu se říká ozvěna! Opakuje úplně všechno! Nevím, jak funguje! Má slova vylítnou z tlamy a... pak se odráží!" pokusil jsem se jev vysvětlit co nejsrozumitelněji a okamžitě vrátil svou hlavu zpátky do nepřirozeného úhlu, jen abych se mohl ujistit, že v jeskyni žádní obři nejsou. A nebyli. "Možná, že to jsou neviditelní obři! Všude tu chodí a my je ani nevidíme! A třeba to nejsou ani vlčí obři! Třeba to jsou... třeba to jsou včelí obři! Poletují nám nad hlavami! A dělají obří med! A ten pak přijde sníst obří medvěd! Proto se jmenuje medvěd, poněvadž jí med! Původně se určitě jmenoval medjed, poněvadž ten med jedl, ale někdo to popletl! Medvěd určitě o medu nic neví!" dostal jsem ze sebe další odvážnou teorii a zahleděl se na oblohu, která byla i takhle večer celá pokrytá mraky.
"Myslíš, že někdy přestane pršet? Takhle dlouho už jsem totiž nikdy pršení neviděl! Totiž, v zimě sněží, takže to se nepočítá! Ale nyní je všude tolik vody! Prší a roztéká se ze sněhu! A taky to moře! Co když vznikne na Gali- Garlui- Gavuli- Galrivlee další moře? To by mohlo být hezké! Teda, pokud by to nezaplavilo nějaká hezká místa! Ale- ale kdyby zaplavilo třeba- třeba ty hory! Totiž, ty kamenné! Ty byly moc smutné a nebezpečné! A kdyby tam bylo moře, všichni by se tam chodili ochladit a válet se! A to by jistojistě udělalo radost i těm skálám, poněvadž takhle jsou opuštěné a všichni se jich bojí," s lítostí jsem si jednou přikývl na vlastní slova a konečně vylezl z jeskyňky. Byl čas jít dál.

// Řeka Kiërb

// Aina
Hranice - Neprobádaný les

Mistr Nafoukánek sice nic neřekl, čemuž jsem se nijak zvlášť nedivil, ale působil dojmem, že se vyspal opravdu dobře, poněvadž mě při běhu stíhal naprosto profesionálně a občas mi přišlo, že si ještě poposkočí do kroku. "Takže dobře! To rád slyším! Moc rád!" usoudil jsem a vesele se zubil na mého bublinového společníka. "Já se měl u nich taky hezky! Vlastně ale nevím, jak se to tam jmenuje! Ale dozvěděl jsem se o Skymieth! A o Sionnovi z Asgaaru! Ale to taky nevím, kde je. Ale vypadá to! Vypadá to, že Skymieth a Sionn nejsou ze stejné smečky! Poněvadž Skymieth je prý z močálů! To je zvláštní, že? Mít smečku v močálech! Jednou jsem v močálech byl, ale nebylo to moc hezké! Potkal jsem tam vlka s vlčicí, kteří... byli zlí. Ale taky tam byla Amny! A s tou jsme se pak skamarádili, já našel Křovisko... a bylo to! A pak jsme najednou byli v Sarumenu! Hráli jsme schovku!" rytmicky jsem u svého vyprávění přikyvoval a pokoušel se si vzpomenout na další detaily, jenže to bychom nesměli vstoupit do dalšího hrozivě vypadajícího lesa. Hlavně nyní, večer, když už jsem sotva viděl něco jiného než černou a tmavě modrou, se mi v lese moc nelíbilo.
Běh se změnil v chůzi a já každý krok zvažoval, jako kdyby mohl být můj poslední. Nad námi byly větve, které ve dne určitě zářily všemi odstíny zelené, ale nyní byly jen jako černé pařáty obřích ptáků, co se rozhodli, že si místo krysy uloví nás. Polkl jsem a mírně se přikrčil, abych na sebe les zbytečně neupozorňoval. Nic se nám nestane. Budeme v pořádku, poněvadž tohle je jen les. Dokonce i jako les voní! Zhluboka jsem se nadechl, abych sám sebe uklidnil, ale to, co se mi dostalo do čumáku, rozhodně nebyla vůně klidného lesa. Byli tu s námi dva vlci. Jeden neznámý a ten druhý... někdo jako Styx. Jenže jestli je to Styxin sourozenec, tak nemůže za to, co udělala Styx! Neudělal to on! Třeba je to její hodné dvojče! Nebo- nebo i nedvojče! Ale nemusí být zlý vlk. Přestal jsem vrčet a ochranářský postoj, do kterého jsem se jakousi záhadou postavil, se vrátil k chůzi.

