Gallirea - Příspěvky uživatele

// Děkujeme! :3

Jenže ono udržet oči otevřené moc nešlo, hlavně, když Amny řekla, že to vlastně ani není potřeba, poněvadž se klidně můžeme ještě prospat. "To by bylo moc faaaaajn," zavrněl jsem a spokojeně se Amnyiným směrem uculil. Je moc hodná. A profesionál na spaní! To tedy ano. "Tak ještě... chviličku, až do... ránorána," slíbil jsem a nechal svou hlavu, ať se naprosto volně a dle vlastního uvážení rozplácne na větvi. Dobrou. Doufal jsem, že jsem ono slovo ještě stihl zašeptat, ale nebyl jsem si tím plně jistý.
A pak už jsem to nepotřeboval řešit, poněvadž jsem byl na pampeliškové louce. Ale nebyl jsem tak úplně já, byl jsem spíš... něco. Viděl jsem se jako bublinu. Takovou světle modrou, poletující... byl jsem mistr Nafoukánek! Nyní jsem si tím byl naprosto jistojistý. A zpíval jsem si! Zpíval jsem si o vodě, poněvadž tu jsem jako mistr Nafoukánek měl moc rád, to bylo jasné. A jako já taky, ale já tam vůbec nikde nebyl. Ale úplně cizí vlk ano! A veverka. Ten vlk byl ta veverka! Částečně. Ale spíš ne. "Ahoj, já jsem Newlin!" pozdravil jsem vlka s veverkou a už už se chystal vysvětlit, co dělám na louce, i když jsem moc netušil, jaká je spárvná odpověď. A pak jsem to už věděl! Byl jsem tu právě kvůli té veverce. A ten vlk, ten vlk byl Maleo! Nebo Pakvar. A veverka, veverka byla přesně tak cizokrajná, jak jsem si ji pamatoval. "Našel jsem tě!" zazubil jsem se a radostně kolem veverky začal poskakovat, až jsem se najednou sám stal veverkou. A ty pampelišky se změnily ve žluté stromy. Jen Maleo někam zmizel. Šel si zaplavat do jezera, které jsem nemohl najít, ale byl jsem si jistý, že tu někde je. A ta veverka-
Převalil jsem se a zamrkal. Stále ještě byla tma, ale něco na větvi přede mnou se lesklo. "Copak to je?" zašeptal jsem a snažil se tiše přiblížit k té podivné věcičce, tak, aby Amny zůstala hezky spát. Je to... je to... jsou to! Nadšeně jsem si dvě identické věcičky prohlížel. Musí to být ony! Je noc! A ony se lesknou! Co jiného by tu bylo? Už jsem se chystal vykřiknout Amnyino jméno a okamžitě ji na můj nález upozornit, ale nakonec jsem došel k závěru, že to není zrovna nejchytřejší. Přidaly se k nám hvězdy! Šťastně jsem jednu vzal mezi zuby a opatrně ji položil přímo před Amny. A tu druhou si nechám já! Třeba to jsou hvězdy sestry! Nebo hvězda bratr a hvězda sestra! Nebo hvězdy kamarádky! A nebo kamarádi! A nebo partneři! Ale to by měly zůstat spolu! Usmíval jsem se a netrpělivě začal mávat ocasem. Nemohl jsem se dočkat, až se Amny vzbudí a uvidí hvězdu, co jsem pro ni našel.

