Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Limbo

A pak jsem byl vzhůru. Zmateně jsem zamrkal, ale ničemu to nepomohlo. Já- zamrkal jsem znovu a rozhlédl se kolem sebe. "Já jsem- neměl jsem- nemělo se-" zalapal jsem po dechu a zavrtěl hlavou. Někde vzadu, ve vzpomínkách, jsem měl pocit, že se mi stalo něco bolestivého. Že mi někdo ublížil. A že jsem zmizel. "Ale- Jsem- já jsem tady!" vydechl jsem a nevěřícně se zadíval na své tělo. Vypadalo docela zdravě, a rozhodně živě. Byl jsem teda o dost hubenější a špinavý, ale byl jsem zdravý. Totiž, žil jsem. A to byla hezká změna, pokud jsem si všechno pamatoval dobře. "Já umřel a- a jsem zpátky!" vykníkl jsem a překvapeně zkoumal své okolí. Matně jsem si vzpomínal, že jsem tu někdy byl, ale i tak jsem neměl tušení, kde jsem. "Já jsem zpátky!" oznámil jsem celému svému okolí, které zahrnovalo všemožné rostliny a všemožná zvířata. A taky jezírko. "Voda!" vydechl jsem a vyřítil se vpřed, což, jak se rychle ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Moje hlava se zamotala a nohy, které byly příliš zesláblé na to, aby mě unesly, se propletly podobně jako potůčky poblíž. Spadl jsem zpátky na měkkou zem. "Voda," hlesl jsem znovu a tentokrát o dost opatrněji znovu došel k jezírku.
V odraze na hladině jsem to byl pořád ještě já. Neprobudil jsem se jako někdo jiný, a ani jsem nebyl tak pošramocený na to, že jsem... Umřel. Já jsem umřel, stáhl jsem uši a sledoval své oči, jestli snad napovídají, že předtím něco nebylo v pořádku. Byly modré a naživu. "Ale já jsem- já jsem tu nebyl, byl jsem-" snažil jsem se vysvětlit svému odrazu, aby pochopil, proč ho tak zkoumám, ale to slovo, to hlavní, co chybělo, jsem nemohl říct jen tak. "Mrtvý," zašeptal jsem zděšeně. Nevěděl jsem, jestli to bylo správně, být tu zpátky a jakž takž chodit a koukat a dýchat a být naživu. Ale- ale Amny taky přišla zpátky. A musela si projít tímhle. A nyní je někde sama a já- já se vůbec nestarám o Amny!
Zmateně jsem se rychle napil, voda tekla mým prázdným krkem do ještě prázdného žaludku, a během okamžiku jsem se otočil směrem, kudy jsem předpokládal, že by Amny chtěla být. Musím ji najít a zkontrolovat, že je v pořádku. Já ji nechal-! Nechal jsem ji- odejít! A- a pak jsem se o ni nestaral! Nevěděl jsem, co dělám, a jen šel vpřed, tak rychle, jak mi to tělo dovolilo. Musím najít Amny. Najdu Amny! A- a nic jí nepovím. "A bude to v pořádku!" vykníkl jsem ještě směrem ke všem zvířatům, co tady trávila svůj volný čas. Bude to v pořádku, zopakoval jsem si pro sebe a rozechvělou chůzí vyrazil dolů z kopce.

// Savana (přes Narrské vršky)