// Východní úkryt

// Západní Galtavar
Hranice - Aina

Utíkal jsem jako o život, až na to, že se nejednalo o život můj, ale o celé naší smečky. Vědí, co se na ně řítí? Měl jsem to říct Darkii a Maple! Nebo najít Gangwolfi! Nebo Nosiela! Měl jsem jim to říct! Ta louka... nervózně jsem zaťal zuby. Na louce s kopretinami nebyly žádné kopretiny, a to bylo velmi špatné znamení. A mohu za to já! Provinile jsem vypoulil oči na řeku, co se přede mnou zjevila. Rozhodně to byla spíš říčka, ale stále příliš rozvodněná na to, abych ji mohl přejít bez starostí. "Prosím, nech mě přejít! Já- spěchám! Potřebuji- potřebuji se dostat domů! Prosím, prosím!" prosebně jsem na ni zkoušel psí oči, ale řeka se ani nehnula. Totiž, hnula, neustále pokračovala v proudění, ale má prosba s ní ani nehnula. Nechal jsem tedy řeku zastavit jako tehdy, když jsem přecházel tu velkou řeku, co se vlévala do moře, a opatrně přešel po jejím povrchu. Řeka se dala zpět do nezaujatého pohybu, až na to, že jsem byl na její druhé straně a mohl zase pospíchat dál.
Jenže cosi v řece uchvátilo mou pozornost. "Je to..." zašilhal jsem po neurčitém tvaru, který nyní v tmavé řece téměř zářil světle modrou barvou. Byl to on. Mistr Nafoukánek se vynořil z řeky a během okamžiku zase poletoval kolem mne, jako kdyby se nic nestalo, ale já moc dobře věděl, že má radost, že se vidíme. "Mistře Nafouáknku!" zaradoval jsem se a na uvítanou k němu přitiskl hlavu, i když byl tak vysoko, že tento projev radosti vyžadoval můj výskok, "Mistře Nafoukánku! Moc rád tě vidím! Chyběl jsi mi! A taky jsi chyběl Nym! To byla ta malá vlčice, před kterou ses rozpadl! Myslím, že ses jí moc líbil! Říkala, že jsi hustý! Ale to jsi asi ještě slyšel! A pak tam přišel Falion, jejich alfák! Možná je to tatínek Nym, ale to jsem nestihl vyzkoumat! A taky je možná její tatínek Savior a nějaká Lennie! Teda, Lennie by byla maminka! A byla moc hodná! Totiž, Nym! Prý má přezdívku flundra! Já myslel, že je to nějaká ryba! Teda, to jsem si myslel nejdřív. Pak jsem si myslel, že je to žába! Rád bych se naučil kuňkat! Ale prý je to zimní princezna! Asi je to nějaké severské nářečí! Jak ses vyspal?" s úsměvem jsem si ho prohlížel a nadšeně pokračoval v naší cestě.

// Neprobádaný les

// Jedlový pás
Hranice - Západní Galtavar
Morf, Morf, Morf, Morf, Morf... "Morfeeee!" zavolal jsem přes celou louku. Potkal jsem za poslední dobu hodně luk, ale ani jedna neměla Morfa. Tahle na sobě ale měla alespoň další vlčata a vlčici. A jedno z těch vlčat vypadalo jako to, co bylo Meinerovo! Přimhouřil jsem oči, abych si je lépe prohlédl, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Mohl bych tam jít a udělat si nové kamarády! A zeptat se, jak se má Unavený! A- a taky poznat další vlčata! Tady je nějak hodně vlčat! A já- já vlastně můžu být taky vlče! Natěšeně jsem se k vlčatům a vlčici vyřítil. Budeme kamarádi! Popovídáme si! Zeptám se jich na hnědoušky! Na cibule! Nebo taky, jestli neviděli mistra Nafoukánka! Pak bychom spolu mohli něco ulovit! A jít k moři! A- zubil jsem se od ucha k uchu. Vlci ode mne sice byli celou louku daleko, ale to mne nemohlo zadržet. Těšil jsem se. Měl jsem radost, že jsem poznával nové vlky. Nové skvělé vlky, jako byli Nym s Falionem. "Ahooooj!" vykřikl jsem jejich směrem a nadšeně u toho vrtěl ocasem. Budou mě mít rádi? Budou- Jenže pak jsem si uvědomil, že mám také svůj úkol.
Zastavil jsem se na místě a pozoroval provinile své tlapky. Kamarády si mohu udělat později. Nyní... musím za Morfem! Ujistit se, že je ve hvozdu! A jestli tam nebude, tak ho najít! A když ho najdu, musím se ho zeptat, co uděláme s potopou! Párkrát jsem přikývl, abych se utvrdil ve svém rozhodnutí. Takhle je to správně. Najdu Morfa! Najdu Morfa, nebude potopa! Morf to vyřeší! Neměl jsem to vyřešit sám? Zůstat tam a zabránit jí? Ale Morf! Morf ví všechno! A poradí si se vším! Já- já bych s tím nic udělat nemohl! Nebo ano? Měl jsem s tím něco udělat! "Snad nepřijdu pozdě!" vyhrkl jsem s naprosto novým děsem ve hlase a ještě s větší energií se rozeběhl vpřed. Mohl bych to dělat klidně celý den, jen abych zachránil Sarumen.

