Gallirea - Příspěvky uživatele

// Pouštní oáza
Hranice - Tmavé smrčiny

Nadšeně jsem se zubil od ucha k uchu, když se mi do čumáku konečně začínala vracet vůně domova. "Už jsme úplně naprosto absolutně blizoučko! Už zbývá jen malililillinkatý kousililililínek a budeme tam! Představím ti Morfa! Teda, jestli tam bude! Určitě tam bude! Vždyť- vždyť jsme ho nikde nepotkali! Musí tam někde být! A taky ti představím ostatní! A zeptám se, jestli si tě budeme moct nechat ve smečce! A pak začneme kouzlit s pískem!" radostně jsem si za každým slovem alespoň jednou přikývl, ale věděl jsem, že tenhle plán asi zcela nevyjde.
"Ty... nechceš, viď?" zeptal jsem se opatrně svého kamaráda, který mě téměř celou dobu doprovázel. Byl to opravdový stydlivec a i když odvážně čelil všelijakým dobrodružstvím, třeba setkání se s hnědoušky hromádkovými a lovem jezevce, nedokázal být ve společnosti více vlků. "To je v pořádku," uklidnil jsem ho a mile se na něj usmál. "Zase se někdy uvidíme! Najdeš si mě, viď? Zase se potkáme u nějaké řeky! Nebo jezera! Nebo moře! Víš, jak jsem ti říkal o moři, které by mohlo být někde uprostřed Garluilei! Tak tam se potkáme! A pak spolu zase všechno procestujeme! A prožijeme další dobrodružství! A najdeme úplně všechno! Třeba další cibule! A najdeme někoho, kdo zná hnědoušky!" culil jsem se na něj a nechtěl dát ani trošilililinku najevo, že mi mistr Nafoukánek bude chybět. "Až se příště uvidíme, přinesu ti písek! Až si odpočineš, musíš trénovat svou písečnou magii! A pak! Pak mi ukážeš, co všechno už umíš! Bude to legrace, uvidíš! A já si zase budu pamatovat všechno, co jsem mezitím prožil, a všechno, ale úplně všechno všechnoulinko ti to povím! A pak-" došli jsme až k černé řece, která hraničila s naším hvozdem. "Ale jsme pořád kamarádi, viď?" zeptal jsem se a aniž bych se dočkal odpovědi, mistr Nafoukánek se ponořil do řeky a zmizel. "Tak zatím ahoj!" zavolal jsem za ním a párkrát na rozloučenou zamával ocasem.

// Sarumen <3

// Poušť Ararat
Hranice - Pouštní oáza

Pomalu jsme se dostávali k pouštní oáze, kterou jsem tak před dvěma dny poznal s Dunčím, který zase říkal, že už ji poznal dávno předtím, ale na tom moc nezáleželo, poněvadž jsem se plně věnoval tomu, jaké to asi je, když je vlk písečník. "Možná! Možná že se dá i nějak mluvit! Chci říct, s pískem! Písek toho musí strašně šíleně moc vědět!" prohlásil jsem a hned nesl balíček o něco něžněji a s trochou více respektu, poněvadž jsem neměl ani tušení, jaká moudrost se v něm ukrývá. "Možná, že je tady celou věčnost! Takové zrnko, to je tak lehké, že! Že ho klidně může vzít vítr až do nebe! A pak!" zadíval jsem se zasněně na noční oblohu, "Pak až do vesmíru! Vesmír je daleký a velký! A je v něm úplně všechno! I my jsme ve vesmíru! Ale hlavně jsou tam hvězdy! Opravdu hodně! A slunce! A asi i mraky, co zabloudily! Ale hlavně je tam tma!" Uculil jsem se na svého kamaráda, poněvadž mi připadalo, že jsme si nějak dlouho nepovídali. "Jsi unavený? Nepotřebuješ něco? Nemáš žízeň? Nechtěl bys zpátky do řeky?" ustaraně jsem ho pozoroval, ale mistr Nafoukánek předstíral, že se mu nic neděje.
"Možná se z tebe právě teď stává písečník!" vypoulil jsem na něj oči a nevěřícně vrtěl hlavou. "Ty máš teda štěstí! Jaké to je? Cítíš se jinak? Určitě ano! Musíš být o dost mocnější! A páni, ty jsi byl mocný už předtím! Jsem opravdu zvědavý, co všechno dokážeš! Chtěl bys nést ten balíček ty, aby sis vyzkoušel, jestli s ním už můžeš kouzlit?" nadšeně jsem k němu přiskočil a položil před něj balíček. Ale ono nic. Mistr Nafoukánek jen poletoval a nehodlal se písku ani dotknout. Proč ne? Přeci se nebojí písku, když je z něj písečník! To určitě nemůže! Tak pročpak ho nechce... aaah! "Chápu!" vydechl jsem nakonec a popadl liánovitou šňůrku do tlamy. "Ty jsi mocný písečník a já jsem tvůj sluha! Ne! Tvůj pískonosič! To je taky moc pěkné! Tak jo!" zaradoval jsem se a vběhl do nedalekého lesa. Každou chvilkou budeme doma!

