Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Fali, kdyby se ti do toho nemontovala Saviorka, jejíž koment zněl opravdu dost škodolibě, asi by to proběhlo úplně jinak :/ Promiň :c

// Mně upřímně taky připadá blbý, že se od nás očekává splnění nějakého termínu, když nikdo nebyl schopný měsíc nahodit smečkachat :/

// Středozemka

Malinké dobrodružství bylo jistojistě úplně přesně to, co jsme potřebovali. S vděčným zafuněním jsem přikývl na Amnyin souhlas, takže jsem vlastně odsouhlasil souhlas, a vydali jsme se vstříc oné malinké výpravě. Možná, že pohyb byl taky přesně to, co jsem potřeboval! Zatím to tak moc nevypadalo, poněvadž každý krok mi způsobil zabodání na minimálně třech naprosto náhodných místech, ale i tak jsem se rozhodně nechtěl vzdávat. Budeme v pořádku. Amny bude v pořádku. A já... já budu v pořádku, přimhouřil jsem oči a snažil se sám sebe přesvědčit, byť to v tomhle stavu bylo hodno přesvědčodborníka. Neříkala Amny něco? Přihlouple jsem se zadíval na její smutnou tvář a mírně zavrtěl hlavou, zatímco jsem se snažil si vzpomenout, o čem jsme si to vlastně povídali. Chtěl bych jít spát. Moc. "To nevadííí," hlesl jsem nakonec konejšivým hlasem a vyčerpaně se zazubil. "Já je budu mít rád a budu se o ně starat. A o tvoje taky!" slíbil jsem jí a, kdyby nebylo ztuhlého krku, pustil bych se do hledání Amnyiných blešek, co se rozhodly kolonizovat mou srst. Takhle jsem ale musel jen jít dopředu, přímo za čumákem, bez jediného pořádného průzkumu. Brzy tam budou jen moje vyšlechtěné. Kdy se vůbec ale doopravdy stanou moje? Teď moje... nejsou, nebo ano? Samým zamyšlením jsem na místě zavrávoral a udělal pár dosti těžkopádných kroků vpředozad, než jsem znovu získal cosi podobné rovnováze.
S tichým zahihňáním celé své hloupoučkosti jsem se na Amny uculil a pokusil se jí věnovat povzbudivý úsměv, i když se mi ještě stále poněkud špatně hledala. "Mám tě rád," prohlásil jsem, jako kdyby to bylo věčné konverzační téma, a jakýmsi nedopatřením olízl vzduch před sebou. "Moc," dodal jsem ještě důležitou informaci a vrávoravým krokem vyšel dál, tentokrát už k těm oranžovým kopcům, co v nich bydlel Život.

