Gallirea - Příspěvky uživatele

// *šeptá* jakožto jediní hrající na území můžete NENÁPADNĚ využít situace k plnění smečkové akce

Ale nechci vás navádět T-T :D

S napětím jsem visel pohledem na Amny, jejíž reakce doposud zněla jako provinění. A za všechno můžu já! Já- nechal jsem ji, aby si myslela, že mi ublížila. Že je to všechno její vina! Ale- Vše se na moment zastavilo, když i nyní, kdy už na ni nepůsobily tulipány, prohlásila, že mě má ráda. Zaraženě jsem stál a jen překvapeně sledoval, s jakou něžností na mne promluvila. "Tak to jsem rád! Já- já tě mám taky rád a- a-" chtěl jsem jí toho říct tolik. Chtěl jsem jí říct, jak je Derian už dávno pryč. Jak mě mrzí, že jsem jí něco takového neřekl už předtím. Jak bych chtěl, aby všechno bylo jinak, jak bych chtěl být s ní... Jenže na nás upírali pohledy Alfí s Pippou. "Dobře," zašeptal jsem a s úsměvem se na vlčata otočil. "Bon dž-" s odhodláním a nadšením jsem jim chtěl dopřát jediného pozdravu, co zvládnu, i když už dávno nebylo ráno, jenže ani to nakonec nebylo úplně dokončeno, poněvadž Pippa na nás hned vypálila s otázkou. Zaraženě jsem ji pozoroval, oněměný jejím dotazem. Ona čte myšlenky! Nervózně jsem přešlápl na místě a po poměrné dlouhé chvíli ticha zavrtěl hlavou. "Cože? Ne! Nic jsme- nic jsme nedělali! My jen... jen jsme s vámi hráli na honěnou! A vy jste to museli nějak rychle vzdát! My- my utíkali mnohem dál! Snědli jsme tulipány! Ale- ale to bylo tak všechno, co jsme dělali! Doopravdy! A vůbec, jak víš o takových věcech? Nejsi na to trošku malá? Co ti o tom všechno m-" Než ji roztrhali vejpůl. Tiše jsem polkl a nejistě se usmál, jako kdybych snad nikdy další otázku nenačal. Co se muselo stát její mamce? Co se jim celkově muselo stát? A jak jsem mohl zapomenout, že hledáme jejich sestry? "Totiž!" dostal jsem ze sebe a znejistěle pohlédl na Amny, "Totiž! Kam vaše sestry mohly jít? Přišli jste sem spolu? Nebo šly jinudy? Kdybyste přišli všichni spolu a rozdělili se pak, tak! Tak by se nám to hledalo lépe! Šli jste z jihu, nebo ze severu? A ze západu, nebo z východu? Určitě z východu! Nebo ne? Na západu je pak spíš zima! A- a vy nevypadáte, jako kdybyste byli ze zimy," přimhouřil jsem oči a zkoumavě si vlčata prohlížel. A přitom bych si tak moc chtěl popovídat jen s Amny, povzdechl jsem si a znovu se usmál.

// Baghs teda chtěla přeskočit T-T

// Elpole

Nějak hezky. Půjde to. Napravím to úplně celé. Až uvidím Amny, tak jí řeknu, jak se cítím! A... a že jsem jí nechtěl ublížit! A že- že jestli jí to pomůže, tak odejdu! Ne. To by jí asi nepomohlo. Tak, že... že jestli jí to pomůže, tak- tak- "Amny!" vykníkl jsem, když se najednou uprostřed zelené změti objevila má... všechno. Ne kamarádka! Všechnomarádka! Okamžitě jsem cítil, jak se úleva, kterou jsem si snažil nalhat, vytrácí. Znovu jsem byl sevřený v čemsi neviditelném a neschopný se rozhodnout, co si počnout. Je tak- je tak smutná, zoufale jsem sklopil uši a rychle se k ní rozeběhl, jako kdyby jí snad má přítomnost mohla nyní pomoci. "Amny," zašeptal jsem, když jsem stál nad jejím černobílým tělem, a starostlivě si ji prohlížel. Vypadá tak zuboženě. Ublížil jsem jí! A hodně! "Amny, já... ti nechtěl ublížit, doopravdy ne," řekl jsem polohlasem a, i když jsem věděl, že se to nesmí, si lehl těsně vedle ní, aby se naše kožichy dotýkaly. Bude to v pořádku. Nějak to napravím. Napravím to úplně nejvíc! Něžně jsem se usmál a nepatrně do ní šťouchnul čumákem. "Už ti nikdy neublížím. Slibuji! Nikdo ti neublíží! Poněvadž... poněvadž se o tebe postarám. Budu se o tebe starat, jak jen to půjde! Pokud bys chtěla! Ochráním tě před vším možným! A nemožným taky, to slibuji! A taky... taky bych... taky bych ti chtěl říct, že..." sledoval jsem její oči a nebyl schopný se plně soustředit, "že..." Já jsem moc dobře tušil, co chci říct, ale nešlo to vyřknout úplně jednoduše. A navíc jsme nebyli sami! "Pippa s Alfím!" vykřikl jsem a nadšeně se na ně zazubil, jako kdyby se nic nedělo, aby si nemuseli dělat ještě větší starosti. "Ahoj! Našli jsme vás! Našli jste sestřičky? Vydáme se pro ně! Všichni čtyři!" slíbil jsem, ale nechtělo se mi ani na moment vstávat, ne, když vedle mne byla Amny, které... jsem stále nepomohl. Tak já to řeknu! Řeknu to... teď! Ne, teď! Amny, musím ti říct, že tě mám- "Mámtěrád," dostal jsem ze sebe a zbrkle se přikrčil, abych se vlastním slovům nemotorně vyhnul. Tak. To by bylo. Vyděšeným pohledem jsem nyní zůstal zavrtaný do země a jen vyčkával, co bude následovat.

