Gallirea - Příspěvky uživatele

// Sarumen

Vlastně jsem běžel poměrně fofrovitě i do kopců, což bylo jasné zlepšení, na které jsem byl hrdý. "Amny!" zavolal jsem na svou kamarádku a nadšeně se na ni uculil, i když jsem moc netušil, co jí říct. Třeba to, na co se ptala! Na co se mě vlastně ptala... přimhouřil jsem oči a snažil se si vzpomenout. "Hnědoušci!" vyhrkl jsem a začal se tvářit jako objevitel, poněvadž přesně to jsem byl. "Hnědoušci hromádkoví, Amny, jsou strašně velcí! Mají takový tvar hromádky! A! Jsou hnědí! A taky mají takové docela drobné růžky! Bílé! A rádi se pasou! Ale jsou doopravdy ohromní! Největší! Taky bych chtěl být tak velký! A taky jsem přišel na to, jak toho docílit! Teda! Společně s mistrem Nafoukánkem! Musíme! Musíme vzít vydry a udělat z nich kamarádky! Totiž, s hnědoušky! Potom si vydry s hnědoušky budou rozumět! Pak my poprosíme lady Mlhahuli, aby nám všechno řekla! Bude nám překládat, co si hnědoušci a vydry říkají! Pak se s nimi skamarádíme i my, poněvadž hnědoušci už budou umět vydržsky! A pak- paaaak... pak! Se jich zeptáme, jak to dělají, že jsou tak ohromní! Ale podle mě je to stejně tím, že žerou trávu! Mně moc nechutnala, ale třeba jsem vyrostl!" Nadšeně jsem si sám sebe začal prohlížet, hezky od ocasu až k hlavě, která se prohlížela tak nějak nejhůř. "Nevyrostl jsem náhodou? Připadá ti, že bych vyrostl?" s očekáváním jsem si ji prohlížel a možná trochu poskočil, aby mi Amny doopravdy mohla říct, že jsem vyrostl. "Zkoušela jsi jíst trávu někdy ty? A chutnala ti? Mně moc nechutnala, ale- ale to už jsem říkal! Jaký máš názor na trávu?" zvědavě jsem se na ni zubil a doufal, že za chvíli na nějakou trávu narazíme, poněvadž takhle bychom ji mohli otestovat. "Možná, že má Život nějakou trávu ve své jeskyňce!" rozhodl jsem nakonec a s novou energií se vydal vstříc vrcholu kopce. Jen abychom tu jeskyňku našli! Předtím byla tak schovaná, že to vůbec nešlo!

// Vrchol Narrských kopců

Byl jsem moc rád, že Amny jeví zájem o mé vyprávění. "Ano! Potopil! Totiž, na louce s kopretinami byla spousta vody! Tady ne! Sem se to asi vůbec nedostalo! A nebo to Morf vyřešil! Víš, já byl opravdu úplně všude, když jsem ho hledal!" zakroutil jsem udiveně hlavou a spokojeně se uculil. Nejen na Amny, ale i na celý hvozd, který byl tak šikovný, že zůstal nepotopený celou tu deštivou dobu. "A mistr Nafoukánek!" vyhrkl jsem a ohlédl se, jestli se za námi náhodou neobjeví, "Mistr Nafoukánek! To je taková- taková bublina! Viděl jsem, jak se narodil! Přímo na té louce! Najednou tam byl! Je to takový- takový mlčenlivý bubliňák, ale je s ním děsná legrace! Má rád květiny, moře, pláže... a hodně rozumí vodě! Ale stydí se. Moc! Takže jde vždycky spát, když se s někým potkáme! Ale není nafoukaný, to ne! On je spíš nafouknutý! Poněvadž umí létat! On překoná všechny hory! A všechny doly! Všechno to přeletí, jako kdyby nic! Prostě jen-" Nadšeně jsem se rozkročil, připravený napodobit Nafoukánkovo létání. I když mi to moc nejde. Ale to nevadí! "Vžžžžžžž!" vykřikl jsem a radostně se na Amny zazubil, zatímco se mé tělo málem odlepilo od země a poletovalo stejně, jako to dokázal mistr Nafoukánek. "Víš ty co, Amny?" zeptal jsem se, zatímco jsem kolem ní bublinkovitě kroužil, "Co takhle!" Jenže můj návrh byl přerušen otázkou, kterou mi Amny položila už před nějakou dobou a kterou jsem doposud nebyl schopný zodpovědět. "Jsem moc spokojený, Amny, jsem bublina!" šťastně jsem vypískl a zvolnil své poletování, aby se mi lépe přemýšlelo. "A co takhle!" zkusil jsem znovu a okamžitě se pro sebe začal hihňat, "Co takhle, kdybychom se proletěli k Životovi! Navštívíme ho! A já ti ukážu jeho jeskyňku! Když nám to teda dovolí. Ale to on ano! To on má rád! Určitě zase bude chtít, abychom od něj neodcházeli! Ale bude mít radost! Zeptáme se ho, jak se má! A- a mohl bych se ho zeptat na hnědoušky hromádkové! Šla bys se mnou, prosím? Doletíme tam!"
Vesele jsem povyskočil a připravil se na odlet z domovského hvozdu. "Tři... dva... jedna..." odpočítal jsem náš odlet co nejdůkladněji a tak vážně, jak jen jsem dokázal, ale omylem jsem vyrazil samým nadšením už na jedničku. "Teď!" křičel jsem, zatímco jsem už dávno rádoby letěl, a řítil se vstříc Životovi.