// Narrské kopce

Ztěžka jsem vdechoval její vůni a neubránil se také cítění toho, jak má mokrá srst samým chladem hřeje. Ale viděl jsem její úsměv. A nic nebylo důležitějšího. "Jsem rád, že se máš dobře," hlesl jsem a zachumlal se do její ještě prochladlejší srsti o něco více. Dokázal jsem to. Dostal jsem se domů. V návalu spokojenosti jsem se uculil a přivřel oči, připraven usnout ve společnosti svých nejlepšejších ze všech nejlepších kamarádů, dokud... Amny! uvědomil jsem si a znovu vypoulil oči. Nelíbilo se mi, co mi řekla. Nelíbilo se mi, že řekla, že je v pořádku, když... "Ty nejsi v pořádku!" kníkl jsem a starostlivě si ji začal prohlížet. Třeba je jen unavená! Je unavená, určitě! Třeba... třeba se špatně vyspala. Nebo nespala! Protože... protože čekala, až začne sněžit! A je smutná, poněvadž... poněvadž nesněží dost! A já bych to mohl zařídit nějak... Unaveně jsem zamžoural k tmavé obloze, ze které stále padal sníh, jen byl ale příliš nešikovný na to, jak by se mohl na zemi udržet, a já byl zase příliš unavený na to, abych vymyslel způsob, jak ho zachránit. Nebo jak zachránit Amny, pousmál jsem se a se smutkem v očích se zadíval zase na zem. "Chtěla bys... chtěla bys na společné dobrodružství, Amny?" dostal jsem ze sebe a zhluboka se nadechl. Nevypadalo to, že by kdokoliv z nás mohl na dobrodružství, ale... kdyby mohla Amny, tak já bych pro ni mohl taky. Vždycky, přikývl jsem si v duchu odhodlaně a s velkým sebezapřením se začal škrábat na všechny čtyři. Zaťal jsem zuby a snažil se vydechnout všechnu bolest pryč, odfouknout ji a třeba tím udělat i dost zimy na to, aby se sníh přestal roztávat, ale... nějak zvlášť to nefungovalo. "Třeba... třeba tam?" špitl jsem a s úsměvem se kulhavým krokem vydal náhodným směrem, který mířil přímo k Životu. To... to není tak daleko. Mohl bych Amny ukázat jeho jeskyni s květinami. A zvířaty! Má tam všechno. To... to by jí pak třeba bylo i dobře. Musí být, tiše jsem syknul bolestí. Mám tě moc rád, Amny.

// Ježčí mýtina

// Mahtaë jih (přes Náhorní plošinu)

Těžkými kroky, pak těžším poloplazením a nakonec jen nejtěžším náhodným pohybem vpřed jsem se dostal až k místu, které symbolizovalo domov i bez úkrytu. "Ahoj, Křovisko," špitl jsem vstříc větvičkám uprostřed prázdné pláně. Sice bylo celé rozmazané a zasněžené, ale něco už mi naznačovalo, že to úplně není jeho chyba. A navíc, jak bych ho mohl za něco vinit, když tu nebylo samo. Když jsem, právě díky tomu, nebyl sám ani já. "Amnyyyy," hlesl jsem rozespalým hlasem a pokusil se o široký úsměv, zatímco se můj ocas pomalu a líně rozvrtěl. "Mám tě rád a jsem rád, že tě vidím," zašeptal jsem a pokusil se o dalších pár bolestivých pohybů k ní. K jejímu dotyku. K její teplé srsti. Příliš jsem neviděl do její tváře, takže se mi jen těžko určovalo, jak se má. Matně jsem viděl dvě fialovooranžové oči, které zářily na černé obloze nad sněhem, ale vůbec nic jsem z nich nedokázal vyčíst. Mám tě rád. Moc rád. Nejraději na světě, Amny, pokusil jsem se jí říct, ale bylo to, jako kdybych znovu uvízl v polospánku. Mé koutky se jen velmi nepatrně zvedly do přátelského úsměvu, avšak slova nezazněla žádná.
Ale to vůbec nevadilo. S Amny jsem se cítil v bezpečí. V klidu. Doma. Moc rád, zopakoval jsem a jediným křečovitým pohybem se k ní pokusil přitisknout celý, schovat se do jejího tepla a lásky. Chyběla jsi mi, Amny, oznámil jsem jí alespoň v hlavě a na moment propadl spánku. Trhnutí. Bolest. Amny! uvědomil jsem si a prudce otevřel oči. "Jak se máš!" vykníkl jsem, co nejhlasitěji jsem dokázal, a znovu líně zavrtěl ocasem. I když mi připadalo, že to příliš nepůjde, chtěl jsem jí naslouchat. Slyšet úplně všechno, jako kdyby se nic nedělo.