// Aina

// Ragarské pohoří
Hranice - Jedlový pás

Šel jsem tak opatrně, jak jen jsem mohl, aby Falionovi s Nym nebylo líto, že mě bezpečně nedoprovodili až dolů. Ono by to ale asi nešlo, poněvadž se začínalo stmívat a neustále ještě pršelo. S tím by určitě nic udělat nemohli! Nebo že by ano? Na to bych se měl zeptat Života! Třeba- třeba by šlo zařídit, aby někdo mohl ovládat déšť! Nebo! Nebo třeba slunce! A nebo! Nebo by o tom mohly rozhodovat alfy! A páni, Falion byl vlastně na celou smečku taky úplně sám! Jak to zvládají! Kdyby- kdyby neměl vlky, na které se spolehnout, tak... cítil jsem se trochu špatně, že jsem chtěl Nym přesvědčit, aby se přidala k nám. Jistojistě by se jí tam líbilo, ale její domov byl jinde. A ta Lennie se Saviorem! To říkala, že jsou její kamarádi! Ale jestli je to pár, tak... to je zvláštní! Její kamarádi jsou její rodiče! Vlastně- vlastně je to hezké! Usmál jsem se nad představou, jak Nym se svými rodiči musí vycházet. Ale to asi nakonec vychází všichni! A nebo třeba nebyla Lennie a Saviora, ale... Faliona! Byli podobně tmaví! Ale to by o něm nemluvila jako o alfákovi! Nebo, možná je hlavně její alfák! Možná se narodila mimo smečku, ale Falion je alfák a to... to je důležité! Zamyšleně jsem mhouřil oči. Částečně jsem je mhouřil taky proto, aby se mi do očí nedostalo příliš mnoho kapek, ale samozřejmě, myšlení byla priorita.
"Kdepak to vlastně jsem?" zvědavě jsem se rozhlédl po jehličnatém lese, který mi byl svou ponurostí povědomý. Tak trochu jsem doufal, že se vedle mne zjeví mistr Nafoukánek, abych mu mohl říct, že se jedná o místo, kde bydlí Smrt, ale asi ještě nebyl jeho čas. Třeba spí! Spí vždycky, když někoho potkáme! Ne teda, že by ho společnost nudila! Ale asi se stydí, tak uteče... a pak jde spát! Jistojistě nespal, když jsem spal já! A že to byl pěkný spánek, spokojeně jsem mlaskl a uculil se, než jsem si vzpomněl na tu část, kde byl Duncan slunce. Prudce jsem zavrtěl hlavou, ale to hnědé sluníčko z ní vůbec nechtělo odejít. "Morf!" vypískl jsem a rozeběhl se vstříc Sarumenu.

// Západní Galtavar

Falion vypadal velmi sympaticky, obzvlášť poté, co Nym tvrdila, že má křídla, a taky poté, co mi dovolil projít jejich územím. "Děkuji moc! Já budu dávat ten největší pozor! Dám si takový pozor, že- že se mi nic nestane! Opravdu!" ujišťoval jsem alfáka a pomalu vstával na všechny čtyři. Zase to všechno proletím! Naprosto s přehledem to zvládnu! Budu bublina a zvládnu to! culil jsem se a představoval si, jak se mi asi poletí z kopce, a jestli se náhodou neobjeví zase i mistr Nafoukánek, jenže pak Falion učinil velmi zajímavou nabídku. "Ty bys mě chtěl doprovodit? Nebo Nym? Doprovodili byste mě, prosím? To by bylo hezké! Totiž, já jistojistě trefím, jsem dobrý v orientování! Ale i tak bych byl moc rád za společnost! Ale- ale jestli se to nehodí, tak nemusíte! Já vás opravdu brzy přijdu navštívit! Jestli by to nevadilo! Jste- jste moc hodní a chtěl bych, abychom byli kamarádi! A rád bych vás znovu viděl! A taky- taky..." zhluboka jsem se nadechl, zatímco jsem se pokoušel přijít na to, co všechno ještě říct, ale moc toho již nebylo. "Děkuji! Moc!" dodal jsem ještě a už už se zvedal, abych se vydal znovu na hledání, jenže vtom měla Nym naprosto geniální nápad. "To je dobrý nápad!" pochválil jsem ji a tak trochu k tomu i Faliona, který její nápad potvrdil. "Já teda doma byl! A Morf ne! Ale třeba- třeba se zatoulal někde blízko! Měl bych to zkontrolovat! Třeba už se vrátil!" zaradoval jsem se a téměř bez rozloučení se rozeběhl pryč, ale na poslední chvíli jsem se zastavil a věnoval Nym úsměv na rozloučenou.
"Víš, nebojácná Nym, já asi nebudu moct zůstat! Doopravdy musím najít Morfa! A jako ty máš kamarády tady, tak já je mám tam! Ale teď jsme kamarádi my dva! A to je skvěluper! Takže skvělé a super zároveň! A jednou se uvidíme! Budu sem chodit na návštěvy! Ale- ale asi bys měla spíš ty chodit za mnou, poněvadž máte opravdu velký kopec! Ale překonám se! Abychom zůstali navždy kamarádi!" slíbil jsem jí a můj úsměv se ještě víc rozšířil. "Děkuji ti, Falione! Moc! Já- já to zvládnu! Odbloudím se! Jste moc hodní! A budu od vás pozdravovat Morfa!" šťastně jsem se zahihňal a, i když jsem spěchal, velmi pomalu se rozešel dolů. Rozhodně jsem nechtěl spadnout přímo před Falionem, to by byla opravdová ostuda.

// Jedlový pás
// Děkuji za rychlohru c: Jinak bych byla za doprovození ráda, ale ráda bych stihla oběhnout hranice a... nevím, jak bych to stíhala :c Ale moc děkuji! :3

// Oh ne, úplně jsem tě předtím přehlédla! T.T Hned to dopíšu! c:

