Gallirea - Příspěvky uživatele

I tak jsem musel zavřít oči, když se ke mně Herne přiblížil, a snažil jsem se tisknout se k zemi tak moc, jak jen to šlo. Nešlo. Nemohl jsem vůbec nic. A necítil jsem vůbec nic. Věděl jsem, že Herneho dráp projíždí vedle jizvy na mém oku, a věděl jsem i, že z ní musí téct krev. Jenže se nedělo vůbec nic. Byl jsem zase sám, v tichu a o samotě, a skoro jsem měl i dojem, že je Herne s dodatečnou hlavou Evelyn pryč, jenže... "Ale jdi ty! Ty kecko! Ty sis fakt myslel, že tě opustíme tak rychle, jako ses ty vybodl na svou rodinu?" ozvalo se mi těsně vedle ucha a já sebou jen překvapeně trhl. Herne celou dobu nikam nešel, jen potichu vyčkával, až začnu mít naději, že tomu tak bylo.
"Copak se ti po mně nestýskalo? Copak jsi nenaříkal, že nechceš být sám? A teď bys to snad i ocenil! To od tebe vůbec není bratrské, bratříčku," zavrtěl hlavou a náramně se na mě usmíval. "Přiznej si to, bez pomoci jiných bys byl tak! Moc! V háji! Neschopný! Ztracený! K ničemu! Mrtvý!" zavrčel mi do ucha, než cvakl zuby na znamení mé smrti. Poté se odtáhl a znuděně zamrkal na Evelyn, která stále rostla odkudsi z jeho hlavy. "Jak že se jmenovala ta jeho cácorka?" zamumlal s nezájmem své druhé hlavě, "Ta, co chcípla, protože jí nepomohl?"
Chtěl jsem křičet, že to není pravda, a chtěl jsem utéct od těch ošklivých slov, co Herne říkal. Jenže mě cosi drželo na místě, v pozoru, jako kdybych salutoval svému otci. Amny neumřela. Není moje vina, že se jí něco stalo. Já se snažil. Nikdy bych nechtěl, aby se jí něco- "Uhmm... no jo, počkej, dej mi chvilku. To byla taková nepodstatná zástěra. Jak že se ta naivka jen jmenovala, kruci..." předla Evelyn s úsměvem protaženým až k uším, a zpěvně převalovala Amnyino jméno v tlamě.