Ublížil jsem jí, provnile jsem sklouzl pohledem k zemi, na kterou začaly dopadat slzy mé nejlepší kamarádky. Nebo... nebo jsme teď více? Jsme více? "A-amny!" vyhrkl jsem, ale nebyl jsem schopný ničeho dalšího. Byla smutná a já neznal jediný způsob, jak jí zvednout náladu. "Amny, prosím! Neomlouvej se! Všechno- všechno bude v pořádku!" pokusil jsem se ze sebe dostat a s křečovitým úsměvem se zbrkle snažil přikyvovat. "Nic- ne, něco se stalo! Ale nemyslím si, že- že by to bylo- jestli jsem ti neublížil, tak- Amny, prosím!" zoufale jsem ji pozoroval, ale věděl jsem, že se nesmím přiblížit. Že to, když jsem mohl, bylo způsobené tulipány. Že Amny nic z toho nesměla. "Amny," špitl jsem a jako přimražený na místě sledoval, jak utíká pryč. Cítil jsem všechno, co cítila ona. A cítil jsem to stejně.
Pokazil jsem to. Ale- ale- proč by to mělo... proč by to mělo být špatně? Propíjel jsem bílou špičku ocasu očima, jako kdybych ji tak mohl přinutit zastavit. Vrátit se. Být se mnou. Zoufale jsem nechtěl být sám. Být... bez Amny. Najednou všechno studilo a bolelo, prázdnota nabývala na síle a já... "Jsem sám," vysvětlil jsem kamenu poblíž, co tomu všemu přihlížel. A Amny je sama. A je jí tak lépe. Přála si být sama. Nebo ne? Vrátí se? Co když- co když jsem ji ztratil. Navždy. Mohl bych- mohl bych něco vymyslet a... a tak. "Něco jí vymyslím!" vykřikl jsem a co nejrychleji vyskočil na všechny čtyři, jako kdybych snad mohl svou kamarádku ještě zachytit. "A všechno jí řeknu! Všechno! Bude to... bude to v pořádku!" kníkl jsem a pokusil se k tomu i přesvědčivě přikyvovat, jenže zrovna slibně to nevypadalo. A to viděl i kámen. "Napravím to," slíbil jsem a se svěšenou hlavou se vydal vstříc ještě větší prázdnotě.

// Ježčí mýtina

Celkem bodíků: 17
Směnárna:
15 bodů -> 3 x 25 drahých kamenů -> 75 drahých kamenů
2 body -> 30 oblázků
Celkem: 75 drahých kamenů a 30 oblázků :D
Tady děkuji nejvíc! >:3 :3

Cítil jsem se, jako že každou chvílí usnu. Všechno bylo najednou poněkud... vyčerpávající. Celé mé tělo se pomalu uvolňovalo a čím dál tím více připomínalo placku, která spokojeně přivírá oči, aby se stala neživým objektem kompletně, jenže... Amnyin hlas se mi vůbec nezdál. "Amny!" vykníkl jsem a zmateně si ji prohlížel. Je to doopravdy v pořádku? Proč nezní, jako že je v pořádku? Ublížil jsem jí! Ublížil jsem jí? Neměli jsme- neměl jsem- neměl jsem nic dělat. Jsem hloupý! Se zcela novou energií jsem po ní těkal pohledem, snažíc se tiše přijít na to, co ji trápí. "Amny, moc se omlouvám! Ublížil jsem ti? Já- nevěděl jsem, že... že nemám... že nemám... neměl jsem nic dělat. Moc mě to mrzí! Bolí to? Jsi- jsi smutná? Mohl bych- mohl bych něco udělat? Omlouvám se!" kňučel jsem a se sklopenýma ušima sledoval její nešťastné oči. Nelíbilo se jí to. Poněvadž jsem špatný. A je špatně, že mně se to líbilo. Provinile jsem se od ní odtáhl, abych vytvořil drobnou mezeru, která by jí dopřála zpět osobní prostor, který jsem jí tak sprostě sebral. "Moc mě to mrzí! Doopravdy! Já- myslel jsem, že je to správně! Ale nebylo. A- a ublížil jsem ti! Je mi to- je mi to moc líto, Amny! Kdybych mohl udělat cokoliv, tak- tak to udělám! Povídej, prosím! Já- jak udělám všechno zase... v pořádku?" Zoufale jsem sklouzl pohledem k trávě a květům, které už dávno nebyly moře. Nikdy tu moře nebylo. A nikdy... nikdy jsme... Vyděšeně jsem zaťal zuby. Nikdy jsme nic dělat neměli. Byli jsme... byli jsme mimo a... já- já si to neuvědomil a- Amny... Zbrkle jsem vyskočil na všechny čtyři, i když mé nohy svou ztuhlostí jen bolestivě připomínaly, co se před několika momenty dělo. Myslí si, že jsem ji zneužil? Zneužil jsem ji? Já ji nechtěl zneužít! "Amny," špitl jsem rychle, ale netušil jsem, jak pokračovat dále. Všechno nyní bylo naprosto špatně a jediný, kdo nesl vinu, jsem byl já.