"Ahoj," špitl jsem a pokusil se pousmát na toho přede mnou. Po tom všem, čím jsme si prošli, jsme zůstali úplně sami. On a já. Já. Socha hleděla kamsi dopředu, ale bylo vidět, že se jí klepou líčka, jak moc si přála plakat, až odejdu. Ale já nikam nemůžu, ucouvl jsem a provinile se zadíval na vlastní tlapy, které se také měnily na kámen. Nikam nemůžu, tohle... je můj domov. Já nemám, kam jinam jít. Sem patřím. Měl bych tu zůstat a... Znovu jsem se zadíval do očí sám sobě. "Omlouvám se, já- mohl bych- mohl bych tu být s tebou, prosím? Zůstat tady?" zeptal jsem se opatrně a cítil, jak je můj hlas spálený, jak se mé plíce už nemohou znovu nadechnout. Jak mi dochází čas. "Mohli bychom- mohli bychom tu být spolu a... všechno napravit," pokusil jsem se sám sobě navrhnout poslední naději, co nám dvěma ještě zbývala. Rozhodně jsme toho neměli moc, co ještě zkazit. A já věřil, že moje sochové já je lepší.
Polkl jsem a pokusil se marně přešlápnout na místě, ale mé nohy byly již do půlky zkamenělé, uvězněné u země. "Můžeme- můžeme se ještě polepšit," povzbudil jsem svého společníka a věnoval mu úsměv, který jeho kamenné oči přehlížely. Je mi zima. Taková zima. Čekal jsem, co mi poví. Nedočkavě jsem si prohlížel jeho tlamu, co se nemohla pohnout, a s poslední nadějí doufal, že mi můj plán odsouhlasí. Že mi potvrdí, že se doopravdy polepšíme. Že všechno bude zase hezké a veselé. Jenže on mlčel. "Můžeme se ještě polepšit, viď?" zkusil jsem to znovu, zatímco se mi úsměv prorýval až kamsi do lebky, a nespouštěl ze svého kamenného společníka oči. Necítil jsem břicho a ke krku se mi odkudsi zezdola blížil chlad. "Mám strach," zamumlal jsem a zadíval se na vlka přede mnou. Jeho socha se ani nehnula. I když jsem byl v jeho společnosti, byl jsem dočista sám, uprostřed temnoty, ve které už ode mě všichni ostatní odešli. Jsem sám. Jsem tak sám. "Myslíš- myslíš, že to bude všechno v pořádku?" zeptal jsem se do prázdna, a už jsem ani nečekal odpověď. Hrdlo mi svíral kámen, který mrazil všechno, co bylo uvnitř mě, a můj poslední společník zmizel v houstnoucí tmě. Naposledy jsem se nadechl čumákem, zatímco pusa již byla navždy zavřená. Byl jsem kámen a...

Sám.

"Sám," hlesl jsem a s vypoulenýma očima sledoval sochy přede mnou, které již dávno vymyzely. Jejich rudé slzy stále zanechaly několik kapek na zemi. A já nepřestával hledat ty, kteří je tu zanechali. Těkal jsem pohledem z jednoho kouta temné jeskyně do druhého, snažil se najít cokoliv, co by připomínalo jejich přítomnost. Jenže přede mnou stála jen jediná socha. Byla ještě o něco chladnější než všechny ostatní, a mráz z ní přímo sálal. Vyhýbal jsem se jí pohledem, jak jen to šlo. Nechtěl jsem ji vidět. Nechtěl jsem ho vidět.
Ale on tam i tak trpělivě stál a vyčkával, až si ho všimnu. Nemusel mě oslovovat, nemusel na mě volat. Nemusel si získávat mou pozornost. Jen čekal. A já pořád hledal všude kolem něj, kohokoliv jiného, kdo by nebyl on, ale nakonec... nakonec na něm stejně můj pohled skončil. S rozklepaným dechem jsem si prohlížel sochu jediného vlka, který tu pro mě byl, když ostatní odešli. Nevypadal moc rád, že se mnou musí být, a já mu rozuměl. Ublížil jsem tolika vlkům a ty- ty tu musíš být se mnou, stáhl jsem uši a zadíval se kamenu do očí. Stál tu tak sám, uprostřed ničeho, a ze všech stran na něj dopadal stín po těch, co od něj odešli. Na rozdíl od ostatních ale neplakal, poněvadž to nikdy moc nedělal. Držel slzy schované za svýma očima a vyčkával, až ho nechám o samotě, aby mohl naříkat.