// Narrské kopce

"Nosielova bratra?" fascinovaně jsem na ni vypoulil oči a pootevřel tlamu, poněvadž můj údiv byl naprosto nezastavitelný. "Páni! A jaký je? Je jako Nosiel? Já upřímně nevím, jestli mě má Nosiel rád. Myslíš, že by mě měl jeho bratr rád? Mohli bychom být kamarádi! Někdy nás musíš představit, prosím! A vy- vy..." všechno to nadšení se náhle proměnilo ve velkou záhadu. Ale rozluštitelnou! Spokojeně jsem se na Amny uculil. "A vy se máte rádi? Jste kamarádi? Určitě ano, když jste spolu strávili čas! Ale! Ale!" Už už jsem se nadechoval, abych se zeptal, jestli byli Amny a Nosielův bratr partneři, ale mé kamarádce se povedlo naprosto bravurně odvést mou pozornost. "Tohle?" vyhrkl jsem a zamával svou hlavu, i když to vedlo pouze k tomu, že byla ještě méně prohlédnutelná, než jak tomu bylo doposud. "Tu jsem dostal od Života! Víš, ono to bylo tak, že jednou nám sebral vlčata! Ale ty víš, že je moc hodný! A všichni to víme! Ale byl moc sám! A tak nám unesl úplně všechna vlč- viděla jsi je? Máme tu Marion, Kenaie a Casse pomněnku! Říkáme mu 'pomněnko', poněvadž je tu ještě jeden Kas! A to je pak matoucí! Takže on je pomněnka! A- a je tu teda ještě Kas! A toho Život taky unesl! A- a- já si myslel, že to udělala Smrt, ale nebyla to ona! Doopravdy to byl Život! Ale byl moc hodný! A! Pozval nás k němu do jeskyňky! Tam měl úplně všechno, Amny! Měl tam strašně moc květin! A zvířat! Ani bys nečekala, že se to do takové jeskyňky vejde! A- a pak mi dal tuhle korunku, já vlastně nevím, proč to udělal. Ale udělal to! A je moc pěkná!" radostně jsem poposkočil a konečně přestal s máváním. "Taky jsem tě moc moc rád našel!" uzavřel jsem své vyprávění a šťastně se posadil, aniž bych si byl schopen jakkoliv vzpomenout na nohatá vlčata.
"A taky! Když si dáváš ty borůvky! Musím ti říct o tom, jak jsem snědl červené borůvky! Víš, my s Dunčím putovali! Musím ti ho pak představit! Je to takový... takový hnědý vlk! A vypadá zle! Ale vůbec není! Ani si nemyslím, že by mohl tak vypadat! Ale Derian to říkala. Derian jsem dlouho neviděl! Ale s Dunčím! S Dunčím jsme teda jedli borůvky! A ještě předtím! Předtím mě zachránil, poněvadž mě málem snědl písek! A pak, hodně pak, jsem zase potkal písečníka! Byl to takový mohutný vlk, co do mě vrazil a... dal mi písek! Ale prý je magický, takže jsem se na něj ještě nedíval. Je v úkrytu! A ty borůvky-" Rád bych pokračoval, ale byl čas na nádech. "Ty borůvky!" vyhrkl jsem znovu a začal zběsile přikyvovat, aby mé vyprávění nepřicházelo o svou zajímavost, "Ty borůvky chutnaly dobře! On mi Dunčí říkal, že bych je neměl žrát! Ale pak si je asi dal taky a- a- pak byl má partnerka! A všechno se motalo! A potkali jsme mou bývalou přítelkyni! Já teda žádnou nemám, ale tahle jako když byla. Ale byl to jen sen! A stejně tak můj děda! A to byla asi vlčice, Lucy! A tu Lucy Dunčí pozval k moři, i když jsem tam s ním původně měl jít já! Pak se nám málem potopil Sarumen! A nebyl tu Morf! Tak jsem ho utíkal najít! Přeběhl jsem úplně všechno, Amny! Našel jsem tři pláže! A spoustu luk! A hory! A dokonce i nějakou smečku v horách! Byl tam Falion a Nebojácná Nym! A ještě předtím jsme společně s mistrem Nafoukánkem objevili nový druh! Hnědoušky hromádkové! A- a-" Zoufale jsem chtěl Amny sdělit úplně všechno, aby byla naprosto v obraze, ale už mne vůbec nic nenapadalo. "A..." přimhouřil jsem oči, abych opravdu přišel na úplně všechno všecičko, "A tak!" Místo dalších slov jsem se na ni radši radostně zazubil. "Opravdu tě moc rád vidím!"