// Tmavé smrčiny

// Tekutý písek
Hranice - Poušť Ararat

"Možná!" vyhrkl jsem ze sebe, nepřipravený vzdát se písečného uvažování, "Možná je měl proto, že uměl magii písku! Možná, že se ji taky naučím! Třeba není magický ten písek, ale naše spojení! A když s tím pískem budu, tak... se ze mě stane mistr písečník, stejně jako se stal ze záhadného cizince! Ale teda, on měl takové ty zelené žilky! A ty jsem už někde viděl. Někde..." přimhouřil jsem zamyšleně oči a rovnou před ně dal i své nohy, abych se ujistil, že na sobě zatím žádné známky zelenosti nemám, "Meinere! Totiž, on říkal, že je Unavený, ale já vím, že je Meinere! A taky měl možná pravdu! Vždycky jsem si myslel, že si ze mne dělal legraci, ale... ale! Třeba byl unavený z bytí písečníkem! Možná je to vyčerpávající! A možná proto se toho písku ten záhadný cizinec zbavil! Ale! Možná rozšiřuje řady! Třeba je písečníků ještě málo a- a! My bychom mohli být vyvolení! A pak! Pak bychom mohli taky vybrat někoho, kdo bude vyvolený! A takhle šířit písek dál! A taky! A taky má možná každý písek úplně jinou magii! Třeba- třeba je opravdu každý úplně úplně jiný! Někde jsem slyšel, že každá vločka vypadá jinak! A to samé by mohlo být se zrnky písku! A jestli každé zrnko vypadá jinak, tak... tak! Má určitě každé úplně jinou magii!" Byl jsem radostí bez sebe. Každou chvílí se ze mne mohl stát profesionální písečník, a co víc, mohl se stát i z mých kamarádů, jen kdybych se o svůj písek rozdělil.
Opatrně jsem položil balíček přímo před sebe a mírně se mu poklonil. "Ó, písku!" zvolal jsem, "Písku mocný! Písku všudepřítomný! Já, Newlin ze Sarumenského hvozdu, kde máme mlhu a alfáka Morfa! A taky Lady Mlhahuli! A Skalisko! Já se tě ujímám z tlap mistra písečníka, mně neznámého cizince, co do mne strčil! Nebo možná já do jeho! Ujímám se tě, přebírám nad tebou odpovědnost. Budu všude s tebou, stejně je jako písek na poušti a na některých plážích. Budu následovat tvé kroky, dokud se sám nestanu písečníkem! Nechť mi pak nohy zezelenají mocí pískem svěřenou. Tak přísahám!" Kdesi uprostřed svého proslovu jsem ještě zavřel oči, aby má přísaha vypadala co nejvážněji. "Budu písečník!" nadšeně jsem oznámil mistrovi a rozeběhl se dál. Věděl jsem, že už jsme doopravdy blízko.

// Pouštní oáza

// Kaňon řeky
25. území z 25

Bylo mi líto, že cibule musely zůstat u řeky. "Ale bude jim tam lépe! Budou tam mít klid a... taky jim tam bude v létě moc příjemně! Budou se moct koupat! A když kolem nich někdo půjde, bude se divit, jak je možné, že jsou na břehu řeky... v kaňonu! Jak je možné, že tam jsou cibule! A my a cibule budeme jediní vědět, jak se to stalo! Bude to takové naše tajemství," spokojeně jsem se uculil a hned se mi vykračovalo o něco lépe. "A taky!" dodal jsem, aby mistrovi Nafoukánkovi neunikla jediná má myšlenka, "Taky jsem moc rád, že to přežil písek! Mohl by být opravdu velmi vzácný! Když takhle prší, tak klidně jediný svého druhu a to by bylo špatné, kdybychom ztratili! Ale je v pořádku! Kouk-" Chtěl jsem balíčkem v tlamě pořádně zatřepat, ale mou pozornost upoutal písek, který byl všude kolem nás. "Ej," fascinovaně jsem vydechl a rozhlížel se. Nedávalo to vůbec smysl. Myslel jsem, že jsme už pouští prošli, když jsme procházeli tulipánovou loukou a houštinami. Ledaže... "Ledaže!" vyhrkl jsem a pohledem se vrátil k balíčku. "Určitě je děravý! Mistře Nafoukánku, máme děravý balíček! Trochu se musel rozbít, jak spadl! A teď..." rozhlédl jsem se po poušti, snad proto, abych se ujistil, že jsem si ji nevymyslel, "Teď je ten písek úplně dočista naprosto všude! Musel se rozsypat! Ne! Vylít! Vylil se a... a uschnul! I když není sluníčko. Ale je to magický písek! Ale vytekl, to rozhodně, když byl původně tekutý! A páni! Musí ho tam být více, než jsme si mysleli! Musí ho tam být... spousty a spousty!"
Udiveně jsem nad pouští vrtěl hlavou a nedokázal si představit, jak záhadný vlk dokázal tolik písku zabalit do pár lístečků. "Možná, že i ten vlk byl magický," zašeptal jsem s respektem a podíval se na mistra Nafoukánka. Koneckonců, on u toho byl taky, takže musel vidět to samé, co já, a možná ještě něco navíc. "Měl ještě takové zelené čárky na tlapě!" vzpomněl jsem si a rázně přikývl. Ale jak to souviselo s jeho pískovitostí, to jsem netušil.