Smečkovité přemlouvání

Jenže podle Nym flundra žába rozhodně nebyla. "Opravdu ne?" ujistil jsem se, poněvadž by mě opravdu mrzelo, kdybych se během tohoto večera nenaučil kuňkat. Ale pak mi to zase moc nevadilo, poněvadž jsem se dozvzěděl něco naprosto úplně nového. "Zimní princezna! Tak to je moc hezké! Já- já nevěděl, že to může být něco takhle hezkého! Totiž, víš, že to znamená něco takhle hezkého! Ale opravdu jsem myslel, že je to žába! Nebo ryba! Zní to tak! A opravdu to může být tím, že nejsem tak severní! My zase známe... známe..." přimhouřil jsem oči a snažil se přijít na něco, co by bylo pro jih speciální. "Písek!" nadšeně jsem dokončil svou větu a ještě o něco nadšeněji se na to slovo zazubil. "Teda, u nás ve hvozdu tolik písku není, vlastně žádný, ale- ale stačí jít jen kousililínek a... a! Pak je tam všude poušť! Ale poušť není spoušť! Je tam písek a teplo! A taky- taky... máme ve hvozdu mlhu!" radostně jsem se uculil a doufal, že tam bude, až se vrátím. Musí tam být! Dlouho jsme si nepopovídali! A taky ji musím ochutnat, abych ji porovnal s tou, co rostla u studánky! Ani mne nenapadlo, že by mlha mohla nebýt jižanská, a pokračoval v poslechu Nym. Líbilo se mi, kolik toho tahle zimní princezna věděla o žábách. "Páni!" vydechl jsem, poněvadž to, co Nym prohlásila, mne nikdy ani ve snu nenapadlo, "To mě nikdy ani ve snu nenapadlo!" Udiveně jsem poulil oči a snažil se přijít na to, kdy jsem naposledy viděl žábu, a co mi asi chtěla říct. Už je to nějakou dobu! Ale určitě mi nechtěla říct, že je konec světa! Nebo že se blíží! "Podle mě!" nadšeně jsem vypískl, abych ještě malilinko vylepšil Nyminu dokonalou teorii o žábách, "Podle mě! Podle mě... možná jen říkají, co by si chtěly dát k jídlu! Víš, ony pořád jí jen takové... ne hezké věci, jako jsou brouci! A mravenci! A mouchy! A- třeba jim ani nechutnají! A tak vždycky, když někoho vidí, tak na ně začnou volat, aby jim přinesl... přinesl něco! Něco dobrého! A my si to pak pleteme s koncem světa, poněvadž to zní podobně," uzavřel jsem a jen jednou rázně přikývl, abych tím svá slova potvrdil.
A pak se Nym zeptala na něco, na co se mne snad nikdy nikdo ještě nezeptal. "Jsem ze Sarumenu!" zaradoval jsem se a zvědavě se naklonil blíže k vlčeti. "Proč se ptáš? Proč se ptáš? Proč se-" dokázal bych v tomhle natěšeném opakování pokračovat celou věčnost, jenže Nym mi téměř hned vše řekla. "Darkie s Maple!" vydechl jsem a spokojeně se uculil. "Darkie s Maple jsou opravdu moc fajn! Obě jsou moc hodné! A mám je rád! A máme je v Sarumenu, opravdu! Nikdy jsem nepotkal jinou Darkii a jinou Maple! Takže to musí být ony! A! A Darkie se do Sarumenu i narodila! Já jsem na ni dohlížel! A Maple, Maple k nám přišla! Ale už je u nás hodně moc dlouho! A taky pomáhaly při poražení dvouhlavého hlava, co u nás jednou byl! Říkal něco o tom, že jednoho z nás zotročí, ale my ho nenechali! A- a-" chrlil jsem ze sebe informace tak rychle, jak to jen šlo, a náhle se ocitl v situaci, že jsem netušil, co ještě říct. "A!" vykřikl jsem nakonec a akčně vyskočil na všechny čtyři, "A nechtěla by ses k nám jít podívat? Za Maple s Darkií? Mohl bych tě k nám odvést! Znám docela cestu! Ale jen docela, poněvadž ono je to odtud opravdu celkem daleko! Ale trefil bych! Mohl bych tě tam vzít! Třeba by se ti u nás líbilo! Mámé moc hodného alfáka, Morfa, o tom jsem ti už říkal! A máme Maple s Darkií! A taky máme mlhu! A já jsem tam taky! A máme tam Dunčího! A- a Litai! A taky, taky mlhu! A máme tam ještě Lady Mlhahuli! To je taková vydra z mlhy, co se občas objeví a pomáhá nám! A umí mluvit! A taky tam máme takové vysoké stromy! Vyšší, než jsem já! Než jsem já a ty dohromady! A všude je jehličí! A taky tam teda máme takovou černou řeku, ze které se nesmí pít, ale je zajímavá! A taky máme úkryt, kterému říkáme Skalisko, poněvadž je ve skále! A já říkám stromům Stromiska! A taky jsme hnedle vedle louky, která je na jaře úplně celičká porostlá kopretinami! A máme hodně vyder! Totiž, ty už nemluví, poněvadž nejsou Lady Mlhahule, ale taky jsou moc hodné! A jsme hned vedle Života! K Smrti to máme daleko, ale to je vlastně dobře, poněvadž ta není hodná! A taky... taky..." můj proslov ke konci zpomaloval, až se zastavil úplně. Stejně jako mé myšlenkové procesy. "Nechtěla bys teda k nám? Třeba se i přidat? Prosím!" pokusil jsem se na ni udělat ten nejvíce prosebný výraz, co jsem dokázal, a nehodlal se znovu posadit pro případ, že by ji i to mohlo přemluvit. "A měla bys tam kamarády, poněvadž taky máme hodně vlčat!" dodal jsem ještě v rychlosti, ale jinak jsem celé rozhodování nechal na Nym. Prosím!
Jenže mé prosení, které by jistojistě jinak pokračovalo, muselo být přerušeno. "Ahoj!" pozdravil jsem nadšeně nového vlka, co k nám přišel. Byl hnědý jak hnědoušek hromádkový a... "Ty musíš být Falion!" radostně jsem se na něj uculil a konečně, i když trochu nerad, se vrátil zpátky k sezení. "Vím, že jsem na smečkovém území! Já- já tu hledám Morfa! Našeho alfáka! Nevadí to? Nym říkala, že tu Morf není, ale pak jsme se zapovídali o žábách a konci světa a-" zhluboka jsem se nadechl, "Já jsem Newlin! Jmenuji se Newlin a jsem ze Sarumenské smečky! Chodím celý den, abych našel Morfa, ale on nikde není k nalezení! Hledal jsem na plážích, v lesích, na horách, u řek, na souši, ve vodě, našel jsem ostrovy! Ale Morfa ne." Zavrtěl jsem trochu smutně hlavou a poněkud nervózně přenesl váhu z jedné tlapky na druhou. Musím najít Morfa! Je to už celý den! A on nikde není! "Možná, mohl bych... jestli bych se mohl zeptat! Tak... mohl bych prosím přes vaše území projít? Mohlo by mi to zjednodušit hledání! My ho opravdu potřebujeme, on ví všechno!" zeptal jsem se a upřel zrak přímo do světle modrých očí Faliona.