Jenže Amny měla superuši, což jsem už dávno měl očekávat, takže mě uslyšela moc dobře. "Dobré skororáno, Amny! Je skoro ráno! Každou chvílí začne svítání! Takže je skororáno!" nadšeně jsem se na ni zazubil, nebo alespoň jejím směrem, poněvadž její oči v téhle tmě pořád moc k nalezení nebyly. Má nejlepší kamarádka ale neměla jen super uši, měla i super otázky! Dokonce je, nebo spíš ji, položila dříve, než jsem se vůbec zmohl na slovo já. To je skvěluper! Šťastně jsem se protáhnul a naposledy zívl, pořádně dlouze, aby můj spánek věděl, že se s ním loučím. "Měl jsem sen! Byla jsi v něm ty a já! A taky Derian, ale to jsi taky byla ty! Ale jen chviličku! Byl tam strom a... hořel! A ty jsi letěla ke hvězdám! A asi jsi tam našla kamarády, ale to vůbec nevím! Nemůžu si vzpomenout. Ale! Pak jsme! Pak jsme-" chtěl jsem jí vysvětlit úplně všechno, poněvadž jsem byl docela i hrdý na to, že si ten sen pamatuji celý, ale docela rychle jsem si uvědomil, že by to Amny mohlo znovu rozesmutnit. "Pak se něco stalo! Asi něco s tím stromem! Já nevím!" Nevině jsem se na ni uculil a omylem zívl ještě jednou, i když tamto zívnutí bylo rozhodně naprosto loučící. "A co ty! Pročpak nespíš? Spala jsi? Jestli ano, vyspala ses hezky? Ještě je noc! Totiž, je skororáno, ale mohli bychom ještě spát! Kdybys chtěla! Chtěla bys spát?" zvědavě jsem si ji v té černotě prohlížel a snažil se přijít na to, soudě podle Amnyiny siluety, jestli je má kamarádka ještě ospalá. "Poněvadž jestli ano, můžeme jít ještě spát! Nebo ty! A já tě budu hlídat! A vzbudím tě ráno! A nebo v poledne! A nebo klidně další noc! A nebo! Nebo úplně náhodně! To by bylo teda probuzení! Možná bych tě i nachytal, poněvadž by sis myslela, že svítá, a ono by zapadalo! Nebo naopak! Ale to by ses moc nevyspala, jestli jsi ospalá! Takže bych to asi udělal naopak! A asi tě nachytávat nebudu! Nebudu, slibuji!" Odkýval jsem jí úplně všechno, i když jsem se sám ve svém proslovu ztrácel, a radši znovu zakotvil svou hlavu na tlapkách. "Opravdu!" dodal jsem ještě pro přesvědčivost a snažil se bolestivě udržet oči otevřené.

// DĚKUJI MOC STRAŠNĚ OMG SUPER DĚKUJI

"Už musíme letět!" vyhrkla Amny a já jí to hnedka odsouhlasil, poněvadž jsme byli u stromu, co zrovna hořel. "Poletíme!" přikývl jsem a sledoval, jak, i když jsem to řekl teprve teď, Amny, která byla občas vlastně Derian, letí bez křídel ke hvězdám už nějakou dobu, poněvadž když jsem ji viděl, byla úplně maličká, jako kdyby byla jednou z hvězd. "Amny!" zavolal jsem na ni a pokusil se taky vzlétnout, ale vůbec mi to nešlo. A to Amny odletěla, jako kdyby to bylo úplně nejjednodušší! A ten strom pořád hořel a já věděl, že Amny už se nevrátí, poněvadž jí přestalo být mezi hvězdami smutno. A pak najednou už nehořelo a já šel po pláži. Byl jsem si jistý, že to nebyla poušť, ale stejně jsem nikde nemohl najít moře, u kterého by taková pláž mohla být. "Je to magický písek!" vykřikl ten hnědý vlk, který hned zase zmizel, a já si byl téměř jistý, že jsem ho dlouho neviděl, jenže písek, na kterém jsem stál, se sám začal měnit v moře. A já v něm plaval. Bylo příjemně studené, ale stejně mi bylo líto, že v něm nemůže být Amny, když se vody bojí. "Nebojím!" ozvalo se za mnou a Amny tam doopravdy byla. Tentokrát už nevypadala vůbec jako Derian, byla to naprosto Amnyovská Amny, která se mnou byla v moři a plavala. Chtěl jsem ji pochválit, že se plavat naučila během chvliky moc pěkně, ale nemohl jsem promluvit. Snažil jsem se, ale má tlama se nepohnula. Pak něco chytilo mou tlapu a- a-
Probudil jsem se se slinami na tlapkách a celý jsem byl vlastně takový lepkavý. A větev taky. Chm, líně jsem zamžoural do tmy, ve které se skrývala i má kamarádka. Totiž, ona se úplně neskrývala, ale zářila! Její kožich měl na zádech své vlastní hvězdy, takže Amny svítila i v noci. "Amny, spíš?" zašeptal jsem co nejneslyšitelněji to šlo, abych ji v případě, že spí, nevzbudil.