// Poušť Ararat

// Vysoká strž
Hranice - Kaňon řeky

"Snad nespadli do řeky! To by byl konec! Písek by se roztekl! A nebo by z něj vyrostly tulipány! A nebo pampelišky! Kopretiny! Stromy! Houští! Ale už by nebyl magický! Určitě se to z něj umyje, jestli spadne do řeky! Ale on tam jistojistě nespadl, je to kouzelný písek! A kouzelné písky do řeky nepadají! A cibule- cibule-" vrtěl jsem hlavou. Přál jsem si vrtět ještě o dost prudčeji, jenže to při sešlapu, který jsme právě provozovali, nebylo moc možné. "Doufám, že se jim nic nestalo! To bych opravdu nerad! Takové hezké cibule! A takový magický písek! Myslíš, že jestli by vlka naučil létat, tak mohl uletět? Třeba ten písek ty cibule zachránil! To by bylo skvěluper! Vůbec bych se tomu nedivil! Ten písek musí být opravd strašně šíleně příšerně moc mocný!" zaradoval jsem se a s novým optimismem pozoroval noční oblohu, jestli náhodou nespatřím siluetu balíčku, ve kterém se ukrývá tekutý písek, jak nese dvě cibule. Občas mi připadalo, že se kolem nás něco mihlo, ale na náš písek to nevypadalo. "Ale to nevadí! Třeba- třeba umí létat jen maličko! Nebo plachtit! Plachtění je něco trošku jiného! Poněvadž když plachtíš, tak nemůžeš vzlétnout! Ale když padáš a plachtíš, tak nespadneš bolestivě! Je to jako letět, ale v pádu! A myslím, že se to trošililililinku dá i ovládat! To znamená, že náš balíček pořád mohl cibule zachránit! To by bylo moc pěkné!" prohlásil jsem a pro změnu zase začal koukat dolů. Byla tu řeka, taky celkem rozbouřená, a tam, těsně na jejím břehu... "Vidím je!" vyhrkl jsem a rozeběhl se, což bylo dost nebezpečné rozhodnutí.
Ale dokázal jsem to a během několika vteřin se objevil vedle balíčku, který stál neporušený. "Ten písek je opravdu magický! Nic se mu nestalo! Ten záhadný cizinec! Musel ho moc hezky zabalit! Musel být moc pečlivý! A opatrný! Magický písek je v pořádku, mistře Nafoukánku!" podal jsem svému kamarádovi hlášení a okamžitě popadl balíček za šňůrku zpět do tlamy. Pak jsem sklouzl pohledem na cibule, které pád z takové výšky nepřežily. "Ale ne..." S kňučení jsem pozoroval, jak ze dvou cibulí zbyla jen mazlavá bílá kaše, a možná i kvůli nim se mi chtělo plakat. "Moc mě to mrzí, cibule. Ale... ale budete tady, u řeky! A třeba! Třeba z vás... vyrostou nové! Řeka vás bude zalévat a..." hluboce jsem si povzdechl. "Sbohem," špitl jsem a tichým krokem se vydal dál podél řeky.

// Tekutý písek

// Houštiny
24. území z 25

Přímo před mýma očima se z mistra Nafoukánka během dne stal profesionální cestovatel. A nejlepší na tom bylo, že ho nikdy nebolely nohy. Je úžasný! Kdybych si mohl vybrat, tak bych byl taky on! Teda, jen takhle, když chodíme! Jinak by mi asi chybělo povídání. A běhání! A vlastně i to bolení nohou! Ale třeba mluvit může! Třeba se jen stydí! A ze stejného důvodu mu nyní nejdou vidět nohy! Třeba je má a... a nevyndal je, poněvadž se za ně stydí! Přátelsky jsem se na mistra Nafoukánka uculil. Musím ho jen povzbudit! To je celé! Až budeme úplně úplní kamarádi- tak! My už jsme teda kamarádi, ale můžeme být ještě úplnější! Tak mi ukáže nohy! "Nwmwswš sw wbwc stwydwět!" oznámil jsem mu zničehonic a doufal, že neprokoukne můj plán vybudovat mu velké sebevědomí. "Jwá sw zw swjw nwhy twky nwstydwím! Nwhy jswou nwpwstw bwžné! A umwí bwěhat!" zahihňal jsem se vlastnímu žertíku a zkontroloval svého kamaráda, jestli na něj taky zapůsobil, ale mistr Nafoukánek se nejspíš styděl i na pořádné zahihňání. "A two wůbwc nwwdí!" povzbudil jsem ho, "Nwmwsíš sw smwát! Jw tw nwprwstw úpwlnw w pwřádwk! A kdwbw sws chtwl smwát, twk mwwžeš! Jwá sw přwidwám, abwys w twm nebwl swm! Niwkdy twě w nwčwm nwnwchwám!" slíbil jsem a přikývl, abych potvrdil svá slova.
Řekl bych, že mistrovi Nafoukánkovi to udělalo radost, a stejně tak jezevci. "Jezevče!" vyplašeně jsem vypískl, když se můj náklad na zádech začal vrtět. Byl jsem tak překvapený, že jsem dokonce upustil cibule s balíčkem. Dolů z útesu. "Jezevče!" vyděšeně jsem sebou taky začal vrtět, aby mi jezevec neutekl, ale jemu se stejně povedlo ze mne nemotorně seskočit. "Počkej! Prosím! Já tě chtěl vzít domů!" prosebně jsem ho propíjel pohledem, ale černobílé skvrně na tom moc nezáleželo, poněvadž během pár chvílek utekl v houští. "Pardon!" zavolal jsem za ním a chtěl se s ním i rozloučit, ale právě tehdy jsem si uvědomil, že se mi mluví nějak snadno. "Ale ne!" vyhrkl jsem a pohlédl dolů, daleko pod nás. "Třeba se jim nic nestalo! Musíme je zkontrolovat! Zachráníme je! Ten písek je příliš vzácný! A ty cibule jsou taky moc důležité! Hrozně strašně moc! Musíme je zachránit!" křičel jsem, i když mě mistr Nafoukánek moc dobře slyšel, a rozeběhl se po kamenech dolů.