Bylo mi strašně moc líto, že se Amny stydí. Mírně jsem zavrtěl hlavou a široce se na ni usmál. "Nemáš nic, za co by ses měla stydět! Jsme- jsme na ostrově! A tobě to sluší! A taky, taky! Taky se můžeme stydět spolu, jestli ti to pomůže! Můžeme v tom klidně i soutěžit! Ale to by se mohlo pokazit. Tak se budeme stydět jen trošku, ale spolu," uculil jsem se a nepatrně přejel svým čumákem po její srsti na krku. Mohl bych přísahat, že mezi námi praskaly drobné jiskřičky. Třeba se pak přidají k hvězdám! A pak! Pak budou lítat oblohou! A tak budeme lítat i my! A pak- Amny vstala a já na ní viděl, že je taky vlastně takový strom. Pohotově jsem se jí pokusil alespoň trošku podepřít, ale... vzhledem k tomu, v jakém stavu jsme byli, pohotovost mohla vypadat jakkoliv. Chtěla bych. Znělo to moc hezky, jako... jako listí! A šum! A moře! Do toho jsme se pak mohli jít vykoupat, ale nyní... "Dobře," špitl jsem a nejistě se začal pomalu pohybovat vstříc Amnyinu tělu. "Ale! Jestli tě to bude bolet, tak musíš hned říct, Amny! Moc prosím! Já- nerad bych ti ublížil! Bolí to? Když to bude bolet mě, tak taky přestaneme! A když to tebe bude bolet, tak přestaneme ještě víc! A když si to rozmyslíš, tak taky! A- a vždycky přestaneme! Ale nemusíme! Ano? Ale určitě to bolet nebude! A- a taky, taky to bude v pořádku," přesvědčivě jsem párkrát přikývl, i když ten, koho jsem potřeboval přesvědčit, nebyla jen Amny. Ale bude to v pořádku! Úplně naprosto! Jsme přeci u moře! Něžně jsem se přitulil k jejímu boku, jako kdyby mne snad mohl ochránit, a zhluboka se nadechl. Kolem nás se objevily sazeničky, které postupně rostly až nad naše hlavy, kde se spojily v drobnou stříšku, prokvetlou různě barevnými květy, jejichž jména jsem neznal. "Už... už máme i úkryt!" zaradoval jsem se a nejistě přešlápl. Musel jsem... musel jsem něco udělat. Něco naprosto neznámého a zároveň... asi jsem nebyl úplně hloupý, když jsem na to dokázal přijít.
18+?
Opatrně, tak, aby to Amny zatížilo co nejméně, jsem se předníma opřel o její záda a postavil se na zadní. Jindy bych ocenil, jak zvláštní je, že vidím svět z takové perspektivy, ale nyní... nyní jsem nemohl. Celý rozklepaný a nemotorný jsem se soustředil jen na Amny, která se nyní stala středobodem mého vesmíru. "V pořádku?" zašeptal jsem a jemně zatahal Amny za ucho. "Mám tě rád," špitl jsem ještě a tak nejopatrněji, jak jen to šlo, poněvadž Amny byla to nejvzácnější, co jsem v životě měl, do ní vnikl. Všechno bylo najednou úplně jiné. Měl jsem závrať a srdce mi přestávalo bušit, jen aby se znovu roztlouklo ještě prudčeji. Nepatrně jsem se usmál a užíval si, že jsme ze dvou vlků udělali jednoho.
18-!
Ale všechno muselo skončit. A skončilo to moc hezky. Tiše jsem vzdychl a svalil se na zem vedle své společnice. Přihlouple jsem se na ni usmál, stále trochu rozklepaný z adrenalinu, a něžně ji znovu olízl. "Je to v pořádku?" hlesl jsem a zcela vyřízený se snažil si Amny starostlivě prohlížet.