Žabí přemlouvání (Nym je crazy frog)

Přikyvoval jsem a přikyvoval. Teda, alespoň do té doby, než Nym začala mluvit o Styx. Jak to, že ji zná taky? Muselo! Muselo se jí taky něco stát! Ublížila jí Styx taky? Nebo jejím kamarádům! Nebo sourozencům! Smutně jsem si ji prohlížel a pokoušel se přijít na to, jestli jí Styx taky vytahala uši. Jenže Nym se neustále usmívala, což bylo dost nakažlivé na to, abych téměř okamžitě zase začal myslet na něco jiného a vrátil se k přikyvování. Byl jsem trošku i rád, že Nym hnědoušky nezná. Jsme opravdu objevitelé! Musíme o nich rozšířit povědomí a- Flundra? Flundra... zamyšleně jsem přimhouřil oči, když se dostala ke své přezdívce. Je flundra nějaká ryba? Ne! To je treska! Ale flundra? Soustředěně jsem se zakousl do stěny své tlamy a pokoušel se si tu flundru alespoň představit. Jistojistě se musela podobat Nym, když jí tak říkali, ale já si nedokázal představit jediné zvíře – totiž, kromě vlka –, co by bylo dostatečně Nymovité. A pak zase mluvila o smečkách, o nějaké Skymieth z močálů, o nebezpečí cibule... a já nepřestával přikyvovat, aby to působilo dojmem, že všemu naprosto rozumím. Což byla vlastně i docela pravda, takže jsem začal přikyvovat ještě rázněji a horlivěji.
Dokud teda Nym nezačala mluvit o něčem, čemu se říká velbloud. "Velbloud?" zopakoval jsem po ní a to slovo se mi okamžitě začalo líbit. Připomínalo mi skluzavku. "Velblouda jsem nikdy neviděl! Ale jestli vypadal jako kabrňák, tak si ho dokáži představit! Možná, že mluvíš o hnědoušcích! Velbloud je taky hnědý? Poněvadž hnědoušci se taky dost hrbí! A mají vlastně legračně maličké nožičky! Možná, že žraní trávy funguje jen na cokoliv, co nejsou nohy! A možná nefunguje ještě na hlavu! Tam se vlastně ta tráva moc dlouho nezdrží, když ji někdo žere! Hnedka ji sníš, takže v tlamě nemá vůbec žádný účinek! A na ocase!" zatvářil jsem se tak, jak by se měl zatvářit objevitel hnědoušků, a hrdě se narovnal. A taky jsem si zkontroloval vlastní ocas, poněvadž jsem nechtěl, abych z celého hnědouška měl právě jeho. "A taky!" vypískl jsem, když jsem se ujistil, že můj ocas tam stále je a vesele se vrtí, "Co je to ta flundra?" tázavě jsem naklonil hlavu do strany a nechtěl přiznat, že jsem si myslel, že to je ryba. Poněvadž ryba to není! Je to... vážka! Ne! Něco, co vážky žere! "Žába! Není to žába? Pročpak ti říkají, že jsi žába?" zkoumavě jsem si ji prohlížel a nedokázal tuto záhadu rozlousknout. "Je to proto, že umíš vysoko skákat? Ne! Je to kvůli tomu, že jsi ještě maličká! Ale až vyrosteš, tak budeš něco jiného! Flundra je maličká! A určitě i roztomilá! Totiž, pořád budeš roztomilá, ale- proč ta žába? Je to proto, že umíš kuňkat? Já bych si přál umět kuňkat! Má partnerka umí mluvit se zvířaty, ale to není ono! Opravdu, kuňkat, to by bylo..." uchvácen představou, jak se vykuňkávám s žábami, jsem vypoulil oči a fascinovaně pootevřel tlamu. "Naučíš mě to, prosím? Ó, mocná flundro?" Nadšeně jsem celé své tělo přikrčil a už už se cítil jako opravdová žába. "Ukaž mi, co žabího v tobě je! A nauč mě to! Moc moc prosím!" Ve svém sedu jsem se pokusil o poposkočení, ale žádný velký pohyb to nebyl. "Jak ony to vlastně dělají! Jak to dělají, že skáčou v sedě? To je tak-" zkusil jsem to znovu a opět se posunul sotva o stéblo trávy, "těžké!" Udivěně jsem na ni zíral a doufal, že mi to Nebojácná Nym všechno vysvětlí, poněvadž to bylo opravdu matoucí. "Kuňk!" dodal jsem ještě její druhou řečí, aby věděla, že jsem doopravdy a skutečně ochotný se naučit více.