// Kaňon řeky

// Tulipánová louka
23. území z 25

Spokojeně jsem kráčel přes louku plnou tulipánů a myšlenkami se vrátil zpět k magickému tekutému písku. "Cw bw pwwdlw twbw mwhl twn pwswk dwlwt?" zeptal jsem a znovu se vrátil k hypnotizování balíčku, který se mi na šňůrce pohupoval, jako kdybych mohl prokouknout jeho tajemné schopnosti. "Mwžn pwln přwni! Tw bw bwlw mwc hwzk! Kwžd zwnk bw plnwilw pwánwí!" šťastně jsem si na tuhle teorii přikývl, poněvadž se mi líbila asi ze všech nejvíce. Totiž, i ostatní byly moc pěkné, ale tahle je vlastně mohla splnit. Kolik zrnek tam asi je? A počítá se písek na zrnka, když je tekutý? Nebo na kapky? Kolik je tam asi kapek! A kolik přání dokáže splnit? Kdybych měl přání, tak bych si... přál bych si... přál bych si... "Hwuštwí?" překvapeně jsem vypískl a prudce se zastavil přímo před jedním z prvních trnů, co trčel z houští přímo na úrovni mých očí. Nenápadně jsem se naklonil do strany, abych zjistil, jestli by se dalo houští nějak obejít, ale na jedné straně byl útes dolů, a na druhé zase vypadalo, že vůbec nekončí. Narovnal jsem se, abych vyděsil houští svou odvážností, a rázně na mistra Nafoukánka přikývl. "Mwžwš tw obwltět! Jw tw zwládwn!" povzbudil jsem ho a trochu se přikrčil, aby mi trny udělaly co nejméně nepříjemností.
Ze začátku to nebylo moc příjemné, poněvadž větvičky byly úplně všude. Jedna se mi dokonce i nějak záhadně dostala do ucha, jako kdyby mi chtěla zašeptat nějaké tajemství tohoto místa. Chtěl jsem se jí zeptat, co by mi chtěla říct, ale ona se nějak naklonila a hnedle vedle byla zase pryč. "Ahwj, hwští!" pozdravil jsem, poněvadž jsem si uvědomil, že jsem zdravení poslední dobou nějak zanedbal. "Jwn tw prwjdw! Nwbl twdy mwimwochwodewm pwoušťw?" naklonil jsem hlavu do strany. Částečně proto, že jsem opravdu potřeboval znát odpověď na svou otázku, a částečně proto, že jedna z obzvlášť trnitých větviček byla příliš blízko mým uším. Jestli tady byla poušť, tak... tak by to dávalo smysl! Nyní je tu nekonečné houští! Předtím tu muselo být nekonečně mnoho písku! První určitě vyrostlo houští z toho tekutého písku, poněvadž ten už byl zalitý předtím! A pak zmokl i zbytek písku a- a- aniž bych se nadál, ocitl jsem se na druhé straně houští, takže zas tak nekonečné nebylo. "Mwstř! Zwládwl jwsi tw! Dwbw pwcw!" pochválil jsem ho a šťastně se na něj uculil.

// Vysoká strž

// Jezevčí les
22. území z 25

Svým způsobem jsem už ani neběžel, ani nešel, ale spíš se plazil. Jezevec byl docela těžký, pravděpodobně proto, že byl připravovaný na stěhování a vzal si všechno s sebou. Navíc, poušť stále nebyla k nalezení. Ani zrnko písku. Ale jak jsem se tak poloplazil po zemi, mou pozoronost téměř okamžitě upoutalo něco jiného. "Dwlw ciwbwl!" zaradoval jsem se opatrně položil většinu nákladu na zem. Kromě jezevce, samozřejmě, poněvadž toho bych už nejspíš znovu nezvedl. "Cibule, mistře Nafoukánku!" radostně jsem těkal pohledem mezi mým kamarádem a cibulemi, které byly vlastně spíš cibulky, poněvadž byly o dost menší než ty, co jsem nesl v tlamě. "Cibulky! Jsou takové menší! Asi žraly méně trávy! Myslíš, že mohou žrát trávu?" zkoumavě jsem se na ně zadíval. Nevypadaly, že by měly tlamu, a rozhodně byly oproti těm, co jsme sehnali, takové... legračně maličké. "Jsou maličké! A taky..." stoupal jsem pohledem od cibulky ke stonku, který měl takové necibuliovité listy, a pak... "Tulipán!" zaradoval jsem se a fascinovaně si ho prohlížel. "Tohle je květina, mistře! Jmenuje se tulipán! Asi má ráda mazlení a tulení, ale nikdy jsem ji neviděl! Totiž, nikdy jsem ji neviděl se tulit! A nebo jeho! Když je to pán. Ale třeba to není tuli a pán! Třeba je to... tu lipán! Jakože tady je nějaký lipán! A lipán, lipán by mohl být... samec od lípy! Myslíš, že z tulipánu vyroste lípa?" zachichotal jsem se a vesele zavrtěl ocasem. Ta představa, že by z takovéto žlutě rozkvětlé květiny vyrostl strom, mi připadala opravdu legrační. "Jednou se sem přijdeme podívat a bude tu les! Les plný líp! Lip! Lípanů? Lipánů! Bude tu lesík! Budou to takové listnaté stromky, poněvadž lípa je listnatý strom! Ale budou se lišit! Totiž, od té lípy! Budou se lišit, poněvadž budou mít žluté květy! A taky modré! A červené! Já vím, že teď tu jsou jen žluté, ale tulipáni jsou profesionálové na barevné kvítky! Jistojistě tu je někde i zelený, jen nejde vidět!" zaradoval jsem se a s námahou se postavil, abych měl vyšší a lepší přehled o poli, na kterém jsme se tak hezky naskytli. "Vidíš ho někde?" zeptal jsem se a zvědavě se na mistra Nafoukánka obrátil. Ten sice tvrdil, že nevidí, ale já si opravdu přál, aby mi věřil, že jsou různé barvy tulipánů, a tak jsem nechal pár barevných mezi žlutými vyrůst. "Podívej! Tamhle je zelený!" nadšeně jsem jeho směrem ukázal tlapkou, jen abych se během okamžiku obrátil na jinou barvu, "A tady modrý! A růžový! Jé, růžový! Takový jemný! A bílý! A červený! Ten úplně září!" Spokojeně jsem se zazubil a po takovémto příjemném odpočinku znovu popadl i cibule s balíčkem. "Bwzy uw twm buwdwm!" povzbudil jsem Nafoukánka a vydal se vstříc dalším místům, na kterých možná už konečně rostla poušť.