Hvězdy se pomalu vytratily a místo nich tu byly zase květiny. Voněly po džungli, jako kdybychom už vůbec neleželi na pláži u moře. A chomáčky! Chomáčky chlupů! Uculil jsem se a zvědavě se podíval na Amny, která se zrovna nadechla, jako že chce něco říct. Úplně jsem viděl, jak se do ní vsakuje všechen ten vzduch kolem! Jak by taky ne, když byl takový... namodralý. A já pak taky zmodral, když se ke mně dostala její slova. Chtěla by to taky zkusit se mnou! Tak to- to to musíme zkusit! Teda, nějak. Nějak to zkusíme! Šťastně jsem se na ni usmál a nenápadně, tak nenápadně, jak jen to šlo, jí olízl spánek. Líbilo se mi, že jsme si povídali až takhle otevřeně! Ale taky jsme byli nejlepší kamarádi, takže to nebylo nic nového. Nejlepší kamarádi, uvědomil jsem si a překvapeně zamrkal. Na těch slovech se mi něco příliš nelíbilo, ale nemohl jsem vůbec přijít na to, co. Ale asi na tom moc nezáleželo. Hlavně jsem nesměl Amny nechat čekat, poněvadž jsem věděl, že kdybych jí nic neřekl, byla by z toho celá smutná. "Tak- tak to je od tebe moc hezkéééé! Já bych to chtěl s tebou taky zkusit! Ale to už jsem říkal! A- a nevadí ti to? Poněvadž, poněvadž kdyby ne, taaaaaak," přimhouřil jsem oči a zamyšleně opřel svou hlavu o tu její. Taaak... taaaak... eh. Tak bychom mohli... mohli bychom to zkusit? Tady? Zamyšleně jsem přejel pohledem naše okolí. Byli jsme na širém moři, co by se asi tak mohlo stát? "Taaak! Můžeme tady! Spolu! Na ostrově!" oznámil jsem Amny a nešikovně se začal stavit na všechny čtyři. Pustil jsem se do toho nějak zbrkle, takže všechno se motalo a moje nohy připomínaly spíš klacíčky, které se každou chvílí měly zlomit. Jsem doopravdy strom! Jedno ze stromisek! Pak se s nimi skamarádím! Ale teď, teď budu strom u Amny! Povzbudivě jsem se na Amny usmál. Byla moc pěkná a chytrá. Přesně ty dvě věci, co jsem nikdy nebyl. A taky byla teda ještě mnohem víc! A já, já byl hloupý, poněvadž... "Já se tě vůbec nezeptal!" vyhrkl jsem a zmateně zavrtěl hlavou, což způsobilo, že se i samotné moře na moment rozestoupilo. "Chtěla bys... chtěla bys se mnou tady... to? Jako že... to to? Já se trošku stydím!" přiznal jsem se a nepatrně se přikrčil, jako kdyby nás snad mohly ty fialové vydry prokouknout.

Sníst tulipán byl doopravdy ten nejlepší a nejskvěluprovější nápad, co jsem kdy měl. Měli! Ne! Máme! opravil jsem se a šťastně se uculil na Amny, která momentálně ležela zcela zamyšlená nad otázkou, co by chtěla všechno zkusit. Líbilo se mi, jak vždycky nad vším dokázala přemýšlet, poněvadž já... já byl v porovnání s ní spíš strom. Co bych chtěl zkusit já? Létat! Vlastně jsem jednou letěl, když jsme byli odpáleni tou liánou. Ale! Někdy bych mohl mít křídla! A- a koukat se pod vodou! A! A třeba se podívat víc na ty ostrůvky, třeba s... Dříve, než jsem se opovážil pohlédnout na svou nejlepší kamarádku, překvapila mne ona sama s odpovědí. Milovat! chápavě jsem přikývl s dalším přihlouplým úsměvem. Takhle u moře se povídalo hezky o všem! Jako kdyby tu plavaly ve vzduchu naše myšlenky a občas se potopily pod vodu, jako kdyby se jednalo o vydry. Jistojistě se jednalo o vydry, poněvadž pár fialových jsem tu už viděl. "Pániiii!" hlesl jsem zpomaleně a znovu přikývl. Dávalo to naprostý smysl. Co nedávalo smysl bylo, že jsem nyní téměř nic neslyšel přes tlukot vlastního srdce. I dotek, kterého jsem si už před momentem velmi vážil, se nyní změnil v cosi... vzrušujícího. "Taky bych to chtěl zkusit!" odsouhlasil jsem jí a ani na okamžik se neobtěžoval s nějakým pochybováním o tom, jestli by se o něčem takovém mělo povídat. Jsme přece u moře! Tady se smí všechno! Třeba i... Zhluboka jsem se nadechl v náhlém uvědomění. "Aaamnyyy?" zeptal jsem se a nepatrně se k mé kamarádce naklonil, čímž se mi zamotal celý svět. "Jé," hlesl jsem a snažil se všechno urovnat, abychom se náhodou neutopili, "Amny?" Ale můžu se na to zeptat? Jsme u moře. Ale... ale Amny moře nemá ráda! Ale! Ale jsme... jsme kamarádi a... a tak! A- třeba- třeba... Zazubil jsem se a zcela ztratil kontrolu nad tím, co se mi line z tlamy. "Co... kdybychom... kdybychom to zkusili spolu? Bylo by to tajný! Nikomu to nepovíme! A- a pak to budeme mít ozkoušené a- a! Nebude nám tak líto, že... že jsme to nezkusili," prohlásil jsem a normálně bych k tomu přidal i přesvědčivé přikyvování, jenže na to se teď všechno příliš motalo, rozmazávalo a poskakovalo. "Já... já bych to totiž rád zkusil s tebou," zašeptal jsem, jako kdyby to bylo největší tajemství, což nejspíš i bylo, a odvedl svou pozornost zase ke hvězdám.