Oooh, ta akce vypadá parádně

Jen, jestli se mohu zeptat, můžeme se zapojit se všemi chary? ^^ Pokud by za každý vznikla jiná pohádka? c:

"Modrá květinka!" zopakoval jsem nadšeně a začal znalecky přikyvovat. "To jsou pomněnky! Pomněnky jsou modré! Ale teda, jsou trošku světlejší, než jsou Gangwolf- tvé maminky oči! Ale je to velmi blízko! Takže!" Přiskočil jsem ke Cassovi a poklonil se před ním až na zem, "Tímto tě korunuji Cassem poměnkou!" Ještě musíme vymyslet něco pro Mari! Třeba tu kopretinku! Jenže jsem to korunování Casse pomněnky musel udělat nějak špatně, poněvadž to mělo za následek, že jak on, tak Mari, měli náhle obří nohy. "Tak já tě odkorunuji! Opravdu! Zařídím to! Nebudete- nebudete mít nohy! Totiž, budete, ale jen decentní! Ty, co jste měli předtím! Opravdu!" snažil jsem se obě vlčata ujistit a už už si klekal na slavnostní odkorunovaci, ale vlčata se rozeběhla pryč. "Počkejte, prosím!" vykníkl jsem a zoufale se rozeběhl za nimi. "Počkejte! Já to spravím, opravdu! Doopravdy! Ale musíte se zastavit! Nemůžete- nemůžete běžet! Já vás chci zachránit! Prosím!" funěl jsem a řítil se za Marion s Cassem pomněnkou, ale oni se řítili mnohem rychleji. "Počkejteee!" volal jsem, ale netrvalo to dlouho a vlčata zmizela kdesi ve hvozdu.
"Achjo," špitl jsem a zoufale se znovu přinutil pohybovat vpřed. Každou chvílí je doženu! Doženu je a všechno to zařídím! Budou mít běžné nohy! Totiž, i tyhle jsou běžné, ale oni- oni budou mít běžné běžné nohy! Teda, pokud by nechtěli tyhle! Já nevím, jestli bych takové chtěl! Jen- Povědomý pach. Je to... Obrátil jsem se za zvukem svého jména a spatřil ji. "Amny!" vyhrkl jsem a šťastně ke své dlouholeté kamarádce přiskočil. "Amny! Ahoj, Amny! Co tu děláš? Já tě tak moc rád vidím! Hrozně strašně moc! Neviděl jsem tě šíleně moc dlouho! Opravdu šíleně! Ale nejsem šílený! A ty taky ne! A to je moc dobře! Jsem moc rád, že jsi tady! A jsi v pořádku? Vypadáš-" sklouzl jsem pohledem k její hrudi, která byla poněkud propadlá. Celkově Amny byla o dost menší, než jak jsem si ji pamatoval. Musela někde být celou zimu! "Vypadáš jako někdo, kdo by si dal jídlo!" zazubil jsem se a nechal před Amny vyrůst keřík borůvek. "Tadá!" nadšeně jsem vypískl a posadil se přímo naproti ní. Nejraději bych se k ní přitiskl. Ale Derian se to nelíbilo. "Nedávno jsem-" chystal jsem se jí povědět ten příběh o červených borůvkách, ale náhle nepůsobil tak důležitě. "Mám tě moc rád! Prosím, povídej! Povídej, co jsi všechno dělala! A jak se máš!" S napětím jsem na ní upínal oči a doufal, že mi poví úplně dočista všechno. A pak najdeme vlčata! Určitě- určitě to byly nohy jen na chvilku!

// Skalisko

Vyletěl jsem tak rychle, že jsem ani moc neměl přehled o tom, co se dělo v posledních chvílích v úkrytu. "Jde za námi i Kas?" zvědavě jsem naklonil hlavu do strany a nepříliš přesně zaměřil svou otázku na Marion a Cassiana, kteří dobrodružně vykročili za mnou. "Páni!" vyhrkl jsem, aniž bych se nějak příliš snažil přemýšlet, a chápavě přikývl. "Ty jsi Cass a on je Kas! V tom je teda zmatek! Já vím, že jsi s námi šel, Cassi! Neboj! Ty jsi přeci náš hlavní hlavouš! Dobrodruhouš!" Šťastně jsem se uculil a mírně se před ním poklonil. "Ale! Máme v tom opravdu opravdický zmatek! To musíme rozlousknout!" Přimhouřil jsem oči a přikousl vlastní jazyk, aby se mi nad problematikou Kasů a Cassů lépe přemýšlelo. Mohli bychom jim říkat "Cass jedna" a "Kas dva"! Ale asi by bylo Kasovi líto, že je dvojka! I když dvojka je taky hezké číslo, takže kdybychom mu řekli, že to je jen tak, tak... by se mu to mohlo líbit! A třeba má nejraději dvojku! Nebo trojku! Mohl by to být "Kas tři"! A nebo by to nebyla čísla, ale barvy! "Cass šedý" a "Kas hnědý"! Nebo! Nebo by se to dalo jistojistě udělat úplně naprosto absolutně jinak, jen... "Mari!" vykřikl jsem a obrátil se na mou malou vlčí kamarádku, která už vlastně byla docela vysoká. "Marion, ó, má drahá profesionální jmenovkyně! Jak bychom podle tvého úsudku měli rozlišovat Casse a Kase? Jsou to čísla? Barvy! Jsou to barvy? Je to... je to podle květin? Řekni, prosím!" poulil jsem na ni oči a doufal, že z její tlamičky vzejde zásadní rozhodnutí. "Kdyby to bylo podle květin, jakou květinou bys chtěl být, Cassi? Kolik vlastně znáte květin? A co ty, Mari? Chtěla by ses jmenovat Mari kopretinka?" nadšeně jsem mával ocasem a ani nestíhal za vlčaty obracet hlavu. Já bych rozhodně kopretina být chtěl! A nebo pampeliška! Ale kdybych byl pampeliška, tak by si to někdo mohl plést s liškou a... to by byl zase taky zmatek! Musel bych být... tiše jsem se rozhihňal, pampevlk.

