Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Armanské hory
Neznačené na mapě 3/5

Jak jsme tak šli a šli, z kopců se náhle stal les a z mého kamaráda Faliona se stal... menší kamarád. Když Amny ještě ke všemu prohlásila, že by je ráda poznala, zoufale jsem polkl. Proč by ho ráda poznala? Není až tak skvěluper! Totiž, je. A je moc hodný! A zodpovědný! A vypadal moudře! A hezky! Ale... ale proč by ho chtěla poznat? Poněvadž je můj kamarád! Ne? Nebo je za tím... je za tím něco víc? Ať už jsem si Amny prohlížel jakkoliv, nedokázal jsem najít jedinou odpověď, takže mi nakonec nezbývalo nic jiného, než se prostě zeptat. "A ty bys... ho chtěla poznat? Totiž... jako... Faliona? Poněvadž on je..." zhluboka jsem se nadechl a snažil se přijít na to, co o Falionovi vlastně říct. Nemohl jsem ani na moment lhát, poněvadž to by si ani Amny a ani Falion nezasloužili. "On je opravdu moc fajn, Amny. Je skvělý! Moc! Připadal mi hodný, moudrý, že všechno zná, zodpovědný, o všechny se stará a..." Povzdechl jsem si. "Taky je moc pěkný," dokončil jsem a pokusil se o úsměv. Každou chvílí mě Amny opustí. Půjdeme za Falionem a- a pak už se nikdy neuvidíme! A místo aby byla u nás, bude v jejich smečce! Rag- Ragarské? V Ragarské smečce! Bude tam alfařit a bude... bude spokojená. "Líbil by se ti?" špitl jsem téměř neslyšitelně a za svou otázku se okamžitě zastyděl. Musím něco říct! Něco, co by Amny zajímalo! Něco... něco! Něco řeknu! Zbrkle jsem narovnal hlavu a pustil se do mluvení: "A co si myslíš o racích? Kdy jsi naposledy viděla raky? Raci jsou hlavně u řeky! Ale myslím, že by mohli být i raci travní! To by bylo hezké! Teda, oni dokážou být nebezpeční, ale jsou hodně hodní! Věřím tomu! Netuším, co nejnebezpečnějšího jsem kdy potkal! Asi toho hada. Nebo! Nebo něco naprosto nenápadného! Ale- ale nevím. Mně se vlastně nikdy nic nebezpečného nestalo! Myslíš, že je to tak správně? Asi je to dobře, když si vlk nemůže ublížit! Ale! Ale neřekl bych, že nežijeme nedobrodružně, to ne, jen bych chtěl říct, že ti hadi by mohli být dobrodružní i bez nebezpečí a stejně tak i raci. Totiž, oni asi nejsou tak nebezpeční a určitě jsou dobrodr- hodní. Hadi jsou- raci- raci a hadi jsou hodní, poněvadž-" nervózně jsem přešlápl z tlapky na tlapku. "Tudy!" vypískl jsem a vydal se směrem k řece, hezky daleko od Falionových hor.

// Řeka Mahtaë (přes Vodopády)

// Safírové jezero (přes Sněžné hory)
Neznačené na mapě 2/5

Bylo mi líto, když Amny řekla, že se jí nezdálo nic hezkého, ale rozhodně jsem se jí nemohl vyptávat na detaily, poněvadž vypadala, že o tom vůbec mluvit nechce. Ach jo. Ani maličko? Zkoumavě jsem si ji prohlížel. Vypadala nějak... zasekaně. Muselo se jí zdát něco opravdu ošklivého! "Mrzí mě to, Amny. Ale! Teď je zase den! A já tě úplně před vším můžu ochránit! Opravdu! Ať už se ti zdálo cokoliv, tak... tak! Ti to nehrozí! Ne tady a ne se mnou!" povzbudivě jsem se na ni usmál a šťouchl ji přátelsky tlapkou do té její, "Můžeš se na mě spolehnout!" Mezitím už jsme pomalu docházeli do hor, které jsem si malililinkato matně pamatoval. Tohle bylo snad jedno z prvních míst, které jsem tu viděl! Páni. Vůbec se to tu nezměnilo, spokojeně jsem se culil a prohlížel si místní kamení a stromy. Kochal jsem se tak moc, že jsem málem přeslechl otázku, co na mě směrovala. "Nezdálo!" vyhrkl jsem spěšně, aby žádná otázka nezůstala bez odpovědi, a zběsile zavrtěl hlavou.
Už jsem nekoukal po horách za námi, když se Amny zeptala, jací jsou. Myslí Faliona a Nym? A nebo Hnědoušky? O těch už jsme si povídali, tak... tak asi Faliona a Nym! "Nym je nebojácná! Prý! Proto se tak jmenuje! Když jsem vešel na jejich území, byla první, co mě tam zastavila! A to to je vlče! Takže asi doopravdy je nebojácná. A taky je moc hodná! A legrační! A je to fajn kamarádka! A Falion- Falion! Falion mě chtěl doprovodit! A asi je to ted alfa. Rozhodně je to alfa! Ale s Morfem se nezná! Někdy bychom se s Nym měli vidět, je doopravdy skvěluper! Jistojistě by se ti líbila," prohlásil jsem a byl štěstím bez sebe z představy, jaké by to bylo, kdyby se Amny setkala s Nym. I když jí by se asi mnohem víc líbil Falion. To uvědomění se mi z nějakého nepochopitelného důvodu vůbec nelíbilo a dokonce jsem se neubránil ani nejistému přešlápnutí. Co kdyby se Amny líbil Falion? Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Nemusel jsem se přeci obtěžovat s takovými myšlenkami. Amny byla moje kamarádka a kdyby se jí líbilo s mým kamarádem, mělo by být všechno v pořádku. Nebo ne? Bylo mi úzko. Slunce už tak nehřálo. "Tak... tak jo!" pokusil jsem se radostně odsouhlasit Amnyin návrh, ale něco nebylo v pořádku. Ale Falion přeci není zlý. Ne?