Nevěřícně jsem hleděl na své nohy a cítil, jak jsem čím dál tím prázdnější. A Herne z toho měl radost. "Ale jdi ty, nemáš slov? Takového tě neznám!" povzbudil mě jízlivě a matně jsem slyšel, jak se pohledu na mě chechtá. A mně z toho vůbec do smíchu nebylo. "Ale řekni, určitě by tě zajímalo, jak se měla tvá rodina potom, co?" zeptal se mě a, i když na mě vypoulil zvídavě oči, na odpověď nečekal, "Samozřejmě, že ti to rád povím! Pohodlně se usaď! Teda, až nebudeš takhle zasekanej. Což jsi byl mimochodem celje život. Ale to už asi došlo i tobě." Herne se s povzdechem pohodlně položil na zem, tak, abych mu neutekl ani pohledem do země. Nevěděl jsem, jak to dělal, ale byl všude kolem mě. Kamkoliv jsem se podíval, byl tam, křivě se na mě usmíval a věděl, že mi v téhle prázdnotě nezbývá nic jiného, než ho poslouchat. Byl se mnou, i když jsem zavřel oči. Chtěl bych být sám, cukl jsem sebou a znovu oči otevřel. Snažil jsem se dívat přímo skrz něj a myslet na cokoliv jiného, než na to, že přede mnou stojí můj bratr. Můj malý strašák z minulosti.
Jenže to nešlo. "Bylo nebylo, Newlínku, a oba víme, že bylo, v jedné smečce měly alfy pár vlčat. Všechna se docela povedla, ale jedno z nich bylo zkažené jako jediná borůvka, co zkazí celou hrst. Prohnile tam existoval, v porci normálních borůvek, a tiše je kazil. Ovlivňoval jejich chuť a kvalitu, až si máma borůvka s tátou borůvkou řekli, že toho mají dost," lstivě šeptal a já se nezmohl vůbec na nic. Jen na hloupé zavrtění hlavou, jako kdyby to nebyla pravda. Ale Herne mluvil tak přesvědčivě. Tak moc, že to pravda být musela. "Máma s tátou si řekli, že téhle borůvce dají poslední šanci, aby přestala být prohnilá ostuda rodiny, a změnila se v něco lepšího. Ó, jak moc se snažili," zavrtěl Herne dramaticky hlavou a tiše zavrčel u mého ucha. Nesnažili se. Nechtěli mě. Neměli- neměli mě rádi, poněvadž- "Poněvadž ses nepovedl," dokončil za mě můj bratr a já jen cítil, jak má jizva pálí ještě o něco více. "Copak nemáš vychování! Nepřerušuj někoho, když hovoří!" zahřměl Herne hlasem našeho otce, načež se přítulně uculil a ještě o něco blíže se ke mně přitiskl. "Kde jsem to byl? U zkaženosti Newlin- borůvky? Ano. Rodiče tohohle ovoce se tak zoufale snažili, dnem i nocí, aby z jejich potomka bylo něco, za co se nemusí stydět. Něco, co je nedovede ostudou do hrobu. Něco lepšího, než jen naprosté selhání." Cukl jsem sebou a pootevřel tlamu. "Já nejsem sel-" pokusil jsem se zaprotestovat, ale bratrovi stačilo jen lehce švihnout tlapou, kterou jsem si pamatoval příliš dobře, a rychle jsem byl znovu potichu.
"Udělám to znovu a rád, Newline. Hezky seď a poslouchej, když mluví dospělí," poučil mě Herne a ještě moment si výhružně pohrával se svými drápy, než svou tlapu konečně znovu položil na zem. "Ten příběh dál asi znáš. Ze selhání nikdy nic lepšího nebude. Jednou chyba, navždy chyba. A tak, i když to mámu s tátou náramně zklamalo a bolelo, vyhnali svého syna pryč ze smečky, aby dělal ostudu někde jinde. Říkali mu i něco o tom, aby se o nich nikdy jménem nezmínil, a on to dodržel. Možná proto, že byl tak pitomej, že zapomněl, jak se jmenujou. Co se s ním stalo dál, těžko říct. Možná někde chcípl zimou a hladem, páč byl tak dětinskej jak novorozenej harant, a tak si sotva mohl něco zařídit o sebe. Ten ťulpas určitě ani nepoznal, že má hlad, a pak začal umírat uprostřed louky s trávou, na který se dokázal ztratit." Polkl jsem a rychle sklouzl pohledem ke trávě kolem sebe. Byl jsem ztracený. A byl jsem hloupý. A Herneho obličej byl přímo přede mnou. Úplně všude.
Křečovitě přitisklý k zemi, s tlapami zarytými hluboko v půdě, jsem se konečně nadechl. Nemohl jsem dál. Potřeboval jsem pryč. Pryč od Herneho a vstříc někomu, kdo by mě měl rád. O kom jsem věděl, že mě má rád. Nemohl jsem se s Hernem hádat, poněvadž měl vždycky pravdu, ale mohl jsem myslet na vlky, kteří by mi nikdy neublížili. Amny. Dunčí. Morf. Darkie. Maple. Wolfi. Nokt. Neight. Larry. Marion. Rann. Styx. Evel- "Neruš mě těmi tvými prkotinami! Jak by tě mohli mít rádi? Jsou tu snad s tebou? A myslíš si, že Evelyn na tobě záleží stejně jako těm ostatním šaškům, co jsi tu potkal? Myslíš, že se u tebe tehdy zjevila fakt proto, že náramně dlouho hledala svého vykutáleného bratříčka, který jí náramně chyběl? Že by se po tolika letech chtěla stavit za černou skvrnkou ve jméně její rodiny a chtěla vše napravit nějakým společným rodinným povídáním? Takhle blbej snad nemůžeš bejt ani ty..." Trhl jsem sebou a mírně zavrtěl hlavou. Evelyn mě má ráda. Je má sestra a má mě moc ráda. Chyběl jsem jí. A zajímám jí. Jsme skvěluper kamarádi. Jednou spolu půjdeme na dobrodružství. Má mě ráda a určitě jí moc chybím i nyní. A až se to dozví, bude jí to líto. Poněvadž mě má ráda a- "Koukej se na něj! On si to fakt myslí!" zazubila se další Herneova hlava, která byla trochu útlejší a její uši se barvily do zrzava. "E-evelyn?" hlesl jsem a cítil, jak mne opouští poslední naděje. Všichni z mé rodiny mě nenáviděli, i Evelyn, se kterou jsme se nedávno zase zkamarádili. "Proč ten protáhlej ksichtík, bratříčku? Ty mě nevidíš rád? Já myslela, že jsme nejlepší kámošíci! Hm?" zachechtala se pisklavě a Herne se bez zaváhání přidal. "To není pravda," špitl jsem a zavrtěl maličko hlavou. Není to pravda. Není to pravda! Trhl jsem sebou a pokusil se vstát, abych se postavil tomu, co mě děsilo nejvíc. "Chtěl by ses rvát, Newline?" zavrčel výhružně Herne a během okamžiku byl o dvě hlavy vyšší než já. "Chtěl bys další suvenýr? Aby aspoň tvá trapná jizvička měla nějaké kamarády?" zazubil se a jediným pomalým pohybem přejel drápem vedle jizvy, kterou jsem měl již odpradávna. Nebolelo to. Necítil jsem vůbec nic.