"Nebojácná Nym!" fascinovaně jsem pootevřel tlamu, když jsem vyslovoval celé její jméno. To mě ale dost opozdilo, takže jsem pak jen těžko doháněl, co všechno Nebojácná Nym řekla. Šťastně jsem přikyvoval a snažil se si naprosto úplně všechno zapamatovat. Žlutá! Páni! Tu mám taky rád! Ale je to neobvyklá barva! Ale je to moc hezké! Žlutá jako při západu slunce! "To bude teď!" vypískl jsem a rozhlížel se po slunci, jenže i tady bylo naprosto schované v mracích. Čím víc povídala, tím víc jsem se usmíval, aby si byla jistá, že ji neustále poslouchám a vyslouchám a naslouchám. Liška! Nebo hnědoušek hromádkový! Takže ona ví, co je hnědoušek hromádkový? Takže- takže jsme je neobjevili? Na moment jsem se ztratil a tázavě se ohlédl na prázdné místo ve vzduchu, kde by jinak byl mistr Nafoukánek, který už věděl snad všechno, ale nechtěl to říct. Bylo mi taky trochu líto, že tu Morfa nemají, ale svým způsobem jsem za to byl rád, poněvadž to znamenalo, že si Morf nevybral jinou smečku. A taky to znamenalo, že se mu nelíbí kopce, což byla další věc, co jsem s naším alfákem měl společnou. A pak přišla první otázka. Nadšeně jsem se narovnal a už už chtěl odpovědět: Sarumen! Jsem ze Sarumenu! Jenže Nym mluvila i po otázce, takže celé mé těšení muselo vydržet ještě malilililililinkatou chvililililililinku a... "Sarumen! Jsem ze Sarumenu! Ze Sarumenského hvozdu! Teda, je to odsud hodně daleko! Ale nedaleko Života! Taky jsem tam byl! Jednou dokonce i u něj v takové jeskyni! Tam skladuje úplně všechno možné! Květiny, stromy... i zvířata se mu tam vejdou! Hnědoušky jsem tam neviděl, ale- jak to, že znáš hnědoušky? Myslel jsem, že jsem je objevil. Ale to nevadí! A- a taky se budeme stěhovat na ostrov!" radostně jsem vychrlil první informace, co mě napadly. "A Falion mi nevadí! Falion teda asi nebude Morf! A Sionna jsem taky nepotkal! A ani nevím, že je Asgaar! Ale! Ale vím ještě o Borůvkové smečce! Jmenuje se po borůvkách! Je to legrační! Ale- ale nedávno jsem snědl borůvky, které byly červené, a-" pak jsem olizoval Dunčího. Zahihňal jsem se a mírně zavrtěl hlavou, poněvadž mi neustále unikaly dvě hlavní věci. "Cibule hledám proto, že chci udělat radost mistrovi Nafoukánkovi! Totiž, pro něj je ta první cibule, on ji nikdy neviděl! A ta druhá, co hledám, je pak pro mou kamarádku, která- která se nemá moc dobře. Ale bude se mít! Taky nikdy neviděla cibuli! Udělá jí to radost!" Odhodlaně jsem vyskočil na všechny čtyři a začal se okamžitě rozhlížet, jestli náhodou v našem nejbližším okolí nějaká cibule není, a opravdu, nebyla. Takže jsem se stejně odhodlaně posadil, stále neschopný si uvědomit, že bych měl pokračovat v cestě. "A jaké zvíře bys nechtěla být? Já bych nechtěl být mravenec!" prohlásil jsem a zvědavě si Nebojácnou Nym prohlížel. Je taková maličká, že by mohla být žába! Kuňka! Jsou vůbec žáby kuňky?