Ahoj! ^^
Já... bych moc ráda žebrala o 4. slotík :D
Myslím, že jsem dost aktivní za všechny tři chary a občas dávám dohromady i smečkové akce nebo osudvoky ^^ (A nebo fotoakci, jejíž vyhodnocení se blíží velmi, velmi rapidně! >:D) A taky jsem otravná. A! Kdybych ten char dostala, třeba už tak otravná nebudu ._.
Já... vím, že Aseti nedávno říkala, jestli těch charů nemám už dost, ale... řekla bych, že ne

Minimálně pro jednoho (jednoho velmi konkrétního

) se tu ještě místo najde

Nebo takhle, byla bych ráda, kdyby se našlo :D

Vím, že jsem měla slabší období, kdy jsem se tu jeden měsíc sotva objevila. Ale... mělo to své důvody, které... už byly překonány ^^ Takže teď mě už nic nezastaví! >:D Naopak, snažím se svou neschopnost pořádně dohnat, což... bych řekla, že se mi minimálně u Newlina společně s mistrem Nafoukánkem docela povedlo.

Taky... ještě bych ráda zmínila, že jsem se nehlásila o další char na začátku roku, protože mi právě začínaly ony nekomfy záležitosti s Gall :/ A o to více si ho přeji nyní :c
Prosím, prosím, asi nepřežiji, jestli za char s tím jménem bude hrát někdo jiný T-T

Připisuji sem i předsevzetí!
Ano, budu s ním aktivní.
Ano, napíšu s ním do Zmateného křoví!
Ano, i do Závoje ztracených duší!
Ano, zajdu i k lišce do nory.
Ano, pravidelně!

Fakt bych si ho moc přála, tak sem přidávám i decentního kocoura v botách pro Sava :c

Amny sice můj vtípek nijak extrémně nepobavil, ale alespoň se usmála, což pro mě bylo takové malé vítězství. Když ještě dodala, že bych jí hnědoušky měl někdy ukázat, radostí jsem málem poposkočil. "To bych moc rád! Klidně hned!" nadšeně jsem vyhrkl a už už se škrábal ze své větve, i když to úplně moc nešlo, poněvadž mé nohy byly naprosto vzdušné. "Totiž, až se vyspíme na větvích! Ale pak bychom jistojistě mohli na buzony!" radostně jsem se na ni uculil a opravdu doufal, že je mé kamarádce co nejlépe, poněvadž ona taky byla co nejlepší.
A potom, když jsme se bavili o kradení Slunce, Amny začala být opravdu lepší. Znalecky jsem přikývl na její nápad , poněvadž Amny byla opravdu geniální, a trošku se zahihňal, poněvadž byla taky pěkně legrační. "To je skvěluper nápad!" odsouhlasil jsem a přemýšlel, co by taková věc, do které vzít Slunce, mohla být. Možná kámen! Kámen určitě spálit nejde! Chtělo by to velké pohyblivé skály! Opravdu vysoké! Ty by pak dosáhly na Slunce a mohly ho vzít! A nebo! Nebo by ho mohla vzít jiná hvězda! Jen tak, za ruku! Totiž, za paprsek! Takže kdybychom se spřátelili s nějakou hvězdou, mohla by nám přivést Slunce! A třeba by to pak ani nebyla loupež, kdybychom byli kamarádi! Jenže hvězdy ve dne nejsou, přimhouřil jsem oči a zkontroloval oblohu, na které se právě první hvězdy začínaly objevovat. Ale možná by kvůli nám nějaká zůstala vzhůru! Třeba- třeba by to šlo! Ale proč bychom to dělali? Kromě kamarádství, teda, to by bylo moc pěkné i tak! "Co já?" zopakoval jsem Amnyinu otázku a nadšeně mávl ocasem. Amny se zajímá, co já! "Páni! Mě- mě napadl způsob, jak bychom mohli ukrást Měsíc, Amny! Totiž, původně mě to napadlo pro Slunce! Ale! Ale u Měsíce to bude jednodušší, víš? Napadlo mě! Že bychom se skamarádili s hvězdou! A pak! Pak by ta hvězda pro nás ukradla Měsíc! Totiž, původně Slunce! Ale teď Měsíc. A ani by ho neukradla, jen- jen by se spolu začali bavit! A pak by mu o nás řekla a on by se s námi chtěl taky kamarádit! A tak bychom ho vlastně mohli ukrást! Ale stejně bych to asi nedělal. A ještě jsem nepřišel na to, jak si najít kamarádku hvězdu! Ale to snad-" To vysvětlování bylo nějaké namáhající, poněvadž jsem se najednou nemohl ubránit zívnutí. "Nevadí," mlaskl jsem a spokojeně přivřel oči. Únava, jakou jsem prožíval u nás ve hvozdu, se vrátila a nehodlala se nechat odehnat. "Já asi půjdu spát," oznámil jsem a spokojeně svou hlavu uvelebil na tlapkách, stále hezky s výhledem na svou kamarádku. "Budeš mi něco povídat, prosím?" poprosil jsem a z posledních sil nastražil uši, abych všechno Amnyino příběhové povídání slyšel a vnímal, ale... moc to nešlo. Zanedlouho jsem usnul.