Jsem sám, úplně sám, nevěřícně jsem koukal na své tlapy, které se leskly čistotou, jak na nich nezbylo žádné Bláto, a slyšel jsem, jak se mé myšlenky ozývají až kdesi daleko, tam, kde končí vysoká tráva. Najednou za mnou nic nešustilo, nefoukal vánek, který by zařídil, aby se ozvala Tráva kolem mne. Nebyl nikdo, kdo by mne sledoval, a vše, co bylo na tomhle světě slyšet, jsem byl já. Se staženým hrdlem jsem zalapal po dechu a cítil, jak proud vzduchu zní po celém mém okolí. Svět zaplněný mnou byl tak prázdný. Já nechci být sám, já nechci být sám! neopovažoval jsem se mluvit, poněvadž by to ještě více zdůraznilo ticho, které by nastalo, jakmile bych mluvit přestal, a to jsem úzkostlivě moc nechtěl. Nesměl jsem být v tichu. A nesměl jsem být sám.
Rozklepaně jsem se začal rozhlížet kolem sebe. Někdo tu přeci být musel. Někdo. Kdokoliv. Jsem sám. Jsem úplně sám! Úplně sám. Nikdo tu není. Už budu navždy sám! Úplně sám! Nidko- nikdo tu není! Přerývavě jsem dýchal. Panika se zmocnila mého srdce, které nyní bušilo přes celou nekonečnou louku s vysokou trávou. Bušilo tak nahlas, že znělo jako kroky. Blížící se, zrychlující. Jenže nikdo nepřicházel. Už nikdo nikdy neměl přijít. Jsem sám, jsem sám. Jsem sám! Jsem sám! Sám! Sám! Zmateně jsem se rozhlížel na všechny strany. Potřeboval jsem někoho vidět. Kohokoliv, kdo by mě tu nenechal osamělého. Jedině když jsem byl osamělý, směl jsem být smutný. A nyní, když jsem měl být sám navždy, jsem mohl navždy být i smutný. Já nechci. Nechci být sám! Nechci- já- nemůžu! Nemůžu- prosím- ne! Ne sám! Už i mé myšlenky byly slyšet přes celé místo, které patřilo jen mě, a já se zběsile rozeběhl do trávy.
Prodíral jsem se jí, nechával jsem ji, aby mne bezslyšně šlehala svými ostrými okraji. Věděl jsem, že jsou ostré, ale necítil jsem vůbec nic. Byl jsem příliš sám na to, abych cítil něco, co nejsem já. Prosím ne, prosím ne, prosím ne, zhluboka jsem dýchal a vše ve mně se třáslo. Musel jsem proběhnout celou louku a někoho najít. Na jejím okraji na mne určitě někdo musel čekat. Někdo, kdo mne chtěl přivítat. Někdo, koho jsem znal, nebo někdo, koho bych rád poznal. Kamarád. Někdo, s kým nebýt sám. Kdokoliv.
Nesmím být sám, nesmím, nesmím, já nechci- nemohu- nejsem tu sám! Já tu jistojistě nejsem sám! Vydechoval jsem a cítil jsem, jak se mi koutky tlamy z nepochopitelného důvodu zvedají nahoru. Jak rostou až kamsi k očím. Usmíval jsem se, i když tu vůbec nic hezkého a legračního nebylo. Nemohu být sám, nechci- nejsem- ne sám! ještě jsem o něco zrychlil, i když mé plíce se rychle vyprázdnily. Míjel jsem tolik trávy, a přesto jí neubývalo. Byl jsem ztracený na místě, kde byla jen tráva a já. Já sám.
Můj dech docházel, ale tráva ne. Byla všude a nikde, nenechávala mě samotného, a i tak jsem se v ní cítil ještě o něco odděleněji od ostatních. Kteří tu nebyli. Vzdal jsem se. Moje tělo se vzdalo a vyčerpáním kleslo k zemi, která byla chladná a podivně uhlazená. Sám, sám, sám, třásl jsem se a tiskl se co nejvíc k sobě, do podivné kuličky, která hřála alespoň sama sebe. Chtěl jsem plakat. Chtěl jsem křičet. Ale všechno, co by udělalo zvuk, by ještě víc způsobilo ticho. S co nejtišším oddychováním jsem se uzavřel sám do sebe. Byl jsem ztracený a nevěděl, co dál. Jak se dostat ven. Jak přežít něco, co jsem nikdy nemusel zažít. "Ty jsi nikdy nebyl připravený, co?" ozvalo se nade mnou a já sebou nevěřícně trhl. Opravdu to byl hlas, který zněl jako ten můj. Nejsem sám, nejsem sám, zopakoval jsem si pro sebe, abych se uklidnil, a vykouzlil na tváři úsměv dříve, než jsem své klubíčko úzkosti znovu rozmotal do normálního vlka. Zbrkle a zoufale jsem se zadíval na tlapy přede mnou, které se třpytily světlou šedou, a pomalu stoupal vzhůru, až k tmavě modrým očím. To jsem já, zamrkal jsem a zmateně si otřel tlapou slzy. Zaraženě jsem si prohlížel každý detail toho, kdo byl já. Jsem sám, ale už je mne více? nejistě jsem naklonil hlavu do strany a tázavě hleděl na svého dvojníka. Blázním. Já se zbláznil. Jsem úplně hloupý, poněvadž jsem sám. Vymyslel jsem si sám sebe, aby mi bylo lépe. Proč- proč to nemůže být Amny? Musím- musím to být já? Zalapal jsem po dechu a nebyl si jistý, jestli se mi všechno jen nezdá. Možná, že jsem si ho ani nevymyslel! Je to jen sen! Nikdo tu není, uklidnil jsem sám sebe a zhluboka se pokusil nadechnout. Nikdo tu není, jsem pořád sám. Jsem pořád ještě sám, smutně jsem popotáhl a cítil, jak se slzy z nedávného překvapení zastavily. "Newline," řekl jsem druhý já a díval se na mě. Neusmíval se. A nevypadal, že by na to byl zvyklý. A čím déle jsem na něj koukal, tím více jsem si všímal, že je to jiný já. Neměl květiny, které by mu neustále kvetly na hlavě, neměl stříbrný přívěsek, co by se mu leskl na krku. Jeho oči byly jen nepatrně tmavší a doprovázené stejnou oranžovou. "Už ti to došlo?" zeptal se a zazubil se na mě křivým úsměvem. Poslušně jsem sklouzl pohledem ke svým tlapám. Už jsem příliš dobře věděl, že sám nejsem. A že nejsem ani jen sám se sebou. Oči, co na mě hleděly, neměly jizvu. Protože patřily tomu, kdo ji udělal.
Přivřel jsem automaticky oči, jak jsem cítil, že mne má jizva, jediná, co jsem kdy měl, začala pálit bolestí. Nepral jsem se nikdy v životě. Jen jednou jsem dostal ránu. "Herne," hlesl jsem a se staženýma ušima nespouštěl pohled z uhlazené země, která nyní působila mnohem přívětivěji než kdy dřív. Mé srdce se nejspíš zastavilo a jediné, co bylo na naší společné louce slyšet, byl tlukot srdce mého mladšího bratra. A jeho slova, která zněla jako kdyby mým hlasem, jen mnohem škodoliběji. "Chyběl jsem ti, bratříčku? Newline, opustil jsi nás ve spěchu, ani ses už nevrátil, abys pozdravil a zvedl náladu svými kravinami. Co bychom si měli bez tvých blbostí počít? Musíme si toho spouuustu vynahradit," oznámil mi bratr a posadil se přímo naproti mně, tak, že se nám skoro dotýkaly čumáky. Neopovažoval jsem se mu pohlédnout do očí. Neopovážil jsem se pohnout. Netušil jsem, co říct. Došla mi slova a vůle cokoliv dělat. Mé tělo se vrátilo do doby, kdy jsem byl ještě hodně mladý vlk, a poslušně jsem se neopovažoval hnout z místa. Poprvé v životě, nyní, když jsem byl mrtvý, jsem se choval tak, jak si má rodina vždycky přála.