// Houštiny

// Elysejská pole
21. území z 25

"Wšchnw tw mwsímw owdnwst, mwstřw Nwfwkwnk!" usmíval jsem se tak, jak to jen s dvěmi cibulemi a balíčkem magického tekutého písku od záhadného cizince šlo, což sice nebylo zrovna moc, ale i tak mi připadalo, že mistr Nafoukánek mou radost naprosto chápe. "Mwžnw bwchm mwhlw wzwt jwštw nwcw! Twb... třwb..." jako vždy jsem přimhouřil oči, aby se mi lépe přemýšlelo, a pokusil se přijít na něco, co by mohlo náš domov ještě obohatit. A pak to něco přešlo nedaleko ode mne s podivným chrochtáním. Nebyl to sice hnědoušek hromádkový, kterého bych do našeho hvozdu asi nedovlékl, ale bylo to podobně záhadné zvíře. "Tw jw jwzwwc," zašeptal jsem bublince, která se s naprosto nedostatkem informací vznášela ve vzduchu. "Pwhlwdš tw vwěcwi, pwsim?" zeptal jsem se a neslyšně je položil na zem, přímo pod mistra Nafoukánka. Byl to už doopravdy docela velký náklad, takže kdybychom ho ztratili, byla by to značná ztráta. A já k tomuto nákladu hodlal přidat ještě jezevce.
Tichounce, i když se mi chtělo hihňat radostí, jsem se přikrčil k zemi. Černobílá skvrnka chrochtala a pobíhala, jak se jí zrovna zachtělo, a vypadala, že má na pilno. Možná shání kamarády! Nebo taky hledá písek! Že by tu tenhle les taky vyrostl přes noc? Teď je noc! Určitě přes noc nevyrostl! Ale musel! Nedávno jsme touhle pouští šli! Takže se třeba teprve stěhuje! Možná bydlel nedaleko a... pak si všiml lesa! A řekl si, že se sem přestěhuje! Usmál jsem se a představoval si, jak by jezevec asi nosil ten balíček s pískem. Možná by si ho přivázal na záda! A nebo! Nebo by ho taky vzal do tlamičky! Zasněně jsem přikyvoval až do chvíle, než jsem si uvědomil, že zaneprázdněný jezevec téměř proběhl přímo přede mnou. "Počkej!" vypískl jsem a rozeběhl se za ním, jenže on hned začal spěchat a podupávat a tak nějak se během okamžiku změnil v nepolapitelného. "Prosím! Počkej! Chvililičku!" vyhrkl jsem. Všiml jsem si, že se blížíme k noře, do které se možná jezevec zrovna hodlal přistěhovat, a tak jsem zrychlil, ale dupání jezevce to nestačilo. Natáhl jsem po něm tlapu, abych ho zbrzdil, ale on se naprosto bravurně vyhnul, takže to vypadalo, jako kdybych ho chtěl pohladit, a vklouzl do nory.
Zmateně jsem se ohlédl za mistrem Nafoukánkem, který dál velmi zodpovědně hlídal věci. Přikývl jsem na něj, aby věděl, že se nevzdávám a strčil rychle do nory tlapku. Jenže to jsem možná neměl dělat, poněvadž téměř okamžitě se do ní něco zakouslo. "Jé!" vyhrkl jsem a chtěl ucuknout, ale jezevec mne držel příliš silně. "Pusť mě, prosím! Musím jít! Já jen chtěl- pardon! Pusť-" mával jsem tlapou ze strany na stranu, nahoru a dolů, dokud mi jaksi nezačala jiskřit a jezevce zasáhla elektrická rána. Jeho stisk povolil a já mohl konečně tlapu vrátit na denní, totiž noční světlo. "Páni," vydechl jsem vyděšeně a opatrně do nory nakoukl. Byl tam. Černobílá hromádka. Moc jsem nevěděl, co bych měl dělat, a tak jsem začal kopat seshora, abych se do nory probojoval. Během chvíle jsem viděl jezevčí tělo, na které dopadlo trochu hlíny. "Ahoj, jezevče!" pozdravil jsem ho, opatrně ho vzal za kůži na krku, a nepříliš šikovně si ho hodil na záda. Byl docela těžký, ale i tak jsem se úspěšeně vrátil k mistrovi. "Tohle je jezevec! JE-ZE-VEC! Nesmíš si ho plést s ježkem! JE-ŽEK a JE-ZE-VEC jsou dvě různá zvířata!" vysvětlil jsem a šťastně popadl do tlamy cibule s pískem.