// Vodopády (přes Řeku Mahtaë - sever)

Plul jsem, jako kdybych byl na moři. Na tom ostrůvku, na kterém jsem byl jenom jednou s mistrem Nafoukánkem. Já byl tím ostrůvkem! Voda do mne narážela, bouřila se a vlnila, a pokaždé, když jsem se vynořil, abych jako ostrůvek zalapal po dechu a po chladném vzduchu, hned mne tlačila zase pod hladinu. A jakmile jsem byl pod hladinou, tlačila mne ještě dál. Mé tělo se nedalo ovládat, jako kousek řasy – taky v moři – se vlnilo v náporu všech proudů, co mě obklopovaly, a má hlava narazila do kamenu. Nebo možná taky jen plula dále, jako ostrůvek.

Nebo jsem taky možná spal celou dobu, už od vodopádů, poněvadž když jsem se probudil, ležel jsem na kamenitém břehu. Mokrý a špinavý, prochladlý. A pořád sám, vydechl jsem a pokusil se o první pohyb. O první postavení na všechny čtyři. O první natažení přední tlapy. Pokud něco bylo špatný nápad, byly to právě tyhle první pokusy. Každé napnutí svalu způsobovalo bodavou bolest, která nyní pálila příchodem mrazu. "Amny," zopakoval jsem a prohlížel si kamennou prázdnou krajinu. Mé oči byly asi stejně mokré jako slzavé, ale výsledkem jednoduše bylo, že jsem neviděl tak jako tak. "Asi bych chtěl domů," hlesl jsem a s nyní již nezakrývaným syčením během každého kroku se vydal tam, kde jsem tušil, že je domov. Sarumen. A Amny.

// Středozemka (přes Náhorní plošinu)

// Armanské hory (přes Erynij)

Každý krok byl těžší a těžší, zatímco jsem si představoval, že z mých zad se už doopravdy stal kmen nějakého pořádně tuhého stromu. "Amny?" zašeptal jsem do studeného vzduchu, ve kterém se na moment objevil obláček páry z mé tlamy, který se vytratil úplně stejně jako má partnerka. Amny... stáhl jsem uši a vyčerpaně se posadil na chladný kámen. Pode mnou zněl šum vodopádu, který už neobsahoval jablka, a já se pomalu nechal jeho melodií uspávat. Vločky bylo snad to jediné, co má záda unesla, aniž by se v nich neozvala ostrá bolest. Možná, že je mezi nimi? Má vločka? Zamžoural jsem unaveně na dopadající sníh a hledal tu jednu, jedinou vločku, co byla jiná než všechny ostatní. Byla moje a ztratila se. "Proč tu není Amny," zamumlal jsem a zavřel oči. Původně se sice mělo jednat o otázku, ale pravdou bylo, že se mi to vůbec nepovedlo, poněvadž jsem neměl sílu na to, aby to tak znělo, a ani nikoho, komu bych ji věnoval. Jsem dočista sám...

Těžko říct, zda jsem vůbec spal. Jestli ano, musel by to být takový ten podivný polospánek, ve kterém vlk vnímá úplně všechno, ale zároveň nedokáže nic. "Amny?" probudil jsem se s jejím jménem v tlamě a stále vyčerpaný zamrkal do stále světlejšího a bělejšího večera. Jediné, co mě doprovázelo, byl šum vodopádu. "Amny," zopakoval jsem si jen pro sebe, snad abych se s jejím jménem necítil tak sám, a pomalými, tuhými pohyby se postavil na všechny čtyři. S bolestí, co stále probodávala mé tělo, jsem se nikdy necítil takhle opuštěný. "Já vůbec nevím, co budu dělat," špitl jsem tiché přiznání směrem k vodopádu, aby má slova taky vyšuměla, a vydechl další okamžitě mizící obláček páry. Co budu dělat? Ta otázka se mi vůbec nelíbila. Byl jsem unavený, neschopný bezbolestného plynulého pohybu. Já nevím, co budu dělat.