AAaaa! ;-;
Taky děkuji hrozně moc za akci! :3 Bylo mi ctí projít si na poslední chvíli (a moc se za to omlouvám ;-;) celý hrad! Eliso, můžeš si vzít do hrobu, že tahle akce se ti hrozně povedla, a byla tam fakt spousta super netradičních zadání, jak zmiňuje Baki :3
Já už hodně chválila pravidelně ve vzkazích, teda, doufám, že to bylo poznat ;-; Takže... ještě jednou moc děkuji! :3

A za žlutá políčka bych poprosila mušle, prosím :3

Zalapal jsem na moment po dechu, když jsem se ještě chystal, že Trávě povím, že by se ten Pavouk mohl jmenovat úplně jinak, třeba Pavoučín nebo Osminožka, pokud to byla holka, i když to by vlastně mohlo být i klučičí jméno, jenže... místo toho ze mě vyšel jen teplý obláček, co se během mrknutí oka rozplynul ve vzduchu, a mne zachvátil chlad. Já vlastně... zamrkal jsem a překvapeně se znovu posadil, i když jsem věděl, že mě to za mnou každou chvílí dožene. Já vlastně po tom Pavoukovi- viděl jsem- viděl jsem ještě něco, ale pak... zamyšleně jsem přimhouřil oči, než se mi překvapením rozšířily. Já nejsem- tázavě jsem se zadíval na vysokou trávu nad sebou a zavrtěl hlavou. Já přece nemůžu- nemůžu být... zkontroloval jsem své tlapy. "Bláto!" vykníkl jsem a přiklonil se k vlastním nohám ještě více, jako kdybych ho mohl vyvolat odkudsi z mezidrápí. "Bláto! Bláto? Bláto!" zopakoval jsem znovu a nakláněl se k tlapám ze všech směrů, jen abych alespoň kousek svého kamaráda zahlédl. "Bláto! Bláto, můžeš vylézt? Bláto! Už- už nejsme u Pavouka! A- a ty nemusíš spát! Můžeme- můžeme mít dobrodružství v trávě a s Trávou, Bláto! Bláto? Bláto! Bláto, jsi... jsi tady?" čumákem jsem párkrát do svých předních něžně šťouchnul, ale k ničemu to nevedlo. Bláto tu se mnou rozhodně nebylo a já... jsem úplně sám.
Se staženýma ušima jsem ještě nějakou dobu koukal zdrceně na zem pod sebou. Jsem sám a- polkl jsem a zadíval se na Trávu. Nepoznával jsem ji, nenapadalo mne jediné místo, kde bych ji viděl, a ani jsem si nevzpomínal, jak jsem se sem dostal. Bláto bylo pryč, já byl sám a- Mrtvý, zamrkal jsem a zhluboka se nadechl. Najednou jsem si začínal vzpomínat, jaký pocit se mi naposledy rozlínal po krku. Jak mne cosi šimralo, jen aby to do mě vrátilo trochu krve a trochu života. A jak se mu to nepovedlo. "Jsem úplně sám, už navždy," špitl jsem a zadrhnutě zůstával sedět na místě. Věděl jsem, že něco bylo stále za mnou, dívalo se to a čekalo, až nebudu ve střehu, ale... jak by na tom nyní mohlo ještě sejít?