// 630

Vypadalo to, že jsem Gangwolfi touhle novinkou udělal obrovskou radost, poněvadž její úsměv se rozzářil tak moc, že nás ve Skalisku málem všechny oslepila (ale jen jako), a pak se ještě rozmluvila o tom, že nás má moc ráda. Teda, ono to nejprve vypadalo, jako že mluví jen na vlčata. Spokojeně jsem seděl a culil se na celou tu situaci, poněvadž moje kamarádka byla profesionální maminka, ale pak mi nezbývalo nic jiného, než nastražit uši, poněvadž zmínila i mé jméno. Já jsem tam taky! natěšeně jsem sebou zatřásl a poslouchal, co mi chce Gangwolfi říct. "Taky jsi nepostradatelná, Gangwolfi! A geniální! Ale to jsem ti už říkal. A všechny vás mám moc rád! Jako že úplně všechny!" zvolal jsem a naklonil se, abych se ohlédl za spícím Kasiem, kterému byla má slova také určena. "Moc rád!" ujistil jsem všechny ještě jednou a přesměroval všechnu svou pozornost na Kenaie, který nemohl opustit úkryt. Cassian s Marion se chtěli vydat už pryč, ale úplně to nešlo, poněvadž tu zůstával ještě jejich bráška. "Moc mě to mrzí," oznámil jsem mu, aniž bych se přestal usmívat, aby v našem Skalisku nezačalo být smutno, a nechal vedle Kenaie v trávě vyrůst i keřík borůvek. "Tady máš ale borůvky, kdybys měl hlad! Zjistil jsem, že červené jsou nebezpečné! Ale tyhle by měly být moc dobré! Totiž, ty nebezpečné chutnaly taky moc dobře, ale hlavně byly nebezpečné! A tyhle nebezpečné nejsou!" Zazubil jsem se a zatvářil se, jako že mi i tyhle borůvky moc chutnaly, což nebyla úplně pravda, poněvadž jsem je neochutnal. Tady se neustále něco děje! zaradoval jsem se a obrátil se radostně na Gangwolfi, která se zrovna snažila zadržet Cassianovu touhu po dobrodružství. A navíc u toho zase zmínila mé jméno! Šťastně jsem přiskočil k vlčeti a začal mávat ocasem. "Strejda Newlin ho vezme! Prosím! Nebudeme daleko! A na všechno dobrodružství hezky pořádně dohlédnu! Dám na všechno pozorácký pozor! A ty- ty bys tu mohla zůstat s Kenaiem, Gangwolfi! A! Naše první dobrodružství by bylo, že bychom došli pro Nosiela, abyste tu byli hezky spolu!" Nadšeně jsem přikyvoval a už už se chystal vyběhnout z úkrytu, jenže jsem měl ještě jednu důležitou věc k učinění. "A Marion by mohla jít s námi! Prosím! Nevadilo by to?" Celý natěšený jsem málem doskočil až ke stropu. "Nechtěla bys s námi, Marion? Půjdeme po stopách... po stopách vašeho tatínka! Ale tím to zdaleka nekončí! Vezmu vás k temné řece! A zkusíme lovit! Co vy na to? Co ty na to?" Rázně jsem se zastavil a pohledem zkontroloval reakci Gangwolfi. Nevadí jí to! Takhle vypadá Gangwolfi, když jí něco nevadí! "Můžeš se na mě spolehnout!" vykřikl jsem svůj slib a vykročil. "Má drahá skupino dobrodruhů, můžeme jít!" zaradoval jsem se a slavnostní krok se během okamžiku změnil v pomatené vylétnutí z úkrytu.

