Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kamenná pláž (přes Mahtaë)
Příčná ulice, č.p. 4

Spokojeně jsem se culil, zatímco jsme si na naší cestě podél řeky povídali o hvězdách. "To by bylo skvěluper! Ještě by nám poděkovaly! Ne že bychom je slyšeli. Ale i tak! Určitě budou nějak blikat, aby nám daly vědět, že děkují! Musíme je vystrašit úplně maximálně, Amny!" zazubil jsem se na ni a začal si nacvičovat rádoby děsivé a hrozící pohyby předními. Jednu jsem vždycky nadzvihl, vycenil zuby a zkusil nějaké "Chááá" nebo "Vrrr", ale žádná velká sláva to nebyla. Naštěstí moudrá Amny přerušila mé příšerně nepříšerné vystupování zcela zásadní otázkou. "Moje kamarády?" zopakoval jsem po ní a nastražil uši. "To by bylo fajn! Mohl bych ti je představit! Myslíš... myslíš Nebojácnou Nym a Faliona? Ti by tu doopravdy někde mohli být! Někde. V těch..." přerušil jsem se a mírně zamžoural po okolí. Přes mraky a déšť v dáli to bylo vidět pouze špatně, ale byly tam. "Horách," hlesl jsem, už nyní vyčerpaný představou, jak ten výšlap znovu podniknu, a rychle zavrtěl hlavou. To se zvládne! Šťastně jsem se na Amny usmál a dříve, než jsem vůbec stihl cokoliv říct, k nám po proudu doplavalo jablko. "Koukej, Amny, vodní jablko!" vykřikl jsem a nepatrně se k němu naklonil, jako kdybych z toho náhodného plavce mohl vyzkoumat, jak se tu vůbec objevil. Nevyzkoumal jsem toho zrovna moc. Rozhodně se jednalo o jablko, které bylo ve vodě, a... podivně šumělo. "To šumí vodopád!" zaradoval jsem se a zbrkle ukončil svou detektivní činnost, jen abych se rozeběhl za zdrojem šumu. Doopravdy tu byl vodopád. A co víc, bylo v něm ještě více jablek. "Je to jablečný vodopád!" oznámil jsem Amny a těkal pohledem po každém z jablek těsně předtím, než se po vodopádu sklouzlo do klidného toku. "Víš, co by bylo skvěluper, Amny?" zeptal jsem se a ani nečekal na odpověď, poněvadž jsem musel dodělat svůj plán. Rychle jsem skočil do vody, hezky do prostředka toku, abych se stal zcela přírodní hrází pro jablka.
Voda už byla docela studená, ale to snad ani nebylo potřeba řešit, když jsem měl magii, která by mě mohla zase ohřát. "Budeme- budeme ta jablka zachraňovat! Ale- ale jen tlamou! A... a pokaždé, když nějaké chytneš, tak ho musíš tlamou hodit co nejdál od sebe! Ale ne za sebe! Poněvadž pak by se to nepočítalo," vysvětlil jsem přibližná pravidla naší záchranářské mise a pořádně rozevřel tlamu. Už během několika prvních okamžiků se mi tam dostalo dost vody, takže to nebyla úplně nejnázornější ukázka toho, jak se to má dělat, ale taky se mi povedlo do tlamy dostat první jablko. "Tweďw jswem chywtwil jabwlwko a mwuswm wřwicwt, jwak s jmwnwje! Twřwebwa... Pwecíkw!" pokračoval jsem v ukázce a jablko pojmenoval Pecík, i když to nebylo zrovna nejlépe slyšet, a pak se prudkým pohybem hlavy pokusil ho odhodit co nejdál. Teprve tehdy, když byla jablko dostatečně daleko, jsem si dovolil si odkašlat a dostat tak pár kapek, co neměly v mém těle co dělat, pryč. "Tadá!" zasípal jsem a s vyplazeným jazykem se vyškrábal zpátky na břeh, na kterém už stejně pršelo, takže jsem se před mokrostí zrovna nezachránil. "Teď ty!" povzbudil jsem Amny a znovu si nenápadně odkašlal. Samozřejmě, že mi vůbec zase nedošlo, že má Amny z vody hrůzu.

// Nemluvě o tom, že ten přechod jsem napsala já, Launee jen následuje :D A... i na mapě tam září tráva západogaltavarská hnedle vedle sopky

// Zlatavý les (přes Náhorní plošinu)