// Lesík topolů

Pozdravení člena smečky - Sarumen

Usnul jsem během několika vteřin a stejně tak rychle se i probudil. Minimálně mi to tak připadalo. Unaveně jsem zívl a začal se rozkoukávat. Bylo hezké, že slunce bylo stále na obloze, a to, že příjemně hřálo, bylo ještě hezčí. Jen teda svítilo trošku příliš agresivně na to, abych se na něj vydržel dívat, ale jinak bylo moc hezké. "Ahoj, Amny!" vyhrkl jsem a radostně zamával ocasem. "Vyspala ses hezky? Musela jsi být úplně unavená! Opravdu! Já- já jsem ti jen povídal a- ani ne tak dlouho! Jen jsem ti něco povídal a- a! Ty jsi najednou spala! Tak jsem přestal povídat, abys o nic nepřišla! Ale spala jsi moc hezky! Totiž, vypadalo to tak! Vyspala ses hezky? O čem se ti zdálo?" Zvědavě jsem si ji prohlížel a jen decentně zavrtěl hlavou, když se pustila do omlouvání. "Vůbec se neomlouvej! Já si taky moc rád zdříml! Byl to skvěluper nápad!" uklidnil jsem ji a líně vstal na všechny čtyři, které stále byly poněkud menší, než jsem byl zvyklý. Měl bych už vyrůst! To bych tedy měl! Amny by se to taky asi líbilo víc! A třeba! Třeba se mi tentokrát povede vyrůst až do velikosti Hnědouška! Pořádně jsem se protáhl a opravdu, mé tělo postupně vyrostlo zpátky do své dospělácké formy. "Tadá!" vykřikl jsem a šťastně se otočil dokolečka, aby Amny mohla vidět, že už zase nejsem vlče. "Půjdeme!" odsouhlasil jsem a vesele se vydal po boku mé kamarádky.
Ale tím to nekončilo. Dostal jsem ještě zajímavou otázku, tak zajímavou, že ji mohla vymyslet snad jen právě ona. "To teda! Ani jsem si to neuvědomoval, ale máš pravdu! Tohle je vlastně naše třetí! A ani v jednom z nich nebyl Mistr Nafoukánek! Mně- mně se líbilo nejvíc asi tohle! Poněvadž jsme se tu hezky vyspali. A taky... taky tu jdou vidět hory! Nemám rád kopce, ale hory... hory jsou fajn! Někde tu bydlí i má kamarádka, Nebojácná Nym! A taky Falion!" zazubil jsem se a trochu zavrávoral, jak jsem nedával pozor na cestu a chtěl jen vyhledávat vlky v horách. "Jaké se líbilo nejvíc tobě? Nebo! Jaké jezero celkově! Viděla jsi nějaké zajímavé?" opětoval jsem jí otázku v trochu větším množství a radostně pokračoval v cestě.

// Armanské hory (přes Sněžné)

// Jezero Nähi
Neznačené na mapě 1/5

Byl jsem si naprosto jistojistý, že se Amny budou Hnědoušci líbit. Byli obří a určitě moc hodní, ale taky děsivě velicí a- To by se jí vlastně vůbec líbit nemuselo! Jsou tak velcí, že... že z nich jde trošku strach! Mistr Nafoukánek se nebál, ale... ale jen maličko! A já se taky málem bál! Ale spíš ne. Jsou moc hodní. Velcí a hodní! Takže by se nic nemuselo stát! Třeba si s námi budou chtít povídat! Nebo se kamarádit! To by bylo pěkné! Kdyby to šlo bez vyder, tak bychom se mohli pořádně rozjet! A kamarádit se, jako kdyby šlo o život! Nebo o Život? Kamarádí se jak o Život, poněvadž Život je každého kamarád? Cítil jsem se geniálně, takže mě nic nezastavilo od toho, abych se spokojeně zubil od ucha k uchu. "Moc rád bych si s tebou zalovil! Velmi moc rád!" nadšeně jsem párkrát přikývl a poposkočil, i když Amny asi nebyla moc ráda z toho, že jsem malý a momentálně ne-zrovna-lovecký. "Ale!" vyhrkl jsem a vypoulil na Amny oči, poněvadž jsem si uvědomil zásadní věc, "Ale Hnědoušky lovit nebudeme, že ne? Já bych je nechtěl lovit, Amny! Oni jsou doopravdy hodní! A velcí! Ty bychom lovit neměli! Jsou- jsou velcí a určitě i nebezpeční! A je jich hodně! A určitě se starají o své kamarády navzájem, takže... takže! Takže by po nás pak šlo strašně moc Buzonů! Věděla jsi, že to jsou taky Buzoni? Říká se jim tak, opravdu! Život to říkal! A taky bychom mohli potkat Dacany! Ale ti jsou úplně dočista jinde! Nejspíš! Pokud se teda nepřestěhovali! A nejdřív, nejdřív bych měl teda spát a vyrůst a-" Něžně jsem se na svou kamarádku usmál. Tak dlouho jsem mluvil, že z toho musela usnout. Tak já se taky chviličku prosím! Jen malilinkato! "Dobrou, Amny," zašeptal jsem a lehl si s patřičným rozestupem vedle ní. Hezky se vyspi.