Nebylo zrovna nejjednodušší chodit trávou, obzvlášť, když sahala někam, kam jsem ani nedohlédl. A ještě obzvlášť obzvlášť, když za mnou šlo něco, co se mi nelíbilo. Pár momentů jsem vydržel jít potichu, jako kdyby nic, a jen natahoval uši, jestli uslyším, co je za mnou. Kroky, trhl jsem sebou po chvíli a nepatrně zrychlil své tempo, stejně jako to, co šlo za mnou. "Ale... ale já se nebojím! Není, čeho se bát! Vůbec ne, poněvadž... poněvadž-" nervózně jsem se zahihňal a držel hlavu pevně zpříma, abych neměl jedinou šanci se znovu ohlédnout, "Poněvadž!" Zalapal jsem po dechu a zadíval se na Trávu, co jsem míjel, jestli nemá lepší vysvětlení. Poněvadž už jsem potkal Pavouka a s tím to taky dopadlo dobře? Velmi dobře! Někdy se určitě navštívíme! Stačí se mi dostat do toho lesa s pavučinami! Nebo! Nebo on by mohl za mnou. I když! Já mu neřekl, že budu ve velké trávě. A asi tu nějakou dobu budu! Protože je té trávy doopravdy hodně, s obdivem jsem se na svou jedinou (pokud jsem nepočítal s tím za mnou, co se každou chvílí blížilo) společnici uculil a cítil se o něco klidněji. "Já nedávno totiž, Trávo! Já potkal Pavouka! Velkého! Největšího, možná i! Představ si velkého pavouka. A teď! Teď si představ, že je ještě o chloupek nebo o dva větší! A to je ten pavouk, co jsem ho potkal já! Jmenuje se Pavouk!" vysvětlil jsem jí. Doopravdy jsem se snažil, aby se mi vůbec neklepal hlas, i když to strachy asi úplně nešlo. I přesto, že jsem moc chtěl vypadat, jako že je všechno v pořádku, něco bylo skoro přímo za mnou, a mně se to vůbec, ale vůbec nelíbilo.

Už jsem nevěděl, proč vlastně, ale po probuzení jsem měl pocit, že tomu tak být nemělo. Nevěřícně jsem zamrkal, překvapený, aniž bych věděl čím, a mile se usmál na svět kolem sebe. "Oh!" vykníkl jsem a zbrkle vyskočil na všechny čtyři. "Ooooh!" zopakoval jsem a s otevřenou tlamou se začal rozhlížet všemi směry. "Všude je tráva! A je jí hodně! Páni!" vydechl jsem a s úsměvem přikývl veškeré trávě, co v mé blízkosti byla, na pozdrav. Vypadala docela děsivě, jak se táhla až kamsi k nebi, které jsem pořádně ani neviděl, ale z nedávného seznámení se s Pavoukem jsem věděl, že se dá zkamarádit úplně se všemi. No jo, vlastně! Pavouk! zalapal jsem po dechu a nepatrně zavrtěl hlavou. Nevěděl jsem, co vzpomínka na Pavouka znamenala, a rozhodně jsem to potřeboval okamžitě rozluštit. Znovu jsem se pomalu, rozvážně posadil a díval se na trávu, zatímco jsem se matně začal rozpomínat. "Pavouk a..." naklonil jsem hlavu tázavě do strany a cítil, jak mne něco sleduje. Jak to něco je skoro přímo za mnou, v trávě, a čeká, až se setkáme. A nechtělo se to kamarádit. "Já ti- já ti to povím všechno cestou, Trávo!" vykřikl jsem rychle a znovu se postavil na nohy, abych mohl vyrazit. Vlastně jsem ani nevěděl kam, ale nechtěl jsem se otáčet. Ani na chvíli jsem nechtěl vidět, co za mnou je. Prostě půjdu pryč a ono to za mnou určitě nepůjde! Jistojistě to za mnou nepůjde! Proč by to dělalo? Nepatrně jsem se oklepal a přátelsky se uculil na obrotrávu, jakou jsem se prodíral kupředu.

V podstatě jsem byl moc spokojený, poněvadž se mi už skoro podařilo usnout jako Blátu, co bylo na mých tlapách. Sice mi byla trochu zima, ale rozhodně jsem byl svým způsobem rád, že si odpočinu. Bláto... pokusil jsem se pootevřít oči a zadívat se na své tlapy, na kterých jistojistě pořád pevně držel a spal můj společník z bažiny, ale... nešlo to. Vlastně mi nešlo nic. Ani dýchání, místo kterého se ozývalo jen podivné chrčení. Ne že by na tom záleželo, poněvadž když vlk spí, tak moc zvuky neřeší, dokud ho nevzbudí. A já se nejspíš vzbudit neměl.
Taky jsem cítil, jak mne vlčice jemně tlapami lechtá na srsti na krku, jak se místa, kde bylo mokro, neustále dotýká. Asi bych unaveně zamžoural, kdyby nebylo čím dál náročnější vůbec myslet. N...e? zkusil jsem jí vyřídit alespoň ve své hlavě a představil si, jak nesouhlasně vrtím hlavou. Takhle napůl, kdy jsem už neměl sílu doopravdy si věci představovat, jsem si toho představil hrozně moc. Představil jsem si, jak by bylo hezké, kdybych u sebe měl nyní někoho, kdo mě má rád. Třeba Amny, nebo Dunčího, nebo Darkii, nebo Gangwolfii, nebo vlky, na které jsem už dlouho nemyslel, třeba Neighta nebo Larryho. Jak by bylo pěkné, kdyby u toho bylo třeba Křovisko, když jsem od něj tak blízko. Stačil by jen kousíček a mohli bychom odpočívat spolu, tak, jak jsme to před začátkem dobrodružství s Blátem naplánovali. Nebo jsem si představoval, jak by bylo hezké, kdybych se změnil ve vánek a odletěl pryč, a proletěl kolem bažin a vrátil Bláta domů. A nebo že bych se změnil v květinu, co by dělala všem radost. A nebo taky, že bych jen usnul. A zase se vzbudil! A všechno by to vypadalo jako zvláštní sen.
Jenže já se vzbudit nemohl a asi ani nechtěl.
Potřeboval jsem si odpočinout, a to se dělalo nejlépe, když vlk vůbec na vstávání nemyslel.
Nepatrně mi cukl koutek do úsměvu.
Sk...věl-uper noc.