"Určitě je musíme zkontrolovat! I když jsou tam dvě, tak si třeba povídají! Já už úplně zapomněl, jak jsem tu svou pojemnoval. A jak se jmenovala ta tvá, to už taky netuším! Ale jistojistě se mají spolu hezky! Ale- ale jsou od nás teda pořádně daleko! Možná bychom měli-" byl bych býval pokračoval dál, kdybych náhle nezjistil, že jsem svou partnerku stihl ztratit. "Amny?" zeptal jsem se lesa, který jsem byl připravený opustit, ale nikdo mi neodpovídal. Co když ji unesli mimozemšťané? Co když se jim nelíbilo, že jsem si z nich dělal legraci! Během okamžiku mne převládl strach. Těkal jsem pohledem ze stromu na strom, ale po mimozemšťanech a Amny ani stopy. "Amny!" vykníkl jsem znovu a rozpačitě přešlápl na místě. Třeba se už šla zeptat Morfa? Ale proč by mě nevzala s sebou! Zmateně jsem se zakousl do rtu, připraven znovu vykřiknout, když se přede mnou zjevil děsivý stín. Z hrdla mi vyjekl nespecifikovatelný křik a celé mé tělo se křečovitě přikrčilo, jako kdybych snad mohl uhnout té strašidelnosti, co nadcházela. Stín se představil jako velký šaman lesa, který se zlobí, že jsem mu ukradl lístky, a já se už už chystal ho na kolenou prosit, aby mi vrátil Amny, že mu lístky taky vrátím, ale... to už jsem si na zemi všiml dvou heboučkých zabahněných tlapek. "Amny!" zaradoval jsem se a nadšeně začal mávat ocasem. "Totiž! Velký šamane! Moc se omlouvám, velký šamane! Neviděl jste někde Amny? Vyměním tuto informaci za několik vašich listů! A- a ještě vám přinesu lopuchové, jestli chcete! To je něco úplně jiného!" nabídl jsem se rádoby šamanovi a zběsile přikyvoval, jako že doopravdy netuším, že je to Amny v přestrojení. A taky jsem se snažil tvářit co nejvyděšeněji! Ne teda, že by mi to šlo, když se mi Amny tak líbila. "Mám tě rád!" oznámil jsem jí a vesele jí oplatil sundavání listu z čela transplantací velkého ptačího brku. "A jsi úplně nejstrašidelnější! Úplně ze všech!" pochválil jsem ji ještě a svým bahnitým bokem nepatrně šťouchl do toho jejího. Byli jsme jak dva ušpinění bahňáci, ale pořád jsme to byli my dva, což mi bohatě stačilo ke štěstí. "Myslíš, že se nás leknou naše hvězdy?" zazubil jsem se a s chichotáním si popoběhl, poněvadž už jsem se nemohl dočkat, co nám na to naše v budoucnu vyděšené hvězdy řeknou.

// Vodopády (přes Mahtaë)

// Sarumen (přes Ohnivé jezero)
Příčná ulice, č.p. 3

Spokojeně jsem si přikyvoval do kroku, i když jsem teda hlavně hodlal přikyvovat Amny na každé její slovo. "Taky si myslím, že nejkrásnější je ten náš! Ale to je hvozd. A já už netuším, jaký je v tom rozdíl! Ale to nevadí. I tak je nejhezčí, poněvadž jsi v něm ty!" zazubil jsem se na ni a polichoceně houpal ocasem. Ona řekla, že je nejhezčí cokoliv, kde jsme spolu! Její slova mne hřála, i když už jsem v tom našel pár problémů. "Ale i tak bych s tebou byl na hezkém místě radši! Ne teda, že by ošklivá místa nebyla fajn, jen... jen ta s tebou jsou nejlepší! Ale- ale bez tebe je zase skoro všechno ošklivé. A když není, tak jen proto, že... že ti to chci ukázat pak!" prohlásil jsem a s uculením zdvihl pohled nahoru, kde už nás vítaly první podzimní listy. Bylo dosti možné, že jsem se v tom povídání tak trošku zamotal, ale na tom příliš nezáleželo. "Tak to tam pak musíme!" vykníkl jsem zcela v náhodný čas, když jsem se rozhodl, že zareaguji i na Amnyino nejoblíbenější místo. "Já- mně se asi líbí všude. Hodně se mi líbilo v tom propleteném lese! Nebo hvozdě? Tam, jak jsme spali na větvích! Tam to mám moc rád, je to úplně jiný les! Jako z jiného světa. Mimozemský les! Třeba to ani není les, ale..." tajemně jsem vypoulil oči a trochu protáhl obličej, abych působil děsivě, "Mimozemšťaniiii!" Doufal jsem, že to znělo úplně nejvíc strašidelně. Ale taky zároveň tak, aby to Amny vůbec nevyděsilo, poněvadž to bych doopravdy nerad. S tichým chichotáním a jiskřičkami v očích mne napadla hnedka další věc. "Počkáš tady chvilku, prosím? Můžeš- můžeš zkusit hledat potok! Někde tu byl! Takový ten, ze kterého jsem se jednou napil! A pak... pak se děly věci!" povzbudil jsem ji a jemně se o ni na krátkou rozloučenou otřel, než jsem se rozeběhl trošku hlouběji do lesa na svůj nutný průzkum.
Během okamžiku jsem si dokázal pomocí tlapy přemístit na hromádku všechno, co jsem potřeboval. Pár klacíků, trochu listů... a ještě o něco více klacíků. Perfektní! zazubil jsem se na kaluž, která byla hned vedle mé skromné sbírky, a zadržel dech. Během několika chvilek jsem v ní vykoupal obličej, což se ukázalo jako ne tak dobré rozhodnutí, protože se mi slepila víčka a já téměř nic neviděl. Nemotorně jsem si alespoň oči přetřel tlapou a vesele se do kaluže svalil celý. Teda, až na tu hotovou hlavu, samozřejmě. Šťastně jsem se v ní vyvaloval, dokud jsem nebyl dostatečně bahnitý, a pak přišly na řadu listy a klacíky. Ty větvičky na mně moc nedržely, což byla docela škoda, poněvadž to byla hlavní součást mého kostýmu. Ale o to víc jsem na sobě měl barevného listí! Tak já budu něco jiného! usmyslel jsem si, jakmile jsem provedl důkladnou prohlídku svého přestrojení, a plíživým způsobem se vydal zpět za Amny.
"Aamnyyy," zaúpěl jsem a různě u toho mával hlavou a mrkal rádoby bubákovsky očima. "Já jsem-" Vlastně nejsem. Nejsem mimozemšťan z toho lesa, kde jsme spali. Jsem... jsem... "Jsem hlava mimozemšťanaaaa~ Z toho lesa, kde jsme- kde jste s Newlinem spááááliiii~" Pomalu jsem došel až k ní a doufal, že nepoznala, že jsem to já, poněvadž přesně to jsem jí chtěl brzy oznámit.
"To jsem já, neboj!" špitl jsem pro případ, že by hlavě mimozemšťana z toho lesa, kde jsme spali, nevěřila, a rychlým pohybem ze sebe setřásl alespoň pár listů, které nedržely tak pevně. "A pak můžeme ještě zkontrolovat hvězdy!" navrhl jsem a krokem, který se stále přesvědčoval, že jde Amny se mnou, se vydal dál.