Amny před mým pokusem o obejmutí ucukla, ale to vůbec nevadilo. "Nemáš vůbec zač!" vyhrkl jsem a povzbudivě se na ni usmál. Sice byla pořád strašně moc nešťastná, ale její nálada se rozhodně zlepšovala. "Jsem tu pro tebe, Amny!" slíbil jsem ještě a narovnal se, abych byl pro Amny teda malécherný, totiž nepřehlédnutelný. "Můžeš se na mě spolehnout! Doopravdy! Úplně vždycky! Nejsem teda nejlepší rozveselovatel, určitě jsou lepší, ale- ale snažím se, opravdu! Když mi dáš chvilku, vymyslím ti nějaký vtípek!" Přimhouřil jsem oči a snažil se svůj rozum přimět přijít s něčím legračním. Třeba... třeba... čemu by se Amny mohla zasmát? Třeba... něčemu o bůzonech! Ne! Ona vlastně neví, jak vypadají. Nebo to ví? A nebo! Nebo je zná jako hnědoušky hromádkové! "Víš, co řekne jeden hnědoušek hromádkový tomu druhému, který je smutný?" zeptal jsem se a ještě před prozrazením celé legrační části se začal pohihňávat a chichotat. To neuhodne! "Že nemá být hromádka neštěstí!" vykřikl jsem po chvíli správnou odpověď a konečně se rozchichotal pořádně nahlas, poněvadž mně osobně připadal můj vtípek báječný. A Amny snad taky, poněvadž jsem si ji doopravdy přál hezky rozveselit.
A Amny sice dál vypadala smutně, ale čím dál tím méně, poněvadž jsme se pustili do povídání o tom, kam vlastně zmizelo Slunce. "To tedy nevím!" zavrtěl jsem rychle hlavou a zamyšleně začal zírat přímo do něj. "Ale! Třeba... třeba! Třeba jen zaspalo! Chudák, musí neustále vstávat! A nikdy nemá pořádně volno! Nebo se ztratilo. Ale to snad ne, když chodí neustále tu stejnou cestu! A nebo! Nebo ho někdo ukradl! Počíhal si na něj a ještě než vyšlo, tak ho někdo ukradl! Ve spánku! Páni! Myslíš, že to jde? Jak bys ukradla Slunce? Totiž, já vím, že ty nekradeš, Amny, ale jak bys to udělala, kdybys mohla? Totiž! Ty můžeš, ale vím, že nechceš, ale! Ale kdybys chtěla, tak jak bys to udělala?" Zaujatě jsem pohlédl od svítivé koule na obloze na Amny, která nyní místo hlavy měla takový podivný fialovozelený flek. Rozhodně jsem to ale své kamarádce nechtěl říkat, poněvadž by ji mohlo rozesmutnit, že si myslím, že jí to nesluší, a tak jsem jen pozorně pozoroval flek a rovnou začal i s úsměvem přikyvovat.