// Tulipánová louka

// Studánky
20. území z 25

Nevím, jakým omylem, ale stalo se. Nějak jsme nemohli najít poušť, i když bych přísahal, že jsme šli správně. "Ale jsou tu květiny!" zazubil jsem se a nadšeně se rozeběhl přímo do jejich uskupení, o kterém jsem vlastně vůbec netušil, jak se jmenuje. Neznal jsem ani jména květin, ale byly fialové a voňavé. "Jsou fialové a voňavé!" oznámil jsem mistrovi Nafoukánkovi, který v nich, chudák, ani nemohl pořádně pobíhat. "Ale!" vypískl jsem a rázně se zastavil v náhlém uvědomění, které by znamenalo docela velký průšvih, "Ale!" Významně jsem pohlédl na svého bublinovitého společníka, jestli si myslí to samé, co já. A opravdu, vypadalo to, že jsme naprosto stejného názoru. "Jestli poslední dobou jen prší... a to ono prší! Jak o život! To se mimochodem většinou jen tak říká, málo kdy je to opravdu o život! A taky se občas říká, že je to, jako kdyby se nechumelilo! A taky se nechumelí, tak proto! Proto se to říká! Ale- ale pršelo! Pršelo, jako kdyby se nechumelilo!" zahihňal jsem se a trochu přikousl vlastní jazyk, abych se soustředil na onu původní věc, co jsem měl v plánu říct. "A proto! Tady muselo pršet a... květiny! Květiny rostou po dešti! A my mířili na pláž! Totiž! Na poušť! A jestli z té pouště vyrostly květiny..." s nejvyšší opatrností jsem položil balíček na zem a s velkolepou úctou si ho prohlížel. "Tohle může být totiž úplně poslední písek na celé Galrilee! Úplně úplně poslední! A ještě je tekutý! To je moc dobře, poněvadž-" zadrhl jsem se, poněvadž jsem si během chvíle uvědomil, že to vlastně moc dobře není. "Není to moc dobře! Ten písek! Ten písek je tekutý! Takže už je mokrý! A v mokrém písku- v mokrém písku může vyrůst úplně cokoliv! Třeba květiny! Měli bychom- musíme! Musíme ten písek vysušit! A až ho vysušíme, třeba se rozmnoží! Poněvadž kdyby ne, tak je svět bez pouští!" Vyděšeně jsem začal vrtět hlavou a během tohoto pohybu ji rovnou celou přitiskl k zemi, aby se mi lépe hledala zrnka písku, která bych mohl zachránit. "Musí tu ještě nějaká být! Nějaká maličká! Písčata! Novorozená! Zachráníme je! Přebalíme je! Dáme je takhle hezky do listů, jako to udělal ten záhadný cizinec! Možná najdeme i nějaký magický písek! Třeba tu bude! Jistojistě je vzácný, ale třeba! Když se budeme snažit!" křičel jsem přes celou bývalou poušť, zatímco můj čumák byl téměř zabořen v zemi. "Někde tu být musí! Někde... někde..." A pak, přímo přede mnou, se zjevila věc, kterou jsme hledali celý den. Nebyl to sice Morf, ale... "Cibule! Našli jsme cibuli! Mistře Nafoukánku, koukejte!" nadšeně jsem začal poskakovat kolem cibule, mé zaslíbené rostlinky, a když svým způsobem přiběhl i mistr Nafoukánek, opatrně jsem pár stonků vzal do tlamy a trhl hlavou. "Cibw-le!" zaradoval jsem se a rozeběhl se k balíčku, který jsem taky nabral do tlamy, a rozeběhl se do Sarumenu.