// Kamenná pláž (Náhorní plošina)

// Skalisko

Jakmile jsem vešel z úkrytu, cítil jsem se jako naprosto jiný vlk. Byl jsem... byl jsem osvěžující, skoro stejně jako vzduch kolem. Moc pěkné! uculil jsem se a na chviličku se zastavil, jen abych se pokochal naším hvozdem. Sice se nijak neměnil do podzminích barev, vzhledem k tomu, že jsme tu měli samé jehličnany, ale i tak tu bylo pár menších listnatých stromků, které se stihly zabarvit do oranžova a ruda. Jestlipak má Amny ráda podzim? Určitě ano! A jestli ne, tak... tak ne! Nastražil jsem uši a už už se nadechoval, abych se jí na to zeptal, ale to už se maličko zamračila a připomněla nám, co jsme zapomněli. Ney, přikývl jsem a zhluboka se nadechl. "Ahoj, Ney!" vykřikl jsem tak silně, jak jen jsem dokázal, a šťastně se na okolní svět usmál. "Ney je všude! Nemusíme se vracet k té soše! Ona- ona bude všude s námi! Je všude po hvozdě!" vysvětlil jsem ještě rychle a s širokým úsměvem začal otáčet hlavou, abych se na Ney usmál, ať už kolem nás byla kdekoliv. Ale stejně jsem se nakonec zastavil pohledem u Amny, na kterou jsem se chtěl smát ze všech nejvíc. "Jsme partneři!" vyhrkl jsem, částečně stále překvapený, a něžně jí olízl čumák. To už ale řekla, že je ráda, že jsem jí řekl to o Dunčním a Kasovi. "Nemáš zač! Já jsem se na to musel zeptat. Totiž! Já se původně neptal, ale podle toho, jak se Dunčí tvářil, jsem se nakonec zeptal. Radši! A ukázalo se tohle! Ale Darkii jsem dlouho neviděl. Takže to vím jen od Maple a Kase! Ty jsi viděla Darkii? A jsem rád, že jsi viděla Kase!" Uculil jsem se na ni a párkrát si do celého proslovu přikývl. Doopravdy jsem se snažil ji příliš nezahltit slovy, ale nevypadalo to, že by mi to zrovna šlo. "A Dunčí je moc fajn! Můžeme ho společně najít! Zachránil Mari! A taky mě, ale to už jsem ti říkal. Ale! Měli jsme spolu takové rudé borůvky! A pak jsem si myslel, že je má partnerka. Ale teď už bych si to nemyslel, doopravdy!" Nějak se mi povedlo, že ať už jsem řekl cokoliv, nakonec jsem musel pohybovat hlavou. A v tomhle případě dokonce i přísahat. Poněvadž já ti budu věrný, Amny! Úplně navždycky! Usmál jsem se na ni a sklouzl pohledem k hvozdu, aby nepoznala, že se za ty blbosti, co jí tu předhazuji, docela stydím.
A že se stydím ještě víc, když řekla, že i já jsem ten jeden. Ale třeba to já nejsem! Ale- ale to nevadí, poněvadž Amny je jedna pro mě. A to je v pořádku! Navíc, musel jsem se taky pořád soustředit a vypadat jako dobrý partner, takže když se mě Amny zeptala, kam bych se chtěl podívat, přimhouřil jsem zamyšleně oči. Rozhodně ne k moři, když se tam Amny bojí. Nebo k vodě. K vodě ne. I když bych jí mohl ukázat Mistra Nafoukánka! Ale- ale k vodě ne. Já chci k... k... "To zní skvěluper!" odsouhlasil jsem nakonec a zase, asi čistě z přirozenosti, párkrát pokýval hlavou. "Dokonce myslím, že vím, kde by to mohlo být! Můžeme se tam projít! Ale je to docela blízko. Ale! Ale to nevadí! Můžeme- můžeme chodit po lesech a přesvědčit se, že je doopravdy nejhezčí!" navrhl jsem a s veselým zamáváním ocasu se rozešel k lesu, který byl podle Morfa zlatý. "Já... se tě asi ptal, ale ty máš nějaké krásné místo?" zeptal jsem se ještě, aby nám cesta ubíhala rychleji, a opatrně se otřel o Amnyinu srst.