Samota, která byla kolem mne, se dostala už i do mne. Cítil jsem se prázdně. Osaměle. Opuštěně. A smutně, opovážil jsem se dokončit s rozpačitým úsměvem a zhluboka se nadechl. Neuvědomoval jsem si příliš jasně, co dělám, když jsem se rozhodl vyjít vstříc okraji skály. Vstříc šumu. Vstříc pádu do vodpádů.

// Řeka Mahtaë (jih přes sever)

Vypadalo to, že Ori možná nakonec doopravdy skalním vlkem je, protože jeho reakce na krizovou situaci bylo, že mě nechal bez reakce. Ale ne, zmateně jsem naklonil hlavu do strany. "Ori? Ori, já bych... já bych totiž možná potřeboval pomoct, prosím," hlesl jsem a snažil se dál působit vesele, ale pravdou bylo, že se mi vůbec nelíbilo, že připomínám uprostřed zlomený strom. Třeba to bude pěkné. Třeba... třeba budu hezký strom! Budu se se všemi stromy kolem bavit, přestěhuju se do hvozdu a... "Ori?" vykníkl jsem znovu a s poslední nadějí se otočil za šedivým vlkem. "Ori, nemusíš se bát! To je jen nějaké- nějaké seknutí! Určitě je to v pořádku! Jen bych asi potřeboval..." rozpačitě jsem přikývl, jako kdyby to bylo jasné, i když asi úplně nebylo. Třeba vypadám úplně normálně! Nebo- nebo tak! Možná, že ani neví, že jsem seknutý! "Nevím, jestli jsem v pořádku! Nemám... nemám nějak ohnutá záda? Nebo tak? Možná, že se mi na nich něco objevilo! Nebo- nebo tak?" zeptal jsem se a sám se pokusil se na záda otočit, jenže to taky úplně nešlo. Tiše jsem zasyčel bolestí, zatímco se mé svaly podivně natáhly. Au, au, au, au. Zaťal jsem zuby a pokusil se znovu o další velmi důvěryhodný úsměv, ale pravdou bylo, že se mi do očí hrnuly slzy. "Já... já asi půjdu, Ori! Ale- ale bylo hezké tě vidět! A poznat! A pak... pak si tě najdu, ano? Nebo! Nebo ty můžeš najít nás! V Sarumenu! Jen- jen já teda... teda asi půjdu." Omlouvám se. Opatrně jsem se pousmál a ještě o něco opatrnějším krokem se vydal dolů z posledních pár kamenů. Najdu Amny a bude to v pořádku. Bude to v pořádku. Amny to nějak vymyslí! přesvědčoval jsem sám sebe a konečně nechal svůj úsměv, aby se vytratil. Snad to bude v pořádku.

// Vodopády (přes Erynij)