Morf, Darkie s Maple, Gangwolfi s Noktem, Dunčí, Marion, Kenai a Cassian, Rannath, Nerssie, Setia, Neight a Larry. Všichni plakali krev a nikdo se na mě nechtěl podívat. Zhluboka jsem zalapal po dechu a cítil, jak se všechno uvnitř mě třese. "Já jsem- nechtěl jsem- já-" snažil jsem se ze sebe vysoukat. Jindy bych jim jistojistě řekl něco hezkého, něco, co by je rozveselilo, co by zabránilo tomu, aby plakali, ale dneska to nešlo. Dneska mi nešlo vůbec nic a všechno jsem jen kazil. "Tak moc mě to mrzí. Já vás nechtěl-" snažil jsem se jim to vysvětlit, říct jim, že jsem jim nechtěl ublížit, že jsem nechtěl, aby šli z naší smečky pryč, ale nedokázal jsem cokoliv pořádného říct. Jen jsem tam stál a sledoval jejich oči, jak pláčou, jak jsou všichni smutní, jak je to moje vina. "Nechtěl jsem-" pokusil jsem se znovu, ale cosi mne zastavilo uprostřed řeči. Všechny sochy mých přátel pootevřely tlamy a jejich výrazy se zkroutily do škodolibého výsměchu.

"Kdyby byl dneska ještě čas,
mohl jsi být jedním z nás.

Venku řádí zima, mráz,
pročpak nejsi jedním z nás?

S přáteli jde všechno snáz,
nemůžeš být jedním z nás.

Newlin? Toho znám.
Zůstane navždycky s-"

Zpívali a já slyšel, jak jejich podivná písnička končí, ale nechtěl jsem ji poslouchat. Nechtěl jsem slyšet to slovo, se kterým se všichni vytratili pryč.

"Neudělal jsem pro nás nic hezkého, jen jsem se vyspal a... běžel pryč," přiznal jsem se posmutněle a znovu potřásl hlavou. Věděl jsem, že se na mě Ney jen mračí, a tak jsem se vůbec neopovažoval zdvihat hlavu. "Ney, já toho tolik pokazil. Já se snažil, aby všechno bylo správně, ale- ale vůbec, vůbec se mi to nepovedlo," zamumlal jsem a se staženýma ušima si prohlížel svoje tlapy. Vůbec nijak jsem nikomu nepomohl. Ublížil jsem Amny a- a nepomohl jsem ostatním. Kdysi jsem pomáhal s vlčaty, taky jsme bojovali s tím dvouhlavým hadem! A hodně jsem všem pomáhal, i na lovy jsme chodili a- a teď... jsem nikomu nepomohl. Bude zima a já- smutně jsem pozdvihl hlavu a podíval se na Neyteri, která ale není sama. Udiveně jsem vykníkl a vyděšeně ucouvl.
Po boku Neyteri totiž stálo strašně moc vlků z naší smečky, z mého domova, kteří se zlobili podobně jako ona. Stáli tam Morf, Darkie s Maple, Gangwolfi s Noktem, Dunčí, Marion, Kenai a Cassian, Rannath, Nerssie, Setia, Neight a Larry. A někteří, většina z vlků, měla zavřené oči. Tiše z nich tekly slzy, které byly rudé jako krev, a já věděl, že za to mohu já. Tohle všechno byli vlci, co jsem z naší smečky vyhnal.

Jenže se dlouho nic nedělo, i když jsem měl oči zavřené a smířeně vyčkával, jaký trest mě potká. Čekal jsem, dech se mi třásl a srdce jsem měl rozklepané. Zasloužím si to. Zasloužím si to. Zasloužím si to, opakoval jsem si pro sebe a tušil, že tiché čekání je jen dalším trestem, dokud... už to netrvalo doopravdy až příliš dlouho. Nezasloužím si to? zmateně jsem otevřel oči a nejistě se rozhlížel po jeskyni, ve které jsem vyčkával na svůj soud. Nade mnou se doopravdy tyčil nehybný stín, ale nyní jsem již rozpoznával, komu patřil. "Ney," hlesl jsem se staženýma ušima a provinile se uklonil, i když jsem se rozhodně své alfě nikdy klonit nemusel. "Oml- omlouvám se," dostal jsem ze sebe a neopovažoval se si kamennou sochu své kamrádky dál prohlížet. Styděl jsem se, že jsem ji nerozpoznal. A cítil jsem se podivně zodpovědný za to, co se jí stalo. "Ney, mrzí mě to. Jak- jak se máš? Víš, že nám chybíš? Rádi bychom tě měli zpátk-" chtěl jsem jí říct, než jsem viděl, že se na mě její socha mračí. Rozzlobeně přivřela oči a její tlama se zkroutila.
"Ney?" špitl jsem a na moment se zadíval do jejích zlostných, kamenných očí, než jsem sklouzl pohledem k chladivé zemi. "Zlobíš se proto, že jsem dlouho nebyl doma, viď," zamumlal jsem provinile a zavrtěl nepatrně hlavou. Dlouho jsem tam spal, ale že bych něco pro naši smečku udělal, se říct nedalo.