// Zlatavý les (kolem Ohnivého jezera)

720.

Vesele jsem se zahihňal, když Amny prohlásila, že bychom měli Morfa zkontrolovat. "To bychom teda měli! Jen pro jistotu. Ale on měl doopravdy dva ocasy, takže by mu jakoby žádný chybět neměl! Ale asi bude. Myslíš, že bude? Kdyby jo, tak- tak jsem věštec! Mohl bych jít ještě spát a předpovědět, jak se budeme mít!" zazubil jsem se a samou energií vyskočil na všechny čtyři, což plánu jít spát a věštit poměrně odporovalo. Ale to tak nevadilo. Hlavně, že jsem byl s Amny a ještě víc hlavně, že Amny byla v pořádku. A ještě ke všemu chce na dobrodružství! zazubil jsem se na ni a několikrát souhlasně přikývl. Nedočkavě jsem mával ocasem ze strany na stranu a každým momentem byl připraven vyběhnout, ale rozhodně jsem taky věděl, že jí musím nechat prostor na mluvení, poněvadž na to jsem občas zapomínal. A já na to nechci zapomínat. Narovnal jsem se, abych působil o něco zásadověji, a občas se vlastnímu počínání uchichtl. "Kasius a Dunčí?" zopakoval jsem a zazubil se ještě o něco více, když jsem si vzpomněl na jednoho ze svých nejlepších kamarádů, "Rád ti je někdy představím! Já teda Kase taky moc neviděl, poněvadž on je pořád s Maple a Darkií! Představ si, že jsou to jeho maminky! On Kas vypadá jako malý Duncan, i když, zase úplně malý není! A Duncan – nebo Dunčí, tak mu říkám já – je tmavohnědý! A tmavohnědý je teda i Kas. Úplně stejně! A oba jsou moc hodní! Kas hledá hodně kamarádů a- Dunčí- Dunčí se teda nesnaží hledat kamarády a tváří se tak! Ale! Ale je moc hodný! Byl jsem s ním na výpravě! Zachránil mě z tekutého písku a váleli jsme se spolu v bahně. A taky má prý hodně vlčic! Ale tomu už moc nerozumím! Poněvadž já potřebuji jen..." Nervózně jsem přešlápl. Nepřeháním to? Já bych to nerad přeháněl! A co když se mi Amny taky jen zdála? "Jednu," vykníkl jsem o něco tiššeji a mile se na Amny usmál, aby věděla, že to ona je ta jedna. Mám tě rád.

// Sarumen

Bodů: 20
Směna: 40 oblázků (20x2 oblázky)
Celkem: 40 oblázků! c:<

Děkuji moc za akci! :3 Hodně mě bavila a byla jsem ráda, že jsem to nějak přežila ._. Původně jsem měla v plánu kreslit za každý z charů, ale... asi všichni víme, jak to dopadlo T-T Proto oceňuji hlavně tebe, že ses pustila do hodnocení, a taky každého, kdo se zapojil ._. Rozhodně jsem si to moc užila a některá slova byla docela výzva na zapojení :D Děkuji moc, Maple

-> PŘIDÁNO

719.

I když jsem si byl téměř jistojistý, že bych se dokázal přesunout, kdyby si Amny nepřála spát v blízkosti netopýrů, ukázalo se, že ta jistota byla naprosto nevhodná. Když mi Amny říkala, že mám jít spát, dokázal jsem jí totiž naprosto okamžitě vyhovět. Tak jo... Myslel jsem si, že jsem ještě schopný ta krátká slůvka vyslovit, ale nestalo se tak. Můj hlas zahuhlal jen cosi v mé mysli a... přibližně tak dopadl i můj pokus o olíznutí její líce na dobrou noc. Můj jazyk se v tlamě ani nehnul a já upadl do tvrdého spánku.
Těžko říct, proč jsme za Dunčím běželi, ale rozhodně to mělo své opodstatnění. Morf totiž říkal, že se musíme vrátit pro jeho ocas, který teda měl, ale ukázalo se, že má asi ještě jeden, který vypadal jako ten můj, a ten ztratil v tom lese, kde ho ukradl Dunčí. To jsem náhodou věděl, poněvadž jsem ho viděl. Teď to teda působilo spíš dojmem, že Dunčí ten ocas v tlamě vůbec nemá, a taky, že to není úplně Dunčí, ale Maple, která měla na zádech Kasia. "Jsem špatný pečovatel!" vykřikl Kasius a já jen zběsile zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem honit někoho, kdo si o sobě myslí něco špatného. Chtěl jsem ho přesvědčit o opaku! Kasius byl přeci ve všem skvělý! A Amny, která běžela vedle mě, se mnou souhlasila, i když se zmínila, že Kasia moc nezná, ale... pak jsme najednou měli křídla! A Dunčí, který byl vlastně Maple s Kasiem na zádech, zmizel. Nebo se spíš proměnil v mrak. Po kterém jsme skákali. Ale jen chviličku. Poněvadž pak už jsme se oba proměnili v netopýry úplně a byli jsme zase v nějakém temném lese, který-
Cítil jsem se jako netopýr i chviličku po probuzení. Sluneční paprsky se nenápadně plazily do jeskyně a netopýři, které jsme chtěli s Amny hlídat si našli trošku temnější kout. Ale Amny tu pořád je! uvědomil jsem si a vesele se na ni uculil. Působila přinejmenším rozespale, ale bylo to to nejkrásnější, co jsem za poslední dobu viděl. Má partnerka Amny, jak se vedle mě probouzí! "Dobré ráno, Amny!" vyhrkl jsem a rychle se k ní stále v pololeže pomocí předních doplazil, jen abych jí jemně olízl čumáček. "Dobré ráno! Jak ses vyspala? Mně se zdálo něco o- o- Morfově ocasu. Ale neukradl mu ho Dunčí, spíš Maple s Kasiem. A ten byl netopýr. Ne. Nebo jo? Ne," přimhouřil jsem oči a mírně zavrtěl hlavou. "Ale na tom nezáleží! Co se zdálo tobě? Chtěla bys už na dobrodružství? Klidně můžeme spát celý den!" zazubil jsem se na ni a vesele zamával ocasem. Rozhodně jsem ale neplánoval vstávat, dokud to nepodnikne i má polovička. Přeci jen, nedávalo moc smysl, aby půlka stála a půlka ležela, když jsme dohromady byli jeden.