Naposledy jsem zavrtěl hlavou, i když jsem věděl, že je pozdě. Už dávno bylo pozdě. Vlčice vypadala, že ji zmínka o její rodině ještě více rozzuřila, a tak mne Alfie s Pippou nemohli zachránit. Mohl jsem se zachránit jedině sám. A nevěděl jsem jak. V momentě, kdy se vydala proti mně, jsem chtěl znovu vytvořit jaro, zmírnit jeji zlobu, zkamarádit se s ní jako s tím obřím pavoukem, jenže... je pozdě, pomalu jsem mrkl a cítil tíhu svého víčka, jak dře o skelné oko a jak mi přivírá výhled na vlčici, která je téměř u mne. Cítil jsem, jak se můj výdech protahuje, jako kdyby chtěl k někomu dosáhnout a poprosit ho o pomoc, zatímco se mé plíce vyprazdňovaly. Mé srdce nestihlo ani jednou udeřit, jen se podivně nafouklo a ještě nestihlo svou práci dokončit. Jen nepatrně se má přední noha zvedla v chabém pokusu odstrčit vlčici pryč.
Nevěděl jsem, jak se to stalo, ale náhle, po něčem, co mně připadalo jako věčnost, jsem cítil její stisk na své tepně. Mé tělo se celé podlomilo a začalo klesat k zemi. S vypoulenýma očima jsem sledoval její zuby, vnímal její horký, rozzuřený dech, a s pootevřenou tlamou se snažil vzpamatovat. S čistým zmatkem v očích jsem sklouzl pohledem k zemi, na které jsem už dávno ležel na zádech, a nepatrně, nepostřehnutelně zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem. Já nechci, zasýpal jsem směrem k vlčici, která se nade mnou mocně tyčila, a nechával svůj krk, aby se zalil do tepla, které se na něm vyskytlo. Nechtěl jsem nikam jít a už vůbec jsem se nechtěl na nic dívat. Klížily se mi oči.

Doopravdy jsem byl přesvědčený o tom, že můžeme být kamarádi, když jsme si všechno vysvětlili, a že se třeba vlčice uklidní a bude vše v pořádku. Jenže ona nepřestávala kroužit kolem mne. Nejistě jsem sebou posouval, ale nechtěl jsem se stavit do obranného postoje, poněvadž to by vypadalo, že se chci prát. A já nechtěl, takže jsem seděl tak stále, jak jen to šlo, a jen nepřestával spouštět pohled ze své společnice. Když znovu vykřikla, že jsem Lencijo, cukl jsem sebou. "Nejsem! Je... něco, s čím bych ti mohl pomoct? Hledáš Lencija? Můžeme ho najít spolu! Kde jsi ho viděla naposledy? A jak vypadá? Možná, že ho znám! Znám pár vlků, o kterých nevím, jak se jmenují! Třeba je jeden z nich i Lencijo!" nabídl jsem se a zoufale dál přikyvoval, i když už jsem tušil, že vlčici asi nepomůžu. Unaveně jsem si povzdechl a pokusil se o nápomocný úsměv. "Nejsem Lencijo, ale můžeme ho spolu na-" chtěl jsem znovu zopakovat svou nabídku, ale vlčice se na mě vyřítila, se zuby vyceněnými, a já nestihl uhnout a schytal úder.
Se staženýma ušima jsem se rychle podíval na Bláto, jestli je v pořádku, a pak se zase podíval na vlčici. Zlobila se, ale netušil jsem, co mám dělat. Už bylo pozdě na útěk. A ubližovat jsem jí nechtěl. A nyní, když byla blíže, jsem matně rozpoznával její pach. "Já jsem dobrý kamarád s Pippou a Alfiem! Nemusíš mi ubližovat!" zkusil jsem ze sebe dostat a na vratkých nohách se konečně postavil do obranného postoje. "Nemusíš nikomu ubližovat!" poupravil jsem svou výpověď a nepatrně zavrtěl hlavou. Prosím.