// Ageron

Byl jsem moc rád, že naše hvězdy si chvilku odpočinou, ale ještě raději jsem byl z představy, že naše hvězdy vyrazí na výlet i s někým jiným. Možná, že už s někým jiným na cestě byly! Přinesl nám je na větve! Kdo ví, jak dlouho už takhle cestují! Třeba se narodily v tom mechu! A pak je někdo vzal na výlet k nám, do lesa! Měli bychom se vrátit! Měli bychom se vrátit a vzít je k ostatním hvězdám! Jestli se narodily v mechu, měly by se podívat i na nebe! Nebo jsme je měli vzít alespoň k Hnědouškům! Pod všemi těmi nápady se mi šlo strašně špatně, takže jsem se zastavil nemístě a začal nerozhodně přešlapovat. Měl bych se vrátit! Vezmeme je na Hnědoušky! To by se jim líbilo! A nebo ne? Jo? Ne? Zmateně jsem sebou švihal z jedné strany na druhou, ale řešení neustále nepřicházelo. A tak jsem nakonec stejně došel k závěru, že jsem musel jít já, poněvadž Amny už byla dávno pryč. "Amny!" vyhrkl jsem a rozeběhl se dál. Snad Amny tušila, kam jít na Hnědoušky, poněvadž tu všechno bylo pořádně zapeklité. "Amnyyyy! Amny? Amny?" volal jsem a doufal, že každou chvílí ve svém dohledu najdu černobílou tečku. A skutečně! "Amny!" zvolal jsem za tečkou a rozeběhl se ještě rychleji a nadšeněji. "Amny!" zopakoval jsem znovu a vesele se vedle své nejlepší kamarádky posadil. "Ahoj, Amny! Jsem tu! Já- já se nějak ztratil! Přemýšlel jsem, že bych se možná pro naše hvězdy vrátil! Víš? Napadlo mě, že by třeba Hnědoušky taky chtěly vidět! Ale už to bylo daleko a zároveň si třeba chtěly odpočinout! Ale mohlo by to být hezké! Ale- ale možná taky ne! Tak jsem je tam nakonec nechal! Ale tebe jsem tu taky nechal a-" to uvědomění vlastně vůbec hezké nebylo. "Omlouvám se! Už se to nestane! Mohl bych tě vzít na ty Hnědoušky, prosím? Je to někudy tudy!" Doufal jsem, že Amny doopravdy bude chtít stále vidět ty buzony, takže jsem se nadšeně pustil do přikyvování. "Budou se ti moc líbit!" slíbil jsem a vyběhl dál, abychom neztráceli čas, poněvadž bylo taky možné, že všichni Hnědoušci utečou.

// Safírové jezero

// VVJ (přes Západní Galtavar)

Jenže jsme tam za chvilku nebyli. Ale bylo hezké vyrazit do lesa, hlavně, když mi Amny začala gratulovat. "Děkuji ti, Amny! Ale já vlastně nevím, co bych s ní měl dělat! Chtěla bys někdy mít taky nějaké postavení?" nabídl jsem a představil si, jaké by to bylo, kdyby Amny byla gamma. Vlastně to bylo docela těžké na představování, poněvadž ani já nevěděl, jaké to je, být gammou. "Bety! Bety jsou Nosiel a Gangwolfi! A na gammě je ještě Darkie! Myslím! A Maple? Maple taky! Darkie s Maple! A- a pak nevím, jak to vlastně je!" zavrtěl jsem hlavou na náznak další nevědomosti, "Možná! Možná Allairé je na deltě! Ne! Na gammě? Já nevím! Někde tam je! Myslíš, že je ještě ve smečce? Strašně moc dlouho jsem ji neviděl! Prostě jednou zmizela! Byli jsme spolu v takovém lese a- a! Víš, že umí udělat slunce? Úplně mě oslepila!" Dál jsem pokračoval ve vrcení hlavou, tentokrát ale kvůli vlastní fascinovanosti. A pak přišlo ještě něco fascinovanějšího. "Podívej, Amny!" vyhrkl jsem a přiskočil ke světélkujícímu mechu. "To je krásné! Nikdy jsem nic takového neviděl! Vůbec nikdy! Je to, jako kdyby v tom mechu rostly samotné hvězdy!" Možná, že právě tady by měla být Pištucha! Mohla by tu bydlet! A mohli bychom sem chodit častěji! "Já..." začal jsem a opatrně se otřásl, abych mohl dostat svou hvězdu zpoza krku, "Já nechám Pištuchu tady, Amny." Usmál jsem se a něžně vzal hvězdu mezi zuby. "Bwudwe swe jwí tu mwoc lwíbit!" Opatrně jsem tlapkou poodkryl mech, tak, abych ho nemohl ani trochu zničit, a schoval pod něj Pištuchu. "Vyspí se tu a pak vyroste do další hvězdy až na nebe!" Zazubil jsem se a nemohl od mechu odtrhnout oči, jako kdyby se to mělo stát každou chvílí. Je tu tak hezky! Měli bychom tu mít smečku! Tady a na ostrovech! Zatím tu bude mít smečku jen Pištucha! "Nechtěla bys tu nechat i Nalezenku? Byly by tu spolu a mohly si po nocích povídat! A ve dne taky! Ale- ale! Přemýšlel jsem nad tím a... ony si asi budou povídat více v noci, když jsou to hvězdy!"
Jenže my museli na Hnědoušky, takže bylo na čase, abych svou hvězdu znovu přikryl. "Tak se tu měj moc hezky, Pištucho! Hezky pokračuj v růstu a..." Pro kontrolu jsem se podíval na svou nejlepší kamarádku. Doufal jsem, že z našeho loučení není moc smutná, poněvadž já rozhodně začínal být. "Uvidíme se! Tak zatím ahoj!" vykřikl jsem a pořádně se na mechové úkrytiště uculil. Musíme se uvidět! Sem budu chodit častěji! A když budu chodit za hvězdami, mohl bych i za Hnědoušky! Prostě jen tak! Všechno najednou!