718.
Příčná ulice č.p. 2

S vypoulenýma očima plnýma hrůzy jsem si zrovna dvakrát přesvědčivě nepřipadal, ale Amny to přišlo asi dostačující na to, aby uvěřila, že nás tu straší roztomilé pískátko. Vyděšeně jsem ji pozoroval, jak vstává a oznamuje mi, že vyráží na průzkum. "Dobře!" hlesl jsem a nepatrně se přikrčil, jako kdybych se mohl schovat i bez její přítomnosti. "A já ho chci vidět jako druhý!" vyhrkl jsem nakonec a vyčerpaně vyskočil na všechny čtyři. Zbrklými kroky jsem se vydal za Amny, jenže za každou trojicí takových jsem udělal ještě pořádnou přestávku, abych mohl nervózně přešlápnout na místě a přinutit se pokračovat v objevování. A co když to roztomilé pískátko není? Co když je to prostě fakt něco strašného? Něco, co nám ublíží. Něco, co ublíží Amny! Popošel jsem o další nejistý kousíček, zatímco se má partnerka už dávno nacházela v hlavní části Skaliska. Co když- nastražil jsem uši. "Amny!" vyjekl jsem a okamžitě se rozeběhl za jejím hlasem. Co když potřebuje pomoct! Co když ji to napadlo! Co když ji někdo unese! Ochranářsky jsem k mé nejlepší kamarádce a partnerce v jednom přiskočil a zběsile se začal rozhlížet. "Neboj, Amny! Ochráním tě! Nic se ti nesta-" hodlal jsem pokračovat v obraně až do té doby, než nebezpečí přetrvá, ale nečekal jsem, že to bude tak rychle. Nad našimi hlavami se totiž doopravdy procházely poměrně roztomilá piskátka. "Vidím dva!" zaradoval jsem se a nadšeně se zazubil jak na Amny, tak na ty dvě chlupaté a okřídlené kuličky. Netopýři! Dlouho jsem je neviděl. Asi... asi opravdu hodně dlouho! "Strašně dlouho jsem je neviděl! Co ty, Amny? Myslíš! Myslíš, že tu budou s námi žít? To by bylo skvěluper! Třeba se naučíme pískat! A pak- pak nám řeknou, jak se jmenují. Jak myslíš, že se jmenují? Pojmenujeme je nějak!" Vesele jsem tlapkou dvojici zamával a doufal, že zareagují, jenže oni se místo toho jen s dalším pískáním popoletěli, aby se znovu přilepili na strop. Ale přidal se k nim i třetí netopýr! Byl o něco menší a- "To je netopýrátko!" špitl jsem, abych to nejmenší nevyděsil, a šťastně se uculil. Jenže únava, kterou jsem si uhnal půjčováním magie vody Pippě, stále nemizela. Naštěstí mi Amny jakožto nejlepší partnerka na světě úplně rozuměla, takže jsem s jejími dalšími slovy mohl pouhopouze souhlasit. "Tak jo! Rád- rád se vyspím!" odsouhlasil jsem jí a znovu se podíval na strop. "A nechtěla... nechtěla bys spát tady? Mohli bychom ty netopýry pohlídat! Třeba pískají, poněvadž se sami bojí! Totiž, sami tři. Možná jsou i čtyři! Co já vím. Ale! Ale mohli bychom je pohlídat, prosím? Aby je Morf nevyhnal! I když, on by je asi nevyhnal, ale..." líně jsem zívl a rovnou se natáhl do pohodlné ležící polohy, "Ale ty víš." Mlaskl jsem a nepatrně přivřel oči. Samozřejmě, že kdyby Amny řekla, že chce spát jinde, určitě bych byl ještě schopný se přesunout. Snad.