// Sarumen

// 629

Byl jsem moc rád, že se Cassian vyptává, poněvadž pak jsem si hned připadal jako expert. "Mohou být zelení! Teda, tenhle nebyl úplně zelený, ale jen trošičku! Na nohách! A znamenalo to, že je profesionální písečník!" vysvětlil jsem mu s radostným přikyvováním a ochranářsky balíčkem zamával, když ho chtěl vysypat. "Ale on je magický! Měli bychom ho pořádně vyzkoumat! Možná, že jeho magičnost spočívá opravdu v dobrém spánku! Ale toho písku možná není dost na to, abychom to prozkoumali! Totiž- to-" nejistě jsem popostoupil a položil balíček do rohu úkrytu. Malý vlček se mezitím přidal k rodině, která se pomalu začala probouzet. "Ahoj, Gangwolfi! Ahoj, Marion! Moc rád vás vidím! Všechny! Strašně moc rád!" mával jsem přátelsky ocasem a culil se na ně, i když Gangwolfi stále vypadala velmi ustaraně. Jak by taky ne, když i Kenai nebyl moc v pořádku. Ale bude v pořádku! Odpočine si! A my se o něj budeme starat! Nevědomky jsem pokračoval v přikyvování, až dokud Gangwolfi neprohlásila, že Styx musíme zmrzačit. "Gangwolfi!" vypískl jsem a z přikyvování okamžitě přešel na vrtění, "Gangwolfi! To nesmíme! Nesmíme- nesmíme ji mrzačit! Ona... je zlá, ale... my nebudeme jako ona! Jistojistě jí to Život oplatí! My jí nic dělat nebudeme, poněvadž jsme... jsme lepší! Jsme lepší než ona! Nebudeme mrzačit, nebudeme ji vyhledávat! Prostě ji necháme být. A ona bude smutná, poněvadž si uvědomí, co udělala. A pak se přijde omluvit! A bude jen na nás, jestli jí odpustíme. Ale jistojistě si to uvědomí a bude toho litovat! Ale nesmíme jí ublížit," dokončil jsem svůj nesouhlasný projev a poněkud vyčerpaně se posadil.
"Ahoj, Morfe!" rozloučil jsem se s alfákem a veškerou svou pozornost nyní věnoval vlčatům. "Jsem moc rád, že už můžeš jít ven!" vyhrkl jsem radostně a přidal se k Marioninýmu poskakování. "To musíme jít ven! Půjdeme ty, Cassian, Gangwolfi, já, Ken-" když můj pohled padl na poslední z vlčátek, nadšení mne přešlo. "Ono- ono to asi úplně nepůjde, Mari! Kenai..." smutně jsem zavrtěl hlavou. Chudák. A je to má vina. Znovu. "Potřebuje odpočívat! Ale to nic nemění na tom, že ty s Cassianem ven můžete! A Gangwolfi! A nebo! Nebo bude Gangwolfi tady a... já půjdu s vámi! Ale rozhodně už nesmíte být o samotě! A nebo budeme všichni tady!" Zahihňal jsem se, poněvadž poslední možnost se mi líbila nejvíce, a nechal ze země vyrůst malý kobereček z trávy a květin, obzvlášť kolem Kenaie. "Venek už přišel za námi!" povzbudil jsem své kamarády a už už hodlal nechat slovo někomu jinému, jenže pak jsem si na něco vzpomněl. "A Gangwolfi!" oslovil jsem akčně svou kamarádku a ukázal na ni tlapkou, abych získal její pozornost. "Gangwolfi! Nokt je ve hvozdu! A má tam Malea! Vypadá to, že jsou kamarádi!" oznámil jsem jí a spokojeně zavřel tlamu. Byl jsem profesionální informátor.

// 628

Byl jsem moc rád, že Cassiana mé vyprávění zajímá. Zajímalo i Morfa, ale nejspíš moc nedával pozor, poněvadž si nevšiml, že jsem říkal, že ta vlčice vlastně můj děda nebyl. "To nebyl doopravdy můj děda, Morfe! Byla to taková vlčice! A pak šla s Dunčím na pláž! K moři!" několikrát jsem přikývl a poulil na alfáka oči, aby mi věřil, že svého dědu doopravdy neznám. Možná je ještě trochu zmatený z těch vlčic! Povzbudivě jsem se na něj uculil a upoutal všechnu svou pozornost na Cassiana, který se možná stihl smířit s tím, že mu nic víc neřeknu, ale to by jeho smíření bylo na naprostém omylu. "Co jsem ještě zažil?" vypískl jsem a zamával listovým balíčkem, co mi za liánu visel z tlamy. "Když jsem hledal Morfa! A hledal jsem ho doopravdy úplně všude! Tak do mě narazil takový hnědý vlk! Měl zelené čárečky na nohách! A řekl, že mi tenhle balíček nechá! Prý v něm je magický písek. Ale tekutý! Tekutý magický písek! A pak- zmizel. Záhadně! Ani mi neřekl, jak magický je! Ale potom jsem zjistil, že to byl mistr písečník a najímá další písečníky, kteří by se od něj chtěli učit! A taky! Taky se to nezdá, ale v tom balíčku je toho písku strašně moc!" horlivě jsem přikyvoval a občas povyskočil, aby mé vyprávění bylo dostatečně akční, "Tak strašně moc, že mi z něj vytekla celá poušť!" Vykřikoval jsem všechno, jak jsem jen mohl, ale jakmile jsme vešli do Skaliska, mlčel jsem jak ryba. Na chvilku. "Taky jsem potkal hnědoušky hromádkové! Totiž, objevil! Společně s mistrem Nafoukánkem! To je taková stydlivá bublina, co všechno všude přeletí!" zašeptal jsem a nepřestával v usmívání a chichotání. "Jé," špitl jsem a usmál se na pohled před námi. Byla tam Gangwolfi s Marion, která vypadala už o dost lépe. "Ony spí!" oznámil jsem svým spolusmečkovníkům a byl moc rád, že si vlčice konečně hezky odpočinou.