Dříve, než jsem si dokázal uvědomit, že Ori asi nebude úplně skalní vlk, i když rozhodně reagoval jako jeden takový, se Amny vytratila. "Tak- tak jo! Užij si ta jablka! Já- já tě brzy doženu! I s Orim! A potom- potom-" nemusel jsem ani dokončovat svá slova, poněvadž Amny během okamžiku zmizela mezi stromy úplně. Potom budeme spolu, dokončil jsem alespoň v hlavě a přátelsky se zadíval na Oriho, mého skálopevného společníka, jenž byl právě nyní jediným, kdo zachraňoval mé srdce od toho, aby neztuhlo na kámen. Na skálopevný kámen! zahihňal jsem se svému vlastnímu žertíku a zhluboka se nadechl, připraven se o něj podělit i s Orionem, avšak právě tehdy se prolomily ledy – nebo snad další skály? – a i on znovu promluvil. S nadšením jsem se na něj zazubil a přikývl za každým jeho třetím slovem, dokud jeho proslov, který čítal přibližně tři trojice slov, nebyl u konce. Nejlepší na tom celém bylo, že poslední část tohoto proslovu byla otázka. "Krizové situace!" zopakoval jsem hlasitě po svém společníkovi a zamyšleně se zadíval na těch pár zbývajících kamenů, co bylo pod námi. "Já zvládám krizové situace celkem dobře! I když! I když asi záleží na tom, co vnímáš jako krizovou situaci! Je to požár? Nikdy jsem požár asi nezažil! Vlastně jednou! Ale- ale to nebylo hezké. Mohla za to má partnerka! Bývalá. Amny by to neudělala! A- to- to... když nad tím přemýšlím, tak to jsem zrovna příliš dobře nezvládl! Ale jinak to zvládám celkem dobře! Jednou jsem se nechal spolknout obřím modrým hadem! A otrávil jsem ho zevnitř. Měl jsem totiž jedovaté sliny! Ale ty už nemám. Myslím. A stejně! Sliny asi nedokážou vyřešit každou krizovou situaci! A nebo- jednou jsem přežil potopu! Velkou. A... taky hladovění! Zima tu byla nic moc. Ale pořád byla pěkná! Neviděl jsem sice svou oblíbenou vločku, ale..." Zoufale jsem toužil sdělit svému novému kamarádovi úplně všechno, co jsem z krizových situací přežil, aby se v mém okolí cítil co nejbezpečněji, jenže to by nesměla mou veškerou pozornost ukrást drobná šedivá myška, co nás zvědavě pozorovala mezi dvěma většími kameny. "Ahoj!" vykníkl jsem s širokým úsměvem a už už se po myšce natahoval, abych si ji třeba i ochočil a pořádně ji ukázal Orimu, jenže... Jenže se ozvalo prudké křupnutí. A bolest. A rozhodně za to nemohla myška, která se tou dobou už vyplašená stejně běžela schovat. Ajéje, polkl jsem, zatímco jsem cítil, jak se mi povedlo udělat si na zádech tvrdý hřbet, jako kdybych se sám měnil na skálu, a pokusil se se pohnout. Nic se nedělo. Ale ne. Vyplašeně jsem vypoulil oči a zadíval se na svého kamaráda. "Ori? Jak... jak zvládáš krizové situace ty? Jestli se tě mohu zeptat! Kdybych- kdybych takhle zůstal, připadá ti to jako zvladatelná krizová situace, nebo..." Rozpačitě jsem se zazubil a zadíval se na své zadní nohy, které ztuhnutě trčely za obřím hrbem, jako kdyby k němu vůbec nepatřily. Možná je dobře, že si Amny šla dát jablka.

// *šeptá* během brzkého odpoledne dorazí i Therion, mohli byste prosím počkat? :/ včera v noci už moc nebyla chuť na psaní... :(