// Jezero Nä'hi

// Východní Galtavar

Nikdo mi úplně neodpověděl na to, jestli by se chtěl přidat do smečky, ale to vlastně vůbec nevadilo, poněvadž to znamenalo, že o tom Meinere s neznámou budou třeba přemýšlet. Spokojeně jsem jen přikyvoval a koukal se kolem, jestli se náhodou neobjeví někde i Mistr Nafoukánek, když jsem ho skoro vyvolal, ale zatím vůbec nebyl k vidění. A pak jsme najednou byli u jezera a Meinere zase odpráskl. Překvapeně jsem na místo, kde ještě před chvilkou stál, zíral, a snažil se si to dát dohromady. Takže on prostě práská! Práskne a odletí! A přiletí taky s prásknutím! To je tedy! To by mohla i Pištucha! Zapištěla by a přiletěla by! Nebo by pištěla, zatímco by letěla! Třeba celou tu dobu letěla! Totiž, nahoře! Letěla a pištěla! A nebo- Nastražil jsem uši. Cizinka mi položila otázku, kterou jsem rozhodně dokázal s radostí zodpovědět. "Ano!" vyhrkl jsem a začal znovu horlivě přikyvovat. "Mám takovou magii, co ze mě dokáže udělat vlče! Jen tak! Totiž, je to hodně vyčerpávající! Ale jinak je to jen tak, opravdu! A taky! Taky umím vyvolávat bubliny! Totiž, jednu! A víc taky! Ty umí léčit! A nebo jednu velkou! A to je právě Mistr Nafoukánek! Je moc hodný! Ale hodně se stydí! Takže ho asi nebudu moct ukázat," stydlivě jsem stočil pohled k tlapkám a stále se nepřestával usmívat. Ale jednou ho ukážu Amny! Rozhodně se jí bude líbit! A budou si rozumět! A třeba ho naučí i mluvit! Co by asi bylo jeho první slovo? Newlin! To by bylo moc pěkné! Uculil jsem se na Amny a obrátil se i na vlčici, která se rozhodla, že už nás opustí. "Ale my žádné plány nemáme! Můžeš klidně zůstat s námi! Můžeme tě dovést k dalším jezerům! Úplně ke všem! Copak máš v plánu ty? Rádi se přidáme! Nechtěla bys- nechtěla-" zoufale jsem zaklapl, poněvadž vlčice opravdu nechtěla. "Tak zatím ahoj!" zavolal jsem za ní a doufal, že na vlčici ještě někdy u nějakého jezera natrefíme, abychom mohli odhalit její jméno.
"Amny!" vykřikl jsem a šťastně se na svou nejlepší kamarádku zazubil, "Amny! Vezmu tě na Hnědoušky, ano? Musíme... musíme..." Nemusel jsem se ani příliš dlouho rozhlížet. Když bylo v cestě jezero, moc možností nám nezbývalo. "Tudy!" vykníkl jsem a radostně poskočil směrem k Hnědouškům, "Za chvilku tam rozhodně budeme!"

// Ageron (přes Západní Galtavar)

Nadšeně jsem se culil a doufal, že někoho bude třeba i zajímat, jak Mistr Nafoukánek přeletěl hory, nebo jak se skoro naučil mluvit, jak se mnou viděl Hnědoušky Hromádkové a tak vůbec, ale Amny to už tak nějak věděla a Meinere s vlčicí, která se nepředstavila, měli jiné zájmy. Třeba to, jak jsem se dostal do smečky! Nebo jen smečka? Na co že se to Meinere ptal? Zamyšleně jsem přimhouřil oči a snažil se onu záhadu rozlousknout. Meinere se ale na něco ještě ptal Amny, takže jsem jí rozhodně musel nechat prostor. I když podle mě se rozhodně nebála, poněvadž si s Meinerem povídala a říkala věci naprosto běžně, bez vyděšení. Amny je drsňačka, abys věděl! Povzbudivě jsem se na ni usmál a doufal, že mu to řekne sama.
A pak, když tenhle prostor skončil a stále nikdo nic moc neříkal, přišla má chvíle. "Ptal ses na smečku?" vyhrkl jsem a vesele poskočil, tentokrát vedle Amny, poněvadž té viditelně vadilo méně, že se jí pletu pod nohami, "Poněvadž já jsem ve smečce! Totiž, s Amny! A dělám tam... uh... gammu! Pečovatele! Starám se o vlčata! A taky o všechny ostatní! Pečovatel by se měl asi starat hlavně o vlčata, ale mně záleží úplně na všech! A pode mnou jsou delty a kappy! Strašně dlouho mi trvalo se ta slova naučit! A nade mnou jsou bety a alfy! Totiž, už jen alfa. Ale je to nejlepší alfák na světě! A bydlíme ve hvozdu! Máme tam mlhu! A vydry! Ani jsem nevěděl, jak vydry vypadají, ale pak jsme jednou hráli s Amny na schovávanou! Pak jsme byli ve hvozdu a ve smečce! V Sarumenu! Naše smečka je totiž Sarumenský hvozd! Nebo... nebo! Taky Sarumenská smečka v Sarumenském hvozdu! Hvozdě! Hvozdu? Rozhodně to není les! Jednou jsme tam měli dvouhlavého hada, kterého jsme společně porazili! Já ho oslintal zevnitř, poněvadž mi jedna vydra- ne jen vydra! Jmenuje se Lady Mlhahule a většinou se ráda ohřívá na slunci! Tak ta mi dala jedovaté sliny! Ne že bych se mohl otrávit sám, to ne, spíš jsem mohl otrávit hada! A ten se pak rozprskl úplně všude a..." šťastně jsem všechno vysvětloval, aniž bych se pořádně nadechl, a teď se to začalo projevovat. Zhluboka jsem se nadechl a věnoval všem kolem pořádné zazubení. "Nechtěl by ses přidat? Nebo vy? Takhle to u nás chodí! A taky jsou u nás všichni moc hodní!" zasípal jsem a zmlkl, poněvadž jsem se nechtěl udusit. Pro jistotu jsem ale přidal ještě neodolatelné a neustálé přikyvování, aby má nabídka zněla přesvědčivě. Určitě se přidají! Jestli je Meinere sám, měl by mít zájem! Měl bych mu to ještě říct? Amny mu to řekne! Nebo ne? Zvědavě jsem v neustálém přikyvování na svou kamarádku vypoulil oči, abych ji povzbudil ve chválení naší smečky. Jistojistě jsme měli co nabídnout.