Naštěstí jsme žádnou lavinu nezpůsobili, za což jsem byl moc rád, a byl jsem ještě radši, že k nám téměř okamžitě někdo přiběhl. Vlče? Páni! To je skvěluper! Oni tu mají ochranářská vlčata! To je hezké. Ale- ale kdyby to byl někdo nebezpečný, tak-"Ahoj!" pozdravil jsem nazpátek vlče, a znovu zapomněl na nebezpečí laviny. Můj bublinový společník sice nepozdravil, ale vlče pozdravilo ještě jednou, takže jsem to musel ze slušnosti udělat taky. "Nazdar!" zopakoval jsem nadšeně a přátelsky vrtěl ocasem. Líbilo se mi, jak vlče zvládá funkci ochranáře jako naprosto největší profesionál. Už jsem se nadechoval, abych jí všechno vysvětlil, jenže ona se téměř okamžitě obrátila na mistra Nafoukánka. "Je to bublina! Je to mistr Nafoukánek! On- má rád všechny barvy! A taky spolu už nějakou dobu cestujeme! Viděl jsem ho, jak se narodil z řeky, a-" mistr Nafoukánek se během jediného momentu rozpadl. Na chvíli jsem kaluž, co po mistrovi zbyla, pozoroval s vypoulenýma očima, ale věděl jsem, že by to mohlo vlčeti způsobit trauma, takže jsem se snažil tvářit, jako že jsem na to naprosto zvyklý. "A je strašně stydlivý!" dodal jsem a nervózně se usmál. Co bych měl říct? Co bych měl říct? Jsem tady, na smečkovém území! Jsem tu a... a..."A!" vykřikl jsem a hrdě se narovnal, "Já jsem Newlin. Nebo New. Nebo Lin! Už- už chodím celý den a viděl jsem strašně moc zvláštních věcí a pláží, které mi zvláštní nepřipadají, ale to nevadí! A- a jsem tu proto, že hledám cibule a Morfa! Není u vás náhodou Morf? Je to takový černý alfák! Náš alfák! Ztratil se mi. Nám! Ztratil se nám a já si řekl, že bych ho měl najít, ale místo něj jsem našel jen hnědoušky hromádkové! Víš, co jsou to hnědoušci hromádkoví? Jsou to takové- takové obří hromádky! Jako když jeleni, ale mnohem větší! A nebo jako kanci! Ale mnohem větší! A taky mají rohy! Říkám si, že by bylo hezké, kdyby se skamarádili s vydrami! Pak bychom se my skamarádili s vydrami a ty by nás skamarádily s hnědoušky a- a pak! Pak bychom se naučili žrát trávu! Já to zkoušel a není moc dobrá, ale právě po ní jsou hnědoušci takhle velcí! A taky-" přimhouřil jsem oči, jak jsem se marně pokoušel si vzpomenout, co jsem to měl vlastně v plánu. "Jak se jmenuješ? A jaká je tvá oblíbená barva! Jaké bys chtěla být zvíře? Ne- nemusíš odpovídat na všechno, ale kdyby se ti chtělo, byl bych moc rád! Máte tu taky hodně vlčat? U nás je hodně vlčat!" radostně jsem se na ni uculil a konečně se posadil. "A taky tu máte opravdu velký kopec!" dodal jsem, aby můj proslov byl kompletní, a snažil se příliš nesklouzávat pohledem k kaluži, která kdysi byla mistr Nafoukánek.

// Sněžné hory
Hranice - Ragarské pohoří

"Nebo! Bych chtěl být rybou!" vydechl jsem a cítil, jak mne náhle z celého toho výšlapu začínají bolet nohy. "Ryby umí strašně dlouho vydržet pod vodou! To je- to je obdivuhodné!" zahihňal jsem se, ale nebyl jsem schopný se pořádně nadechnout, takže mi smích moc dlouho nevydržel. Zakuckal jsem se a pokusil se o další nádech. "Je to tu- je to tu vysoko, viď?" zeptal jsem se bubliny, která byla vždycky o něco výše, než jsem byl já. "Hrozně moc- moc vysoko! Jak jsme byli- dole, tak- uff," zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v zoufalém funění a lapání po dechu. Bál jsem se podívat se dolů. A bál jsem se podívat i nahoru, poněvadž jsem opravdu neměl moc rád kopce. "Chtěl bych najít Morfa a jít domů," zakňučel jsem a zoufale udělal další sérii kroků. A další. A další. Dokud jsme se nedostali na docela příjemný plácek a já se mohl konečně bezpečně zastavit. A nadechnout se! zaradoval jsem se a užíval si, jak studený vzduch opět míří do mých plic. A do mého čumáku pro změnu mířil pach, který naznačoval, že jsme na smečkovém území. "Je tu smečka! Mistře, je tu smečka! Třeba- třeba Morf šel na průzkum! Nebo za známými! Myslíš, že tu má známé? Nebo se chtěl skamarádit! A udělat jednu velkou smečku! Ale to by asi nešlo, když jsme tak daleko od sebe! Ale! Kdybychom bydleli na ostrově! Tak oni by mohli mít ten druhý! Ale jestli mají rádi hory, tak... to by se jim na ostrově asi nelíbilo!" prohlásil jsem a vesele se posadil. Jestlipak tu Morf je! Nebo! Jestlipak ho tu viděli? A znají ho? On by si s nimi určitě rozuměl, když má přes zimu tu korunku! Teprve po několika myšlenkových procesech jsem si uvědomil, co bych správně měl udělat. Byl jsem návštěvník a chtěl jsem se chovat co nejslušněji, abych případně Morfovi neudělal ostudu. Zavyl jsem.
"Myslíš, že přijde Morf sám? Poznal by mě Morf po hlase? Určitě ano! A! Může se tu vůbec volat?" zvědavě jsem se podíval na vrcholky okolních hor, "Může? Nemůže to způsobit lavinu? LA-VI-NA je, když se řítí- když se- z hory řítí sníh! A právě může vzniknout, když někdo hodně křičí, takže!" Usmál jsem se a trochu se naklonil ke své bublině. "Takže bychom měli být potišeji!" zašeptal jsem a několikrát přikývl, abych se ujistil, že to mistr Nafoukánek cítí stejně.