Amny se na můj ostrůvek překvapivě opravdu vydala. "Vítej! Toto je ostrůvek... ostrůvek... Amwlin! Amnewlin? Newny? Je to- je to..." bylo těžké v tomhle stavu zrovna vymyslet jméno, když i náš ostrůvek se neustále potápěl a mizel uprostřed moře. "Je to náš ostrov!" dodal jsem a nadšeně vyplázl jazyk, aby se taky mohl kochat hvězdami. Kdybych to věděl, tak jím tulipány pořád! A neustále! A Amny taky, abychom byli všude spolu! Zakládali bychom si na každé louce s tulipány ostrůvek! A to by bylo moc fajn! Jenže Amny i přes tulipán byla stále smutná. Nejistě jsem na ni zamrkal, když se mě zeptala, jestli by mi bylo líto, kdybych umřel. To je ale zvláštní otázka! Něžně jsem se na ni pousmál a netušil, co říct dál. "Já... já nevím. Kdybych umřel jen já, tak... tak by mi to asi úplně líto nebylo! Totiž, asi by mi bylo líto, že nemůžu být s tebou! A- a- a- pooo... dnikat dobrdruž! Dobro! Dobrodružství! Třeba zrovna před chvilkou jsem vyplázl jazyk, aby se koukal na hvězdy! A úplně poprvé! A- a- ještě jsem toho hodně nezkusil! Ale- ale kdybys umřela jen ty, nebo i ty, tak... bych byl smutný! I kdybych byl mrtvý, tak bych byl smutný! A- a to bys asi nechtěla vidět!" zavrtěl jsem hlavou a už už se nadechoval, abych své nejlepší kamarádce opětoval otázku, jenže... to už jsem ucítil její dotek. Na okamžik jsem jen překvapeně zíral na pláž našeho ostrůvku. Přímo zaraženě. Tohle je moc... pěkný! A taky... taky poprvé! A je to moc pěkné! Uculil jsem se sám pro sebe a čistě proto, že jsem nejspíš mohl, jsem se jako v transu posunul k Amny o něco blíže, abych byl alespoň nějak v kontaktu s celým jejím tělem. To na rozdíl od všeho ostatního zůstávalo pořád heboučké a něžné, pořád... se nevlnilo a nerostlo až k obloze. A hřálo. Dávno už jsem zapomněl, jaké to je, když mne někdo hřeje. A Amny nebyla někdo. Amny byla... strašně moc důležitá. S přihlouplým výrazem jsem na ni obdivně zíral a z nějakého nepochopitelného důvodu cítil, jak mi buší srdce. Jindy jsem si ho ani nevšímal, doopravdy! Ale nyní, jak jsem byl na louce v moři a... jak Amny byla blízko, nemohl jsem si pomoct. Všechno bylo nějak moc nahlas. A intenzivní! A já... si přál více. "A... bylo-bylo- by to líto tobě?" dostal jsem ze sebe, neschopen se přestat tvářit obdivně. "A... je něco, co... co bys chtěla před smrtí zkusit? Ne před Smrtí, ale před smrtí! Před Smrtí by se nic zkoušet nemělo," už jsem spíš mumlal. Byl jsem jako omámený a Amny byla má květina. A já si nevšímal čehokoliv, co by mohlo naznačit, že je to tak špatně.