// VVJ

Amny vykřikla, že nechce, abych se měnil. Překvapeně jsem na ni vypoulil oči. Proč ne? Nelíbí se jí to? Zmateně jsem se v jejích očích snažil najít dostatečné vysvětlení, proč nebýt znovu vlčetem. Možná se jí to opravdu nelíbí. Nebo nemá ráda vlčata. Možná, že jí vadí, když jsem malý. Třeba je jí to nepříjemné a... a... A nakonec se ukázalo, že je má nejlepší kamarádka jen strašně moc starostlivá. "Ale to vůbec nevadí! Unavenost k tomu patří! Kdybych nebyl unavený, nikdy bych se necítil neunavený! A taky spím rád! Teda, ne pořád, ale když už, tak- tak ano! A to je naprosto v pořádku, Amny! A Meinere-" sklouzl jsem pohledem k vlkovi, který se nesrozumitelně zmiňoval něco o obejdovi a ukázce. Ani jsem se ho nestihl pořádně zeptat, co že to říkal, a bylo rozhodnuto. Meinere souhlasně a naprosto výrazně mrkl, takže jsem se musel pustit do kouzlení. Možná říkal, ať jemu, obejdovi, udělám ukázku! Zaradoval jsem se a rovnou zavrtěl hlavou. "Nejsi vůbec tlustý, Meinere! Nemusíš se považovat za objedu! Opravdu ne! Sluší ti to!" povzbudil jsem svého kamaráda a se vší úctou, tak, abych ho neurazil, že mluvím o tlustých vlcích, jsem se začal zmenšovat do podoby vlčete. Meinere i Amny byli okamžitě obří a já je mohl zezdola jen fascinovaně pozorovat. Doopravdy to vypadalo, jako že se baví o dospěláckých věcech, kterým jsem tady u země nemohl vůbec rozumět. Ani trošku se mě nedotklo, že si mého výstupu zatím nijak nevšimli, a málem nepostřehl Meinerovu otázku na mě, zatímco se k nám přiblížila tmavá vlčice. "Ahoj! Já jsem Newlin! Tohle je Amny! A tohle," doběhl jsem k Meinerovým tlapám a nenápadně se kolem nich protočil, "Tohle je Meinere!" Šťastně jsem zavrtěl ocasem, který teď byl spíš malinký ocásek, a radostně se na nově příchozí zazubil. "A víme, kde je jezero! Je kousek odtud! Můžeme tě tam odvést! Sami tam půjdeme! Pro Mistra Nafoukánka, víš? Nevíš! Ale to nevadí! Já- mohl bych ti to vysvětlit, kdyby tě to zajímalo! Ale jak se jmenuješ? A! Jdeš k jezeru taky pro Mistra Nafoukánka?" Zvědavě jsem si ji prohlížel a snažil se příliš nehihňat představě, že je Mistrů Nafoukánků více. Třeba má svoji Mistryni Nafoukánkovou! A Nafoukánčata! Jak rychle asi běží jejich život? Možná, že musí mít bubliňata strašně rychle! Ale asi se jim rodí jen jedno, když jsem viděl taky jen jedno narození! To dává smysl! "Viděl jsem, jak se narodil!" oznámil jsem ještě, aby vlčice byla v kontextu, a nehodlal pokračovat, dokud pro změnu neřekne něco někdo jiný.

A ještě speciálně!
TAENARAN, na kterého se nedá zapomenout (37 bodů) = 12 drahokamů a 1 křišťál
Moc se omlouvám T-T