Nevypadalo to, že by Oriho jakkoliv zaujala má zmínka o jablkách, ale to vůbec nevadilo. Já mu naprosto rozuměl, že když číhá na stádo muflonů, tak asi nebude mít zájem o ovoce. Poněvadž je chytrý! zazubil jsem se na něj a chápavě přikývl. Velmi chytrý. Velmi moc. Zbytek jeho proslovu už ale tak pochopení hodný nebyl, poněvadž Ori neustále zmiňoval nějaké světové strany, které se mi takhle uprostřed hor představovaly jen těžko. Alespoň do té doby, než přišla řeč na velehory. S nadšením jsem nastražil uši. Falion a Nebojácná Nym! "Jsou to doopravdické velehory! Ty největší, jaké jsem viděl! Ale nedá se tam skoro dýchat. Takže! Takže navrhuji, abychom tvé stádo chytali jinde! Třeba- třeba v údolí! Což už jsi vlastně vymyslel ty. Pardon! Půjdeme teda do údolí! Dolů do údolí!" zahihňal jsem se a přátelsky se na génia, jenž se v Orionovi skrýval, usmál. Neříkal ale, že v údolí už co? No co? Prošli? Nebo tak? Zmateně jsem natočil hlavu do strany a vyčkával, jestli si někdo mé hlouposti a plánovací neschopnosti nevšimne. Amny si toho všimla jistojistě, ale nebyl jsem si úplně jistý, jestli mne za to napomene. "Nebo někam jinam!" dodal jsem se stejnou energií a šťastně vyskočil na všechny čtyři.
Pořád jsme s Amny sice nerozluštili záhadu, zda Ori není skalní vlk, ale to, ostatně jako téměř všechno, taky vůbec nevadilo. Bylo hezké ho slyšet mluvit o tom, jak se vlastně vyzná v tom, kde se nachází, i když jsem mu to trošku záviděl. Orion byl skvěluper společník! A obzvlášť tehdy, když se zeptal- ne, když nás pobídl k tomu, abychom mu o sobě něco pověděli. "Rád!" vyhrkl jsem téměř okamžitě a s úsměvem se pomalu začal vydávat z naší společné hory. Kdo měl tušit, že nejdu úplně tím správným směrem, když jich Ori zmínil tak deset. "Já jsem Newlin! Ale to jsem ti říkal. Co jsem ti neříkal! Je! Že! Že... že mi vlci taky říkají Lin! Nebo New. Ale většinou hlavně Newlin! Ale kdybys chtěl, můžeš mi říkat úplně jinak! Třeba... třeba nějak jinak. Ale měl bys mi to říct! Abych na to pak slyšel. A jinak! Jinak... jinak mám rád modrou! Zelenou! A oranžovou. A fialovou!" oznámil jsem Orimu pár prvních informací a obrátil se s úsměvem, kterým byl tak dlouho obdařován náš společník, i na Amny, aby věděla, že tu fialovou jsem zmínil jen a jen pro ni. "A!" vykníkl jsem, aniž bych tušil, jak budu pokračovat, "A..." Přimhouřil jsem soustředěně oči, dokud se mi na jazyk nedostalo nové důležité sdělení. A... "A v Sarumenu máme vydry! Jedna z nich se jmenuje Lady. Lady Mlhahule! Nebo taky jen Mlhahule. A jsme ze Sarumenu! To jsem možná neřekl!" dodal jsem další dávku slov a s veselým zazubením se podíval jak na Amny, tak na Oriho, abych oba orionovsky pobídl, aby se vyjádřili taky. "A co ty? Jsi- jsi teda skalní vlk?" dodal jsem ještě otázku, která mne už téměř nepřijatelnou dobu tížila na mysli, zatímco jsme konečně sešli zpět na pohodlnou rovinu.