// Tulipánová louka

Šetrně jsem se na Amny usmál, když se začala omlouvat, a zavrtěl hlavou. "To vůbec není tvá chyba, doopravdy!" prohlásil jsem a zavrtěl hlavou ještě jednou, aby bylo jasné, že jí doopravdy nic nevyčítám. "Kdyby to nebyl Hnědoušek, tak... tak by to byl někdo jiný. A takhle jsme se všichni pěkně najedli! Vsadím se, že až se vrátíme do Skaliska, bude ten Hnědoušek dávno pryč! A- a s ostatními pořád můžeme být kamarádi... doufám. Takže se vůbec neomlouvej, prosím!" Jak ji to vůbec napadlo? Zrovna uprostřed tulipánů! Musí to být asi Hnědouškům blízko, ale... ale i tak. Trošku mne mrzelo, že je Amny smutná, i když by vlastně vůbec být smutná nemusela. Ale já ji rozveselím! Nějak! Určitě!
Když jsem jí ale věnoval svou otázku ohledně přání a padající hvězdy, Amny stále vypadala velmi rozpačitě. Takže to se mi taky nepovedlo! To je škoda. Ale... ale třeba si přeje něco hezkého, jen mi to nechce říct! A to je v pořádku! Poněvadž- poněvadž nejlepší kamarádi taky nemusí otravovat se vším! A já otravovat nebudu! Zhluboka jsem se nadechl a možná až příliš rázným gestem zavřel tlamu, abych už tolik nemluvil. Tak! uculil jsem se vítězoslavně a byl zase o kousek méně otravný, jenže... jenže to už Amny řekla něco, co zase vyžadovalo mou reakci. Na krátký moment jsem i vzdoroval pokušení, ale pak... pak ze mě zase všechno okamžitě vyšlo. "To by bylo moc pěkné! Kdybychom byli šťastní! Totiž, všichni!" odsouhlasil jsem její nápad a věnoval své nejlepší kamarádce široký úsměv. Ale my dva jsme šťastní! Nebo ne? Jsme! A vždycky budeme! A budeme už jen šťastnější! "Já?" zopakoval jsem Amnyinu otázku a na okamžik přimhouřil zamyšleně oči. "Já bych taky chtěl, abychom byli vždycky šťastní!" vydechl jsem a nadšeně se zazubil do hvězd, pro případ, že by se zrovna nyní rozhodla jedna spadnout. "A nebo! Nebo bych si přál, aby... aby..." Ve chvílích jako je tahle jsem si nenápadně vzpomněl na Dunčího, když říkal, že jsem idiot. Co bych si přál? Já... jsem hloupý, že nevím, co bych si přál. Ale když já snad všechno mám! Mám domov, kamarády, nejlepší kamarádku! Co bych... si mohl přát více? Jedině... Nepatrně jsem se otřásl. Takové myšlenky jsem měl jistojistě zakázané a vůbec do mé hlavy nepatřily.
Naštěstí jsem se objevili na další louce! Ta tentokrát měla kromě tulipánů i jiné květiny, ale... "Ty tulipány jsou moc hezké! Myslíš, že jsou jedlé? Zkusíme to!" vyhrkl jsem a nadšeně se rozeběhl k jejich nejbližšímu uskupení. "Nikdy jsem tulipán ještě nejedl! Někdy snad pampelišku, ale tulipán?" zahihňal jsem se a něžně dva utrhl, jeden pro sebe: červený, takový ten běžný, a jeden pro Amny: modrý, který mi připadal jako vrchol vzácnosti. "Ten tvůj je určitě vzácný!" dodal jsem ještě, když jsem se pustil do přežvykování toho svého. Chutnal... jako jahody! Asi proto, že byl červený. Ale taky chutnal jako ráno a obilí, což nebyly zrovna chutě, se kterými bych byl obeznámen. "Je to... moooooc doooobrýýý!" vydechl jsem, celý zpomalený z čehosi neznámého, a fascinovaně hleděl na krajinu přede mnou. Celé pole s květinami se vlnilo, jako kdybychom byli na ostrově uprostřed moře. Barevného moře! opravil jsem se a pozoroval jednotlivé barvy květů. Byly tu všechny možné! Kromě černé, tu jsem nikde nenašel. Ale ostatní, ostatní tu doopravdy byly! Vlnily se a vlnily, dokud se nespojily do jedné ultimátní obří vlny, která mě celá spláchla tak, že jsem si musel lehnout do písku, který tu byl, jen vypadal jako hlína. Ale já moc dobře věděl, že je to písek. A nade mnou bylo strašně moc hvězd, které všechny naráz spadly a zmizely, jen aby se znovu objevily o kousek vedle. Za chvilku budou na květinách! podivil jsem se a k nejbližší si přičichl. Voněla jako... jako... Jako les! Neubránil jsem se nadšenému zazubení. Byla to opravdu podivná louka s podivnými květinami.
A ještě podivnější byla Amny, která ve všech těch květech vypadala... "Nádherná," zašeptal jsem a jen se spokojeně uculil, neschopen si uvědomit, že to je něco, co bych nikdy nesměl říct nahlas. "Amny? Chtěla bys tu se mnou... pozorovat... pozorovat hvězdy? Pořád padají!" pozval jsem zpomaleně svou kamarádku na místo vedle sebe, na které jsem ještě v rámci pozvánky poklepal tlapkou, aby ho měla už svým způsobem předem vyležené.