Amny sice Meinera moc nepozdravila, ale rozhodně ho pozdravila více, než to zvládl on. Teda, ne že by se měl zdravit, ale měl pozdravit nás, když jsme byli kamarádi, a to on zase ne. Ale to nevadí! Musel na to nějak zapomenout! Asi už je starší! Měli bychom mu říct o tom nápoji od Života! Třeba by mu dorostlo i oko! Ale to se asi neděje stářím. Ale fungovat by to mohlo! Už už jsem se chystal mu podat tohle srdečné doporučení, ale náš společník se rozmluvil o práskání, takže jsem se jen posadil přímo před něj a pozorně poslouchal. Tím, jak naznačil, že mě nevidí zrovna rád, mi celkem připomínal Dunčího. Ale třeba to má být jen legrace. Jistojistě ano! On... má takový humor, který není moc legrační. Ale třeba! Třeba by mu to udělalo radost! Pokusil jsem se tedy co nejupříjemněji zahihňat, aby Meinerovi nebylo smutno z jeho nepochopeného vtípku, a chápavě přikývl. "To dokáže tvá magie? To- to dělá magie vzduchu? Ale ta přeci nepráská! Nebo ano? Nebo je to jedna z těch magií, co ostatní nemají? Jedinečno magií! Je něco takového? Musí!" Fascinovaně jsem na našeho společníka zíral a doufal, že se o jeho práskací magii dozvím víc. "A co máš ještě za magie?" Zvědavě jsem naklonil hlavu do strany, aby si Meinere všiml, že mě to doopravdy zajímá, a rovnou se rozhodl, že se pochlubím i svými magiemi. "Já teda vůbec práskat neumím!" oznámil jsem pro začátek a zavrtěl na důkaz své neschopnosti hlavou, "Ale!" Ale... Rázně jsem vyskočil na všechny čtyři a soustředěně se začal dívat do země. "Ale umím vyvolat takového stydlivého bubliňáka! Jmenuje se Mistr Nafoukánek! Poletuje! A- a je celý z vody! Viděl jsem, jak se narodil! Z řeky! A pak jsme právě ve smečce měli tu potopu," zazubil jsem se a hrdě vytasil hruď v domnění, že se Mistr Nafoukánek opravdu objeví, ale asi se mu nějak nechtělo, poněvadž po celé louce nebyl k nalezení. "Asi bychom museli k vodě! On je takový vodorodný!" Odhodlaně jsem se málem vydal k nejbližší vodě, ale vůbec jsem netušil, kde nějaká je, takže jsem se jen zoufale podíval ještě na zoufalejší Amny. "Vlastně!" vyhrkl jsem nadšeně a vrátil se zpět k Meinerovi, "Vlastně, umím ještě něco! Je to naprosto magické! Magickokouzelné! Umím se změnit ve vlče! Sebe! Ve vlče! Jsem já, ale vlče! Maličký! Všichni pak vypadají velcí! A- a- vlastně moc nevím, k čemu to je! Ale jsem vlče! Na několik dnů! A pak jsem strašně ospalý!" Nadšeně jsem pokyvoval, dokud mne nenapadlo perfektní řešení. "Chtěl bys to ukázat?" nabídl jsem velkoryse a nespustil z Meinera oči, aby případně mohl jen souhlasně mrknout a já se mohl pustit do věci.

// Východní hvozd

Něco hvězdovitého. Něco... něco... Přikousl jsem samým soustředěním svůj jazyk. "Nalezenka zní moc hezky! Naprosto to sedí! Což je mimochodem strašně zajímavé! Myslíš, že na obloze hvězdy sedí? Nebo leží? Nebo stojí? A nebo to střídají? Jde to poznat?" zkoumavě jsem vzhlédl k obloze, která se pomalu začala měnit z modré na tmavou. "Každou chvílí bude večer! Určitě tam uvidíme dvě černé tečky, kde byly Nalezenka s... s..." Musí se jmenovat nějak hvězdovitě! Nebo ne? "S Pištuchou!" nadšeně jsem se na Amny zazubil a trochu poposkočil, aby si hvězda uvědomila, že mluvím o ní. "Takhle se mi nikdy neztratí, víš? Naučí se pištět! A pak- pak! I kdyby se ztratila, tak bychom ji našli, poněvadž by pištěla! A nebo by na pištění slyšela, to mě předtím ani nenapadlo!" vesele jsem párkrát přikývl a rovnou našpulil rty, abych se pokusil zapískat. Soudě podle toho, jak moc se mé pištění ozývalo jako prskání, to nebyl zrovna povedený pokus. Ale to vůbec nevadilo, poněvadž naše konverzace proudila dál! Amny se na mě obrátila se znaleckým dotazem na Hnědoušky Hromádkové, kterým jsem doopravdy rozuměl jen já a Mistr Nafoukánek. A nejspíš ještě Život, ale ten je měl za Buzony. "Hnědoušci!" vyhrkl jsem a spokojeně se posadil, pro případ, že by celé vysvětlování trvalo nějak déle, "Hnědoušci žijí ve vysoké trávě! Poněvadž jí sežerou fakt hodně! A proto jsou tak velcí! Úplně největší!" Během svého výkladu jsem se ještě pokusil dát přední do vzduchu a pořádně je roztáhnout, aby ta nepředstavitelná velikost Hnědoušků byla alespoň trochu představitelná.
Naštěstí jsem nemusel mávat tlapami věčně, poněvadž pak jsme se pustili do rozprav o Sarumenu, o kterém jsem taky měl spoustu vědomostí. "Určitě a jistojistě je všechno v pořádku! Potopy jen tak nebudou! A sucho, sucho jen malinko! Můžeš se spolehnout, že-" chtěl jsem Amny ujistit naprosto o všem, jenže to už se ozvalo podivné prásknutí. "Co to bylo?" překvapeně jsem se za zvukem otočil, ale všechno, co jsem mohl vidět, byla taková černo-bílá tečka, která... Je to on? On žije! A je tu pořád! A umí práskat! Třeba umí i pískat! "Amny, to je Unavený! Totiž, M... Meine... re? Meinere! To je on! Ten, co jsme ho jednou potkali! Já ho pak jednou potkal ještě jednou! A to měl vlče! Půjdeme za ním! Půjdeme za ním a zeptáme se ho, jak se má!" Nadšeně jsem se rozeběhl vstříc tečce, dokud se nezačala pořádně zvětšovat.
A nakonec z ní byl prostě vlk. Jen teda neměl oko, což bylo docela překvapující, ale on o tom určitě věděl, takže jsem ho na to nemusel vůbec upozorňovat. "Ahoj, Meinere! Pamatuješ si na mě? Já jsem Newlin! Nedávno jsem tě viděl s tvým vlčetem! Vzpomínáš? Bylo to- bylo to někde u Smrti! A tohle! Tohle je Amny! Zrovna jdeme na Hnědoušky Hromádkové! Jsou takoví hnědí a vypadají jako hromádky! Viděl jsem je, když jsem hledal Morfa!" osvětlil jsem krátce naši situaci a zvědavě si ho prohlížel. Ale ne! Někde musel ztratit své cinkrlátko! Nebo ho možná někam schoval! To by mohl! Možná, že tu jsou zloději! Tak to radši nebudeme mluvit o našich hvězdách. Pro jistotu! Pištucha ještě neumí pískat a Nalezenka... nenápadně jsem zkontroloval Amnyinu srst na krku. "Proč jsi tak prásknul?" zeptal jsem se namísto zkoumání kriminální situace v okolí a vesele se na svého dlouholetého kamaráda uculil.