I přesto, že jsem se hodně snažil, abychom se s vlčicí zkamarádili, nevypadalo to, že by to zatím fungovalo. Takhle jí nemůžu ani říct o Dunčím a o tom, jaký je fešák, a že nemá žádné kamarádky! pozoufal jsem si v duchu a už už se připravoval, abych jí o svém dalším nejlepším kamarádovi zkusil něco málo povědět, když... "Ne!" vykníkl jsem a příliš pozdě uhnul tlapou, která jemně přes Bláto ucítila drápy vlčice. Bláto! vydechl jsem a rychlým pohledem zkontroloval, že je můj kamarád v pořádku. Část ho opadala na zem, ale většina stále odpočívala, jako kdyby se nic nedělo. To je dobře, Bláto, odpočívej, vzkázal jsem mu v duchu, zatímco jsem si zmateně prohlížel vlčici. "Ale já jsem nic neudělal! A Bláto taky ne!" pustil jsem se do dalšího vysvětlování, aby se uklidnila. "Víš, že takhle jsi nám oběma mohla ublížit? To by nebylo od tebe- to by nebylo moc hezké! Vlkům nemáš ubližovat, máš je mít ráda a povídat si s nimi! A podnikat s nimi dobrodružství a dělat si z nich kamarády a pak je navštěvovat a říkat si, co je nového! A nebo se s nimi hodně zkamarádit a mít s nimi rodinu a vlčata! A ta vlčata! Si pak taky! Budou dělat své kamarády. A smečky!" pokusil jsem se jí v rychlosti vysvětlit, zatímco jsem se nějak nenápadně pokusil své přední tlapy schovat dál od vlčice, aby Bláto nebylo v nebezpečí. "Proč- proč jsi to udělala? Ty- ty nemáš ráda- ty nemáš ráda Bláto? Ale! Ale Bláto je moc hodné! A zrovna spí! Jestli se ho bojíš, tak ti nic neudě-" zalapal jsem po dechu, když vlčice sykla své první slovo. Silencijo? zamrkal jsem překvapeně a zaváhal. Znělo to výhružně, ale možná, že jsem tomu jen špatně rozumněl, a celou situaci špatně odhadl. Jsi jen cijo? Co je cijo! Nebo- nebo... silný jsi jo? Silný jsi jo? Ochutnával jsem v tlamě, co by tak mohla její slova znamenat, a mimoděk soustředěním spustil z vlčice oči, které jsem zabodl do země. Nebo něco jiného? Jsi Lencijo? Je Lencijo jméno? Obrátil jsem se na vlčici s novým úsměvem a zavrtěl hlavou: "Ne, já nejsem Lencijo! A ani ho neznám! Jsem Newlin! A- a nejsem silný!" Zodpověděl jsem jí její otázky nejlépe, jak jsem jen dovedl, a dál se na vlčici culil. Třeba nyní, když její otázka byla vysvětlena, jsme se mohli každou chvílí stát kamarády.

I když já s Blátem poznával vlčici rád, vlčice to tak asi nevnímala, poněvadž se postavila do výhružného postoje a začala vrčet. "Pardon!" kníkl jsem a nejistě ucouvl o kousek zpátky. "Já- já jsem řekl něco- něco špatně? To jsem určitě nechtěl! Ty- ty nemáš ráda kameny? Nebo hvozdy? Sarumen? Proč bys neměla ráda Sarumen, Sarumen je moc fajn! Je skvěluper! To znamená, že je skvělý a super! Nebo- nebo nemáš ráda..." zmateně jsem se začal rozhlížet kolem, než mi pohled skončil u mých tlap. Bláto? naklonil jsem hlavu do strany a tázavě se na vlčici zadíval. "Nebo nemáš ráda Bláto? On- ono? Ono nic nedělá, doopravdy! Je moc přátelské a nikdy nikomu nic špatného neudělalo! A Sarumen taky! A- a hvozdy a lesy a kamínky taky! A- a já se taky snažím!" vysvětlil jsem jí celou situaci a pokusil se o přátelské uculení, kterým bych vlčici alespoň trochu uklidnil.
Moc se mi nelíbilo, jak se zlobí, poněvadž jsem netušil, jak to napravit. Nechtěl jsem spouštět oči z jejích vyceněných tesáků, ale zároveň jsem nechtěl, aby to vypadalo, že jsem přišel bojovat. Zalapal jsem po dechu a netušil, na co víc odvést pozornost. Bylo to, jako kdyby naproti mně stála Styx, jenže nebyla ochotná mi říct, proč se zlobí. Nervózně jsem těkal očima z jejích zubů ke všemu možnému, jen abych vymyslel něco, na co svést pozornost. Bláto ne. Já ne. Tráva ne. Pláň n- Křovisko? "Já vím!" vykřikl jsem a usmál se ještě o něco více, i když jsem cítil, jak mi srdce buší strachy, "Já vím! Já ti ukážu Křovisko! Chtěla bys vidět Křovisko? Je to... je to můj nejlepší kamarád! Jeden z nejlepších kamarádů! Je- je někde tady! Možná ho taky znáš? Neznáš ho? Je- je tady, uprostřed pláně! Stojí tam samo a je docela velké, ale ne moc! A je to můj kamarád! Hodně si spolu povídáme a vždycky ho jdu pozdravit! Ale- ale to jistojistě dělá spousta vlků!" oznámil jsem s úsměvem a skoro se rozešel směrem ke svému kamarádovi, jen kdybych se nebál nespouštět z vlčice oči. "Máš taky nějaké takové nejlepší kamarády?" zeptal jsem se se zazubením, ze kterého byla nepatrně cítit zoufalost, a mdle zamával ocasem.