// Kry
Hranice - Sněžné hory

Vlastně jsem byl hloupý, že jsem si myslel, že mi mrzne mozek, ale byl jsem rád, že na to nepřišel mistr Nafoukánek. Byl jsem rád, že se jen staral, abych byl v pořádku, a nepřišlo mu podezřelé, že mohu mluvit o vlastním mrznutí mozku. A skvěluper taky bylo, že se můj bublinatý kamarád ani nezlobil, když jsem všechnu tu paniku odvolal. "Jsi opravdu a doopravdy kamarád! Jsem rád, že tu takhle cestujeme! A hledáme! A objevujeme! Teda, ti hnědoušci hromádkoví... to bylo- páni! Myslíš, že takových zvířat najdeme více?" uculil jsem se na něj a doufal, že je v pořádku. "A jsi v pořádku?" dodal jsem, jen abych se ujistil. Samozřejmě, mistr Nafoukánek mi na to pomocí poletování přikývl, poněvadž on byl v pořádku snad neustále. "A! Jaké bys chtěl být zvíře, kdybys mohl být? Nebo! Je bublina zvíře? Poněvadž pokud je, tak jaké bys chtěl být zvíře, kdybys mohl být jiné zvíře?" zeptal jsem se a zvědavě si ho prohlížel. Dokázal jsem si ho docela dobře představit jako hnědouška hromádkového. Nebo jako jelen! Nebo jako- medvěd! Takový světle modrý medvěd! Kamzík! Mistr Nafoukánek mi sice neodpověděl, ale naznačil mi, že by ho zajímalo, co bych odpověděl já. Nebo, tak jsem si alespoň jeho nehybnost ve vzduchu vyložil.
"Já!" vykřikl jsem a trochu naklonil hlavu do strany, poněvadž se mi takhle o dost lépe přemýšlelo. "Já vždycky chtěl být veverkou! Tou zrzavou! Veverky jsou maličké! A mají dlouhý ocas! A skáčou ze stromu na strom! Umí skákat opravdu strašně příšerně děsně moc daleko! A to bych chtěl! A nechtěl bych být třeba... třea mravencem! Pak by totiž všechno bylo strašně veliké a já nic pořádně neviděl! A taky bych se bál, že mě někdo zašlápne! Ale zase, mravenci jsou opravdu hodně silní! Oni jsou úplně malililililililinkatí, ale unesou i malé věci! A taky bych rád bydlel v mraveništi, tam se pořád něco děje! Kdybychom měli třeba smečkové mraveniště, bylo by to moc hezké! Ale teda, nevím, jestli bych ostatní poznal, kdyby byli taky mravenci!" Kdybychom všichni byli mravenci, tak bych to asi nedokázal! Mravenci jsou všichni stejní! A malililililinkatí! A hlavně stejní! Udivěně jsem zavrtěl hlavou a snažil se moc nemyslet na mravenčí kusadla. Nechtěl jsem mistrovi přiznat, že těch bych se na ostatních doopravdy bál.

// Ragarské pohoří

// Ledová pláň
Hranice - Kry

Jenže ze zimy jsme se dostali do zimy ještě větší. Na mistrovi Nafoukánkovi sice nebyl vidět ani jediný rampouch a led, ale stejně jsem o něj měl strach. "Tak já ti budu říkat teplé věci! Aby sis to teplo připomněl!" povzbudil jsem ho. "A taky hodně bueme po-po-poskakovat!" Při každém "po" jsem poposkočil, aby mistr Nafoukánek tušil, co to vůbec znamená. "A teď ty teplé věci! Třeba... slunce!" vyhrkl jsem to první, co mne napadlo, ale hned nato si vzpomněl, jak vypadal Dunčí jako sluníčko. Byla to poněkud znepokojující vzpomínka, co nedávala vůbec smysl. "Nebo poušť!" dodal jsem a přimhouřil oči, částečně proto, abych se uchránil před ostrým vítrem, a částečně proto, že se mi tak lépe přemýšlelo. Slunce a poušť! A... "Písek! Koupání! Koupání v jezeře, koupání v řece! Koupání v moři! Vedro! Teplo! Horko! Pot! Stín! Horká srst! Vyhřátá místečka! Sucho! Žlutá tráva! Ta už je hodně teplá, té je mi vždycky líto. Ale je teplá! A to je to, co potřebujeme! A... oheň! Plameny! Požár ne, požár je nebezpečný! Ale taky teplý!" Mluvil jsem a mluvil, ale jinak jsem neustále nenápadně pozoroval svého společníka, který neustále nemrzl. Takže to pomáhá! Zlepšuje se to! Mistr Nafoukánek nezmrzne! Bude v pořádku! Ale to neznamenalo, že mám polevit a nevymýšlet další teplá slova. "Třeba... třeba borůvky! Já teda jedny borůvky viděl i nyní, ale byly červené! Ale jinak borůvky rostou až v létě! Léto! Léto je moc teploučké! A- a květiny! A modré nebe! A teplé noci! A to, jak si přeješ, abys ucítil osvěžující vánek, poněvadž je opravdu opravdu horko!"
Pokoušel jsem se toho vymyslet ještě více, ale nebyl jsem toho schopný. Ale tušil jsem, co za tím může být. "Zamrzl mi mozek!" vyděšeně jsem vypískl a začal zběsile běhat kolečka. "Zamrzl mi mozek! Musíme mi rozmrazit mozek! Musíme- musíme rychle! Mozek je ve hlavě! A nebo v kebuli! MO-ZEK! Je to to, čím myslíme! A- a zamrzl mi, Nafoukánku!" Se strachem v očích jsem zíral na svého putovacího partnera, jak se kolem mne starostlivě točí. "Co když mi zamrzl mozek? Jestli mi zamrzl mozek, tak nepoznám Morfa, až ho najdeme! Musím ti ho popsat! A cibuli! Musím-" zamyšleně jsem se zadíval na vlastní tlapky. Hlava mne trochu studila, ale... "Tak nic! Planý poplach!" bezstarostně jsem se na svého společníka zazubil, přestal s kolečkováním, a vrátil se ke vznešené dobrodružné chůzi.

// Sněžné hory