"Amny?" nejistě jsem znovu špitl jméno své kamarádky, když se Amny pustila do slézání, aniž by mou hvězdu vzala. Že by ji taky zapomněla? Nebo mě neslyšela! Ale předtím říkala, že na křičení je ještě brzy! A rozhodně na ni nesmím křičet! Určitě mě slyšela, ale jen nějak malinko a... Tázavě jsem si Amny prohlížel. Stála přede mnou a v klidu si uklízela svou hvězdičku, zatímco ta má byla bezbranně zaseknutá na větvi. Opravdu ji tam nechala? Asi mě doopravdy neslyšela! Co teď? Měl bych... měl bych pro ni znovu vylézt! Když ono je to tak vysokooooo. Měl bych- Zpozorněl jsem, když se Amny začala omlouvat. Ale ne! Ztratila se! Začínal jsem z celé té situace být zoufalý. Takže není na stromě? Já ji ztratil! Povedlo se mi ztratit hvězdu! Chudák! Musí být úplně sama! A určitě jí chybí její kamarádka, měli bychom ji najít! A té její kamarádce taky musí chybět! Moc! Musíme ji- Rychle jsem se napřímil, když jsem ucítil náhlé jemné šťouchnutí na zátylku. Když pak Amny řekla, že to musela být má hvězda, šokovaně jsem na ni vypoulil oči a pootevřel tlamu. "Páni! Je tam?" překvapeně jsem sebou trhl, abych se ujistil, že mám hvězdu opravdu za krkem. "Je tam!" fascinovaně jsem pozoroval kamínek, který se ke mně vrátil a schoval se mi za krkem. "Ahoj!" nadšeně jsem se na ni uculil a stejně tak i na svou kamarádku, která si to zasloužila ze všech nejvíc. "Děkuji ti, Amny! Měli bychom- měli bychom naše hvězdy nějak pojmenovat! Víš, kdyby se ztratily, tak... tak! Abychom na ně mohli volat! A ony na to určitě uslyší!" navrhl jsem a nenápadně se znovu podíval na svou hvězdnou parťačku, jestli s mým nápadem souhlasí. Rozhodně neprotestovala, takže bylo načase, abych pro ni vymyslel pořádné jméno.
Ale ještě víc načase bylo, abychom vyrazili vstříc Hnědouškům Hromádkovým, když si to Amny přála. "Tudy bychom se rozhodně vydat mohli! Jistojistě! Souhlasím! Půjdeme tudy a určitě najdeme Hnědoušky! Oni nevypadali zrovna moc pohyblivě, takže určitě neutečou!" zazubil jsem se a vydal se společně s Amny vstříc svítivým mezerám mezi větvemi. "Jak pojmenuješ svoji hvězdu?" zeptal jsem se ještě a už se pustil do mhouření očí, které mi perfektně pomáhalo přemýšlet nad jmény. Mohla by se jmenovat třeba... třeba Pištucha! Ale ne piští a mohlo by to být matoucí. Ale! Třeba by se naučila pištět! A pak bych ji mohl lehce najít! Pištucha zní moc hezky! Nebo! Nebo něco víc hvězdovitého, třeba... třeba... zamyšleně jsem pokyvoval a jen malilililinkato dával pozor na cestu.