// Jezevčí les

// Švitořivý les
Hranice - Studánky

K mému vlastnímu překvapení (částečně proto, že tu někdo jiný, kdo by byl schopný vyjádřit překvapení, nebyl) jsme se objevili v povědomém obláčku mlhy. "Já vím, kde jsme!" zaradoval jsem se a rozeběhl se přímo ke studánce. "Dunčí říkal, že tahle voda je moc dobrá! Byli jsme tu! Hodně nedávno! Takže- takže té vodě se nemohlo nic stát! Určitě bude pořád dobrá a-" sjel jsem pohledem na červené borůvky vedle studánky a nepříliš přátelsky se na ně zamračil. Jenže ony za nic vlastně nemohly. Prostě tu rostly a já byl ten, kdo je sežral. "Pardon!" vypískl jsem, když jsem si uvědomil, že by jim můj výraz mohl ublížit, "Vlastně jste moc dobré, opravdu! Jen- jen asi ne pro mě! A pro Dunčího! Ale vlastně ano! Jste dobré! Jen- jen asi ne dobré pro hlavu. Totiž! Máte dobré hlavy, ale..." už jen z pohledu na ně se mi začalo všechno motat, a tak jsem se nenápadně vrátil k zírání na studánku a předstíral, že jsem s nimi nemluvil. "Ta voda je moc dobrá! Moc!" oznámil jsem mistrovi Nafoukánkovi, znovu opatrně položil drahocenný balíček na zem, hezky v dohledu, tak, abych byl případně svědkem jeho magičnosti, a naklonil se k vodě. "Nevadí to? Chci říct! Ty jsi taky voda! Nevadí ti, když..." omluvně jsem se podíval na studánku, která byla čistá a lákavá. Naštěstí to mému bublinovému společníkovi nevadilo, takže mě vyvedl z omylu a nechal mě se napít. "Děkuji ti!" vděčně jsem se na něj uculil a pořádně se napil. Ale jaký by mělo smysl napití, kdyby se o něm neřeklo někomu blízkému. "Dunčí měl pravdu! Je moc dobrá! Je taková... na pohled čistá! A stejně tak i chutná! A je taková sladká!" zhodnotil jsem a radostně vyskočil na všechny čtyři.
Právě tehdy jsem získal další inspiraci pro kouzlo písku. "Možná!" vykřikl jsem a přičichl si k hromádce, "Možná je k jídlu! Je to nekonečný písek k jídlu! Nasytí celou smečku!" Už už jsem měl tendenci balíček ochutnat, abych se ujistil o své teorii, ale mistr Nafoukánek, který sám stál na místě, mne profesionálně zastavil. "Tak já to nejprve zkusím na jiném písku! Nikdy jsem písek nejedl! Ani trošku! A jestli je ho poušť plná... a jestli je poušť nedaleko..." spiklenecky jsem se na bublinu usmál. "Musíme si pospíšit!" vyhrkl jsem a rozeběhl se přímo směr slunečná poušť, kterou jsme nedávno křižovali s Dunčím.

// Elysejská pole

// Ale Savo, on ten písek nikdy neotevře T-T Ten balíček je pro něj příliš důležitý na to, aby ten písek uvnitř zničil ;-; :D Děkuji za písek a opálky :3

//EDIT:

...pretože tie opály má vnútri

ˇ~Sav

// Severní hvozd
19. území z 25

Mistra Nafoukánka fakt, že jsme byli obdarováni, nijak nerozhodil, poněvadž se stále vznášel na úplně stejném místě, ale já věděl, že mu to muselo udělat alespoň nějakou radost. "Tekutý písek! To je hezké, dát někomu písek! Že mě to taky nenapadlo! Vždyť jsem tam byl!" vrtěl jsem stále poněkud šokovaně hlavou a občas se koukl na poskakující balíček, abych se ujistil, že jsem si ho nevymyslel. "A ještě magický! Kde ho asi našel? A copak asi dělá! Možná, že toho magického písku už měl hodně! Možná, že mu ho hodně narostlo a- roste písek? Možná, že toho magického písku měl hodně, dostal ho ještě víc... a pak mi ho dal! Určitě ho dal ještě někomu! Musí tu pobíhat víc vlků, co má magický tekutý písek! A všichni ho mají od tohohle záhadného pískovníka!" Hnědý vlk se stal během jediného okamžiku můj velký vzor a hrdina. "Možná, že na tom písku je magické to, že se dokáže rychle šířit! Nejprve máš jeden balíček, ale pak... pak je jich víc! Množící se balíček tekutého písku!" nadšeně jsem se usmíval a pomalu přicházel k zásadnímu rozhodnutí. "Vyzkoušíme to!" vyhrkl jsem, rázně se zastavil a položil balíček něžně na zem.
A balíček stál na zemi opravdu hezky. Konečně jsem si mohl detailně prohlédnout jeho přednosti. Byl vzhledně a pečlivě zabalený. Měl liánovou šňůrku, která svazovala dohromady lístky, a... to bylo všechno. Zíral jsem na něj ještě chvilku, abych prokoukl dovnitř, hezky až na magický tekutý písek, ale neúspěšně. Pak jsem zíral ještě další chvilku, abych zjistil, jestli se balíček opravdu rozmnoží. Jenže balíček zatím nezvládal nic jiného než stát. "Je doopravdy záhadný!" konstatoval jsem a vesele ho zase popadl za šňůrku do tlamy. "Možná, že se ten písek namnožuje jinak! A třeba to není ani magicky! Ale na tom písku něco magického je! Třeba..." přimhouřil jsem zamyšleně oči a koukal přímo před sebe, jako kdyby se tam každou chvílí mohla zjevit hluboká myšlenka týkající se magičnosti tekutého písku, "Třeba... Třeba! Třeba když ho na někoho vysypeš... ne, vyleješ! Je to tekutý písek, ten se nesype! Tak třeba když se na někoho... dá! Když se na někoho dá, může... může způsobit létavost! To by přeci dávalo smysl! Teda, určitě je hodně možností, co by ten magický písek mohl dělat! A létání je jistojistě jedna z nich!" spokojeně jsem uzavřel první z mnoha možností, co teprve čekaly na své objevení.