Musel jsem na Amny zavrtět hlavou, i když nerad. To, co říkala ona, totiž bylo úplně špatně. "Ale moje trápení je menší a méně důležité! Je to... je to piditrápeníčko, naprosto malécherné! To snad znamená, že je opravdu malé! Ne! Přehlídnutelné!" řekl jsem a svým způsobem se má smutná protestní věta změnila v nadšené usmívání, poněvadž jsem na sebe byl hrdý za svou bohatou slovní zásobu. "Ale! Ale jsem moc rád, že když jsi smutná, vzpomeneš si na mě! Já bych se u tebe nejradši celý zjevil, když jsi smutná! Pak bys na mě nemusela myslet, poněvadž bych byl s tebou! Kdybych poznal, že jsi smutná, ale byl bych daleko od tebe, tak bych prostě- prostě- PUF! A pak bych byl u tebe a ty by ses mohla zase usmívat! Teda, mohla bys být taky dál smutná, poněvadž to je naprosto v pořádku! Ale stejně jsem radši, když jsi veselá! Poněvadž to si zasloužíš!" ujistil jsem Amny a úplně úplně všechen smutek, co se ve mě za poslední dobu schoval, utekl. "A už jsem veselý!" dodal jsem ještě, abych jí tím nenápadně naznačil, že ona zase vyléčila ze smutku mě, a ještě k tomu párkrát zamával ocasem a omylem nepřestal, poněvadž to byl stejně ten nejlepší důkaz radosti, jaký jsem měl.
Jenže pak přišla řadda na Amny, aby mi pověděla, proč se bojí vody. Sklopil jsem uši, už když jen začala první větou, a dokonce se chystal vyhrknout, že mě to mrzí, ale bylo ještě příliš brzy. Mlčky jsem sledoval její tvář, jak se postupně proměňuje ve velmi nešťastnou. Ale ne. Co mám dělat? Já to... napravím! Jak bych to mohl napravit? Mohl bych... mohl bych ji rozveselit! Předtím jsem jí to slíbil! Ale- ale jak bych to měl... "Amny!" vykřikl jsem nakonec polekaně, když jsem spatřil první slzu, jak dopadá na větev pod mou kamarádkou, a nešikovně se k ní přilazil po větvi blíž, tak, abych se jí téměř dotýkal čumákem. "Amny..." zopakoval jsem, ale netušil jsem, co doopravdy říct. Vůbec jsem nebyl dobrý na smutné věci a Amny prožívala zrovna tu nejsmutnější. "Moc mě to... mrzí," špitl jsem a sledoval její oči, jak se plní dalšími slzami. "Mohl bych... mohl bych pro tebe něco udělat? Cokoliv! Já- já- byl bych... rád, kdyby ses cítila lépe," zoufale jsem si ji prohlížel a přišel jen na jediný nápad, jak Amny uklidnit. Ale Derian se bude zlobit! Ale... Amny je hodně smutná. Derian to pochopí! Nebo ne? Nechci, aby se zlobila, ale... Mírně jsem zavrtěl hlavou a nemotorně se přivalil až k Amny, abych ji mohl poskytnout úkryt a bezpečí ve vlastním kožichu. "Bude to v pořádku, slibuji," zašeptal jsem a radši už nic neříkal, poněvadž jsem si představoval, jak na mě bude Derian zase křičet.