// Ježčí mýtina

Doběhli jsme až na louku, která byla plná tulipánů. Stejně jako kopretinová kopretin, ale tahle... tahle měla tulipány! A mne stále neopouštěla ta podivná nejistota. Ne že bych snad nebyl rád s Amny jen... jsem téměř zapomněl, jaké to je, když jsem jen s ní. Polichoceně jsem se zahihňal, když prohlásila, že by mi taky řekla všechno. "Poněvadž to nejlepší kamarádi dělají!" odsouhlasil jsem jí, napůl šťastný a napůl... Napůl? Přimhouřil jsem oči ve snaze odhalit ten prazvláštní pocit, co mě vyplňoval téměř celého. Určitě nebyl legrační! Napůl... napůl neúplného? Ale to bych mohl být jen napůl šťastný! Pak bych byl taky neúplný! Ale- ale něco v té půlce chybí. Něco... Ten pocit šimral. A šimrání zase až tak špatné nebylo. "Amny!" vyhrkl jsem znovu, aniž bych tušil, o čem budeme mluvit, "Amny!" Možná, že mě částečně bavilo jen opakovat jméno mé nejlepší kamarádky. "Amny!" zopakoval jsem znovu, tentokrát už i s nápadem, "Víš, jak jsme nechali ty naše hvězdy odpočívat? Měli bychom se na ně někdy jít podívat! A najít si další oblíbené místo, na které je přemístit! Mohli bychom pak spolu na další dobrodružství! A já s tebou na dobrodružství chodím moc rád. Totiž! Kdyby se chtělo tobě!" Vesele jsem se zadíval na vycházející noční oblohu, ze které kdysi spadly i ty naše, a hlavou mi procházely všechny obrázky toho, co jsme s Amny během našeho hvězdného dobrodružství zažili. To, jak jsme se poprvé vyspali na stromech. To, jak na nás ráno čekaly hvězdy. To, jak mi ji Amny schovala, a jak to bylo legrační. Šťastně jsem se uculil do noci a pohlédl na svou společnici. Amny je taky taková vlastní hvězdná obloha! Doopravdy! Svítí... svítí i ve tmě! Ani mi nepřipadalo, že se na ni dívám příliš dlouho, ale... asi jsem musel, poněvadž jsme přešli skoro celou louku. "Co- co by sis přála, kdyby teď spadla hvězda?" dostal jsem ze sebe a nešikovně škobrtl. Co by si mohla přát? Kéž kdyby to bylo něco, co bych mohl sehnat! Třeba... třeba tulipán! Nebo! Nebo borůvky! Totiž, ty asi ne, když má alergii, ale... ale kdybych se hodně snažil určitě bych sehnal něco proti alergii! Nebo! Nebo kdyby si Amny přála, abychom koukali na východ slunce, tak... tak bych našel skvělé místo, kde bychom mohli! Zasněně jsem se usmíval a s nastraženýma ušima, připravenýma vyslechnout si každé Amnyino přání, pochodoval dále.

// Elysejská pole

// Kopretinová louka

Amny byla naprosto pohotová, poněvadž okamžitě, co jsem jí dal babu, ji dala někomu jinému. "Páni!" obdivně jsem na ni zavolal a trošku zpomalil, abych mohl utíkat vlčatům vedle ní. Máme to společně vyhrané! Ale možná bychom měli nechat vyhrát Alfího s Pippou! Ale- ale to se uvidí! Uculil jsem se a nadšeně zamával ocasem. "Amny?" oslovil jsem svou nejlepší kamarádku, která běžela jako ta nejrychlejší superstřela, "Amny! Já- já- moc mě mrzí, že jsem ti předtím neřekl o tvých očích! Totiž, už mnohem víc předtím! Říkal jsem ti to? Že vypadáš moc mladě! Totiž, ne že bys předtím vypadala staře! Ale! Ale teď se cítím starý já! Ale! Ale chtěl jsem ti říct, že... že máš opravdu moc pěkné oči! Vždycky jsi měla, doopravdy! Proto mám taky rád fialovou!" Zazubil jsem se na ni a párkrát přesvědčivě přikývl. Nebo... nebo to je špatně? Neměl jsem to říkat? Co když jsem to neměl říkat? Na moment jsem zmateně sklopil uši. Nezní to už moc... moc... špatně? Derian by se to asi nelíbilo. Ale Derian... vůbec nevím, kde je Derian. Ale zlobila by se. Ale... já... já asi... nechci? Překvapeně jsem zamrkal. Nepřemýšlel jsem nad Derian tak dlouho, že mě tahle myšlenka naprosto překvapila. Já asi nechci. Měl bych jí to říct! A Amny bych se- měl bych se omluvit! "Omlouvám se, nemělo to znít nějak ošklivě! Jen- jen jsem chtěl říct, že jsi hezká! Totiž, ale nemyslím to tak, že bych tě chtěl nějak- nějak-" netušil jsem, jak lépe říct, co jsem cítil, takže jsem jen plácal všechno dohromady, což taky neznělo nejlépe. "Jsi má úplně nejlepší kamarádka! A řekl bych ti všechno!" dodal jsem, ale celou situaci to asi zachránit nemohlo. Nyní, když jsme byli od vlčat nějak daleko, jsem se cítil před Amny podivně... nervózně. "Vyhrajeme!" vykníkl jsem nakonec a rozeběhl se zase o něco rychleji vpřed.