// Studánky

// Les pod horizontem
Hranice - Severní hvozd

Z lesu se stal další les, možná i ten samý, ale to by pak znamenalo, že se z něj žádný les nestal, poněvadž už úplně tím stejným lesem byl. "Ahoj, lese!" zopakoval jsem svůj pozdrav, tentokrát ale jinému stromovitému zástupci. "Jsme pořád ve stejném lese, lese? Jak by to šlo poznat?" zeptal jsem se a zkoumavě si prohlížel každý místní strom. Půda vypadala úplně stejně, tráva taky, ale stromy... "Jehličí!" zaradoval jsem se a chápavě přikývl. "Jsou tu jehličnaté stromy, mistře Nafoukánku! To znamená, že náš les! A tím myslím ten předešlý! Náš les je už jiný les! Takže jsme pozdravili správně! To je hezké! Bylo by asi velmi neslušné nepozdravit! A pak by se les mohl zlobit a... ale to by neudělal!" Bezstarostně jsem se zazubil a dál si spokojeně pochodoval vpřed, plně soustředěn jen na uvažování nad tím, jestli znám ještě něco jiného, co na sobě má jehličí. Poněvadž listy mají i květiny! Ale jehličí? Jehličí mají jen stromy! A ježci! Ale to jsou bodlinky, to se jako jehličí nepočítá! Nebo ano? A jsou jehličnaté květiny? A nebo! Stromy, co by měly jehličí i listy? Listnjehličnáče! Jehlistnáče! Jehlistnáče znějí moc hezky! Kdybych mohl pomocí magie země nechat vyrůst takový jehlistnáč u nás doma! Darkie by mi s tím určitě pom- překvapeně jsem vypoulil oči na hnědého vlka, který do mne narazil. "Pardon!" vypískl jsem a uskočil stranou, aby se tahle naše malá nehoda neopakovala. "Nedával jsem pozor, já- jsem Newlin! Ahoj! Přemýšlel jsem nad stromama a-" vlk se nechtěl představovat, ale musel být moc hodný, poněvadž se představil a dal mi tekutý písek. "Magický?" fascionvaně jsem pootevřel tlamu a snažil se na obličeji cizince vyčíst, co asi takový magický tekutý písek dokáže. "Děkuji, moc! Rozluštím jeho magičnost! A pak- pak- asi nejdřív budu muset vědět, jak je magický! Ale pak s ním rozhodně něco udělám!" nadšeně jsem popadl liánovou šňůrku mezi zuby, ale ani nová zátěž mi nezabránila v přátelském zazubení na vlka, který svým způsobem vypadal jako ztělesnění hnědouška hromádkového. Ten mě ještě poučil, že bych ho neměl na někoho sypat, poněvadž je nebezpečně pohlcující. "To vím! Mám s tím vlastní zkušenosti! Jednou jsem do něho spadl a-" zarazil jsem se, když se vlk vydal pryč, zatímco zmiňoval Duncana. "Duncana znám! On mě právě z toho písku zachránil! To je teda náhoda! A- a-" vlk byl pryč.
"Máme tekutý písek!" oznámil jsem radostě mistrovi Nafoukánkovi a trochu s balíčkem zamával, abych se ujistil, že je písek opravdu přítomen.

// Švitořivý les

// Řeka Kiërb
Hranice - Les pod horizontem

Samozřejmě, mistr Nafoukánek překročil suchou nohou úplně všechno, i když byl mokrý, a to proto, že žádné nohy vůbec neměl. Ale nezáviděl jsem mu. Byl jsem za své nohy moc rád a nedokázal jsem si představit, že bych je snad někdy neměl. "Umíš si představit!" vykřikl jsem do ticha, které nás obklopilo v dalším lese, "že bys měl nohy? Copak bys s nimi dělal? Chodil bys, kdybys mohl? Pořád bys mohl létat! Ale s nohami! To by vypadalo asi legračně! Neznám nikoho, kdo by měl křídla a nohy najednou!" Zahihňal jsem se a chtěl jsem v této činnosti pokračovat, jenže pak jsem si uvědomil, že jsem na něco zapomněl. "Až na ptáky!" dodal jsem a celá věc už tak legrační nebyla, poněvadž úplně všichni ptáci měli křídla a nohy.
Připadalo mi, že jsme museli ujít celou věčnost. Totiž, kdyby se ujít dala. A Sarumen tu stále nebyl. "Víš! Možná jsme se ztratili! Falion říkal, jestli nechci vyprovodit! Ale já říkal, že nemusí a... teď jsme tady, kde... jsem nikdy nikdáč nikdouc nebyl!" Udiveně jsem zavrtěl hlavou a rozhlížel se po dalším nově poznaném místě. "Ale vypadá to jako další les! A tentokrát ne tolik... tolik... záporácký! Tenhle les není zlý!" nadšeně jsem zavrtěl ocasem a ohlédl se na jedno ze Stromisek, které působilo dojmem, že je už nějakou dobu profesionální a zkušený zástupce jeho lesa.
"Ahoj, lese!" pozdravil jsem strom, poněvadž jsem tušil, že tento pozdrav vyřídí ostatním, "Tohle je mistr Nafoukánek! Totiž, ne že by byl nafoukaný, proto se tak nejmenuje! Jmenuje se tak, poněvadž je nafouknutý! A proto létá! Nafoukaný, to on rozhodně není! Ale je to stydlín! Ale před vámi se nebojí!" Nadšeně jsem se ohlédl na bublinku, která opravdu dál nebojácně létala na místě, jako kdyby nikdy nepoznala stud. "Vidíš?" zeptal jsem se s hrdostí stroma a věnoval mistrovi velký úsměv. Je opravdu čím dál lepší! Brzy bude protistydlín! Nestydlín! A pak! Pak začne mluvit! A tancovat! Radostně jsem se uculil a znovu se pohledem vrátil na strom. "Tak ahoj, lese!" rozloučil jsem se a vesele i s mistrem běžel dál.

// Severní hvozd