Když Amny prohlásila, že to zvládne, šťastně jsem přikývl a uvelebil se na jedné z větví tak, že jsem se na ní rovnou rozplácl a nechal své nohy, ať si visí, jak se jim jen zachce. "Jak jsem to tady našel?" zopakoval jsem její otázku a začal přemáhat svou hlavu, aby si vzpomněla. "Myslím, že jsem to našel tak, že... že jsem sem přišel! Já teda nejdřív přišel na louky na západě! A pak jsem šel přes hory, pak zase zpátky z nich poněvadž byly příliš kopovité! Pak jsem... šel... podél řeky? Ne! Přes nějaký les! Opravdu nevím. Ale pak jsem se ocitl tady! A byl jsem už unavený, tak... tak jsem spal! Na větvi! A potom, potom jsem vlastně šel rovnou do močálů, kde jsem tě potkal!" zazubil jsem se na svou nejlepší kamarádku, které se – mnohem elegantněji než mně – povedlo také dostat na strom. "Vítej!" uculil jsem se na ni a radostně mávl ocasem. Tohle bylo vlastně téměř poprvé, co jsem se dělil o něco, co jsem našel. Tak dlouho jsem tu nebyl! Se svou větví jsem se téměř objímal, když Amny vymyslela férovou výměnu mezi námi. Jak ví, že jsem jí neříkal úplně pravdu? Chvilku jsem na ni zmateně zíral, ale pak následovalo další rázné přikývnutí. "Dobře!" vyhrkl jsem a nepatrně zívl. Sice přicházelo ráno, ale mně se stále ještě chtělo spát. A ještě víc se mi chtělo povídat si s Amny, tak to bylo takové... komplikované. "Já začnu!" vykřikl jsem ještě, abych své kamarádce nedělal žádné další potíže, a pustil se do vyprávění. "Já- já vlastně žádné trable nemám, Amny! Oproti ostatním určitě ne! A taky... taky se tím nijak netrápím, opravdu! Jen... jen je mi občas..." Smutno. Zhluboka jsem se nadechl a dál se snažil usmívat. "Neveselo," dokončil jsem nakonec, aby to neznělo tak špatně, a párkrát znovu přikývl. "Ale opravdu to není nic špatného! Já- já ani moc nemyslím na to, co mě trápí! Pak to alespoň trápí méně." Třeba když Dunčí řekl to, co řekl. Bolelo to. Ale... to bylo jistojistě omylem! Nebo když se na mne Derian rozzlobila. Proč se tak moc zlobila? Malinko jsem se otřásl a netušil, co ještě říct. Nechtěl jsem Amny zatěžovat, ale rozhodně jsem jí nechtěl lhát. "Občas to je... nic moc," uzavřel jsem a hlavu skryl mezi přední nohy, poněvadž už mi usmívání nějak nešlo. "A co... ty?" zeptal jsem se opatrně do svých tlapek a doufal, že nějak utečeme povídání si o mně, poněvadž to vůbec nebylo pěkné.