// Tulipánová louka

Šťastně jsem přikyvoval, když se Amny pustila o vypravování o Smrti, a střídavě se culil na ni, na Noriho a na Baghý, která se čerstvě představila. "Přesně tak! A taky! Taky vypadá, že je zlá, ale... ale podle mě! Podle mě je celkem hodná! Totiž, ona není úplně hodná, ale... ale! Asi se narodila jako špatný Život! A nebo je Život hodnější, než je ona! A nebo, nebo původně byla hodná, ale muselo se jí stát něco... něco! Něco děsného! Ale třeba taky ne. Jednou jsem si s ní povídal docela hezky! Tehdy nám Život vzal vlčata! On je totiž v těch kopcích strašně moc sám a byl šíleně děsně moc smutný. A tak je vzal! A já měl takovou vlastní teorii, že... že! To byla Smrt v přestrojení za Života! Tak jsem za ní šel, ale ona řekla, že to ona nebyla. A to! To dokazuje, že je alespoň malilinkato hodná. Totiž, ne tak moc, když vlastně udělala v Borůvce to, co jsi říkal! Ale! Ale Život taky vlastně není zlý, to jsem chtěl ještě říct," zmateně jsem zamrkal a nechápavě naklonil hlavu do strany. Někde jsem se v tom musel asi zamotat. Zavrtěl jsem mírně hlavou a věnoval našim společníkům další přátelský úsměv, když se Nori ptal na magie. A taky když Nori chválil Amny oči. Ale! překvapeně jsem vypoulil oči a znepokojeně si poposedl. "Amny má nejkrásnější oči! I ty její původní byly moc moc pěkné! Ale tyhle jsou ještě o něco barevnější! A je to moc zajímavá kombinace! A taky- taky mi připomíná hvězdy na fialovém podkladu!" prohlásil jsem, abych za Norim nezaostával, a trošku provinile na svou nejlepší kamarádku pohlédl. Měl jsem ti to říct už dříve.
Jenže! To by nebyl můj kamarád Nori, abychom se nepustili do sáhodlouhého povídání. Dokonce zmínil i Styx! "Styx tě zřídila?" překvapeně jsem zopakoval a teprve nyní si všiml, že je Nori od našeho posledního setkání nějaký poničený, "To mě moc mrzí! My ji před chvilkou potkali! A nebyla zrovna příjemná, ale ona taková už prostě je! A třeba to bude lepší! Ale jestli tě zřídila, tak- tak!" Byl jsem naprostá perlorodka, poněvadž mě napadl další skvělý nápad. "Tak tě vyléčím!" prohlásil jsem a ze země se okamžitě vynořilo stádo bublin, které začalo poletovat kolem Noriho ran. "Tohle teda od Smrti nemám! Ono... ono to nějak samo! Ale- ale od Smrti! Od té... umím taky neviditelnost! A ještě elektřinu! Ale nevzpomínám si, kdy jsem ji použil! Já celkově používám vlastně spíš vodu," vysvětlil jsem mu a vesele se zazubil na bublinku, která zrovna přistála v Noriho zranění. "Mělo by se to postupně vyléčit! Jsou to kouzelné bublinky! Totiž, kouzelně léčivé! Jednou jsem s nimi vyléčil i Marion a Kenaie. To jsou naše vlčata! Totiž, už to nejsou vlčata. A možná jsi je potkal! Ale každý z nich vypadá úplně dočista jinak. Ale! Oba jsem je vyléčil! Poněvadž... poněvadž je taky napadla..." Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak zrovna tohle jsem moc zmiňovat nemusel. Nebylo to ode mne vůbec hezké. "Styx," dokončil jsem a snažil se tvářit nadšeně, i když jsem znovu ucítil tíhu viny. "Tak! A je to!" zazubil jsem se vítězoslavně na Noriho, který byl celý od bublinek, a plný elánu vyskočil na všechny čtyři. "Tak my už poběžíme na výpravu! Mějte se tu hezky! Snad najdete Smrt! Totiž, ne smrt, ale Smrt! Tu, co se tak jmenuje! Možná je zlá právě kvůli tomu jménu. Ale mějte se hezky!" Jakmile bylo doloučeno, obrátil jsem se na Alfího s Pippou. Půjdeme za dobrodružstvím! Bude to naprosto skvěluper! A aby toho nebylo málo, zrodil se v mé hlavě ještě jeden nápad. "Máš babu!" vyhrkl jsem směrem k Amny a s chichotáním se rozeběhl náhodným směrem.

// Ježčí mýtina