Já jsem Amny zabil, já ji zabil. Zabil jsem ji! Ublížil jsem jí tak moc, že už nemůže dýchat! Třásl jsem se uprostřed temnoty a nevěděl, co si počít. Bylo už dávno pozdě a Amny byla pryč, ale já byl ten, kdo to způsobil. Amny. Zabil jsem Amny. Ublížil jsem Amny a ona je mrtvá. Kvůli mně. Kvůli mně, klepal jsem se a se mnou se klepala i temnota, kterou jsem pomalu začínal rozpoznávat. Byl jsem v nějaké jeskyni, která mi i v šeru připadala povědomá. Jenže jak bych se mohl zrovna nyní soustředit? Já zabil Amny. Mám její krev na tlapách. Zabil jsem Amny. Ublížil jsem jí a zabil jsem ji. Jen tak. Poněvadž jsem špatný partner. Jsem zlý vlk. Zabil jsem Amn- Trhl jsem sebou, poněvadž se přede mnou zjevil stín dalšího vlka. Byl poměrně normálně vysoký, ale tyčil se nade mnou, nehybně, a já vyděšeně ucouvl.
"Om- omlouvám se, já nechtěl- Amny, já neměl- pokazil jsem- toho tolik, ale já doopravdy- Amny-" couval jsem a omlouval se, zatímco z mých očí tekly slzy, a zoufale jsem vrtěl hlavou, ale nic z toho nepomáhalo. Stín se stále tyčil nade mnou, výhružně vyčkával, až přestanu mluvit, aby mi mohl ublížit. A já si to zasloužím, uvědomil jsem si a zastavil se. Zasloužím si to, protože jsem ublížil Amny. Někdo musí ublížit mně. S hlubokým nádechem jsem se narovnal a udělal krok vstříc stínu. Tohle si zasloužím. Takhle je to správně. Budu potrestaný, poněvadž jsem udělal něco příliš špatného. A nikdy mě nepotrestá nikdo dost. To, co jsem udělal- oklepal jsem se při vzpomínce na můj smích, který zněl stále kdesi nade mnou, To se nedělá. Nikdy. Zavřel jsem oči a vyčkával na svůj osud.

Křup. Křup, křup, křup, křup, křup, křup, křup. Běžel jsem. Mé nohy byly zesláblé, protože jsem u střežení Amnyina místa strávil dlouhou dobu, ale i tak jsem utíkal, jak jsem jen mohl. Potřeboval jsem ji nechat, aby se nadechla. Potřeboval jsem, aby byla v pořádku. Aby její hrudník nepraskl pod mou váhou. Nechtěl jsem jí ubližovat. Ale pokaždé, když jsem se pohnul, pode mnou bílá srst zaduněla, zaskřípala, a propadla se o něco hlouběji do Amnyina nitra. "Amny, mě to tak mrzí! Amny, jak to zastavím!" křičel jsem a zmateně utíkal dál, vpřed, i přes to, že už mi docházel dech. Musel jsem ji zachránit. Musel jsem ji nechat být, aby mohla dýchat. Tak zoufale jsem si přál, aby byla zase v pořádku. Jenže kdykoliv jsem se zdržel, Amny se se mnou propadla ještě o kousek hlouběji, blíž k jejím kostem, které již nyní byly těsně před zlomením, a...
Křup. I když jsem utíkal a chtěl ji opustit, nepomohlo to. Znovu jsem jí ublížil. A znovu ji zabil. Věděl jsem moc dobře, že Herne měl pravdu, že by jí beze mě bylo lépe. Ale nevěděl jsem, že to znamená, že by beze mě byla ještě naživu. "Amnyyyyyyyy!" křičel jsem, ale hrudník se propadl, rozpadl se, a já padal kamsi do hlouby s ním. Už se žádné další křupání neozvalo. Jen kdesi nad námi zněl zlověstný smích jednoho pomateného vlka. Nejednalo se ale o Tasin hlas. Patřil mně.