// Vřesový palouk

Jak jsem Amny popisoval, jaké to je být v mé kůži, nějak se to zvrtlo, poněvadž Amny si začala dělat starosti, což ona celkově dělala nějak moc často. Ale ne. Okamžitě jsem se na moment přikrčil, ale hned nato jsem se zase narovnal a tvářil se, že jsem veselý, poněvadž jsem opravdu nechtěl, aby se musela nějak víc strachovat. Takže jsem se zběsile pustil do nesouhlasného vrtění hlavou. "Ale ne, Amny!" vyhrkl jsem a nadšeně se na ni zazubil, "Já jsem vždycky veselý! Vždycky naprosto neustále, opravdu! Nemám důvod, proč bych měl být smutný. Doopravdy! Jsem chodící štěstí, poněvadž mám jen štěstí! A dobré kamarády! A radost!" Culil jsem se a kdesi uprostřed vysvětlování přešel zase k přikyvování, i když má slova nebyla tak úplně pravda. Někdy jsem smutný! Ale proto nemusí být přeci smutná Amny. Nezaslouží si to. A neměla by si o mě dělat starosti. "O mě si vůbec nemusíš dělat starosti! Já jsem vždycky jen a jen spokojenošťastnoveseloradostnonadšený!" ujistil jsem ji ještě a podíval se jí přímo do očí. "Slibuji!" dodal jsem ještě, aby to celé znělo přesvědčivě, a ze všech sil se snažil pohledem neuhnout. Jsem teď špatný, když malilililinkato lžu?
Naštěstí jsme plynule přešli k povídání o vodě. Totiž, k mému slibování, že Amny naučím plavat, a k Amnyinu milému odmítání mé nabídky. "Aha," špitl jsem a všechna radost mne přešla. Amny vypadala velmi, velmi vyděšeně. Smutně. "To mě mrzí, Amny. Ale postarám se o tebe! Před každou vodou tě uchráním, aby se ti už nikdy nic špatného nestalo! A třeba jednou budete kamarádky! Ale to až pak. Teď na to už vůbec nemusíš myslet! Budu tvůj vodochránič!" zazubil jsem se na ni a znovu komicky vytasil svou hruď, která byla po zimě stále o něco méně baculatá, než jakou jsem si ji pamatoval. "A... copak se ti teda ve vodě stalo, Amny? Jestli bych to mohl vědět. Ale nemusím, opravdu! Takže mi to můžeš říct, až..." rozhlédl jsem se a v očích mi zazářily nové jiskřičky nadšení. "Už jsme tady!" vyhrkl jsem a rovnou tak odpověděl i na Amnyinu otázku. Byli jsme v tom lese, ve kterém, když šel vlk dostatečně hluboko, rostly všechny možné kmeny a větve blízko u sebe, takže se na nich dalo rozvalovat. "Můžeš mi to říct, až..." s námahou jsem se začal škrábat na větev, která byla překvapivě výše, než jsem očekával, "Až budeme v bezpeč-" Funěl jsem a mával zadníma nohama ve vzduchu. Ty přední už byly hezky na větvi, ale zbytek mého těla z toho na větvi zrovna nebyl, poněvadž zůstal viset uprostřed ničeho. "Í!" vydechl jsem poslední hlásku a konečně se vyhoupl nahoru. "Můžeš mi to říct tady! Chtěla bys pomoct?" zvědavě jsem si ji prohlížel. Takhle z výšky vypadala o něco legračněji, než když jsem ji viděl z vlčecí perspektivy.

// Středozemka

"Výzva?" překvapeně jsem po Amny zopakoval a tak nějak u toho ještě vypoulil oči, aby bylo naprosto zřejmé, že jsem byl opravdu překvapen. "Páni! Ale ty tu výzvu zvládáš úplně profesionálně! Nejlépe! Neznám nikoho, kdo by ji zvládal lépe!" povzbudivě jsem se na vlčici zazubil a ještě k tomu párkrát přikývl, aby má slova byla plně potvrzena. Jenže pak Amny řekla, že být mnou je mnohem zajímavější. Proč by něco takového říkala? Zmateně jsem zavrtěl hlavou a na moment se zatvářil smutně. Vždyť bytí Amny je přece taky moc fajn! A moc zajímavé! Velezajímavé! Chviličku jsem protestoval ve své hlavě, ale netušil jsem, jak své protesty hezky vyjádřit i nahlas. "To není pravda!" vyhrkl jsem nakonec a vrátil se ke zbrklému kroucení hlavou. "Podle mě je mnohem zajímavější bytí tebou! Rád bych si to někdy vyzkoušel! Vzbudil bych se jako ty! A ty bys zas mohla být já! Pak by se ti mohlo dobře porovnávat, co je zajímavější! V mojí kůži bys... bys... pořád mluvila! A většině vlků to nevadí, ale nejsem si jistý, jestli tomu tak je! Možná jsou jen hodní a neřeknou mi to, ale... vadí jim to! Možná! A třeba taky ne! Všichni jsou moc hodní. V mé kůži bys... bys musela! Všechny zdravit! A se všemi si povídat, poněvadž mám hodně kamarádů! Ale to ty musíš mít taky, Amny! Vím to, poněvadž jsi moc hodná! A moc hodní vlci mají kamarády, poněvadž! Poněvadž si je přeci zaslouží!" Šťastně jsem se culil a zase o něco změnil pohyb své hlavy. Bylo hezké vědět, že je všechno hezké! "Kdybych byl tebou! Na jeden den, tak... tak bych... Tě naučil nebát se vody! Ale nevím, jak by to fungovalo! Kdybych byl tebou, byla bys to pořád ty? Že bys byla schovaná někde ve své hlavě? A já bych tam byl taky! A naučil bych tě nebát se vody! A plavat! Amny, umíš plavat?" Kdo měl tušit, že z dalšího mého proslovu se opět stane matoucí otázka plná zvědavosti. Já ne. "Poněvadž jestli ne!" vykřikl jsem a odhodlaně vytasil hruď, "Jestli ne! Tak! Bych tě to rád naučil!" Zahihňal jsem se a okamžitě už na souši začal předstírat, že plavu. Bylo to docela těžké, poněvadž vzduch zrovna nenadnášel, ale i tak jsem se snažil za chůze různě mávat končetinami a občas se zhluboka nadechl, aby bylo jasné, že mám nějaké plavecké tempo.