Probodával jsem šedého, dost možná i skalního vlka pohledem, abych vyluštil onu záhadu s jeho oblibou ve skalách. Měl jsem se zeptat i na hory! Tohle... tohle už nejsou jen skály! Nebo ano? Rozpačitě jsem se na moment podíval na Amny, která mi moc neporadila, ale vypadala, že kdyby věděla, že mi má poradit, jistojistě by to zvládla. "Ori!" zopakoval jsem nakonec nadšeně a párkrát chápavě přikývl. Ori působil dojmem, že je dosti filozoficky zaměřený, poněvadž hned první, co řekl, znělo moudře. Není odsud a je tady, přikývl jsem a pokusil se u toho tvářit alespoň trochu vážně, aby na první pohled můj nový známý nepoznal, že mi filozofie vůbec nic neříká. "Páni! To musí- to musí být změna! Já- já jakoby taky nejsem odsud. A Amny taky ne! A teď jsme tady taky! To musí být náhoda! Je to náhoda! Nebo myslíš, že náhoda neexistuje? Já myslím, že by existovat mohla! Ale třeba je to jen omylem. Ale netuším, kdo za to může! Totiž..." zbrkle jsem těkal pohledem mezi Amny a Orim, jako kdyby mi vzhled jednoho z nich mohl napovědět k vyřknutí další geniální věty, která by na Oriho udělala dojem, ale vůbec nic nepomáhalo. Jsem filozof jako Ori! Bude se mu to líbit. Musím říct něco hodně chytrého! "A smysl života je taky jen náhoda!" vyhrkl jsem a přestal zběsile přikyvovat, abych vypadal alespoň trošku rozmýšlivě a povznešeně. Trošku jsem doufal, že se Amny k mému moudrému proslovu přidá, takže jsem se na ni povzbudivě zazubil, ale bylo pozdě. Totiž, ono nikdy nebylo pozdě na moudrost, jen... se ukázalo, že ani Ori není takový filozof, jakým se na začátku zdál. "Aaah," hlesl jsem chápavě s vypoulenýma očima, když se ukázalo, že svou předešlou větu nedokončil, a rozpačitě se na něj usmál. "Tak to je pak jiná! To my na muflony nečekáme. A! K čemu ti bude stádo? Dokážeš sám chytit celé stádo? Nechtěl bys s tím pomoct? Myslíš, že se ti tu bude chytat dobře? Chci říct, celé stádo se musí špatně chytat i na... na rovince, víš. Ale já ti věřím! A rádi ti pomůžeme! My teda žádné stopy neviděli, ale... ale! Taky jsme žádné nehledali, takže těžko říct, jak to udělat!" spokojeně jsem vše vysvětloval a posadil se přímo naproti Orimu, aby věděl, že náš rozhovor nebude zrovna krátkodobá záležitost. Je moc fajn, viď Amny? zkontroloval jsem Amny pohledem a párkrát okatě přikývl, jako kdyby si toho náš poloskalní společník nemohl vůbec všimnout, na znamení, že s jeho přítomností naprosto souhlasím. "A! A přišli jsme sem od vodopádu, ve kterém plula jablka!" dodal jsem ještě informaci, která mi přišla zásadní, a párkrát šťastně zamával ocasem. Sice jsme úplně nedošli k Falionovi s Nebojácnou Nym, ale Ori byl taky naprosto skvěluper.

Moc moc děkuji! :3
Za Newlina mám 11 bodů a ty bych ráda směnila...
všechny za 165 mušlí!

Co se týče zveřejňování, tak... tady na tomhle charu úplně nemám, s čím bych měla souhlasit :c :D
A ještě jednou děkuji za akci! ^^ Jste nejlepší

// Vodopády (přes Lesík topolů)

"Kam bych se chtěl podívat?" zopakoval jsem a zamyšleně přimhouřil oči. "Kromě naší výpravy za hvězdami bych... bych... chtěl vyrazit někam na dobrodružství! Teda, my dobrodružničíme pořád, ale... ale! Chtěl bych asi někoho potkat! Nebo! Nebo někoho najít! Jestli je v tom rozdíl. Nebo bych... nebo bych... já nevím! Ale budu rád za všechno!" Spokojeně jsem se usmál a vesele pokračoval ve slavnostním kráčením, i když se naše cesta nyní nebezpečně táhla směrem vzhůru. A já kopce doopravdy neměl moc rád. "Chtěla bys najít další řeku s jablky? Co třeba... co třeba jiné ovoce? Jaké ovoce by ti přišlo v řece nejhorší? A nejlepší? Mně- mně asi borůvky! Jako nejlepší. Poněvadž jsou maličké a dalo by se v nich plavat, i kdyby jich tam bylo přes sto!" zazubil jsem se a udiveně zavrtěl hlavou, jako že ty borůvky jsou téměř nemožné. "A jsi si jistá, že nemám hledat žádné další ceny? Poněvadž já- já bych pro tebe byl i cenohledač! A hledal bych jen cenné ceny, co by se ti mohly líbit! Co se ti budou líbit! Třeba... třeba..." I když Amny před několika momenty řekla, že jsem nejlepší cena já, rozhodnul jsem se jí něco najít po okolí. Toto rozhodnutí samozřejmě zahrnovalo spoustu rohlížení po okolí, takže jsem začal vrhat pohled úplně všude, dokud... "Hele, vlk!" zaradoval jsem se a jemně do Amny šťouchl čumákem. Hlavou jsem mezitím ukazoval k šedé tečce, co takhle sama v horách úplně splývala. Možná je to skalní vlk! "Půjdeme za ním! Půjdeme za ním? Nevadilo by to? Doufám, že ne!" zažadonil jsem a dříve, než ubohá Amny vůbec mohla cokoliv namítnout, už jsem se vesele řítil vstříc skalnímu vlkovi.
Jak se ale ze vzdálenosti pár metrů ukázalo, vlk vůbec nebyl skalní. I když k tomu měl rozhodně blízko. Ale to já vlastně taky, uvědomil jsem si a s menším údivem se podval na vlastní srst, o které jsem tak nějak zapomněl, že je taky šedá. "Ahoj!" vyhrkl jsem náhle, když jsem ukončil svou prohlídku, a nadšeně se na vlka usmál. "Já jsem Newlin! A tohle je Amny! A na moment jsem si myslel, že jsi skalní vlk, ale... ale to asi nejsi! Nebo ano? Trávíš ve skálách hodně času? To by bylo totiž fajn! A copak tu děláš nyní?" zvědavě jsem si ho prohlížel a doufal, že to bude hodný vlk a ne někdo, jako byla Pippa. Ne teda, že by Pippa byla extrémně zlá, ale rozhodně neměla moc v oblibě Amny. A já neměl v oblibě vlky, co Amny neměli v oblibě.