Znovu jsem otevřel oči, znovu plný energie, a rychle zkontroloval místo vedle sebe. Mohl být celý můj život jen sen? panicky jsem těkal pohledem po trávě, hledal jsem Amny. Hledal jsem místo, kde bychom mohli být znovu spolu. A dočkal jsem se. Jenže pak... Opatrně jsem zkontroloval své nohy, které znovu sršely sílou a stříbrné odlesky v nich byly jen pomálu. "Ne. Ne, ne, ne," panicky jsem zbrkle vrtěl hlavou a couval pryč od vlastního těla. "Amny!" vykníkl jsem a zmateně vyskočil na všechny čtyři, jen aby se mi zamotala hlava a já spadl znovu na tvrdou zem.
Z pozadí ustávalo hučení řeky, a místo něj znělo něco jiného. Odkudsi ze země. S nastraženýma ušima jsem se podíval pod sebe. V půdě, až kdesi hluboko, znělo podivné křupání. Přitiskl jsem k němu ucho a naslouchal ještě o něco pečlivěji.
Křup, křup, křup, mhouřil jsem oči a snažil se porozumět, o jaké zvuky se jedná. Křup, křup, křup. Zmateně jsem se narovnal, abych se rozhlédnul, co se děje, ale... bylo pozdě. Uvědomil jsem si, o co se jedná, a s hrůzou vyjekl. Pode mnou nebyla tráva a půda, jak jsem si myslel. A nekřupala snad suchem či vyprahlostí. "Amny," hlesl jsem a nezmohl se na více. Všechno, na čem jsem stál, byl Amnyin bílý hrudník, jenž se pode mnou propadal. Rozpadal se. Křupal jako čerstvý sníh. "Amny!" vykřikl jsem zoufale a nejistě přešlápl. Křup, křup. Nevěděl jsem, pro co se rozhodnout. Jestli pro to, abych zůstal na místě, kde jsem Amny slíbil, že na ni počkám, nebo utéct, pryč z jejího hrudníku, který jsem svou vahou ničil. "Amny!" vyjekl jsem znovu a rozhodl se pro druhou možnost. Musel jsem opustit její hrudník, musel jsem ji znovu nechat, aby se nadechnula. Mohl jsem ji zachránit. A musel jsem.