// Východní Galtavar

"Tak to jsem moc rád!" zazubil jsem se, když Amny prohlásila, že jí se spalo taky dobře. Měl jsem říct, že je to dobře! Pak by bylo dobře, že se vyspala dobře! A to by bylo taky dobře! Zachichotal jsem se a už už se chystal odplout s myšlenkami kamsi k samým dobrým slovům, ale Amny mi dala velmi zajímavý podmět, který mě udržel na mělčině. "Co bych chtěl... podniknout... dnes?" zopakoval jsem pomalu Amnyinu otázku a znalecky přikývl. "Mohli bychom za buzony! Víš! Za hnědoušky hromádkovými! Třeba by se jim můj žertík taky líbil! Ten, co jsem ti říkal včera! Nebo! Nebo bychom mohli do jiného lesa! Nebo na louku! O louce se mi zdálo! Mohli bychom do hor! Nebo- nebo bychom mohli najít jiné nové zvíře! A nebo bych ti mohl ukázat mistra Nafoukánka! On je teda příšerný stydlín, ale určitě by tě rád viděl! A jistojistě byste byli kamarádi! Nejlepší! Teda, až po mně! Jsme nejlepší kamarádi, že ano? Nemusíš odpovídat! Jsi moje nejlepší kamarádka, Amny!" šťastně jsem se na Amny usmál. Ale nejlepší by byli buzoni! Nebo! Nebo něco úplně jiného! "Co budeš chtít dělat ty, Amny? Já bych chtěl opravdu něco podniknout s tebou! Prosím! Moc dlouho jsem tě neviděl! A teď, teď bych s tebou chtěl zažít pořádné dobrodružství! Můžeme jít třeba na písek! Nebo na sníh! Úplně kamkoliv můžeme! Spolu!" nadšeně jsem zamával ocasem a pustil se do velkolepého slézání stromu. K mému vlastnímu překvapení cesta vzhůru byla mnohem jednodušší. Netrvalo to dlouho a zjistil jsem, že cesta po předních asi nebude zrovna nejlepší, poněvadž kmen našeho stromu nějak podivně klouzal. Omluvně jsem se otočil a tiše se zahihňal. "Teď už se to povede," špitl jsem soustředěně a nechal své zadní nohy vlát ve vzduchu, dokud se nedotkly kmene. Ani jsem si nevšiml, že jsme tak vysoko! Udiveně jsem vypoulil oči a jakmile jsem si byl dostatečně jistý svými zadními, byl čas pustit se větve. Nepříliš elegantně jsem se zkroutil kdesi uprostřed polopádu a skončil ještě o něco neelegantněji na zemi. "Jsem připraven!" kníkl jsem, i když jsem úplně připraven nebyl, poněvadž něco v mých nohách podezřele nepřipraveně křuplo. Pšššt, napomenul jsem přátelsky své nohy a vesele nad sebou začal hledat Amny. "Můžeš taky! Chytím tě, jestli chceš!" ujistil jsem ji a postavil se tak, aby mi Amny mohla přistát na zádech. Vlastně... "Amny?" zavolal jsem ještě na svou kamarádku nahoře v náhlém uvědomění. Jsem hloupý, že jsem na to zapomněl. Dunčí měl možná pravdu. Všichni mají pravdu. "Prosím, vzala bys mi mou hvězdu? Já ji tam zapomněl." Konec věty už jsem téměř šeptal, jak jsem se styděl. Všichni o mně mají pravdu.

"Dobré ráno! Nejkrásnější!" vyhrkl jsem, jakmile jsem zaregistroval Amnyin pohyb tlapkou. Byla na rozdíl ode mě pořádně osvícená, takže se jí asi nevstávalo nejlépe. Ale to se vymyslí! Já to zařídím, můžeš ještě spát! Radostně jsem se narovnal a natáhl do vzduchu jednu tlapku, aby stín z ní chránil oči mé kamarádky, ale asi jsem to měl udělat mnohem dříve, poněvadž Amny nyní byla naprosto vzhůru. "Líbí se ti?" zvědavě jsem si ji prohlížel, i když její výraz mluvil za všechno. "Jsem moc rád, že se umsíváš! Nejraději! Teda, já jsem rád vždycky, ale teď! Teď asi úplně nejvíce! Hezké ráno, viď!" Spokojeně jsem se culil od ucha k uchu a byl docela hrdý na to, že na hvězdě pro Amny nebyla vidět ani kapka slin. Vzal jsem ji úplně nejdecentněji! Ani trochu oslintaná není! Je moc pěkná! Snad má Amny tu hezčí. A nebo jsou stejné? Jsou stejné! Takže má Amny pořád moc hezkou hvězdu! Přikývl jsem, když Amny o hvězdě prohlásila, že je zvláštní, a okamžitě se pustil do vysvětlování: "Musely spolu spadnout! Asi to byly sestry! A nebo bratři! To mě předtím ani nenapadlo! A nebo se jen znaly! Snad se znají. To by bylo, kdyby spolu spadli cizinci! Ale musely spadnout z oblohy, Amny! Asi slyšely, jak jsme o nich mluvili, a přiletěly sem! Snad opravdu nechtějí ukrást Slunce, to bych asi nechtěl. A myslíš, že jsou naživu? Poněvadž nahoře určitě byly! Ale teď? Mluví hvězdy?" Musí něco říct! Zkoumavě jsem do té své šťouchl tlapkou, aby se ozvalo cokoliv ve hvězdštině. "Haló?" zeptal jsem se a zopakoval svůj pokus. "Možná, že mluví potichu! Ale to je opravdu zvláštní, poněvadž bych řekl, že když jsou hvězdy nahoře a povídají si, musí strašně moc křičet, aby se slyšely! Ale třeba! Třeba jsme moc potichu na tuhle hvězdu! Třeba kdybychom- kdybychom- ZAKŘIČELI, TAK NÁS USLYŠÍ!" hulákal jsem těsně u místa, o kterém jsem se domníval, že by tam hvězda mohla mít uši, a doufal v reakci. Úplně jakoukoliv! I když bych byl teda rozhodně radši, kdyby se na mě za ten rámus nezlobila.
Jenže hvězda pořád nic, takže bylo akorát na čase věnovat se znovu Amny. Ta byla nyní o dost rozkoukanější, ale stále se ještě moc hezky usmívala. "Spalo se mi moc dobře! Měl jsem sen, ve kterém... ve kterém..." Nebyli v něm čmeláci? "Zapomněl jsem ho! Ale vyspal jsem se moc dobře! Co ty, Amny? Spalo se ti dobře? Neslyšela jsi, jak sem ty hvězdy dopadly? Mě ta rána vůbec neprobudila!" udiveně jsem zavrtěl hlavou a přimhouřil zamyšleně oči. Ledaže by sem nespadly, ale... doletěly! Určitě sem přistály dobrovolně! To dává smysl!