717.
Příčná ulice č.p. 1

Dříve, než mi Amny vůbec požehnala k spacímu dobrodružničení, už jsem měl dávno zavřené oči a výraz, který napovídal, že každou chvílí svým duchem opustím přítomnost. Ale jsme spolu...zavrněl jsem si pro sebe a nechal se tou myšlenkou hřát po celém těle. Spolu. Budeme na tolika dobrodružstvích, až se z toho bude motat hlava úplně všem. Měli bychom to říct Morfovi. Někdy. Až ho potkáme. A taky... "Co, co?" vykníkl jsem vylekaně, částečně vyděšený prudkým pohybem Amny a částečně podivným zvukem, který se začal linout Skaliskem. Věděl jsem, že bych měl asi být ochranářský, ale jak jsem nás mohl ochránit před něčím, co děsivě pískalo a nebylo to vidět? S neviditelnem se bojovalo příliš těžko na to, abych si hrál na hrdinu. Až toho pískala uvidím, tak se uvidí! Taková myšlenka by mne sice jindy rozhihňala, ale nyní by se ve mně krve nedořezal. Nenápadně, tak, aby si Amny alespoň mohla nalhávat, že je v bezpečí, jsem se k ní se strachem přitiskl bokem. Těkal jsem pohledem po všech temných koutek Skaliska, ale nikde nic nebylo. Neviditelné písklátko. Jak je asi nebezpečné? Sežere nás. Ublíží nám! Stáhl jsem uši jako má partnerka a drobně sebou cuknul, když přišla další vlna onoho podivného zvuku. Když se Amny zeptala, co myslím, že to je, musel jsem se pořádně zamyslet, abych jí vůbec mohl odpovědět. Jenže to se takhle ve smrtelné bázlivosti dělalo hodně špatně, takže jsem se do přemýšlení stejně pustil až za pochodu. "Myslím, že... nevím," zašeptal jsem zpátky, i když ne tak neslyšně jako Amny, poněvadž potichost prostě nebyla má věc. Co to asi je? "Možná je to... neviditelný vlk! Co píská. Možná, že se mu líbíš, a píská! To by teda NEMĚL DĚLAT!" Kdesi uprostřed mého teoretizování se šepot změnil ve výhružné zdůrazňování slov mířených na potenciálního neviditleného vlka. Jenže to se Amny asi nelíbí. A hlavně, jestli je to neviditelný vlk, co na ni píská, tak- tak jí tím vůbec nepomůžu! "Totiž!" opravil jsem se a až pozdě si uvědomil, že znovu mluvím hlasitě, "Totiž." Přešel jsem znovu do šeptu a nepatrně se k Amny naklonil, abychom případně umřeli doopravdy maximálně spolu. "Já myslím, že to je jen nějaké... nějaké roztomilé pískátko," špitl jsem a párkrát přesvědčivě přikývl hlavou. Doufám.

716.

Během okamžiku se celý můj obličej v úsměvu roztáhl tak moc, že musel mít minimálně za dva. "Doopravdy?" vydechl jsem nadšeně a s radostí v očích pozoroval Amny, která se rozhodla věnovat mi obsáhlou odpověď. Hřejivě obsáhlou! S přihlouplým uculením jsem naslouchal každému jejímu slovu a zároveň si představoval, jak hezké to bude. Co nejvíc výprav! A dní v lese. I když je to hvozd! Ale les taky! A- a my v něm budeme spolu... Zasněně jsem zíral na její havraní srst, která si přímo říkala o další dobrodružství v nejbližší době, a rychle se pustil do náležitého přikyvování. Na to, jaké jsem měl nápady, ze mě ale nic moc rozumného nevypadlo. "Tak jo!" vyhrkl jsem vesele a nepatrně se k ní přplazil tak, že jsme se téměř dotýkali čumáky. "Tak jo!" zopakoval jsem nadšeně a cítil, jak i z mých očí tečou slzy, které jen dokazovaly, že jsme oba šťastní. Budeme spolu dál chodit na výpravy! Ale ještě více! A tulit se. A být spolu! A mít se rádi. Hodně! "Tak jo!" zaradoval jsem se ještě jednou a, i když jsem nevěděl, že je to vůbec možné, radoval jsem se ještě o něco více, když mi má partnerka olízla čenich. "Mám tě rád!" dostal jsem ze sebe společně s tichým zachichotáním konečně slova, která nezahrnovala "tak" a "jo", a něžně jí olíznutí opětoval. Jen rychle, tak, že kdyby mrkla, určitě by si toho ani nevšimla. Nejspíš, zahihňal jsem se svému zbrklému učinění a rozplácl se o zem o dost uvolněněji, tak, že jsem znovu připomínal placku. "Podnikneme strašně moc dobrodružství! A- a já zase budu rád chrínit tebe! A budeme se chránit navzájem! Jako namakanci! Nebo- nebo ne úplní namakanci, ale! Ale- dostsiláci. Dost silní na to, abychom se o sebe mohli postarat!" zazubil jsem se na ni a velmi rázně se zhluboka nadechl čumákem, jako kdybych takhle mohl udržet Amnyinu vůni co nejvíce u sebe. Ne že bych teda musel, když jsme se stali partnery. Partnery! Jsme partneři. Partneři! My dva! Vesele jsem párkrát zamával ocasem a přikrčil hlavu k tlapám. Sice bylo všechno moc pěkné, ale pořád jsem byl trošku unavený. "Mohli bychom si před prvním partnerským dobrodružstvím trošku odpočinout, prosím? Třeba dobrodružně! Dobrodružně se vyspat. Chtěla bys? Totiž, jen kdybys chtěla! Jinak můžeme dobrodružně chodit! A dobrodružně dobrodružnit!" Rozespale jsem se ještě pousmál, ne zrovna připraven na nespací dobrodružství.

715.