Jenže Kenai nechtěl. Trochu zmateně jsem přikývl a po nějaké nechápavé chvíli se znovu postavil na všechny čtyři. "Dobře! Půjdete jako správná bratrská dvojka! Kenai a Cassian! Přemožitelé všeho! Nebezpečí se smějete do tváře! A- a určitě to nebude trvat dlouho a vyrazíte na další dobrodružství!" nadšeně jsem se na ně zazubil a nechal je, ať si poradí. "A taky!" vypískl jsem, takže jsem je úplně nenechal, "Taky! Kdybyste chtěli na dobrodružství, mohl bych- mohl bych! Vám poskytnout nějaké rady, jak na to! Zkusil jsem toho docela dost! Opravdu! Třeba nedávno jsem zjistil, že je špatné, když vlk jí bobule, co nezná! Nebyly jedovaté a chutnaly moc dobře! A vlastně ani nebyly úplně neznámé, jen to byly červené borůvky! Ale! Pak se děly divné věci! Všechno se motalo, můj partner byl-" Nenápadně jsem se ohlédl na vlčata, jestli mne stále poslouchají, a když jsem usoudil, že ne tak úplně, vesele jsem přeskočil k další části příběhu. "A taky jsem potkal svého dědu a bývalou přítelkyni! Teda, já nikdy bývalou přítelkyni neměl! A dědu jsem taky nikdy neviděl! Ale tohle... tohle tak prostě bylo! Ta bývalá přítelkyně byla taková maličká a asi sameček. A děda! To byla taková vlčice, které se pak Dunčí omlouval a asi ji i vzal k moři, ke kterému jsme původně chtěli jít spolu. Mohl bych vás vzít k moři!" radostně jsem uzavřel celé vyprávění nabídkou a popadl do tlamy stále záhadný balíček s magickým pískem, poněvadž Morf zavelel, že půjdeme do úkrytu. "Jdeme!" natěšeně jsem zopakoval po alfákovi a vydal se vstříc Skalisku.
Jenže jsme potkali ještě Nosiela a Malea. "Maleo, Nosieli!" zazubil jsem se na ně a přátelsky zavrtěl ocasem. "Nosieli, tebe jsem tak dlouho neviděl! A Maleo! Maleo, ty tu s námi nakonec zůstaneš?" prosebně jsem se na ně zadíval, jako kdyby se mohli rozhodnout bez Morfa, ale ten už zase mluvil a šel dál. "Derian?" zopakoval jsem a začal přikyvovat, i když jsem vůbec netušil, co říct. Kenai prohlásil, že s ní byl on, a já zase jen přikývl. "Derian mám moc rád!" uzavřel jsem jeho krátké oznámení a spokojeně se uculil.

// Skalisko

Děkuji moc za boží akci a štědré odměny! ^^

Mám 40 bodů a poprosila bych je rozdělit následovně:
7 bodů za 10 křišťálů.
4 body za 100 oblázků.
25 bodů za 200 drahokamů.
A zbylé 4 body za 30 květin.
Děkuji!