Uběhla nejspíš věčnost, kdy jsem se s Amny snažil si povídat, uklidnit ji a slíbit jí, že všechno bude v pořádku. Že se vrátí a že budeme spolu. Dokonce jsem jí vyprávěl pohádky a převyprávěl jsem jí i všechna naše dobrodružství, na která jsem si zrovna dokázal vzpomenout. Sliboval jsem jí, že na ni počkám. Mazlil se k jejímu místu, bedlivě na něj dohlížel, pro případ, že by se křiklavá prázdnota po jejím odchodu znovu zaplnila, plakal, naříkal a vyčkával. Občas jsem spal. Čas se strašně táhl, když Amny nebyla nablízku, a počasí ve vysoké trávě se neměnilo. Ani dny se nestřídaly, v temnotě trávy jsem nebyl schopný rozpoznat, zda je den, či noc. Všude bylo ticho a prázdno, všechno čekalo, až se Amny vrátí. "Amny, Amny..." šeptal jsem a nechával své tělo, aby leželo, tam, kde naposledy ležela i Amny. Nikdo nepřicházel. Nikdy.
Kdykoliv jsem mohl, povídal jsem si s Amny dál. Po nějaké době, kterou jsem odhadoval na zbytek podzimu, jsem si začal zvykat na to, že je přede mnou prázdno, a slzy mi už netekly tak často. Amny tu nebyla, ale já na ni i tak odhodlaně vyčkával. I když to bylo nesmírně těžké, dělalo se mi to poměrně snadno. Nikdy jsem nepotřeboval jíst ani pít, a tak jsem nikdy nemusel opustit své místo po jejím nepřítomném boku.
Usmíval jsem se na ni a pečoval o ni, i když kolem nás ubíhaly roky. Po prvním roce, když mi došlo vyprávění o tom, co jsme dělali, jsem se přesunul představami do neomezené budoucnosti. Co všechno nás ještě čekalo, až se Amny vrátí. Každou chvíli, kterou jsem dokázal rozpoznat jako uběhlý den, jsem se se zlomeným srdcem rozhlédl, jestli se odněkud nevrací. Jestli se její fialové oči neobjeví kdesi uprostřed hluboké trávy, a kdy všechno bude v pořádku. Nikdy se to nestalo, ale já si po každém probuzení představoval, jak by se usmívala. A jak bych se asi usmíval já.
Šedivé tlapy mi začaly hodně slábnout, cítil jsem, že se mi nerozhlíží tak snadno jako dříve, a podle stříbrných odlesků v srsti jsem rozuměl tomu, že spolu s Amny zestárneme. Chvěl jsem se a spal více, než bych chtěl. Přicházel jsem o náš poslední čas s Amny, poněvadž jsem potřeboval více odpočívat. "Mám tě rád, Amny," šeptal jsem jí, i když dávno už někde poklidně spala, a něžně se tisknul k jejímu místu, jež stále zelo prázdnotou. "Brzy... budeme... spolu, Amny," slíbil jsem jí a rozkašlal se.
Když jsem po tom nekonečném nestřídání dnů a nocí uprostřed vysoké trávy, tam, vedle Amny, celý zestříbřil, už jsem se jen usmíval. Nemohl jsem mluvit a zapomínal jsem, ale věděl jsem, že se můžu těšit. Že každou chvíli budeme konečně zase spolu. Amny, pousmál jsem se naposledy a mé tělo sebou trhlo v bolesti, než už se nehýbalo vůbec.

Byl jsem odhodlaný na tom místě, tam kdesi u řeky, na místě, kde Amny odešla, navždy zůstat. Protože odešla ona, já odejít nesměl. Ne, dokud se nevrátí. "Počkám tu na tebe, Amny," opakoval jsem jí, zatímco tráva nade mnou už zakryla celý výhled do jakési nekonečné tmy, "Budu tu, až se vrátíš, Amny. A budeme spolu. Všechno bude v pořádku. Už budeme spolu. Nic se nestane. Já se postarám o nás o oba. A budeme se mít hezky. Už se budeme mít jen hezky, Amny." Sliboval jsem jí to samé, jako když přede mnou odešla pryč tehdy. Vše se opakovalo, a já se ztrácel v kruhu podobně, jako se Amny ztratila ode mne. "Amny, já tu budu pro tebe. Amny, mě to- já- nevíš, jak moc mne mrzí, že-" přitiskl jsem se o něco blíž k prázdnému místu a znovu naivně vyčkával na teplo, které by se z Amnyina těla mohlo linout, "Neměl jsem tě nikdy opouštět, Amny. Neměl jsem tě nechat samotnou. Já- já ti ublížil, Amny! A mrzí mne to. Tak strašně moc mě to mrzí. Amny, prosím..." Zalapal jsem po dechu, pro případ, že by se zrovna v tento moment něco stalo. Jenže Amny nepřicházela. "Amny, já- já tu budu pro tebe. Jsem- jsem tady pro tebe. Měl jsem tu být. Všechno jsem pokazil. A už se to nestane. Já- nikdy tě neopustím, Amny. Neměl jsem- nechtěl jsem- je mi to- Amny. Amny, já už tady budu čekat. A- až se vrátíš, tak- tak všechno bude v pořádku a bude nám hezky, Amny. Tak- tak se prosím- prosím Amny." Koukal jsem na její místo, mazlil se k němu, snažil se ho hlídat. Jenže Amny nepřicházela, a přijít ani nemohla. Byl jsem dočista sám uprostřed vysoké trávy. A odkudsi zdaleka zněla řeka, u které Amny odešla.