Vrtěl jsem zběsile hlavou, i když se mne Amny snažila uklidnit. I když říkala hezká, konejšivá slova. I když dělala všechno pro to, abych přestal. "Pokazil jsem to!" vykníkl jsem a rychle se pokusil vtisknout do jejího náručí, jako kdyby mne před vlastní minulostí mohla schovat. Jako kdyby mi snad mohla mou minulost odpustit. "Nechtěl jsem ti nikdy ublížit. Nikdy jsem neměl- moc lituji toho, že- neměl jsem-" zmateně jsem halekal páté přes deváté a pokračoval v odmítavém pohybu hlavou. Možná, že musím pryč! Musím na vzduch! Dýchat! Měl bych dýchat! Potřebuji dýchat! Vzduch. Vzduch! Panicky jsem se třásl a těkal očima po Skalisku, zatímco jsem slepě tápal po jediném kousku čehosi, co by mne přinutilo zpomalit. Zastavit. Uklidnit se. Vzduch! Měl bych pryč! Odejít. Odejdu! Vzduch! Dýchal jsem rychle, možná až příliš na to, abych jakýkoliv kyslík dokázal vstřebat. Pryč! Hledal jsem, dokud jsem se konečně nezastavil u Amnyiných očí. Může být i něco víc, polkl jsem a tiše přikývl.
Prázdným pohledem jsem si nyní prohlížel její okolí a, jestli jsem předtím dýchal rychle, teď jsem snad nedýchal už vůbec. Pokazil jsem to, ošil jsem sebou a znovu už se téměř vydával na rychlý úprk, ale její blízkost mne držela na místě. Chtěl jsem s ní zůstat. "Amny?" hlesl jsem a znovu vyhledal její krásné oči, které pořád ještě naznačovaly, že jsem jim ublížil. Promiň. "To, co jsi říkala předtím-" začal jsem a nejistě se na ni usmál, jako kdybych rozhodně před momentem nestropil záchvat, "Totiž- já- doopravdy? Chtěla bys být se mnou... polovička?" Téměř jsem to slovo zašeptal, poněvadž se jednalo o naše tajemství. O kterém se rozhodně neměli nic dozvědět Pippa s Alfím, poněvadž jsem si vůbec neuměl představit, jak moc by se nám kvůli tomu posmívali. Mohli bychom být ale i netajné polovičky! Prostě bychom šli a řekli jim to! A třeba by byli i rádi! Nakonec. Ale rádi! Možná, že- že by to mohlo být pěkné, kdyby to věděli úplně všichni! Nadšeně jsem se rozzářil a věnoval Amny široký úsměv. "Poněvadž já bych moc chtěl! Doopravdy moc. Hrozně děsně strašně moc! Chtěl bych- chtěl bych být tvoje polovička, Amny! Tvůj... panter! Navždy. Totiž! Pořád bychom byli i nejlepší kamarádi! Ale- ale zároveň bychom byli víc! Nejvíc! A- a pořád bychom chodili na dobrodružné výpravy! Jen- jen bychom si mohli povídat už úplně absolutně o všem! A taky by nám venku nebyla zima. Poněvadž! Poněvadž bychom se k sobě vždycky přitulili! A taky bych se o tebe moc rád staral! Nejvíc! Zasloužíš si, aby se o tebe někdo hodně staral! A to! To bych chtěl být já. Moc prosím! Chtěla bys- chtěla bys teda partneřit?" prosebně jsem se na ni uculil a rázem jen těžko odolával tomu, jaké by to bylo, kdybych se jí otřel o krk. Moc prosím. Moc prosím. Moc! úpěl jsem v hlavě a nespouštěl ze své nejlepší kamarádky a víc oči.