Převedeno ✔

Ale vypadalo to, že jsem Kenaiovi opravdu pomohl. A navíc! Už jsem věděl, že se jmenuje Kenai, poněvadž přišel jeho bráška, který mě vůbec neznal. Chtěl jsem se mu představit, ale při všem tom léčení nemocné tlapky jsem neměl moc příležitost. "Tak v tom případě se neomlouvám!" vypískl jsem a hrdě se narovnal. Byl jsem moc rád, že je vlče zase o něco více v pořádku, ale věděl jsem, že se na něj nesmím moc culit, aby si nepřipadalo, no... jako vlče. "Ahoj, Cassiane!" vyhrkl jsem a pak se ohlédl překvapeně na Morfa, který plánoval únos vlčic a potřeboval s ním pomoci. To nezní jako Morf! Cože? "Ahoj, Cassiane!" zamteně jsem zopakoval a snažil se soustředit jen a jen na vlče, poněvadž Morf možná procházel nějakým šokem a chtěl se s tím vypořádat po svém. "Já jsem Newlin! Jsem místní! A tohle je teda-" Morf nebyl zase tak mimo, poněvadž se stihl představit, "Morf! Jsem moc rád, že tě konečně vidím! Já- viděl jsem tě, když jsi byl takhle pidimidimalilililinkatý! Vlastně jen taková housenka! Ale páni! Oba jste tak moc vyrostli!" Fascinovaně jsem se na něj usmíval a doufal, že mi tolik povídání Kenai odpustí. Věděl jsem ale, že bráškové si toho chtějí jistojistě hodně říct, takže jsem se obrátil na Morfa, který jinak působil naprosto normálně.
"Opravdu chceš pomoct s vlčicemi, Morfe?" zvědavě jsem naklonil hlavu do strany a nebyl si jistý, jestli to není nějaký žertík, kterému nerozumím. "Já totiž nevím, jestli bychom je měli úplně unášet, víš! A- a- a já se tu přece starám o vlčata! Totiž, budu se starat víc, moc se omlouvám! Ale zlepší se to! Budu statný starač, opravdu! Doopravdy! Nemusíme kvůli tomu unášet vlčice! A teda, nemusíme je vůbec unášet! Proč- proč by ses jich prostě nezeptal, jeslti se nechtějí přidat do smečky? Až někoho potkám, tak se ho zeptám! Nebo to má být vlčice? Ale podle mě je tu málo i vlků! Totiž, nás je hodně, ale nedávno jsem potkal Faliona! To je takový hodný alfák! Určitě by chtěl být u nás ve smečce! A nebo takového hnědého znalce písku! Ale jestli chceš jen vlčice..." přimhouřil jsem oči a přemýšlel, jestli jsem náhodou nějakou nepotkal. "Nym! Ale to je ještě vlče. Ale jednou z ní bude velká vlčice! A je nebojácná! Dokonce se tak i jmenuje! Ale ta teda říkala, že se jí líbí v té jejich horské smečce," šťastně jsem se uculil na alfáka a pohlédl zpátky k vlčatům. Kenai potřeboval odvést za Gangwolfi a Marion, které nejspíš stále byly v úkrytu. "Mohu tě tam odnést, jestli bys chtěl!" nabídl jsem mu s horlivým přikyvováním a akčně k němu přiskočil, připravený se skrčit podle potřeby.

Byl jsem rád, že bublinky opravdu fungovaly. Navíc, v mé hlavě se objevil Morfův hlas, aniž by mluvil. Fascinovaně jsem na něj vypoulil oči. "Opravdu doopravdy je to léčebná magie! Žádné balamucení! Jen kouzelné bublinky!" nadšeně jsem se na něj zazubil a věnoval se dále svému pacientovi, kterému se sice udělalo lépe, ale také si postěžoval, že s ním mluvím jako s dítětem. "Omlouvám se!" vypískl jsem a nejistě od něj ustoupil, "Já jen- já takhle prostě mluvím, opravdu! Doopravdy! Nedělám to proto, že bych si myslel, že jsi malý! Vždyť- vždyť jsi skoro dospělý! Ale mluvím takhle. Pardon. Asi ti to není příjemné." Stydlivě jsem se zadíval do země, ale jen na moment, poněvadž pak jsem si vzpomněl na to, co říkal Morf. "Nahodit?" podíval jsem se na tlapku vlčete a těžce polkl. Morfe, to bude strašně bolet, vyděšeně jsem se na něj podíval a trochu zavrtěl hlavou. "Musíme to nahodit!" vyhrkl jsem spíše pro sebe než pro ostatní. Musel jsem se přinutit to udělat. Morf měl na práci i jiné věci a... to já se měl starat o vlčata. "Ale bude to bolet! Ale neboj! Bude to jistojistě rychlé! Ale bude to bolet opravdu hodně, takže..." rozhlédl jsem se po okolí. Přesně jsem věděl, co jsem hledal. Větvička... větvička... větvička! Chňapl jsem po prvním dřívku, co jsem na zemi spatřil. "Twhlw dwwk!" vykřikl jsem, i když poněkud nesrozumitelně, a větvičkou mířil k vlčkově hlavě, aby si uvědomil, že ji má zkousnout. "Mwswš sw jw dwt d tlwm!" instruktoval jsem ho a mával jí přímo před vlčkem, dokud si ji nevzal. "Teď ji hodně drž! Totiž, ještě nemusíš! Ale pak, až tě to bude bolet nejvíc, ti pomůže, když se zakousneš! Ale nesmíš ji sníst, to by taky bylo špatné! Slibuji, že to udělám co nejrychleji! Takže hezky drž a..." stoupl jsem si vedle pochroumané končetiny. Já mu ublížím. Tohle jsem nikdy nedělal. Ublížím mu. Ublížím mu! A nebude mě mít rád! Co když mne nebude mít rád? Co když... co když ani nebude mít šanci, poněvadž to nepřežije! Vyděšeně jsem na moment zíral do prázdna. "Dobře!" vypískl jsem a odhodlaně se naklonil ke končetině. Kolem vlčka se zjevily další bubliny, připravené zasáhnout, jakmile se objeví bolest. "Ale nejdřív!" prohlásil jsem a posadil se. Věděl jsem, že je to docela špatný nápad, ale vlček se alespoň mohl soustředit na něco jiného než na to, že se mu chystám zničit celou končetinu. "Budu ti povídat o tom, kde jsem všude byl! Hledal jsem totiž Morfa! Přiběhl jsem sem, totiž! Přiběhl jsem na louku s kopretinami a viděl, že je zatopená! A řekl jsem si, že je to průšvih! Pak se vedle mě objevila bublina, která vůbec nic neříkala! Prostě se tam jen tak narodila! A já se rozhodl, že půjdu do hvozdu, abych Morfa varoval před potopou! Ale Morf tu nebyl! A tak jsem se i s bublinou, která se mimochodem jmenovala mistr Nafoukánek! Totiž, ona se tak pořád jmenuje, ale je stydlivá, takže se schoval v řece! Ale hledali jsme Morfa nejprve v okolí a... pak úplně všude! A ještě předtím jsem byl partner s Dunčím! Byli jsme sníst takové rudé borůvky a pak-" přerušil jsem vyprávění a rychle přiskočil k nemocné noze. Udělal jsem jakýsi pohyb, cosi v ní luplo a... nebyla tolik povislá. Bubliny ji okamžitě pohltily, aby vlček nemusel procházet alespoň tím nejhorším. "Omlouvám se," zašeptal jsem a omluvně se přikrčil.