"Amny, prosím!" naléhavě jsem se prohrabával prachem a vůbec si nebyl schopný vzpomenout, že kdesi v mé blízkosti ještě nedávno stál můj bratr, který se nyní zcela vytratil. "Amny! Amny, já- prosím! Amny, potřebuji tě! Amny, nemůžeš- nechoď pryč, Amny, prosím!" naříkavě jsem tiskl hlavu k prachu, který se samotný začal vytrácet, a zoufale jsem chtěl cítit alespoň nějaké teplo. Alespoň nějaký dotek, který by mi od ní mohl zbýt. "Amn-y!" pokusil jsem se ji znovu zavolat zpátky, zatímco mi po srsti tekly horké slzy, ale nešlo to. Amny byla pryč.
Tiše jsem se, úzkostlivě přitisknutý k zemi, kolébal ze strany na stranu, v rytmu, který nikdo nemohl uslyšet. Jak by taky mohl, když jsem tu byl jen já? Bez Amny. "Amny, Amny..." šeptal jsem a doufal, že zaslechnu odpověď. Že se tu objeví Amny, pomazlí mě a řekne mi, že je všechno v pořádku. Že si nemusím dělat starosti, poněvadž už bude navždy se mnou. "Amny, všechno bude v pořádku," šeptal jsem nejistě a dál se převaloval. "Amny, nikdo už ti neublíží. Já už ti neublížím. Slibuji ti, že se postarám o to, aby- už nikdo- neublíží ti nikdo, Amny," opakoval jsem a občas přes slzy nevidícíma očima zkontroloval ono prázdné místo vedle sebe, jestli se nějakým zázrakem nezaplnilo. "Amny? Amny, já jsem tu pro tebe," řekl jsem ještě do prázdna a propukl v hlasitý pláč. Potřeboval jsem zázrak.

Jenže Herne nemluvil, ať už jsem se na něj díval jakkoliv. Jen tam stál a usmíval se, s Evelyninou hlavou na krku. "Nepotřebu... je mě," zopakoval jsem, tentokrát mnohem přesvědčeněji, a viděl, jak se Herne zmenšuje, zatímco tráva roste ještě dál, až kamsi do nebes. "Amny je moc hodná a kamarádská, a milá a starostlivá, a taky ji mám moc rád. Ale..." zhluboka jsem se nadechl, abych mohl říct nahlas to, co mi Herne vložil do hlavy, "Ale je jí lépe beze mě." Herne jen pokýval, společně s Evelyn, která v její pozici ani neměla příliš na výběr, jako kdyby oba čekali, jestli neřeknu něco víc.
Co šlo ale říct víc k něčemu takovému? "Musel jsem jí moc ublížit. Já jsem- měl jsem být s ní. Víc. Nepostaral jsme se o ni, když... se jí stalo to ošklivé. Když-" trhl jsem sebou. Pořád jsem si dokázal vzpomenout na to, jak po ní šedivá vlčice skáče. Všechno v mé hlavě bylo ještě čerstvé. To, jak se vlčice chechtá, zatímco Amnyina žebra praskají. Křupaly do smrtonosného smíchu. Jedno po druhém, a přesto najednou. Amny... stáhl jsem uši a viděl vše, jako kdyby to bylo přímo přede mnou. Viděl jsem, jak se to všechno stalo. Jak nevinnou Amny drtí šílená vlčice k zemi. Jak se mi Amny dívá do očí, zatímco umírá. "Amny!" kníkl jsem, ale bylo pozdě. Vlčice utekla kamsi do hluboké trávy, zatímco se Amnyino tělo vytrácelo pryč.
"Amny! Amny! Amny, počkej! Amny, prosím! Nechoď!" křičel jsem a rychle se přiřítil k tělu, které se rozpadalo v prach. "Amny, já tu budu s tebou! Amny, nikam nechoď! Amny, budeme tu spolu! Spolu to zvládneme! Budeme tu, ty a já, a nic se nám nestan- Amny! Amny!" naléhavě jsem se hrabal tlapami v prachu, zoufale jsem do něj škrábal, jen aby se Amny vrátila. Znovu jsem ji ztratil. A z hluboké trávy se ozývala řeka, která poblíž proudila dál, jako kdyby se nic nestalo.