// 714

Ve skutečnosti jsem si ani nedokázal představit, že bych nebyl kamarád s Amny. Ona tu byla úplně úplně vždycky. A já ji měl vždycky rád. A teď... Zakázal jsem si na něco takového myslet. Jen jsem s očekáváním, které jsem vlastně neměl čekat, zíral do kouta a... nesměl se hnout. Nesměl, poněvadž kdyby ano, tak bych přišel o Amny. Jistojistě. Poněvadž jsem úplně naprosto špatný. Jakmile jsem slyšel Amnyin nádech, napjatě jsem nastražil uši. Teď řekne, že mne nemá ráda. A že už nechce, abychom- "Opravdu?!" vyhrkl jsem s neskrývaným nadšením do prostředka jejího projevu a netrpělivě se ve svém lehu doplazil blíže k ní. Jestli jsem někdy hleděl do kouta, nyní bylo všechno upřeno právě na ni. Na Amny. Na mou kamarádku. Na mou přítelkyni. Na... všechno. Jsem hodný a zvedám jí náladu! Polichoceně jsem se zachichotal a začal zběsile přikyvovat. Říkala sice strašně hezké věci, jenže já jí musel povědět něco zásadního a vůbec, ale vůbec jsem se nemohl dočkat. "Já bych ale chtěl být kamarád, Amny! Jsi moje úplně nejlepší kamarádka! Navždycky! Úplně absolutně nejlepší!" štěbetal jsem s pohledem, který byl na pomezí radosti a přesvědčivosti namíchaný zmatkem, tak trošku netušící, co bych měl říct dál. Měl bych se jí zeptat! Hezky se jí zeptat, jestli by taky chtěla být má kamarádka. Nebo něco více! "Amny?" hlesl jsem, zpátky na pro mě neobvyklé úrovni hlasitosti, a maličko se pousmál. "A ty bys... ty bys chtěla být... kamarádka? Nebo něco víc? Poněvadž- já tě nechci ovlivňovat! Ale jsi opravdu- jsi opravdu-" Moje oči se asi musely ztratit někde na cestě v těch jejích, poněvadž nyní se motal i můj jazyk. "Důležitá. Pro mě," dokončil jsem poněkud nešikovně a nervózně se zazubil. Moc.
Jenže Amny chtěla vědět ještě něco o Derian. A o tom, jak jsem jí ublížil. Stáhl jsem instinktivně uši a pokusil se o chápavé přikývnutí. Jsem hloupý. Pořád jsem Amny ublížil. Vždycky budu ten, kdo jí ublížil. A Derian- Nechtěl jsem si o ní vůbec povídat. Přál jsem si být spokojený s Amny, dělat jí radost... ne si povídat o Derian, která nedělala radost ani mně. "Omlouvám se," kníkl jsem nejprve, než jsem vůbec dokázal dát dohromady zbytek, "Já... pokazil jsem to, Amny. Ani jsem- nikdy jsem-" Neměl být s Derian. Jenže Amny se ztratila. Na strašně dlouhou dobu. A já- já ji takhle ošklivě nahradil. Zavrtěl jsem prudce hlavou. "Mohl bych o tom-" Pokusil jsem se alespoň poprosit, jestli by tohle téma nešlo odložit na jindy, ale asi bylo už příliš pozdě. Nemohl jsem o tom mluvit. Nedokázal jsem to. Křečovitě jsem znovu zavrtěl hlavou. A už nedokázal přestat. Zdánlivě navždy.

// Na VYHODNOCENÍ se pracuje! ^^ Mějte prosím trpělivost, do zítřka to tu určitě bude! c:
Updejt: hodnocení už je určitě!

H O D N O C E N Í
Všichni jste se hezky probojovali herní částí ^^ Totiž, všichni, konkrétně Rayster, Mojo a Kaya! Tímto všichni tři získáváte každý po 12 drahých kamenech!

A! Mojo za své návrhy dalších herních úkolů získává ještě 12 mušliček!

Vaše posty byly skvělé a každý to pojal trošililinku jinak, ale to na tom bylo asi to nejlepší Moc vám děkuji za účast, Bahňáci, a snad se brzy uvidíme u další akcičky!

Vše rozdáno pomocí velkého největšího Morfa

// 713

Když Amny začala prohlašovat, že je všechno její chyba, pustil jsem se do rychlého vrtění hlavou. Odmítal jsem něco takového byť jen poslouchat, když jsem moc dobře věděl, že za všechno mohu pouze já. "Ne!" kníkl jsem zoufale a s tichým úpěním se před světem na moment schoval do vlastních tlap. Nechci, aby sis myslela, že je to tvoje vina, když jsem všechno pokazil já. Úplně všechno. Vždyť my- vyděšeně jsem vypoulil oči, My udělali... to. Nerozuměl jsem tomu, jak se sebou vůbec mohu žít. Ublížil jsem Amny a Derian, aniž by si to jedna z nich jakkoliv zasloužila. Udělal jsem to. Přinutil jsem Amny, aby... zaťal jsem zuby a ze všech sil se snažil nerozplakat. Koneckonců, nebyl jsem to já, kdo měl právo na chlácholení. Omlouvám se, Amny. Kdybych to mohl jakkoliv napravit, tak-
Všechny myšlenky se zastavily, když Amny znovu promluvila. Chci být jen kamarád? zopakoval jsem její otázku a nepřítomně sledoval kluzký povrch vstupu do našeho Skaliska. "Já-" Ano, prosím! Chci být víc, než jen nějaký kamarád! Chci být všechno! Úplně! Mohl bych- mohl bych být ale i kamarád! Ale- Neopovažoval jsem se na Amny podívat, protože jsem moc dobře věděl, že je smutná. Kvůli mně. Asi bych jí měl říct to, co by chtěla slyšet. A to je, že- že se nikdy už neuvidíme. Že už nebudeme kamarádi! Udělalo by jí to radost? Nebo- nebo bych měl- Soustředěně jsem přikousl vlastní jazyk a dříve, než jsem si to vůbec stihl uvědomit, už jsem mluvil zcela upřímně a bez promyšlení dál. "Já bych- já bych rád, Amny! Totiž, jsi- jsi ta nejhodnější vlčice, co znám! Úplně absolutně nejlepší! A hodně moc mi na tobě záleží! Příšerně strašně hrozně děsně moc! A rád bych- rád bych byl víc! Totiž, než jen kamarád! Ale- ale nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Doopravdy! A ani nechci. Tak... tak! Kdybys chtěla- tak- tak nemusíme být ani kamarádi! Ale-" Byl to poměrně zmatený proslov, u kterého jsem ani já pořádně netušil, co říkám. Poněkud ztraceně jsem vyhledal její pohled, kterému jsem věnoval úsměv, jaký by se dal částečně označit jako případně loučící, kdyby došlo na to nejhorší. "Ale já tě budu mít vždycky rád," hlesl jsem a nejistě vrátil své oči kamsi do rohu, jako kdyby tam vždycky patřily.