// Tmavé smrčiny
// Nevadí, když se vecpu, prosím? ^^

Chvíli jsem byl ještě smutný z odchodu mistra Nafoukánka, ale čím blíž jsem byl ke hvozdu, tím nadšenější jsem znovu byl. Už teď jsem cítil, že Morf je ve smečce. Bude koukat, až mu řeknu, kde všude jsem kvůli němu byl! Nadšeně jsem se řítil vstříc alfákovi, strom nestrom. "Morfeeee!" vykřikl jsem, když byla černá šmouha na dohled, "Morfeeee!" Je to Morf! A nic mu není! Je úplně zdravý a- zadrhl jsem se, když jsem viděl na jeho hřbetu další zraněné vlče. "Morfe!" vypískl jsem a nedokázal pohled odtrhnout od zraněné hromádky, "Morfe! Jsem moc rád, že tě vidím! Hledal jsem tě úplně všude! Ale asi jsem měl jen počkat tady. Ale co se stalo?" Posadil jsem se vedle Morfa a koukal přímo vlčeti do očí. Byl to bráška Marion, ale vůbec jsem netušil, jak se jmenuje. "Ahoj! Já jsem Newlin!" představil jsem se jen velmi krátce, abych mohl více času věnovat malému vlčkovi, "Co se ti stalo? Bolí to? Jak se ti to stalo?" Vyskočil jsem znovu na všechny čtyři. "Morfe!" vyhrkl jsem a teprve nyní si všiml, že je zde i Kass. "Ahoj, Kassi!" vyhrkl jsem, ale celá má pozornost se věnovala alfákovi, "Morfe! Já mám- mám takovou schopnost... mohl! Mohl bych nějak pomoct? Víš- Marion- Marion se nedávno taky zranila! Totiž. Ublížila jí Styx. Vlčice, co ji sem přivedla! Vzpomínáš si na ni? A- a- všechno ji pak bolelo! A pak! Pak jsem měl právě tu schopnost a- a- pomohl jsem jí, Morfe! Mohl bych pomoct i teď? Jsou to- jsou to takové bubliny! A dávají pryč bolest? Mohl bych?" Nejistě jsem přešlapoval na místě. Věděl jsem, že i to, že se něco stalo Marioninýmu bráškovi, byla má chyba. "Já- já to radši ukážu!" zbrkle jsem vyhrkl a kolem nás začaly během chvíle poletovat bublinky.
"Bude to v pořádku, uvidíš! Postaráme se o tebe! Jsi- jsi člen smečky a... jsi doma! A když jsi doma, nic se ti už nemůže stát! Tady jsi v bezpečí!" usmíval jsem se na vlčka zoufale a styděl se přiznat, že neznám jeho jméno. Ale Gangwolfi mi ho neříkala a... pak jsem byl vlastně jen s Mari. Jsem špatný. "Tahle bublina!" významně jsem vykřikl směrem k bublině, která vypadala úplně stejně jako ty ostatní, "Je nejléčivější ze všech! Ta zažene skoro všechnu bolest!" Usmíval jsem se, i když mne samotný pohled na další zubožené vlče bolel. První bublina přistála na zranění Marioninýho brášky a on mohl ucítit alespoň nějakou úlevu. "Bude to v pořádku! Slibuji! A taky! Něco jsem ti přinesl! Speciálně tobě!" horlivě jsem přikyvoval a ukázal tlapkou na balíček, který nyní ležel vedle mne, "Ale na to, aby ses podíval dovnitř, musíš být zdravý! Takže necháme další bubliny..." soustředěně jsem se podíval na další bubliny, které do poslední přistály na vlčkovi. "Tak!" vydechl jsem a nejistě těkal pohledem z vlčka na Morfa. "Je to... je to lepší?" starostlivě jsem si ho prohlížel a doufal, že jsem věci alespoň nezhoršil.