S nadšením jsem přihlížel Amnyinu počínání a vesele se na ni culil. Ona byla totiž chytrá, takže dokázala chyatat jablka, aniž by se nějak zvlášť musela koupat. "Páni! Jsi nejlepší!" zazbuil jsem se na ni, když jsem spatřil její úlovek, a s uznáním zakýval několikrát hlavou. "Myslím, že jsi vyhrála! Jen teda to jablko musíš ještě pojmenovat! I když je to vlastně Pecík, tak... tak je to matoucí," přimhouřil jsem zamyšleně oči a nakonec se rozhodl, že nejmoudřejší bude, když nebudu pojmenovávat jablka. Šťastně jsem se oklepal od vody a nechal svou srst, ať trčí všemi směry. Problémem teda trošku bylo, že jsem taky přišel o své přestrojení pro hvězdy, které se měly leknout a vyletět zpátky do nebe, ale... když jsem viděl Amny, vypadalo to, že to zvládne za nás za oba. "Mám tě rád, Amny!" připomněl jsem jí a natěšeně k ní přihopkal. "Teď určitě přemýšlíš nad tím, jaká je tvá cena! Poněvadž jsi vyhrála v... v... soutěži! Soutěži Chyceného Jablka! A tvá cena je... je..." snažil jsem se znít co nejslavnostněji, i když pravdou bylo, že jsem očima šátral všude po okolí, abych našel cokoliv, co bych jí mohl darovat, "Tvá cena jsem já!" Uculil jsem se na ni nakonec a jemně jí olízl čumák. "A já, jakožto tvá cena! Po cestě najdu něco pěkného, co nebudou borůvky, a dám ti to! A to ani nebudeš čekat, poněvadž už jsi cenu dostala! Je to geniální!" zahihňal jsem se svému dárcovskému plánu a po očku zkoumal, co si o tom myslí Amny. Poněvadž kdyby se jí ten nápad nelíbil, musel bych najít něco úplně jiného. A jablko asi nebylo to správné řešení. "Zatím přemýšlej, co by se ti líbilo úplně ze všeho nejvíce! A! A já ti to pak seženu, ale... Ale! Teď se můžeme ještě jen tak procházet!" nabídl jsem a vesele se rozešel vstříc další překážce na cestě za hvězdami. Do hor.

// Armanské hory (přes Topol)