// Řeka Mahtaë (jih) (přes Velkou houštinu)

"Musí to být- ten nejlepší ka-mínek! Bude jako- jako strom! A když jich bude něko-lik tak! Tak to bude při- připomín-hat," snažil jsem se znovu vysvětlit Blátu svůj plán s obdarováním Amny, i když už ho slyšelo, a i když by byl mnohem lepší nápad to vysvětlovat až tehdy, kdy nebudu běžet a lapat po dechu za každým třetím slovem. "Les!" zafuněl jsem a výrazně zpomalil své tempo, abych se mohl zhluboka nadechnout. Vyčerpaně jsem se na Bláto na svých tlapách uculil a párkrát si i přikývl, abych vyjádřil, že jsem rád, že mi rozumí. "Celý les! Pro Amny! Takový malý Sarumenský hvozd! Takže ne les, ale hvozd!" zahihňal jsem se a s novým nadšením z té představy, že Amny dám ne les, ale hvozd jen z kamínků, pokračoval v naší cestě. Už to nešlo zrovna dobře, možná proto, že mi docházel dech, nebo možná proto, že jsem hodně cestoval a nosil s sebou Bláto, zkamarádil se s obřím pavoukem, skoro se zkamarádil se Styx, dobrodružnil chvíli i s Mistrem Nafoukánkem a potkal tu podivnou vlčici, co nevypadala zdravě. Obzvlášť ta mne momentálně znepokojovala.

Hvozd z kamínků! připomněl jsem si a snažil se běžet dál, i když se mi nohy nějak motaly a začínal jsem cítit, jak se mi přicházející zima zarývá do kožichu. Těžko říct, kolik bych toho ještě douklopítal, kdybych si neuvědomil dvě věci, které mne přinutily zastavit. Nejprve jsem znovu zalapal po dechu, tentokrát příjemným překvapením, poněvadž jsme byli na pláni, kde odpočívalo Křovisko. A ještě dříve, než jsem cokoliv stihl Blátu oznámit, jsem si uvědomil ještě jednu věc. "Ahoj!" vykníkl jsem radostně na vlčici, která poblíž postávala, a šťastně k ní přiskočil. "Ahoj! Já jsem Newlin!" zopakoval jsem, tentokrát i se jménem, a široce se na vlčici usmál. "Jak se jmenuješ ty? Tohle je Bláto! Je to můj společník!" představil jsem rovnou i svého kamaráda a hrdě ukázal vlčici obě přední tlapy, na kterých zaschlé Bláto stále ještě odpočívalo. "Jsme spolu na dobrodružství! Momentálně hledáme kamínky! Neviděla jsi kamínky? Hledáme kamínky, co by vypadaly jako stromy! A hodně! A udělám z nich kamínkový le- hvozd! Ne les, ale hvozd!" vysvětlil jsem s nadšením a radostně mával ocasem ze strany na stranu, než jsem si uvědomil, že je tu ještě jedna zásadní informace, co bych měl sdělit: "Ale teď Bláto spí!" Se snahou o šepot a vypoulenýma očima jsem na vlčici několikrát přikývl, s pocitem, že to informaci dodává na přesvědčivosti. "Oba tě rádi poznáváme!" oznámil jsem ještě nakonec a vesele se naproti vlčici posadil.

// Javorový les (přes Úzkou rokli)

Zmateně jsem chvílemi zavrtěl hlavou a moc nevěděl, jak se s celou tou věcí vypořádat. Ne věcí, vlčicí, opravil jsem se provinile a stáhl nejistě uši. A- a nevidíme se naposledy! zadíval jsem se na Bláto na svých tlapách a nevěděl, jak mu to říct. Ono pořád spalo, ale i tak mi připadalo důležité, abych mu to sdělil. "Znamená to, že... um... že už nebudu? Brzy?" špitl jsem k Blátu a moc doufal, že by se pro jednou probudilo a projevilo svůj názor. A nejlépe, aby ten názor byl, že to vůbec není pravda. "Určitě ne! Neříkala, že se uvidíme brzy! Jen- jen že se uvidíme! A tak to asi je. Tak- tak to asi nevadí. Ale! Ale snad to nebude brzy! Co když to bude zítra? Měl- měl bych se připravit? Musím najít Amny! A- a říct jí to! A- a ještě předtím jí dát ten srdíčkový kamínek! Ne- ne! Stromový kamínek!" odhodlaně jsem přešlápl na místě a rozhodl se, že bude lepší, když se rovnou pustím do hledání toho pravého kamínku. "Kamínek! Najdeme kamínek, Bláto!" oznámil jsem i své dřímající společnosti a soustředěně si prohlížel zemi pod námi. Tráva se unaveně nakláněla k vodě a šustila, když jsme skrz ní procházeli, a moc kamínků v ní zrovna nebylo. Šilhavě jsem sledoval všechno kolem nás a snažil se v různých tvarech a barvách rozpoznat něco, co by zdánlivě připomínalo strom. Krčil jsem čelo, jak jen jsem mohl, ale ničemu to nepomohlo. "Musíme asi jinam! Někam- někam!" nadšeně jsem při tom nápadu začal mávat ocasem, "Někam, kde budou oblázky! Třeba- třeba tam!" Během okamžiku bylo rozhodnuto a já splašeně vyběhl tím směrem, jakým jsem s tlapou s Blátem před momentem ukázal.

// Středozemka (přes Velkou houštinu)

// změna přechodu: Mahtaë jih (přes Úzkou rokli)