Doopravdy jsem si přál, abych mohl říct, že to není pravda, a doposud jsem se o to snažil. Jenže tím, jak Herne pořád povídal, jsem nakonec začínal mít pocit, že nelže. Možná, že Amny doopravdy bude lépe beze mě? Poněvadž jen překážím a jen ji děsím. A se mnou se jí děje něco špatného. Když se jí- když se jí stalo to. Tak jsem tam nebyl pro ni, když mě potřebovala. A já ji jen zklamal. Ona se na mě spoléhala a já jí nepomohl. Nikdy jsem jí nepomohl, stáhlo se mi hrdlo a docházel mi dech. Tráva kolem nás potemněla a vyrostla ještě o kus výš, tak, že nyní zastínila úplně všechno. Nikdy jsem tu pro ni nebyl, když mě potřebovala, provinile jsem stáhnul uši a zavrtěl nepatrně hlavou. Herne měl pravdu. Ne ve všem, poněvadž Amny nebyla zástěrka, naivka, nebo cácorka, ale... rozhodně mě nepotřebovala. A bylo jí beze mě lépe.
Herne má pravdu. Amny je beze mě lépe. Je jí hezky. Nemusí se strachovat, kde jsem. A ví, že už jí nikdo neublíží. Já už- já už jí nikdy neublížím. Poněvadž jsem tady a ona... ona je tam. Najde si někoho, kdo jí bude pomáhat, a kdo ji bude mít rád. A kdo ji nikdy neopustí. Já- já ji opustil, provinile jsem se zakoukal na vlastní tlapy. Bylo to doopravdy takhle. Nyní, když jsem se nebránil Herneovým slovům, jsem se cítil těžší, avšak má tlama mohla znovu pracovat. "Nepo-třebuje m-ě?" špitl jsem a tázavě se na svého vysokého bratra zadíval.

Nedokázal jsem to. Stál jsem tam, se zády narovnanými, tak, jak si to mí rodiče vždycky přáli, a byl kdesi u země, hluboko pod svým bratrem a sestrou. Amny, Amny, Amny, pokusil jsem se zavrtět hlavou a neposlouchat to, co o ní říkali. Pro mě Amny rozhodně nebyla jen nějaká cácorka, nebo naivka, co se mnou trávila čas. Amny byla hrozně moc důležitá a doufal jsem, že to ví. Že je nejlepší a nejmilejší, že mi na nikom nezáleží tolik, že ji mám příšerně moc rád a že se těším, až se uvidíme. Jenže my se neuvidíme, uvědomil jsem si a pootevřel tlamu. Byl to první pohyb, co jsem za delší dobu dokázal. Amny a já už... nebudeme, zopakoval jsem si v hlavě a pohledem se zadíval do Herneových očí, které na mě koukaly mým vlastním pohledem odkudsi z výšky.
Měl radost. "Tak už i tohle ti došlo? Jsi to ale bystrá hlavička! Podívej se na sebe, kdejaký novorozenec může tvému mozečku závidět!" povzbudil mě s křivým úsměvem, zatímco se Evelyn vesele hihňala. "Nech mě ti vysvětlit k tomu ještě něco, co ti v tvý makovičce nikdy nedojde, bratříčku..." nabídl se Herne a sklonil se ke mně tak, že jsem cítil jeho dech v obličeji, "Té tvojí holčičce bude takhle lépe. To, že jsi umřel, je to nejlepší, co se jí kdy mohlo stát. S tebou by nikdy neměla šanci zažít normální život."