// Východní hvozd

// Zdravíčko!

Odměna pro skupinku se slimáky je následující: 24 drahokamů a 15 oblázků! ^^

// Zdravíčko!

Odměna pro skupinku s plodíky je následující: 21 drahokamů a 15 oblázků! ^^

// Sarumen (přes Kopretinku)

Amny udělala přesně to, co jsem si přál. Šla se mnou na dobrodružství! A taky si vzpomínala, jak říkala, že by chtěla zkusit spát na větvích. A dokonce se i zeptala, proč se ptám! "To je překvapení! Budeš naprosto překvapená! Nejpřekvapenější! Vlastně se skoro ptám jen tak, ale jakoby ne! Vůbec ne jen tak! Nevíš, co znamená omanak? Někdo to říká! Jen tak, omanak! Co je omanak? Zní to jako ryba!" zazubil jsem se a spokojeně se nadechl nočního vzduchu, který neustále nepřestával být noční, což mu přidávalo ještě špetku záhadné příchutě. Chutná skoro jako ta mlha u červených borůvek! Tam bychom s Amny taky mohli! Ale asi bych je už nejedl. Ale ona by mohla! Třeba by jí chutnaly! A nebo! Nebo bychom se mohli vydat hledat hlavního písečníka! Musíme o tom písku vědět více! Nastražil jsem uši, když mé myšlenky byly přerušeny Amnyinou otázkou a nadšeně se usmál. "Nebolí!" vyhrkl jsem stručně a náthl všechny své končetiny, aby bylo zřejmé, že fungují přesně tak, jak mají. "Nebolí! A pocit je to- pocit je to... takový velký! Víš? Poněvadž ještě před chvilkou jsem byl malý! A teď? Teď se cítím úplně obrovsky! A všichni kolem mě jsou zase takoví... běžní! I ty jsi před momentem vypadala obrovitanánská! Ale! Jinak ten pocit přeměny, ten, ten... není nijaký! Prostě jen rychle rostu! A já si teda svého růstu většinou nevšímám. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy vyrostl! Totiž, ještě předtím, než jsem vyrostl z vlčete! Ale... nevím," přimhouřil jsem oči a zamyšleně hleděl přímo před nás, hezky přes potemnělou pláň. Taky bych se měl na něco zajímavého zeptat! Aby si Amny nemyslela, že se nezajímám! Poněvadž já se rozhodně zajímám! "Jaký to je pocit být tebou?" zeptal jsem se a zvědavě naklonil hlavu do strany, což se mi za chůze dělalo docela špatně, takže jsem na krátkou chvíli šel křivě a odchýlil se tak od našeho původního kurzu. Určitě to musí být super! Zajímalo by mě, jaké to je, vzbudit se jako Amny! Pak jsem vlčice, co je silná a chytrá! A taky jsem trochu menší, ale o to mám větší přehled o tom, co dělám! A mám černý kožíšek, co se leskne v noci! A taky... taky fialové oči! Takže bych měl iluze! To taky musí být teda pocit! A taky... taky... Zvědavost pomalu přecházela ve vlastní zasněnost, ale opravdu jsem se ze všech sil snažil, abych si vyslechl celý příběh o tom, jaké je být Amny.

// Vřesový palouk